Samota... je vždy skličující.
23.11.2015 (16:00) • Mata • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1225×
XXVI. Dnes...
Godrikův důl, duben LP 1901
Mladý muž se s výkřikem posadil na posteli. Třásl se po celém těle a schoval obličej do dlaní. Sny. Nekonečné, bolestivě vzrušující sny. Sny, které ho ubíjely, sžíraly, kradly mu spánek den za dnem, noc za nocí, a lektvary, které byly volně dostupné, už přestávaly působit. Nedokázaly zabránit jeho zvrácenému já, aby mu donekonečna ukazovalo vše, co mohl mít, co chtěl, vše, co si chtěl odepřít. Vše, na co chtěl zapomenout, ale nedokázal, co měl na dosah ruky, po čem tolik toužil. Ani jeho rozum už nedokázal umlčet kvílivé zoufalství. Zoufalství, které prožíval každou noc, které se pralo s jeho každodenním pocitem viny, před kterým nedokázal utéct, který ho ochromoval.
Býval příliš sebevědomý, příliš ambiciózní, příliš nevědomý. Děsil se toho, čeho by byl schopen. Věděl to. Kruci, věděl, co to všechno znamená, věděl, jaké byly jeho plány, co všechno obnášely, tak proč to nechal zajít tak daleko? Proč se nechal zlákat? Byl to on, nebo jeho plány, co ho přitahovalo víc? Byla to jeho zvrácená tělesná touha, nebo touha po moci, kterou zaštiťoval větším dobrem? Jenže komu by to dobro něco přineslo? Arianě, již nesmyslně obětoval? Mudlům, které by ovládli?
Až teď dokázal domyslet všechny důsledky, dokázal domyslet vše a děsil se, že by toho byl schopen. Byl by toho schopen, u Merlina, byl! Byl by schopen obětovat mnohé s myšlenkou na dobro společnosti. Byl by schopen obětovat ledasco na cestě za mocí. Dokázal by ledasco ospravedlnit a ona to věděla. Věděla to a snažila se ho ochránit, snažila se mu zabránit v nejhorším. Jak daleko by byla doba, kdy by dokázal obětovat i to, co by mu mělo být nejdražší? Kdy by takovou oběť dokázal přijmout?
Cítil se vinen. On to byl, kdo měl vše zastavit. On to byl, kdo nedokázal odmítnout, odolat. On to byl, kdo podlehl, a kdyby se tak nestalo, žila by. Kdyby dokázal zabránit souboji, kdyby dokázal včas zakročit. Kdyby...
Jenže on to nedokázal. Nedokázal nepodlehnout. Jeho slabost, jeho sebevědomí, to ji zabilo. Mohl tomu zabránit, kdyby prohlédl včas. Ale on nechtěl. Nechtěl ji poslouchat, když ho varovala, když ho prosila.
Merline, jak dobře ho znala! Tak dobře věděla, co se děje, jaké nebezpečí je v něm, jaké je v Gellertovi. Jak ničivé by bylo jejich spojení. Tušila, co se stane, tušila, co se skrývá pod povrchem slov, a on ji neposlouchal!
Proč musel pochopit, až když bylo pozdě? Proč nedokázal prohlédnout dříve? Nedokázal, nebo nechtěl? Ve svém bolestném uvědomění si musel přiznat, že nechtěl. Nechtěl ji poslouchat. Nechtěl slyšet o jejích obavách, ač jí tvrdil opak. Nechtěl slyšet, že to, o čem sní, je špatné, i když to věděl. Věděl, co se skrývá za větším dobrem, za líbivými slovy, kterými jde zaštítit a ospravedlnit vše. Ano, byl vinen, ač nedokázal prohlédnout střípky vzpomínek a pochopit, jak se to vlastně stalo. Netušil, jak zemřela, a nikdo mu nemohl dát odpověď. Věděl, jaká kouzla poletovala pokojem. Věděl to, a o to více ho to děsilo. Co když ji doopravdy zabil? Nedokázal se té vtíravé myšlenky zbavit. I kdyby to nebyla pravda, ale i kdyby neměl přímou zodpovědnost za její smrt, přeci byl vinen, a teď, po dlouhých měsících osamění, to na něj doléhalo čím dál tím více. Možná proto, že přese všechno nedokázal zapomenout na něj. Na těch pár okamžiků, kdy mu bylo dáno pocítit... Merline! Proč nedokázal zapomenout?! Proč se pořád zmítal mezi touhou a vinou? Kde hledat rozhřešení? Co má udělat, aby se zbavil všech divoce kvílících myšlenek, které nedokázal roztřídit? Kde najít klid?
Zhluboka vydechl a pomalu vstal z postele. Bos přešel ke stolu a opřel se o jeho desku rukama. Byl unavený. Sny, které mu nedopřály spánku, vnitřní nikdy nekončící bolest, zmatek, boj sám se sebou a svými myšlenkami. Vyčerpání těla, které cítil od té doby, co se u Bathildy probudil ze své horečnaté nemoci, slabost, která jej rozechvívala a kterou nenáviděl. Toužil z toho všeho prchnout, toužil uniknout, zapomenout. Uzavíral se sám před sebou, utíkal před lidmi, utíkal do prázdnoty, do temných koutů své mysli, toužil nebýt, nevnímat, neexistovat.
Nepřítomně zíral na desku stolu a snažil se vytlačit všechny myšlenky z hlavy tak, jak se to učil při nitrobraně, ale nedokázal to. Nedokázal umlčet všechny křičící hlasy, kdy každý jeden hulákal ze všech sil a všechny dohromady tvořily nepřeslechnutelný sbor vtíravého hluku, který naplňoval jeho myšlenky, jeho hlavu tak, že měl obavu, že mu musí každou chvíli puknout.
Zaklonil hlavu a zhluboka se nadechl. Jak z toho všeho ven? Jak najít světlo v temnotě, která ho naplňovala? Jak se vyrovnat sám se sebou?
Promnul si dlouhými prsty krk a znovu sklonil hlavu. Ač nechtěl, přeci jeho pohled padl na hromádku ležící na stole. Mnohokrát rozepsaný a nikdy nedokončený dopis Aberforthovi, oznámení o vyloučení jeho bratra z Bradavic z důvodu nepřítomnosti a dopis od Horatia. Zatnul zuby a zmačkal pergamen do kuličky, kterou zahodil na zem. Věděl, co v něm bylo.
Milý Albusi!
bohužel Vám musím oznámit, že úředníci Starostolce jsou nespokojeni s Vaší momentální prací. V textech nacházejí chyby a nepřesnosti, přitom vše, co jste odevzdával donedávna, bylo perfektní a bezchybné, ale v poslední době tomu tak není. Bohužel, pokud to bude trvat i nadále, budu nucen s Vámi ukončit spolupráci. Byl bych tomu ale velmi nerad.
Doufám, že chápete, co se Vám snažím sdělit, a věřte, že je mi nastalá situace velmi nepříjemná. Kdybych Vám mohl nějak pomoci, pomohu rád.
S přáním krásného dne
Horatio Crockford
Jak bys mi asi mohl pomoci, Horatio? Jak by mi mohl pomoci kdokoliv? pousmál se nevesele. Kdo by mohl pochopit? Když se sám v sobě nedokáži pořádně vyznat? Když se nedokáži soustředit na práci? Když se mi ruce chvějí únavou?
Godrikův důl, srpen LP 1901
Když se u domovních dveří rozklinkal zvonek, Albus sebou poplašeně trhl. Nechtěl, aby sem kdokoliv chodil, nechtěl, aby ho kdokoliv viděl, chtěl být sám, kruci, sám se svými myšlenkami, se svými bolestně vášnivými sny! Ale ten někdo se nemínil jen tak lehce vzdát. Sevřel svůj obličej v dlaních, ale zvonek mu nedal pokoj, nenechal ho v klidu! Nakonec pomalu došel ke dveřím a pomalu je otevřel. „Bathildo?“ promluvil tiše.
„Albusi, drahoušku, dlouho jsi u mě nebyl,“ usmála se. To, jak vypadal a s jakým nesouhlasem se na ni díval, ji znepokojilo. „Smím dál? Upekla jsem ti koláč, vždycky jsi ho měl rád.“ Zvedla košík, který svírala v ruce.
„Já... děkuji... nezlobte se, ale mám moc práce... omlouvám se. Na shledanou,“ zakoktal se a uhnul pohledem, a než se žena před dveřmi stihla nadechnout, přibouchl.
Bathilda se zachmuřila. Takového ho neznala. Je pravda, že ho dlouho neviděla. Co se s ním stalo? „Albusi,“ zkusila zaklepat na dveře. Nikdo se ale neozýval. Cítila, že něco není v pořádku. Že on není v pořádku. Zachmuřeně sešla na ulici a ještě naposledy se podívala na zavřené dveře. Zkusí to jindy, snad bude mít více štěstí.
Albus stál a opíral se zády o zavřené dveře. Nechtěl, aby ho viděla, nechtěl, aby ho viděl kdokoliv. Nechtěl se ani vidět on sám. Proto jí lhal. Neměl práci, neměl! Už neměl práci! Už dva týdny! Chtělo se mu zoufale rozesmát. Nedokázal si udržet hloupou podřadnou práci! Práci, kterou dokázal dělat každý idiot! On! Merline! On, který chtěl být mocný! Proč si stále něco nalhávat? Chtěl! Merline, chtěl! Chtěl všechno! Sevřel obličej v dlaních. Děsil se toho, děsil se sám sebe! Děsily ho jeho vlastní nezvladatelné myšlenky, touhy.
Ne!
Nesmí nad tím přemýšlet, nesmí na to myslet! Zajel si prsty do vlasů a zaskučel. Chtěl! Byl špatný, věděl to!
Ne!
On nesmí, nesmí být silný, nesmí být mocný! Nesmí! Ale copak by dokázal odolat?! Z kapsy vytáhl hůlku a chvíli na ni zíral. Magie znamená moc... magie. Kouzla dávají sílu, bez nich bude bezpečný, bez nich nebude hrozbou, bez nich bude jen jako obyčejný mudla! On nesmí mít moc! On ne!
Pomalu, vrávoravě se rozešel. Musí s tím přestat, musí se vzdát kouzel! A ač ho to rozhodnutí stálo mnoho sil, neviděl jiné cesty. Ale kam ukrýt hůlku? Kam, aby ho nelákala, aby ji neměl na očích? Chvíli váhal, než vykročil ke sklepu, než pomalu sešel po schodech, než opatrně vzal za kliku dveří, které vedly do malé místnosti. Vstoupil do malého prostoru, který byl tak naplněný magií, že se až zajíkl. Tak naplněný vzpomínkami, až jím projela vlna vzrušení. NE! Není tu proto, aby kouzlil, není tu, aby se oddával snům! Položil hůlku na stůl, který pokrývala tenká vrstvička prachu. Opřel se o něj rukama a syčivě vydechl. Merline, proč je to tak těžké? Znovu se jí dotkl prsty, přejel po jejím hladkém dřevě. Cítil mravenčení magie, cítil její pulzující sílu. NE! Vzedmula se v něm vlna bezhlavého, zoufalého vzteku. NE! Popadl hůlku a mrštil jí proti zdi. Nedokázal se tím ale vybít, proto sevřel v rukou polstrovanou bednu s optickým sklem a vší silou ji hodil za hůlkou. Hluk, který způsobil, který se rozlehl po místnosti se mu zakousl do hlavy. Sevřel si uši rukama a pomalu couval ke dveřím. Musí pryč! Chtěl odejít, ale když zvedl pohled, strnul, zalapal po dechu. Merline! Nevěřícně zíral na obraz před sebou. Zíral do jasně modrých očí. Vážných, klidných, do bledé tváře rámované plavými vlasy.
„Ariano?“ zachraptěl. Chtěl se jí dotknout, ale jeho rozechvělé prsty nenašly nic, jen zatuchlý vzduch. Pozadu prošel dveřmi, které za sebou rázně zabouchl. Nedokázal zkrotit zrychlený dech. Jen stál a zíral na zavřené dveře.
Godrikův důl, prosinec LP 1901
„Dnes sněží, maličká, sněží, vidíš? Vím, milovala jsi sníh. Vidíš, jak se snáší dolů, pomaličku, jako malá pírka? Jako pírka z tvých zlámaných křídel. Ne, bílá sněhu za oknem nemůže pokrýt temnotu uvnitř. Jak ironická souhra okolností. Tenkrát taky sněžilo. Tenkrát. Nikdy jsem nechtěl na ten den vzpomínat. Celé ty nekonečné osamělé dny, měsíce, když Aberforth odešel. Na den, kdy jsme tě uložili ke spánku. Taky sněžilo, ale ty už jsi ze sněhu nemohla mít radost. A přeci padal, jako by se nám vysmíval. Padal a neroztál na tvé tváři. Chtěl jsem na ten den zapomenout. Chtěl jsem zapomenout na to, co bylo. Ale copak to jde? Nikdy jsem nepochopil, jak jsi vlastně zemřela. Nic z toho, co se stalo, mi nedávalo smysl. Vzpomínky jsou příliš zmatené, zastřené, bolestivé, a ty mlčíš. Mlčíš a sleduješ mě, i když se stále dokola ptám Jak? Neodpovídáš a já nedokáži číst ve tvých očích. Mlčíš a ve tvých očích je má vina. Jenže kdo odpoví? Jaká je pravda? Kde ji hledat? Chtěl bych vědět, že jsem tě nezabil, ale zároveň se děsím toho, že ano. Ta nejistota. A když půjdu za tebou, řekneš mi pravdu? Odpovíš mi na mé otázky? Ty jsi vždycky odpovídala pravdivě. Varovala jsi mě a já jsem tě neslyšel, nechtěl jsem tě slyšet. A teď mlčíš, dlouhé měsíce, které už nedokáži spočítat, jen mlčíš, nemluvíš. Mlčíš a díváš se na mě smutnýma očima. Ale co mi chceš říct? Proč mi neodpovíš? Mám ještě naději? Ne, já jsem svou naději zabil, zabil jsem tebe, která jsi byla nadějí. Půjdu, jen ještě pár posledních nádechů. Půjdu, jen ještě...“
Albus zavrtěl hlavou a snažil se přemoci vzlyky. Znovu se donutil pohlédnout špinavým zaprášeným oknem ven na snášející se sníh. Pomalu se stmívalo. Už nemohl dál. Už nemohl uniknout přízrakům, které ho pronásledovaly. Kterým se marně bránil schoulený v koutě, v zoufalství, v šílenství. Už neměl sil. Sáhl do kapsy kalhot a nahmatal malou lahvičku. Sevřel v prstech sklo zahřáté teplem jeho těla a vytáhl ji do odcházejícího denního světla. Krvavě rudý obsah se zaleskl, když otevřel dlaň a pohlédl na ni. Musí to udělat, než znovu upadne do letargie a zoufalství šílenství.
Byla maličká, a přeci mu připadalo, že váží mnohem víc, snad cent nebo dva, když ji pevně sevřel v dlani a vytáhl zátku.
„Je čas, maličká, já vím. Je čas,“ zachraptěl ještě k přízračné postavě, kterou viděl jen on. Než zvedl ruku, aby vypil smrtící obsah a ukončil všechno své trápení.
„Petrificus totalus!“ vykřikl za jeho zády bolestně známý hlas a on strnul. Nevnímal zavrzání dveří, neslyšel tiché kroky, nepocítil ničí přítomnost, a přeci tu někdo byl. Někdo, koho dobře znal a jehož příchod už nečekal.
Liduprázdnou ulicí, vedoucí napříč Godrikovým Dolem, kráčel svižným krokem vysoký štíhlý mladík. Nijak zvlášť se nelišil od běžných nádeníků a tuláků, které si statkáři najímají na sezónní práce. Jeho široká ramena kryl ošumělý svrchník, ze kterého koukal otřepaný límeček košile, a na krku měl uvázaný červený šátek. Bekovku si narazil hluboko do čela a zpod ní mu koukaly ledabyle ostříhané kaštanové vlasy. Přes rameno měl přehozený nevelký vak s veškerým svým majetkem. Jediné, co snad na něm mohlo být zvláštní, byl jeho věk a živé modré oči, kterými pozorně sledoval své okolí. Mohlo mu být něco kolem osmnácti let, a přesto jeho větrem ošlehané a do hněda opálené tváře pokrývalo husté strniště. V pohledné tváři ostře kontrastovala dlouhá, již zhojená, jizva, která se táhla od ucha až na bradu.
Kráčel pevně a čerstvý sníh mu křupal pod nohama pokaždé, když došlápl, a za ním zůstávala osamělá řádka stop, které vyšlapal v čerstvé bílé pokrývce.
Bylo to rok, co odsud odešel. Neodešel, utekl. Tenkrát, když ho probrali z bezvědomí, věděl jistě, že musí pryč. Bylo mu jedno kam, jen prostě pryč. Že nemůže zůstat v jednom domě s ním. Musel by ho zabít. Tenkrát zabalil svých pár věcí, které si přivezl z Bradavic, něco málo jídla, co našel, a zmizel dřív, než se jeho bratr stihl vrátit domů. Šel tenkrát celou noc pěšky do vedlejší vesnice, kde se mu podařilo prodat svůj plášť a kabátec a pořídit jednodušší oblečení. Pěšky pak putoval ještě několik dní. Nocoval na samotách a vždy si to poctivě odpracoval. Naštěstí se mu brzy podařilo najít zaměstnání v jednom zájezdním hostinci, kde zůstal do jara. Práce se nebál a jeho zaměstnavatel ho ocenil velmi štědře. Jakmile ale roztál sníh, táhlo ho to dál. Proto s díky opustil hostinec a toulal se krajinou, kam ho nohy nesly. Někdy se nechal kousek popovézt povozem, většinou ale chodil pěšky.
Zamiloval si Yorkshire. Putoval tím krajem rozsáhlých vřesovišť a chudých pastvin ohraničených kamennými zídkami. Byl to tvrdý, rázovitý kraj a stejní byli i jeho obyvatelé. Obvykle toho mnoho nenamluvili, ale pod svou hrubou slupkou byli milí, pohostinní a upřímní. Rád pro ně pracoval. Naučil se toho hodně za ten rok venku. Prožíval intenzivně každou hodinu, každý den. Byl si jistý, že to, co se naučil na malých farmách krčících se v kopcích, v životě využije více, než co se naučil za šest let ve škole.
Při té vzpomínce se zachmuřil. Kouzla používal jen málo, hůlku zabalil do kusu látky a ukryl na dně svého pytle. Celou dobu se úporně bránil vzpomínkám na minulost. Nechtěl myslet na to, co se stalo doma. Ještě dlouho nedokázal potlačit vztek, a když ho přešel, tak stud. Nechtěl myslet na bratra a celé léto se mu to dařilo. Dařilo se mu zapomenout a jeho zaměstnavatelé se nevyptávali. Až před několika týdny ho začal rozptylovat nevysvětlitelný neklid. Nedokázal se pořádně soustředit na práci a ten paličák kozel toho hned využil. Ušklíbl se a přejel si prsty po jizvě na tváři. I lidé, u kterých pracoval, si toho všimli. Místo obvyklého lehkého úsměvu je zdravil se zachmuřenou tváří. Ač se to snažil potlačit, bylo to stále silnější. Stále jasněji cítil, že by se měl podívat domů, a už se nedokázal utěšit myšlenkou, že jeho bratr je jistě v zahraničí. Už neměl stání, až nakonec před týdnem podlehl, rozloučil se s farmáři a vypravil se domů.
Teď kráčel ztichlou, důvěrně známou vesnicí a cítil tetelivé teplo. Přeci jen, tady byl doma. Přese všechno, co se tu stalo, byl toto jeho domov. Jejich domek už byl blízko. Ten nevysvětlitelný neklid ho poháněl, přidal do kroku a narovnal si pytel na zádech. Nevšímal si nevysoké hnědovlasé ženy ve středních letech, která odhrnula záclonu v přízemí jednoho z domků a po jejíž tváři se rozlil široký úsměv. Vyběhla z domovních dveří a chtěla na něj zavolat, ale byl už daleko. Proto jen pokývala hlavou a vrátila se zpět dovnitř.
Když konečně zahlédl známý dům, rozbušilo se mu srdce vzrušením. Nedokázal bratrovi odpustit, na to bylo mezi nimi příliš mnoho nevyřčeného, ale nemohl popřít, že se na něj těšil. Něco nevysvětlitelného v něm si ho přálo vidět, přálo si se přesvědčit, že je v pořádku. Když se ale přiblížil, zachmuřil se. Vysoký živý plot, který vždy pečlivě udržovali, byl přerostlý, skrz sníh čouhala vysoká tráva a dům byl temný, nikde nesvítilo světlo. Měl pravdu, je pryč. Ale přeci jen s povzdechem prošel brankou, která hlasitě zavrzala. Vida, potřebovala by promazat. Pružně vyběhl několik schodů a vzal za kliku. Bylo zavřeno.
Nesouhlasně zavrtěl hlavou a začal se přehrabovat v pytli, hledaje svou hůlku. Když ji našel, rychle ji zbavil jejího neumělého obalu a klepl s ní do kliky. Dveře se neslyšně otevřely a on rychle vešel. V mizícím světle prošel chodbou a u obývacího pokoje se zarazil, když zaslechl tichý chraplavý hlas: „Je čas, maličká, já vím. Je čas.“
Při těch slovech mu přeběhl po zádech mráz a vzápětí polilo horko. Kruci, to snad nemyslí vážně?! Na nic nečekal, vpadl do pokoje a ještě zahlédl záblesk karmínové tekutiny, která se zaleskla v posledním dnešním světle. Už na nic nečekal a švihl hůlkou.
„Petrificus totalus!“
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Mata (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter
Diskuse pro článek Pro větší dobro XXVI.:
Vždyť už musíš bejt otrlá To zvládneš, já to věřím.
Teda, ty mi dáváš. Ty mě jednou snad zabiješ... Tolik smutku za jeden večer je smrtící dávka!
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!