OurStories.cz ~ naše povídky » Vílí prach [18]

02.04.2012 (20:00) • blotik • • komentováno 1× • zobrazeno 1089×

18. kapitola

Tentokrát bohužel nepřistála na nohou, ale snesla se asi z půlmetrové výšky na zem. Mírně si vyrazila dech, dneska už podruhé, a zarazila si střep ještě hlouběji do boku. Od bolesti jí vyhrkly slzy, ale křičet nechtěla. Ne zatím.

Nemohla tomu uvěřit. Byla jako omráčená z toho, co se stalo. Nejen, že ji nenapadlo, že se to někdy může přihodit, a tím tak dala v sázku životy svým blízkých, ale ani ji nenapadlo, že by toho Nalla byla schopná.

Je čarodějnice, probuď se. Teď ti jde po krku a je jí jedno, jakým způsobem to udělá.

Svatá pravda, pokývala Sam hlavou, ale nemarnila čas. Sice se na tom úžasném smaragdovém trávníku leželo jako v sametu, ale jestli teď máma jde domů a táta z práce…

Vyndala telefon z kapsy, který si naštěstí stihla přivolat. Při tom musela několikrát syknout, protože i sebemenší pohyb jí způsoboval neuvěřitelná muka. Podívala se na pravý bok a viděla ten dlouhý střep z máminy oblíbené vázy zaražený v jejím těle. Okolo bílou krev. Její krev. Sakra, musím rychle něco udělat, začala hysterčit.

Vytočit číslo mámy se jí zdálo jako nadlidský úkon, ale nakonec to zvládla.

„Zlato? Copak? Máš horečku? Mám přijít domů?“

Sam se chtělo zakřičet něco jako: To ať tě ani nenapadne, ale proč dělat paniku? „Mami, vadilo by ti moc, kdyby se stalo něco s tvou vázou? S tou vázou?“

„Proč se mě ptáš? Tys ji rozbila?“ Sam vzpomínala na jejich menší „potyčku“ s Nallou, ale tentokrát jí její schopnost nepomohla. Měla dost práce s Hope a přinesením mobilu k sobě, takže okolí ani trochu nevnímala.

„Možná. Dá se to tak říct.“ Třeba na ni spadla, když ji odhodilo to Nalliné kouzlo. „Mami, teď mě poslouchej. Vezmi tátu a nechoďte domů, jasné?“

„Sam, nemusíš se bát. Sice jsem vázu měla ráda, ale nebudu se zlobit, když ji uvidím na zemi rozbitou. Už jdu za tebou.“

„Ne! Mami, poslouchej mě. Nechoď tam! Nejde o tu vázku.“ Sice mám jeden kousek z ní zaražený hluboko v těle, ale to je vedlejší. „Nesmíš tam pustit ani tátu, jasný? Nesmíte tam. Už nikdy. Kdyby se po mně Iain nebo Hope ptali, taky jim tam nedovol vstoupit, je to životně důležité.“

Tentokrát už Baileyin hlas v telefonu nezněl nějak lehkovážně, ale zatraceně vážně. Už začínala něco tušit, a to něco rozhodně nebylo dobré. „Sam, co se děje?“

„Nic. Prostě tam nechoď.“ Sam zakryla telefonu mikrofon a z bolesti zavřela oči. Vytekly jí z nich další slzy, ale nezakřičela. Jenom němě otevírala pusu a čekala, až si na tu bolest aspoň trochu zvykne, aby mohla s mámou zase mluvit. Potom si ho přiložila zpátky k uchu. Zhluboka, ale potichu, dýchala a poslouchala.

„Sam, slyšíš mě?“

„Cos říkala?“ Neměla ponětí, jak dlouho se uklidňovala, ale máma za tu dobu mohla něco říct a ona to přeslechla. Měla jiné věci na práci. Například zvládnout bolest, nezačít vyšilovat, nezačít křičet jako na lesy…  Takže veget, pomyslela si trpce.

„Carsamdiel, okamžitě mi řekneš, co se děje, jinak si mě doma nepřej!“ zvýšila na ni hlas a použila celé její jméno. Teď měla Sam trochu strach, protože tohle máma dělávala jen v opravdu kritických situacích, kdy chyběla už jen kapka, aby vybuchla jako atomová bomba a smetla všechny okolo.

„No, myslím, že to už by ani nešlo,“ řekla ironici a snažila se zvládnout čím dál větší bolesti. „Mami… Tak trochu… Prostě domů přišla Nalla. Teď už vím, že od nás bylo hloupé zůstávat tam, protože jsme věděli, že nás Nalla navštěvovala, občas u nás přespávala. Vždyť musela vědět, kde bydlíme, a žádná přeměna ji těch vzpomínek nemohla zbavit, že. No a potom, když odpoledne přišla Hope, chtěli jsme jít…“

„Cože? Co tam Hope dělala?“

„Netuším. Prostě přišla. Co je na tom divného? Ona to občas udělá, ne?“

„Stalo se jí něco?“

„Ne, stihla jsem ji strhnout k zemi, než jí zasáhla Nallina kletba a potom jsem ji přenesla domů. Teda, doufám, že to bylo domů,“ zamyslela se Sam. Pravdou bylo, že prostě chtěla, aby Hope zmizela na bezpečné místo. Kdo ví, kam se její pomatená hlava rozhodla ji poslat. Hlavně, že to bylo daleko od Nally. Snad se pak dostala domů.

Bailey tentokrát začala pomalu a s roztřeseným hlasem. „A ty jsi v pořádku?“

Sam jí nechtěla přidělávat starosti, ale kdyby jí řekla, že není, a ona by ji potom nikde nenašla nebo by neodpovídala na hovory, věděla by, že lhala, a hledala by ji všude možně. Kdyby jí řekla, že je, máma by se strachovala hned a chtěla by vědět, kde je. Jenže jak jí to Sam měla říct, když sama netušila, v jaké části Livenjawa je? Mohla se nacházet vedle nemocnice stejně dobře, jako vedle školy. Prostě kdekoli. Nikdy neviděla hranice jejich světa.

„Mami, prostě vem tátu sem. Zajdi za rodiči Hope a Iaina, zeptej se, jestli je v pohodě a poproste je, jestli u nich nemůžete zůstat. Aspoň na čas. Pak pohledej nějaký jiný dům ve světě lidí.“ Když si uvědomila, že s mámou mluvila, jako by byla její žačka, která nechce poslouchat, ještě dodala: „Prosím. A o mě se nestarej, budu v pořádku.“

Ihned zavěsila. Fajn, tak možná v pořádku nebudu.

Lehla si na záda a mobil zahodila někde nad hlavu. Trávník kolem ní se minutu co minutu barvil do bíla její krví a ona ztrácela síly. Jak dlouho tu leží? Kolik krve už ztratila? Může víla umřít na vykrvácení jako člověk? To jim jaksi zapomněli ve škole zmínit, ne?

Přitiskla si dlaň ke svému zranění a trochu si ho přimáčkla. Oči jí vylézaly bolestí z důlků, jak se snažila nekřičet bolestí. Netušila, že při takovém utrpení ještě dokáže vnímat. Chtěla upadnout do temnoty, chtěla na všechno zapomenout. Slzy jí tekly proudem, jako by nehleděly na její předsevzetí, že už je nikdy neukáže světu. Prostě se musely předvést i na truc jí.

„Je tady někdo?!“ křičela z plných plic, ale vzduch jí docházel. Dvakrát za den vyražený dech… to nejsou zrovna nejlepší podmínky pro zkoušení hlasivek. Křičela, protože se chtěla zachránit, ale taky do toho dávala své utrpení a bolest. Takhle nikdo nepozná, že křičí bolestí.

Pokusila se o to znovu. „Můžete mi někdo pomoct?!“ Ale proč by tu měl někdo být? Tohle je přece tak nádherné, klidné a bohužel liduprázdné místo. Když se podívala kolem, všimla si budovy. Výcvikové středisko, tady chodí cvičit, a je tady plno víl, pokud ovšem probíhá výcvik. Proč by tady někdo trávil své chvilky, nebo chodil na piknik s holkou, když může být doma?

Při této myšlence ji píchlo u srdce a nebylo to žádným odlomeným střípkem z vázy.

„Kdo je tady? Výcvik se dneska nekoná.“ Nikdy by nevěřila, že hluboký, melodický a někdy velice nebezpečný hlas pugorem uslyší tak ráda.

Obraz se jí trochu rozostřil a ona se cítila slabá jako moucha, jako člověk, který nikdy nepocítil sílu vílího prachu. Ale stejně viděla jeho neškodně vyhlížející postavu blížící se k ní. Jenže zdání klame. Trochu se usmála a obrátila hlavu směrem k nebi, které zářilo modrou a nepotřebovalo na světlo slunce. Nikdo lepší by ji nemohl najít. On si zachová vážnou tvář, bude mít věcné připomínky, udělá všechno správně. U kohokoliv jiného by se bála, že něco zanedbá, ale pugorem ne.

„Sam!“ zněl tvrdě jeho hlas. Pokud i byl překvapený, nedal to na sobě znát. Prostě perfektní učitel.

„Dobrý den, pugorem,“ pokývala jemně hlavou na znak respektu, ale víc nezvládla.

„Co se, u Víly, stalo?“ ptal se jí věcně a klekl si k ní. Podíval se na její zranění a máchl nad sebou rukou. Sam nic nechápala, ale cítila se nějak otupěle. Vlastně to píchání v boku se dá celkem dobře vydržet. Proč hned tak vyváděla? Až na to, že se cítila, jako by ležela na hladině vody a všude kolem ní bylo vlhko, všechno se zdálo v pořádku.

„Menší střet s mou kamarádkou. Nejlepší. Je teď čarodějnice, víte?“ zasmála se tomu a netušila, co je tady směšného. V rukou cítila jakési brnění, které jí napovídalo, že asi ztratila dost krve. Nohy už necítila vůbec a celé tělo jí studilo, jak jí ta horká krev proudila ven z těla. „Promiňte, chtěla jsem být lepší, ale asi se na bojovníka nehodím. Vlastně bojovnici. Ale děkuju za všechno. Altatem potom předejte mámě, jako vzpomínku.“ Nic jiného než vtipkování jí nezbývalo.

„Sam, ani se neopovažujte. Vy jste bojovnice už teď, takže musíte ještě chvíli vydržet.“ Sam pomalu pokývala hlavou, ale oči už neudržela otevřené. Pomalu se jí zavíraly a těsně před tím, než se jí zavřely úplně, zahlédla v jeho očích strach a paniku. Usmála se ještě víc.

„Vy jste se přestal ovládat, kdybych to tak mohla někomu říct jako zážitek na celý život.“ Což teda byl, protože u něho ještě nikdy neviděla žádné selhání nejlepší obrany, klidného a vyrovnaného pohledu.

„Tak to ale musíte žít.“

Měla by, že ano? Je to sice zážitek na celý život, ale škoda, že už potrvá jenom chvíli.

Zaslechla rychlé šumění větru a kroky, ale to už se propadla do temnoty, kde ji objal klid a teplo. Nemusela mrznout. Tohle byly lázně.

„… a tehdy jsem tě musela z toho stromu sundat. Pamatuješ si? Štěstí, že nikdo z lidí kolem nestál, jinak by se divili, že létám. A ty jsi ty svoje křidélka ještě používat neuměla. Byla jsi tak vystrašená, ale já měla stejně chuť se smát. Ale držela ses ho jako klíště a nepustila se, dokud jsem se tě nedotkla. To jsi přeskočila zase na mě a přisála se jako pijavice. Pak jsme tě s tátou uklidňovali a ujišťovali tě, že ten strom ti vážně nechtěl ublížit a ta veverka se s ním nespolčila.“ Pak byla na chvilku pauza a ona slyšela pomalé dýchání a nějaké pleskání tichounké jako vánek.

Netušila, kdo je, netušila, kde je, ani kdo to na ni mluví. Hlas se jí zdál povědomý, ale to je všechno. Ruce měla jako připoutané a nohy jí stahovaly betonové „boty“. Srdce jí běželo, ale to jen proto, že se na to soustředila do morku kosti. Sakra, jak se má pohnout? Jak se otevírají oči? Byla rozrušená a naštvaná.

A všechno okolo najednou začalo vydávat dlouhý tichý táhlý zvuk. Jako by někdo hrál na nějaký hudební nástroj a zasekl se na notě, protože nemohl přečíst tu další, ale nechtěl zažít chvíli ticha.

„Sam? Slyšíš mě?“

Nevím, kdo jste, ale slyším váš! Křičela, jak mohla, ale stále to byla jenom její myšlenka. Sam? Takže se jmenuje Sam? Co je to za jméno? Zatraceně, chce pryč, potřebuje se dostat z toho těla, z tohohle vězení pryč, ale netuší jak. Víčka jí přikrývají oči a ona vidí jenom tmu, ale netuší, jak je ovládnout, aby se otevřely. Házela sebou, ale asi jenom v duchu, protože se jí nepohnul ani prst na noze.

A pleskavý zvuk ustal. Ten dlouhý táhlý ale ne a ještě zesílil.

„Zlatíčko, Sam, ty mě slyšíš? Zakývej hlavou nebo něco udělej, hlavně mi to nějak naznač. Slyšíš mě?“ Proč ta osoba hysterčí? To ona se tady nemůžou hnout a neovládá svoje tělo. Musí poslouchat všechno kolem a nemůže nic říct. A ona jí ještě do ucha řve, jako by jí ho chtěla utrhnout.

Prosím, paní, poslužte si, ale ať je to rychlé. Třeba potom neuslyším to moře zvuků kolem sebe.

„Samy,“ třásla s ní. Ona měla chuť už jenom proto, že je s ní tak špatně zacházeno, vstát a prát se za svůj klid, ale nepohnula se v ní jediná buňka.

Po takové dlouhé námaze v podobě neustálého odpovídání v myšlenkách, si řekla, že se na to musí vyspat. V duchu zývala a bála se, že by jí do pusy mohla vlétnout moucha. Možná si trochu toho odpočinku přece jenom zaslouží.

Táhlý zvuk ztichl a ona usnula.

Když se znovu probudila, ruce a nohy ji studily, ale cítila je. Kolem se žádné pleskání ani táhlý zvuk neozýval a ona si oddechla. Přespala tu noční můru. Hurá. Může si gratulovat.

Otevřela oči a uhodilo ji do nich světlo. Všude kolem ní se všechno třpytilo a ona si přála zhasnout všechna ta světýlka, která pro ni byla jako malé střepy. Začala slzet, a proto oči zase rychle zavřela.

Dobře, víčka už poslouchají, ale co ruce a nohy? Budou ji taky poslouchat, nebo se postaví na odpor?

Snažila se pohnout všemi prsty a kupodivu se jí to dařilo. Byla tak šťastná, že se musela začít usmívat. Roztáhla ruce a nechala je přepadnout přes okraj postele. Taková úleva mít zase kolem sebe prostor a ovládat tělo, které se v něm může pohybovat.

Posadila se, ale hned si zase lehla zpátky. Motala se jí hlava a před očima se začaly dělat mžitky a ona se bála, že by znovu mohla usnout nebo nevnímat. Bez pohybu to už určitě nevydrží. Musí to zkusit pomalu.

A kde to vlastně je? Z posledního probuzení si pamatovala jenom nějaký hlas, ženský. Nazýval ji Sam.

Možná by mohla oči otevřít, ať ví, kde je. Hlavně pomalu, upozorňovala se. Nechtěla zažít další střepy v očích. Tak blbě se vymývají.

Zkusila nejdříve jedno oko. Vpustila k sobě jenom tenký proužek světla, a když si na něho zvykla, otevřela oko celé. Ještě chvíli ho musela mhouřit, ale i na to si nakonec přivykla a zopakovala celý cyklus s tím druhým.

Skvěle, vidí. Radovala se v duchu ze svého pokroku a zároveň si prohlížela všechno okolo. Viděla namodralé zářící stěny, křeslo, ve kterém ve zvláštně nepřirozeném úhlu ležela nějaká osoba se světle hnědými vlasy. Fialové dveře. Její úniková cesta.

Nyní se pokusila pomalu se posadit, znovu. Když na to šla opatrně, podařilo se jí to. Dýchala zhluboka a pomalu, aby se všechno vrátilo do normálu. Konečně se všechno stabilizovalo a ona svoje nohy nechala spadnout přes okraj postele, zatímco podpěru jí nahrazovala postel. Nohy se dotkly teplé země a ona se jen tak-tak udržela, aby nezasténala blahem. Pod přikrývkou ji nohy studily, teď se ale postupně začínaly přizpůsobovat teplotě podlahy. Ještě takhle ohřát ruce. Jenže se jí nechtělo klesat k zemi a přitisknout se k podlaze, jako by to byl jediný pevný bod v téhle místnosti. Bála se, že se pak už nepostaví. Nechala proto ruce mrznout a postavila se na své vratké nohy.

Jak dlouho nechodila? Její nohy se třásly a hrozily každou chvíli povolit. Vypadaly jako ty nožky od hříbátek, která se právě narodila a neví, jak se ty jejich čtyři pahýlky používají. Raději se zpátky chytila postele a snažila se neprobudit tu paní v křesle. Jenže ten pronikavý zvuk se zase začal ozývat a ona netušila, co ho způsobuje. Začala se bát, že ji něco sleduje, že ji chce něco zabít. Kdo ví, proč má takový pocit strachu z nastávající bolesti, která prostě musí přijít. Ona to cítí.

Nevědomky si sáhla k pravému boku, ale hadičky zapíchané v její ruce, jí v tom zabránili. Strhala si je z ruky a potom se pomalými krůčky snažila dostat k východu. Připadala si jako dítě, které se poprvé pustí stolu a jde bez opory. Nejistá, strachy celá bez sebe a ještě ji kupředu hnal jakýsi pocit nebezpečí. Musí se dostat pryč. Ven odsud.

Došla ke dveřím a otevřela dveře. Zalila ji přenádherná vůně přicházející z venku. Cítila se trochu uvolněněji, stejně ale ne dost uvolněně, aby ve své cestě nepokračovala.

Rozhlédla se na obě strany a přitom se držela rámu dveří. Napravo se chodba stáčela a tmavla. Ale ven je to přece za světlem, ne? Pokud ovšem není noc.

Vydala se tedy nalevo a opírala se o zeď. Její nohy se stávaly stále jistějšími a ona postupně zjišťovala, že může zrychlovat. Když se chodbou hnala jako vítr, podle jejího měřítka, otočila se za sebe, jestli ji někdo nesleduje. Cítila se pronásledovaná, jako nějaká kořist. Něco ji dohánělo a blížilo se to.

Zastavila se a němě se dívala na svoje záda. Ona má křídla? Vážně? Snažila se jich dotknout, ale ruka jí projela vzduchem. Přitom je ale na zádech opravdu cítila. Byly fialové a žluté a ještě nějaké, ale tu barvu nedokázala určit, a zářily jí na nich diamanty a třpytky. Co se to tu děje?

Zkusila jimi zamávat, ale ony se sotva zatřásly. Bodejť by ne, když až teď zjistila, že je má?

Vydala se zase na cestu a tentokrát se snažila běžet. Dařilo se jí to a ona se začínala usmívat. Vzduch okolo ní proudil a její hnědé vlasy za ní vlály. Minula už několik podobných dveří, když se konečně dostala k těm východovým. Byly prosklené a za nimi se rozprostírala nekonečná krajina, ve které svítilo slunce a kde si vítr pohrával se zelenou trávou.

Vyšla ven a zadívala se na ni. Něco jí připomínala. Ta skvěle zelená barva, kterou důvěrně znala. Někoho. Ale koho? Cítila, že je to někdo blízký, někdo, na kom jí záleží, ale nemohla si vzpomenout. Jako by něco zablokovalo její mysl a ona prostě nemohla vytáhnout žádné obrázky minulosti. Čím víc si s tím lámala hlavu, tím víc ji bolela a tím víc se jí všechno skrývalo. Jako hra „Chceš to? Tak nic nedostaneš!“.

Pomalými a opatrnými krůčky se vzdalovala od té budovy, ve které se probudila, a rozhlížela se okolo. Ta krása ji bodala do očí, vyrážela dech. Křídla se jí chvěla a ona měla pocit, že by přece jenom mohla vzlétnout. Tam, nahoru. Vysoko nad zem, kde by se na všechno mohla dívat z výšky. Obsáhla by větší území, ne jenom tohle malé.

Pak se to stalo. Přála si to tak vroucně a opakovala v duchu tak dlouho, až se její křídla začala pohybovat sem a tam. Rychle, ještě rychleji. A potom ji to nadneslo, špičkami prstů se dotýkala země, ale váha na nich nespočívala. Stočila zrak pod sebe a viděla, jak se pomalu odlepuje od země. Už tomu všemu uteče. Teď dokáže zmizet před tím nebezpečím, co ji pronásleduje. Cítila se tak volná. Vítr se opíral do jejího zvláštního oblečení a čechral její rovné vlasy.

Za sebou slyšela nějaký nepříjemný zvuk, který zesiloval a zeslaboval, ale zrovna teď na něho neměla náladu. Nechtěla se zaobírat tím něčím neurčitým.

Vznášela se stále výš a výš, letěla za sluncem, jako včela, a roztahovala ruce, seč mohla. Vítr se do ní opíral a ona se začínala otáčet, aby ještě zesílil. No a co, že se jí motá hlava? Co má být, že neumí přistát? Hlavní je, že teď je jí dobře, cítí se volná.

Jenže ne na dlouho. Někdo ji chytil za ruku a tahal dolů. Otevřela oči a podívala se na něho. Nějaká žena, která taky letěla, ale neměla křídla. Zvláštní.

A ještě zvláštní bylo, že ji vůbec držela. Co si to dovoluje? Proč ji nenechá na pokoji? „Pusťte mě, nechte mě být. Nemáte právo.“

„Sam, vraťte se do postele, ještě nejste plně zdravá. Musíte se doléčit.“

Ona na ni vraživě přimhouřila oči. „Nevím, kdo je Sam, ale já jsem naprosto zdravá. Tak mě nechte.“ Její ruka vystřelila do vzduchu, zachytila tu její a zkroutila jí ji za nahoru. Když měla tu druhou volnou, dala jí ránu do obličeje. Ona se chytila za svůj nos a druhou rukou máchala ve vzduchu, jako by se chtěla zbavit bolesti. Využila toho a vzlétla ještě výš. Potom začala kličkovat a získávala určitý grif v létání. Teď se jí to líbilo ještě víc. Mohla si s větrem hrát na honěnou, mohla objevovat jeho proudy, které vás ještě zrychlí. A na ten incident s nějakou paní si ani nevzpomněla.

Další ruce jí začaly lapat za nohy a ona se podívala pod sebe. Tři víly letěly za ní a měly stejné oblečení jako ta první. „Proč mě nenecháte na pokoji? Co jsem vám udělala. Pusťte mě!“ křičela na ně.

„Slečno, musíte ještě do postele, nejste tak zdravá, abyste si tady mohla létat jen tak. Musíte nabrat síly.“

„Já jsem silná dost. Navíc vám do toho nic není? Jsem svobodná, nikomu jsem se neupsala, tak mě nechte na pokoji.“ Teď se sápaly po jejích rukách a ona se snažila jich nějak zbavit. Netušila, kde se to v ní vzalo, ale její tvář dostala znova vražedný výzor a ona začala všechno vnímat zostřeně. Ruce se jí zaťaly v tvrdou a vražednou pěst a nohy, ačkoli nestála pevně na zemi, se narovnaly a držely ji jako opora. Udělat ve vzduchu přemet se jí zdálo jako nejpřirozenější věc. Její ruce vzlétly k dvěma obličejům najednou a zasáhly je jako dobře mířený šíp od zkušeného lukostřelce. Dvě víly se od jejich letící skupinky odpojily a držely se jedna za nos a druhá za oko.

„Nechte ji být!“ zakřičel hlas té ženy, která jí vyprávěla o nějaké příhodě, a oslovovala ji Sam. Třetí víla se stáhla, ale jen na určitou vzdálenost. Stejně ji nespouštěla z očí. Podívala se na tu paní, která se teď vznášela před ní, ale taky bez křídel. Vražedný pohled jí zůstal a ona zůstala připravená na všechny možnosti.

„Jak to, že můžete lítat, když nemáte křídla?“ zeptala se zvědavě a zaznamenala nepatrný pohyb na boku. Ta ještě nezraněná víla se na ni snažila zaútočit. Proč na ni všichni útočí? Copak je nějaký zločinec? Jenže díky tomu, jak se chová, jak bojuje, by se ani nedivila.

Vrhla se k ní a zkroutila jí ruce za záda. Druhou rukou ji podržela za krk a stiskla. „Teď se můžeme bavit, když tady tahle slečna nechce podvádět. Proč teda nemáte křídla a stejně se vznášíte?“

„Sam, ty si na mě nevzpomínáš?“

„Měla bych? Já nejsem Sam. Nevím, kdo to je, ale asi si mě s někým pletete.“

„Jsi moje dcera, Samy. Vážně. Copak si nevzpomínáš? Volala jsi mi, ať se ubytuju s tátou k Hope. Pamatuješ si na ně? Hope a Iain jsou sourozenci. Jsi víla, stejně jako ostatní tady. Já tvoje křídla taky nevidím, vidíme si jenom svoje. Sam, no tak, vzpomeň si. Říkala jsi, že tě napadla Nalla. A něco o mojí váze. Sam, prosím, vzpomeň si.“ Přibližovala se k ní a ona se naopak vzdalovala. Stále ještě držela tu jednu vílu v šachu a nemínila ji pustit, ačkoli se trochu zalykala. Uvolnila tedy stisk, ale krk nepustila.

„Carsamdiel, okamžitě přestaň s tím divadlem, pusť tady doktorku a vzpomeň si na mě! Je ti to jasné? Okamžitě!“ Ona jí přikazovala! Ale to jméno jí bylo povědomé. Ten hlas, který od té paní slyšela… tu bolest a zranitelnost. Cítila, že ji zná. Naklonila hlavu na stranu, jako by potřebovala jiný úhel, aby všechno poznala, a měřila si ji. Určitě ji už viděla. Její tvář jí přijde povědomá. Možná se někdy setkaly.

„Máma?“ zeptala se. Ta paní dojatě a úlevně kývla, i když netušila proč, a nechtěně povolila svoje sevření. Doktorka se jí vykroutila z rukou a teď naopak držela ona ji. Jenže se nedala tak lehce. Vykroutila se znovu, ale než stihla kolem sebe máchnout, rukou, snesl se na ni nějaký prach. Začínala pomalu usínat a cítila, jak kolem ní vlaje vítr a ona se rychle snáší k zemi. Vlastně… padá k zemi! Pak ji zachytily nějaké ruce a začaly jí zpívat ukolébavku, kterou určitě zná.

Vážně to byla máma?

Tuhle kapitolku bych chtěla věnovat všem mým věrným čtenářům a hlavně těm, kteří komentují, čímž mi neuvěřitelně dodávají chuť psát co nejrychleji. Je to taková moje Aprílovo-narozeninová kapitolka, tak jsem si dala obzvlášť záležet a kapitolka je obzvlášť dlouho. Snad si ji užijete. :)

blotik

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [18]: