Když je všechno jinak - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

V této kapitole se ocitneme na policejní stanici. Kdo je ta neznámá omega, která zachránila Scotta a Stilese před lovci? Komentář potěší! Přeji příjemné čtení. ;)

10.05.2015 (18:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf • komentováno 2× • zobrazeno 1422×

2. kapitola

SCOTT

S Derekem jsme tu stopu sledovali až na okraj lesa. Celou dobu se choval divně. Zdál se mi nervózní. A to u něj bylo sakra divný. U silnice její stopa skončila.

„Už nic necítím,“ řekl jsem.

„Já taky ne,“ zašeptal Derek. Ve tváři měl zvláštní výraz. „Nevím, co jsem si myslel. Že ji tady najdu? Blbost…“

„Dereku, ty ji určitě znáš, že ano? A znáš ji moc dobře,“ konstatoval jsem. Bylo to téměř zřejmé. Derek se na mě rychle podíval. Pak zase stočil zrak k zemi.

„Jo, znám ji, myslím, víc než dobře,“ řekl s pohledem stále stočeným k zemi. A mně bylo jasné, že teď už mi víc neřekne…

Když jsem se vrátil domů, máma už tam byla.

„Jak je Stilesovi?“ zeptal jsem se a padl na židli naproti ní. Byl jsem hrozně unavený.

„Není to tak vážné, jak jsem si myslela. Kost není zlomená, je to jen naražené, takže ho zítra pustí domů. Sice bude chvíli trochu kulhat, ale to ještě nikoho nezabilo a… Scotte? Scotte, posloucháš mě vůbec?“ Matka se mnou zatřásla. Asi jsem si na chvilku zdřímnul. „Scotte, běž si lehnout, ano?“ Jen jsem přikývl a vydal jsem se do svého pokoje.

Bylo to o dva dny později. Stiles za mnou přišel a předstírali jsme, že se učíme, ale museli jsme probrat něco mnohem důležitějšího. Stiles chtěl, abych mu řekl vše, co se událo za ty dva dny. Chtěl, abych mu popsal i všechno, co se stalo, když nás lovili. Nepamatoval si žádnou ženu, která nás zachránila. U probírání, kdo by tak ta žena mohla být a proč se Derek při zmínce o ní chová tak divně, jsme se zdrželi nejvíc.

„Mohla by to být třeba jeho další sestra, ne? Co vím, tak Haleovi měli přece hodně dětí,“ vytasil Stiles další teorii.

„Nemyslím si,“ odbyl jsem ho „Ten pach by musel být tomu Derekovu alespoň trochu podobný, stejně jako byl ten Cořin. Tahle určitě nebyla z jeho rodiny. A kdyby, tak jen hodně vzdálená příbuzná.“

„Tak dobře, sestru si můžu vyškrtnout,“ usmál se Stiles a začal přemýšlet o dalších možných identitách naší neznámé zachránkyně.

„Bože, Stilesi, a není to jedno?“ zakňoural jsem „Připadám si jako nějaká stará drbna!“ Stiles se ošil.

„Tohle není drbání, kamaráde. Tohle je vyšetřování!“ Tohle na mě bylo moc. Plácl jsem sebou do křesla a zmizel za knížkou, která ke mně byla nejblíže.

„Máš ji obráceně,“ usmál se Stiles. Nevrle jsem knížku otočil. Potom bylo chvíli ticho. Třeba Stilesovi došly další šílené teorie.

„A co jeho přítelkyně?“ … Nedošly…

„Tak tohle je teprve pěkná blbost!“ zabrblal jsem. „Která by dokázala být právě s Derekem?“

„Třeba ta stejně nevrlá jako on,“ uchechtl se. Musel jsem se taky usmát. „I když to by se asi zabili navzájem,“ dodal ještě a pak taky drapl po knížce, která ležela vedle něj.

Chvíli jsme se učili. Potom vtrhla do pokoje máma.

„Musím na stanici, za chvíli budu zpátky.“

„Na stanici?“ zeptal se Stiles „Co se stalo?“ Máma se na něj divně podívala, jako by přemýšlela, zda mu to má říct.

„Našli u silnice nějakou dívku. Vypadá, že je fyzicky v pořádku, ale nemluví s nimi. Nechtěli ji hned vozit do nemocnice a tak volali mně, abych se na ni přijela podívat.“

„Počkej, u silnice? V lese?“ vybafl jsem na ni. Mamka sebou cukla.

„Asi ano, proč?“

„U silnice jsme s Derekem ztratili tu stopu… Jedeme s tebou, mami.“ Pomohl jsem Stilesovi se zvednout, jelikož měl ještě trochu problémy s tou nohou. Než nám mamka stihla něco říct, stepovali jsme u auta a čekali, až ho odemkne. Ta vzdala předem jakékoli protesty, protože věděla, že jsou zbytečné.

„Můžete mi to alespoň vysvětlit?“ zeptala se, když jsme vyjeli.

„Mohla by to být ta žena, co nás zachránila před lovci,“ řekl jsem prostě. Máma jen přikývla.

Za chvíli jsme dojeli na stanici. Jeden policista nás zavedl k šerifově kanceláři. Šerif Stilinski byl opřený o stůl a bezmocně se díval na ženu, která seděla na židli u stěny. Kolena měla přitáhlá k bradě. Očima se dívala někam do prázdna.

„Melisso, jsem rád, že jste přišla tak rychle… a co tu děláte vy dva?“ přivítal nás šerif vřele. Máma se na Stilinskiho omluvně usmála a mávla nad tím rukou. Stiles si sedl za otcův stůl a já se opřel o stěnu u dveří. Teď jsem si všiml, že mě ta dívka propaluje pohledem. Vyjekl jsem. Ano, byla to ona, stoprocentně. Hnědé vlasy se jí vlnily kolem obličeje, velké oči jí sice nezářily, ale i v lidské podobě byly zelené. Poznal bych je kdykoliv. Nasál jsem pach. Ano, i ten se shodoval. Teď přede mnou seděla naše zachránkyně. Máma se k ní sklonila.

„Jmenuji se Melissa McCallová, jsem zdravotnice. Neublížím ti.“ Máma k ní mluvila velmi opatrně. „Mohu teď znát tvoje jméno?“ Ona jí však neodpověděla. Znovu stočila svůj zrak ke mně. A potom promluvila.

„Ví to?“ Byl jsem překvapený, ale kývl jsem. „Oni všichni to ví.“ Ona taky přikývla.

„Tak v tom případě by se měli držet dál,“ sykla a podívala se mé matce přímo do očí. Ta ucouvla. Šerif se tvářil velmi zaraženě.

„Takže ona je stejná jako ty, Scotte?“ zeptal se pomalu.

„Jo, je,“ přikývl jsem mu. Ona zase stočila svůj zrak někam do prázdna a tím nám dala najevo, že náš rozhovor s ní skončil. Kousnul jsem se do rtu. Pak jsem pomalu přešel k ní a klekl si před ni, stejně jako to předtím udělala máma. „Chtěli jsme ti tady se Stilesem poděkovat za to, že jsi nás zachránila,“ řekl jsem jí. Podívala se na mě, jen kývla a znovu se podívala do země. Bylo to zbytečné. Vzdych jsem. Zvedl jsem se a otočil se k ostatním. „Myslím, že ji Derek zná. Můžu mu zkusit zavolat a…“ Nedořekl jsem to, protože mě předběhla.

„Ty- ty znáš Dereka, Dereka Halea?“ vyjekla. Prudce se na židli narovnala a propalovala mě pohledem.

„Ano, znám,“ odpověděl jsem jí. Máma se rychle podívala na ni a potom zase na mě.

„Zavolej mu,“ šeptla a já vyšel z kanceláře na chodbu. Vytočil jsem Derekovo číslo a čekal. Po chvíli to zvedl.

„Dereku, jsem na policejní stanici a…“ Skočil mi do řeči.

„Co jsi zase provedl, Scotte?“ uchechtl se.

„Haha, fakt vtipný,“ odbyl jsem ho. „Nemohl bys sem přijet?“

„Proč?“

„V lese u silnice našli dívku. Je to ta, co zachránila mě a Stilese před lovci. Vypadá to, že tě zná. Vůbec s námi nemluví a možná by bylo fajn, kdybys dorazil a…“ Derek mě však rychle přerušil.

„Za chvíli jsem tam.“ Pak telefon ohluchl.

Derek dorazil asi za pět minut. Do kanceláře ho přivedl mladý policista, který se tvářil ulekaně. Mírně řečeno. Derek neměl tady na stanici tak docela dobrou pověst. Byl dvakrát obviněn za vraždu. Obvinění byla sice stáhnuta, ale i tak si zde zanechal pár ne zrovna nejlépe znějících policejních záznamů.

„Dereku!“ vykřikla ta žena a mířila směrem k němu.

„Carol? Co se…“ nestihl doříct, protože mu skočila kolem krku dříve, než se stačil vzpamatovat. Stiles na mě vrhl významný pohled. Derek ji od sebe pomalu odtáhl. Tvářil se velmi překvapeně. Nadechl se. Chtěl něco říct, ale nestihl to.

„Dereku, oni mají Briana,“ řekla. Hlas se jí třásl, do očí jí vhrkly slzy. „Vzali mi ho přímo před nosem a– a nemohla jsem nic dělat, oni prostě…“

„Kdo?“ zeptal se Derek rychle. „Carol, kdo?

„Veirellovi,“ vydechla tiše.

„Cože? Tady?“

„Nevím, kde se tady vzali. Šli i po těch dvou.“ Kývla na Stilese a na mě. Vložil jsem se do jejich rozhovoru.

„Kdo jsou ti Veirellovi?“ Carol zavrtěla hlavou. Derek to však viděl jinak.

„Měl by to vědět, on je stejný jako my,“ řekl směrem k ní. Carol vzdychla.

„Jsou to lovci.“

„Podobní, jako byli Argentovi,“ doplnil ji Derek.

„Ne tak úplně. To ale někdy jindy,“ řekla. „Teď musíme pro Briana! Nevím, co mu dělají, možná už je mrtvý!“

„Teď ještě ne,“ vyhrkl Derek „ani nevíš, kam ho odvedli. Nejdříve tě vezmu k sobě a tam mi to znovu všechno vysvětlíš.“ Chtěla něco namítnout, ale Derek ji však zastavil rázným zavrtěním hlavy.

„Půjdu s vámi, pokud ti to nevadí, rád bych to taky věděl,“ zeptal jsem se Dereka.

„Půdu taky,“ ozval se Stiles a vyhoupl se na nohy. Derek protočil panenky a přikývl…

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf