OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me XVIII.



Beauty and the Beast: Save Me XVIII.Cat se konečně setkává s Vincentem, aby se mohla přesvědčit, jaká je skutečná pravda. Jenže tenhle problém se okamžitě odsune do pozadí, jakmile o sobě dá opět vědět Tori.
Užijte si kapitolu, Vaše marSabienna

0.18 VÍRA

 

„Tak už jsem tady, Tess. Je tu ještě Vincent, že ano?!“ vychrlila jsem ze sebe překotně a hlavně zadýchaně, jak jsem pospíchala nahoru, takže na mě Tess zírala trochu vyjeveně. Zakrátko ale ten můj ustaraný dotaz rozluštila a dle jejího pobaveného úsměšku pro mě měla pozitivní odpověď. Stály jsme před J.T.ho bytem, kam si Tess odskočila, aby si mohla jakože zatelefonovat. Jistěže se mnou.

„Ježiš, Cat. Seš v pohodě? To jsi sem snad běžela celou cestu, ne?“ utahovala si ze mě Tess, aby uvolnila to napětí uvnitř mne, které rostlo s každým dalším schodem, který jsem nechala za sebou.

„Holt už nejsem v takové formě, no,“ odsekla jsem jí naoko uraženě a zlehka jsem do ní strčila.

„Tak se, prosim tě, chvilku zastav a uklidni se, než půjdeš dovnitř. Samo o sobě to nebude asi snadné řešit, natož když budeš takhle vyřízená. A jak to dopadlo s tím Gabem?“ zajímala se dobrosrdečně a sledovala nepřetržitě moji tvář, jestli se v ní neodrazí nějaká výmluvná emoce, která by jí odpověděla.

„Jestli chceš, abych se uklidnila, tak už o tom zmetkovi víckrát nemluv,“ zavrčela jsem popuzeně, jelikož mi i ta pouhá zmínka jeho jména řádně zvedla tlak. Nato Tess zaujatě vylítlo obočí až k ofině, ale dala na moje varování a víc se v tom nevrtala. A mně z toho normálně přeběhl mráz po zádech, když jsem si ve vzpomínkách přehrála ty perné chvilky, které mi Gabe v tom svém zoufalém pomatení mysli nachystal. Tess mi to uvážlivě odkývala a ustoupila mi stranou ode dveří, abych do nich mohla vejít jako první. Než jsem jimi prošla, tak jsem se zhluboka nadechla a vydechovala jsem až do té doby, než jsem znovu promluvila. „Zdravím, vy dva,“ přihlásila jsem se hlasitě o jejich pozornost, kterou oba naplno věnovali J.T.ho elektronickým hračičkám. Moji maličkost tu zjevně ani jeden z nich neočekával, poněvadž je Tess předtím neinformovala, takže na mě celkem konsternovaně zírali a zběsile u toho mrkali. Nedala jsem jim prostor k jakékoliv verbální reakci a pokračovala jsem důrazně dál: „Jsem moc ráda, že jsi tady, Vincente, protože s tebou okamžitě potřebuju nutně mluvit. O samotě,“ mluvila jsem výhradně k Vincentovi a doslova jsem ho očima rentgenovala. On mezitím vyskočil hbitě na nohy a naopak pár vláčnými kroky se ke mně přiblížil.

„Jde o Tori?“ vypadlo z Vincenta bezmyšlenkovitě a pozorně se narovnal, jako bych snad řekla, že ano.

„Prosím,“ požádala jsem ho polohlasně, ale o to líp kdesi v podtónu vynikla ta zoufalá naléhavost. Dál jsem se Vincenta doprošovat nemusela, protože mi sám gestem ruky naznačil, abychom se odebrali do vedlejší místnosti, kde měl svůj vlastní pokoj. Se skloněnou hlavou jsem se tam i s Vincentem po boku přemístila a po cestě jsem si vzala Tessinu tašku, v níž měla onu proklatou složku s čerstvými důkazy o dalším zvířecím útoku. Na má bedra spočinula nelehká odpovědnost zjistit, jestli má tu oběť na svědomí právě Vincent, jak se nám Tori snažila vnutit. Nebudu popírat, že tím do mě několik vtíravých semínek pochyb a nejistoty nezasela, ale ze zásady jsem jí to jednoduše nevěřila. Nicméně momentálně záleželo pouze na tom, jaké škody té mé těžce zkoušené důvěře ve Vincenta Toriiny intriky napáchaly. Jenomže tu potom číhala ta nebohá oběť, která vyloženě odkazovala na Vincenta. Tohle vědomí mě nevídaně trápilo. Strašně jsem si přála, aby to byl nějaký omyl… Aby mi to Vincent dokázal všechno natolik racionálně zdůvodnit, aby tím totálně převálcoval tu Toriinu ohavnou alternativu. 

„Co se děje, Cat? Tváříš se tak vážně, že…“

„Tohle totiž je vážné, Vincente. Hodně vážné,“ skočila jsem mu neurvale do řeči, ale ihned jsem se na něj vlídně usmála, abych nepůsobila nějak dramaticky. Přestože situace byla nanejvýš dramatická…

„A souvisí to teda nějak s Tori?“ přeptal se mě raději znovu, když jsme tu spolu komunikovali bez dalších svědků. Ne že bych z toho chtěla Tess nebo J.T.ho vynechat, ale zprvu jsem o tom chtěla mluvit pouze s Vincentem. A až potom se o nové zprávy podělit s ostatními.

„Pevně doufám, že ne,“ hlesla jsem bezradně a sáhla jsem do tašky pro složku, kterou jsem si prozatím nechala ve svých rukou. Nakonec jsem mu se zarytým mlčením podala pouze tu jednu usvědčující fotografii a neubránila jsem se mírnému třesu v rukou, jenž prozradil moji nepodmíněnou nervozitu. Vincent si ji s podmračeným obočím převzal, a když jeho zorničky poprvé dopadly na ten zvrácený výjev brutality, čelo se mu záhy bouřlivě svraštilo. Vydržel si to prohlížet nekonečně předlouhé vteřiny, jak tu fotku detailně zkoumal.

„Co to má znamenat? Proč mi to ukazuješ? Tohle má být další Toriina oběť?“ zaplavil mě několika zmatenými otázkami, jelikož ho i přes jeho nebývalou bystrost nenapadala žádná jiná spojitost. Jak by taky jinak mohla. Jestliže mi právě nelhal do očí. „A ten nápis na hrudi má…“ podotkl nechápavě, aniž by dokončil myšlenku, když vtom ke mně střelil vyděšeným pohledem, který mi naznačil, že se zrovna dovtípil k onomu zásadnímu podnětu, jenž mě přinutil mu ten veřejnosti nepřístupný důkaz ukázat. „Hele, tak to počkat! Ty si snad myslíš, že s tím mám něco společného já? Že jsem ji zabil?!“ pohoršoval se nad mými logickými úvahami, s nimiž za mnou přišla jako první už Tess. Beztak bych se k nim dříve či později sama uchýlila. Přitom na mě konsternovaně zíral s očima doširoka otevřenýma, jak ho moje nevyslovené domněnky vyloženě šokovaly. Ta nejlahodnější hořká čokoláda v jeho bezedných očích nezastavitelně ztvrdla a objevily se v nich ostré hroty nefalšovaného ukřivdění. Dřív, než jsem mu stačila jakkoliv adekvátně odpovědět, mi vrazil tu fotografii zpátky do dlaně s ublíženými slovy odporu: „Někdo se to na mě snaží hodit, Catherine! Já jsem to nebyl! Něco takového bych neudělal. Už ne…“ distancoval se od toho zrůdného činu velice rezolutním způsobem, který se ke konci poněkud zlomil v nešťastné přesvědčování. Já jsem ovšem zbystřela nad tou úplně poslední části jeho monologu, která ve mně vyvolávala skutečné podezření. Tentokrát oprávněně.

„Jak jako už ne?“ zaměřila jsem se na tu hrozivě vyznívající dvouslabičnou větu, což mu bylo zřejmě proti srsti, když se najednou pozorně narovnal a ve tváři se mu objevil naprosto neprostupný pokerface. Pak před mým pídivým zrakem uhnul hlavou na stranu a předstíral, že ho zaujal nějaký nepodstatný objekt na vedlejší zdi. „Vincente, už posledně jsi nakousl, že se něco… něco špatného stalo, když jsi byl s Tori, a možná… Teď je podle mě ten správný čas mi říct, co to bylo,“ využila jsem toho jeho nevítaně ohromeného umlčení, stejně jako jeho nevědomosti ohledně dnešní Toriiny návštěvy. Jenomže se mi naskytla skvělá příležitost ke zmaření naopak té své nevědomosti, a prostě jsem ji nedovedla promarnit. Uklidňovala jsem svoje rozjařené svědomí, které se projevovalo obzvlášť ukázkově, jakmile se jednalo o Vincenta, že tohle zpovídání bude probíhat jako výměnný obchod našich malých špinavých tajemství.

