OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yakuza: 5. kapitola

01.12.2014 (11:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1227×

Probudilo mě tiché odkašlání. Nikdy jsem neměl příliš tvrdý spánek.

„Kdo-kdo-“

„Doktor, pane Torio,“ usmál se na mě ten mužík. Byl to vysoký hubený Japonec s brýlemi na nose a přívětivým úsměvem.

„Jen-“ Opět mě přerušilo zívnutí. „Jen Torio, prosím,“ pousmál jsem se rozespale. Rozhlédl jsem se po místnosti. Reizo už musel být nějakou chvíli pryč, jeho lůžko bylo ustlané.

„Dovolíte-“

„Dovolíš!“ opravil jsem ho.

Doktor se trochu zasekl, ale nakonec přikývl. „Dovolíš, abych se ti podíval na tu zlomeninu…?“

S pousmání jsem přikývl a s jeho pomocí se posadil. Zvedl jsem ruce a doktor začal odmotávat obvazy. Trochu jsem zaúpěl, když se uvolnily zlomeniny. Jemně je prohmatával studenými prsty.

„Je to myslím v pořádku. A ty pohmožděniny nejsou vážné. I tak za tebou budu chodit tento týden každý den. Pak se domluvím s Reizo-sama na dalším postupu,“ pousmál se, když mi jemně otíral hruď a trup vlhkou žínkou. Bylo to trochu trapné, ale nenechal se zastavit. Tak jsem útrpně držel při své očistě, červený až za ušima.

„Hotovo, mladíku. Nedělej prudké pohyby, zkus jen ležet nebo sedět a buď v klidu. Slyšel jsem, že s tím máš trochu problémy.“

Tomu jsme se oba zasmáli a já se s lékařem rozloučil. Zůstal jsem chvilku nečinně sedět, ale… nebavilo mě to dlouho. Včera večer, když jsme s Reizou seděli a pozorovali zahradu, bylo to příjemný, fakt že jo. Asi-asi jsme kámoši, což by bylo fajn, protože se s ním vážně hezky povídá.

I když… ten sklad… zavrtěl jsem hlavou. Zapomenu na to, musím! Vyhrabal jsem se ze sedu na stále vratké nohy. Přece… tu nejsem ve vězení. Půjdu si sednout do zahrady, počkám na černovláska, a pak bychom si mohli... zase povídat..? Možná! Usmál jsem se pro sebe.

Pomalým krokem jsem se šoural chodbami a s úsměvem pozdravil právě toho stařečka ze včera. Culil se jak sluníčko, dokonce se se mnou na kus řeči zastavil. Chtěl mi pomoct, ale upřímně…? Přišel mi tak vetchý, asi bych se bál, že se zlomí, kdybych se o něj opřel. S díky jsem odmítl a šel dál sám.

Seděl jsem na zahradě a opíral se o dřevěný trám. Měl jsem Aye zadat její trest. Vůbec se mi do toho nechtělo, tolik toho pro mě udělala a já měl tohle udělat. Fuj, bylo mi ze sebe zle. Sníh ustupoval a místy se objevovala první tráva.

Aya právě přicházela ke mně v krvavě rudém kimonu s temným květováním. Pokorně sklonila hlavu, posadila se před malý stoleček, přes který byl přeložený bílý ubrus. Od boku vytáhla katanu, kterou předložila vedle stolu, a na malý stolek položila dýku s rukojetí zdobenou draky.

„Reizo-sama,“ uklonila se a byla úplně bílá, „Jsem připravena splnit svůj trest.“

Kývl jsem a bez žádného citu se díval na její tvář. Snažila se vyrovnaně dýchat. Nebyl žádný úkol, jejž by nesplnila, a já ji stejně měl trestat. Co je tohle za spravedlnost? Za tradici?!

„Co bude mým trestem, ojabun?“ zeptala se. „Seppuka? … Malíček?“

Přivřel jsem oči a přemýšlel o jejím trestu. Proč to bere s takovým klidem? Vždyť já se teď mám rozhodnout o tom, zda zemře nebo přijde o článek malíčku. No to je vážně hnusný. Když jsem oči otevřel, seděla stále klidně s rukama složenýma v klíně.

Vstal jsem ze svého místa a šel pomalým krokem až k ní. Jen sklopila oči… nic… Věděla moc dobře, že se provinila…

Vzal jsem ze země její katanu. Byla velmi krásná… černá s červeným vázáním kolem rukojeti. Vytasil jsem ostří, které se zalesklo na slunci. Jen jsem ho přiložil k jejímu kimonu. Okamžitě pochopila, co to znamená. Rozvázala vázání a nechala látku, aby jí sklouzla po zádech na zem. Její květované tetování jí zakrývalo celá záda i hrudník. Rozmáchl jsem se katanou a znovu ostří schoval do pouzdra.

Aya bolestně skousla ret, aby nevykřikla. Shrbila se… Na jejích zádech se táhl dlouhý šrám, ze kterého tekla silně krev. Okamžitě k ní přispěchali dva muži. Jeden z nich se hned začal starat o její trest a snažili se jí krvácení zastavit. Hned nato jí začali dávat obvazy.

„Příště bude trest horší,“ konstatoval jsem chladně. „… Ale snaž se, ať žádné příště není…“

„Jistě, Reizo-sama,“ zašeptala zraněná dívka a na její tváři se objevily slzy. Nebyly tam kvůli bolesti ze zranění. „Reizo-sama, mrzí mě, že jsem vás zklamala…“

Mrzí… já vím… Tento trest, ve kterém mi musela dát oběť, znamenal to, že jsem jí tentokrát odpustil. Všichni jsme znali pravidla a museli jsme je dodržovat.

Myslím… myslím, že jsem právě viděl něco, co jsem vidět neměl… a nechtěl. Proč jí… takhle ublížil…? Já-já jsem za to mohl! Nevěřícně jsem hleděl zpoza stromu a zíral na to, co se právě odehrálo. Poodstoupil jsem o krok, o další krok, a pak jsem se jen vyděšeně hnal zpátky do pokoje. Proč to udělal… proč…?!

Takže až já překročím určité hranice, usekne mi hlavu? Včera jsme si povídali… všechno bylo v pohodě, ale tohle… to, co udělal. Vždyť neudělala nic tak hrozného. Já nevím, myslel jsem, že jí… sníží plat…? Třeba! Nebo ji přesune na nižší post, ale ne že ji div nezabije katanou, proboha. Jednadvacáté století!

Se slzami vzteku, rozhořčení a bolesti jsem zapadl do pokoje na futon. Zamkl jsem, nechci, aby přišel. Proč to Aya přijala tak v klidu…? Chci odsud pryč! Tohle není svět pro mě. Nechci tady být! Jestli bych měl žít takhle, radši budu mrznout na ulici. Tohle je příšerné, nelidské….

Choulil jsem se v klubíčku. Bylo mi hrozně… Kvůli mně je teď zraněná. Já-já ji chtěl u toho stolu trochu poškádlit, nebylo mi to příjemné, když na mě tak zle koukala. Kdybych mlčel… teď mě bude nenávidět ještě víc..! Někdo chtěl otevřít zamčené dveře. Mlčel jsem, nehýbal jsem se, ignoroval jsem to. Chci být sám… daleko odsud.

Chtěl jsem jít za Toriem, ale dveře byly zamčené. Co to? Zkusil jsem je znovu otevřít, ale nic…

„Torio?“ zkusil jsem zašeptat jeho jméno, nic… Nulová odpověď.

Povzdechl jsem si a šel zpět do zahrady. Co mu přelítlo přes nos? Šel jsem tentokrát do jiné zahrady než před tím. Tahle byla klidnější a bylo v ní krásné jezírko. A taky do ní byly jen dva vchody. Jeden z mého pokoje a druhý z chodby vedle. Prošel jsem okolo několika stromů a posadil se na chladné kameny uprostřed šedého písečku. Na tomhle místě jsem rád přemýšlel, bylo tak tiché… Přivřel jsem oči a vnímal jen tekoucí vodu.

Byl jsem z toho zhrzený ještě dlouhou chvíli. Už se dokonce začalo šeřit, ale dny byly po zimě ještě stále krátké. Dovolil jsem si otevřít posuvné dveře na zahradu, do které jsme spolu včera hleděli. Nešel jsem ven, jen jsem se, zabalený do deky, posadil na dřevěnou podlahu a hleděl ven.

Zbytky sněhu, pod kterými se začínaly klubat první jarní kvítka. Byl to krásný pohled. Na jezírku už po ledu nebylo ani stopy… Reizo…? Seděl na jedné z laviček a taky odpočíval. Dlouhé vlasy mu splývaly po zádech trochu neukázněně, jak si s nimi pohrával studený vítr. Byl krásný. Jako princ z pohádky, nebo spíš bojovník z nějaké legendy. I ta zdobená katana a tradiční kimono, které tady nosí všichni. Jako bychom se prostě vrátili v čase. Bylo by to krásné, kdyby tady každý na rukou neměl krev.

Já si lidského života neskutečným způsobem vážil a tady to bylo něco… téměř bezvýznamného. Pozoroval jsem tu sedící postavu. Byl klidný. Několik minut jsem seděl zabalený v dece, než přišla… to po tom může chodit…? Bez jakékoliv známky toho, že byla zraněna?

„Reizo-sama…?“ Slyšel jsem to až sem v tom hrobovém tichu. Černovlásek se na ni pootočil.

„Večeře je přichystána,“ pousmála se. No houby, ona se usmívá…? Na někoho, kdo…

Reizo se otočil mým směrem. Chvíli jsme si hleděli do očí, než jsem se zvedl a rychle, jak jen mi to zranění dovolilo, zavřel.

„Reizo-sama,“ ozval se hlas a mě to donutilo otevřít oči. Aya šla mým směrem, s mírným úsměvem mi oznámila, že je večere. Zaznamenal jsem periferním viděním pohyb u posuvných dveří. Stočil jsem tam pohled, abych se střetl s tím Toriovým. Díval se na mě vyčítavě a možná tam bylo i něco jiného. Pak zatřásl hlavou, rázně dveře posunul.

Aya se s podivem dívala téže směrem. „Reizo-sama?“

„To nic,“ otočil jsem se zpět k ní. „Co tvá záda?“

„Myslím, že již to tolik nebolí.“ Sklopila oči. „Já… jsem ti vděčná, že jsi zvolil tak mírný trest…“

Lépe jsem si ji prohlédl. Měla na sobě dlouhé černé kalhoty a halenku, která měla na zádech výstřih a byla tam vázána šněrováním, které bylo nedbale utažené. Byly tam vidět obvazy a na pár místech byl obvaz prosáklý krví, ale ta již dávno zaschla.

„Ayo,“ zašeptal jsem její jméno omluvně a ona se jen usmála. Vzala mou hlavu do dlaní, přitiskla si ji k hrudi. Věděla, jak moc mě bolelo ji zranit. Zůstali jsme takhle hodně dlouho, ale nakonec jsme se rozhodli připojit k večeři.

„Kinosuke-san, jestli mi ještě jednou přidáte, už asi prasknu!“ zaúpěl jsem, když mi usměvavý dědula nandal na misku další porci rýže. Nevím, jak byla upravená, ale jen co jsem se zmínil, že mi fakt chutná, už mi dvakrát přidával.

A ostatní se smáli. Ptali se, jak mi je a jestli to nebolí, a já jim děkoval, že se podíleli na mojí záchraně a kdesi cosi. Vtipkovali jsme, bylo veselo, téměř až rodinná atmosféra. Bavil jsem se.

„Omlouváme se za zpoždění,“ ozval se černovlásek ode dveří a já ztuhl. Samozřejmě, že se přece půjde navečeřet. Úplně se mi vykouřil z hlavy. Střetl jsem se se dvěma pohledy. Reizův byl nechápavý, Ayin, která přišla s ním, byl nenávistný. Úsměv mi zmizel z tváře a začal jsem si všímat jen svého jídla.

Nechápavé jsem koukal na Toria, který již seděl u stolu a zdá se, že se bavil. Tak proč se sakra nebaví se mnou, hm? Položil jsem Aye ruku na bok, protože jsem si všiml jejího pohledu. Naznačil jsem jí, aby to nedělala. Ona se jen sladce usmála a přivinula se ke mně.

Stařík si toho všiml. „Aaa, Ay-chan nám nějak zkrotla.“

Ostatním zacukaly koutky, jak moc je ta pointa pobavila. Já si jen povzdechl a přemyšlel, kam jsem se to dostal. Proč se tohle děje každý den? Aya se mi vytrhla z náruče a stařík se taky postavil na vrávoravé nohy. Oba se dívali vzájemně do očí… bylo to kdo s koho.

Vydechl jsem nosem a sedl si k jídlu. Nabral jsem si rýže, labužnicky jsem ji nechal na jazyku.

„Miro, dnes je to úplná delikatesa,“ zaradoval jsem se a pustil se do jídla.

„Chceš dostat lekci, děvenko“' zeptal se Kinosuke klidným hlasem, zatímco ona ho vraždila pohledem. Už už vytahovala katanu, když jsem je oba zpražil pohledem.

„Koukejte toho nechat oba dva a jezte, než to bude studený! Akorát tímhle chováním urážíte naši kuchařku!'' Oba okamžitě ztichli a omluvně se uklonili Miře, která se jen poklidně usmívala. Všichni ostatní se začali smát a bavit o tom, že ty dva to nikdy nepřejde.

Chvíli jsem tam ještě seděl. Všichni se spolu bavili tak jako předtím a já… já se po několika minutách mlčení přidal. Jen Reizovi a Aye jsem se pohledem vyhýbal. Nechápal jsem, jaký mezi sebou měli vztah. To, jak spolu přišli… To mu to nezazlívala…?

Zdála se být v pořádku, aspoň po psychické stránce. Na zádech měla trochu zakrvácené obvazy, ale nikdo tomu nepřikládal nějakou velkou váhu. Hned, jak bylo dojedeno a někteří lidé se začali zvedat, s Kinosukiho pomocí jsem se postavil.

Večer, stejně jako včera, byla bolest silnější. S bolestně skousnutými rty jsem se rozloučil, jen mírně se poklonil ostatním a vyšel z místnosti, zapírajíc se o tenké stěny.

Všiml jsem si, jak Torio vstává od jídla a odchází ven. Vyprovázel jsem ho pohledem, v hlavě tisíce otázek. Proč se mi vyhýbá?

„Reizo-sama?“ zeptala se opatrně Aya.

„Už půjdu,“ usmál jsem se a naklonil se k ní, abych jí do ouška popřál krásné sny. Rozloučil jsem se i s ostatními a pak vyběhl ven. Torio se šoural chodbou a šel do mého pokoje.

„Torio,“ zavolal jsem na něj. Ani se neotočil, šel dál. Připadal jsem si fakt uboze, když jsem za ním šel celou tu dobu a on nic. Dohnal jsem ho u dveří, rukou mu zatarasil vchod. Teď se na mě konečně za celou tu dobu pořádně podíval. Nedokázal jsem v jeho výrazu číst, byl v tom zmatek.

„Řekni, co jsem ti udělal, že se mi vyhýbáš?“ řekl jsem zpříma bez obalu.

Vím, že šel za mnou, a vím, že na mě volal. Nereagoval jsem. Asi se naštval, protože mi rukou zatarasil cestu a dost u toho do rámu posuvných dveří praštil.

„Řekni, co jsem ti udělal, že se mi vyhýbáš?“ zeptal se docela zostra. Otočil jsem se k němu.

„Mně? Zatím vůbec nic, ale nehodlám riskovat, že mi rozpáráš břicho, usekneš hlavu, či jinou část těla, až si zase pustím pusu na špacír. Nebo, jako dneska, rozpáráš záda,“ pokrčil jsem rameny a chtěl projít.

„Takže jsi to viděl?“ zeptal jsem se na zcela jasnou věc, která vyplynula z jeho reakce. Teď už nemělo cenu cokoli říkat. „Teď už znáš i tuhle stránku yakuzy…“

Uhl jsem mu ze dveří a nechal ho projít. Nemělo by cenu si na něj vylívat vztek. Došel jsem k posuvným dveřím na zahradu a sedl si na dřevěnou podlahu. Opatrně jsem do rukou vzal katanu. Musím ji ještě naleštit, aby na ní nebyla krev. Kritickým okem jsem si prohlížel čepel.

„Aya ten trest neměla kvůli tobě,“ prohodil jsem jen tak mimochodem, jako by se nic nestalo.

Snad jsem se přeslechl.

„Ne kvůli mně…? Kdybych tady nebyl, nic by se nestalo, krucinál!“ obořil jsem se na něj. Trhnul sebou.

„Nevyjela by po dědovi Kinosukim, nehodila by po něm ten nůž...“ Lehl jsem si.

„Reizo, chci jít odtud pryč,“ podíval jsem se na něj prosebně.

Odložil jsem katanu stranou a otočil se k němu.

„Ten nůž by hodila stejně, protože ji stařík pořád provokuje, a on by se uhnul. Dělají to vždycky,“ konstatoval jsem pořád neutrálním hlasem. „… A opravdu za její trest nemůžeš, nesplnila úkol, který jsem jí dal…“

Pak mi oznámil, že chce odejít pryč. Mlčel jsem dlouhou dobu. „Už jednou jsem ti řekl, že tě odsud nenechám odejít.“

Poklesla mi ramena. „Ale proč…? Proč nemůžu? To jsem tu snad ve vězení?! Já nechci žít tady v tom vašem světě. Čtyři roky už žiju sám, jak se dá. Volný, na svobodě. Nezvládnu být zavřený na jednom místě, bez možnosti odejít si kdy chci, kam chci, na jak dlouho chci.“

Tahle část jeho povahy mě tak vytáčela! Zavrčel jsem a rázně se postavil na nohy.

„Teď se o tom bavit nebudeme! Pokud jsi chtěl něco takového, měl sis vybrat jinou „pokladničku“!“ chladně jsem ho sjel pohledem. Nakonec jsem kolem něj prošel do koupelny. Potřeboval jsem ze sebe smýt tu pachuť krve.

„Nevěděl jsem, kdo seš!“ oplatil jsem mu stejným tónem. Ale už mě asi neslyšel. Za chvíli začala téct voda. Zasekl jsem se. V koupelně je závěs. Když se mi povede potichu vzít klíč a… zamknout ho tam… Budu mít dost času… utéct. Mohlo by se to povést…?

S bolestí jsem se opět postavil. Nemyslím si, že bych s těmi žebry měl mít nějaký významný problém. Jenom budou bolet, ale to si u Shintara doléčím. Potichu jsem odšoupl dveře. Jak jsem si myslel, část s obrovskou vanou byla za zataženou plachtou. Tiše jsem vyndal ze zámku klíč. Tichounce, ani prkno nezavrzalo. Povedlo se mi dveře opět zavřít a otočit klíčem zvenku. Snad ho to aspoň na chvíli zdrží. Klíč jsem schoval v dlani a...

„Nezůstanu tu, abys věděl!“ zakřičel jsem ještě vztekle a klopýtavě vyběhl z pokoje.

Dokonce se mi povedlo vyběhnout i z rezidence, když jsem několikrát řekl, že mi to Reizo dovolil. Kupodivu se nikdo neptal, všichni byli rozespalí a několikrát mě viděli u večeře. Zřejmě nepočítali s mým tajným útěkem. Byl jsem o několik ulic dál a už opravdu nemohl. Bodavá bolest z námahy a zlomená žebra, to nejde dohromady. Na ulici stála stará dodávka, ještě pojízdná, jak sem zjistil, když jsem ji pomocí drátů pod volantem nastartoval.

Přes tekoucí vodu jsem uslyšel cvaknutí zámku a jeho nenávistná slova vůči mně. Nechal jsem to být. Zajímalo mě, jak daleko dokáže utéct. Vodu jsem nechal puštěnou a dál si smýval nejistotu ze svého těla.

„Takže ses takhle rozhodl hrát, Torio?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že je už dávno pryč. Po důkladném opláchnutí, jsem vylezl z vany, osušil se a oblékl. Ze skříňky nad umyvadlem jsem vytáhl náhradní klíček a odemkl si jím.

Ten malej prevít mě umí vážně vytočit…

„Aya!“ zavolal jsem na celý dům a šel ven na chodbu. Našel jsem ji, jak leží na břiše a doktor jí mění obvaz. Hodila po mně rychlým pohledem, a když spatřila můj naštvaný výraz, požádala doktora, aby jí to rychle převázal.

„Reizo-sama?“ pomalu a tiše se zeptala.

„Torio utekl,“ oznámil jsem jí a ona vyvalila oči.

„Cože?“

„Utekl,“ zopakoval jsem naštvaně. „Dostaneš nový úkol, najdeš ho.“

„Jistě,“ kývla hlavou a už si oblékala černou halenku. „Přivedu ho co nejdřív.“

„To ne!“ zarazil jsem ji. „Jen ho hlídej, ať nedělá blbosti… prostě ať vím, kde je… Já si ho časem sám vyzvednu.“

Přikrčila se, jak moc ta slova byla děsivá. Dost dobře věděla, co to znamená, když se pro něco takového její boss rozhodne. Nešikovně se vytáhla na nohy a do kabátu schovala zbraň. Kývla a zmizela mi z dohledu. Za tohle tě asi vážně zabiju, Torio...                                                                                                             

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yakuza: 5. kapitola: