OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » Paní Pána zla 1/3



Paní Pána zla 1/3Chlapec, který přežil. Každý o něm tvrdí, že má oči po matce, je to lež, jsou totiž po otci.

„Pokojová služba,“ zavolala zvonivě skrz dveře a znovu zaklepala. Stála tam, na spoře vybavené chodbě jednoho z těch druhořadých hotelových řetězců. Žárovka nad její hlavou slabě blikala. Zámek cvakl. Dveře se otevřely. Vykoukl z nich světlovlasý muž ve středních letech s takovými kruhy pod očima, že by se na nich dalo houpat.

To by mohl být on.

„Nevypadáte jako pokojská,“ přejel rychle pohledem její převlek francouzské pokojské.

To říkal i ten chlápek vedle, pomyslela si. Předtím si totiž spletla dveře.

„Taky že nejsem.“ Strčila ho zpátky do dveří a vstoupila dovnitř. „Říkala jsem si, že by vás nejspíš vyděsilo, kdybych se vytasila s titulem IAWC. Nemusel byste mi otevřít a s největší pravděpodobností byste vyskočil z okna,“ usmála se. Smrtelně zbledl, kruhy okolo očí ještě vystouply.

Je to definitivně on.

„Ale klídek, já jsem z oddělení přímého styku s veřejností. Poslali mě z místní pobočky jako uvítací výbor. Jste nový, musíme vás malinko proklepnout, ale hlavně přivítat.“ Vyšvihla další hloupoučký úsměv a obtočila si pramínek blond vlasů kolem prstu.

„Ehm, dobře. Co přesně to zahrnuje?“ Usadil se do křesla. Trochu se mu ulevilo.

„Položím vám několik otázek.“ A pak tě zabiju. Nemohla své myšlenky udržet.

„Mluvte,“ pobídl ji.

„Přiletěl jste sem ze Spojeného království?“

Přikývl.

„Z Londýna?“

Kývl.

„Ve včerejších večerních hodinách? Dne dvacátého třetího srpna devatenáct set sedmdesát devět?“

Ostražitě kývl.

Jsem informovaná! Muhehe.

„Po tom, co jste strávil několik hodin v Greenfordu, kde jste zabil Alfreda Madoxe, jeho ženu Sarah a jejich syna Matthewa?“ vybafla.

„Kurva, jak to…“ Vyskočil na nohy a sháněl se po hůlce.

Prosté ano, by stačilo.

„Crucio!“ štěkla.

Neptejte se, odkud jsem tu hůlku v tom připitomělém úboru vytáhla.

Jeho ponurá tvář se teď zkroutila do bolestivé, nepřirozené grimasy. Hůlka mu vypadla z prstů. Byla si celkem jistá, že její práce tady končí. Hlasitě hvízdla na prstech. Do pokoje vklusalo několik místních bystrozorů. Jeden z nich ji dokonce pozval na rande.

U Merlina, chlape, právě tady ubližuju jednomu z tvého druhu a ani to s tebou nehne? Francie, co nadělám?

Nakonec se vymluvila, že jí letí letadlo. Ono doopravdy letělo, akorát ji tam málem nepustili. Odkdy jim vadí, co mají cestující na sobě?

V letadle má člověk vždy trochu času zapřemýšlet, ne jako při přemístění. To máte čas tak akorát na to, aby se vám udělalo zle. Ujasníme si teď několik věcí. IAWC není nějaká nemoc, je to zkratka pro Mezinárodní agenturu proti nebezpečným zločincům s kouzelnými schopnostmi (International Agency for Wizard Criminals). Vlastně taková liga zabijáků, někde mezi Ministerstvy a policií. Jak se tam dostat? Nijak, oni dostanou vás. Umíte několik bojových umění, samozřejmě plně ovládám hůlku a několik „diplomatických“ chvatů. Ale jazyky?

Za to, že jsem si dokázala ve francouzštině objednat letenku, zasloužím cenu za celoživotní dílo.

 

Po netrpělivé chvilce hledání klíčové dírky se jí konečně podařilo vloupat se do vlastního bytu. Opět totiž někde ztratila klíče. Po otevření dveří na ni čekal obrázek pravého domova. Její vlastní spolubydlící se tvářila velmi odhodlaně a na obličej jí mířila pánví.

„To jsem se tě lekla! Mohla jsem ti ublížit, Laro!“ spustila okamžitě.

„Pánví? Koho bys asi tak zvládla pánví?“ Lara okamžitě začala střílet skeptickými pohledy.

„Mudlu?“ nadhodila jen tak Meryl.

„Proč by se sem vloupával mudla?“ nechápala Lara.

„Proč by se sem vloupával kouzelník? Víš, hůlka není jenom na zabíjení lidí a obranný kouzla a tyhle všechny to… Vždyť víš.“ Sklonila pánev a udělala dva kroky do kuchyně, kde na ni vrátila polo-osmaženou sekanou. Jejich byt byl totiž opravdu OBROVSKÝ. Několik málo, opravdu málo metrů čtverečních.

„Hej, chytej.“ Hodila po ní pytlík s bagetami, které byly ještě nedávno teplé a křupavé. Škoda. Nakonec přešla k zrcadlu, které visí za kuchyňským koutem. Je hezké, v bílém obrazovém rámu, za to Lara měla pořádnou ránu. Vlnité hnědé vlasy, to před tím byla paruka, se zacuchaly a tvořily děsivé chuchvalce kolem tváří, řasenka byla více než mírně rozmazaná a na krku měla mělký škrábanec. Naneštěstí nebyl z bitvy, ale od sousedovic kocoura, který ji nenávidí.

„Vypadáš děsně,“ zavolala na ni Meryl z kuchyně.

„Vypadám, jak se cítím,“ odvětila Lara. Mít v baráku psycholožku je na ránu. Meryl studuje už několikátým rokem, ale díky Laře má práci v oboru u nich na pobočce. Na Lařin post ale nemá. Oddělení pro přímý styk s veřejností je hezčí název pro oddíl zabijáků, ale nenechte se zmást, ta práce je fajn.

„Myslím, že mě moje práce nenaplňuje, nudím se,“ přejela si Lara prsty po kořeni nosu. Meryl nereagovala, protože takové řeči Lara vedla, dokud jí nepřidělili novou sebevražednou misi.

„Zabila jsi dnes někoho?“ zeptala se namísto toho.

„A víš, že vlastně ani ne?“ podivila se. „A i kdyby, nepotřebuju o tom mluvit, nechápu, že tě to ještě pořád znepokojuje.“

„Mě znepokojuje, že tebe to neznepokojuje. Protože vzít někomu život…“ Pokračovala by, ale Lara nechtěla poslouchat další přednášku.

„Život beru a chráním tak jiné. Je to práce,“ odvětila.

„Ale lidské by…“ Ke slovu se ale opět nedostala nadlouho.

„Lidskost se přeceňuje,“ odtušila hořce Lara.

„Psychopate, proč já s tebou bydlím?“

„Protože nás potom nikdo se zdravým rozumem nepřijde vykrást,“ zkusila to Lara.

Přesunula se do křesla a spokojeně hodila nohy na stolek před ním. Konečně si mohla odpočinout.

Jak to tak bývá, odpočinek netrval dlouho. Ozvalo se naléhavé ťukání na okno. Lara se s hlasitým mručením a skučením zvedla z pohodlného křesla a pomalu otevřela okno. Sova se načepýřila, vyplivla dopis a adresátku na pozdrav klovla. Příjemkyně zlotřilce ještě na poslední chvíli zprávou přetáhla.

„No, tak ta už nepřiletí,“ konstatovala.

„Co ty těm ubohým zvířátkům děláš?“ divila se Meryl.

„Já jim? Krysy poletavý,“ zanadávala Lara. Konečně mohla otevřít obálku s razítkem IAWC. Nadskočila radostí.

„Miluju svoji práci!“

„Tak už se rozmysli.“

„Práce snů!“ Znovu si přečetla obsah obálky a několikrát jméno samotného cíle. Okamžitě se vřítila do kuchyně a začala papírem máchat Meryl před obličejem.

„Jo, tvá poslední práce,“ snažila se ji Meryl uzemnit.

„Ta nejlepší,“ snažila se ji neustále přesvědčit Lara.

„Víš, kolik životů si to už v tý vaší Agentuře vyžádalo? Kolik agentů? Kolik obyčejných lidí? A víš, kolik z nich poslali za mnou po tom, co se s ním pouze jednou setkali? Neříkej mi, že ho nedokázali zastavit, jenom pro to, že jsou neschopní.“

„Ale oni jsou,“ plácla bez rozmýšlení Lara. Meryl zakroutila hlavou, na znamení kapitulace a dál se věnovala už mírně připálené sekané. Lara si opět s radostí přečetla rudě psaný text: Lord Voldemort (smrt nejvyšší prioritou).

 

***

Příležitost k setkání se naskytla hned následující den. Sova zaklepala na okno krátce po poledni. Lara už si natáhla kožené kalhoty, odolají nárazu - málo co vás pak poškrábe. Koženou vestu, košili, opasek s hůlkou a kolík z orunitia. Onen „kolík“, jak kusu kovu ve tvaru i velikosti hůlky s radostí říkala, dokázal vstřebat jakoukoliv kletbu. Teď stála před zrcadlem a kontrolovala make up.

„No páni, ty máš make up a to není součástí převleku. Dokonce ani propálené či záplatované oblečení. Ty jdeš před bojem Ty-víš-s-kým ke královně? Jako sekne ti to, ale to mu bude jedno.“ Meryl jako vždy mlela jedno přes druhé.

„Tak aby bylo jasno, i normálně se umím oháknout. Ke královně nejdu, ale chci nějak vypadat, až ho skopu do kuličky a přijede tisk a tyhle lidi. Nechci vypadat jako bezdomovec,“ vysvětlovala Lara.

„Chceš říct, že nechceš vypadat, jako obvykle,“ setřela ji Meryl.

„Sklapni.“ Poohlížela se Lara po své nové pistoli Browning HP. Zkontrolovala zásobník a až potom si všimla nadzdvihnutého obočí své spolubydlící.

„Pistolka. Vážně?“

„Jak často si opakuješ kouzla na odrážení kulky? Navíc střelivo je z toho, co tento kolík. Víš, kolik mě to stálo?“

„To ne, ale máš toho plnou skříň.“ Konečně spokojeně usrkla ranní čaj a dál nesouhlasně sledovala Lařino počínání.

„Nožík?“ ozvala se zanedlouho. Ale spíše v tom znělo: „A klaunský nos si nebereš?“

„Neznám nikoho, kdo by si po probodnutí srdce vesele odkráčel,“ oponovala Lara.

„Ale ta stvůra srdce nemá.“

„Není to upír.“ Doufám.

Nepadly žádné další námitky. Lara si naposledy zkontrolovala zavazování vojenských bot, kývla na pozdrav a neochotně se přemístila.

 

Vzduch prolezl kouř a kouzla. Pach krve se převaloval sem a tam. Ve vzduchu praskalo, jak jím létala kouzla, obloha se zbarvila do šedé a na bojiště zavítalo i pravé anglické počasí. Černé hábity proti tmavě modrým. Dokonce několik civilistů. Tak Agentura označuje převážně členy Fénixova řádu. Neohroženě vykročila středem bitevního pole. Těsně nad hlavou jí prosvištěla kletba. Nehnula ani brvou. Ve středu všeho dění stál vysoký, pohublý černovlasý muž. Vypadal na třicet, ale Lara věděla, že je to jenom iluze. Podívala jsem se do jeho světle zelených očí. Oči vraha. Mám je také. Prý se to pozná, když víte, co hledat.

Kosil je jako trávu. Přímo před ní složil dalšího, nezaváhal, ani nemrknul. Vyslala dýku. Zachytil ji v letu a konečně Laře věnoval svou pozornost. Pootevřel své úzké rty.

„Avada kedavra!“ Nebylo to zvolání. Spíš to oba vyřkli namísto pozdravu. Kletby se do sebe zaklesly a po chvíli se zahubily navzájem.

„Konečně někdo, kdo se nebojí hrát si s ohněm.“ Vyslal další. Odrazila ji jako nic.

„Hrej si, dokud tě nespálím,“ odsekla s úsměvem.

„Alespoň poslali někoho bez kníru,“ konstatoval. Jeho hlas byl naprosto klidný, skoro až příjemný.

„Beru to jako kompliment.“ Přešlápla si a dál odolávala náporu kouzel.

„Kdo vy vlastně jste?“

„Lara Cole z IAWC, vaše noční můra.“

„To se mám.“ Vražedně se usmál. Vycítila kletbu za zády. Vtáhla ji do lapače, který vyhodila vysoko do vzduchu, až se zaleskl. Vytáhla zbraň a střelila milého Smrtijeda přímo mezi oči. Sesunul se k zemi. Uklidila pistoli, chytila lapač a opět plně věnovala pozornost budoucí mrtvole.

„Ano, máte se. Dokud vás nezabiju.“

„Omyl, já zabiji vás.“

A začala přestřelka. Kletba za kletbou. Kouzla se odrážela, tříštila. Bojiště se postupně vylidňovalo.

 

Probudilo ji až světlo dobývající se do obýváku skrz závěsy. Líně se převalila na druhý bok. Bolestivě zasténala.

„Máš vlastní pokoj, proč nespíš tam?“ Takhle Meryl přála dobré ráno. Do toho ještě nemilosrdně rozhrnula závěsy. Lara jen vztekle zavrčela do polštáře.

„Do pokoje bylo daleko.“ Přitáhla si deku. Meryl jen vzdychla a dala vařit vodu.

„Vypadáš děsně, jak to dopadlo?“

„Jeho nekrolog pověsíme na zeď vedle tvého diplomu,“ slíbila.

„Ale já ještě diplom nemám.“

„No právě.“ To bylo zjevně signálem k tomu, aby z lednice vytáhla Dort útěchy. Kus ukrojila.

„A jak ses z toho dostala?“

„Vlastně ani nevím. Letěla jsem vzduchem, pak jsem byla v jezeře. Myslím, že si myslí, že jsem se utopila, protože mě při tom letu trefil Mdlobou. Ale netrefil!“ Vztyčila Lara vítězoslavně prst.

„Tak ty myslíš, jo?“ ptala se Meryl opatrně a pro jistotu ukrojila u dortu další kus.

Lara už se pomalu sápala po druhém kusu dortu, ale přerušilo ji klepání na dveře.

„Co?!“ S trhnutím otevřela.

„Laro, tedy madam, tedy paní, chci říct, agentko…“ koktal kluk z ulice, kterého měla jako jednoho ze svých špehů.

„Co?“ zopakovala otázku.

„Mám vás okamžitě poslat za město. Je tam. Je tam Vy–víte-kdo.“

„Prostě řekni, že mi Voldie kazí snídani,“ vztekala se.

„Co prosím?“ Přikrčil se.

„Bež.“ Pokynula mu k odchodu. Byla na hranici nepříčetnosti. Otočila se na patě, do polozablácené ruky chytla zbytek čokoládového dortu a vyšlápla si to zpět ke dveřím.

„To je krajně nehygienické,“ informovala ji Meryl.

Lara si lhostejně ukousla veliký kus.

„Dneska se nepřevlékneš?“ skoukla ještě Lařin potrhaný jezerní vodou nasáklý oděv.

„Stydne ti čaj,“ odpověděla.

„Tvé chování je značně hrubé. Myslím, že to v tobě vyvolává agresivitu a to není dobré pro…“ Lara by jistě slyšela víc, kdyby nezacvakla dveře a nenásledovala svůj kontakt.

Konečně se došourali na místo určení. Čerstvě ožehlá zřícenina domu. Kluk raději utekl. Své košili ještě přidala, když si do rukávu otřela čokoládové drobky. Zmonitorovala situaci a kradmě vstoupila dovnitř. Špičkou boty odkopla několik střepů.

„Nový parfém? Cítím rybinu,“ ozval se známý hlas.

„Ne“ houkla otráveně, spíš jen tak do větru. Kde je?

„Tak už jsou Vánoce? Kapříci...“

„Ne.“ Dneska jsem tak výřečná.

„Kdo vám to udělal?“

„Co?“

„Kostým alá vodník…“

„Vy.“ Ano, opravdu geniální odpověď, teď ho najdi a dodělej.

„Vypadáte opravdu děsně.“

„Hele, já bych to moc nepokoušela, nebo…“

„Nebo mě zabijete?“ vysmíval se jí.

„Existujou horší věci než smrt,“ ujistila ho. Prostor naplnil jeho smích.

„Rád bych v našem dozajista duchaplném rozhovoru pokračoval, ale mám i jiné povinnosti.“

„Co? Hele, zrovna jsem sem došla.“ Rozhlížela se beznadějně.

„Nemůžu za to, že se táhnete jak smrad. Oh, pardon, ten smrad táhne z vás,“ zasmál se vlastnímu vtipu a ona ho konečně uviděla, jak mizí v oblaku černého dýmu.

„Ha, ha, ha,“ zamumlala si pro sebe sarkasticky a utahaně se otočila zpět k domovu.

 

„Geniální! Skvělý!“ Cupitala si to Lara nadšeně přes kuchyň k malinké komoře. S trhnutím rázně otevřela její dřevěné dveře. Spousta haraburdí a tma.

„Ne, ne, zlomené, přepálené, uražené, přeražené, nakřupnuté…“ Začala vyhazovat jedno uskladněné koště za druhým.

„Tohle by rozhodně nemělo trčet odsud a tohle tady a… Ne!“ Vyhodila další.

„Bingo!“ Povedlo se jí vyprostit nezničené koště z nejtemnějšího zákoutí komory.

„Na to ani nemysli, to je moje,“ ozval se jí za zády Merylin rozhodný hlas.

Lara nahodila pohled štěněte.

„Ne,“ zněla odpověď.

„No ták!“ Lara si k sobě koště přitulila ještě pevněji.

„Máš na košťata katastrofální účinky. Nevěřím, že ti vůbec někdy šel famfrpál.“

„Pf. Za to nemůžu já, ale moje práce,“ stála si Lara na svém, stále neochotna vzdát se koštěte.

„Proč si vůbec skladuješ ty košťatové mrtvolky?“ Meryl opovržlivě hleděla na vyházenou hromadu harampádí, která parádně nadělala na podlaze v obýváku.

„Co s nimi jiného?“

„Existuje sběr…“

„Co?“

„Proč se vůbec snažím, ta košťata tam odnesu.“

Lara se vítězoslavně usmála a začala směřovat ke svému pokoji i s ukořistěným koštětem. Meryl jí ho hrubě vytrhla z ruky.

„Na co ho chceš?“

„Pozemský útok nezafungoval,“ začala Lara. „Voda taky nic moc.“

„Možná proto, že není Čarodějka ze Západu?“ zkusila to Meryl.

„Občas zapomínám, že jsi Američanka,“ povzdechla si Lara. „No, takže zkusím útok ze vzduchu. Prostě tam vlítnu, zmapuju situaci, všechny zneškodním, pak slítnu a…“

„Myslím, že to „slítnu“ bude na prvním místě,“ odvětila Meryl s přimhouřenýma očima od předstíraného přemýšlení.

Následovat laserově vražedný pohled.

„A budu se hlasitě smát nad Voldemortovou mrtvolou,“ dokončila Lara konečně.

Pokojem se rozlehlo pomalé tleskání.

„Co?!“ vyštěkne Lara.

„To se nepovede.“

„Ale jo.“

„Kup si koště.“

„Grr.“

 

O půlhodiny později, několik galeonů lehčí, o jedno koště těžší a ulici plnou vyděšených kouzelníků spokojenější, si to mířila přímo k místu neodvratného střetu. Přes husté mrazivé mraky nebylo skoro vůbec vidět, ale záblesky světel a smrad kouzel dal jasně najevo, že míří správným směrem. Strůjce toho všeho okamžitě poznala.

Moment překvapení se přímo nabízel. Několik Smrtijedů složila ihned, jako skládací lehátko. Ještě několikrát obkroužila bojiště. Teď už se chystala na samotného Temného pána.

Ani nepozná, odkud to přišlo, pomyslela si.

„Už dříve jsem si myslel, že jste otravná jako hmyz. Teď je to horší, dokonce i létáte,“ ozval se za ní Voldemortův zesílený hlas.

Zaklela. Účel světí prostředky. Seskočila z koštěte a nechala ho samovolně roztříštit o zem. Sama svůj pád velice neobratně zbrzdila keřem opodál. Vrávoravě se zvedala.

„Aspoň, že se mi povedlo odvést pozornost,“ špitla si sama k sobě.

„Od toho padajícího koštěte? Zajisté,“ promluvil k ní. Protočila oči v sloup. Na poslední chvíli si všimla zeleného záblesku. Křoví se rozpadlo na prach. Okamžitě mu oplatila stejnou mincí. Ale aby se vyhnula Cruciatu od jeho poskoka, musela si skoro lehnout.

„Máš štěstí, že mám ty nejhorší kalhoty, jinak by mě to i naštvalo!“ Nechala onoho Smrtijeda rozpustit. Schovala se za betonový sloupek.

„Nic lepšího neumíte?!“ Vykoukla, aby zjistila, jak je k němu blízko. Hlavu opět rychle schovala, letící kletba jí sežehla vlasy.

„Hlavně neztrácet hlavu!“ zvolal.

„Koukám, že všechno berete doslova.“ Opět přeběhla blíž. Udělala jedině dobře. Z místa, kde stála, byl několika metrový kráter. Teď už se začínala bát.

Co řeknou mé rodině? prolétlo jí hlavou.

A já nemám rodinu. Mám jen emocionálně narušenou spolubydlící a kaktus. Vše v pořádku. Dodala si odvahu a vyběhla ze svého úkrytu. Spíše jen tak naslepo vypálila ohnivé kouzlo. Za patami se jí jen kouřilo. Opravdu, zůstala po ní vypálená cestička.

„Střelba na pohyblivý terč, to já rád,“ smál se jejímu zběsilému úprku.

Teď už se dostala opravdu blízko. Vypálila kletbu, vložila do ní obrovské množství síly a… Minula?!

„Vy ale mizerně střílíte!“ V tom, co slyšela, bylo zasténání?!

„Já vás trefila!“ zvolala nadšeně a skoro si zatleskala.

„Ta stěna za mnou mě trefila,“ oznámil jí.

„Ale já trefila tu zeď.“ Stála si za svým. Dokonce ji to donutilo, aby samolibě vystoupila ze svého úkrytu. Poprvé za celý den si pohlédli do tváře. Hůlky v pohotovosti. Konečně uviděla jeho poraněné rameno. Naděje. Než ale stačila cokoliv říct, všimla si jeho šklebu.

„Ne.“

„Ale ano…“

„Na to ani nemyslete!“ Rozběhla se mílovými kroky. Ten parchant se chtěl přemístit!

Už jí zbývalo jen pár metrů. Oči se jí rozšířily v naději. Stačilo se natáhnout.

Voldemorta začal obalovat černý kouř.

Jeden skok…

Látka jeho pláště jí podklouzla mezi prsty. Přistála přímo v hluboké bahnité kaluži jak široká, tak dlouhá.

„Teď si to pořádně podělal! Já ho zabiju!“ křičela, když si otírala mazlavou hmotu z obličeje.

„Nechápu, proč je to bahno v lázních tak drahý. Vždyť to i smrdí,“ povzdechla si unaveně. Ještě stále seděla v kaluži bahna, veškerá síla vstát ji opustila. Kde se vzal, tu se vzal, vypotácel se špinavý a napůl omráčený Smrtijed.

To je teda armáda.

„Stanu se rukou Pána zla a za-“

„Avada kedavra,“ hlesla otráveně a usmrtila Smrtijeda.

„To vás tam učej, bo je to podmínka při přijetí?“ Pohlédla k bezvládnému tělu.

„A teď mlčíš.“ Věnovala mu otrávený pohled.

 

„Budu hádat, tohle nebylo součástí maskování,“ pozdravila ji Meryl.

„Jak jsi chytrá,“ zavrčela.

„A koště?“

„Prach v tom sběru asi neberou, co?“

Meryl jí odpověděla otráveným vzdechem.

 

„Jdu na Centrálu!“ zvolala převlečená a umytá Lara, která si to mířila ke dveřím.

„Třeba tam zjistím ještě nějaké informace,“ seznamovala svou spolubydlící se svými plány.

„Přede mnou mlžit nemusíš,“ oznámila jí Meryl důrazně.

„Dobře, jdu tam proto, že by mě po cestě neměla chytit žádná sova! Jen se podívej na ten parapet! Jeho původní barva rozhodně nebyla bílá!“ Ukázala směrem k oknu. Meryl zhnusením nakrčila nos.

Jak se později ukázalo, sovy jsou svině. Jedna se jí usadila na rameni a zanechala po sobě i něco jiného než jen dopis. Dopis obsahoval adresu a prostý vzkaz, že by se zde měl nacházet Temný pán.

Otráveně se přemístila. Ulice vypadala až překvapivě pokojně.

Z budovy, kde měl probíhat zmíněný masakr, vyšel muž v uniformě Agentury.

„Hej!“ zavolala na něho.

Ani se neohlédl.

„Vy už jste to tam vyřešil? To mi neměli posílat ten vzkaz, ne?“

Okázale ji ignoroval.

Zavrčela a vydala se ke dveřím, že to ještě zkontroluje. Po tom, jak tu řvala, už by po ní stejně věděli, tak co si brát nějaké servítky. Trhnutím otevřela dveře. Celý dům rázem explodoval.

To byl ten přede mnou bombovzdornej?! Tlaková vlna ji vymrštila do vzduchu. Svůj let ukončila o štít protějšího domu.

Ať žijí vlajkové držáky! Jeden takový jí právě procházel trupem. Její oblečení doutnalo. Přišpendlená nezůstala dlouho, hlavně s tím, kolik váží. Držák byl zjevně žárem značně poškozený a gravitace je mrcha. S láskou je přitáhla k sobě dolů. K probodnutí rychle přibyla i naražená kostrč. S obličejem zkřiveným bolestí rychle vytrhla zkřehlý kov. Jako náplast… Rázem se rozezněl požární poplach. V rychlosti si zahojila bodnou ránu, na kostrč nezbyl čas. S tímhle nechci nic mít. Přemístila se přímo do svého obýváku.

„Krucinál! A já si myslela, že už jsem ty spálené sušenky vyvětrala!“ vřítila se do pokoje Meryl.

„Mě jen tak nevyvětráš,“ ujistila ji Lara.

„Co se ti stalo?“ ptala se s vykulenýma očima.

„Někdo mě pěkně vypek,“ zavrčela.

„No, to vidím, ale co se ti stalo?“ opakovala se Meryl.

„Já nevím, asi už Voldiemu opravdu otravuju život. Nebo jsem za tu kliku vzala moc silně.“ Pokrčila rameny.

Než stačila Meryl cokoliv odpovědět, otevřeným oknem vlétla sova.

„Práce volá,“ oznámila s předstíraným nadšením Lara.

„Nemůžeš jen tak…“ Chtěla Meryl něco namítnout. Lara ji ale zastavila zvednutím ruky.

„Alespoň si s ním promluvím o tom výbuchu. Snad nechystá další.“

„Počkej, jak myslíš „promluvím“? Ty s ním mluvíš?!“ vyšilovala.

Lara se přemístila.

 

„Vypadáte, jako spráskanej pes,“ prohodil jen tak mimochodem mezi několika vyslanými kletbami.

„Spíš hot dog.“

„Moc hot tedy nejste.“

„Ale byla jsem.“

„Zapálila se vám lýtka?“

„Ne, dům.“ Že by zapomněl, na pokus upéct mě?

„Tak vy si hovíte v žhářství…“

„Jasně, chtěli mě upálit.“

„Ale čarodějnice jsou až v dubnu, ne?“

„Soukromý hon.“ Blbýho teda hraje dobře, uznala.

„Tak to pr! Jak soukromý hon? Zabít vás je můj koníček!“ durdil se.

To nebyl on?! Tak teď teprve se začínám bát.

„To jsem celá šťastná, že jsem vaše hobby,“ rádoby odsekla.

„To byste měla. Kdo může říct, že má soukromého zabijáka?“

„Třeba vy?“

„Vždycky máte něco,“ zavrčel.

Vyslal kletbu. Odrazila ji a právě přibíhající Smrtijed se usmažil ve vlastní šťávě. Assa in tuo suco. No fuj!

„Tak usmažit mě, jo? Pečená podle vás není dost dobrý?!“

Bombarda! Z místa, kde stál, létaly kusy hlíny.

„Confringo!“ ozval se z neznáma jeho hlas. Kotrmelcem se mu vyhnula z cesty. Zasténala bolestí.

„Sním, či bdím? Slečnu nezranitelnou něco bolí?“ vysmíval se.

Vztekle zavrčela a vyslala další kletbu.

Evanesco! vrhla po něm. Odrazil kletbu a strom, který zasáhla, zmizel.

„Tak vy mě chcete poslat do nebytí! Milé! Rád vám vyhovím. Stejně už se nám podařilo napáchat dostatečné škody. Jednou pro vždy to vzdejte!“ oznámil jí a rozplynul se tak jako vždy.

„Nikdy se nevzdám!“ Opravdu mu vyhrožovala, nebo se jen snažila přesvědčit sama sebe? Tohle už ji přestávalo bavit.

 


Tak, snad se vám nápad líbil a zanecháte komentář...

Paxleena



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Paní Pána zla 1/3:

3. Vai
11.11.2015 [11:03]

Zájímavé pojetí, teď jen jak dojde až k takému smíření k jakému má,aby bylo potomstvo :D... dobré debaty a včelku dost vtipné, včetně pohřebiště košťátek :)

2. Aranis
02.05.2015 [14:09]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. .:,
01.05.2015 [20:35]

Tvoj štýl ma naozaj baví a ešte viac by ma bavilo, keby sa poviedky aj dokončovali. Ale keďže toto má mať tri časti, myslím, že sa dočkám i toho a tak sa veľmi teším z tvojo nového výtvoru. Slovné prestrelky sú lahôdka a taktiež interakcie Meryl a Lary (dosť to pripomína Lilly a Claire). Veľmi ma potešila zmienka o očiach vraha a dosiaľ neexistujúci nekrológ vedľa dosiaľ neexistujúceho diplomu ma odrovnal. Len by som rada poznamenala, že hoci mám rada traumavzdorné nezmar postavy, ak sa to s tou odolnosťou preženie, tak sa vytratí napätie. Zatiaľ je však všetko veľmi vydarené, dokonca ju to už prestáva baviť a vyzerá to na niekoho tretieho, kto má rád výbušniny, a veľmi ma to baví a som fakt zvedavá, ako do toho zapadne Harry so svojimi zelenými okáľmi. Je otázne, či sa odhodlám k písaniu komentára ku každej kapitole, ale na tvoje poviedky sa vždy teším. Takže piš dál. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!