„J-já… nemůžu,“ zmařil moje úpěnlivé naděje docela rozpačitě a ani se neodvážil na mě podívat. Z jeho rozpolceného nitra vycházely takové nebývale zkroušené vibrace, jež se do mě zahryzávaly podobně asi jako miniaturní zuby krvelačných piraň. Ve vší spontánnosti jsem k němu přistoupila blíž a položila jsem mu opatrně rozevřenou dlaň na rameno. Neušlo mi, jak vyloženě ztuhnul a všechny jednotlivé rysy v jeho přitažlivě rýsovaném obličeji se křečovitě napnuly. Zrovna, když jsem se nadechovala, abych pokračovala ve svém přemlouvání, tak se na mě jeho pohaslé duhovky zaměřily.

„Ty sis přece na všechno vzpomněl, ne? Takže zase víš, že jsme spolu vždycky o všem mluvili. Nic jsme před sebou netajili a… Chci, abys věděl, že i teď mi můžeš cokoliv říct, Vincente. Vždyť jsi mi přece už řekl, že mě pořád miluješ a že mě chceš zpátky, takže… Myslím, že se nemusíš bránit ani tomuhle,“povzbudila jsem ho s tím nejpokojnějším tónem hlasu, který jsem ze sebe mohla za těchto okolností vynutit. Vincent na mě upřeně hleděl a ty jeho bezelstné oči počínaly znovu doutnat. Jeho pokleslá ramena se decentně narovnala, a tak se nade mnou znovu vypjala jeho statná postava, z níž doslova sálalo živočišné teplo. Tolik mě lákalo se ohřát…

„Tohle je něco jinýho, Cat,“ zaúpěl žalostně a jeho oči těm mým zase záměrně utekly.

„Pod cokoliv spadá i jiné. Poslyš, já jsem pochopila, že to asi nebude nic…“ umlkla jsem, poněvadž jsem nevěděla, jak co nejkulantněji dokončit tuhle ošemetnou větu.

„To opravdu není,“ potvrdil mi a zničehonic ode mě prudce odstoupil. Přešel na druhou stranu menší místnosti až k oknu, z nějž se sice podíval ven, ale přesto byl jeho pohled nepřítomný. Pravděpodobně se zahloubal do svých vzpomínek, se kterými se mi doteď zatvrzele odmítal svěřit. S čímž zjevně mínil skoncovat, protože se několikrát kvapně nadechl a potom se pustil do vyprávění: „Ty víš, že už jsem pár lidí zabil. Vlastně… víc, než pár. Někdy v sebeobraně, někdy nechtěně a někdy jsem prostě neměl na výběr. Ale nikdy jsem si to neužíval. Nikdy, dokud… dokud jsem nebyl s Tori. Najednou se mi to začalo… líbit a chtěl jsem víc. Měl jsem chuť zabíjet, chápeš?“ Poslední slovo vyloženě znechuceně zaburácel a nasměroval svůj strhaný obličej na mě. Když se naše zorničky setkaly, tak mi normálně srdce vynechalo jeden úder.

„Je v tobě skrytá šelma,“ konstatovala jsem tiše a někde hluboko ve svém hlase jsem postřehla stopu obhajoby. To mě trochu vyděsilo, jelikož mi Vincent zrovna sdělil, že po boku Tori našel zalíbení ve smrtelném ubližování jiným. A přitom by mě mělo děsit to, co mi zrovna sdělil. Namísto toho jsem ho tím svým neuváženým výrokem vyloženě hájila. „A Tori ji v tobě naplno probudila,“ dodala jsem s věcnou smířeností.

„Kdyby se mi nezačala vracet paměť… Všechny ty vzpomínky na tebe. Na nás dva… Nebýt toho, tak se ze mě stane monstrum… I tak jsem dělal vážně strašný věci. My jsme… Vždycky jsme si s Tori někoho vyhlídli a… pak jsme ty lidi lovili. Jen tak, pro zábavu. A taky jsme je mučili. Týrali jsme je. Všema možnýma způsobama. Fyzicky, psychicky, to nám bylo jedno. Přímo jsme si vychutnávali, že máme nad někým moc. Že se nás někdo bojí. Že máme něčí život ve svých rukách. Z toho jsme byli my dva živí. A vzít někomu život? To nás přivádělo snad až do extáze…“

„Vincente, přestaň. To stačí. Slyšela jsem toho už dost…“ přerušila jsem rázně a rozpačitě zároveň jeho děsivé vyprávění, z něhož se mi vztyčily všechny chloupky na těle. Byla jsem doslova hrůzou ochromená, ale zvládla jsem vrtět odmítavě hlavou. Nezlehčil to ani jeho kajícný tón, kterým mi nenuceně naznačoval, jak ho to hluboce mrzí. Přesto jsem to dovedla do nejnepatrnějšího detailu pochopit. „A k-kolik jich bylo?“ zajímala jsem se odvážně, protože by bylo dost možná lepší, kdybych na tohle odpověď neznala.

„Víc jak půl tuctu… Čtyři muži a tři ženy. Věř mi, že budu před očima vidět jejich výrazy ve tváři, když vydechli naposled, až do svý smrti. Děsí mě to každou noc. Vrací se mi to pořád a pořád dokola. A s tímhle vším musím dennodenně žít. Přál bych si to vrátit zpátky, ale… Vyměnil bych klidně svůj život alespoň za jeden jediný, který jsem sám vzal… Nic z toho ale nejde napravit. A mě ta vina pomalu zabíjí…“ zpovídal se mi tím nejsrdceryvnějším způsobem, jaký jsem u něj dosud nezažila. Vlastně jaktěživ u nikoho. Během jeho truchlivého přiznání se mi až zatajoval dech, když jsem nepřetržitě sledovala, jak jeho ústa ze sebe vyloženě nutí každé slovo a jak je jeho uši zase přijímají zpět, aby ho trýznila a dojímala. Jakmile ve své roztřesené, lítostivé řeči ustal, po pravé líci mu stekla dolů průzračná krůpěje pokání, již následoval skloněním brady. Dřív, než mě přemohl soucit a slitování, si moje rozvířené vědomí vybavilo Toriiny podbízivé smyšlenky, že je Vincent pouze narušený, protřelý lhář. A ať mi moje instinkty a pocity napovídaly cokoliv, tenhle jed se mi v mé mysli nezastavitelně šířil a veškerou racionalitu požíral. Přede mnou díky tomu vyvstala stěžejní volba, jejíž každá možnost skýtala svoje výhody a nevýhody. A já si musela zvolit to menší zlo… Jak bych ale po Vincentovi mohla chtít nepokrytou upřímnost a sama mu něco zastírat? To by byl skutečně nepřekonatelný vrchol pokrytectví.

„Dneska za mnou byla Tori,“ vyřkla jsem jaksi horečně, ale se snadno postřehnutelnou úlevou. Tím jsem samozřejmě získala absolutní Vincentovu pozornost, která mi ukázala jeho uslzené oči. „Přišla za mnou kvůli tobě. A tvrdila mi, že máš na svědomí všechny ty oběti,“ rozvedla jsem ten zprvu skromný obsah o další nezbytné informace, aniž by ze sebe Vincent vydal jedinou hlásku. A ta nepřicházela ani předlouhých deset sekund poté. Zato já jsem si mezitím stačila uvědomit, že teď to Toriino fantaskní tvrzení dávalo mnohem větší smysl, když mi Vincent ucelil poslední slepé dílky skládačky. A na mně tedy už zůstávalo nesnadné rozhodnutí, čemu z toho uvěřím…

„A komu teda věříš, Cat?“ položil mi tuhle zákeřnou a zjevně pouze řečnickou otázku, protože zakrátko pokračoval: „Mně zřejmě ne, když tu teď stojíme a ty spíš mlčíš, než mluvíš, což ti není moc podobný.“

„Takhle tu stojíme proto, abys i ty dostal prostor se k tomu všemu vyjádřit!“ opáčila jsem neústupně, což bylo možná až příliš tvrdé vzhledem k tomu, o jak bolestné a temné tajemství se se mnou podělil. Docela mě ale vyvedl z míry, když mě slepě odsoudil takhle unáhleně. Vždyť jsem ještě sama nevěděla, komu z nich věřit.

„Ale já jsem to neudělal. Chápu, že se tomu asi těžko věří po tom, co jsem ti řekl, ale co se mi vrátila paměť, tak… se vrátilo zpátky i moje starý já. Rád bych, kdybych mohl tvrdit, že jsem od tý doby nikomu neublížil, ale ty víš sama nejlíp, že to není pravda… Taky oba víme, že se mi chce Tori pomstít. I tobě. Sice bych od ní čekal, že to provede jinak, ale tohle může být jen začátek. A když nad tím přemýšlím, tak by to byl geniální krok… Rozdělit nás, aby to přitom vypadalo, že si za to můžeme sami. Nemyslíš?“ promlouval ke mně poměrně laxně, jelikož si jednoduše domyslel, že nejsem tolik vstřícně naladěná, abych sdílela jeho nadšení z těch nově odhalených hypotéz. Ještě pádnější důvod byla ovšem ta diametrální změna charakteru jeho nálady, což by se mohlo jevit jako opravdu nepatřičné. „Ty si spíš myslíš, že je to stejně silná motivace k vraždění, jako moje krvežíznivost, která zmizela hned, jak jsem si vzpomněl!“ vydedukoval naprosto trefně, až mi z těch jeho nevídaně intuitivních myšlenkových pochodů zatrnulo.

„To tě přeci nemůže překvapovat,“ vzmohla jsem se pouze na skutečně chabý vzdor jeho potlačovaného odsouzení, protože on sám moc dobře věděl, že není způsobilý kohokoliv soudit. Ne po tom, co sám za zvěrstvo napáchal. Ale ani já jsem ho nemohla nijak soudit, protože jsem dávno věděla, že v něm dřímá nefalšované zlo, které pouze vyčkávalo na to, až ho nějaký těžkopádný podnět osvobodí. A tím podnětem byla bohužel Tori.

„Jasně že ne. Ale překvapuje mě, že nad tím fakticky váháš. Co ti Tori našeptala za pitomosti, že to znevažuje kompletně všechno, co jsem ti od svýho návratu pověděl?“ procedil skrze zaťaté čelisti, jak v sobě musel mírnit to vzdouvající se rozčilení, které se ovšem vázalo k Tori.

„Všechno, co jsi mi řekl, dává dohromady perfektní smysl… Jenom…“ zmlkla jsem nakonec rozvážlivě a bezradně jsem si promnula čelo, jelikož jsem neměla sebemenší ponětí, jak tu větu dokončit. Netušila jsem totiž, proč mu nejsem schopná důvěřovat, ačkoliv je ta jeho teorie mnohem uvěřitelnější. Vincent se ke mně v ten moment natočil celým svým urostlým tělem a s ústy připravenými k nějakému smělému argumentu, ale pak akorát rezignovaně vydechl a zavrtěl nad tím hlavou. Nejspíš hlavně nade mnou…

„Fajn, Cat. Přesvědčilo by tě, abys mi věřila, že máme s J.T.m plán, jak mě tý genetický anomálie zbavit? Vlastně to je spíš jen nápad, ale každopádně budeme potřebovat ten tvůj zelený kámen. Ale do toho se pustíme, teprve až se vypořádáme s mojí šílenou ex,“ vysypal ze sebe spěšně, poněvadž tentokrát neovládl svůj sílící entuziasmus, který přetrumfnul tuhle ponurou konverzaci. Jenomže pro mě tu stále vězel ten nestravitelný kontrast mezi jeho předešlým plačtivým doznáním a tímhle rozjíveným a asi i bláhovým přáním.

„Jaký nápad?“ zírala jsem na něj s očima navrch hlavy, ale uvnitř mě to beztak aspoň decentně potěšilo. Byl to také nepopiratelný závdavek k tomu, abych Vincentovi opět uvěřila i s tou mou obvyklou neochvějností.

„Potřebujeme z toho drahokamu vytáhnout vzorek, pak ho analyzovat a udělat z něj roztok, který by mohl změnit složení těch mých vadných nukleotidů,“ popsal mi Vincent jejich onen slibný záměr vskutku triviálně, což by se v případě J.T.ho nestalo ani omylem. Ten by zajisté použil ty svoje vysokoškolské odborné doktorské termíny a já bych se zas cítila jako naprostý troglodyt.

