OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Láska, necestuj tým vlakom!

10.03.2014 (12:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1483×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Ranní paprsky, procházející okenní tabulkou do ložnice, ho vzbudily, ale ji nechaly v sladké nevědomosti spánku. Ležel na boku na posteli a pozoroval ji. Její sladká, růžová ústa, pootevřena ve spánku. Její dlouhé světlé vlasy, u kterých se vždy divil, že jí nevadí ve tváři. Ale jemu také nevadily. Sklonil se k ní a zabořil do nich rty a nos, vnímal tu heřmánkovou vůni a byl by ji celou zlíbal, ale nedovolil si to. Jen ji něžně líbal do vlasů a potom jen na chvilku, na nepatrný okamžik, přitiskl své rty na její, políbil ji. Vtiskl si do paměti každou vteřinu té chvíle. Věděl, že je to naposledy.

Byla pryč, když jsem ráno otevřel oči. Jen dopis zůstal na nočním stolku. Vzal jsem ho do ruky a mlčky jsem četl krátkou zprávu: Znáš mě. Smutně jsem dopis odložil a zvedl jsem se z lůžka, načež jsem se natáhl pro košili a kalhoty. Ani jsem se nezdržoval nějakou snídaní. S klíčem v ruce jsem vyběhl z domu a utíkal jsem na vlakové nádraží. Zastavil jsem se až na perónu, jen trochu udýchaný. Stála tam, nevšimla si mě. S kufrem u nohou, četla si noviny.

Dobře jsem věděl, že všechny ty krásné chvíle, které jsme spolu my dva prožili, jsou pryč. Naposledy budeme tu stát… na křižovatce tratí, kde tě navždy ztratím… Měla pravdu, když psala ten dopis. Znám ji. Znám ji až příliš dobře na to, abych věděl, že po ní nemohu žádat, aby tu zůstala a zapomněla na něj. Věděl jsem, že si ho má brát a věděl jsem, že jí v tom nemohu bránit. Byl jsem jen dokončenou etapou v jejím životě. Milencem, ke kterému byla vždy upřímná. Bývalým přítelem, který už nic neznamenal. Její srdce patřilo jinému a ona patřila mezi ty věrné. Vždy mezi ně patřila. Byla to vlastnost, které jsem si na té krásné Švédce cenil, ale vždy jsem si přál, abych to byl já, ten šťastný, kterého si vybere, aby s ním strávila zbytek života.

Láska není povinná, já vím… Přesto bych dal vše za to, aby mohla být. A nechtěl jsem jí přikazovat. Chtěl jsem, aby se mnou byla, protože se mnou chce být. Aby zůstala, protože mě miluje. Jenže kdesi tam tě čeká on a já vím, že toužíš jít. Nikdy jsem to nebyl já.

Dlouhé světlé vlasy jí zavlály v ranním vánku, několik pramenů jí zůstalo na rtech. Odhodila je stranou z tváře svými krásnými světlými prsty s něžně růžovými nehty a dál se věnovala článkům v novinách.

Chtěl jsem k ní přijít, naposledy ji obejmout, naposledy ji políbit. Podívat se jí do očí a říct, aby nikam nejezdila. Lásko, nejezdi tím vlakem! Budu sám, ani nevíš, jak moc… V smutku prázdných rán… Ale jen jsem na ni upíral své smutné oči a snažil se zadržet slzu, kterou jsem ucítil v koutku oka. Marně, stékala už po tváři a já ji nechal téct, neschopen jediného pohybu. Když vlak přijížděl, ona pohlédla jeho směrem a pak bez nejmenšího zaváhání vstoupila do vagónu.

Viděl jsem ji v okně. Naposledy se rozhlédla, jako by ani ona snad nechtěla zapomenout – a naše pohledy se střetly. Neudělala nic jiného, než že položila dlaň na sklo, jako by se mě chtěla dotknout. Chtěl jsem to samé. Ale byla příliš vzdálená na to, aby to bylo možné, a tak jsem se jen zhluboka nadechl. A střetli jsme se pohledy a já viděl, jak se její oči zaleskly. Vím, že toužíš jít. Smutně jsem pohlédl do země. Sbohem, lásko.

„Láska, necestuj tým vlakom… budem sám, ani nevieš ako!

V smútku prázdných rán…“

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Láska, necestuj tým vlakom!: