OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Prázdniny s bubákem



Prázdniny s bubákemJedna nesmyslnost loňského léta, která se pokoušela umístit v soutěži "Dobrodružné prázdniny". Zkrátka a jednoduše - bubák, ten tvrdej chleba má!

Každý z nás jako malý měl pocit, že v pokojíčku s ním po setmění někdo je. Někdo, kdo číhá pod postelí, ve skříni nebo ve stínech v koutě. Dobře se přitom baví, jak naše malá srdíčka divoce začnou tlouct, když se ozve nějaký podivný zvuk.

Po čase tomu někomu začneme přisuzovat jistou podobu a bojíme se ho víc a víc. Bubák tak slaví svůj triumf! Ale ne napořád – v určitém věku přestaneme v existenci takového stvoření věřit a tím vkráčíme do dospělosti…

U mě to bylo ovšem trochu jiné. Když mi bylo pět, moji rodiče zakoupili dům, který sám o sobě působil jak z hororu. Matku okouzlila rozlehlá zahrada a otci vyrazila dech pracovna s knihovnou. Mojí maličkosti se tehdy nikdo neptal a nezbylo mi nic jiného, než si na vrzající a skřípějící dům zvyknout.

Dětský pokojík byl v podkroví, které během dne působilo víc než kouzelně, ale pohádka končila vždy po setmění. Nad strašidlem jsem po jistou dobu vítězila pomocí lampy. Bohužel tato obrana mi byla ze strany rodičů zatrhnuta, aby dům nevyhořel. Nezbylo nic jiného, než si na bubáka zvyknout a brát ho jako vlezlého spolubydlícího.

Když mi bylo deset, řekla jsem si, že jsem asi jediná ze třídy, kdo ještě věří na strašidla. Bylo tedy na čase, pro zachování vlastní důstojnosti, zatnout spolubydlícímu tipec! Má netečnost, která trvala několik týdnů, bubáka jednoho večera vylákala zpod postele. Studené ruce s dlouhými prsty mě tentokrát nechytaly za kotníky, jak bylo jejich dobrým zvykem, ale jemně mnou zatřásly.

Já nereagovala. Pevně jsem zavřela oči a přetáhla si peřinu přes hlavu (mimochodem, to je jedna z dalších obran proti bubákovi - když vy nevidíte bubáka, bubák zákonitě nemůže vidět vás).

Můj otravný společník se nenechal odbýt a znovu mnou zatřásl.

„Lenko,“ ozval se nízký šepot. Tehdy jsem ho poprvé slyšela promluvit. Do té doby se zmohl jen na škodolibý smích, nebo na nesrozumitelné mumlání. „Lenko, nespi!“

„Vypadni!“ sykla jsem otráveně a zavrtala se víc do deky.

Chvíli bylo ticho, které začalo narušovat až vzlykání a popotahování. Když se ozvalo i zasmrkání, vykoukla jsem zpod deky.

Můj bubák, který až příliš připomínal podivínského otcova kolegu z IT oddělení – zatvrzelého metaláka s černými umaštěnými vlasy - si zrovna utíral nos do černého rukávu svého hávu.

„Víš vůbec, co se bubákovi stane, když na něj přestane dítě věřit?“ zeptal se mezi vzlyky. „Rozprskneme se a prach, co z něj zbyde, pak vysajete vysavačeeeeem!“ Bubák složil hlavu do dlaní a pokračoval v usedavém pláči.

Vzhledem k mojí empatii, zželelo se mi strašidla a po kratším hovoru jsme uzavřeli dohodu, která bubákovi zajistila přežití a mně jisté výhody.

Žiju s bubákem dodnes, i když mi je třiadvacet. A upřímně řečeno je to můj nejlepší přítel i přes jeho kolikrát nesnesitelné vrtochy. Letošní prázdniny strávím opět s ním a věřím, že se nudit nebudu…

 

£*£

 

Do "strašidelného" domu jsem dorazila po poledni. Hned za brankou mou pozornost upoutal spící bubák v houpací síti. Potichu jsem se připlížila k vyčáhlému chlapíkovi v černých potrhaných hadrech, který poměrně hlasitě chrápal. Nenapadlo mě nic lepšího, než na něj bafnout. Reakce byla k nezaplacení!

„To bylo dobré, velmi dobré,“ zahlaholil pobaveně, když se pokusil vylézt ze sítě. „Ale nemyslíš, že mě tím připravuješ o mou bubáčí důstojnost?“

Posadila jsem se do sítě a rozhoupala nás. „Ty ses o ni připravil sám, když ses tehdy v noci rozbrečel!“ utřela jsem spolubydlícího, který se jen ušklíbl.

Asi bych měla bubáka trochu vypodobnit, než začnu vyprávět… Žádný bubák není stejný, každý z nich na sebe bere podobu toho, čeho se bojíme nejvíce. Jak jsem se již zmínila, nesl převážně podobu otcova kolegy. Velmi vysoký, hubený, s černými vlasy sčesanými dozadu. V obličeji byl poměrně hezký, až na ty propadlé tváře a velké stříbrné oči, které mě vždy jako dítě děsily. A pokaždé, když se mu to povedlo, jeho tenké rty se stočily ve škleb, který by mohla závidět i kočka Šklíba!

„Musel jsem tě nějak přesvědčit,“ začal bubák omlouvat své profesionální selhání a vyskočil ze sítě, aby mě doprovodil k domu.

Z kapsy kabátu jsem vylovila klíče a v tom okamžiku bubák opět promluvil: „Mimochodem, dům je už třetí den prázdný, tak jsem si trochu zarošťačil.“ Ušklíbl se, a jak ucítil nával mého strachu, jeho oči získaly měděný odstín.

Chvíli jsem váhala, jestli chci vidět spoušť, kterou bubák dokázal v rekordním čase napáchat, ale věděla jsem, že tak či onak budu muset do domu vejít.

Bázlivě jsem odemkla a nakoukla dovnitř. Chodba domu vypadala netknutě, což bylo podezřelé.

„Tys uklidil?“ zeptala jsem se užasle, když jsme společně vešli do obývacího pokoje. Bubák se opět zašklebil.

„Já ne. Sehnal jsem si na to lidi,“ oznámil a v ten okamžik se začal dům třást, podlaha se chvěla, světla blikala a ozývaly se podivné zvuky. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe, když se odevšad (včetně krbu) začaly hrnout různá stvoření. Všechny vypadaly děsivě, jak z pohádek Tima Burtona!

Bubákův obličej se rozzářil, když se na mě vrhli tři gremlini a začali mi zacuchávat vlasy. Sundala je ze mě až stará čarodějka, jejíž ohnutý nos zdobila bradavice.

„Drahoušku, omlouvám se. V noci mi vyjedli špajz a teď jsou jak z divých vajec!“ vysvětlovala skřehotavým hlasem a přitom cpala zelené tvory do záhybů v černé sukni.

„Zbláznil ses?! Udělají z baráku kůlničku na dříví!“ obořila jsem se na bubáka, který si sezval celý ansámbl strašidel z okolí. Vše utichlo, dokonce i gremlini v sukni sebou přestali házet.

„Bubáci mají krizi, nabídl jsem jim útočiště,“ hájil se.

Nevěděla jsem, jestli je to nějaký hloupý vtip, nebo něco horšího.

„Útočiště,“ zamumlala jsem a začala se zoufale smát. Se vztyčným prstem a notnou dávkou rezignace v hlase jsem se zeptala: „Předpokládám, že se nemůžu jít vykoupat, protože ve vaně teď bivakuje mořská panna, že?“

„Ne, je tam vodník,“ zavrtěl bubák hlavou a přitom pozoroval, jak jsem se svalila do křesla. „Děti mu vypustily rybník, a jak víš, bez vody mu uschne šos a to je Hastrmanův konec.“

Nevěděla jsem, jak mám na nastalou situaci reagovat. A bubákovi hosté na tom byli stejně. Vše rozštípla až čarodějnice: „Nedáte si koláčky?“

 

£*£

 

Později mi bylo vysvětleno, co se vlastně děje. Strašidla opravdu zažívala krizi. Soudobé děti totiž není snadné postrašit, natož pak být součástí jejich dospívání. Zástupy nepřemožitelných hrdinů vytlačily bubáky, ježibaby, skřety i jezinky na okraj dětské fantasie.

„Prostě jsme přestali být v kurzu,“ povzdechla si podivná bytost vypadající jako smotek pavoučí sítě. „Podívej se na mě, jak jsem dopadl! Ještě před půl rokem jsem strašil malého Dvořáka, ale pak mu rodiče začali pouštět příběhy o Spidermanovi. Tohle mi ten mutantskej cucák udělal předevčírem, když jsem vylezl ze skříně na šichtu!“ Zavrtěl se, aby mi dokázal, jak je síť pevná. „Malý Dvořák se mi vysmál, když ze mě Spidey udělal klubíčko! Jak ponižující, a navíc ta prokletá pavučina nejde dolů!“

„Čarodějnice na tom nejsou líp,“ zaskřehotala ježibaba a přisunula mi tác s koláčky. „Prý jsem penzistka, která lítá na rejžáku! Děvčátko, které jsem strašívala já, mi na parapet okna přilepilo obrázek nepraktického koštěte… Nějaký Mimbus-“

„Nimbus,“ opravila jsem stařenu. Po pravdě by mě nenapadlo, že Ježibabu vyštípe Harry Potter a famfrpál!

„Drahá, na tom se létat nedá!“

„A co zkusit trochu retra?“ navrhl černokněžník. „Vézt se v hmoždíři, tloukem se odrážet, koštětem za sebou stopu zametat?“

Ježibaba si poklepala kostnatým prstem na čelo namísto odpovědi.

Obývací pokoj naplnil hlahol dohadujících se strašidel, která se předháněla v tom, čí život je mizernější. Vzala jsem si tedy bubáka stranou.

„Heleď, je mi fuk, když strašíš moje přátelé, rodinu a kluka, se kterým chodím. Ale z domu nebudeš dělat utečeneckej tábor!“

„Lenko, pochop,“ začal bubák docela vážně, „vznikli jsme ve stejném Zřídle. Jsou jako moji nevlastní sourozenci. Nic tu neudělají.“

„Tohle jsou ty tvoje blbý nápady!“ vyprskla jsem podrážděně. „Řekla jsem, že začátkem prázdnin se domů nevrátím! Vrátila jsem se. Řekla jsem ti, že po muzeích šmajdat nebudu. Ale nakonec jsem na to přistoupila. A destinace?! Cha! Londýn je poslední místo, kam bych chtěla jet! Letenku jsem i tak zaplatila!“ Praštila jsem bubáka vztekle do ramene. „A teď do toho špinavýho města pojedu sama, protože ty sis pozval rodinku. Tak fajn! Užij si to.“

Bubák na mě chvíli překvapeně koukal, než vznesl dotaz: „Takže tě podrobnosti nezajímají?“

 

£*£

 

Noční Londýn byl překrásný. Město mělo svou rozkošnou románovou atmosféru. Obzvláště pak uličky k hotelu, kterými jsem se procházela s kufrem v ruce.

Když jsem konečně našla hotel Tower Hill, vešla jsem do vestibulu a zamířila k recepci. Za vysokým pultíkem stála ne příliš pohledná Angličanka a okamžitě se na mě začala zubit. Tyhle profesionální úsměvy nesnáším už z principu, protože víc než úsměv připomínají mimickou křeč.

„Dobrý večer,“ spustila jsem anglicky. „Měla bych tu mít rezervaci na jméno Alexandrová…“

„Ano, s manželskou postelí,“ pronesla a spiklenecky na mě mrkla.

Nejdřív jsem nechápala, ale když se mi recepční významně podívala za rameno, otočila jsem se. Bubák s úsměvem postával těsně za mnou, oblečen ve světlých džínsech a černém tričku s nápisem "I can do what I want".

„Vy ho vidíte?!“ vyhrkla jsem na recepční. V tu chvíli otázku nechápala pro změnu Šklíba za pultíkem…

„Ale, miláčku,“ zavrkal bubák a vilně se ke mně přitiskl. „Ty bys byla nejradši, kdyby mě žádná jiná nemohla vidět, viď?“ Zazubil se a recepční sdělil, že bereme pokoj jedině s manželkou postelí.

 

£*£

 

Jak se za námi zabouchly dveře pokoje, začala jsem na bubáka štěkat, jako bych byla skutečně jeho přítelkyně. Odmítal mi cokoliv vysvětlovat, alespoň do chvíle, než zkontroloval typ postele. Lůžko bylo pochopitelně bez volného prostoru u podlahy.

„Zatraceně! Co je tohle za módu?! Postel sedící rovnou na zemi! Kam se má pak slušnej bubák uložit?“

„Hej!“ vyrušila jsem ho z hloubání. „Tak odpovíš mi? Chci vědět, jak je možný, že tě viděla!“

„Anglie je divná země, je tu všechno možný. Proto jsou strašidla viditelná i pro dospělé nebo pro ty, co nevěří,“ odpověděl mi sklesle, když dosedl na matraci.

„Jak tohle vysvětlím Petře, až dorazí, tak to fakt nevím?!“ zahuhlala jsem si spíš pro sebe než k mému společníkovi.

„Tak řekneš, že spolu chodíme. Pořád vypadám líp, jak to vylízaný pako, co ti neustále osahává zadek,“ utrousil a spokojeně se na mě zašklebil.

V tom jsem musela bubákovi dát za pravdu. Vypadal dobře, ale ne na člověka.

Svalila jsem se vedle něj na postel a tajně doufala, že tahle dovolená bude až nudně obyčejná. Bubák mě ovšem opět překvapil.

„Nejsem tady pro to, abych ti kazil prázdniny, Lenko,“ začal tiše a přitom si hrál s dlouhými bledými prsty.

„Ale stejně to uděláš-“

„Necháš mě alespoň jednou domluvit?!“ obořil se na mě a vybledlé oči mi dávaly jasně najevo, že má pěkně nahnáno. „Když jsem ti říkal, že máme krizi, nemyslel jsem tím jen to, že se nás děti přestávají bát. Zřídlo vysává veškerou energii ze strašidel a díky této energii vytváří hrdiny, kteří si snadno získají dětskou důvěru,“ promnul si kořen nosu a pokračoval: „Až nezbyde jediný bubák, jediný noční děs… Děti zakusí něco mnohem horšího, než je vrzání a škrábání pod postelí!“

„A po mně chceš co?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Musíš mi pomoct Zřídlo zastavit,“ odpověděl po chvilce přemýšlení. „Proto jsem chtěl letos jet do Londýna. Zřídlo je nedaleko od hotelu.“

„A jak, krucinál? Nikdy jsi mi neřekl, jak ta věc vypadá!“

„Kousek odtud je archeologické muzeum. V expozici je schovaný kámen zasazený ve stříbrném prstenu. Ten kdo ho navlékne, ovládne sílu Zřídla. Jenomže strašidlo to samo nedokáže.“

„Proč mám pocit, že je v tom nějaký háček?“ nadhodila jsem podezíravě.

„Ten prsten musíme šlohnout,“ odpověděl bez zaváhání.

Hlavou mi proběhlo tolik katastrofických scénářů, že bych je jen těžko spočítala. Musela jsem se rozhodnout! Buď si nevázaně užiju dovolenou na místě, které se mi ani trochu nelíbí, a tím pádem ztratím nejlepšího přítele, nebo risknu možná vlastní život, ale pokusím se udělat dobrou věc.

„Jak se chceš nepozorovaně do muzea dostat?“

Bubák se jen triumfálně uculil…

 

£*£

 

Tunely pod městem páchly hůř než otevřená žumpa. Věrně, jako psi, nás doprovázeli krysy a potkani, a jediný důvod, proč si ze mě neudělali hlavní chod, byla přítomnost bubáka.

Cestu jsme si krátili hovorem, i když mně to od klaustrofobie moc nepomáhalo.

„Proč jsi mi vlastně nedala nějaké jméno? Oslovovat mě Bubáku je poněkud fádní, nemyslíš?“ huhlal vedle mně bubák a ozvěna jeho hlasu se odrážela od vlhkých stěn tunelu, který mírně klesal hlouběji do útrob Londýna.

„Nevím, nikdy mě to nenapadlo,“ odpověděla jsem rozechvěle a v tu ránu jsem šlápla do strouhy plné bůhví čeho. „Do prdele!“ Zatřepala jsem nohou, jako by mi to pomohlo dostat odporný hnus z kecky, a zeptala jsem se: „Nevím, jaký jméno by se ti líbilo.“

„Přemýšlel jsem třeba nad Timotejem,“ přemítal a přitom mi pomohl dostat se na ostrůvek. „To zní dost cool, pro bubáka, ne?“ dodal s úsměvem.

„Jo, to teda!“ zavrčela jsem a čvachtavou chůzí jsem vykročila kupředu.

Nevím, jak dlouho jsme šli, ale podle snižující se okolní teploty jsem usoudila, že se blížíme k cíli. Timotej to ostatně za několik dalších kroků potvrdil.

Zapřel se do ztrouchnivělých dveří a vešli jsme do chladné místnosti. Mobilem jsem si posvítila na okolí a díky tomu jsem spatřila několik kamenných sarkofágů. Otázkou ovšem bylo, ve kterém z nich byl schovaný prsten?

„Neboj se, Lenko,“ ozval se Timotej a stiskl mi studenými prsty ruku. „Se mnou se ti nic nestane.“

„Kde to jsme?“

„Něco jako úložná krypta. Už třicet let tihle hoši čekají na vystavení v muzeu, ale ještě nebyla příležitost…“

Bubák najisto kráčel k nejméně zdobenému sarkofágu a bez většího úsilí odsunul vrchní desku.

„Prsten musíš stáhnout ty,“ oznámil. Ve slabém světle displeje se Timotejovy ostré rysy umocnily a působil děsivě.

Poslechla jsem a ze zkostnatělého prstu stovky let staré mrtvoly jsem sejmula obyčejně vypadající prsten s jantarově žlutým kamenem; následně jej nasadila na prostředníček. Kámen začal jasně zářit, kroužek se mi stáhl okolo prstu a od ukotvovacích zoubků, jenž držely kámen, vylétly stříbrné pásky, které se v komplikovaných uzlech omotávaly kolem mého zápěstí. Nakonec kámen zhasl a Timotej užasle vydechl.

„Co teď?“ zeptala jsem se.

„Honem pryč,“ vyhrkl Timotej a významně pohlédl na mrtvolu. Rytíř, ač evidentně mrtvý, se začal mírně vrtět. „Strážci se probouzejí!“ Timotej mě čapl za ruku a společně jsme utíkali z krypty.

V klikatých úzkých uličkách se rozléhalo padání těžkých kamenných desek sarkofágů. Bylo mi jasné, že mrtví nám jsou v patách a nemíní nás nechat úkol dokončit.

„Ještě kousek, Lenko!“ pobídl mě bubák Timotej.

Následovalo ještě několik metrů běhu a šplhání po zrezlých žebřících, než jsme vylezli u nohou Brachiosaura v expozici muzea.

Timotej přibouchl železné kanální víko a zajistil ho páčkami. Já se mezitím bojácně rozhlížela okolo a na gotických klenbách hledala kamery. V setmělých prostorách to byl ovšem problém.

Když se začalo ozývat bouchání na poklop, Timotej mě čapl za paži a dlouhými kroky jsme vyrazili k širokému schodišti.

„Musíme se dostat ke Zřídlu dřív, než nás zmerčí ochranka,“ vysvětlil mi Timotej. „Se Strážci si už nemusíme lámat hlavu – poklop je zdrží.“

Bubák si správnou cestou ke Zřídlu nebyl příliš jistý. Sice to nepřiznal, ale podle zmateného pobíhávání, jsem usoudila, že neví ani, jak porodnice strašidel vypadá.  

Když Timotej strnul uprostřed dlouhé chodby, kterou po obou stranách rámovaly police s předměty z doby starého Říma, byly jsme na místě.

Zřídlo nevypadalo jako něco extra… Prostě obyčejná třímetrová amfora ležící na konci chodby, ze které vytékal různobarevný dým.

Než jsem si stačila vůbec uvědomit, co se děje, kouř se okolo mě v pevné smyčce stáhl a začal přitahovat k hrdlu Zřídla. Za pár okamžiků jsem se zapírala o okraj amfory a můj život závisel na Timotejově sevření mého zápěstí.

Ve světle pouličních lamp, které svítily do vysokých oken, jsem zahlédla vyděšený bubákův výraz. Nevím, zda příčinou byla má současná pozice, nebo přítomnost Strážců, kteří se již zbavili překážky v podobě poklopu, a sebevědomě vstupovali do místnosti.

„Nepouštěj se,“ zlomený tón v bubákově hlase mi říkal, že má slzy na krajíčku. Do jeho obličeje jsem moc neviděla skrz světélkující houstnoucí dým, ale dokázala jsem si ten výraz představit.

Vzhledem k tomu, že jsem cítila, jak síla Zřídla roste a snaží se mě mermomocí stáhnout do svých útrob, tak jsem Timotejovi věnovala chabý úsměv a řekla: „Pusť mě, nebo tě to taky stáhne!“

Timotej se ohlédl do místnosti a pak se nechal vtáhnout do Zřídla společně se mnou…

Oslepila mě jasná záře, Timotejovy ruce pevně objaly můj pas a pak už jsme jen padali…

 

£*£

 

Stála jsem někde, kde bylo teplo a hrozné ticho. Tomotejovy ruce tvořily železný pás, ze kterého nebylo úniku, a díky tomu se mi těžko dýchalo.

„My žijeme?“ špitla jsem. Bála jsem se otevřít oči a sama se přesvědčit.

„Těžko říct, takhle z hlavy,“ odpověděl mi bubák. „Ale jsme v hotelu, takže jsou dvě možnosti-“

Užasle jsem otevřela oči a začala se okolo sebe rozhlížet. Skutečně, byl to hotelový pokoj!

„Buď tu teď budeme oba strašit,“ pokračoval Timotej v rozjímání, „nebo…“ Povolil sevření a já mu konečně začala věnovat pozornost.

Bubákův obličej už nebyl tak bledý a ani oči nepůsobily nelidsky… Dotkla jsem se jeho tváře a cítila netypické teplo, které sálalo z Timotejovy kůže. Oči mi sklouzly k poskakující krční tepně...

„Bije ti srdce,“ upozornila jsem ho.

„Takže se to povedlo!“ vydechl a pohlédl na prsten, který mi zůstal na ruce.

„Co když si pro něj Strážci přijdou?“ zeptala jsem se a při vzpomínce na šourající se kostlivce, mi naskočila husí kůže.

„Nepřijdou,“ ujistil mě Timotej. „Jsi nový Strážce Zřídla. Ale možná bych ti měl něco ještě vysvětlit… Ty ani já nejsme tak docela lidé…“

 

£*£

 

Hned druhý den jsme se vrátili zpátky domů, protože Londýn opravdu nebylo to pravé ořechové, a dům bez rodičů působil o dost lákavěji.

Navíc to, proč jsme měli jet letos do Anglie, bylo úspěšně za námi. A já se navíc díky tomu stala napůl strašidlem a Timo z půlky člověkem – Zřídlo smíchalo naše podstaty, a když nás vyvrhlo zpět do reality, nerozdělilo nás správně.

Večer, když jsme ostatním strašidlům vyprávěli, co se v Londýně stalo, upozornil nás Vodník na reportáž, kterou vysílaly večerní zprávy:

Záběry z bezpečnostních kamer zaznamenaly neobvyklý jev,“ říkal reportér, „jak můžete vidět, milí diváci, je zcela evidentní, že v prostorách muzea se pohybují duchové!“ Na obrazovce se objevil záběr, kde dvě postavy tvořené z kouře postávají pod kostrou Brachiosaura a pak společně utíkají ke schodišti. „Na podrobnosti jsme se zeptali odborníka-

„No,“ uculil se na mě Timotej. „I když tahle dovolená stála pěkně za hovno, měla i svý světlý stránky, nemyslíš? I kdybychom se na zahradě opalovali nahý, těžko by o tom mluvili na BBC!“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prázdniny s bubákem:

5. .:,
21.02.2015 [19:03]

Tak jo... Najprv mi napadol Pitch Black z Rise of the Guardians, ktorého spoločnosť by mi nevadila, ale ten povysávaný prach po strate viery (rozkošný detail, musím povedať), jedinečnosť každého bubáka a oči, ktoré sú viac strieborné než zlaté, tomu akosi nehrajú do karát. Ale asi viem koho si predstavovať miesto neho... Zraz strašidiel v dome nemal chybu. "I can do what I want"? Mama mi prišla zaklopať na dvere, či som v poriadku, že sa tak smejem. Timotej ma tiež pobavil. Dobrodružsto v múzeu bolo rozhodne originálne. Zarazil ma Lenkin pokoj, ale pripíšme to jej dlhoročnej praxi so strašidlami a ten záver s polovičnými strašidlami a reportážou z BBC ma dostal. Hezká povídečka plná neokukaných nápadov a humoru. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Pulsar přispěvatel
20.02.2015 [18:54]

Pulsar@ SarafineRavenwood: Hodně volně navazující je Memento Mori. Tak zkus to Emoticon

3. Integra
20.02.2015 [16:55]

Moc povedená jednorázovka Emoticon Emoticon

2. SarafineRavenwood
16.02.2015 [20:32]

Ten konec je teda hodně zákeřnej, pokud tedy nechystáš pokračování. Emoticon Emoticon

1. Sweetly přispěvatel
05.01.2015 [21:42]

SweetlyNic takového jsem zatím nikdy nečetla, ale líbilo se mi to... Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!