„Takhle to nezní nijak složitě... Ale nebude to poprvé, co se o to budete pokoušet. Nemusí to fungovat. Jako to nefungovalo ani předtím a ty s tím svým zvířetem budeš muset žít dál, Vincente,“ připomněla jsem mu pohotově, aby se tou vysněnou chimérou nedal zlákat a pak ho to zklamání z jejího nedosažení zcela nezdrtilo. Třeba natolik, že by to znovu probudilo tu horší část jeho zvířete, která si svoji nabytou svobodu užívala nemálo divoce. A zvráceně…

„Předtím jsme zkoušeli Gabeův lék, který nakonec nefungoval ani na něj. Ale on měl v DNA jinou poruchu. S tím drahokamem to je ale něco úplně jinýho. Ten kámen působí naprosto stejně na jakýkoliv zvíře. Cat, jestli přijdeme na to, jak do mě tu látku dostat, tak by to mohlo vyjít. Podle mě to fungovat bude!“ oponoval mi umanutě a nadmíru snaživě, čímž mi dal zřetelně najevo, jak mu na téhle idey záleží. Ve tváři se mu odráželo to pozitivní napětí, jež reflektovalo intenzitu jeho víry. 

„Gabea nakonec jeho posedlost lékem stála život,“ vypíchla jsem ten nejpodstatnější fakt z Gabeova příběhu, který by si měl Vincent ponechat v mělké paměti.

„Jestli to má být moje poslední možnost, tak zkusím i tohle. Já už to zvíře v sobě dál nesnesu. Ne, když vím, co všechno za zvěrstva dokáže napáchat. S takovým břemenem prostě žít nedokážu,“ prozradil mi svůj nejsilnější popud, který ho tak moc poháněl k tomu, aby se toho zvířete v sobě zbavil. A kvůli němuž se tolik zoufale upínal k zdánlivému vysvobození v podobě toho smaragdového kamene. Z každého miniaturního póru jeho těla ke mně prostupovala ta bezbřehá sklíčenost a nekonečná zarmoucenost, která mi trhala srdce na miliony kusů. Vincent klesnul na samotné dno lidského bytí, kdy je člověk schopný zajít i do toho nejkrajnějšího řešení, jen aby dosáhl svého. Nejvíc smutné na tom bylo ovšem to, že si tenhle bezútěšný stav přivodil sám. Ačkoliv ho k tomu fest popostrčil můj prohnaný otec a ještě prohnanější Tori. A já jsem proto zatoužila, víc než kdy předtím, mu pomoct, jak jen bude v mých schopnostech. Tímto jsem posunula svůj cíl z eliminování Toriiny hrozby na odstranění Vincentova zvířete, což jsem vnímala jako mnohem složitější úkol. Výzvy mám ale ráda a ještě raději je pokořuju…

„Když už mluvíme o tom drahokamu, tak… Tori ho chce zpátky. Nechtěně jsem jí ho dneska ukázala, ačkoliv to nebylo nutné, a… dost ji rozčílilo, že ho mám zrovna já u sebe. Vlastně ji asi víc rozčílilo, jak jsem jí vysvětlovala, že se ocitl u mě. Tak trochu jsem si u toho totiž vymýšlela a… Vypadá to, že ho chce dostat za každou cenu zpátky. Je to jen otázka času, kdy se zase objeví. Nebo spíš udeří. Fakt ji to hodně vytočilo,“ navázala jsem zpětně na předešlé a přitom pořád aktuální téma, aniž bych byť slabikou okomentovala jeho poslední proslov překypující bezvýchodným odhodláním. Vincent akorát pozvedl obočí jakožto náznak svého zaujetí a též neverbální gesto k pobídnutí, abych to milostivě rozvedla víc. „Nevím, co mě to popadlo, asi… Asi jsem ji chtěla taky rozhodit, což se mi povedlo. Prostě jsem jí napovídala, že jsi mi ten náhrdelník daroval. A docela šikovně, protože mi kvůli tomu vyhrožovala smrtí,“ vydrmolila jsem ze sebe poněkud ostýchavě, jelikož se mi to nijak snadno nevyslovovalo nahlas. Vincent mi tu moji podmíněnou nevůli jenom potvrdil, když mu v očích probleskly jiskřičky potěšeného uvědomění, které se mu odrazilo i ve zbytku sinavé tváře, jež pojednou nabyla takového čilého, objemného rázu, a vyústila až do potutelného úsměvu, který musel okamžitě krotit, abych si ho nepovšimla. Pozdě. A taky jsem si uměla jasně představit, čemu se takhle nenápadně kření. Mužská ješitnost je někdy opravdu pateticky předvídatelná.

„No dobře. To vůbec nebyl špatný nápad. Alespoň můžeme očekávat, že se nám zas brzy ozve,“ zamaskoval Vincent svůj letmý úsměv za úplně jinou záminku, která mu vyšla na výbornou. A tak jsem se nad tím ironicky ušklíbla, což pořád skvěle zapadalo do kontextu.

„Měli bychom se už asi vrátit vedle, hm?“ navrhla jsem mu po krátké odmlce překypující tísnivým tichem, kdy se ani jeden z nás neměl k udržení konverzace. Na Vincentovi jsem ovšem poznala, že trpělivě vyčkává, až budu jako první reagovat já, a tak jsem mu v tom velkoryse vyhověla, jenomže viditelně ne podle toho, jak si on naivně představoval. 

„Ty mi vážně neřekneš nic k tomu všemu, co jsem ti teď svěřil? Pro mě je to důležitý, Cat. Potřebuju vědět, co si o tom myslíš, ať je to cokoliv,“ zastavil mě na mém odchodu poměrně zaskočeně a pochopitelně si k tomu vybral pro mě ta vůbec nejobávanější a nejzrádnější opatření. Přesně před tím jsem utíkala…

„Ale ty ode mě chceš nejspíš slyšet, že je to dobrý, jenže nic z tohohle není dobrý. Tohle všechno je naprosto šílený a strašně komplikovaný a… Víš, já to zas potřebuju trochu vstřebat. Je toho na mě prostě moc,“ zmařila jsem jeho snahy o můj nezastřený úsudek, který jsem si zatím ani nestačila vytvořit. V něčem jsem ho ovšem mohla naprosto suverénně uchlácholit. „Ale věřím tomu, co mi tu říkáš,“ zahlásala jsem zcela rezolutně, abych mu alespoň nastínila svůj čerstvý skrovný názor, který jsem opravdu pečlivě zaonačila, aby byl jednoznačný a přitom jaksi zavádějící. Ano, zcela vědomě jsem pronesla, že věřím tomu, co říká, nežli že věřím přímo jemu. V tom jsem totiž spatřovala bezedný rozdíl. Nicméně pro mě byl značný pokrok i toto. Na počátku naší konverzace jsem nad tím, komu z nich uvěřit, pouze polemizovala. Ale teďka je mi krystalicky jistojisté, že Vincent mluví pravdu a že Tori lže, jako když tiskne. Při její návštěvě šlo pouze o slušně promyšlenou psychologickou hru, kterou zvládla na výbornou, protože v ní uspěla. Doopravdy mě zviklala dostatečně na to, abych pochybovala o Vincentových čestných slovech. Kdyby nebyl čestný, tak by se mi snad nedoznal s tím, že se z něj po boku Tori stal sériový vrah. Zatraceně… Z Vincenta se stal sériový vrah! A právě kvůli tomu přímo jemu, potažmo zvířeti v něm, věřit nesvedu. Zatím ještě ne. Protože mi dosud několikrát názorně ukázal, že v něm to relativně zkrocené zvíře pořád spí a že nad ním možná nemá takovou kontrolu, jakou by měl mít.  Dokud se nepřesvědčím, že v něm převládá ta lidská stránka osobnosti a má pevnou nadvládu nad tou zvířecí, tak mu ani neuvěřím. Prostě to pro mě není proveditelné…

Zrovna když se Vincent nadechoval, že by mi na to něco odzbrojujícího odvětil, tak ho nekompromisně předběhl můj smarthphone, který otravně vyřvával melodií, již jsem si kdysi dávno spojila s mojí sestřičkou a kterou jsem jí přiřadila i ve svém telefonu. Vincentovi vzápětí čelisti sklaply k sobě a podivně s sebou přitom škubnul. „Heather,“ obeznámila jsem ho s tím volajícím zrušitelem, a kdyby to byl kdokoliv jiný, než právě ona, určitě bych se zatvářila podobně jako on. Vincentovy oči se svévolně protočily v sloup, a když se je chystal navrátit do původní polohy, tak je pro jistotu nechal ještě několik vteřin bloudit po pokoji, abych si tu jeho výmluvnou reakci nevzala osobně. Beztak si pod nos zabrblal cosi o tom, že si Heather umí vybrat pokaždé tu nejmíň vhodnou chvíli. Nemám sice ponětí, k čemu se tu právě odhodlával, ale jestliže snad k dalšímu polibku, tak Heather zavolala nanejvýš včas. Opět.

„Ahoj, ségra. Proč voláš?“ ozvala jsem se jí jako první, takže jsem nepoznala, že na druhé straně drátu není Heather. Stačilo mi jedno jediné posměšné uchechtnutí a neomylně jsem věděla, s kým má tu čest. Vtom mě kdesi u žaludku nepříjemně píchlo. „Tori?! Co chceš?! Cos udělala s mojí sestrou?!“ vyjela jsem na ni strachy bez sebe a div jsem mobil v ruce nerozmačkala. Vincent bezprostředně zbystřel a opravdu hrozivě se zamračil.

„Slušný, Chandlerová…“

„Co je s Heather?!“ zopakovala jsem neoblomně a pokusila jsem se znít spíš výhružně.

„Nic jí není! Ale jestli nedostanu ten náhrdelník zpátky, tak pustím z vodítka svoje míň hodný já a pak ti ji vrátím na kousky. Máš na to hodinu. Při dobrý vůli hodinu a půl. Adresa ti přijde za moment. Jo, a ještě jedna podmínka… Přijď sama, rozumíš?! Budeš mít někoho v záloze, nedejbože třeba Vincenta, a z tebe bude jedináček, jasné?!“ diktovala si nediskutabilně a ten tón nenaznačoval ani špetku slitování. Její hlas byl absolutně bezcitný, až mě z toho zamrazilo. Vincent slyšel díky svému super sluchu každé slovo a jeho již tak podmračená tvář se ještě víc stáhla. Oči mu zahořely nelítostnou touhou po satisfakci.

„Jestli se jí něco stane…“

„Tak to bude jenom tvoje vina! Hodina a půl. Čas běží. Tik tak, tik tak…“ přerušila tentokrát ona mě, a dost nemilosrdně. Pouze jsem nasucho polkla, a aniž bych se k tomu jakkoliv vyjádřila, s tichým, zlověstným smíchem mi zavěsila. Vzápětí se mi krátce zatmělo před očima a bylo mi celkově na omdlení. Vincentovi moje patrná slabost neušla, a tak bezprostředně přistoupil, aby mě svou urostlou postavou neochvějně podržel. Nijak jsem se jeho tělesné podpoře nebránila.

„Bude v pořádku. Najdeme ji,“ slíbil mi stroze, jak byl sám tím hovorem rozčarovaný. Nato mi přišla textovka s adresou místa, kde Tori drží mojí mladší sestřičku. Držela ji na střeše budovy, kde měl její otec luxusní apartmán a který nechal můj biologický otec skrze svoji lidskou loutku vyhodit do povětří.

„Já sama ji najdu! Tori se snad vyjádřila jednoznačně. Nebudu riskovat její život. Ten pitomý kámen jí prostě dám,“ usnesla jsem se v tom hrůzostrašném oparu hrozby a nátlaku možná unáhleně, ale jiné východisko jsem bohužel nenašla. Neohroženě jsem od něj ustoupila a na displeji mobilu jsem v mapách spustila vyhledávání, abych našla co nejrychlejší cestu, která povede ke kýženému cíly.

„Ale já ten pitomej kámen taky potřebuju,“ zdůraznil významně a rty stáhnul do příkré linky.

„Až vymyslíš, jak můžeš být Tori nablízku, aniž by tě vycítila, tak mě dožeň. Já jedu,“ odbyla jsem ho velice netrpělivě a bez rozloučení jsem zbrkle vyrazila zachránit mou sestru. Odcházela jsem ovšem smířená s tím, že Vincent to takhle nenechá. Vzdávat se, to není jeho styl. Vlastně jsem asi podvědomě spoléhala na to, že něco vymyslí, než dojde k výměně. Ani jeden z nás by nesnesl, kdyby Tori vyhrála a dostala to, co chce… 


Vincent


Po dvou týdnech jsem tu zase s další kapitolou, takže doufám, že to čekání alespoň stálo za to. Další kapitola bude hned příští týden a pochopitelně v ní najdete pokračování, které zase zahýbe s dějem. Můžete v ní totiž konečně očekávat ono první vyvrcholení povídky. :) 

Mockrát všem děkuji za trpělivost a neutuchající zájem!! Jste skvělí! :3 :) 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me XVIII.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!