OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yakuza: 11. kapitola

03.01.2015 (15:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1255×

Nadšeně jsem ho táhla do svého pokoje. Poskakovala jsem a držela ho za ruku. Musela jsem Tori ochránit, jak jen to půjde… na to jsem myslela po celou dobu, co jsem ho poprvé uviděla… co ke mně posílal pohledy volající o pomoc…

Šoupla jsem ho do dveří a zavřela za námi. Tori si zapnul mikinu a vykuleně na mě koukal. Copak se stydí?

Přihopsala jsem za ním, abych ho čapla za ruce. „Budeme opravdu skvělí kamarádi.“

„Kamarádi…?“ řekl jsem nevěřícně. „Ehm… já myslím, že… no, že nebudu asi moc dobrý kamarád,“ pokrčil jsem rameny. „Děkuji za oblečení. A za korzet,“ propíchl jsem ji pohledem, ale pousmál jsem se.

„Líbil se ti?“ nadšeně jsem zatleskala a dělala, že jsem si jeho nepřátelství nevšimla. „Vybírala jsem ho vážně dlouho. Navíc jsem si nebyla jistá, jakou máš rád barvu, tak jsem musela vybrat podle barvy, o který vím, že vzruší Reie. Chceš, abych ti k němu dokoupila zbytek?“ vypískla jsem nadšením z toho.

Byl jsem z ní div živý.

„Becky! Jen ať to Reie nevzrušuje, prosím…“ usadil jsem ji. „Můžeš mi akorát tak koupit nedobytný pás cudnosti,“ ušklíbl jsem se. „A moje oblíbená barva je bílá.“

Opět jsem lehce zvedl koutky k úsměvu. Její přítomnost byla skoro… zázračná.

„Konečně ses usmál!“ zaradovala jsem se a nadšením ho musela obejmout. „Proč ho nechceš vzrušit?“

Díval se na mě dost ošklivě, tak jsem musela sklopit oči.

 „Promiň, Tori… já, nechtěla jsem… Ale dědeček říkal, že když je Rei vzrušenej od toho, s kým je, je potom hodnější… Chtěla jsem ti pomoct…“ popotáhla jsem a nasadila smutný obličej.

Jemně jsem se vymanil z toho objetí.

„Neměl jsem šanci to vyzkoušet,“ řekl jsem rychle, když se zatvářila jako spráskané štěně. „Pro-promiň, promiň! Nebreč, já tě teď zase nechtěl… rozesmutnit. Jen spolu s Reizou… no, nemáme se rádi a to poslední, co bych potřeboval, aby byl vzrušený. Zatím to dopadlo vždycky špatně,“ pohladil jsem ji po paži po chvilce přemlouvání. „Je-je to hezký korzet, ale asi ti uniklo, že jsem… kluk, hmm?“ zkusil jsem to trochu odlehčit.

„Ten korzet je klučičí,“ zamumlala jsem ještě smutně, ale pak jsem se usmála a znovu si ho přitáhla do obětí. „Abys věděl, Rei tě má rád…“ Pak jsem se odtáhla a zkusila se pousmát aspoň s malou nadějí. „Já tomu věřím…“ Neubránila jsem se smíchu, když jsem si všimla jeho překvapeného úsměvu. Naklonila jsem se k němu. „Ne, Tori, prý máš tetování. Je to pravda?“

„Jsi dost naivní, Becky. Až ho přestanu bavit, zabije mě,“ povzdechl jsem si. „Ale jo, mám tetováníčko, oproti tobě. A už to vůbec neplatí!“ sáhl jsem si přes mikinu na místo, kde je ještě pořád ptáček, který má křídla roztažená, aby mohl kdykoliv odletět. „Já už odtud neodletím…“

Nafoukla jsem uraženě tvářičky. „Nejsem naivní!“

Pak jsem vyskočila na nohy a doběhla k šatníku. Vytáhla jsem odtud dvoje dívčí šaty, jedny bílé a druhé temně modré. Ty bílé jsem podala Torimu.

„Nechceš si je zkusit?“ pousmála jsem se a už si rozepínala šortky, abych se mohla obléknout do druhých šatů.

Rychle jsem si zakryl oči.

„Becky! Bože… ehm, příště něco řekni!“ zahuhlal jsem a otočil se k ní zády. „Proč bych si měl oblékat šaty…? Nejdřív korzet, teď šaty! Víš, asi se z tebe brzy zblázním.“

Ale jejímu pohledu se těžko odolávalo. Po chvíli přemlouvání jsem ji tedy otočil, abych se do šatů mohl obléknout. Rebeca byla hubeňoučká a neměla moc… no, ženské křivky, takže mi ty šaty seděly. Vlastně by mohla být můj brácha… nebo já její sestra.

„Vidíš? Sluší ti!“ nadšeně jsem začala okolo něj poskakovat. „Ještě vlasy a make-up!“ To už se chtěl bránit víc, ale já se rozzlobila a zpražila ho pohledem. „Nehýbej se, nebo budeš mít rozmazaný líčení!“

Rychle jsem nás oba namalovala a upravila nám vlasy. Spokojeně jsem se usmála. Bylo to perfektní. Pak jsem ho vzala za ruku a nenápadně jsme se vplížili do dědečkova pokoje. Spal… tak jsem naznačila Torimu, aby byl potichu. Plížili jsme se a plížili…

Potichu jsem se snažila otevřít jedny dveře, ale trochu zavrzaly! Dědeček se převalil a spal dál. Úlevně jsem vydechla a usmála se na Toriho.

„Rychle pojď,“ zašeptala jsem a šoupla ho ze dveří. Stáli jsme v malé zahrádce plné rozkvetlých stromů a květin.

Zoufale jsem se ji snažil zastavit, ale nakonec jsem do zrcadla koukal na bělovlasé děvče s velkýma, řasenkou nalíčenýma očima. Navíc šaty skoro jako na svatbu. Jen ty tenisky to kazily, ale Becky je měla taky, takže to asi nevadilo. Vypustil jsem Reizu úplně z hlavy.

Když jsme vyběhli na zahradu, rozesmál jsem se. „Tohle děláš často? A proč jsi mě sem táhla? V šatech?? Ještě mě někdo uvidí a bude mi říkat, že jsem úchyl!“

„Pšš!“ otočila jsem se na něj. „Ještě buď potichu, ať nás nikdo nevidí, mohla bych mít průser.“

Vzala jsem tu krásnou holčičku za ruku a šla dál kolem vysokého stromu, u kterého byla postavená zídka. Vyšplhala jsem do nejnižších pater stromů a podala Torimu ruku, aby mohl za mnou. Když se mu to povedlo, seskočila jsem na zídku a potom do trávníčku na ulici.

„Tori, chvátni si,“ popohnala jsem ho.

Nechápal jsem, co dělá, ale když jsme pak lezli na strom a ona skočila po zídce dolů… ven z rezidence na ulici. Zatajil se mi dech. Ale hned jsem si vzpomněl, co se dělo, když jsem minule utekl. Odmítavě jsem začal vrtět hlavou a měl co dělat, abych se zoufale nerozplakal.

„Já nesmím, Becky. Nesmím odtud. Reizo tě zabije, jestli to zjistí. Nechci, aby ti ublížil. Já ven nemůžu,“ skousl jsem si rty a pomalu začal šplhat zpátky.

„Tori,“ nasadila jsem psí oči, ale pak jsem je vyměnila za výraz odhodlání. „Já se Reie nebojím! Tori znamená pták… tak chci tě vidět létat…“ pousmála jsem se a čekala na jeho odpověď.

Oplatil jsem jí pousmáním.

„To jsi ale přišla pozdě. Ptáček už dolétal. I tebe se přece týkají pravidla, ne…? Já tě nechci ohrozit. Za to ti nestojím,“ sklopil jsem hlavu. „Ale ty jdi, já tady počkám. Přines mi višně v čokoládě-“ moje další slova však byla přerušena.

„Pravidla?“ povytáhla jsem nabroušeně obočí. „Jo, máš pravdu, jsou tu pravidla. Je tu riziko, že když nás někdo z nich uvidí, budu mít trest, ale nenechám nikoho, aby ublížil tobě! To jsou moje vlastní pravidla,“ oznámila jsem mu. „A teď pojď honem za mnou, než si tě někdo všimne!“

Povzdechl jsem si a… opravdu vyšplhal ještě výš, přeskočil na zídku a dolů. Povedlo se mi to téměř stejně elegantně jako Becky. I když, já jsem se spíš snažil jí neumazat šaty. Mé nitro zaplavil strach. Viděl nás někdo…?

Ale Rebeca byla očividně v pohodě. Zase mě vzala za ruku, ukáznila neposedný pramínek vlasů a usmála se. Rozhodl jsem se ten problém hodit za hlavu. Běželi jsme ulicí do parku. Byl jsem… volný. Na chvíli úplně volný a bezstarostný… i když v dívčích šatech. Mohl jsem ŽÍT.

Smála jsem se, když jsme běželi parkem. Udýchaně jsme zastavili u jezírka a snažili se popadnout dech. Musela jsem se smát ještě víc. Měla jsem radost, že se Tori usmíval.

„Líbí se ti tu, Tori?“ zeptala jsem se s mírným pousmáním.

Horlivě jsem pokýval hlavou. „Děkuji ti za to…“

Objal jsem ji, když jsme seděli v trávě právě u toho jezírka. Sakury už pomalu začínaly kvést růžovými květy.

„Kéž bychom tu už mohli zůstat,“ zasnil jsem se. „Koupíme si letenky a odletíme do Evropy…?“

Zadíval jsem se jí do očí se smutným úsměvem. Jak nereálná a nemožná představa…

„Promiň, Tori,“ smutně jsem se pousmála. „To nemůžu.“ Chytla jsem si hlavu do dlaní. „Odpusť mi… že ti nemůžu dát víc svobody…“

Byla jsem hrozná, chtěla jsem mu pomoct, ale ty pitomý pravidla mi to zakazovaly.

„CO? Becky!“ vzal jsem ji za ty ruce a natočil její tvář k sobě. „Tohle už nikdy neříkej. Je to víc, než bych si mohl kdy přát! Jen jsem hloupě plácl. Jsi ten nejúžasnější člověk, a to tě znám pár hodin. Děkuju ti za tohle!“ ukázal jsem na učesané vlasy, nalíčený obličej a šaty, se kterými jsem mohl teď sedět za tou zdí. A na prostorný park plný lidí, kteří o ničem neměli ani tušení. „S tebou zase poletím, tygře!“ zaculil jsem se na ni.

Nečekaně jsem se na něj vrhla a mačkala ve své náruči.

„Mám tě ráda, Tori,“ zaúpěla jsem mu do ramene. Cuchala bych ho dál, kdyby se u nás neobjevila skupinka deseti namakaných chlápků.

„Co dělaj tak krásný dívky v tuhle hodinu na takovém místě?“ zeptal se jeden slizoun.

Mrštně jsem vyskočila na nohy a Toriho vytáhla taky. Schovala jsem ho částečně za svá záda a výhružně si chlápky prohlížela. Mít tak sebou katanu…

Nechal jsem se muchlat v Rebečině náručí, dokud se neozval pěkně slizký hlas, rádoby laskavý, a Becky mě vytáhla na nohy. Schovala mě za sebe a já mohl až teď zjistit, co se děje. Zaúpěl jsem. Zase problémy.

„Omlouvám se, Becky…“ skousl jsem si nešťastně rty. Já vím, je to bojovník, ale... je tak maličká, zrovna jako já. A ti chlápci byli jako hory. „Utečeme jim-“ nestihl jsem doříct. Becky se totiž rozběhla přímo proti nim. „Ne! Ne Becky!“

Rozběhla jsem se proti nim. Dědečku, buď se mnou… Ten slizák si snad myslel, že mu chci skočit do náruče. Houby! Praštila jsem ho dlaní do sanice, až jsem mu přerazila kost. Se zaúpěním se kácel k zemi. Ty blbý šaty! Blbě se v nich bojuje!

„Je pěkně divoká,“ varoval jeden ostatní a několik z nich mě obklíčili.

Přejela jsem je pohledem. Byly to pěkný bábovky, odfrkla jsem si a jednomu plivla do obličeje. Chtěl se na mě vrhnout, ale já vyskočila do vzduchu a několika přemety se dostala za něj. Rychlým hmatem jsem ho uzemnila. Z mého soustředění mě vytrhl výkřik. Otočila jsem se a viděla, jak ti dva drží Toriho.

„Dejte pryč ty slizký ruce z mé Tori!!!“ rozkřikla jsem se a s pohledem tygra, který bude vraždit, se rozběhla tam. „Tori se můžu dotýkat jen já a Rei!“

Ocitl jsem se v prackách dvou mužů. Bylo mi z těch doteků zle, ihned se mi vybavily ty Reizovy. Chtěl jsem se sám bránit, ale nezmohl jsem nic. TO-to jsem tak slabý? Proti všem…?

Proti Becky, která se brzy dostala až ke mně. Jednomu tomu maníkovi zlomila nos, druhého ochromila kopancem do bránice a úderem malou miskou, kterou vytvořila z ruky, přes ucho odrovnala třetího. Dva utekli a zbytek se držel v povzdálí. Plus ti, kteří mě drželi.

 „Dejte pryč ty slizký ruce z mé Tori!!! Tori se můžu dotýkat jen já a Rei!“ zakřičela bojovně a vrhla se na ně tak, jako na ty předtím.

„Rei, nee!“ zaúpěl jsem tichounce tak, že to v té řvavě nemohlo být slyšet.

Pohybovala se jako kočkovitá šelma. Tiše, rychle, elegantně. A dávala těm mužům na frak dost slušně. Přerušilo ji až zahvízdání policejní píšťalky.

„Jdeme! Rychle!“ čapla mě za paži a táhla pryč. Nestačil jsem nijak… odporovat, nic říct. Prostě jsme najednou zase běželi pryč, tentokrát jsme utíkali před poldy. Jako už tolikrát. Oběhli jsme několik ulic a až tam se v klidu vydýchávali.

„Díky, brácho!“ zasmál jsem se a poplácal rudovlásku bodře po zádech.

 „Cože?“ vyvalila oči.

„No, ochránila si mě, jako bys chránila mladší ségru. A mluvila jsi o mně jako o holce… takže jsi můj brácha!“ rozhodl jsem se smíchem. Pak jsem dostal nápad. „Becky…? Na-naučíš mě… se… no, prát…? Já už nechci být takhle slabý,“ zadíval jsem se jí přímo do očí.

Snažili jsme se vydýchat předchozí zážitek. Tori mě poplácal po zádech a nazval mě bráchou.

„Cože?!“ vyvalila jsem na něj oči, ale museli jsme se oba začít smát. Nešlo to jinak.

„Becky..? Na-naučíš mě... se... no, prát..? Já už nechci být takhle slabý,“ hleděl mi do očí a já nemohla uhnout.

„Tori, to není žádné praní,“ mluvila jsem vážně. „Tohle je tajný bojový styl mého dědečka. Je to umění, který si předáváme z generace na generaci…“ Nejistě jsem přešlápla, ale když jsem se mu podívala znovu do očí, přemohlo mě to. „Vážně se chceš ode mě učit?“

Vyděsilo mě, že znejistěla.

 „Jestli se to nesmí nebo je to zakázaný, tak… tak tě akorát budu muset mít vždy u sebe,“ usmál jsem se vlídně. „Ale moc bych se od tebe chtěl učit. I když to bude muset být velký tajemství a… asi nemám právo tě do toho tahat, protože jestli to Reizo zjistí, tak z nás vymlátí duši! Ale když budu silnější, tak budu moct chránit já tebe!“

„Silnější než já?“ povytáhla jsem obočí. „To se nikdy nestane! Já chci být tím nejsilnějším v yakuze!“ Vyplázla jsem na něj jazyk, jak mě ta představa pobavila. Pak jsem ho chytla za ruku a táhla zpátky ke zdi v zahradě. „Pojď, zeptáme se dědečka… ale musíme se nejdřív převléct, takhle nás vidět nesmí.“

S Rebečinou pomocí jsem se vysápal na zídku. V jednu chvíli jsme se museli tiše ukrýt v koruně javoru, přes který se dalo vylézt právě na tu zídku. Pod ním prošla malá skupinka rokujících lidí v tradičním oblečení. Za zdí džíny, tady všichni vypadají jako z legend. Zajímalo mě, jestli i já sem někdy vzhledově zapadnu… Pak jsem si ale vzpomněl, v čem nás přišla uvítat Becky a Aya…

Seskočili jsme do trávy v rezidenci a rychle běželi do Rebečina pokoje, kde jsme si mohli vydechnout a já se znovu nadechnout jako kluk.

„Rozepneš to…?“ otočil jsem se k rudovlásce zády po několika minutovém boji se zipem zezadu na šatech.

Konečně jsme byli v bezpečí. Nadšeně jsem rozepla Toriho šaty a pak ho nečekaně zezadu objala.

„Příště si to zase zopakujeme, jo?“ pousmála jsem se. Sama jsem si stáhla šaty dolů, abych si mohla zase obléknout kraťasy a tentokrát i volné tričko s potiskem spícího tygříka. „Chceš pomoct se odmalovat?“ zeptala jsem se ho nadšená ještě plná adrenalinu.

Zahanbeně jsem přikývl. Becky se zářivě usmála a já se pak jen natáčel a držel se zavřenýma očima, když na vatový tamponek postupně nadávala všemožné vodičky a krémíky a bůhví co ještě. Nakonec mi obličej natřela něčím, co vonělo jako levandule, prý hydratace…

Přišel jsem si jak chodící drogerie, ale až na takový neznámý pocit na tváři mi bylo dobře. Rozčesala mi vlasy pod lopatky a já jí ty její pod zadek. Nakonec jsme se vypravili za dědou Kinosukim a mně měkly nohy.

Měla jsem takovou radost, že se o něj můžu starat. Nakonec jsem ho vytáhl a táhla za dědečkem. Zbystřila jsem zrak. Rei! Stál v uličce a sledoval nás! Kruci, málem nás mohl vidět venku. Nebo nás už viděl? Nevěděla jsem…

„Tori, pojď rychleji,“ pousmála jsem se a dělala, že svého šéfa nevidím. Vpadli jsme k dědečkovi do pokoje. „Dědečku?“ zatřásla jsem jeho tělem, abych ho vzbudila. Byl na nohou celkem rychle.

„Co? Rebeca?“ zamrkal a pak se na nás usmál.

„Dědečku, můžu Toriho naučit naše bojové umění?“ vypálila jsem zpříma.

Nečekal jsem, že ho Rebeca vezme pod svoje ochranná křídla. Teda, tohle není přesný, když ona je tygr. Opřel jsem se v chodbě o zeď a díval se na dveře pokoje, který byl před několika minuty prázdný. Věděl jsem to… Rebeca ho vzala ven…

Povytáhl jsem obočí, když se Rebeca s Toriem snažili udělat přepadovku staříkova pokoje. Jen na chviličku se můj a Rebečin pohled střetl. Cítil jsem z jejího pohledu strach, ale ne o sebe…

Co to jen měla v pohledu? Otočil jsem se zpět a odcházel do svého pokoje. Věděl jsem, že s Rebecou může okusit svobodu, ale rozhodl jsem se proti tomu nezakročovat.

Usměvavý jsem šel za ní. V jeden moment jsme museli zrychlit. Přisuzoval jsem to Rebečině nezastavitelnosti. Nebylo žádné místo na psychickou přípravu. Prostě tam vpadla, probudila staříka, který vyskočil na nohy a popadl svou katanu.

Očividně to bylo úplně normální postup, neboť ho Becky uklidnila a... bez jakýchkoliv servítek na dědu vychrlila ten požadavek. Otevřel jsem pusu, že něco řeknu, ale pohled dědy Kinoskeho se do mě zavrtal, div mě nepřišpendlil ke zdi naproti.

„Dědečku!“ zatřásla jsem s jeho paží, když stále nic neříkal. Podíval se na mě a pak na Toriho.

„Rebeco, víš, že z toho bude problém, když Rei-chan zjistí, že umí naše bojové umění?“ zeptal se s vážnou tváří.

Nafoukla jsem tvářičky. „Já… všechnu vinu vezmu na sebe! Tak dovol mu to! Dědečku.“

Uhnul pohledem přede mnou. Nakonec se pousmál a vytáhl ze skříně papír, tuš a štětec. Předložil je před Toriho… ten chvíli nechápal.

„Dědečku, jsi ten nejlepší!“ vrhla jsem se mu kolem krku.

Starý pán si mě dlouho jen tak prohlížel, až jsem se lekl, jestli není třeba senilní. Pak mluvili o Reizovi. O problémech, které nastanou, jestli se to dozví, což mi hned vzápětí připomnělo Ayu i můj trest. Otřásl jsem se. To po nich přeci nemůžu chtít!

Becky ještě chvíli přemlouvala, ale pak zapištěla, že dědeček je nejlepší, a přede mnou ležel papír, po stranách prapodivně zdobený, tuš a štětec.

„Musíš svůj souhlas a přísahu stvrdit podpisem. Musíš přísahat, že nikdy nevyzradíš tajemství boje tygrů, které ti bude vyzrazeno. Musíš ho střežit. Od prvního okamžiku, co jsem tě viděl, vím, že máš v sobě velký dar,“ usmál se. Nevěděl jsem, jak moc je tahle chvíle slavnostní, a asi bych se zachoval jinak. Takhle jsem pevně řekl, že přísahám, a pak...

Zasekl jsem se. „Mám psát… Torio, není, ehm, pravé jméno…?"

Lehce jsem se usmála, když Tori přísahal, a dědeček byl též nadšený, jen to na sobě nedal znát.

„Musíš se podepsat pravým jménem,“ zamumlala jsem a zkousla si ret. „Ale neboj! My si ho číst nebudeme!“

Zvedla jsem se, abych zakryla dědečkovi oči, a sama je taky zavřela.

„Už můžeš,“ pobaveně jsem se usmívala.

Úlevně jsem si povzdechl. Bylo to už opravdu to poslední, co mi zbylo jen a jen pro mě.

„Děkuji," ocenil jsem Rebečin nápad, když jsem začal pomalu psát, abych nikde nepřetáhl. Ačkoliv jsme kaligrafii měli ve škole… Je to docela dávno a nikdy mi to nešlo. Ale náhodou jsem byl krasopisu opravdu blízko! Potichu jsem si odkašlal, že už jsem hotov.

Ozvalo se odkašlání, a tak jsem otevřela oči. Papír byl podepsaný úhlednou kaligrafií, aspoň na pohled z dálky to tak vypadalo. Přiběhla jsem k Torimu, abych ho mohla chvíli mačkat v náruči. Byl jako můj medvídek na hraní.

„A příště můžeme začít!“ zavelela jsem, ale to už dědeček zase spal. Vyměnili jsme si s Torim pohledy a museli vybuchnout v tichý smích. Nakonec jsme se museli přemístit ke mně, abychom si mohli ustlat futony a jít spát. Byla jsem ráda, že jsem mohla Torimu na chvíli pomoct.

Tak co? Líbí se vám Rebeca? Že je sladká... úžasná?

Aspoň teď víte, jak to dopadá, když člověk u toho psaní kouká na One Piece a ještě maluje obrázek pro kámošku, která má přesně takovouhle povahu. No, nebudu se nad ní tady rozplývat. Důležité je, jak se vám kapitola líbila celkově. Těšíte se na další? Radši už nic nebudu psát a jdu připravit tu druhou povídku... Gwendolin & Torriell

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yakuza: 11. kapitola: