OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yakuza: 2. kapitola

31.10.2014 (13:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1423×

Převalil jsem se na futonu a vytáhl zpod polštáře skicák. Co to bylo za mrně? Povzdechl jsem si. Nalistoval jsem prázdný papír, nechal svou mysl se ztratit ve vzpomínkách. Stačilo několik minut, než se na papíře objevil rozčilený obličej chlapce s divokostí v očích. Pousmál jsem se a dotkl se nakreslených rtů zkroucených do výsměšného úšklebku.

„Kdo jsi?“ zamumlal jsem nepřestávajíc se dívat na tu vzdorovitou tvář. Byl opravdu hodně zvláštní…

Potřásl jsem hlavou a vstal. Našel jsem ve skříni spoustu tradičního oblečení, nikde to, na co jsem byl zvyklý. Povzdechl jsem si. Co se dá dělat? Vytáhl jsem černé kalhoty a k nim zvolil tmavě modré sáčko z velmi jemného materiálu. Stříbrnou nitkou do něho byly našití draci… Usmál jsem se na svůj odraz v zrcadle… jak komické…

Vyšel jsem ze svojí části domu do zahrady, kde právě seděli někteří členi mého gangu. Ztichli všichni do jednoho, když si všimli mé přítomnosti. Mladičká holčička okamžitě vstala od nějakého staříka a přiběhla ke mně s úmyslem, že ona bude tou, která bude utěšovat mou touhu. Nijak jsem jí to nevymlouval. Jeden z mužů se poklonil a přidal slůvko „Ojabun“. Tak oslovují v yakuze svého vůdce…

Strčil jsem tomu, kdo byl nejblíž, svůj skic. Nechápavě se na tu tvář díval.

„Najděte mi o tom klukovi úplně všechno,“ poručil jsem. „A ten skic chci později zpátky ve stejném stavu.“

„Jistě,“ řekl ten muž.

Jiný se zvedl z místa, kde seděl, šel se podívat na tu tvář. „Chcete, abychom vám ho přivedli, toho chlapce? V jakém stavu?“

Spokojeně jsem se protáhl. Kolik už to bylo dní… deset? Ano, už deset dní… A vzhledem k mé rozhazovačnosti… už mám jen tři jeny. A za to mi ani bůh Yatto nepomůže. Takže se, Torio, koukej sebrat. Deset dní ses válel jak prase v žitě, tak padej něco dělat! Stejně, než jsem se umyl, upravil, nalíčil a vykopal se z pokoje… uplynuly téměř tři hodiny. Ale já mohl spokojeně vyjít s pocitem, že mi to… sluší…

Zálibně jsem se dlouhou dobu ještě prohlížel ve výloze jednoho z krámků, i když se lidi koukali docela divně s opovržením v očích. A už k večeru jsem si do zadní kapsy mohl zasunout několik tisíc jenů.

„Torio…? Jsi to vážně… No neke!“ ozvalo se za mnou potěšeně, a než jsem se stihl otočit, už mě někdo pevně objímal. Poznal jsem tu osobu hned, podle nezaměnitelné vůně, směsi kouře z cigaret a třešní. Kdo to nikdy necítil, nemůže vědět, jak neodolatelně to voní.

„Hiroshi!“ zaúpěl jsem, než se hladově přisál na mé rty.

„Jak dlouho jsem tě nemohl najít! Kde jsi takovou dobu byl? Jako by si zmizel z povrchu zemského!“ Je tak hodný, že mě nechal dokonce nadechnout, abych mohl dopovědět.

„Já kam jsem zmizel?! To snad ty, ne? Jednoho krásného večera jsem přišel k NÁM domů a... cože mi řekli…? Počkej… že si byt prodal s veškerými věcmi…?“ zasyčel jsem jedovatě.

„Torio… já tě celou tu dobu hledal! Chyběl jsi mi. Tolik jsi mi chyběl!“ stále mě objímal. Ale odstrčil jsem ho.

„Přestaň se ponižovat. Jsou to čtyři roky! Neměl jsem nic… NIC! Všechno si prodal, abys mohl pokračovat v těch tvých špinavých obchodech! Nezajímal ses, co se mnou bude!!!“ zakřičel jsem mu do tváře. „Málem jsem zhebnul hlady, na otravu krve! Ale to ty jsi byl někde za oceánem a hřál se na Havaji!“

„Torio, bylo to nezbytné. Teď jsem zase tady-“

„Tak můžeš zase hezky rychle vypadnout! Nikdo tu o tebe nestojí!!“ zavrčel jsem ještě a odcházel ulicí.

„Odpusť mi to…“ zažadonil.

„… Odpusť…? Ne, tohle - tohle se nedá odpustit. Utekl jsem kvůli tobě z domova, kam se už nemůžu vrátit. Sebral jsi patnáctiletému klukovi všechny sny. Tehdy, před čtyřmi lety. Ještě ten večer jsi sliboval, že se vrátíš! Že si mám užít den! Dal jsi mi lístky na koncert a… mezi tím jsi mi prodal domov. Ne, tohle je neodpustitelné,“ uzemnil jsem ho.

„Nevyváděj jak hysterka.“

„Tohle není hysterák. Jestli ho ale chceš zažít-“

„Torio…“ zašeptal ještě, než mě znovu políbil. Kousl jsem ho, jak nejsilněji jsem uměl. Ovšem přilétla mi na tvář facka, po které se mi i krev z nosu spustila, ale to jsem nebral v potaz.

„Tohle přeci děláš, ne? Dáš jiným, dáš mě!“ křikl, otírajíc si ret kapesníkem. Já si urovnal vlasy a ukázal mu akorát tak prostředníček.

„Už tě nikdy… nikdy nechci vidět, rozumíš? Nebo přísahám bůh, že tě zabiju!“ zahrozil jsem a nechal jsem ho tam stát. Neohlížel jsem se.

Znuděně jsem koukl z okna auta. Projížděli jsme ulicí a já se trochu nudil. Proč mám být zrovna já v yakuze, hm? … Měl jsem takovou chuť někoho zabít…

„Ojabun, jsme na místě,“ oznámil mi muž v černém saku, jenž mi právě otvíral dveře drahého auta.

Přikývl jsem a jen vystoupil. Stáli jsme před jedním z mých barů. Znuděně jsem vešel dovnitř, nastalo okamžité ticho a šeptání. Dva chlapíci v černém mě doprovázeli a drželi dva kufříky. Pohledem jsem přejel po celém davu shromážděných. Přišel ke mně roztřesený mladíček.

„Pa… pane, co si přejete?“ roztřeseným hlasem se zeptal. Klepala se mu i kolena.

Sjel jsem ho pohledem. „Mluvit s tvým šéfem… Přines mi víno.“

Přešel jsem k jedné z rudých pohovek a pohodlně se usadil. Ti dva stáli za mnou. Budilo to moc velkou pozornost, ale to mi bylo fuk. Musím dosáhnout toho, aby mé jméno budilo respekt a strach. Po malé chvilce k nám přiběhl starší pán a uklonil se. Já mu naznačil, ať si sedne.

„Yamazaki-sama, čemu vděčím za vaši návštěvu?“ zeptal se tichým vyrovnaným hlasem. „Pokud vím, žádná z pravidel jsem neporušil…“

„Hm…“ protáhl jsem a upil z právě přineseného drahého vína. „Rozhodl jsem se, že právě tvému baru přispěju finančně, abys to tu mohl vylepšit. Samozřejmě z toho ale půjde tvá poslední splátka, kterou mi dlužíš…“

Muž seděl a poslouchal můj názor. Ti dva za mnou vytáhli kufříky a otevřeli je. Už vím, proč tohle dělám, někdy mě baví si hrát s životy ostatních…

To setkání mě značně rozhodilo! Sakra že jo! Rychle jsem otřel slzy rukávem. Hajzl! Kretén!!! Co si myslel, že se asi stane, když se tu takhle ukáže, hm? Parchant! Přidal jsem ještě několik velmi neslušných nadávek, od hospodářských zvířat po reprodukční orgány.

Vzalo mě to, jo, ale nestydím se za to. Ono potkat svoji první lásku, pro kterou jsem se vzdal tak nějak všeho, a která si jednoho dne někam odfrnkla a nedala o sobě vědět… Nesebralo by to snad každýho…? Já myslím, že jo. Ale dost! Nebudu fňukat! Nebudu-nebudu! Mojí hlavou se hnala jediná myšlenka… a velmi, velmi spásná.

Rozešel jsem se směrem k jednomu baru kousek odsud. Od té doby, co jsme v téhle čtvrti potkal černovlasého muže, který byl minimálně štědrý, se tudy protloukám často. Snad tiše doufám, že bych ho mohl ještě potkat, ale na to místo, kde má svůj bar, jsem si už nikdy netroufl. Přece jenom podle toho, co mi řekl… vůdce yakuzy. Venku foukal studený vítr a neustále mi vháněl pramínky odbarvených vlasů. Vztekle jsem je stáhl gumičkou. Zašel jsem za roh a spokojeně si povzdechl.

Tohle místo mám rád. Poměrně luxusní bar, a když mám zrovna dost peněz, vždycky tam zajdu. Je tam moc příjemná atmosféra. Taková tajemná, anonymní… Vešel jsem dovnitř a mohl přejít až k baru, aniž by se na mě upřelo mnoho zvědavých očí.

Majitel baru mi roztřesenou rukou podepsal lejstro, v obličeji byl úplně bledý. Jeden z mých mužů mu podal kufřík. Druhý byl jeho dluh vůči mé osobě.

„Yamazaki-sama?“ Už se zvedal k odchodu, já zvedl jen k němu hlavu, abych mu naznačil, že smí mluvit. „Tohle bude opravdu splátka mého dluhu? Už vám nic nedlužím?“

„Nedlužíte, jen tenhle podnik patří pode mě, to je vše,“ děsivě jsem se usmál a upil z vysoké sklenky rudé tekutiny. Chtěl jsem se zvednout k odchodu, ale vtom jsem si všiml drobné postavy u baru.

Úplně ve stejný okamžik se ke mně nahnul jeden z mých lidí. „Ojabun, ten hoch u baru… vypadá jako ten, kterého jste nařídil hledat…“

„Přiveďte mi ho sem,“ rozkázal jsem pevným hlasem. „Mizuki, ty odnes ostatní peníze zpět.“

Oba se poklonili a šli vykonat to, oč je bylo žádáno. Hm… osud je zajímavý hráč, že, „zlodějíčku“?

Ještě jsem si ani nestačil objednat, když mě překvapil hlas. „Prosím, pojďte s námi.“

„Kdo, JÁ? To máte smůlu, nikam nejdu, dneska už-“

„Pojďte s námi, tohle už není žádost, ale rozkaz!“ obeznámil mě s trochu znepokojujícím faktem kravaťák. Ten druhý mě propichoval pohledem, tedy, alespoň myslím, měl černý brýle i v přítmí baru.

„To je mi novinka! Ale mně jsou vaše rozkazy u zadku.“ S tím jsem se otočil. Chtěl jsem si objednat.

„To je možné, ale prostě půjdete s námi,“ čapnul mě za paži a stáhl ze stoličky. Kruci, to je gorila. Vždyť je… asi tak dvakrát vyšší než já. Stejně jsem zlobně pootočil hlavou.

„Neudělám odsud ani krok. Jestli mě někdo tak moc potřebuje, dojde si sem sám.“ Ten člověk se nadechl, že by něco řekl, ale já ho umlčel. „Tím tahle debata končí. A koukejte mě hned pustit, jestli tam budu mít modřiny-“

„Je mi líto, ale bohužel se bez vás nemůžeme vrátit.“

„To je ale váš problém!“ obořil jsem se na něj a začal páčit jeho prsty. Měl sevření jak svěrák. Podíval se na toho druhého muže a ten mírně přikývl. Pak se se mnou zatočil svět a já se ocitl dost nešetrně přehozený přes jeho rameno. Ten chlap je snad ze žuly, ne? Kruci… mít jeho rameno zavrtaný v břiše je fakt příjemný! Grr…

„Co jsem vlastně udělal?! Nemáte důvod mě vyhazovat!“ Bušil jsem do něj pěstičkami a kopal ho. Pak jsem začal tahat i za vlasy.

„Pustíš mě dolu! Teď hned! Slyšíš, ty gorilo? Dělej!“ hrozil jsem, ale nic platné mi to nebylo.

Přivedli ho až ke mně, ale nepouštěli ho. Byl hodně vzpurný… ale mně se to na něm líbilo, lákalo mě to. Kývl jsem na Mizukiho, že ho může postavit na zem. Upil jsem opět kousek vína.

„Nemusíš dělat takový povyk, zlodějíčku,“ promluvil jsem potichu, ale jasně.

Mí lidé se po sobě podívali, nebyli si jistí, jestli ho smějí pustit, když jsem ho takhle nazval. Tak pro jistotu ho postavili jen na zem, ale drželi mu ruce za zády.

„To jste… Vy?“ Vyvalil jsem překvapeně oči. Vyjeveně jsem sledoval černovlasého muže, který mírně pobaveně upíjel červené víno z baculaté sklenice na dlouhé stopce. Pak ale… to oslovení.

„A dejte pokoj s tím zlodějíčkem.“ Zamračil jsem se. Stisk na mých rukou zkroucených za zády lehce zesílil. Pootočil jsem hlavou k tomu chlapíkovi v černém.

„To… bolí!“ oznámil jsem mu s klidným výrazem ve tváři, ale zacukal jsem sebou. Pak jsem se pohledem vrátil k tomu muži, usazeném do pohodlného křesla. „Ať mě pustí!“

Značnou chvíli jsem ho nechal stát v jeho železném sevření. Nikdo z nás nemluvil, jen jsem ho sledoval. Jeho divokost na maličko ustoupila a nahradil ji vzdor. Hm, jak zvláštní osobnost…

Kývl jsem nakonec bradou k Mizukimu, který ho neochotně pustil. Viděl jsem, jak se „zlodějíček“ chce na něj vrhnout a vynadat mu.

„Buď hodný a sedni si ke mně,“ přikázal jsem mu, rukou jsem mu ukázal na místo na pohovce vedle mě. „Přece jen mi dlužíš malou laskavost za to, že jsem tě nezabil…“

Mužům v obleku jsem naznačil, aby odešli. Neochotně mého přání vyslyšeli. I když jsem věděl, že jeden zůstane v autě a druhý se přesune ke dveřím, odkud nás bude sledovat. Kvůli bezpečnosti… ale aspoň z jejich přítomnosti nebude tenhle kluk tak vyvádět.

Promnul jsem si bolavé místo na paži.

„Stejně tam tu modřinu mít budu!“ prohodil jsem směrem k tomu násilníkovi a chystal jsem se mu dupnout na nohu, když mě Reizo vybídl, abych si sedl k němu. Že prý mu dlužím za to, že mě nezabil? Povytáhl jsem zlobně obočí a počkal, až ti dva odejdou.

„Přeslechl jsem se? Za to že jste mě nezabil??? Nikdo nemá právo někomu život vzít, tak tady nemluvte o dluhu. Mohl bych vám akorát tak dlužit těch šedesát táců, ale to máte taky smůlu, jelikož tolik nemám a nic jste za ně nechtěl, takže si nemáme co povídat.“

Položil jsem sklenici na stolek a chladně se zadíval do jeho tváře. „Neměl bys se mnou takhle mluvit na veřejných místech, pokud nechceš mít problémy.“

Spojil jsem prsty v klíně a pohodlněji se usadil. On vážně neví, co to znamená si vzít peníze od někoho z yakuzy… Aspoň mohl být zdvořilejší k osobě, která mu pomohla… mrzelo mě to.

„Posaď se,“ zopakoval jsem chladněji než před tím.

Tak jsem byl rád, že jsem tehdy narazil právě na něj, začínalo mi docházet, že to zase tak dobrý nebude. Pokud nechci mít problémy…? No, nechci, ale vždyť, on mi ty peníze sám dal, ne? Z jeho očí jsem byl nervózní. To, jak mě pohledem propaloval. Bez jediného pohybu mimickým svalem. Bylo to děsivé. Mimořádně děsivé.

„To je v pohodě, postojím. Stejně jsem na odchodu-“

„Sedni si!“ Sledoval mě a troufám si říct, že to nebyl přátelský pohled. Asi měl dost odmlouvání. S povzdechem jsem klesl na sedačku velký kus od něho, abych mu byl případně z dosahu.

„Co ode mě… vlastně potřebujete…?“

„Právě teď chci, aby sis sedl blíž,“ konstatoval jsem jemnějším tónem. „ale zdá se, že to se ti moc nechce…“

Upil jsem ze skleničky vína, pozoroval jsem ho. Nervózně se ošil, ale přesto stále měl ten vyzývavý výraz a divokost. Minuty utíkaly a já se na něj jen díval bez emocí, bez pohnutí svalu. Nadechl jsem se, ale to ke mně přistoupil muž, který nesl papírové desky… Jeden z mých lidí…

Hodil pohledem po mé společnosti a do ucha mi zašeptal: „Zde jsou ty informace, co jste chtěl.“

Otevřel jsem je. V deskách byl schován můj skic, ale když jsem očima prohlédl podrobnosti o osobě, pobaveně jsem se usmál. Jméno ani příjmení bylo neznámé… To je mi ale zajímavá osobnost… Začal mě zajímat víc, než by chtěl, abych se zajímal.

„Dobrá práce,“ naznačil jsem muži, aby odešel.

Hoch si nás měřil pohledem, tentokrát měl rty semknuté do rozčilené linky. Položil jsem desky na stůl a skic z nich trochu vykukoval.

„Chci si jen promluvit,“ odpověděl jsem mu. „Torio.“

Nedůvěřivě jsem si ho přeměřil.

„Jen promluvit? Se zlodějíčkem?“ ušklíbl jsem se. Ano, postřehl jsem, že mi řekl jménem, ale neptal jsem se. Už jenom, když ten muž přinesl ty desky, mi došlo, že si o mně zjišťoval informace. Bez zeptání jsem se pro desky natáhl a spěšně jejich obsah prolítl očima.

„Mám rád višně v čokoládě, ne pražené mandle a nepiju čaj, jen horkou vodu s citronem. Jinak…“ doprohlédl jsem si lejstro.

„Není mi dvaadvacet, ale devatenáct. A chybí vám tu, že mám rád kočky. Jinak… jste se opravdu činili,“ vytáhl jsem za růžek svůj portrét. Zálibně jsem si ho prohlížel a přitom jsem pohledem těkal z Reiza na svoji podobiznu. To už mi ale ten nově příchozí kravaťák vyškubl papíry z ruky, div mě o papír nepořezal.

„Vždy si zjišťuji informace o všech, se kterými se setkám,“ oznámil jsem, nijak provinile. Desky opět spočinuly přede mnou. Já se na ně podíval a pak pohlédl zpět na Hanazakiho. „Měl byste se naučit lépe hledat… příště vám chyby tolerovat nebudu.“

Můj tón byl dost děsivý, ale nikdo to nekomentoval. Znovu jsem se na své muže podíval a kývl hlavou. Tentokrát opravdu všichni odešli bez jediného slova. Tušili, že by mohli mít problémy, kdyby to neudělali.

„Jsem překvapený, že jsi mi řekl svůj opravdový věk,“ poznamenal jsem a nalil víno do nově přinesené čisté sklenice. „Napij se, pokud chceš.“

„Opravdový nebo ne… nesejde na tom.“ Pokrčil jsem rameny a z té sklenice, co mi nabídl, upil. Trochu mě překvapila sladkost toho vína. Myslel jsem si, že Reizou objednané víno bude spíš trpčí. Tohle bylo na jazyku úplně sametové. Bylo ticho, naprosté. Jen jsme se přetlačovali pohledy.

 „Nechtěl jste se mnou… o něčem mluvit…?“

Nepřestával jsem se na něj dívat. „Chtěl.“

Zmateně jsem se na něj podíval. To už mi k tomu víc neřekne…?

„Jak jako… chtěl? Už nechceš? Takže můžu jít?“ vychrlil jsem na něj a zvedal se.

„Nechci, pokud o to sám nestojíš,“ naznačil jsem mu, že má možnost volby. „Nechci mluvit o ničem konkrétním, prostě jsem jen chtěl normální rozhovor u vína, kdy nemusím myslet na práci. Stačí se rozhodnout…“

Díval jsem se na něj a čekal, jakou mi dá odpověď. Stál a zíral na mě, jako bych byl z jiného světa… Usmál jsem se a upil vína. Jak se rozhodneš?

Povídat? Chce si se mnou prostě… povídat? Se mnou… sám mě nazýval zlodějíčkem a div mě nevykuchal! Chvíli jsem jen koukal, ale jen, než jsem si to v hlavě urovnal. To jsem se zářivě usmál, skopnul tenisky a uvelebil se do tureckého sedu na pohovku tak, abych k Reizovi seděl čelem. Asi jsem ho potěšil, protože se mírně pousmál. Natáhl jsem se pro skleničku a znovu upil červeného vína.

„Myslím že… že bychom měli začít trochu jinak, než jsme začali. Jestli si tedy máme normálně povídat, takže,“ mírně jsem se poklonil, „těší mě, jsem Torio.“

Spokojeně jsem se napil tekutiny pravdy. Poprvé snad za celou dobu svého života jsem se usmál opravdu krásným širokým úsměvem. Nebyla v něm ironie ani výsměch. Hlavou jsem naznačil uctivou poklonu na oplátku.

„Velice mě těší,“ zopakoval jsem tu frázi. „Jsem Reizo…“

Nastala krátká chvíle ticha. Chvíli jsem byl nejistý, ale když se k hovoru neměl. Musel jsem začít já. Hraně jsem si odkašlal.

„Mohl bych vám nabídnout tykaní?“ zeptal jsem se vážným hlasem. Reizovy rty se znovu zkroutily do úsměvu. A že to byl krásný úsměv! Jen škoda, že jsem ho na jeho tváři viděl zatím jen dvakrát. Ale kdo ví, možná se mi povede ho rozmluvit. Musí to být příjemný člověk, jen se mi zdá smutný. Ani moje rty dlouho neudržely tu vážnost, kterou jsem do těch slov dal, a taktéž se mi na tváři rozlil pobavený úsměv.

Sklopil jsem oči a tu nabídku zvažoval. Nechal jsem úsměv opět ztratit z tváře.

„Myslím, že tykání nebude vadit, pokud budeme sami jako teď,“ oznámil jsem a prohlédl si ho lépe. „Máš krásný úsměv…“

Přikývl jsem na znamení, že rozumím.

 „Úsměv sluší každému. I tobě! A jak! Někdy se na sebe usměj do zrcadla,“ mrknul jsem na něj a nezbedně si skousl ret. Opět jsem upil trochu vína .

„Když máš o mně plný papír informací… řekni mi něco o sobě,“ napadlo mě a zvědavě jsem si podepřel bradu.

Zasekl se. „Nemyslím, že by-“

„Já nechci vědět tvoje rodné číslo! Spíš… co máš rád? Asi kreslíš, viď?“ Pak mou hlavou projela myšlenka. „Je pravda, že každý z yakuzy má tetování?“

Povzdechl jsem si, ale nakonec přikývl. Proč mu něco neříct?

„Nebudu mluvit o podrobnostech, jo?“ upozornil jsem ho klidným hlasem. „V yakuze je tetování něco jako symbol. Je to rituál. Když se chlapec má stát pravým mužem, musí projít tím, že mu na celá záda, hruď a někdy i nohy natetují ornamenty… Je to bolestivé a trvá to hodiny, než práce skončí, ale je to pravda. Všichni, kdo patří k yakuze mají rozsáhlá tetování.“

Podvědomě jsem se otřásl. Vzpomínka, jak mě Hiroshi donutil k zásahu do mojí kůže! Bolelo to a to šlo jen o poměrně drobné vyobrazení ptáčka na bedrech. Teď jsem za něj ale nesmírně rád. Mohla vzniknout moje přezdívka a moje jméno zůstane navždy skryto…

„A ty? Máš taky tetování?“

Pobaveně jsem se pousmál. „Samozřejmě, že mám… ale není tak rozsáhlé, jak by mělo být… Otec řekl, že s takovým tetováním bych k yakuze patřit neměl…“

Usmál jsem se nad tou vzpomínkou. Pak jsem potřásl hlavou. „Někdy si říkám, že kdyby měl pravdu, byl bych radši…“

„Nic moc o té organizaci nevím, ale… určitě jsi ten nejlepší kápo!“ mrknul jsem na něj. Moje zvědavost ve mně hlodala.

„Ty, Reizo… kde to tetování máš….?“ optal jsem se po chvíli. Zdráhavý pohled v jeho očích mi vyzradil, že je to tajemství. „A-A... co to je? Řekni mi to, prosím! Je to jen maličkost-“

Avšak ozvalo se odkašlání. Někdo vešel. Odfrknul jsem si. Kdo jiný než ta gorila, co mě sem dotáhla! Ale… asi bych mu měl poděkovat. Co mě znepokojilo, bylo, že Reizův úsměv z jeho tváře zmizel a zářivé oči, které se na mě celou dobu upíraly, potemněly. Nedovolil jsem si ani breptnout, jak hustá atmosféra zavládla.

Začal se zajímat o mé tetování, ale já mu to nemohl říct. Nikdo nevěděl, jak vypadá… aspoň nikdo živý… Můj otec zemřel a toho chlapíka, co mi ho tetoval, zabili… nikdo nesměl zjistit, co to je. Pak se ozvalo odkašlání. Mizuki se vrátil. Něco se stalo?

„Co se děje, Mizuki?“ zeptal jsem se chladně.

„Ojabun, musíte se okamžitě vrátit,“ střelil pohledem po Toriovi, který jen seděl a tentokrát nic neříkal, „nastaly problémy… a měl byste-“

„Chápu,“ přerušil jsem ho. Nechtěl jsem, aby Torio slyšel cokoli dalšího. On se nesmí do tohohle zamotat. Zvedl jsem se a podíval se na toho chlapce. „Musím jít… pracovat… takže jestli mě omluvíš?“

Nečekal jsem na jeho odpověď a vzal ze stolu informace o něm. Mizuki mi už naznačoval, že nemáme čas. Já se přesto otočil a kývl na rozloučenou. „To víno je zaplacené, bylo by škoda ho vylít, tak si ho nech…“

Jestli ho omluvím…? Co mi zbývá…

„Těšilo mě… Někdy neshledanou!“ křikl jsem ještě, ale opět jako tenkrát, když jsem zakřičel své díky, se ani neotočil.

Osaměl jsem s lahví ještě z poloviny plnou. Co jsem měl dělat, to víno bylo vážně mimořádně dobré. A navíc… trochu mi Reizu začalo po třech skleničkách připomínat. Zdálo se, že bude trpké, hořké. Krvavě rudá barva nemohla nasvědčovat nic dobrého, ale… když člověk ochutnal, zjistil, že je sladké a jeho chuť i vůně je trpká jen ze začátku. Pak přijdou na řadu sladké i ovocné tóny a na konec… višně. Tmavé plody znázorňující vášeň a chtíč…

Líbí? Obě doufáme, že ano, a moc se těšíme na vaše komentáře. Gwendolin & Torriell

P. S. Malý dárek v podobě vzhledu hlavních postav.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yakuza: 2. kapitola: