OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zlomený ďábel. Nebo Anděl? 16. kapitola

16.06.2015 (09:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1179×

Austin

Když se mi Logan pokoušel tvrdit, že stačí, aby mi dorostly prasečí uši a rypák, vypadal bych jako mimoň – myslím, že se jmenuje Bob – ve filmu, měl jsem už trochu vztek. Potom chtěl zjistit, jestli je sladký popcorn lepší než slaný, takže mi ten můj zabavil. Uklidnit se mě snažil tím, že dostanu banana. Ale nakonec vydedukoval, že vlčice, kterou strašila jakási Odkráglová tři mimoně, vypadá jako moje matka, a to už jsem se vážně naštval. To je důvod, proč jsem pokaždé, když jsem měl jít s ním do kina, protestoval. On si vždy zapamatuje tu nejpitomější hlášku a s tou vás otravuje do té doby, než uslyší nějakou horší. Tentokrát to bylo banana! Ale občas to měnil za tomata!

Cestou zpátky do školy, kdy jsme obešli půlku Seattlu, protože metrem jet nemůžeme, abychom se učitelce neztratili, mi tohle ustavičně hučel do ucha. Neměl jsem na něj sílu. Ne po ranní hádce s Cath – ať už k Mortansonům patří, nebo ne, hádat se s ní taky nedá – po které jsem odešel domů a tam přesvědčoval Kathlen, že si vážně nemůže vzít tu svoji vzteklou bestii do školky. Vysvětlil jí to až Ben, který se připotácel do kuchyně ještě v polomrtvém stavu a na mokré podlaze se za pomoci Odol – jak moje malá sestřička čivavu pojmenovala – krásně přerazil. Pak už stačil jen jeho vražedný pohled, aby Kathlen došlo, že je zbytečné se ho ptát.

Po půl hodině jsme dorazili ke škole. Logan ve svojí usměvavé náladě se začal bavit s Edem a já mohl děkovat Bohu za to, že mi konečně dal pokoj. Jenže jsem začal děkovat trochu předčasně. Když se nás učitelka pokoušela svolat dohromady a nařídit nám, abychom se nemotali mezi právě přicházející třeťáky, se Logan rozhodl, že mě poctí svojí přítomností.

„Ty mi chceš už od rána vrazit pěstí,“ oznámil mi vševědoucně. Jo, kdyby od rána. Už od včerejška. A den předtím a ten předtím taky…

„Sežral jsi mi popcorn,“ přešel jsem jeho poznámku.

„Ochutnával jsem!“ osočil se na mě. „Jo, a koupil jsem ti nový!“

„Ale sladkej, a ten je asi tak na dvě věci,“ opáčil jsem naštvaně. Logan si trucovitě založil ruce na hrudi a našpulil rty. Poznámka, že sladký popcorn je nejlepší, ale nepřišla. Místo toho vykulil oči. Zíral přitom někam za mě. Nechápavě jsem nakrčil obočí a rozhodil ruce.

„Kámo, neměl by ses… otáčet,“ nestačil to doříct včas. Zůstal jsem sledovat dvojici schovávající se za keřem. Slyšel jsem za sebou Loganův povzdech. Vím, že to nemyslel vážně. On by normálně skákal radostí deset metrů do vzduchu. Teď se rozhodl, že bude dělat oporu a oslavu si nechá na později.

Po chvilce už mi došla trpělivost. To si vážně ti dva myslí, že je nikdo nevidí?! Nebo neslyší?! Nejspíš zapomněli, že listí na podzim opadává a v zimě taky není, takže jim nedošlo, že jejich keř ho taky postrádá. Logan se mě pokusil zadržet, když jsem se k dvojici vydal, ale nepovedlo se mu to. Došel jsem k nim, opřel se o stěnu školy a zkřížil ruce na prsou.

„Neruším?“ zeptal jsem se s úsměvem, který se mi dařilo udržovat na tváři. Amy leknutím nadskočila, stáhla si tričko zase dolů a otočila se na mě. Kluk, co tady s ní byl, vypadal tak na prváka, což mě vytočilo ještě víc.

„To není, jak to vypadá,“ zamumlala Amy a snažila se zapnout si znova bundu.

„Ne? A jak to teda je? Potřebovala jsi poradit s číslem podprsenky?!“ Najednou jí strašně zajímal betonový chodník. Zavrtěla hlavou a chtěla jít ke mně blíž. „Víš co? Buď si tady s tím prváčkem a mně dej konečně pokoj, protože už na tebe vážně nemám nervy!“ zařval jsem na ni, otočil se na pomyslném podpatku a namířil si to zpátky k Loganovi, který situaci sledoval zpovzdálí.

„To má být konec?!“ křičela za mnou hystericky.

„Jo!“ Zastavil jsem se u Logana a věnoval jí poslední pohled. Na mém kamarádovi bylo jasně vidět, jak se pokouší potlačit úsměv. Kousal se do rtu a pohledem se snažil zabít Laleytha, který se čirou náhodou zjevil u vchodu. Ne že by to normálně dělal, ale pokaždé, když se náš ředitel objeví v jeho blízkosti, začne s tím. Je to něco jako podmíněný reflex. 

„Hm… jdeme na oběd?“ zeptal se po chvíli a bez mého souhlasu vyrazil do školy.

Cath

V jídelně mě postavili před obrovské dilema. Banánové muffiny s kakaem nebo hamburger s colou? Nechápu, proč to dělají. Asi nás chtějí donutit, abychom jedli i saláty, co připravují. Uvaří dvě nepoživatelná jídla v jeden den a člověk si pak radši koupí něco v automatu, nebo – a to je daleko horší – uvaří dvě dobrá jídla, a to se pak zase nemůžete rozhodnout, co si dáte. Při představě, co bych mohla mít k večeři, bylo rozhodování ještě těžší. Pokud se Dolly tomu panákovi ze sociálky rozhodne uvařit něco obyčejného, budu děkovat Bohu, ale jestli si zase poručí Miriama, tak jsem v koncích. Potřebuju něco sladkýho. Muffiny. Nakonec jsem po nich vážně sáhla a celý talíř si přitáhla k sobě, kdyby mi je někdo chtěl ukrást. S Lucy, která si hrdě nesla svůj šopský salát, jsme se vydaly hledat volný stůl.

Objevily jsme ho až na druhé straně jídelny. Zjistila jsem, že tahle škola se zásadně liší od těch normálních. Mají několikapatrovou jídelnu. Absolutně netuším, jak jsem si toho nemohla nevšimnout, vždyť ty schody přímo bijí do očí. Byla jsem natěšená na to, jak budu jíst úplně nahoře, jenže Lucy se mi svěřila, že má strach z výšek, a tak jsem zůstala trčet dole.

Zasedla jsem ke stolu a okamžitě se zakousla do muffinu. Je to oficiální, miluju muffiny. I když mám radši borůvkový. Lucy si na vidličku nabodla okurku a pomalu jí schroupala. Přitom mě nenápadně sledovala.

„Co je?" zeptala jsem se, když mě to začalo vytáčet.

„Nic." Nějakou dobu bylo zase ticho. Já s radostí okusovala banánovou polevu, Lucy se nimrala v okurkách a obě jsme byly spokojené. Chyběli nám jenom Ethan, Elijah, Rick a Tara, kteří doposud nevyřešili, co si vlastně dají k obědu.

„Logan o mně nic neříkal?" zeptala se jen tak mezi řečí – které jsem si jaksi nevšimla – Lucy. Překvapeně jsem zvedla oči od jídla. Logan?

„Ne, my se spolu moc nebavíme, kromě ironického pošťuchování," zkazila jsem jí iluze. Všimla jsem si, jak se jí zklamaně zablesklo v očích. V duchu jsem si nafackovala. Co jsme si říkaly, Elssonová? Budeš milá a hodná, ať se můžeš brzo vrátit domů! „Mám se ho na něco zeptat?"

„Ne!" vyjekla o něco víc nahlas, než se jí líbilo, protože se po ní pár lidí otočilo, ona zrudla a zajela víc pod stůl. Zamyšleně jsem ji pozorovala. Nevšimla jsem si, že by se Loganem bavila. Taky, který normální člověk by to dělal? Navíc Logan není komunikativní tip, jak jsem si stihla všimnout. S lidmi se baví, jenom když od nich něco potřebuje. Nebo když chce provokovat, to má pak plno keců.

„Tobě se líbí?" zeptala se potichu, aby to nikdo neslyšel.

„Ne!" No jistě. Já jsem totiž úplně blbá. S potutelným úsměvem jsem ji nechala, ať si myslí, že mi nic nedošlo, znovu se zakousla do banánové polevy a při tom nenápadně hledala v davu známou blonďatou hlavu. Jenže jsem stihla zjistit, že v Seattlu je poměrně dost blonďatých hlav. Ale pak jsem si všimla červené hlavy, co se hnala za hnědou, a ta blonďatá hlava se našla hned.

Zvedla jsem se od stolu, vzala tác a podívala se na Lucy. „Pojď se mnou.“

Blondýna se po chvilce váhání zvedla a kráčela za mnou. Povedlo se mi prolézt přes hlouček ječících osob, pak kolem jakýchsi kluků, co si mysleli, že jsou na fotbalovém hřišti, a až potom si mi podařilo najít dvě známé osoby.

„Čau, Logane!“

„Zdar, Kitty Cat!“ oplatil mi s úsměvem. Nakrčila jsem nos nad oslovením, ale sedla si vedle Austina a ušklíbla se na Lucy, která se mě snažila zabít pohledem. Logan se na ni zářivě usmál a kývnul hlavou k volné židli vedle sebe. Lucy se do mě naposled zabodla pohledem, než se sesunula vedle Logana. První část splněná… A druhá bude brzo taky. V hlavě už se mi rýsoval skvělý plán.

„Logane, zrovna jsme se s Lucy bavily o tom sportu, co je pro holky a ty ho hraješ. Moc ji to zajímalo,“ nadhodila jsem jakoby nic. Logan se na ni zaskočeně podíval.

„Vážně?" Lucy přikývla a Logan jí začal vykládat o brankách, míčích a modřinách. Ona nadšeně přikyvovala a vypadala, že ji to vážně zajímá. Teď jsem se mohla v duchu poplácat po rameni. Ale vážně jen v duchu, tak jsem se radši pustila do souboje s banánovou polevou. Při tom jsem se šklebila jako měsíček na hnoji a po očku sledovala Austina vedle sebe. Vypadal celkem v pohodě na to, že se před chvílí rozešel s Amy. Dalo by se říct, že dokonce i celkem šťastně. Zvedl ke mně svoje tmavě modrý oči a zašklebil se. Radši jsem se podívala jinam.

„Logane, proč nepozveš Lucy na zápas, když ji to tak zajímá?“ zeptal se ho najednou Austin. On mi pomáhá! To je… neuvěřitelný! Lucy začala zběsile kývat hlavou na souhlas. Logan se znovu jenom usmál. Tomu nevěřím! Já se tak snažím a Austinovi stačí jedna věta.     

Po obědě jsem s ním nutně potřebovala mluvit, jenže se mi někam ztratil. Našla jsem Ethana, objevila jsem zoufalou Amy v objetí nějakého kluka, dokonce se mi do cesty připletl i školník, který mi byl nějak povědomý, ale Austin nebyl nikde. Takže jsem se na něj nakonec vykašlala, protože mě od rána tlačí čas. Po škole hned domů, Cath, musíš udělat dobrý dojem. To mi blikalo v hlavě jako poplach. Čím víc budu slušná, tím větší je šance vrátit se domů. Jenže jsem netušila, že ho najdu cestou.

Když jsem uviděla vysokou, hrdě vzpřímenou postavu s hnědými vlasy, která si rychle vykračovala po chodníku – a už na dálku svítily jeho stříbrné rolexky - nemohl to být nikdo jiný.   

„Danielsi!" zavolala jsem na něj a přidala do kroku, abych ho dohnala. Co myslíte, že udělal? Otočil se a počkal na mě? Ani náhodou... „Jsi hluchej?!“ A zase nic. Teď už jsem se rozběhla. Nesnáším, když musím běhat za někým, kdo sportuje každý den. Je to vážně pěkná blbost. Jediná větší pohybová činnost, kterou jsem kdy vykonávala, bylo dobíhání metra, když jsem se nutně potřebovala dostat do školy. Ale asi mi ani to nešlo, protože moje žákovská byla plná poznámek za pozdní příchod. „Jsi slepej?!“ zavolala jsem na něj znovu. Mám ještě důvod, proč je totální pitomost běžet za ním. Já jsem byla obtěžkána batohem, zatímco Austin měl tak akorát mobil. „Blbej?!“ To už jsem mu skočila do cesty, tak zastavil. Vyndal si z uší sluchátka a nechápavě nadzvedl obočí.

„Takže první možnost je ta pravá,“ zamumlala jsem potichu, ale asi ne tak potichu, jak jsem si myslela.

„O čem to mluvíš? A co tady vůbec děláš?“ chtěl po mně vědět. Ušklíbla jsem se. To ti tak budu vysvětlovat. Možná kdybys nebyl takový egoista jako Logan.

 
„To bys nepochopil. Co asi? Jdu domů,“ řekla jsem pomalu, jako bych mluvila s idiotem. Ať se mi to líbí, nebo ne, on do něj má hodně daleko. Je tady jedna osoba, která je tomuhle titulu blízko.

„Tak to jdeš blbě. Tudy se dostaneš na pláž, takže jdeš úplně na druhou stranu.“

„Tak si udělám okružní procházku. Budu se kochat,“ zabrblala jsem otráveně. Abych řekla pravdu, absolutně netuším, kde tady staví metro – nebo jestli tady metro vůbec mají – a vím jenom to, že nejbližší zastávka autobusu je od školy půl kilometru. To mi mí milovaní spolužáci řekli.     

„Jasně, taková hodinová procházka…“ Pak mi začal vykládat, kudy mám jít. A co jsem si zapamatovala? Mají tady ulici, která se jmenuje Dexter. Ne že bych ten seriál někdy sledovala. Vážně mě to nebavilo.  

„Vím úplně přesně, o čem mluvíš. Ztratila jsem se po názvu první ulice," oznámila jsem mu. Nakrčil obočí. Chvíli jsme se spolu hádali – já pozorovala tu jeho roztomilou vrásku na čele, která se objevila pokaždé, když přemýšlel - ale rychle vzdal naději, že mi něco vysvětlí. Takže brzo začala diskuze o tom, proč jsem nejela s Loganem. Ze dvou zásadních důvodů. Protože Logan řídí příšerně a proto, že opravdu nerada někomu dělám křena. Obzvlášť v situaci, když se pár baví o tom, jak tvrdý má být míč na házenou, nebo jak se ten sport jmenuje. To by pak člověk nejradši jednoho z nich shodil do Puget Sound, nebo případně do jezera svaté Clair. Ale to záleží na městě, ve kterém se právě nacházíte. Taky pochybuji o tom, že by Logan tu malou koupel pochopil. On by mě určitě nabonzoval, nebyl by pravý kamarád jako Aiden. Padlo pár nadávek, asi tři hodiny jsme spolu nemluvili, ale neběžel se schovat mamince pod sukni. Jo, další osoba, kvůli které mi Detroit tak strašně chybí.

Austin nakonec usoudil, že nejlepší způsob, jak mě dostat domů, aniž by se mnou musel podstoupit hodinovou procházku, je posazení do taxíku s přesně nadiktovanou adresou. Nejspíš už na mě nemá nervy. Ale to bude vzájemné. K hovoru, který jsme měli původně řešit, jsme se vůbec nedostali.   

„Kde je vůbec Logan? Jezdíš přece s ním," zeptal se mě, když mi otevíral dveře do taxíku. Zašklebila jsem se. Před chvíli jsem mu to celý vysvětlovala!

„Šel na rande," vysvětlila jsem mu a zabouchla dveře tak, že sotva stihl uskočit dozadu a zajistit, aby mu hlava zůstala na správném místě.

Z vlastních zkušeností jsem věděla, jak taxikáři dovedou být nepříjemní. Tenhle byl v pohodě. Tipovala bych mu tak třicet, možná míň. Když jsem ho požádala, jestli by nepřeladil rádio, a zdůraznila, že mu to klidně zaplatím - od té doby, co dostávám tolik peněz, si můžu vyskakovat - řekl něco jako to je v pořádku, můj zákazník, můj pán, a nastavil moji oblíbenou stanici. Ale co mě dostalo úplně... Dovezl mě na Austinem určené místo, otevřel dveře, pomohl mi ven a řekl hodně štěstí, slečno... Mortansonová. Nemělo cenu vysvětlovat, že jsem pořád Elssonová, že si mě osvojili, ne adoptovali. Anebo mě mají v pěstounské péči, neuráčili se mi to říct.

Doplazila jsem se až ke dveřím. Po chvilce mi došlo, že klíče asi budou ležet na nočním stolku, když v tašce nebyly. Tak jsem musela přes garáž, okolo bazénu, kinosálem a pak kolem rozzuřené Miriamy. Řvali na sebe s Robertem, Miriama každou chvíli ječela, že se stěhuje. A uprostřed seděla na pohovce Dolly a četla si noviny. Tomu se říká mistr ignorant. Zvedla ke mně hlavu, kývla na pozdrav a dál jsem ji nezajímala. Radši jsem zalezla do pokoje, protože za chvíli tady nebudou lítat jenom hnusný slova. Ale jestli jsem správně pochopila důvod jejich hádky, tak řeší, kam pojedou na dovolenou. Robert chce do Alp, Miriama na Kanáry. Což zase Miriama komentuje, že si má táhnout někam, vždyť na horách byli před šesti lety a u moře loni. Vážně vtipný.

Štvalo mě, že jsem musela tvrdnout v pokoji místo toho, abych byla venku s Ethanem a Elijahem. Hlavně proto, že sociálka nejspíš nezná pojem hodinky. Měl přijít ve dvě. Já dorazila přesně v půl druhý, jak jsme s Robertem domluvili. Donaldson, jak se nakonec představil, se zjevil v půl pátý. Chtělo to hodně ovládání, abych mu nevyštěkla do obličeje dlouhou přednášku o slušným chování, jen co jsem otevřela dveře. Ale povedlo se mi ovládnout se. Dovedla jsem ho do obýváku, kde Robert seděl s notebookem a pracoval, Miriama prohlížela katalog Prady a já měla nalistovaný rozhovor s Pettyferem v časopise, který jsem vyhrabala z hromádky na stole. Aby to vypadalo, že se snažím být kulturní člověk. Ale nikdo nemusí vědět o tom, jak si prohlížím fotky a nečtu.  

Nikdy mi nebylo trapněji. Sledoval nás. Pořád. Pozoroval naše chování. Pak jeho pozornost upoutala Miriama, když se s ním začala bavit. Zezačátku mi trochu vadilo, že tady není Logan. Teď jsem mohla jedině děkovat. Donaldsonův pohled totiž směřoval na jistou část Miriamina těla, kam by se dívat rozhodně neměl. Začali se spolu bavit. O rodině, o práci, o dovolené, o dětech. Kdybych neměla nikoho, kým bych se mohla kochat, tak po nich vrhám pohledy jedovatější než mamba. A to by se rozhodně nedaly srovnávat s těmi Loganovými, kdyby všechno viděl. Zvedla jsem zrak k hodinám. Ještě deset minut! Robert střelil pohledem k Miriamě. Čichám, čichám další hádku.

Devět…

Takticky jsem se přesunula z Pettyfera na Claflina. Netuším, co budu dělat, až mi dojdou rozhovory. Zbývaly mi ještě tři. Irons, Booth a Evans. Vážně díky za tenhle časopis.

Osm…

To snad ne! Claflina už mám skoro zarytýho v mozku. Jo, fajn, Max Irons. Ten přece taky ujde. A navíc syn Jeremyho Ironse. To jsou plusový body.

Sedm…     

Nemám šanci to vydržet. Došli mi jak Irons, tak Booth. A pak zbývá jenom Evans. To se budu muset dalších šest minut koukat na Donaldsona?! Možná mu začnu říkat kačer Donald… Kdybych něco provedla, tak nic neřeknu, ale já jsem poslední dobou úplný andílek. Bouchly dveře. Logan! Ležérně si nakráčel do obýváku, trochu se zarazil, když si všiml Donaldsona, pozdravil, ale pak se svalil ke mně, vyškubl mi moji záchranu, přelistoval na rozhovory s herečkami a nejspíš provozoval stejnou činnost, jako já celým padesát tři minut předtím.  

To bylo klidu, když konečně vypadl. Logan mi sice ukradl časopis, který jsem si chtěla někam schovat, ale objevila jsem další způsob, jak ignorovat okolí. Ono zírat do krbu – a doufat, že  bude fungovat jako v Harrym Potterovi a já se přenesu na Příčnou ulici – je celkem uklidňující. Hodilo se mi uklidnit, jelikož jsem při večeři supěla vzteky. Sushi. Snažila jsem se vznést námitku, že nebudu jíst nic, co je z moře vytažené, ale neposlouchali mě. Logan si mě po večeři odtáhl do pokoje.

„Tak myslím, že plán Elijah už můžeš ukončit, Kitty Cat,“ řekl mi jednoduše. Nafoukla jsem se. Kde zase vymyslel tuhle kravinu. Kitty Cat! A plán Elijah!

„Plán Elijah? Takhle mu říkat nebudeš! Jak vůbec myslíš to, že to už můžu ukončit?“

„Pardon, to s Elijahem už můžeš ukončit. A proč? Protože už to splnilo svůj účel. Teď se bude muset chlapeček snažit…“

„Elijah?“

„Ne!“

„Tak kdo?“

„Uvidíš.“

„Logane, neštvi mě…“ Do pokoje rázně vpadla Miriama. Neřvali jsme na sebe. Vůbec ne. Ona se tvářila taky poměrně normálně. Najednou se rozzářila jako sluníčko. V jejím provedení. Tím myslím, že se mírně usmála.

„Cath, zítra jdeme na jednu důležitou akci. Nezapomeň pozvat Elijaha, když spolu chodíte. Už se na něj těším,“ oznámila mi, znovu se mírně usmála a odešla pryč. Otočila jsem se na Logana s pozvednutým obočím.

„A máš problém,“ vyštěkla jsem na něj.    

Je mi jasný, že necelý tři měsíce jsou i na mě dost. Nebudu se omlouvat. (Protože nemám žádnou důvěryhodnou omluvu.) ;)

Děkuji za všechny ty hlasy v Nej povídce měsíce března/marca. Chtěla jsem další kapitolu přidat ještě v dubnu. No, nevyšlo mi to. Tak aspoň v květnu. A to mi taky nevyšlo.

Pomozte mi s rozhodováním. Sladký nebo slaný popcorn?

Pro příště slibuji, že to tři měsíce nebudou. Jinak se sama nakopnu do jistých částí těla.

P.S.: Na tu akci se těšte. Je to inspirovaným jedním videem a já po jeho shlédnutí děkuji Bohu, že jsem normální člověk. 

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlomený ďábel. Nebo Anděl? 16. kapitola: