OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dívka z ulice - 3. kapitola

24.07.2014 (09:00) • liiii5 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 918×

První zklamání přišlo ihned po odchodu. Vůbec jsem si nic nepromyslela a najednou jsem nevěděla, kam půjdu. Nemám moc dobrých přátel, za kterými bych se mohla vydat, a jediný, kdo by byl takhle ochotný, je Rebeca, ale k té já nemůžu. Má už spoustu vlastních problémů a já jí nechci přidělávat další.

Podívala jsem se na oblohu. Hezky se zatáhlo a vypadalo to, že bude hodně pršet.

„No super,“ řekla jsem sama pro sebe a pomalým krokem jsem se vydala bůhvíkam. Litovala jsem, že jsem pozvala George ven, protože teď tam budu muset jít s kufrem, pokud něco rychle nevymyslím. Začala jsem si nadávat. Naivně jsem si myslela, že jakmile vyjdu ven, hned najdu něco, kam bych mohla jít, jako by to snad čekalo právě na mě.

Bloudila jsem ulicemi a najednou začalo pršet. Neměla jsem ani deštník a kolem dokola nebylo žádné místo, kde bych se mohla ukrýt. Zkoumala jsem sloupy, jestli tam náhodou nejsou nabídky ke koupi bytu nebo pronájmu, ale jako na potvoru byly všechny sloupy prázdné. Přitom ještě před týdnem jsem viděla na spoustě míst nabídky.

Šla jsem po prázdné ulici. Kapky vody z nebe na mě dopadaly a díky nim jsem byla každou minutkou mokřejší a mokřejší. Déšť je krásný, pokud se máte kde schovat, jinak je to opravdu hrozné.

Všude bylo liduprázdno. Trochu mě to i děsilo, protože kdyby mě někdo přepadl, nikdo by mi nepomohl, což by se stalo asi stejně. Procházela jsem kolem obchodů s potravinami a oblečením z druhé ruky. A pak jsem to viděla. Na výloze jednoho bio obchodu byl malý lísteček a na něm stálo: Pronajmu byt 1+kk v Bagerstově ulici. Zájemci volejte na číslo 15947484.

Porozhlédla jsem se a uviděla budku s telefonem. Okamžitě jsem se tam vydala a zavřela uvnitř. Konečně sucho, zaradovala jsem se. Hodila jsem dovnitř peníz a vytočila číslo na papírku. Měla jsem docela dobrou paměť, takže jsem si to rychle zapamatovala a nepotřebovala si to opisovat.

„U telefonu Peter Smith, kdo volá?“ ozval se z telefonu mužný hlas. Nerozmýšlela jsem dopředu, co budu povídat, nikdy jsem to nedělala.

„Dobrý den, jmenuji se Alexandra Drake, volám, protože jsem viděla váš inzerát na pronájem bytu a ráda bych si přišla byt prohlédnout.“

„Ale jistě, mám volno, tak pokud se vám to hodí, můžete se přijít na byt podívat ihned.“ Rychle jsem souhlasila a on mi mile poradil, jak se tam dostanu. Nechtěla jsem plýtvat peníze na autobus, ale v tom dešti bych se tam asi jen tak nedostala, navíc jsem nechtěla, aby si o mně myslel, že jsem nějaká chudinka, o čemž přemítat stejně asi bude, až uvidí můj kufr.

Po chvíli chůze jsem se dostala na autobusovou zastávku, kde jsem pár minut čekala na svůj bus. Bylo pro mě velmi obtížné dostat se dovnitř s tím kufrem, který byl vcelku těžký. No, nikdo se neobtěžoval mi pomoct, všichni tam seděli jako pecky a nikdo si mě nevšímal. Usadila jsem se hned dopředu, abych nemusela táhnout kufr ještě někam dál.

Jela jsem několik zastávek a pak vystoupila před ne moc hezkou budovou. Před ní stál nějaký muž s deštníkem, nepochybovala jsem o tom, že je to ten, se kterým jsem mluvila. Vyšel mi naproti, bylo to od něj moc milé.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho a podala mu ruku. Společně jsme si potřásli rukama a usmáli se. Byl to moc hezký muž kolem třicítky. Měl tmavé vlasy a šedé malé oči, které snad člověku viděly až do duše. Vypadal opravdu moc pěkně a sympaticky.

„Taky zdravím. Razíte na dovolenou?“ Poukázal na můj kufr a já na něj skepticky pohlédla.

„Ano, za tři hodiny mi to letí na Bahamy,“ odpověděla jsem ironicky. Trochu jsem se bála, jak bude reagovat, protože jsou lidé, kteří tenhle humor moc nechápou. Naštěstí pro mě se zasmál a vedl mě ke dveřím.

„Myslím, že se vám bude byt velmi líbit. Je to sice malé místo, ale pokud žijete sama, myslím, že byste se zde mohla cítit dobře.“ Vypadám na to, že o mě nikdo nemá zájem? Nepřemítala jsem nad tím dlouho. Byt byl v třetím patře, kam jsme vyjeli starým výtahem, který sotva jel.

„Vy jste zde bydlel?“ zeptala jsem se, protože ticho pro mě bylo nepříjemné.

„Chvíli ano, ale poté jsem se nastěhoval ke své přítelkyni a nechtěl jsem byt prodat, kdyby se náhodou stalo, že by to nevyšlo.“ Peter nejspíš byl velmi otevřený člověk, protože já bych takhle upřímná k někomu, koho znám pár minut, nebyla.

„Tak doufám, že vám to vydrží,“ popřála jsem mu. Vedl mě úzkou chodbou až k poslednímu bytu vpravo. Odemkl a galantně mě nechal vejít první. Vešla jsem do malé místnůstky, což měla být miniaturní předsíň, odkud vedly dveře do koupelny se záchodem. Místnost byla pokrytá bílými kachličkami a uvnitř byl sprchový kout a vedle něj, závěsem oddělený, záchod.

Byt měl ještě jednu místnost, kde byl v rohu kuchyňský kout a uprostřed místnosti gauč a naproti televize. Pokoj byl vymalovaný žlutou barvou a z okna jsem se dívala na zbytek ulice.

„Je to tu moc pěkné,“ řekla jsem nahlas a rozhlédla se kolem. „Kolik bych musela platit nájem?“ Doufala jsem, že to nebude žádná pálka, protože byt se mi velmi líbil a dokázala bych si představit, že tady budu bydlet.

„Vypadáte velmi mile, proto jsem ochotný slevit na dvě stě osmdesát dolarů za měsíc, a pokud by to bylo možné, chtěl bych, abyste mi platila nájem na dva měsíce dopředu.“ To nebylo moc drahé. Moje výplata byla v baru tři sta dolarů plus dýška. Navíc jsem už dopředu měla našetřeno nějaké kapesné, se kterým bych mohla vyjít.

„Dobře, kdy se mohu nastěhovat?“ Moc jsem si přála, aby to bylo co nejdříve. Na tu dobu bych se mohla snad nastěhovat k Rebece, to by jí snad nevadilo.

„Pokud chcete, tak můžete ihned. Mám u sebe i smlouvu, a pokud ji podepíšete teď, můžete tu začít i bydlet.“

Usmála jsem se na něj a přikývla. Tohle bylo lepší, než jsem očekávala.

„Smlouva je na jeden rok a částka, kterou mi budete platit, zahrnuje vše. Ovšem internet a kabelovku si budete platit sama, pokud o to budete mít zájem.“ To mi nevadilo. Na televizi jsem nebyla vůbec zvyklá a notebook nebo mobil jsem ani neměla, takže pro mě byl internet „tajemství“.

„Souhlasím.“ Podepsala jsem smlouvu a měla ze sebe radost. Možná nakonec dnešní den nebude tak hrozný. Dokonce venku i přestalo pršet.

„Gratuluji, odteď jste novým nájemníkem. Jsou tu příjemní lidi, určitě vás přijdou uvítat. Jenom se chci ještě ujistit. Nemáte žádný záznam v rejstříku, že ano? Nevypadáte na to, že byste byla nějaký výtržník nebo něco podobného, ale jistota je jistota.“

„Nemám ani jediný vroubek.“ Usmála jsem se. Měla jsem hrozný strach z krádeží či něčeho podobného, vždy jsem se moc bála, že pokud na něco jenom pomyslím, karma mi to vrátí. Stávalo se to.

„Tak to jsem moc rád. Nechám vám tady na sebe kontakt, kdybyste náhodou něco potřebovala. Na teplou vodu máte v koupelně bojler, a pokud by tady s něčím byl jakýkoli problém, nebojte se mi ozvat. Teď se v klidu ubytujte. Rád jsem vás poznal. Pokud by to šlo, koncem týdne bych si přišel pro peníze.“

„Samozřejmě, dám vám číslo na sebe do baru, kde pracuji, a kdyžtak mi tam nechte vzkaz.“

„Vy nemáte mobil?“ Nesnažil se skrývat ve svém hlase překvapení. Asi bylo něco neobvyklého, nemít mobil v 21. století.

„Ne, nikdy jsem ho nepotřebovala.“ Pokrčila jsem rameny. Peter na mě ještě chvíli překvapeně koukal, ale po chvilce se vrátil do normálu, sdělil mi ještě pár informací a se slovy „příjemné bydlení“ odešel pryč.

Cítila jsem se tu mnohem líp než doma s mámou. Nečekala jsem, že bych si našla něco tak pěkného a tak rychle. Sundala jsem ze sebe oblečení a odešla se umýt, abych neprochladla. V pokoji byla příjemná teplota, a tak jsem se odhodlala tam jít nahá.

Pomalu jsem si začala vybalovat a budík si položila vedle gauče. Bylo kolem jedenácté, nečekala bych, že ten čas tak rychle uteče. Možná bych se měla začít nějak připravovat na svoje „rande“. Umyla jsem si vlasy a doufala, že se mi pěkně zvlní, aby mi to alespoň trochu slušelo.

Vyndala jsem si oblečení z kufru a naskládala to do jediné skříně, která v pokoji byla. Neměla jsem moc oblečení a navíc všechno bylo staré a nic moc. Vůbec jsem nevěděla, co bych si mohla vzít na rande.

Z tajné skrýše jsem si vyndala malou nádobku, kam jsem si schovávala peníze. Otevřela jsem ji a její obsah nasypala na gauč. Bylo zde hodně drobných, ale mnohem víc zde bylo papírových bankovek. Měla jsem hodně peněz, nebo jsem alespoň nečekala, že jich bude tolik.

Bill na mě je naštvaný, ale naštěstí mi tenhle týden prostě MUSEL dát výplatu. Díky tomu, že jsem si vůbec nic nikdy nekoupila, jsem uškudlila hodně peněz. Měla jsem zde kolem tří set dolarů, samu mě to překvapilo. Cestou sem bylo několik obchodů s oblečením, ať už to bylo z druhé ruky nebo nové. Možná bylo načase, abych si nakoupila nějaké oblečení. Už ani nevím, kdy naposledy jsem si něco koupila.

Oblékla jsem se a vzala peníze. Ne všechny, nemohla jsem to utratit najednou, tak hloupá jsem nebyla. Zamkla jsem za sebou a vydala se dolů. Šla jsem po schodech. Tomu výtahu jsem nevěřila. Otevřela jsem vchodové dveře a nadechla se čistého vzduchu po dešti. Nový byt, nové oblečení, nový život. Ano, cítila jsem se dobře jako už dlouho ne.  

Autor: liiii5 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka z ulice - 3. kapitola: