OurStories.cz ~ naše povídky » Tanec, nebo sny? - 12. kapitola



Tanec, nebo sny? - 12. kapitolaTakže co se stalo s Lesiou po tom bazéně, který nedopadl zrovna nejlépe? Přečtěte si.
Ničím nerušený pořad vám přeje blotik.

12. kapitola

Otevřela jsem oči a netušila, kde jsem. Viděla jsem nad sebou bílé zdí, ale ne ty z mého pokoje. Všechno mi připadalo tak trochu jiné. Rozhlédla jsem se po pokoji a zjistila, že je nemocniční. Ale co dělám v nemocnici? Jak jsem se sem dostala? Žádná nehoda se nestala, nebo ano?

Snažila jsem se rozpomenout, ale nějak to nešlo. Bolela mě hlava, jakmile jsem to zkusila. A vedle mě se ozval nějaký hluk.

„Mami!“ rozzářila jsem se, jakmile jsem spatřila její milý obličej. Vypadal trochu rozlámaně, jako kdyby nějakou dobu nespala. Její normálně bezchybný obličej teď obývaly kruhy pod očima, oči měla skelně nevyspalé. Jakmile mě ale spatřila a slyšela, ihned nasadila ten úsměv, který mě vždy jako malou uklidnil, dodal mi odvahu a jistotu, že tady je někdo, na koho se můžu obrátit.

„Lesio! Jsem tak ráda, že jsi vzhůru a nic ti není. Víš, jak jsem se bála?“ vypálila na mě ihned máma. Jen jsem se tomu zasmála. No jo, je strašně starostlivá.

„A co se vůbec stalo a proč jsem v nemocnici?“ zeptala jsem se a stále zmateně se rozhlížela okolo. Jedna hadička mi vedla do ruky, z čehož se mi okamžitě udělalo špatně u žaludku a pocítila jsem na vteřinku strašně divný pocit, až jsem se musela otřást. Víc toho do mě ale nevedlo, mělo by to být v pořádku. Televize je aspoň k něčemu dobrá.

„Pamatuješ si, kde jsme po škole jeli?“

„No, chtěli jsme jít na bazén, ale co se stalo?“ Stále se mi v hlavě všechno motalo. Chtělo by to nějaké prášky, než se mi rozskočí. Zavřela jsem na chvíli oči, aby mě do nich to světlo nebodalo. Ačkoli bylo celkem slabé, bolelo to.

„Topila ses, holčičko. Skoro jsme o tebe přišli.“ Mámě vyhrkly slzy a mně to všechno začínalo docházet. Ta předtucha, ten topící se kluk a potom tma. Kvůli té předtuše jsem se skoro utopila. Jaký jiný důvod ještě potřebuju, abych se toho chtěla zbavit? Vždyť mě to málem zabilo. Je jasné, že jsem jedné holce zachránila život, ale o ten svůj přijít nechci. To opravdu ne.

„A co ten kluk?“ napadlo mě ihned. Snad se on neutopil. Třeba je taky jenom v nemocnici a zažívá teď to stejné jako já. Jeho máma sedí u jeho lůžka a říká mu, co se stalo.

„Vlastně plavčíci šli zachránit nejdřív tebe a díky tomu si všimli i toho kluka. V podstatě jsi mu zachránila život. Je v pořádku. Ale stejně… Co se tam stalo? Vždyť ses ještě nikdy netopila. Jsi výborná plavkyně. Nejlepší, co znám,“ divila se máma. Mě teď ovšem zajímalo jenom to, že jsem mu zachránila život. Takže to k něčemu bylo. Hlavní je, že jsem v pořádku. Naživu.

Ale co balet? Jak dlouho jsem byla mimo? Kolik hodin jsem promeškala? Potřebuju je dohnat. Navíc jsem slíbila Angelovi, že ho budu dál učit. A když jsem nepřišla na hodinu, Bůh ví, co si musel myslet.

„Já nevím. Nějak se mi zatočila hlava, či co, a asi jsem omdlela. Moc si z toho nepamatuju,“ svedla jsem to na ztrátu paměti a mávla rukou, že je to jedno. „Ale jak dlouho tady jsem? Musím na balet,“ vstávala jsem a začala si dávat dolů kapačku. Máma mě ale zastavila.

„Ne, holčičko, ještě zůstaneš tady. Dokud doktor neřekne. A o moc jsi nepřišla. Jenom o dvě hodiny baletu,“ usmála se na mě klidně.

„Cože? Jak jenom o dvě? Víš, kolik toho je?“ rozčílila jsem se. Už tak to bylo kritické, když jsem vynechala jednu hodinu, ne to ještě dvě.

„No jo, já vím, jak tanec miluješ, ale neboj, ty všechno doženeš.“ Fajn, jenže někdo jiný bude muset dohánět se mnou. „A Iris volala. Ptala se, co s tebou je. Taky tě přišla navštívit, ale ještě jsi nebyla vzhůru.“

Trochu jsem si oddechla. Iris tady byla, přišla se na mě podívat. Já ji měla vždycky ráda. I když teď jsem nadělala jenom samé problémy. Vlastně ty blbé předtuchy, nebo sny, nebo co to vlastně je. Já za nic nemůžu. „A kde je táta?“ povzdechla jsem si.

„Šel si do automatu pro kafe.“

Fajn, jsou tady všichni, které potřebuju. Teda skoro. Zajímalo by mě, kde jsou ty dvě ztřeštěné holky a Timon. A Angelo by taky mohl přijít a navštívit mě, zeptat se, jak se mám.

Vydechla jsem nahlas a hlavu zase opřela o polštář. Pořád bolela jako čert a nechtělo to přestat. „Mami, nemohli by mi dát něco na hlavu?“ zaškemrala jsem. Myslím, že bez ní by se mi teď lépe leželo. Když už na tom lůžku musím být, tak aspoň bezbolestně. Nedokážu na jednom místě vydržet dlouho, pokud se nejedná o hodinu ve škole, nebo když jdu spát. Prostě musím mít pohyb, proto mám balet. Baví mě a můžu se pohybovat, aniž bych za to dostala vynadáno.

„Dobře, jdu se zeptat sestřičky.“ Vstala a odcházela ode dveří.

„Mami?“

„Hm?“

„Dneska chcu domů. Nezůstanu tady dýl, než je to nutné.“ Nepřipouštěla jsem námitky. V nemocnici se sice mají lidé uzdravovat, ale já bych tady ještě chytila nemoc nicnedělání.

„Samozřejmě, to jsem si myslela. Znám tě dost dobře na to, abych to poznala. Dnes večer tě vezmeme domů, pokud nenastanou žádné komplikace.“

„Nenastanou,“ ujistila jsem ji ihned, aby nepochybovala. Máma se tomu jenom usmála a zavřela za sebou dveře.

Podívala jsem se na stop a zhluboka se nadechla, ruce složené na hrudi jako mrtvola. Ta zeď se mi vůbec nezamlouvala. Chtělo by to tady vymalovat nějakými barvami. Když už tady člověk musí strávit svůj čas, tak ať je mu veselo. Z té zašedlé bílé by se jeden zcvoknul. Navíc se nemám na co soustředit. Všechno je stejné a obyčejné. Jediná věc to všechno rozděluje a to jsou praskliny ve zdi.

Vidění se mi zase rozostřilo a stěna mi posloužila jako krásné plátno.

„Jen to ne!“ zaúpěla jsem. Takže další vidina si počkala, až zase budu vzhůru, aby mohla zachránit dalšího člověka? Copak nebudu mít ani chvíli klidu? Ale když už přicházela, nebránila jsme se jí a nechala ji pustit do mého vědomí dobrovolně. Možná proto jsem za celou dobu neomdlela.

Bílé chodby, docela úzké, dlouhé. Nade mnou blikaly a hučely zářivky. Kolem bylo hrobové ticho. U stěn se s pravidelností opakovaly lavičky, na kterých seděl sem tam jeden člověk. Vypadalo to, jako bych se procházela v nemocnici, všechno tomu nasvědčovalo, jenomže v jedné právě jsem, proč se mi zdá zase o nemocnici? Nemám jí dost?

Došla jsem k jediným otevřeným dveřím. V místnosti stála postel, osamocená, v ní ležel nějaký člověk. Rozhlédla jsem se po chodbě, jestli mě někdo nevidí. Což samo o sobě byla hloupost, protože tohle byla vidina. Ale za nějakým účelem jsem tady, vešla jsem teda do pokoje a rozhlédla se kolem sebe.

Bylo tu několik přístrojů, stěny zase čistě bílé. Jo, chudák, kdo tady musí ležet. Vypadalo to ještě hůř, než u mě v pokoji.

Přišla jsem blíž k posteli a podívala se na toho člověka. Byl to kluk. Mohl mít tak sedmnáct, takže o dva roky starší. Hnědé střapaté vlasy, ale oči jsem neviděla. Byla jsem zvědavá, chtěla jsem se mu podívat do očí. V puse měl hadičku, do rukou zavedené hadičky, jako já. Na prstu něco, co vypadalo jako kolík, který mu zřejmě měřil tep.

Ten přístroj začal nepříjemně pípat. Má to tak být? Zdálo se, že je něco špatně. Sakra, neměla bych mu nějak pomoct? Jenže jak to udělat? Chytila jsem ho za ruku. Nebylo mi to ale přáno. Hmátla jsem na prázdno, jako kdybych byla duch.

Přístroj pípal stále dál. Proč už tady nejsou doktoři? Vždyť by přece měli přijít a něco s tím udělat, ne? Sestřička by měla být na příjmu. No jo, ale co teď?

Ozval se dlouhý táhlý zvuk a až teprve teď jsem slyšela rychlé kroky několika lidí. Dva doktoři a tři sestry vtrhli do pokoje. Prošli mnou, jako bych vůbec neexistovala, a vrhli se přímo k posteli. Sestřička odsunula přístroj, aby uvolnila místo pro doktora. Ten odhodil peřinu na tom klukovi a začala s masáží srdce. Doktor něco zakřičel, ale já ho neslyšela, jako kdyby mumlal, nebo mluvil přes zavřené dveře.

Jedna sestřička stála u doktora a dívala se na hodinky a něco oznamovala doktorovi. Druhá sestřička uposlechla doktorův rozkaz a vrhla se do rohu místnosti. Tam stál defibrilátor. Předtím jsem si ho nevšimla.

Přivezla ho blíž k tomu klukovi. Druhý doktor se k přístroji vrhnul a potom jsem všechno viděla jako ve filmu. I ta věta „všichni ustupte“ nechyběla. Kupodivu jsem tohle slyšela hodně jasně. Tak se stalo ještě dvakrát. Potom přestali a jedna sestřička se podívala znovu na hodinky. Mně po tváři stékaly slzy. Viděla jsem úrazy, viděla jsem smrt, ale to bylo jiné. Teď jsem přímo viděla boj o jeho život a prohru. Když se topil ten malý kluk, prostě jsem potom tak nějak omdlela, takže nezbyl čas nad tím truchlit nebo nějak jinak přemýšlet, ale teď…

„Čas smrti dvanáct dvacet tři,“ oznámila sestřička doktorovi, on to zapsal do kartičky a potom se vidina rozplynula.

Kolik, že to říkali? Něco před půl jednou? Podívala jsem se na hodinky a bylo čtvrt na jednu a dvě minuty. „Ne,“ uniklo mi ze rtů. Musím jednat. Je jedno, co udělám, nejdřív ho musím najít.

Odhodila jsem ze sebe peřinu, chytila stojan, na kterém byl připevněný sáček s tekutinou, která mi proudila do žil, a vyrazila k zavřeným dveřím. Hlava mě bolela stále stejně a na tvářích jsem měla slzy. Když jsem došlápla na zem, musela jsem se chytit postele, abych neupadla.

Fajn, už můžu, už je to v pořádku. Dělej, Less, honila jsem se v duchu.

Vyšla jsem na chodbu a viděla zase ty úzké bílé chodby. Dokonce jsem i slyšela ty zářivky hučet. No jo, ale kam teď? Kde jsem v tom snu šla? A šla jsem vůbec ze svého pokoje? O tom pochybuju.

Vydala jsem se napravo. Zrychlila jsem krok, ale stejně se mi to nezdálo dost rychle. Potkávala jsem sedící lidi, kteří si mě divně prohlíželi, a já je znala, z vidiny. Takže jdu dobře?

Jo, jdu. Potom jsem našla jedny dveře otevřené naproti zavřeným. Byla jsem tak zoufalá, že i když se to přesně neshodovalo s vidinou, vlezla jsem tam. Ale tady všechny pochyby končili. Místnost se naprosto shodovala s tím, co jsem viděla. Po pravici v rohu defibrilátor, přede mnou prázdná škaredá místnost s jedinou postelí, obklopenou přístroji, uprostřed.  Přišla jsem blíž a viděla toho kluka. Trochu jsem zčervenala, když jsem si pomyslela, že je hezčí než v té vidině.

Vždyť mu jde o život! okřikla jsem se v duchu.

No jo, jenomže co teď?

První pomoc dávat neumím a pochybuju, že by mu něco z toho, co jsem viděla ve filmech, ale nikdy nevyzkoušela naživo, pomohlo. Jediný, kdo mu tady může možná pomoct, je doktor, jenže nemůžu přijít za doktorem a říct mu, běžte do toho pokoje, je tam kluk, za chvíli dostane asi zástavu srdce, nebo co, a potom zemře. To by mi doporučil psychologa, který odsud není až tak daleko, když uvážím, že jsem v nemocnici.

Ale jak jinak zavolat doktora? A potom mě to napadlo. Nad postelí se houpal alarm, který se mačká, když se udělá pacientovi špatně. Netušila jsem, kolik času mi zabralo hledání tohoto pokoje a hledění na toho kluka, ale musela jsem jednat rychle. Přiběhla jsem k posteli a zmáčkla tlačítko. A potom ještě jednou.

Za pár chvil ten přístroj začal zase tak divně pípat, ale jinak bylo ticho. Co když jsem to nezmáčkla pořádně? Co když se něco pokazilo? Co když jsem to nedokázala a ten kluk vážně umře?

Když se konečně ozvaly na chodbě rychlé kroky a přístroj ještě nevydával ten dlouhý a táhlý zvuk, oddechla jsem si. Udělala jsem pro to maximum. Ale stejně jsem potřebovala vědět, jak to dopadne, jestli ho zachrání, nebo to bylo zbytečné.

Schovala jsem se do druhého rohu u dveří, tam, kde nestál defibrilátor. Třeba si mě nevšimnou, když mám na sobě stejně zašedlý nemocniční úbor.

Pak přiběhly dvě sestřičky a dva doktoři. Ta jedna si asi ještě dává kafčo, pomyslela jsem si hloupě v této napjaté situaci.

Všechno se opakovalo. Až na ten defibrilátor. Ten ihned nepoužili. Stínili mi ale ve výhledu, takže co přesně s ním dělali, se odehrávalo jen za jejich zády a mně zůstalo skryto.

Čekala jsem v rohu jako nějaké dítě na hanbě a objímala se rukama. Modlila jsem se, aby to vyšlo a já ho zachránila. Nějak jsem si už zvykla na ten pocit, když někoho zachráním díky vizím, které ale moc v lásce nemám. Teď si myslím, že jim začínám přicházet na chuť. Jenomže zatím jsem se nesetkala s tím, že bych selhala. A zrovna tady jsem nechtěla zažít to poprvé.

Pořád jsem čekala, nevím jak dlouho, co se bude dít. Ten kluk najednou otočil prudce hlavou na bok a podíval se na mě. Měl neuvěřitelně krásné modré oči. Jako čirá voda oceánu. Jako kdybych v jeho očích spatřila i ty vlnky. Možná jsem je dokonce i slyšela. Potom je zase zavřel.

Já na to koukala vyjeveně a chvíli tam ještě stála. Pak jsem si uvědomila, že asi bude v pořádku. Vždyť se na mě přece podíval.

Myslím, že je pravý čas zmizet. Máma se po mně taky bude shánět, pokud mě neuvidí v posteli. Navíc, pokud by mě doktoři tady uviděli, nevím, jak bych vysvětlila, proč se krčím v rohu. Myslím, že už tak se budou divit, kdo spustil alarm a já jsem se rozhodně nechtěla nechat chytit na „místě činu“.

Potichu jsem zvedla stojánek se sáčkem a odcupitala ven z pokoje. Všichni byli zaměstnáni tím klukem, takže by si mě nejspíš ani nevšimli. Což je dobře.

Spěchala jsem do svého nemocničního pokoje a doufala, že nemám až tak špatný orientační smysl, abych ho nenašla. Nemocnice mi totiž připadala jako bludiště. Všude je to stejné. Stejné lavičky, stejně odporné stěny, stejně bíle namalované dveře, stejná kachličková a pěkně studený podlaha a stejně hlučící zářivky.

Naštěstí jsem svůj pokoj našla. Lehla jsem si do postele a vydýchávala se. Jednak z té rychlé chůze, a jednak z toho, co jsem právě zažila.

„Tak, tady ti vedu sestřičku,“ ozvala se po chvíli máma. Podívala jsem se ke dveřím a tam stála máma a vedle ní ta třetí sestřička ze snu. Otevřela jsem pusu a potom ji rychle zavřela.

„Ehm, mami, promiň, ale mě už ta bolest přešla,“ začervenala jsem se. Tahala jsem ji tady zbytečně. Ne, že bych si vymýšlela, ale po tom zážitku mi bolest hlavy nepřipadala tak akutní a tak strašná, abych potřebovala lék.

Sestřička se na mě podívala, blýskla po mně nebezpečně očima, ovšem svou profesionální masku usměvavé osoby nesundala, otočila se a odkráčela.

„Mami, můžu teda dneska domů?“ zaškemrala jsem.

„Vždyť jsem ti to už vysvětlovala,“ usmála se a pohladila mě po tváři.

Zívla jsem.

„Jsem trochu unavená, na chvilku si zdřímnu. Potom mě vzbuď, až pojedeme, jo?“ Na kývnutí jsem nečekala a otočila se na bok. Schoulila jsem se do klubíčka a čekala, až se mi zahřejí nohy. Člověk by nevěřil, jak mu i za rychlé chůze nohy zmrznou, když nemá ponožky. Myslím, že budou i trochu špinavé, ale to jsem už nějak neřešila, protože jsem se nechala unášet do říše snů. Vidina naštěstí nepřišla, takže jsem teď nemusela nikoho zachraňovat.

Zase.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tanec, nebo sny? - 12. kapitola:

1.
Smazat | Upravit | 14.09.2011 [8:31]

*Pozor na skloňování mě/mně. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!