OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všichni za jednu - 7. kapitola

17.02.2017 (11:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1223×

Aramis a Athos se vrátili na posádku a Jacques s Nicolette jim okamžitě vyšli naproti, aby si od nic převzali jejich koně. Jacques byl bohužel rychlejší a Aramisova koně si přebral on, takže Nicolette nezbylo nic jiného, než čelit Athosovi a vzít jeho hřebce. Od toho polibku před krčmou uplynulo už několik dní a za tu dobu s ním nepromluvila a vlastně se na sebe skoro ani nepodívali.

„Vykartáčovat, dát čerstvou vodu a seno,“ řekl Athos, když seskočil z koně a předal jej Nicolette. Dokonce ty příkazy ani neadresoval jí.

„Jistě, jako vždy,“ odpověděla mu stejně chladně a odváděla koně zpátky do stájí. Athos se za ní podíval, ale jinak na její tón nereagoval. Aramis jen nechápavě zakroutil hlavou.

Nicolette udělala všechno, co po ní Athos ohledně svého koně vyžadoval. Ne že by potřebovala, aby jí to opakoval. Přesně věděla, v jakém pořadí tu starostlivost jeho kůň vyžaduje. Znala i Athosův speciální způsob kartáčování. Nepotřebovala to znovu připomínat.

„Co jsi mu udělala?“ ozval se za ní hrubý hlas Porthose. Rychle se snažila z tváře dostat ten překvapený výraz, aby mohla předstírat, že neví, o čem to Porthos mluví, a otočila se. Stál přímo ve dveřích stáje a d’Artagnan s Aramisem se každý z jedné strany opírali o otevřená vrata.

„Komu jsem měla co udělat?“ zeptala se a velmi se snažila, aby její tón vyzněl spíše zmateně, ne vyděšeně.

„Athos. Vypadá, jako by mu někdo vypil všechny zásoby vína,“ odpověděl Aramis vesele.

„Já to nebyla,“ pokrčila rameny a znovu začala kartáčovat koně před sebou. Doufala, že pochopí a odejdou, ale to byla moc naivní.

„Zásoby stále má, kontroloval jsem je,“ ozval se stejně pobaveně d’Artagnan. „Musí v tom být něco jiného.“

„Tak to potom nevím, co jste mu provedli,“ opáčila nezaujatě.

„Já jsem byl hodný,“ bránil se.

„Já určitě taky. Dokonce jsem se v posledních dnech ani moc nepral,“ přidal se Porthos.

„Nemluvila jsem s ním, takže…“ nechala vyznít do ztracena a koutkem oka je pozorovala.

„Je mrzutý od té oslavy pár dní zpátky,“ zamyslel se d’Artagnan.

„Tak to se potom ptejte Aramise. To s ním se popral,“ připomněla jim Nicolette a Aramisovi věnovala jeden rychlý, naštvaný pohled.

„Já jen vtipkoval. Ale potom šel za tebou ven,“ nenechal se z toho obvinit. Nicolette zatnula zuby a v duchu zaklela. Doufala, že když už za ní běžel, ostatní o tom nevěděli.

„Tak co jsi udělala?“ zajímal se znovu d’Artagnan. „Dupla jsi mu na nohu? Urazila jsi ho? Nebo jsi mu znovu ukradla měšec?“

„Nic. Když jsem odešla, už jsem ho neviděla.“ Zněla trochu přiškrceně. Nemyslela si o sobě, že by byla špatná lhářka, ale nejspíš neuměla lhát o věcech, které ji z nějakého určitého důvodu tížily. Třeba jako polibek s Athosem. Co vlastně znamenal? A pamatuje si ho Athos vůbec, nebo už měl v sobě tolik vína, že si pamatuje jenom to, že se jí má z nějakého důvodu vyhýbat?

Aramis jí nevěřil, ale i on si všimnul jejího tónu a nechtěl ji už víc trápit.

„Dobře, tak zapomeneme na toho bručouna. Jak se máš ty?“ Na rtech se jí objevil malý úsměv. Něco mezi šťastným úsměvem, že se o ni zajímá, a mezi úlevným, že už se nezajímají o Athose.

„Už nemusím ve jménu Francie nic krást, takže je můj život konečně klidný,“ odpověděla po menším zamyšlení. „A co vy?“ otočila se na ně s úsměvem a všichni její nově nabytou dobrou náladu opětovali.

„Dlouho jsme nikoho nepronásledovali,“ odpověděl Aramis otráveně.

„Nikoho nezabili,“ doplnil ho Porthos.

„Ani s nikým nebojovali,“ přisadil si d’Artagnan.

„Takže nuda,“ shrnul to Aramis.

„Dokonce jste se ani nestačili opít, jak koukám,“ dodala vesele.

„Na to je ještě brzy,“ pokrčil nos Porthos, ale malý úsměv na rtech prozrazoval, že o pár hodin později už v sobě pár pohárů vína mít bude.

Ještě chvíli jí dělali společnost, ale sotva Nicolette svou práci dokončila, její společníky si práce našla. Pár minut jen tak sama seděla před stájemi, když si vzpomněla na něco, co chtěla už nějakou dobu udělat. Odešla o něco dříve než obvykle a vydala se známou cestou k domu, kde teď nějakou dobu bydlela. Constance byla s královou a d’Artagnan stále na posádce, takže se nikdo nevyptával, proč je zpátky tak brzo a proč se znovu vrací na posádku. Nedělala nic, co by musela držet v tajnosti, ale ani nepotřebovala, aby o tom vědělo moc lidí. Nadzvedla matraci na své posteli a s měšcem plným peněz se vydala zpátky.

Byla rozhodnutá to udělat už od chvíle, kdy se za ni Constance přimluvila, aby ji nezatýkali. Chtěla se za to odvděčit a ukázat, že není tak špatná, jak si o ní myslí.

Věděla, kde mají mušketýři pokoje, a od sledování věděla, kde je ten Athosův, který byl cílem její cesty. Vystoupala schody a vešla do dlouhé chodby s pokoji mušketýrů. Neměla tam co dělat, ale když konečně sebrala odvahu, musela to udělat co nejdříve, aby ji zase neztratila. Na nádvoří zahlédla Porthose, takže byla velká pravděpodobnost, že už je zpátky také Athos. Zastavila se před prvními dveřmi napravo, které patřily jemu, a opatrně zaklepala. Čekala, ale nic se nedělo, takže sebrala všechnu odvahu a zaklepala ještě důrazněji. Slyšela šouravé kroky a nakonec se dveře prudce otevřely.

Athos před ní stál bez uniformy, jen v rozhalené košili. Byla si jistá, že má ve tváři zase ten otrávený výraz, ale nebyla schopná se dívat jinam, než na ten kousek odhalené hrudi. Až když se Athos pohnul, vzpamatovala se a zvedla k němu pohled.

„Co tady děláš?“ zeptal se otráveně. Takže jeho náladu uhádla. Narovnala se a dodala si tak dokončit to, co začala.

„Neboj se, nejdu si promluvit o…“ Najednou se jí slova zadrhla v krku. „O tom… polibku. Jdu ti jen něco vrátit,“ odpověděla a dala si záležet, aby i přes ten menší zádrhel její tón hlasu přesně kopíroval ten jeho a její výraz neprozrazoval žádné emoce. Sáhla si do kapsy pro měšec a potěžkala jej v ruce. „Jsou tam všechny peníze, které jsem ti ukradla,“ řekla tiše a natáhla ruku k němu. „Ne, tyhle peníze jsem neukradla,“ ujistila ho ještě, když se neměl k tomu, aby si je od ní vzal. Nepracovala na posádce tak dlouho, aby mu peníze mohla vrátit do poslední mince, ale velká část měšce byla dar za služby králi. Constance jí je pár dní zpátky předala jako poděkování od královny, a když Nicolette nechápala, čím si to zasloužila, Constance jí s omluvným úsměvem prozradila, že o ní královně vyprávěla, a po tom, co riskovala svůj život jen proto, aby získala zpět královy dopisy, se jí královna rozhodla odvděčit finančně.

Athos stále nevypadal, že si od ní měšec vezme, tak mu je přitlačila k hrudníku a jeho prsty se kolem měšce instinktivně obmotaly. Nicolette napřímila záda a podívala se mu do očí.

„Děkuji za vaši půjčku, pane, abych mohla jíst teplé jídlo a spát pár dní v posteli. Bylo to od vás velmi laskavé,“ dodala a odešla. Díval se za ní, a když vyšla z chodby, prudce prásknul dveřmi. Potřeboval nějak ventilovat vztek. Vztek na sebe i na ni a na celou jejich situaci.

Nicolette po cestě hlasitě oddechovala úlevou a doznívající nervozitou, když narazila do Aramise.

„Počkej!“ zadržel ji, když kolem něj skoro proběhla a ani se na něj nepodívala. „Jsi v pořádku?“ Jen přikývla, nebyla si jistá, jestli dokáže najít hlas. Pochybovačně nadzvedl obočí, ale Nicolette stále mlčela. „Co ti udělal?“ Překvapeně na něj pohlédla. Nevěděla, jak uhádl, s kým teď byla, ale byla si jistá, že to ví.

„Nic mi neudělal, Aramisi,“ nalezla konečně svůj hlas a dodala mu značně otrávený podtón, který se naučila od nich. „Jenom jsem mu byla vrátit peníze.“

„Peníze… které jsi mu ukradla?“ Přikývla. „Protože…?“ zaváhal.

„Protože jsem mu je ukradla,“ protočila oči. „Chceš vědět ještě něco?“

„Co ti řekl? Tu noc, kdy mi vrazil. Vyběhla jsi ven a on šel hned za tebou. Nevěřím, že tě nedostihnul. Od té doby spolu nemluvíte. Co ti řekl?“ Uhnula pohledem, což bylo stejně účinné, jako by se přiznala, že jim předtím lhala. „Můžu mu pro tebe vrazit.“ Rozesmála se a zase byla schopná se na něj podívat.

„Nic mi neřekl.“

„Nicolette!“

„Vážně mi nic neřekl.“ Nelhala mu. Neřekl jí ani slovo, jen ji políbil. Ale tohle nebyla připravena komukoli říct. Aramis se zamračil, ale než se stihl více vyptávat, Nicolette seběhla schody a znovu se vydala domů.

Nicolette měla konečně volný den, takže se ráno potloukala po době a nevěděla, co dělat. Pletla se Constance pod nohami, ale už dávno obě pochopily, že nemá cenu, aby jí pomáhala v kuchyni. Jenom by se mohla zranit.

„Půjdeš se mnou dnes na trh?“ zeptala se Constance, když ji znovu uviděla utápět se ve svých myšlenkách. Posledních pár dní snad nedělala nic jiného. Nebylo výjimkou, kdy jí Constance musela něco zopakovat víckrát, než zase začala Nicolette vnímat. Tentokrát se jí to ale povedlo napoprvé.

„S radostí,“ odpověděla s lehkým úsměvem. Doufala, že ji to trochu rozptýlí. Neměla za sebou nejlepší dny. Od polibku s Athosem to šlo z kopce. Myslela si, že se po tom, co mu před dvěma dny vrátila měšec, všechno lepší, ale nezlepšilo se vůbec nic. Nepomohlo to ani k tomu, aby s ní komunikoval alespoň na tak malé úrovni, jako před tím plesem. Byla z toho všeho nesvá a ještě každou chvíli myslela na ten polibek. Zvlášť ve chvílích volna, kdy se její mysl nemohla zaobírat ničím jiným.

Do města se vydaly až téměř v poledne. Pro Nicolette to byl stále nezvyk, procházet se ulicí a být ta, která musí být ostražitá, aby nějaký zloděj neukradl její měšec. Občas s Constance na trh chodila. Nikdy si nic nekoupila, ale dost se od ní přiučila. Jak vybírat zeleninu, jak smlouvat cenu. Které látky jsou drahé a na kterých obchodníci jenom okrádají měšťany.

„Ještě jsi mi neřekla, jak se ti líbí tvůj nový život.“

„Moc ti za něj děkuji, Constance. Nikdy jsem nežila takhle a moc se mi to líbí. Je to všechno tak nové. Nevím, jak bych se ti za to odvděčila.“

„Nemusíš se mi odvděčit, zachránila jsi nám život,“ usmála se a pohladila si bříško. „Každý si zaslouží druhou šanci. Jsem ráda, že jsme ti ji mohli dát a že jsi ji využila. Nezasloužila sis život, jaký jsi měla.“ Nicolette se na ni s úsměvem podívala a chytila ji za paži.

„Tréville vám o mně řekl, vím to. Mušketýři se podřekli.“ Constance protočila oči a zavrtěla hlavou. Byli neuvěřitelní.

„Chtěla jsem ti pomoct už předtím. Ale díky tomu zjištění jsem měla větší šanci, protože ti chtěli pomoct i ostatní,“ vysvětlovala.

„Všichni až na Athose,“ zamumlala nespokojeně Nicolette. Netušila, kde se u něj ten odpor k ní bral. Určitě nebyla první člověk, kterého potkal, kdo musel krást, aby se uživil. A stále si trvala na tom, že se si na živobytí vydělávala lépe než většina žen, které skončily na ulici. Ani její pomoc s dopisy nepomohla k tomu, aby ji alespoň trochu respektoval.

„Z toho si nic nedělej, Nicolette. S ním to nikdy není jednoduché. S d’Artagnanem měli zezačátku také problémy,“ uklidňovala ji Constance. Nicolette si přála, aby to byla pravda, ale za poslední dobu to nevypadalo vůbec na nějaké zlepšení. A nemyslela si, že jim s d’Artagnanem trvalo tak dlouho, než se spřátelili.

Nakonec se ulicemi procházely několik hodin. Constance jí vše ukazovala a hodně se o toho o sobě navzájem dozvěděly. Nicolette třeba to, jak d’Artagnan svým příchodem nudný život Constance obohatil o pár nebezpečných dobrodružství, a Constance se zase dozvěděla něco o Nicolettině otci. Byl to pěkný den. Nicolette si ještě nikdy s nikým nepovídala tolik, jako právě s Constance. Její jedinou kamarádkou byla její babička, než umřela. Na zámku hraběte moc mladých dívek nebylo. Vlastně tam v té době byla jediná, asi proto byla tolik na očích.

Pokračovaly do druhé uličky, kde jí chtěla Constance ukázat další obchody, když uviděly šarvátku. Nicolette si okamžitě všimla Porthose, který někoho odhodil do stánku s látkami, a postupně uviděla všechny čtyři jí tak známé mušketýry. Jejich protivníci vypadali jako obyčejní měšťané, ale bojovali jako vycvičení vojáci.

Nicolette okamžitě popadla svou společnici a odvedla ji kus stranou za roh, kde se neschovával nikdo z přihlížejících, aby byla ukryta daleko od boje a nic se jí ani dítěti nestalo. Byla před ní jako ochrana, kdyby se ta šarvátka přece jen přesunula o něco blíže. Nevěděla, proč se perou, ale bylo vidět, že mušketýři jsou v o dost menším počtu než jejich protivníci, a nevypadalo to, že by jim brzo přišel někdo na pomoc. Nejspíš se ani nenašel někdo, kdo by ostatní mušketýry informoval.

„Co se tam děje?“ zajímala se vyděšeně Constance a nakukovala přes její rameno.

„Všechno je v pořádku, jen zůstaň tady v bezpečí. Ať se děje cokoliv, ano?“ kladla jí na srdce a čekala, až přikývne. Potom uslyšela vyděšený řev Porthose, a když se otočila, viděla, jak Aramis klesá k zemi, když ho útočník bodl do boku dýkou. Nikdo z jeho kamarádů neměl šanci se k němu dostat. „Zůstaň tady,“ přikázala Constance a vyběhla do ulice, rovnou k šarvátce.

Doběhla k útočníkovi, který stál nad Aramisem, poklepala mu na rameno, a když se otočil, neváhala a vrazila mu pěstí. Útočník se zapotácel a chytil se za nos, čímž se jí naskytla příležitost. Vytáhla mu meč z pochvy a s jeho jílcem mu znovu vrazila. Tentokrát se muž sesunul v bezvědomí k zemi.

„Běž pryč!“ slyšela jejím směrem volat Athose, ale neměla v plánu odejít a nechat tam Aramise ležet, zatímco ostatní měli plné ruce práce s útočníky. Ohlédla se a zavrtěla hlavou. Jen krátce viděla jeho nespokojený pohled, než se musel věnovat mužům, kteří ohrožovali jeho.

„Pozor!“ vykřikl ze země Aramis. Prudce se otočila a mečem zastavila útok jednoho z protivníku. Provedla výpad, ale i on útok zastavil. Znovu se prudce rozmáchla mečem, ale i tentokrát byl muž připraven. Statečně s ním držela krok, zatímco ostatní na tom byli už značně lépe. Útočník ji donutil udělat několik kroků zpět, až málem přepadla přes zraněného Aramise, když se za ním zjevil Athos a silnou ránou ho poslal k zemi.

„Měla jsi utéct!“ křiknul na ni znovu. Teprve teď si všimla, že už jsou všichni útočníci zneškodněni.

„Aramisi!“ zavolal na svého kamaráda Porthos a strhnul s sebou také Athosovu a Nicolettinu pozornost. Aramis stále ležel na zemi a pevně si tisknul ruku na levý bok. I tak mu ale skrz prsty protékala krev a vsakovala se do věcí okolo něj.

„Někdo ho musí ošetřit,“ přiběhla vyděšená Constance, „dojdu pro Brie, odneste ho zatím do jeho pokoje,“ rozkázala jim a opět utíkala pryč.

Nicolette se rozhlížela okolo a snažila se najít něco, čím by mu ránu co nejvíce stlačila, ale látky jednoho z prodejců byly moc velké. Potom uviděla na Athosově krku šátek, udělala pár kroků k němu a bez jakýchkoliv řečí mu ho strhla. Byl dokonce natolik dlouhý, aby mu ho obmotala okolo pasu a uvolnila mu ruce, které potřeboval k podpoře.

„Odneste ho, já se postarám o ně,“ ukázal Athos na útočníky.

Porthos a d’Artagnan pomohli Aramisovi vstát a co nejrychleji ho nesli na posádku, zatímco jim Nicolette uvolňovala cestu. Otevřela jim dveře do pokoje a hned běžela pro mísu a teplou vodu. Nevěděla, co v téhle situaci dělat, ale teplá voda nikdy neuškodí. Když se vrátila, Porthos s d’Artagnanem akorát položili Aramise na postel a podívali se na ni.

„Svlékat mám asi já, že?“ podívala se na ně se zvednutým obočím.

„Nechci být obviněn za obtěžování zraněného,“ souhlasil Porthos.

„A já jsem ženatý,“ dodal d’Artagnan.

„Já ženaté nesvádím,“ odpověděl Aramis téměř bez dechu, zatímco mu Porthos pomáhal se posadit, aby měla lepší přístup.

„Nová zásada?“ zajímal se Porthos vesele.

„Trvalo to dlouho,“ přisadil si d’Artagnan.

„Zajímalo by mě, jestli je nějaká situaci, kdy si nebudete dělat legraci,“ zamumlala a začala rozvazovat šátek a potom rozepla jeho uniformu. Opatrně mu stáhla bundu a pomohla mu s košilí. Akorát mu pomáhala si znovu lehnout, když se prudce otevřely dveře. Doufala, že je to Constance s tou Brie, ale místo nich se ve dveřích objevil Athos.

„Jak je mu?“

„Už mi bylo i hůř,“ odpověděl s obtížemi Aramis a bolestně syknul, když mu Nicolette přitlačila na ránu čisté plátno. Modlila se, aby Constance dorazila brzy. Nevěděla, co má dělat. Byla to jenom zlodějka, s ničím takovým se nikdy nesetkala. Nebo alespoň ne v situaci, kdy ona musela ošetřovat. A jak pochopila, nejlepším ošetřovatelem mušketýrů byl právě raněný Aramis.

Dveře se rozrazily podruhé, ale tentokrát už v nich byla Constance a hned za ní mladá dívka. Nemohla být o moc starší než sama Nicolette. Měla dlouhé hnědé vlasy svázané v copu a hnědé oči, kterými se trochu plaše rozhlížela po místnosti, než se zastavily na raněném Aramisovi. Rychle přistoupila blíž a donutila Nicolette ustoupit, aby se mohla podívat na ránu.

„Byl bodnut dýkou, rána stále krvácí, asi je to hluboké,“ vysvětlovala Nicolette. Brie přikývla a začala si omývat ruce a připravovat si své náčiní. Constance jí pomáhala a vypadla, že to není její první zkušenost s takovým zraněním.

Porthos je zamračeně pozoroval a potom našel u okna skoro plnou láhev vína a podal ji Aramisovi.

„Tohle trochu otupí tu bolest.“ Aramis ho s radostí přijal, pořádně se napil a podíval se na dívku, která mu má zachránit život.

„Už jste někdy zašívala ránu?“ zajímal se.

„Párkrát, když jsem se učila u bratra. A párkrát po tom, co zemřel,“ odpověděla klidně a přistoupila k němu. Odkryla mu ránu a polila ji čirou tekutinou. Nicolette nevěděla, co to je, ale podle Aramisovy reakce to bolelo. Hodně bolelo.

„Brie je sestra doktora Lemayho,“ vysvětlila Constance.

Nicolette se postavila do rohu k Porthosovi a d’Artagnanovi a podívala se po nich, aby dostala nějaké vysvětlení.

„Lemay byl králův lékař, s Constance byli přátele. Zemřel kvůli intrikám bývalého ministra,“ řekl tiše d’Artagnan.

„Brie se od něj hodně naučila, a když zemřel, převzala po něm jeho řemeslo,“ dopověděla Constance, když už její pomoc nebyla potřeba.

Zůstali u něj celou dobu, co ho Brie ošetřovala. Vypil skoro celou láhev vína a tvrdě usnul.

„Není to nejvážnější zranění, ale je to docela hluboké. Měl by se hýbat co nejméně, aby si neudělal nic se stehy. Bude trvat dlouho, než se rána zcela zacelí, a ještě déle, než ho přestane bolet,“ informovala je Brie a omyla si ruce v čisté vodě. „Zítra ráno se na něj přijdu podívat,“ dodala a zabalila si všechny věci do svého kufříku. Ještě jednou zkontrolovala, jestli ránu pořádně zavázala, a odešla.

Tréville ji viděl vycházet ze dveří Aramisova pokoje a vešel do nich ještě dřív, než se stihly zavřít.

„Co se tady děje?“ zeptal se. Athos kývnul hlavou na chodbu a společně zase pokoj opustili.

Nicolette jen tiše stála vedle Porthose a hlavou jí vířilo plno myšlenek.

„Co to bylo za útočníky?“ zeptala se tiše.

„Nevíme,“ pokrčil rameny, „zaútočili na nás, když jsme procházeli tou ulicí.“

„Jen tak? Museli jste někomu něco udělat, aby na vás zaútočili.“ Nevěřila, že jsou v tom nevinně.

„Tentokrát nic, o čem bychom věděli,“ souhlasil s ním d’Artagnan. Nicolette jejich prohlášení stále nevěřila, ale víc už se nevyptávala. Místo toho pohladila po paži ustaranou Constance a potichu otevřela dveře. Tréville s Athosem si jí okamžitě všimli a Nicolette došlo, že už si začíná zvykat na to, že Athos není nikdy nadšen tím, že ji vidí.

„Kapitáne, mohla bych s vámi potom v soukromí mluvit?“ zeptala se mile. Její žádostí byl překvapen, ale byl taky rád, že s tím začala sama. Od té doby, co přišla, ho sžírala touha svobodně s ní mluvit o její minulosti, ale chtěl jí nechat čas. Možná že teď už byla připravena mu říct, kdo ve skutečnosti je. Přestože to už dávno věděl.

„Samozřejmě. Můžeme hned,“ usmál se na ni a znovu se otočil na Athose. „Ještě to probereme,“ dodal a pokynul Nicolette, aby ho následovala do jeho kanceláře. Otevřel dveře a nechal ji vstoupit první. Nechal ji posadit se na židli a teprve potom šel na své místo.

„Chtěla jsem vám poděkovat za vaši pomoc a za práci, kterou jste mi nabídl,“ začala, ještě než si stihnul sednout na svou židli.

„Věřil jsem, že když dostaneš šanci, zanecháš krádeží.“ Nedodal, proč tomu věřil, ale Nicolette to i tak chápala.

„Vím, že jste zjistil, kdo jsem,“ přiznala. Tréville sklopil hlavu a zasmál se. Samozřejmě, že to věděla, někteří jeho mušketýři občas nedokázali držet jazyk za zuby.

„Máš otcovy oči. Zdála ses mi povědomá a ten přívěsek to jenom potvrdil. Ale nepomohl jsem ti jen kvůli tomu. Pomohl bych každému, kdo byl měl šanci se změnit, kdybych k tomu měl příležitost.“ Mluvil na ni s úsměvem a shovívavýma očima. Připomínal jí jejího otce, a o to víc se cítila vítána. Byla to příjemná změna oproti Athosovi.

„I přesto děkuju, že jste přesvědčil ostatní. Práce s koňmi mě baví.“

„Stáje jsi milovala už jako malá,“ vzpomínal Tréville. Její otec ji na posádku občas vodil. Starala se s ním o jeho koně, a když byla dost silná, aby udržela za jeho pomoci meč, učila se šermovat. Většinou za pomoci otce a Trévilla.

Nečekala, že se u kapitána zdrží tak dlouho, ale jakmile začal vzpomínat na to, co prožil s jejím otcem, ponořila se do jeho vyprávění a bedlivě poslouchala. Připomněl jí nějaké vzpomínky z dětství, na které už dávno zapomněla, a ona mu na oplátku vyprávěla, jak se dostala až sem. Bylo příjemné mluvit s někým, kdo znal tak dobře jejího otce a alespoň z malé části také ji.

Byl už večer, když se vydala zpět do Aramisova pokoje, aby zjistila, jak mu je. Potichu otevřela dveře, ale ukázalo se, že tak tichá vůbec být nemusela. Aramis byl vzhůru a jeho pokoj byl plný jeho kamarádů.

„Tady je moje zachránkyně!“ zvolal radostně, když si jí všiml ve dveřích. Plaše se na něj usmála a vešla dále.

„A tady náš raněný muž,“ usmála se na něj. Došla až k němu a posadila se na kraj postele.

„Moc děkuju, Nicolette,“ poděkoval a chytil ji za ruku. Nebyla zvyklá na jeho vážný obličej, ale nejspíš si uvědomoval, že mohl zemřít.

„Nemohla jsem dopustit, abychom přišli o někoho tak upovídaného. Bylo by tady potom moc velké ticho,“ mrkla na něj.

„Bylo by ti smutno,“ souhlasil. „Říkal jsem vám to,“ dodal potom k ostatním.

„Nicolette by možná smutno bylo, ale jenom proto, že tě ještě pořádně nezná,“ zasmál se Porthos a d’Artagnan přikývl na souhlas.

„Všem by vám bylo smutno, kdybyste přišli o takového krasavce, jako jsem já.“ Rozesmál všechny kromě Athose. Ten jenom postával v rohu, pozoroval dění v pokoji a dusil v sobě vztek. Byl naštvaný už od rána a ještě neměl šanci si svůj vztek vybít. Jasně Nicolette řekl, aby z boje odešla, ale ona neposlechla. A to, jak z ní všichni dělali hrdinku, jenom přidávalo na jejím přesvědčení, že udělala správnou věc, přestože to bylo špatné rozhodnutí. Díky jejich podpoře by mohla být tak lehkomyslná častěji, a to nehodlal dopustit.

„Musíme si promluvit,“ řekl přísně, a než stihla zjistit, na koho vlastně mluví, popadl ji pevně za paži a doslova ji odtáhnul z pokoje ven.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všichni za jednu - 7. kapitola: