OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » You belong only to me! 1. část

18.01.2016 (09:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 836×

1. část – jejich setkání

Yumi Kaoru:

Procházel jsem se ulicemi města. Všechno bylo pochybné a temné. Tenhle svět dávno ztratil naději na dobrý život. Všichni to věděli, ale nikdo s tím nic nedělal. Povzdechl jsem si. Dnešek byl opravdu únavný. Nikdy jsem neměl žádné ambice, ale nějakým zázrakem jsem se vypracoval do čela rebelů, kteří se pokoušeli ještě něco zachránit.

Tohle město bylo něco jako můj majetek. Nikdo si nedovolil protestovat, protože věděli, kdyby to udělali, že dopadnou hůř, než jsou na tom teď. Lidé se mi uhýbali z cesty. Zachumlal jsem se do kabátu a šel dál. Za sebou jsem zaslechl dusot kopyt. Neohlédl jsem se, neměl jsem důvod. Jezdec mě objel, přede mnou zastavil a seskočil z vysokého koně. V rukou držel otěže ještě jednoho zvířete.

„Pane,“ oslovil mě, „v sousedním městě už zase začali s trhem otroků.“

Zlobně jsem zaklel. Ano, tohle byla moje práce. Musel jsem klidnit nepokoje a likvidovat lidi, kteří se neřídí mými zákony.

„Jsou ostatní připraveni k odjezdu?“ ptal jsem se s chladem v očích. Nebylo na místě dávat najevo jakékoli city, jinak bych byl odstraněn a nahrazen jiným.

Muž kývl. Sáhl jsem tedy po otěžích černého hřebce, lehce se vyhoupl do sedla. Dal jsem rozkaz okamžitě vyrazit. Z ulic se vynořila spousta jezdců, kteří mě následovali. Byl jsem občas unavený z té jednotvárnosti. Cválali jsme krajinou neohroženě dál.

Chvíli to trvalo, než jsme dojeli do města. Zachmuřeně jsem se rozhlédl, něco tu nehrálo. Něco bylo špatně. Podíval jsem se na svého společníka. Pochopil, sesedl z koně a šel prozkoumat prostory okolí. Pobídl jsem koně do kroku. Bylo tu děsivé ticho, skoro jako na hřbitově. Z jedné z vedlejších ulic zazněl výstřel. Pochopil jsem, co bylo špatně. Celé to byla past, jak nás chytit. Rychle jsem pobídl koně do cvalu, abych ostatní varoval. Čas běžel a já měl pocit, že to nestihnu.

„Rychle pryč!“ volal jsem na své spřízněnce. Okamžitě poslechli a vyrazili pryč z města. Ozývaly se stále jen výstřely. Bylo to strašné. Srdce mi bilo jako splašené. Nechtělo se uklidnit. Měl jsem strach o své lidi. O jejich bezpečnost. Najednou mě něco zasáhlo do hlavy. Neudržel jsem se v sedle a padal na zem. Obklopovala mě tma…

Probudil mě až hluk, který kolem mě byl. Otevřel jsem oči a nemohl jsem se přestat divit. Okamžitě jsem poznal, kde jsem. Takhle hnusný místo si nešlo splést. Seděl jsem v kleci na otrockém trhu! Zhnuseně jsem trhl hlavou. Ale bylo tu něco, co mi trochu nesedělo. Proč ti lidé jsou tak zmatení? Proč tu tak pobíhají? Co se děje?

Dům naproti náměstí vybouchl. Doslova. Proměnil se v hořící ruinu. Lidé na náměstí vyděšeně vykřikli. Tak tohle působilo tu paniku. Ozval se další výbuch. Město bylo v plamenech…

Přiběhl jsem k mřížím a chytil se jich. Byly velmi pevné. To je špatný. Jestli se odtud nedostanu, tak uhořím. Moc se mi tahle představa nelíbila. Na náměstí už nikdo nebyl. V podstatě tu byli jenom otroci a ony zlověstné plameny. Bojovně jsem vyzýval Boha, aby mi odtud pomohl. Tohle přece nemůže byt konec… nebo snad ano?

Najednou jsem ho uviděl. Mužská postava kráčela mezi hořícími troskami. Trochu jsem musel zaostřit, abych si tu postavu mohl lépe prohlédnout. Muž kráčel vyrovnaným krokem stále blíž k nám. Polkl jsem, když jsem si ho prohlížel. Černý dlouhý kabát lemovaný havraními peříčky mu mírně vlál kolem statného těla. Vlasy měl sestřihané, ale i tak mu padaly do očí. Jenže ty bělostné rovné prameny měl vzadu dlouhé a poletovaly ve vánku. Na krku se mu houpal modrý kámen, který byl uvázaný k hnědému obojku. Zaměřil jsem se na jeho obličej. Na rtech se mu usadil sadistický úsměv. V těch jeho rudých očí se zlověstně zablýsklo, jak se mu v očích odrážely žhnoucí plameny. Tvář mu zdobila rudá tetování, která měla zvláštní tvar pod očima.

Všiml jsem si hrozivé skutečnosti, ten muž mě po celou dobu probodával pohledem. Statečně jsem mu pohled oplácel. Věděl jsem, že tenhle muž není odtud… musel pocházet z jiné země. S tím jeho zevnějškem se mi v hlavě vynořilo jediné jméno, které mu mohlo patřit. Nelítostný revolucionář Miharu Daiki…

Miharu Daiki:

Další výbuch. Spokojeně jsem se procházel v troskách města. Bylo to úžasné pobavení, sledovat paniku všech těch lidí. Usmíval jsem se a neohroženě jsem prošel okolo jednoho z hořících domů. Šel jsem na náměstí z jediného důvodu. Dozvěděl jsem se, že ti parchanti chytili vůdce rebelů a chtějí ho prodat na trhu s otroky. Nikdy bych nezahazoval svůj drahocenný čas něčím marnivým, ale na něj jsem byl zvědavý. Byl něco jako můj nepřítel, pokud by šlo o moc nad lidstvem. On vše vyjednával, já si to vymohl. Měli jsme byt jako oheň a led.

Konečně jsem došel na náměstí. Byla tu spousta klecí s otroky, ale mé oči si ho už našly. Toho jediného, který by mi mohl patřit. Naše oči se setkaly v jediný okamžik. Musel to být ten, kterého jsem hledal. Bojovně stál v té kleci, mezi prsty svíral železné mříže. Potrhaná košile sotva zakrývala jeho rány. Kolem krku měl kovový obojek s ostny a krátký řetěz. Skoro to vypadalo, že to byl on sám, kdo ho přerušil. Vypadal velmi bojovně a odhodlaně. Tmavé vlasy chytající modré odstíny mu cuchal vítr. Sledoval mě očima hnědé barvy. Jejich oříškový odstín mě na chvíli zastavil. Snad jako by měly moc spoutat kohokoli, kdo se do nich jednou zahledí. Potřásl jsem hlavou, abych se zbavil prvotního dojmu z něj.

Došel jsem až k jeho kleci. Nebál se, ale ani na sobě nedal nic znát. Vzal jsem ho za bradu a pořádně si ho prohlédl. Ty vyzývavě nezkrotné oči… Nemohl jsem se splést, tohle musel být jednoznačně ten proslulý vůdce rebelů.

„Chceš se stát mým otrokem?“ zeptal jsem se ho, aby se neřeklo, že si ho beru bez jeho svolení.

Znechuceně si mě měřil. „Já nebudu ničí otrok…“

„Tak to se ještě uvidí,“ usmál jsem se a přestřelil zámek, který byl na železném řetězu, jenž zamykal jeho klec. Vytáhl jsem ho z klece za ty zbytky řetězu na jeho krku. Nedal jsem mu na vybranou a táhl si ho s sebou za hradby města, kde na mě už čekali mí lidé. Chrlil na mne jednu nadávku za druhou. Dával mi najevo vzdor i pohoršení. Probodával mě pohledem znechucení. Avšak já si ho stále chtěl odvést domů jako svého mazlíčka…

Ano, drazí čtenáři, neslehla se po mně zem a po dlouhé době jsem zpět. Doufám, že jste na mé psaní nezapomněli a nějakého toho čtenáře tu stále mám.

Také doufám, že vás má nová práce zaujala. Moc bych chtěla slyšet váš názor na ni. Tenhle nápad mi už rok ležel v šuplíku a já ho konečně hodlám realizovat. Bohužel povídku nemám dopsanou celou a na psaní mi moc času nezbývá, takže další díly budou přibývat nepravidelně, ale věřím, že vás to neodradí.

Hm, snad jsem napsala vše, co jsem měla na srdci. Těším se na vaše názory. Vaše Gwendolin

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You belong only to me! 1. část: