OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Pro větší dobro VIII.

18.10.2015 (11:00) • Mata • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 955×

VIII. Myšlenky s vůní tabáku

Dva mladí muži seděli zamyšleni nad šachovnicí. Petrolejová lampa osvětlovala mihotavě jejich vážné tváře a kladla roztřesené stíny na okolní nábytek. Obraz jen občas narušil krátký pohyb jednoho z nich, když tahem své figury posunul hru vpřed.

Bylo krátce po půlnoci, když jeden z nich, nepatrně starší s plavými vlasy, uchopil svou dámu a s tichým klapnutím ji přemístil po hracím poli. Vítězně se zasmál a tichým hlubokým hlasem ukončil mlčení: „Šach, mat.“

Jeho protivník chvíli zkoumavě pozoroval těch několik zbývajících figur, promnul si kořen nosu a s trpným úsměvem natáhl k soupeři ruku.

„Výborně, Gellerte, nezbývá než vám gratulovat.“

Plavovlasý mladík ji s úsměvem stiskl: „Ale bylo to náročné, to mi věřte. Ještě jsem nepotkal někoho, kdo by mi na šachovnici dokázal takto odolávat.“

Albus opětoval jeho úsměv, sepjal ruce za hlavou a pohodlně se zapřel do opěradla židle. Měl starosti, nepochybně proto ho jeho soupeř dokázal konečně porazit. Dnes poprvé neskončila jejich partie patem. To ho ale netrápilo. Uměl prohrávat a navíc věděl, že brzy dostane příležitost k odvetě.

Trápilo ho něco jiného. Srpen se pomalu chýlil ke konci a on se rozhodl donutit mladšího bratra, aby se vrátil do školy. Aberforthovi se to samozřejmě nelíbilo a atmosféra v jejich domově opět houstla. Cítil, že nejspíš brzy znovu dojde k hádce, ale nehodlal ze svého rozhodnutí ustoupit. Jeho bratr ale paličatě trval na tom, že zůstane doma s Arianou.

I Albus se chvílemi přikláněl k této myšlence, pohrával si s ní a musel uznat, že by pak jeho úděl byl jednodušší. Až bude Aberforth pryč, bude uvázaný doma a málokdy se dostane ven. Sám měl obavy, jak to zvládne, ale nakonec zvítězil rozum a zodpovědnost. Bratr ještě nebyl plnoletý a jeho zkoušky NKÚ nedopadly zrovna slavně. Předpokládal, že každý rok, který stráví ve škole mu bude jen ku prospěchu.

Tiše povzdechl a pevně zavřel oči. Na nadcházející dny se věru netěšil. Plavovlasý mladík ho zkoumavě pozoroval a v prstech si pohrával se svým králem.

„Máte starosti, Albusi?“ odtušil a přimhouřenýma očima sledoval, jak otevřel oči a spustil ruce na stůl.

„Jen rodinné záležitosti, nic víc,“ usmál se unaveně Albus.

„Ach tak, ty ale dokáží velmi vyčerpat.“

„Ano, je to náročné, ale musím si s nimi poradit sám,“ uzavřel nepříjemné téma Albus.

„Chápu,“ pronesl tiše Gellert a chvíli se odmlčel, než pokračoval. „Zůstanete ještě na sklenku vína? Tetička mi přivezla z Londýna několik lahví archivního červeného, které vypadá velmi slibně.“

„Rád, pokud vás nebudu obtěžovat,“ souhlasil Albus a vstal, aby mohl protáhnout své ztuhlé svaly.

Jeho společník ho napodobil a lehkým mávnutím hůlky nechal zmizet šachový stolek. Dalším mávnutím přivolal lahev a dvě sklenky. Mlčky nalil jiskřivou rudou tekutinu a jednu ze sklenek podal Albusovi. Sám se chopil druhé a ochutnal.

„Musím konstatovat, že tetička má, co se týče vína, dobrý vkus, nebo šťastnou ruku. Co myslíte, Albusi?“

„Ano, máte pravdu. Výborné.“ Tmavovlasý mladík se pohodlně usadil do křesla a zlehka upíjel.

Gellert pomalu přešel k oknu a otevřel ho dokořán. Do pokoje pronikl chladný noční vzduch vonící pozdním létem. Albus sledoval, jak mladý muž se zavřenýma očima nadechl vůni vlhké trávy a květin pod oknem. Když se pohodlně usadil na parapetu a hůlkou si přivolal svou dýmku, s úsměvem promluvil do ticha: „Opět kouříte?“

Gellert se rozesmál, „Ano, přiznávám, dýmka u mě patří k příjemným chvílím. Vadí vám to?“ zkoumavě se zahleděl na svého hosta, než si hůlkou zapálil.

„Ne, nevadí, tabák příjemně voní,“ natáhl Albus známou vůni.

„To ano, také je kvalitní. Otec jej nechává dovážet přímo z Ameriky.“ Potáhl požitkářsky a jeho obličej se zahalil dýmem, když jej vypustil z úst.

„Vaši rodiče obchodují s mudly?“ zeptal se Albus se zájmem a upil ze své sklenky. Víno bylo vskutku lahodné.

„Ano, krom koní, jejichž chovem se má rodina zabývala už několik generací, dodávají na mudlovský trh tabák, některé další byliny a léčivé prostředky. Pro kouzelníky pak přísady do lektvarů. Obchod je jeden z mála způsobů, jak se v Evropě mezi mudly uživit. Mnoho kouzelníků si tak vydělává,“ ušklíbl se Gellert, a když znovu potáhl z dýmky, ozářilo jeho ostře řezaný obličej oranžové světlo.

„Máte s nimi tedy bohaté zkušenosti,“ Albus opatrně načal téma, které ho již nějakou dobu zajímalo. To, co Gellert naznačil tenkrát po cestě z Derwisforthova domu, ho udivilo a musel přiznat, že znepokojilo. Přál si dozvědět se více.

„Ano, to mám,“ sledoval ho Gellert přimhouřenýma očima. Snažil se odhadnout jeho záměry, přemýšlel, co vše může prozatím odhalit. Nechtěl ho vystrašit, natož popudit. Albusova společnost mu byla příjemná a dobře věděl, že jeho vlastní postoje někteří kouzelníci ostře neschvalují, i když popravdě nechápal proč.

Albus vyčkával. Nechtěl Gellerta do ničeho tlačit, pochopil, nad čím přemýšlí. Upil vína a zahleděl se do temnoty za oknem. Plavovlasý mladík znovu potáhl z dýmky a s viditelným požitkem vyfoukl kouř. Pak se pomalu, s patrnou hořkostí v hlase, rozhovořil: „Mám s mudly zkušenosti, a abych řekl pravdu, nejsou moc dobré. Chovají se jako stádo, na ničem jim doopravdy nezáleží, snad jen na zisku. Jinak by situace v Evropě nebyla tak napjatá.“ Odmlčel se a očima zabloudil k obrysům stromů, které obklopovaly malou zahradu u domu. Rýsovaly se v měsíčním světle jako přízračné stíny.

„Opravdu je to tak zlé?“ zkoumavě na něj hleděl Albus.

„Zlé? Je to zlé, a bude hůř, pokud se něco nestane, proklet! Rakousko-Uhersko je na rozpadnutí, Němci natahují prsty, kam nemají, a Francouzi si to nenechají jen tak líbit. Do toho se roztahují Rusové a Turci. Balkán je časovaná bomba, co se tam děje za hrůzy, nepřeji nikomu zažít!“ Když hovořil, seskočil z okna a rozhořčeně přecházel po místnosti. „A proč?! Protože mudlové nemají nikdy dost, honí se za svým povrchním bohatstvím jako prašivý pes za ohonem a nic je nezajímá. Je jim všechno jedno a přitom jsou hloupí, věří slepě svým vůdcům, kteří je strkají do propasti. Neumějí vládnout, neumějí spravovat to, co jim bylo dáno! Každý vidí jen sebe a svůj měšec! A obyčejní lidé?! Jsou jen tupé ovce; kam je pošlou, tam jdou, i kdyby měli pojít, uzhasno! Glupavi idioti, koito sa ostaveni da se vnushi v kapana na ada i ne pravyat nishto! Glukhi, slepi, pobŭrkan stadoto!“

Když Gellert instinktivně přešel ke své mateřštině, Albus se musel usmát. Vždy, když na povrch vyplula jeho divoká povaha, musel si chtě nechtě přiznat, že ho přitahuje. Bulharština z jeho úst zněla jako píseň, zpívaná hrdelním hlubokým hlasem. Sledoval, jak v rozhořčení rozhodil rukama, až se z jeho dýmky vysypala sprška žhavého popela a cítil lehké zašimrání kolem žaludku. Jakmile si ale uvědomil svoje pocity, ihned je tvrdě potlačil. U Merlina, nemohl ho přeci přitahovat muž...

„Za vsichki prokŭlnatite Mag’osnitsite!“ zaklel Gellert, dýmku odhodil na stůl a mávnutím hůlky uklidil nebezpečný nepořádek. Oběma rukama se opřel o leštěnou desku a přes vlasy spadané do obličeje se zahleděl na svého společníka.

„Omlouvám se, Albusi, nechal jsem se unést,“ procedil skrz sevřené zuby.

„To je v pořádku, je vidět, že se vás situace v Evropě hodně dotýká. Netušil jsem, jak na tom jste. Tady se kouzelníci o mudlovskou politiku tolik nezajímají, nejsme jí tolik ovlivněni.“

„Ano, však Anglie je mimo všechno dění, stejně jako Španělé a Portugalci, které více zajímá, co se děje za oceánem než v Evropě,“ zavrtěl hlavou a ušklíbl se. Znovu vykročil po pokoji a opřel se loktem o knihovnu zády k Albusovi.

„Mudlové ve své hlouposti usilují jen o vlastní zkázu! Neustále dokola opakující se historie,“ promluvil tiše ke hřbetům knih. Albus ho jen pozoroval. Čekal, co všechno mu ještě bude ochoten říct.

„Nestačilo jim, že mou rodinu připravili o koně, kteří byli naším hlavním zdrojem obživy,“ rozhovořil se znovu tiše. „Bulharští teroristé loni v létě zaútočili na naše rodinné sídlo. Rodiče s nimi odmítli spolupracovat a platit je. S otcem jsme se bez problému ubránili, ale matku zaskočili v zahradě a vážně zranili. Nedlouho po tom zemřela.“

„To je mi líto.“ Albus sledoval, jak sklopil hlavu mezi ramena. Dobře věděl, jak se cítí. Mladík jen potřásl hlavou.

„Nebyli jsme jediní kouzelníci, na které zaútočili. Kvůli zboží, tomu, že obchodovali s Turky, nechtěli se k nim přidat, důvod se vždycky našel. Matka byla jen první z mnoha mrtvých v naší komunitě. Překvapit a zabít, to je taktika teroristů. Někde byli úspěšní, někde méně. Pokud se čarodějové bránili kouzly, byli popotahováni ministerstvem. Zákon o utajení kouzelníků nám svázal ruce, nemohli jsme dělat vůbec nic,“ dokončil tiše Gellert a odmlčel se. Zatoulal se do vzpomínek. Stále pociťoval ten nezvladatelný vztek, bezmoc. Stále viděl zlomeného otce, jak do domu v náručí přinesl matku, její hruď pokrytou krví. Krví čistokrevného rodu, který na Balkáně žil už mnoho století. Pevně stiskl zuby. Nesmí na to myslet, pro něj je důležitý jeho cíl, jeho poslání, které si určil. O svých ambiciózních plánech ale zatím nechtěl mluvit. Původně nechtěl s nikým mluvit ani o své minulosti, ale to by mu do cesty nesměl vstoupit Albus. Podvědomě v něm cítil spojence. Přál si, aby na vše nebyl sám.

Albus se zachmuřil, tušil, že Gellert má za sebou nepěkné zážitky, ale že až tolik, to nepředpokládal. Nevěděl, co má říct, proto jen pozoroval víno ve své sklenici. Nakonec přeci jen přerušil prodlužující se ticho.

„Omlouvám se, pokud jsem načal bolestivé téma, netušil jsem...“

„To je v pořádku,“ přerušil ho rázně Gellert a otočil se. Pevným krokem došel ke stolu a napil se ze své sklenky. „Nemusíte se omlouvat, nemohl jste to tušit. Moc se se svou minulostí nešířím. Raději žiji přítomností a budoucností,“ odtušil Gellert a sebral ze stolu dýmku, aby ji mohl znovu nacpat.

Albus sledoval, jak oheň ozářil jeho obličej, když si zapálil. V mysli mu proběhly vlastní vzpomínky. Jeho vlastní zkušenosti s krutostí a přízemností mudlů. Kdyby jich nebylo, byla by Ariana zdravá, jeho matka i otec by žili. Povzdechl a tiše se zeptal.

„Copak mudlové už nemají žádnou soudnost? Žádnou víru?“

Gellert si ho změřil soustředěným pohledem. „Soudnost? Tu ztratili už dávno. A víra?“ uchechtl se. „Víra je zneužívána jako nástroj k ovládání, nic víc. Je to zase jen povrchní manon, honba za bohatstvím.“

„Ale copak to nevidí? Copak to necítí, že jsou ovládáni? Nezajímají se?“

„Ne, a pokud se o to pokusí, jsou exkomunikováni. Církev ani jakákoliv jiná instituce nepotřebuje, aby se ptali a svobodně kriticky přemýšleli. Potřebuje ovce, které budou slepě následovat své vůdce. A vůdci přikazují tluč hlava nehlava každého, kdo je jiný,“ s hořkostí vyslovil svou zkušenost. Na chvíli se odmlčel a pak se zahleděl na Albuse. „Byl jste někdy v jejich kostele? Na mši?“

„Přiznám se, že ne. Matka tam také nechodila. Mudlům jsme se spíš vyhýbali a nebere se to tu tak vážně.“

„Rodiče museli, kvůli obchodním stykům. U nás na tom mudlové trvají, je to zvyk. O prázdninách jsem je několikrát doprovázel,“ nevesele se pousmál při té vzpomínce, „je to vymývání mozků, pokrytecké prznění inteligentních nadčasových myšlenek o lásce, míru a odpuštění. Pak vyjdou z kostela a katolíci se pustí do hádky s pravoslavnými, která církev je křesťanštější,“ posměšně zavrtěl hlavou, „neumí se dívat na věci s nadhledem, uchopit podstatu a stále vedou své žabomyší války, které nemají žádný reálný základ.“

Albus se zamyslel. V Bradavicích při studiu mudlů probírali mudlovská náboženství a také se dotkli náboženských válek a církví. I jemu samotnému přišly hloupé neustálé půtky o tom, jak se jmenuje jejich bůh a kdo ho vzývá lépe. Musel si přiznat, že s Gellertem souhlasí. Mudlům opravdu chyběl nadhled a snaha poznat podstatu. Kouzelníci nepotřebovali církve, nepotřebovali duchovní instituce. Nepotřebovali bohy. Dar magie, který jim byl dám, jim umožňoval uchopit neuchopitelné a pochopit síly, které vládly světu. Přírodní magické procesy. Neustále se opakující koloběhy, trvalé a neměnné, jejichž podstatu si mudlové vysvětlovali jako božskou, a kouzelníci se cítili její součástí.

Součástí velké síly, kterou nepotřebovali vysvětlovat, pojmenovávat, která prostě byla a oni pronikli do jejích tajů. Nepotřebovali chrámy, modlitby, rituály. Jediné, co bylo nutné, aby se naučili tyto síly ovládat, využít své nadání a přeměnit divokou magii na kontrolovanou a užitečnou.

Albus si promnul kořen nosu a zachmuřil se: „Ale v Evropě vládne průmyslová revoluce, mudlové dělají velké pokroky na vědecké úrovni, vymaňují se z vlivu církve.“

„Ano, to máte pravdu, alespoň v západní Evropě tomu tak je. Ale z nadvlády církevních hodnostářů utíkají do područí průmyslové mašinerie, do otroctví majetku, spotřeby, slepého požitkářství bez valného významu a tvrdí, že jsou svobodní. Ale jsou stále otroky, možná ještě více než dříve, protože si to neuvědomují. Ženou se za svými primitivními chtíči a nevnímají pouta, která jim nasazuje. A věda? Ano, tam, musím uznat, značně pokročili. Popisují fyzikální, přírodní jevy, konstruují stále složitější stroje a mechanismy, ale stále nechápou podstatu, stále se pohybují na povrchu a nedokáží se ponořit do hloubky problematiky života. Zjednodušují si ho, zjednodušují si svou zbytečnou práci, aby mohli více užívat svých požitků, které je ovládají a vedou do záhuby.“ Gellert se odmlčel a znovu se posadil do otevřeného okna. Dlouho seděli, obě mysli se toulaly ve svých vlastních vnitřních světech, v tichém souznění mlčení.

Už by se zdálo, že oba mladí muži zkameněli, když Gellert vyklepal vyhořelou dýmku o rám okna a seskočil. Pomalým krokem došel ke stolu a dolil si.

„Dáte si ještě víno, Albusi?“ zkoumavě si změřil svého hosta. Ten trhl hlavou, když ho Gellertův hlas vytrhl z hlubokého zamyšlení.

„Ne, už nejspíš ne, budu muset jít, zítra mě opět čekají mé povinnosti hospodyňky,“ ušklíbl se nevesele Albus a jediným hltem vypil zbytek ze své sklenky.

Gellert se pousmál: „Ach ano, zapomněl jsem, nebudu vás zdržovat. Nevyjedeme si zítra nebo pozítří konečně na koni? Zatím nám okolnosti moc nepřály.“ Sledoval Albuse, jak si obléká kabátec.

Ten se zarazil: „A... ano, jistě, rád, snad to tentokrát vyjde.“

Gellert se neudržel a nahlas se rozesmál: „Jste neuvěřitelně nervózní. Nemáte se ale proč bát, kůň, na kterého vás posadím, bude tak líný, že ho budete muset nutit ke každému kroku.“

„O tom upřímně pochybuji,“ kysele se zašklebil Albus, ale nakonec se usmál. Gellertovu nakažlivému smíchu nedokázal dlouho odolávat. A nakonec, je přeci Nebelvír, v životě už čelil horším věcem, než je kůň, alespoň v to doufal.

„Můžete mi věřit, Albusi, nerad bych přišel o jediného přítele, kterého tu mám,“ zvážněl vyšší mladík a přátelsky mu stiskl rameno.

„To mě věru těší,“ pokýval hlavou Albus. „Je nejvyšší čas se rozloučit. Dobrou noc a děkuji za příjemný večer.“ Stiskl ještě Gellertovi ruku.

„Bylo mi ctí, jako vždy, pošlu vám ještě sovu ohledně ježdění. Dobrou noc,“ rozloučil se Gellert a sledoval svého hosta, jak opustil pokoj.

Albus pomalými kroky kráčel k jejich malému domku, který stál až na samém kraji vesnice. Musel uznat, že Gellertovy myšlenky mají logiku, mají smysl. Odhadl mudly s nekompromisní samozřejmostí. Na své mládí měl vyspělé názory, bezesporu díky svým zkušenostem. Znovu si musel přiznat, ač nerad, že jej přitahuje. Stále se nemohl zbavit šimravého chvění kolem žaludku, které v něm vyvolávala Gellertova blízkost. Bylo to snad vypitým vínem? Neměl by nejspíš pít. Alkohol v něm probouzí nevhodné myšlenky. Pousmál se a zatřepal hlavou, aby ji pročistil, a zhluboka nadechl vlahý letní vzduch.

Poznámky:

1) K překladu do Bulharštiny jsem opět použila internetový překladač:

Proklet – krucinál

Uzhasno – proklatě

Glupavi idioti, koito sa ostaveni da se vnushi v kapana na ada i ne pravyat nishto! - Pitomí idioti, co se nechají nahnat do pasti, krucinál, a neudělají vůbec nic!

Glukhi , slepi, pobŭrkan stadoto! - Hluché, zaslepené, tupohlavé stádo!

Za vsichki prokŭlnatite Mag’osnitsite! - U všech proklatých kouzelníků!

2) Zde lehce nastíněná politická situace vychází se skutečných poměrů v té době (pohybujeme se kolem roku 1900), kdy byla situace v kontinentální Evropě značně nestabilní a vyvrcholila první světovou válkou.

3) Vzhledem k tomu, že nikde nebylo řečeno nic o podstatě magie, o duchovním smýšlení kouzelníků, využila jsem tedy nejpravděpodobnějšího možného vnímání magických sil jako přírodní podstaty, hybné síly světa a z toho plynoucí pocit nadřazenosti mnohých kouzelníků právě proto, že tuto podstatu jsou schopni ovládnout a využít.

Autor: Mata (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Pro větší dobro VIII.: