Dračí prokletí - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kamila se potkává s Irdisem. Pěkné čtení. minil4

06.05.2014 (10:00) • • Stmívání • komentováno 0× • zobrazeno 626×

Předtím, než umřel, dostala jsem od něj mapu. Se zabořeným nosem do toho papíru jsem hledala cestu z lesa. Došlo mi, že se musím vzchopit a rychle se dostat do nějakého města či vesnice. Už jsem šla hodně dlouho, když jsem uviděla jednu babičku. Vypadala, jako by vypadla z nějaké pohádky.

„Dobrý den,“ oslovila jsem ji, „nevíte, kde to jsem?“

„Ale jistě, děvenko.“ Po těchto slovech mi naskočila husí kůže. „Nepotřebuješ nocleh?“

„A-ale ano, jenže... Jak to víte?!“

„Jen si to tipuji,“ šibalsky se pousmála a chytla mě za paži.

„Kam to jdeme?“

„No přece do mé chýše,“ poplácala mě po zápěstí a šla dál.

Bylo mi z toho divně, ale neměla jsem dost síly na to, abych jí odporovala. Hodně dlouho jsem nespala.

Probudila jsem se a zjistila jsem, že jsem v nějaké chaloupce. Nejdřív mě to vyděsilo, ale pak jsem si vzpomněla na tu babičku. Snažila jsem se vybavit si cestu sem, ale udělalo se mi „okno.“

O té ženě jsem nic nevěděla, a proto jsem radši byla podezřívavá a sáhla jsem po luku. Šíp jsem pomalu zasadila do tětivy a plížila jsem se tmavou chodbičkou. Vtom mi někdo poklepal na rameno. Bylo to tak nečekané, že jsem sebou trhla a vystřelila do stropu. Střela prolétla skrz a zmizela někde v dálce. Prudce jsem se otočila a pohlédla jsem přímo do tváře té stařenky.

„Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsila,“ třaslavě se zasmála a omluvně na mě vykulila oči.

Potom vešla do nějakých dřevěných dveří a já ji s povzdechem následovala. Přede mnou se otevřela prostorná místnost s hliněnou podlahou, stolkem, židlemi a velkým oknem s okenicemi. Byla to jídelna. Nevěděla jsem, co dělat, a tak jsem zůstala stát na prahu.

„Jmenuji se Helena. Můžeš mi ale říkat babičko.“

„Dobře. Heleno,“ cítila jsem se vážně divně.

Potom mi ještě Helena vnutila opravdu obrovskou snídani a odešla.

♥

„Proboha! Co to děláte?“ Byl jsem nadmíru vyděšený.

Co se mnou chce provést? Po chvíli mi začalo být nějak divně a hrozně se mi chtělo spát. Snažil jsem se ale zůstat vzhůru. Nevěděl jsem, co čekat. Vtom se mi roztočil svět a já se ocitl u Kamily. Seděla na kraji jezera a vypadala úplně stejně jako před vymazáním paměti. Kousek od ní ležel luk a v rukou svírala meč. Byl celý od krve. Začalo pršet, ale Kamila stejně neodešla. Zírala na neklidnou vodní hladinu s nepřítomným výrazem.

Pak se obraz rozvlnil a já jsem se objevil v jeskyni. Uprostřed ní hořel oheň a za ním seděla Kamila. Zarazil jsem se. Tohle už se stalo. A on věděl, co bude následovat. Snažil se nějak dostat pryč, ale bylo již příliš pozdě. Kamila vstala a usmála se. Chytila mě za ruku a vtom okamžiku se vše zhroutilo. Někde venku zapraskala větvička a ozval se příšerný řev. Trhnul jsem sebou a Kamilu jsem postrčil za sebe. Když jsem se ohlédl, měla už luk v pohotovosti. Obrátil jsem se k východu z jeskyně, do kterého vtrhly ty obludy.

Obraz se zvlnil znovu a uviděl jsem Kamilu, jak sedí v nějaké prosté chaloupce a má na sobě středověké šaty, které zakrývají všechna znamení jejího prokletí. Údivem otevřel pusu. V šatech ji ještě nikdy neviděl. To se jí vůbec nepodobalo. Její zbroj byla schovaná v truhle.

Všechno zčernalo a já jsem znovu stál před Derrou. Její oči byly zase normální, ale její výraz nebyl zrovna přátelský.

„Co se tehdy stalo?!“ uhodila na mě.

„Kdy?“ nechápal jsem.

„V té jeskyni. Iluze ještě neskončila, ale ty už jsi přešel do budoucnosti. Jako by tam bylo něco, co skrýváš. Co jsi nikomu neřekl.“

Začala mě obcházet. Její oči zase nabíraly červenou barvu a rozzářily se. Propadl jsem panice. Nevěděl jsem, že jsem jim zabránil shlédnout vše, ale bylo to dobře. Kdyby to zjistili, děly by se hrozné věci. Právě teď ho ale budou prohlížet znovu a on si není jistý, jestli to dokáže skrýt.

♥♥♥

Nechápu, jak mě Helena donutila obléci si šaty. Nejsou mi příjemné, ale prý si na ně zvyknu. Jsou světle modré, bez ozdob s černým pláštěm. Vlasy mi svázala do drdolu a čelo mi zakryla vyšívaným šátkem, aby nebyla vidět moje černá tečka. Docela mi to slušelo, ale bylo mi v nich hodně nepříjemně. Všechnu zbroj jsem sice odložila do truhly, ale nemohla jsem to vydržet a zbraně jsem schovala pod plášť.

Dnes mě Helena poslala na trh. Zjistila jsem, že město, u kterého žijeme, je úplně stejné jako Helena a její dům. Jako z pohádky. Nebo ještě lépe jako ze středověku. Nemůžu tomu uvěřit. Jak to, že jsem ve středověku? To přece není možné! Byla jsem ve 21. století!

♥

Irdis se probudil ve své posteli. Byl hodně zesláblý a zpocený. Zatím se mu podařilo to tajemství ochránit, ale stálo ho to hodně sil. Musí utéct. Hned teď. Bez ohledu na jeho stav. Už by to nevydržel. Podlehl by.

Ztěžka se zvedl z lůžka a pomalu se doloudal ke dveřím. Otevřel jen na škvíru, aby si prohlédl chodbu. Pochopitelně tam strážili dva dimidiové. Opatrně zase zavřel tak, aby nezpůsobil hluk a sednul si na postel. Co jen bude dělat? Tohle je podzemní chýše. Nejsou tu žádná okna. Nic. Leda by se podhrabal. Zkusí na ně nějak vyzrát.

♥

„Potřebuju na záchod!“

„Cože?“ zeptal se mě vyjeveně jeden strážný.

Neodpustil jsem si pohled zadostiučinění a řekl jsem: „No, prostě mám plnou nádrž.“

„Ehm... No jistě. Pojď se mnou.“

Dimidij mě dovedl do jedné menší jeskyňky, kam se vyvážel odpad.

„Počkám před vchodem,“ řekl a odešel.

Jakmile se ztratil z dohledu, prohlédl jsem si stěny. Okno tady sice nebylo, ale byla tady odpadní šachta, kterou vysypávali odpadky ven. Neměl jsem sice nejlepší pocit z úzké, páchnoucí trubky, ale tady šlo o více než jen o špinavé šaty. Zadržel jsem dech a vtěsnal jsem se do té šachty.

Když jsem se konečně dostal ven, bylo mi nadmíru zle a čerstvý vzduch mi udělal velmi dobře. Dimidiové již jistě spustili poplach. Rozeběhl jsem se do lesa. Když jsem z něj zase vyběhl, bylo už ráno a já jsem byl opravdu utahaný. Nevydržel jsem to a lehnul jsem si na mech. Spal jsem až do večera. Pak jsem se zase vydal na cestu a tak to šlo asi pět dní.

Šestý den jsem se konečně dostal do nějakého města. Dokonce do toho, kde je Kamila. Doufám, že ji nepotkám, protože nevím, co by se stalo. Navíc nevím, jak vypadá. Sice jsem měl to vidění, ale dimidiové mi ho vzali a nechali mi z něj jenom to město. Nevím, proč to udělali. Je to divné.

♥♥♥

Helena mě znovu poslala na trh. Vydala jsem se s košíkem na náměstí. Kapuci jsem neměla na hlavě. Zrovna, když jsem šla kolem hospody, chytil mě nějaký chlap za ruku a vtáhl mě do postranní uličky. Měl velkou sílu a držel mi ruce, takže jsem nemohla sáhnout po meči. Byl to takový hromotluk.

„Nech mě!“ vykřikla jsem a kopla ho do nohy.

On se však jenom zasmál a přiblížil svůj obličej tak blízko mému, až jsem se ho skoro dotýkala. Potom si vzal obě mé ruce do jedné dlaně a rozvázal mi plášť. Když uviděl zbraně, trochu se zarazil, ale pak mi rozepnul pás a odhodil ho pryč. S lukem bych nic tak zblízka nezmohla, takže to bylo jedno. Dostala jsem strach. Kouzlo jsem použít nechtěla, ale asi jsem neměla jinou možnost. Bylo mi z něho zle. Volnou ruku mi položil na záda a ta pomalu začala klesat níž. Začal mi šeptat do ucha něco úchylného, ale já jsem radši neposlouchala, jinak bych se asi pozvracela. Najednou chytil rukou moji hlavu a chtěl mě násilím políbit. Plivla jsem mu do obličeje. Vrazil mi facku, až jsem kus odskočila. Vyjekla jsem, ale spolu se mnou ztratil soustředění i on. Rychle jsem se vzpamatovala a kopla jsem ho do podbřišku.

Zaúpěl a zařval: „Ty mrcho!“

Pustil mě, ale zatarasil mi cestu. Chvíli křičel nadávky a potom popadl svůj meč. Celkem se mi to povedlo, až na to, že já žádný meč neměla. Popadla mě panika. Chlap se ke mně pomalu blížil a hrozivě se mračil.

,Tak teď asi umřu, když něco nevymyslím!´ pomyslela jsem si.

Hromotluk po mně vší silou švihnul ostřím a já už se připravila na bolest. Zavřela jsem oči a uslyšela třesk kovu. Vzhlédla jsem a uviděla jsem pohledného muže s dlouhými, modrými vlasy. Byl očividně dost vyčerpaný a s tím úchylem bojoval z posledních sil. Rychle jsem skočila po svém meči a převzala zachráncovo místo. Chlap dostal pořádnou nakládačku a utekl.

Přiběhla jsem k cizinci a podepřela jsem ho. Měl poraněnou ruku a dost páchnul.

„Odvedu vás ke mně domů,“ řekla jsem mu, jako by to bylo potřeba, ale pak jsem ještě dodala: „Děkuju.“

Zamžoural na mě a trochu se pousmál.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Stmívání