OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všichni za jednu - 8. kapitola

22.02.2017 (13:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1215×

Nicolette klopýtala chodbou s pokoji mušketýrů a snažila se alespoň trochu držet krok s Athosem, který ji stále pevně svíral za paži a táhnul ji za sebou. Pokoj Aramise opustili tak rychle, že nikdo nestačil na Athosovo chování zareagovat, natož mu v jeho hrubosti zabránit. Nicolette nebyla vystrašená, jen trochu zmatená. Netušila, co se děje a co od něj očekávat. Posledních pár dní spolu ani nepromluvili a oba si dávali dost velký pozor, aby se ani náhodou o toho druhého neotřeli. Teď ji naštvaný Athos pevně držel a nejspíš je čekal dlouhý rozhovor. I když nevěděla o čem. Jenom si byla jistá, že to nebude o jejich polibku. Athos vypadal jako někdo, kdo na nepříjemné věci raději zapomene, než aby o nich mluvil.

Došel na konec chodby, otevřel dveře svého pokoje, silou ji strčil dovnitř a zavřel za nimi. Pustil ji tak náhle, že udělala ještě pár kroků dopředu a zachytila se menšího stolku, aby konečně své tělo zastavila. Rozzuřeně se otočila na Athose a chtěla na něj začít křičet, ale on ji předběhnul.

„Co jsi to tam venku vyváděla?!“ I on zuřil. Bylo na něm znát velké přemáhání, aby nekřičel. Nicolettin výraz se pomalu měnil v překvapený a chvíli jí trvalo, než jí došlo, o čem mluví.

„Pomáhala,“ odpověděla a bojovně vystrčila bradu, aby viděl, že si stojí za tím, co udělala, a nebojí se ho. Athos se při pohledu na její bojovnost ještě více narovnal a prudce si sundal klobouk a odhodil ho stranou.

„Jasně jsem ti řekl, aby ses od věcí mušketýrů držela dál!“ připomněl jí svá slova z večera, kdy ji po plese pomáhal do kočáru.

„A nechat je, aby zabili Aramise?“ zeptala se naštvaně, a když stisknul zuby, myslela si, že tuhle hádku vyhrála. Proti tomuhle neměl co říct. Zachovala se správně a jemu už to určitě taky došlo. Přece jen zachránila jejich přítele. Byla na sebe pyšná a udělala by to kdykoliv znovu. Mýlila se.

„Mohli zabít tebe!“ Tentokrát ho ovládl vztek a nevydržel nekřičet. Trhnula sebou a překvapeně pootevřela ústa. Až teď si uvědomovala, že ho doopravdy křičet nikdy neslyšela. Vždycky mu stačil jeho běžný hrubý hlas. „Mohla jsi způsobit více problémů, než jsme měli,“ dodal už o poznání tišeji. Snažila se získat pod kontrolu svůj výraz a stále ho pozorovala. Když ji táhl chodbou, pořád si opakovala, že by ji přece nikdy neublížil. Teď, když tak zuřil, už si jistá nebyla.

„Jsem v pořádku,“ promluvila klidně a doufala, že se jí podaří uklidnit i jeho. „Nemusíš mít starost, jsem dobrá šermířka. Zvládla jsem to.“ Jak stáli naproti sobě, nemohli být více rozdílní. Nicolette byla klidná, sebejistá a spokojená, zatímco Athosovým tělem projížděl vztek a měl chuť do něčeho praštit. Byla tak tvrdohlavá a nedocházelo jí, co udělala špatně. Nedbala na svoje bezpečí, a to ho štvalo ještě více.

„Dobrá šermířka?“ opakoval udiveně.

„Velmi dobrá,“ souhlasila bez váhání. Prohlédl si ji od hlavy až po paty. Pod jeho pohledem trochu znervózněla, nikdy se na ni nedíval déle, než musel. Teď si ji prohlížel pořádně.

„O tom mě budeš muset přesvědčit,“ vyzval ji. Vytáhnul z pochvy svůj meč a podal jí ho. Překvapeně se podívala nejprve na meč a potom na něj, ale když viděla jeho neústupný výraz, popadla meč a párkrát s ním ve vzduchu máchla, aby si jej potěžkala.

Sundal si uniformu a vytáhnul si delší dýku, kterou společně s nožem nosil. Nedal Nicolette šanci se připravit a rychle zaútočil. Odrazila jeho výpad a ustoupila stranou. Myslela si, že po ní bude chtít ukázku jejích schopností, ale nenapadlo jí, že bude chtít bojovat v téhle malé místnosti. Přesto se rychle dokázala přizpůsobit podmínkám boje.

Naznačila pohyb tělem, ale zaútočila jinak. Čepele o sebe zařinčely a tentokrát zaútočil znovu Athos. Odrazila ho, ale jeho další výpad byl tak rychlý, že ho nestačila zastavit. Pravé ramínko jejích šatů rozřízla čepel jeho dýky.

„Dobrá šermířka,“ zopakoval posměšně. Nicolette jeho chování vyprovokovalo v pár rychlých útoků, čímž ztratila soustředění, a to skončilo rozříznutím levého ramínka jejích šatů. „Neoznačil bych to jako dobré šermování,“ provokoval ji. Moc dobře věděl, že je dobrá. Možná lepší, než někteří muži z jeho oddílu. Musel ji ale dát lekci, aby se zbytečně nevrhala do nebezpečí, kam nepatří. Schválně se ji snažil rozhodit, a to se mu povedlo. Rozříznutí šatů byl jen důkaz toho, že kdyby její protivník chtěl, mohl by jí ublížit.

Nicolette překvapeně upustila meč, aby si stihla své šaty chytit, než před ním zůstane stát jen ve spodničce a korzetu.

„Tohle má být co? Nějaká hloupá hra, aby sis něco dokázal?“ Jejich role se otočily. On vypadal spokojeně, ale Nicolette zuřila. Přistoupila k němu blíž a výhružně mu hleděla do očí. Do teď to byla hra, ale rozřezat jí šaty bylo příliš.

„Sobě nic, ale tobě, abys byla opatrná,“ opravil její tvrzení. „Všechno to mohly být rány, kdybys bojovala s někým jiným.“ Viděl už v boji umírat hodně dobrý vojáků a ona byla jen obyčejná dívka, která uměla docela dobře šermovat.

„Ty se o mě nemusíš vůbec starat,“ opáčila mu naštvaně. Byla zvyklá se o sebe postarat sama, ulice ji to naučila. Nepotřebovala, aby se o ni začal najednou někdo starat.

„Ale musím!“ Pustil meč, který s řinkotem přistál na zemi, a volné ruce použil k tomu, aby si ji přitáhl k sobě a začal ji prudce líbat.

Bylo to stejně opojné, jako si pamatovala. Opět se objevilo to šimrání, které se pomalu rozprostřelo po celém těle. Pustila šaty, které skončily na zemi, ruce mu zapletla do vlasů a vytáhla se na špičky, aby mu byla blíž. Připadala si, jako kdyby byla v ohni. Mačkal ji na své tělo, ale pořád mu překážel její korzet.

Nepřemýšlel, prostě konal. To mu nebylo podobné. Athos vždycky přemýšlel o tom, co dělá. Pokud se to netýkalo žen. Zatlačil na Nicolette a ta poslušně udělala krok dozadu. Slyšel, jak tiše zasténala, a měl problém se od ni odtáhnout. Zhluboka dýchala a na chvíli měl pocit, že to její korzet nevydrží a bez jeho přičinění půjde k zemi. Rty měla rudé a v očích jí plála touha.

Pozorovala ho a měla pocit, že jestli ji opět nezačne líbat, umře. Rty jí brněly a celé tělo se jí chvělo. Bylo to něco, co nikdy nezažila. Byla nezkušená holka z ulice, ale věděla, co si má chránit nejvíce. Bohužel v jeho přítomnosti na to nedokázala myslet. Měla strach, velký strach, ale všechny ty pocity, které ji teď zaplavovaly, dokázaly odsunout strach do koutka mysli. Zírala mu do očí a bylo to poprvé, co v nich zahlédla nějaké emoce.

Vzal její obličej do dlaní a znovu ji začal líbat, ale tentokrát nebyl ten polibek tak divoký jako předtím. Trochu natočil jejich těla a potom ji poslepu vedl na druhou stranu místnosti k jeho posteli. Nechala se vést a s každým krokem získávala více a více odvahy. Vytáhla mu košili z kalhot a rukama vjela pod ni. Ještě nikdy neměla šanci se takto dotýkat nějakého muže. Přejížděla mu po hrudníku a užívala si, jak se jí s každým jeho nádechem ruka zvedá, zatímco jeho ruce zápasily s jejím korzetem.

Když ucítila, jak její nohy narazily do postele, odtáhla se od něj a sklonila hlavu. Pozoroval ji s rukama položenýma na jejím těle a čekal, až začne mluvit. Nebo až ho odstrčí a uteče. Vlastně ani nevěděl, proč už to neudělala.

„Jsem z ulice,“ začala. „Nekradla bych, kdybych se chtěla živit obvyklým způsobem chudých dívek.“ Mluvila rychle a ani moc nepřemýšlela, co vlastně říká. Jen doufala, že to bylo dostatečně srozumitelné, že pochopil, co tím chtěla říct.

Měla pocit, jako by se jeho pohled změnil, a potom už opět pociťovala jeho blízkost.

Rty pohybovala v souladu s jeho. Už ji to neděsilo. Najednou jí to přišlo tak přirozené jako dýchání. Cítila horkost po celém těle, přestože už byla jen v lehké spodničce a povoleném korzetu, který jí přesto překážel při dýchání. Chvílemi měla pocit, jako by se jí točila hlava. Nebylo to z nedostatku vzduchu, ale ze všech těch emocí, které prožívala.

Plně vnímala horkost svého i jeho těla a vnímala také každý jeho pohyb. Uklidňovalo ji, že se jeho hrudník zvedá stejně divoce jako její. A potom mohla volně dýchat, když jí uvolnil korzet a ten konečně spadnul na zem.

Odtáhnul se od ní a pečlivě pozoroval její obličej. Dívala se na něj bez mrknutí oka a znovu cítila tu nervozitu a strach, přesto ji jeho pohled uklidňoval. Po všech těch dnech, kdy z nich vyzařoval odstup, ji to teď uklidňovalo. Sklonila hlavu a pozorovala svou ruku, jak pod košilí lehce přejela po jeho nahé pokožce. Nadzvedl jí bradu a jen lehce políbil na rty a pokračoval dalším polibkem na tvář, krk a odhalené rameno.

Tělo se jí třáslo stále více a více a cítila slabost v nohou. Uvolnila ruce a pevně se chytla jeho předloktí na jejím pase. Cítila jeho horký dech na svém rameni, polibek, po kterém měla pocit, že shoří, a šimrání jeho vousů. Se zavřenýma očima vnímala každičký dotyk jeho rtů i jeho rukou, které ji pevně držely. Zaklonila hlavu a samovolně vzdychla.

Překvapeně otevřela oči a zjistila, že ji sleduje. Stále si nemohla zvyknout, že to nebyl ten kamenný pohled bez emocí. Ta zeleň v jeho očích byla měkká a lákala ji blíž a blíž. Bylo toho tolik a mělo ji to děsit. Odmala, když se něčeho bála, šla tomu naproti. Vybavovala si varování své babičky. Věděla, že to, co se stane, změní její život. Už nebude mít ani ona co nabídnout muži, který by si ji chtěl vzít. Ale teď se toho nebála, nedokázala zastavit. Ovládala ji potřeba to udělat. Chtěla, aby to byl on. Tady a teď. Bylo to poprvé, co ucítila, jaké to je toužit po muži. A bylo to naplňující.

Pustila se jeho rukou a přesunula ruce na jeho košili. Opatrně chytila látku a začala ji sunout po jeho hrudi výše. Jeho ruce opustily její pas, aby Nicolette pomohl přetáhnout košili přes hlavu a úplně se jí zbavit. Lehce přejela rukama od krku dolů na hrudník a stydlivě k němu zvedla zrak. Trochu znejistila, nevěděla, co dělat dál.

Objal ji jednou paží a druhou pohladil po tváři a zadíval se na ni. Znovu ho zaplavil pocit viny. Neměl by to dělat, Nicolette byla tak mladá a čistá. Měl by se držet dál. Měl by se zachovat jako čestný muž, o kterém všichni mluví, a odejít z pokoje. Měl být lepší muž, než kterým byl. Ale nedokázal to, když byla tak blízko u něj. Každý její nádech cítil na své hrudi, a když se na něj zpod řas dívala s takovou důvěrou, nemohl s ní bojovat. Nemohl bojovat sám se sebou.

Lehce Nicolette nadzvedl pevným sevřením okolo pasu. Její nohy se nedotýkaly země, a tak je zaklesla do jeho nohou a pevně se ho držela. Opatrně ji položil na svou postel a políbil ji na krk. Tiše zavzdychala a nebylo to tu noc naposledy.

Ležela a dívala se do zdi. Už byla vzhůru nějakou dobu, ale nevěděla, co má dělat. Měla strach z toho, co bude následovat. Měla strach čelit realitě, a tak raději zůstala schoulená na boku a dívala se do zdi. A i kdyby byla rozhodnutá čelit realitě, při odchodu bude mít menší problém se svými šaty. Prostě jí je musel zničit, povzdechla si.

Athos ležel na zádech a střídavě pozoroval dívku vedle sebe a strop. Přemýšlel o tom, co se stalo, a jak vůbec mohl dopustit, aby se to stalo, když měl tolik příležitostí to utnout a odejít. Dala mu šanci přestat, ale on ji nevyužil. Teď ležel a čekal, až si Nicolette uspořádá myšlenky. Nevěděl, co dělat, a doufal, že ona to vyřeší za něj. Když si povzdechla, útrpně zavřel oči. To bylo špatné znamení.

Natáhnul ruku a chytil ji za rameno. Otočil ji na záda a zvedl se nad ni, tak aby se mu musela dívat do očí. Navzájem se pozorovali a dlouhou chvíli jenom mlčeli. i tak mezi nimi proudilo plno emocí.

„Lituješ toho?“ byla jeho první otázka. Potřeboval slyšet její odpověď, ať už byla jakákoliv.

„Ne,“ odpověděla klidně a dál oplácela jeho pohled. Čekala na tuhle chvíli dlouho. Její nevinnost byla něco, co si chránila. Přesně jako jí říkala její babička. Ale ani na vteřinu nezalitovala toho, co se mezi ní a Athosem právě stalo. Rozhodla se sama a dobrovolně, i když to pro ni jako pro chudou, svobodnou dívku znamenalo velké potíže. „Jen nevím, co se teď bude dít. Po tom polibku jsi mě začal přehlížet. Bojím se, jak se zachováš teď,“ přiznala své trápení.

Hleděl jí do očí a vlastně sám nevěděl, co na to odpovědět. Nevěděl, co dělat.

Aramis byl potěšen, když Brie splnila své slovo a druhý den se na něj přišla podívat. Prohlédla mu ránu a znovu ji pečlivě zavázala.

„Zítra se za vámi opět přijdu podívat. Neměl byste se namáhat. Nejlepší bude, když zůstanete v posteli,“ kladla mu na srdce po cestě ke dveřím, ale když se otočila, Aramis stál krok za ní. „Musíte odpočívat. Zvládla bych odejít sama.“ Nechtěla, aby se něco stalo jeho stehům.

Jeho však nemohlo nic odradit, aby s ní byl ještě o pár minut déle. A jediná možnost, jak to udělat, bylo doprovodit ji alespoň k východu z posádky. Dál by mu stejně nedovolila jít.

„Já vím,“ pokrčil rameny, „ale s vámi je den vždycky o něco hezčí.“

„Vážně, Aramisi, měl byste se vrátit zpátky do pokoje,“ usmála se na něj a otevřela dveře ven. Když se ale podívala před sebe, zůstala zaraženě zírat.

„Já… moc se omlouvám. Spletla jsem si dveře,“ vyhrkla rychle a okamžitě dveře zabouchla. Aramis ji zamračeně sledoval. Věděl, že si spletla dveře a vešla do Athosova pokoje, ale nenapadlo ho nic, co by ji mohlo tak vyvést z míry. Možná nahý Athos, ale její pohled vypadal vyděšeněji. Zrudla a rychle odvrátila hlavu na druhou stranu. To ještě více vzbudilo v Aramisovi zvědavost.

Udělal dva rychlé kroky ke dveřím a prudce je otevřel. Zůstal stát stejně překvapeně jako Brie, jenom místo zděšení mu na tváři hrálo pobavení.

Nicolette se vyděšeně schovávala za Athosem a mačkala se co nejvíce na zeď. Poté, co do pokoje vešla Brie, ji Athos naštěstí přikryl až po krk, takže když se teď na její místě objevil Aramis, neviděl nic, co neměl. Ale i tak viděl hodně.

Nebyli nikde na veřejném místě, takže jak se stalo, že je přišlo navštívit tolik lidí? A Aramis stále stál před nimi s úsměvem na rtech. Athos už si podrážděně odkašlal.

„Já vím, že tady jsi, Athosi, ale na ni se lépe kouká,“ usmíval se Aramis. Athos se ještě jednou ujistil, jestli je dobře schovaná, aby nebylo nic vidět.

„Aramisi, vypadni!“

„Jak si přejete. Mějte hezký zbytek dne,“ mrknul na ně a se smíchem opustil místnost. Dveře ještě nebyly pevně dovřené, když na ně doletěla bota Nicolette. Athos se na ni překvapeně podíval.

„Občas mě štve,“ pokrčila rameny. Rozesmál se a opět Nicolette schoval pod svým tělem. Aramise bude řešit později, až bude Nicolette někde jinde a pořádně oblečená.

Pozitivní na Aramisově přerušení bylo to, že veškeré otázky byly naprosto zapomenuty.

„Aramis…“ řekla trochu nespokojeně a zavrtěla se. Věděla, že by oni dva spolu mohli být problém, aniž by to někdo věděl. A rozhodně nestála o to, aby to věděl Aramis. Přišla si tak nepatřičně a špatně.

„O toho se postarám,“ slíbil a díval se jí tak hluboko do očí, až věřila, že musí vidět všechny její zmatené myšlenky. „Jsi krásná,“ zašeptal. Překvapeně zamrkala a celá červená uhnula pohledem na stranu. Když její pohled padl na rozřezané šaty, vrátila se konečně do reality.

„Měla bych se obléknout a jít uklízet stáje,“ řekla rychle a začala se zvedat. Nezastavil ji a sám se začal oblékat. Měl své povinnosti.

Nicolette si nešťastně oblékala své šaty a pevně si je uvázala, aby alespoň trochu držely, než dojde domů a bude se moc převléknout do jiných šatů. Posledních šatů. Ale alespoň budou držet.

Athos ji pozoroval a věděl, že to s těmi šaty přehnal. Došel pro svůj plášť a zastavil ji ještě před tím, než stihla odejít.

„Tohle by mělo pomoct.“ Přehodil jí plášť přes ramena, zavázal ho a upravil tak, aby pod něj nebylo moc vidět. Vypadala smířeně. Zpod řas se na něj podívala a lehce se usmála. I ta troška stačila, aby se Athos neudržel. Naklonil se blíže a opět se zmocnil jejích rtů. Líbal ji stále tak divoce, jako tomu bylo doposud. Nicolette tiše vzdychla a ponořila se do polibku, než ji pustil. Ještě se na něj jednou usmála, a když zkontroloval, jestli na chodbě nikdo není, odešla z pokoje.

Sotva udělala první krok ze dveří vedoucích na dvůr, narazila na Aramise. Díval se na ni, usmíval se od ucha k uchu a pozoroval ji celou cestu, než sešla schody. Naštěstí nic neřekl.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všichni za jednu - 8. kapitola: