OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yakuza: 14. kapitola

25.01.2015 (15:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 973×

V zahradě bylo hrobové ticho. Přišel za námi náš nejuznávanější klient, kterého jsme nesměli nikdy odmítnout. Ztratit jeho by znamenalo ztratit většinu. Doufal jsem, že to bude slušný člověk, ale s čím přišel, mi vyrazilo dech. Chtěl, abych mu schválil si přivést pár „lehkých dam“, které by nutil provozovat prostituci ve svém baru.

Znechuceně jsem si ho měřil. Tohle jsem nikdy nikomu nedovolil. Mlčel jsem a všichni, kdo tu seděli, věděli, že mé rozhodnutí musí být kladné, ať se mi to líbí nebo ne… Skousl jsem si ret…

„Reizo-sama,“ zašeptala vedle mě Aya. „Vážně to musíme přijmout?“

Její výraz byl smutný. Sklopil jsem hlavu a nebyl schopen jí odpovědět.

Pomáhal jsem Miře v kuchyni s večeří. Dneska všude vládla podivná atmosféra. Temná a… Odporná. Ticho před bouří, asi?

I Becky byla jiná, zasmušilá. Nechtěla jít ven, ani nic podobného. A když se všichni sešli u jídla, bylo ticho, opět. Sem tam někdo ťuknul hůlkami o misku, ale to bylo vše. Byl jsem z toho celý zmatený. Navíc Reizo odešel brzy. Což mě docela překvapilo. Většinou zůstával skoro nejdéle. Musel jsem zjistit, co se stalo.

Omluvil jsem se Miře a vyběhl z kuchyně. Chtěl jsem se zeptat Reizy, ale v pokoji nebyl. Jen na stole leželo několik papírů. Začetl jsem se a... jen zíral…

Musel jsem to přijmout a všichni z toho byli zničený, dokonce i já. Od večeře jsem odešel skoro hned. Věděl jsem, že nikdo nebude zůstávat dlouho. Každý z nás toho měl dost. Než jsem došel do svého pokoje, zapálil jsem vonnou tyčinku u fotografie mého otce.

Unaveně jsem šel do našeho pokoje a našel tam Toria, jak drží v rukách ty odporné papíry…

„Polož to zpátky,“ upozornil jsem ho ne příliš nadšeně.

Pohledem jsem přejížděl z papíru na Reizu a zpět.

„Co to je…?“ zeptal jsem se potichu.

„Povolení k jednomu obchodu,“ odpověděl jsem mu sklíčeně. Ten jeho pohled…

„K obchodu…“ pokýval jsem. „A mám takový pocit, že obchod s lidmi. Nucená prostituce?! Reizo… jak-jak…? Proč je tam tvůj podpis? Vždyť… Tohle…“

Vrtěl jsem nevěřícně hlavou. „Dvacet lidí… Dvacet mladých dívek…“

„Jak jsi to mohl podepsat?! Ale promiň, já zapomněl. Pro vás tady nemá lidský život cenu, co?! Jak můžeš prodat něco, co nevlastníš?!“ Chňapl po těch papírech, ale já cukl rukou.

„Nemůžeš obchodovat s lidským životem!“ zařval jsem na něj.

Zamračil jsem se a znovu se napřáhl pro papíry a on opět rukou trhl zpět. Křičel na mě, že nemám obchodovat s lidským životem. Sám jsem dost dobře věděl, jak je lidský život křehký… a on…

„Nevíš o tom vůbec nic!“ zamračil jsem se.

„Jo, máš pravdu, nevím - nevím o tom! A nechci. Ale jsem si jistý, že je to něco odporného! Nemůžeš to dělat. Chápeš to?! Je to stejné jako tenkrát! Když si mě zachránil! To – prostě - nesmíš! Nemáš na to právo!!!" A... Papíry jsem roztrhl.

Už jsem nevydržel. Tohle už bylo moc. Vím, měl pravdu v tom, že bych si neměl hrát s životy lidí, ale aby roztrhl ty dokumenty, bylo příliš.

Poprvé jsem na někoho, kdo byl pod mými ochrannými křídly, vztáhl ruku. Nechtěl jsem mu nikdy ublížit, ale tohle vážně přehnal!

„Nikdy se nepleť do mých obchodů,“ řekl jsem rázněji, než jsem chtěl.

„Reizo-sama!“ vykřikla Aya, která se najednou objevila přede mnou. Stoupla si tak, aby za svá záda schovala Toria. „Už mu neubližuj!“

Chytil jsem se za tu tvář. Měl pořádnou ránu. Až mi vhrkly slzy do očí. Překvapila mě Aya, která teď stála přede mnou a bránila mě…? Já se ale v afektu postavil a jemně ji odstrčil. Bez pudu sebezáchovy jsem se postavil přímo před něj.

„Tvoje obchody?! Tak jsi stejný jako ti všichni. A já-já myslel, že jsi jiný! Nenávidím tě!!!“ štěkl jsem, odhodil ty roztrhané papíry a udělal to, co si zřejmě ještě nikdy nikdo nedovolil. Na Reizově tváří byl obtisk mojí dlaně.

„Můžeš mě za to třeba znásilnit! To přece umíš, ne? Nebo rovnou taky prodat!“

Už ve mně vřela krev, a když mi sám dal facku, měl jsem chuť po něm skočit… Prostě jsem se neovládal. Najednou stála Aya zase přede mnou a Toria hrubě shodila na zem, aby jí nepřekážel. Zablokovala mou ruku, její výraz v očích byl tvrdý. Já viděl rudě…

„Řekla jsem, že mu znovu neublížíš.“ Její hlas byl k mému překvapení vyrovnaný. Ale zrovna od ní bych nečekal, že bude proti mně. Torio se chtěl znovu postavit na nohy, ale ona ho sjela pohledem.

„Nepleť se do toho,“ nařídila mu zprudka a zase se mi dívala do očí.

Ani jsem se nenadál a ležel jsem na zemi. Narazil jsem si loket o dřevěnou tvrdou podlahu. Chtěl jsem zase vstát a jeho vzteku čelit, ale Aya mě přiměla zůstat, jak jsem. Zůstal jsem sedět, když mě zpražila pohledem.

Já zuřil? Asi stejně jako Reizo, jak se zdálo. Jen jsem ho propaloval pohledem.

Stále mezi mnou a Toriem a zdálo, že nemá v plánu se uhnout.

„Nepleť se mezi nás,“ zavrčel jsem nevrle.

Zamračila se a neustoupila ani o krok. „Ne!“

„Ayo,“ zavrčel jsem její jméno.

„Nejsi jediný, komu je zle z toho obchodu,“ vychrlila na mě. „Tak si to nevylévej na něm. On o tom nic neví!“

„Ho? Co tak najednou ti na něm záleží?“ Povytáhl jsem obočí. „Nechtěla jsi náhodou ještě před chvílí být na jeho místě?!“

„Byla jsem úplně blbá, když jsem chtěla něco takového!“ zavrčela vztekle, i když v očích se jí zaleskly slzy. „Kdo by chtěl, aby ses k němu choval jako k Toriovi!? Vůbec se nezajímáš, co cítí! To je tvé srdce z kamene, že nechápeš, jak se cítí? Neděláš nic jiného, než že zraňuješ jeho city. Kdo by něco takového chtěl?“

Překvapeně jsem se na ni podíval, nevěděl jsem, kde se to v ní vzalo. Ale ona pokračovala: „Přemýšlej! Tohle není život, Reizo. To tě její smrt tak změnila? Jestli jo, nikdy ses k nám neměl vrátit! Nikdy! Neměl si mi zachránit život! Já bych to přežila, kdyby jsi byl pořád ta samá osoba! Neměl ses stát naším šéfem…  Jsi ten nejhorší! … Nikdy ses neměl vracet… Slyšíš? NIKDY!!!“

Nechápavě jsem poslouchal a... Asi měla pravdu, ale já to až takhle necítil… Ano, ublížil mi. Několikrát, ale tohle všechno… A o jaké smrti mluvila? Co se tu děje?!

Byl jsem z Ayina proslovu jako u vytržení. Ale já cítil, že ta slova Reizovi fakt, fakt ubližují. A nevěděl jsem, jestli je to správné. Asi si to už zasloužil, ale tohle…? Já nevím! Nevím!!! Chytil jsem se za hlavu a schoval ji mezi kolena.

„Dost! DOST! Tohle ne! Neříkej to! Není to pravda… Nejspíš. Já nevím! Nevím, ale tohle… Tohle…!“ Stulil jsem se do sebe. Měl jsem v hlavě tolik obrazů a myšlenek.

„Já vás nechci rozvracet! Prosím…“ Sjel jsem je oba pohledem.

Možná by pokračovala ještě dál, kdyby Torio nás nezastavil svými slovy. Mlčeli jsme oba dva. Aya byla naštvaná a každé slovo myslela smrtelně vážně. Já nedokázal nic říct, protože její slova mě vážně zranila. Aya byla jedinou osobou, která znala hloubku mé bolesti a teď toho využila.

Aya se nakonec s pohrdavým výrazem obrátila zády a odešla. Víc jsem nevydržel, podlomily se mi nohy. Seděl jsem a díval se prázdně před sebe…

Po kolenou jsem k Reizovi dolezl.

„Omluvám se, tohle jsem nechtěl-" Klekl jsem si k němu a pohladil ho po rameni. Ale odstrčil mou ruku.

„Promiň mi to. Prosím! Tohle… Tohle ne. Já jen chtěl… Já...“ rozplakal jsem se. „Mrzí mě, co ti řekla… Nevím, jestli měla pravdu. Ale… Tohle ne…“

Motal jsem se v tom, co mu vlastně chci říct. Zkusil jsem ho obejmout, ale opět mě odstrčil, až jsem přepadl.

„Reizo,“ řekl jsem plačtivě.

Zkusil mě obejmout, ale já nevěděl, jestli to chci, proto jsem ho odstrčil. Až jeho plačtivé vyslovení mého jména mě donutilo se na něj podívat. Byl jako uzlíček neštěstí a pravou stranu tváře měl stále narudlou od té mé facky.

Posunul jsem se k němu a rukou přejel po tom místě. Tiše jsem zašeptal jediné slovo, které mě napadlo: „Promiň…“

Objal jsem ho, když mi to dovolil.

„Ne, mlč! To já se omlouvám… Měl jsem mlčet… Omlouvám se…“ Držel jsem ho pevně. „Mě jen mrzí, co se… Co se tady děje…“

Nechtěl jsem se v tom vrtat, ale potřeboval jsem se ospravedlnit.

Nechal jsem ho, aby mě obejmul. Cítit jeho náruč bylo tak uklidňující. Položil jsem si hlavu na jeho rameno a zkoušel se dostat do normálu. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna Aya bude proti mně. Mrzelo mě, že si o mně myslí takové věci.

„Nikdy jsem ti nechtěl ublížit,“ zašeptal jsem mu do toho bílého krku.

Hladil jsem ho po zádech.

„Ale ublížil a já ti to neodpustím. To bys měl vědět,“ zašeptal jsem taky. „Nemůžu to zapomenout. Ale může se změnit můj pohled na tebe,“ dodal jsem.

Kývl jsem, že rozumím… Bylo to víc, než bych si zasloužil. Pro tento okamžik jsem si připadal děsně slabě. Ale přes to všechno jsem nechal Toria, aby mě svým hlazením, uklidňoval… měl pro to přirozený talent.

„Všechno tohle dobře dopadne. Máš čtyřlístek, ne?“ Proč byl teď tak křehký a zranitelný? Nepřestal jsem ho konejšit. I když to byl velký vůdce yakuzy. „Aya vychladne, neboj. Zase tě bude mít ráda, uvidíš.“

„Myslíš?“ podíval jsem se na něj pochybovačně. Nevěřil jsem, že by někdy Aya vzala svoje slova zpět.

„No, má tě hodně ráda, takže jo,“ usmál jsem se a kousek se od něj odtáhl, abych mu viděl do tváře.

„Měl by sis dávat pozor. Myslím, že by byla šťastná, kdybys jí věnoval pozornost,“ mrknul jsem na něj spiklenecky.

„Já vím,“ zašeptal jsem. „Má mě ráda, ale já ji beru spíš jako kamarádku nebo svou spolehlivou podřízenou než cokoli jiného…“

Podíval jsem se mu do očí. „Aya není žena, která by se ke mně hodila…“

„Ne?“ podivil jsem se a překvapeně zamrkal.

„Tak to mi řekni, jaká by měla být. I když trochu nerozumím tomu, proč vlastně spíš se mnou. Ale vyprávěj. Jaká? Jaká???“ šťouchl jsem do něj nadšeně. Musel jsem ho trochu povzbudit.

Jeho povzbuzování mě trochu vyprovokovalo, zablýsklo se mi v očích.

„Měla by být jako Mei,“ pousmál jsem se, když jsem poprvé po dlouhé době řekl nahlas jméno své jediné milenky, kterou jsem měl opravdu hodně rád. „Netrpělivá… výbušná… krásná… vzpurná a vzdorovitá… uměla mě uklidnit, když se naštvu… a přesto všechno uměla být vážná…“

„Hmm…“ zamyslel jsem se.

„Tak to ti asi moc neporadím,“ pokrčil jsem rameny.

„Ale!“ zamrkal jsem na něj. „Co ta paní, co tu uklízí! Netrpělivá je, to můžu potvrdit. Výbušná taky, kdybys zkusil proběhnout po čistě umyté podlaze!… No, myslím, že je to i hezká babička! Helemese!“

Zatleskal jsem se smíchem.

„Tohle není vtipný.“ Ze srandy jsem se po něm ohnal, ale on samozřejmě uhnul. Nepoznal, že právě podobné vlastnosti měl on sám, když jsem ho poprvé poznal… aspoň některé z nich. Nějak se mi podařilo kvůli tomu pošťuchování ho převalit na záda, sám jsem se skláněl nad ním.

„Chceš opravdu vědět, jak má vypadat?“ zeptal jsem se ho a díval se mu do očí.

Ocitl jsem se na zemi.

„Jo, pověz mi to!“ řekl jsem s úsměvem. Oplácel jsem mu upřený pohled.

„A chci to pěkně podrobně,“ našpulil jsem rty.

Pousmál jsem se, doufám, že se neodtáhne…

„Bílé vlasy…“ začal jsem jmenovat a promnul mezi prsty ony jemné vlásky.

„Malý nos.“ Políbil jsem ho na něj.

„Drzé rty." Polibek přistál i na těch rtech. Jmenoval jsem i uši, oči, čelo, krk a každou tu část těla políbil.

„Mám pokračovat?“ zeptal jsem se ho s povytaženým obočím. „Nebo už víš, jak má vypadat?“

Úsměv mi zmizel z tváře.

„Má vypadat jako… Já?“ ujistil jsem se. Všude jsem cítil jeho rty. Všech těch míst jsem se opatrně dotkl.

„To je hloupost,“ zavrtěl jsem hlavou s uchechtnutím. I když mi do smíchu nebylo.

„Nesnášíš mě, víš?“ Pokrčil jsem rameny a zadíval se na něj. Natáhl jsem ruku a cvrknul ho do nosu.

„Nikdy jsem k tobě necítil nenávist,“' opravil jsem ho s vážnou tváří, i když on se to snažil zlehčit. Stále jsem se díval do jeho obličeje, abych mohl v něm vyčíst jeho emoce.

Tiše jsem si povzdechl a trochu nuceně se pousmál.

„A co tedy?“ špitnul jsem tichounce.

Skousl jsem si ret, nevěděl jsem, jestli mu chci odpovědět, ale pravděpodobně na mé odpovědi záleží. Naprosto s vážnou tváří jsem mu odpověděl jediným slovem: „Lásku…“

„Lásku…?“ zopakoval jsem to slovo dost nevěřícně.

„Reizo, myslíš to vážně…? Nevymyslel sis to teď? Neříkáš to jen tak? Přísaháš?“ mluvil jsem stále tišeji, až jsem jen na prázdno otevřel a zavřel pusu a přimhouřil oči. Nevěděl jsem, jestli mu můžu věřit. Po tom všem.

„Můžu ti to věřit?“

„Myslím to vážně,“ odpověděl jsem s naprosto vážnou tváří. Možná on to vnímal po celou dobu úplně jinak, ale mně na něm opravdu záleželo. Dívali jsme se navzájem do očí. Byl jsem kvůli Aye tak naměkko, že jsem se Toriovi přiznal… vice méně.

„A jestli mi můžeš věřit, to se musíš rozhodnout sám,“ dodal jsem tišeji, i když jsem doufal v to, že mi uvěří.

Naklonil jsem hlavu trochu hlavu a skousl si rty.

„Když já nevím!“ zaúpěl jsem tiše a zoufale se zahleděl na Reizu nade mnou.

„Zkusil jsem to jednou, a jak to dopadlo…“ zašeptal jsem tiše. Zaslechl jsem, jak si povzdechl a sklonil se ke mně blíž.

„Ale ano… Myslím, že… Můžu…?“ špitnul jsem nejistě, ale usmál jsem se. Spojil jsem ruce nad jeho krkem. Přitáhl jsem si ho blíž. „Určitě, určitě ti teď už můžu věřit.“

Přitáhl si mě blíž a nakonec po tak dlouhé době se políbili tak, že to chtěli oba dva. Byl to polibek, ve kterém se objevilo tolik pocitů… prodloužili jsme ho, aby nám oběma mohl zůstat v paměti na hodně dlouho.

Když vtom se ozvalo odkašlaní od dveří. Okamžitě jsme polibek rozpojili, ale já presto zůstal klečet nad Toriem.

Podíval jsem se na příchozího. „Rebeco?“

Nejisté přešlápla. „Já teda nevím, jestli mám rušit, anebo mám přijít za chvíli, ale Aya je pryč už hrozně dlouho...“

Jemně jsem ho ze sebe skopnul. Rebeca si nás měřila pohledem.

„Já teda nevím, jestli mám rušit, anebo mám přijít za chvíli, ale Aya je pryč už hrozně dlouho…“ oznámila a Reizo byl okamžitě na nohou. Já taky. Cítil jsem se za to vinný. Kdybych nic neudělal, nikam by nešla.

„Třeba jen někde trucuje,“ nadhodil jsem, ale Becky i Reizo zavrtěli hlavou. Rychlým krokem jsme procházeli rezidencí.

„Chci jít s vámi!“ zadíval jsem se rozhodně na oba dva.

„Ne,“ rázně jsem ho zarazil. „Je to nebezpečné a nechci, aby se ti něco stalo.“

Tentokrát i Rebeca zavrtěla záporně hlavou. Oba jsme tušili, kam mohla jít. A jestli to byla pravda, doufali jsme, že nepřijdeme pozdě. Vzali jsme zbraně a ještě jsme požádali Daikiho a Mizukiho, aby šli s námi... Naposled jsem se ohlédl za Toriem a odjeli jsme černým autem k jedné velké hale...

Klesla mi ramena. Proč nemůžu jít s nimi?… Už bych možná nebyl úplně zbytečný! Ale když se na mě Reizo podíval, jen jsem zvedl ruku k pozdravu. Zůstal jsem stát na místě a čekal přímo tam, kde mě nechali stát.

Bylo tu ticho… tak děsivé, až mě zamrazilo v zádech. Kývl jsem na ty tři a každý se vydal jiným vchodem do haly. Ayo… volala moje mysl to jméno.

Ozval se výstřel! A další dva! Aya…

Rozběhl jsem se po kovovém poschodí, abych se dostal dovnitř. Najednou nějaký chlápek se na mě zezadu vrhnul. Vyrazil jsem mu loktem pistoli z ruky a podkosením nohou ho shodil z železného ochozu. Ani jsem se tam nepodíval a běžel jsem dál dovnitř. Výstřely se stupňovaly, zaznívaly i výkřiky. Už jsem tam skoro byl…

Rebeca vyběhla z chodby naproti dveřím a sejmula pár chlápků, kteří se mě pokoušeli zastavit. Mizuki a Daiki se postarali o další lidi… Doběhl jsem k zábradlí, abych se podíval dolů…

Stála tam dáma v černém plášti a proti ní stálo snad třicet mužů, kteří se šklebili a posmívali. Ale několik desítek mužů se již svíjeli na zemi v bolestných agonií. Rebeca doběhla vedle mě spolu s Mizukim a Daikim to sledovali také. Poznal jsem tu ženu a skousl si ret…

Stála tam bez záchvěje strachu. Odhodlaně se díval mužům do tváří, jako by je vyzývala, jako by nebyla v koutě, ale měla stále navrch. Kývl jsem na své společníky a společně jsme se přehoupli přes železné zábradlí. Jako černý oblak zkázy jsme dopadli na nohy v podřepu. Narovnali jsme se v zádech. Většina těch mužů se na nás dívala se strachem či překvapením. Já si jich nevšímal, protože před mýma očima se odehrávalo peklo… Někdo zmáčkl spoušť…

Jakýkoli zvuk přestal existovat, v hlavě mi zněl ten bolestný ženský výkřik. Ayino tělo se bezvládně hroutilo k zemi…

Nehnul jsem se z haly. I když se mě Mira pokoušela přesvědčit, ať jdu spát, nemohl jsem. Vždyť Becky a... Asi i Reizo. Po tom, co mi dneska řekl… Jak bych nemohl mít strach?! Seděl jsem přesně uprostřed. V jednu chvíli přišel i děda Kinosuke. Musel vědět, že Becky šla také. Že jeho vnučka je tam venku. A všichni byli rozrušení! Měl jsem strach. Nevěděl jsem, co se děje. Neměl jsem ponětí, jestli ještě žijí. Děda mě chytil za ruku a vytáhl mě za nohy. Teď… V tenhle moment jsem tady byl úplně k ničemu!

„My tady každý den počítáme se ztrátou, Torio,“ zašeptal tiše. Musel vědět, na co myslím. Vzal mě kolem ramen. Nechtěl jsem odtud, ale vedl mě pryč. Prý připravit obvazy a lůžka pro zraněné.

„AYA!“ vykřikl jsem její jméno a běžel k ní.

Za mými zády se ozvaly výstřely, ale to už Rebeca skočila mezi nás a dravě se pustila do těch namakaných chlapů. Mizuki nezůstal pozadu… a Daiki se zbraní v ruce vypálil proti muži, který ublížil naší Aye.

Přiklekl jsem si k její zhroucené postavě. Nevnímal jsem nic jiného než její zpocený obličej. Z boku jí tekla krev a nechtěla přestat téct…  Odtrhl jsem kus látky z jejích dlouhých kalhot a látku obmotal kolem zranění. Dýchala příliš nevyrovnaně…

„Aya,“ zašeptal jsem její jméno a pohladil ji po tváři.

„Rei…zo…“ přes všechnu tu bolest se na mě usmála. „Já… zase jsem… tě neposlechla…“

„Pšt, nemluv,“ šeptal jsem k ní. „Budeš v pohodě…“

„Jsem ráda… že jsi můj šéf…“ pousmála se a pohladila mě po dlani, kterou jsem se jí dotýkal. Najednou vykašlala několik kapek krve…

„Aya!“ zakřičel jsem, když se ta krev objevila na mé košili. „Vydrž ještě chvíli, prosím!“

Všechno utichlo, když unaveně zavřela oči… Její stisk ruky slábl… Kolem mě houstl vzduch… Tohle se nesmí stát! Mou smysl ohlušila urputná bolest pod levým ramenem. Než jsem omdlel, viděl jsem, jak se mi košile barví do ruda.

„REI!“ slyšel jsem posledním Rebečin hlas.

Všechno bychom stihli připravit naprosto dokonale. Místní lékaři zatím připravili krevní transfúze, sterilizovalo se plno nástrojů a nervozita se stupňovala. Po šesti hodinách jsem začal přecházet sem a tam po místnosti.

„Jsou tady! Přijeli! Máme dva vážně zraněné!“ rozezněl se rezidencí hlas. Jako když do mě střelí, vyběhl jsem směrem k hale a tam jsem všech pět lidí zastihl. Mizuki nesl v náručí Ayino bezvládné tělo a Daiki… Vytřeštil jsem nevěřícně oči.

„Rei-Reizo…?“ zašeptal jsem nevěřícně. Vedle Daikiho stala potlučená Becky. Přišla ke mně a pevně mě objala. Tekly jí slzy.

„Neboj, bude v pořádku…“ zašeptala.

Tak co? Jak jste na tom? Já se přiznám bez mučení. Na konci téhle kapitoly jsem brečela a Torriell si ze mě děsně utahovala, že to moc prožívám. Ale když to se fakt nedalo. Zvládáte to?

Asi bychom možná neměly psát takové příběhy. Ale ona je to děsná legrace. Doufám, že vydržíte až do konce. To se nám to pěkně vybarvuje... Reizo není zas takový bezcitný p*rchant, za kterého ho všichni máme. Těšíme se na vaše komentáře. Gwendolin & Torriell

P. S. Nevím, jestli Milovat? Nikdy! stihnu sem dát ještě dnes, ale kdyžtak vyjede někdy v týdnu.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yakuza: 14. kapitola: