Pro větší dobro XXVIII. • OurStories.cz ~ naše povídky

Kudy vede cesta z temnoty?

26.11.2015 (10:00) • Mata • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 952×

XXVIII. Najdeme světlo?

Aberforth vpadl do své ložnice a práskl za sebou dveřmi. Vztekle přešel po malé místnosti a pěstí praštil do desky psacího stolu, až ho zabolelo v ruce a do očí mu vyhrkly slzy.

Merline, proč? Proč?! Má tohle zapotřebí?! Unaveně se sesul na židli a opřel obličej do dlaní. Už měsíc se pokoušel přivést Albuse k životu, ale všechno vyšlo vniveč. Veškeré jeho pokusy byly marné. Hučel do něj pořád a začínal si sám připadat jako blázen trpící samomluvou. Ač se tomu ze všech sil bránil, začínal propadat zoufalství. Jeho letargie ho děsila. Lektvary mu musel nutit. Odmítal je, nechtěl se léčit. Nakonec se musel uchýlit k tomu, že mu je dával tajně do pití. Příčilo se mu to, ale copak mohl dělat něco jiného?! Copak by ho v tom měl nechat? To přeci nejde, nemohl, nesměl, a jen jeho paličatá tvrdohlavost zapříčinila, že se ještě nevzdal. Vyhlásil Albusovi válku, kterou chtěl za každou cenu vyhrát. Bojoval ze všech sil s jeho mlčenlivostí, odevzdaností a hledal sebemenší jiskřičku života v jeho temném vědomí. Hledal, ale nenacházel.

Jak dlouho to ještě vydrží? Byly chvíle, kdy už toho měl všeho dost, kdy měl sto chutí sbalit svých pět švestek a utéct jako po smrti sestry. Být pryč, vypadnout z toho všeho. Když se ale uklidnil, věděl, že nesmí, nemůže. Albus byl jediný člověk na celém světě, kterého měl. Musel to vydržet kvůli němu, kvůli sobě. Nemůže to přeci trvat věčně! Jednou se to musí zlomit, musí se to obrátit. Ať už k horšímu, nebo k lepšímu. Už jednou ho opustil, a teď to neudělá.

Bathilda říkala, že byl nemocný, možná kdyby zůstal doma, nezašlo by to tak daleko. Ale jak by mohl, když tenkrát v něm jediný pohled na něj vyvolával nezvladatelnou bouři vzteku?! Jenže tím nemělo cenu se trápit. Minulost nezmění.

Zhluboka povzdechl a prsty si zajel do rozježených vlasů. Včera se tu zastavil lékouzelník. Nebyl nadšen z toho, že neudělali žádný pokrok. Znovu navrhl hospitalizaci a Aberforth se tomu stejně usilovně bránil. Jeho stav se nehoršil, díky lektvarům se jim podařilo potlačit bludy a děsivé noční můry. Fyzicky vypadal mnohem lépe, spánek a, sice skromné, ale pravidelné jídlo mu evidentně dělaly dobře, ale to bylo všechno. Jinak se nezměnilo nic, vůbec nic, a to ho děsilo.

Znovu vstal a přešel po pokoji. Přemáhal v sobě vztek, který ho popadl před chvílí. Musel se ovládnout, musel být klidný. Prostě musel! Ve chvílích, jako byla tato, měl sto chutí mu křičet do obličeje, nadávat, rozbíjet věci, třást s ním, dokud se neprobere, a to pak utíkal do svého pokoje. Zavíral se před světem, zavíral se před ním a tady běsnil, vybíjel svůj vztek, dokud se neuklidnil, dokud nenašel ztracenou rovnováhu, dokud v sobě nenašel aspoň trochu síly jít dál, nebo se alespoň plahočit.

Kdyby už aspoň bylo jaro. Dny se sice pomaličku prodlužovaly, ale kolem domu stále ležely hluboké závěje sněhu. Zima mu připadala nekonečná. Jaro znamenalo naději, nový začátek. Přinese ji i jemu? Přinese ji Albusovi? Musel tomu věřit. Chtěl tomu věřit!

Často vzpomínal na Yorkshire. Léto tam mu připadalo nesmírně vzdálené, jako sen, jako jiný život, který žil kdysi dávno, a přeci to bylo jen něco přes měsíc, co opustil malou farmu, kde zrovna pracoval. Vzpomínal na kyprou farmářku, která v rukou pevně svírala chod celého hospodářství, protože její manžel nedávno zemřel. Na jejího nejstaršího syna Johna, chlapce stejně starého jako on, předčasně dospělého silného mladíka s velkýma rukama. Mlčenlivého, rozvážného, pracovitého. Rychle se spřátelili. A na Malou Lucy. Tak říkal John své mladší sestře, ač těsně před tím, než odjel, oslavila šestnácté narozeniny. Uměla se smát tak vesele a bezstarostně, až ho hřálo u srdce. Když věšela prádlo, obstarávala kuchyni, pobíhala při tom lehkým, téměř tanečním krokem. Rád ji sledoval, když dojila krávy, když se smála a sypala u toho slepicím. Zastala práce za tři, a přesto sršela nezdolnou energií. Zhluboka povzdechl a zatřásl hlavou. Když se s ní loučil, poprvé ji viděl posmutnět. Chyběla mu stejně jako ta tvrdá rázovitá krajina. Jenže teď má jiné povinnosti. Možná, snad, až bude Albus v pořádku, by se mohl do Yorkshiru vrátit.

Teď se ale nesměl nechat strhnout chmurnými myšlenkami! Nesměl se nechat udolat letargií! Přeci to nevzdá! Nemůže to vzdát, už z principu ne. Nikdy se nevzdal, ani teď ne! Přese všechno, co se mezi nimi stalo, nemohl. Dělal to snad proto, aby si to s ním mohl konečně vyříkat? Aby mu někdy dokázal odpustit? Sám netušil. Albus byl jediná rodina, která mu zbyla. Možná je přeci jen něco pravdy na tom, že krev není voda. Ale kde sebrat síly, když docházejí? Kde?

Ušklíbl se a protřel si oči. Za oknem pomalu padala tma, za chvíli bude čas na večeři, měl by ji jít připravit. Zatřásl hlavou a zhluboka povzdechl. Pomalu se zvedl a vyšel ven ze své ložnice.

Malý sad za domem se skrýval v mlze a Aberforth rychle přeběhl tajícím sněhem do kůlny. Potřeboval naštípat dříví a připravit na oheň v kamnech. Když šlápl do hluboké kaluže a v botě mu začvachtala studená voda, odfrkl si a zaklel. Vpadl dovnitř a snažil se vyklepat vodu z boty. Moc mu to ale nepomohlo.

Rozhlédl se po kůlně. Díky Merlinovi, měli dříví dost. Uvolnil sekyru a začal na špalek skládat jedno polínko za druhým, aby je mohl rozštípat a připravit do kamen. Byla sotva půlka února a venku byla obleva. Tušil, že zima ještě nekončí, ale přesto už v kostech cítil jaro, jako lezavé napětí, které ho pohánělo k činnosti. Jako neklid, který ho zachvacoval každý rok, ať byl kdekoliv. Vždy byl citlivý na přírodní děje, na přírodní koloběhy, ať už to byly změny ročních období, nebo fáze měsíce. A teď neměl stání, táhlo ho to ven. Copak se z něj za ten rok stal tulák, který nevydrží na jednom místě? Nebo byl takový vždycky, jen to nevěděl? Copak ho tu dříve držela jen milovaná Ariana? Ušklíbl se, znovu se rozehnal sekyrou a připravené polínko se rozpadlo na dva kusy. Nemůže pryč, ještě ne. Dokud nedosáhne toho, co si předsevzal, nemůže odejít. Ale pak? Pak už ho tu nejspíš nic neudrží.

Ač bylo chladno a od úst mu stoupala pára, zapotil se. Zhluboka vydechl a opřel sekyru. Hřbetem ruky si otřel zvlhlé čelo, na chvíli si sedl na špalek. Rozhlédl se po temné prostorné kůlně a stáhl obočí v zamyšlení. Chyběla mu práce kolem zvířat, chyběla mu každodenní stereotypní jistota, kterou domácí zvířectvo přinášelo. Když už tu musel trčet, co kdyby do jara přestavěl kus kůlny na chlívek? Vstal, založil ruce v bok a rozhlédl se. Kdyby přerovnal dříví a zahradní nářadí dozadu, promnul si bradu a zamračil se. Došel k hrubým dveřím, opřel se o rám a rozhlédl se po jejich zahradě. U domu byla malá terasa a kolem ní rostly růže, které pěstovala Ariana. Pokud ovšem nezmrzly, nikdo je na zimu nepřikryl. Jinak byly v zahradě jen stromy a tráva. Kdysi tu bylo několik zeleninových záhonů, ale ty po matčině smrti zrušili. Neměl se o ně kdo starat. Jedna koza by se tu uživit mohla. Pousmál se. Bude to muset ještě promyslet. Vrátil se do kůlny a posbíral naštípané dřevo, aby je mohl odnést dovnitř.

„Hmm, Denní věštec už neví, co by psal,“ ušklíbl se Aberforth a natočil noviny víc k mihotavému světlu ohně z krbu, který osvětloval obývací pokoj.

Po chvilce, kdy studoval text, je sklonil a zkoumavě se zadíval na bratra, který nehnutě zíral do plamenů. Nic. Zase nic! Povzdechl, složil noviny a položil je na područku Albusova křesla. „Dojdu pro lampu, už tam houbelec vidim.“ Podrbal se ve vlasech, a když nedostal žádnou odpověď, zavrtěl hlavou a odešel z místnosti.

V kuchyni si protáhl ztuhlá záda a zívl. Další den za nimi a žádný pokrok. Zamračil se a vzpomněl si na rozepsaný dopis pro pana Pullchera nahoře na jeho stole. Dopis, ve kterém žádal o hospitalizaci Albuse. Copak to má doopravdy vzdát? Stiskl zuby a mávnutím hůlky rozsvítil petrolejku. Přeci není takový zbabělec, aby se vzdal! A přesto cítil, jak mu docházejí síly. Všechno se v něm pralo. Zavrtěl hlavou a sebral lampu ze stolu. Pomalu vyšel na chodbu, a když vstoupil do pokoje, zvětšil plamen, aby lépe viděl. To, co uviděl, ho dokonale vyvedlo z míry. Merline! Otevřel naprázdno ústa a zase je s klapnutím zavřel. Jen němě zíral před sebe a v hrudi se mu rozlévalo hřejivé teplo. Konečně!

Albus svíral v rukou noviny a prstem přejížděl po řádcích. Ve tváři měl zaujatý výraz. Aberforth téměř nedýchal, jen tiše došel ke stolku a postavil na něj lampu. Mlčky sledoval bratra, neodvažoval se vydat jedinou hlásku, aby ho snad nevyrušil.

„Zemřel pan Cufey,“ zachraptěl tiše Albus a zvedl oči.

Aberforth se pousmál a pomalu si sedl na židli naproti němu. „Znal jsi ho?“ zeptal se s nadějí.

Albus jen kývl hlavou a stáhl obočí v zamyšlení.

„Kdo to byl?“ znovu se pokusil Aberforth o navázání konverzace. Snažil se, aby dotaz vyzněl nenuceně a lehce, hlas se mu ale chvěl vzrušením.

„Nejvyšší divotvorce Starostolce,“ zamrkal Albus, po chvilce mlčení, jako by si vzpomněl na dávnou vzpomínku. Znovu sklopil pohled k novinám. „Jak se asi má Horatio?“

„Kdo je Horatio?“ zkoumavě ho pozoroval Aberforth, a když neodpovídal, zkusil to znovu. „Znáš ho? Nechceš mu napsat?“

„Ne,“ odpověděl jen a zahleděl se do krbu. „Nechci,“ vydechl, než se znovu ponořil do mlčení.

Aberforth měl sto chutí bláznivě se rozesmát, ale ještě se ovládl. Nikdy by neřekl, že pár Albusových slov bude pro něj znamenat tolik! Tak teď už to nevzdá! Bratříčku, prohráváš!

Na oko nezúčastněně se zvedl ze židle a s rukama v kapsách přešel po pokoji. „Za chvíli půjdeme spát, přijdu pak pro tebe, jen ještě nahoře přiložim do kamen,“ promluvil ještě na bratra, než prošel dveřmi a vyřítil se po schodech. Rozepsaný dopis hodil do ohně, vyhrabal nový čistý pergamen a spěšně načmáral svým neuspořádaným rukopisem nový, který rozechvěle složil a zalepil do obálky. Nastavil ruku sově, která zahoukala a zamrkala. Nakonec na ni přeskočila a přijala psaní. Pohladil ji po hlavě a otevřel okno, aby mohla odletět. Sledoval ji s úsměvem, dokud ho neroztřásl chlad zvenku. Pak okno zavřel a přiložil do kamen několik polínek. Sedl si ke stolu a zadíval se zavřeným oknem na temnou oblohu. Konečně, po téměř dvou měsících, udělal nějaký pokrok. Konečně se něco změnilo! Stále se mu chtělo smát. Věděl, že ho čeká ještě spousta práce, ale už se nemínil vzdát!

Matné namodralé světlo ozářilo sklep, když tmavovlasý mladík seběhl po kamenných schodech a svítil si u toho hůlkou. Rozhlédl se po poskládaných bedýnkách. V některých byla ještě jablka. V rohu se krčilo půl pytle brambor, to ale nehledal. Potřeboval zkontrolovat, co všechno bude moct využít na přestavbu kůlny. Co všechno tu je a co bude muset někde sehnat. Vedle byla malá místnůstka, kde skladovali různé harampádí, které by mohli ještě potřebovat. Zachmuřil se a stiskl kliku, a když se dveře se zavrzáním otevřely, vstoupil. Zvedl hůlku a rozhlédl se po malé místnosti. V zádech ho zamrazilo, když zaregistroval množství magie, která se tu nastřádala. Bezděky se otřásl. Bedny s uloženými věcmi byly srovnané u jedné ze zdí. Pak tu byl jen stůl a dvě židle, několik podivných stojanů, jinak nic. Vešel dovnitř a pod nohama mu zakřupaly střepy. Zamračil se a sklonil hůlku, aby viděl na zem. Byla tam hromada rozbitého skla kolem velké polstrované bedny, kterou někdo rozbil. Co se tu asi stalo? Podrbal se ve vlasech a chtěl odejít, když zahlédl ještě něco. Opatrně našlapoval a prsty se snažil odhrnout ostré úlomky. Nedokázal ale zabránit tomu, aby se mu některé zaryly do kůže na rukou. Usykl bolestí, ale pokračoval. To, co našel, za to stálo! Odstranil poslední střepy a v prstech sevřel rukověť hůlky. Albusovy hůlky! Hledal ji už od doby, kdy se vrátil, a ona byla tady!

Zvedl ji a zkoumavě si ji prohlížel. Byla nepoškozená, naštěstí. Věděl, že patřila otci. Pousmál se. Kdysi dávno tajně sledoval, jak ji předal synovi, než se nechal odvést do Azkabanu. Bylo to to jediné, co po něm zbylo. Povzdechl a zachmuřil se. Možná, kdyby se to tenkrát nestalo, bylo by všechno jinak. Ale nemělo cenu se tím trápit. Nikdy se tím nechtěl trápit. Proč také? Nikdo to už nezmění. Ale poznamenalo je to všechny. Poznamenalo to vztah mezi ním a Albusem. Je snad tohle způsob, jak k sobě znovu najít cestu? Zavrtěl hlavou a pomalu vstal. Bříško ukazováku mu zabarvila krev z malé ranky, strčil si ho do pusy a rychle vyběhl nahoru. Albusovu hůlku uloží, ve správný čas se bude hodit.

Nitrobrana, zaklínadla, přeměňování, vytahoval Aberforth jednotlivé svazky z Albusovy knihovny a skládal je na hromádku. Lékouzelník mu v posledním dopise doporučil předčítat z knih a ptát se ho na to, co v nich bylo. Ušklíbl se. Tohle bude ještě zajímavé. Učení ho nikdy nebavilo a věděl, jak Albus reagoval na jeho hloupé dotazy, když měl ty ojedinělé záchvěvy, kdy se mu snažil pomoci s kouzlením. Obvykle to skončilo ostrou hádkou. Ale třeba je to způsob, jak ho dostat z letargie. Každopádně, hůlku bude mít pořád po ruce. Hořce se ušklíbl.

Popadl komínek knih a položil ho na stůl. Potřeboval ještě čisté pergameny. To málo, co ještě měl, už mu došlo. Otevíral jednu zásuvku za druhou. Samé popsané, odfrkl si a zpozorněl, když prsty narazil na něco tvrdého. Zamračil se a zalovil hlouběji v zásuvce. Vytáhl velkou, stříbrem zdobenou, knihu. Zaujatě si ji prohlížel a dlaní přejel po černých deskách. Byla krásná. Opatrně ji položil na stůl a otevřel sponu s velkým karneolem. Zalistoval stranami a zachmuřil se, byla psaná písmem, které neznal. Třeba mu to Albus vysvětlí. Přidal ji na hromádku. Nakonec v poslední zásuvce našel, co hledal. Sevřel v podpaží několik prázdných archů, v rukou knihy a opustil pokoj.

Albus mlčky zíral do plamenů v krbu, Aberforth zaklapl učebnici přeměňování, zhluboka si povzdechl, zívl a promnul unavené oči. Dnes už toho měl dost. Všechny jeho otázky zůstaly bez odezvy. Odložil knihu na stolek a vstal. Pak ho ale ještě něco napadlo. Zespodu vytáhl tu velkou zdobenou, kterou našel v Albusově stole. Pousmál se, pomalu přistoupil k bratrovi a položil mu velký svazek na klín. „Co je to?“ zeptal se ho tiše.

Albus jen pomalu stočil pohled na knihu. Chvíli mlčky zíral na černé desky, než ji sevřel v rukou. Aberforth viděl, jak se mu chvějí, když ji zvedl, jak mu zbělely klouby na prstech, když ji pevně stiskl.

„Kdes ji vzal?!“ zavrčel tiše Albus a zamračil se. Aberforth ztuhl. Vycítil hrozbu v jeho hlasu.

„Já... našel jsem ji, když jsem hledal čisté pergameny...“ zamumlal a pro jistotu zabloudil rukou do kapsy, kde měl hůlku.

Albus zabodl zlobný pohled do bratra a pomalu vstal. Aberforth ustoupil o krok a vytřeštěně na něj zíral. Šel z něj strach.

„Co se máš co hrabat v mém stole?!“ zloba z jeho hlasu tvrdě rezonovala. Zloba a bolest.

„Já... nechtěl jsem... nevěděl jsem, potřeboval jsem jen pergameny, uklidni se, prosím.“ Aberforth ustoupil ještě o krok a zády narazil na zeď. Stiskl zuby, hůlku měl připravenou v ruce.

Albus mu chvíli zlobně zíral do vyděšené tváře. Propaloval ho očima, které potemněly a odrážely se v nich plameny z krbu. Bolestně mu připomněl Arianu. Kolem něj se vznášel hrozivý oblak neovladatelného vzteku... vzteku a magie.

Mohla to být sotva chvíle, ale Aberforthovi připadala nekonečná, než bolestně zavřel oči, zhluboka vydechl a sklopil hlavu. Hodil mu knihu k nohám a promluvil, tak tiše, že ho sotva slyšel. „Vrať ji zpátky a už ji nikdy nevytahuj!“

„Dobře, dobře, slibuju.“ Sledoval ho, jak se otočil, pomalu si sedl zpět do křesla a opřel obličej do dlaní. Několikrát naprázdno polkl, aby zahnal sucho v krku, než se pomalu sehnul a sebral knihu ze země. Spěšně vyběhl z pokoje, v Albusově ložnici ji zavřel do zásuvky, v níž ji našel. Tak to se moc nepovedlo, opřel se rukama o stůl, sklonil hlavu. Nikdy by neřekl, že se ho bude bát, ale před chvílí z něj měl opravdu strach, i když neměl hůlku, i když byl zesláblý. Zhluboka se nadechl, aby zahnal poslední zbytky obav. Jeho přání milerád splní.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Mata (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter