OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dokonalá past - Kapitola 2.

22.06.2014 (17:00) • MaggieLove • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1085×

Kapitola 2.

„Každý návrat, nebo nalezení člověka, má svůj vlastní skrytý důvod.“  

Aron Reece nemohl uvěřit, jaká je to náhoda, že je zrovna synem muže, který má za syna Dereka Greise, který vlastní polovinu firmy v Chicagu na výrobu lodí a jejich součástek. Bože, jak může mít za bratra takového hajzla, co myslí jen na sebe a je zapletený do jednoho kšeftu s obávaným mužem, co zabil už několik lidí?

Celou dobu si Aron myslel, že je jedináček, a pak přišla jedna událost, která změnila celý jeho život. Smrt matky! Přiznala se mu, že si jednou začala s nějakým boháčem a že je jeho synem.

Nejdřív jí nevěřil. Celou dobu mu tvrdila, že je synem nějakého opilce, který ji sbalil v baru a netuší, o koho se jednalo, protože se nestačila zeptat na jméno. Vztah na jednu noc. To, že jeho matka udělala?

Když zjistil, kdo vlastně je, a že se to snažil zjistit celý život, neustále mu nedocházelo, že jeho život mohl být jiný, kdyby jeho matku neopustil jeho otec, který tu teď seděl před ním a tvářil se jako neviňátko.

Jak moc chtěl vést před lety firmu, ale jeho život směřoval jinam a na chvíli tomu byl i rád. Aspoň pomáhal lidem. I když… ne, nebude vzpomínat na toho chlapce, který mu umřel pod rukama. Je to minulost a on by se měl přestávat obviňovat. Nebyla to jeho vina. On přece toho černošského chlapce nezastřelil. On ne.

Vyhnal si vzpomínky z hlavy a podíval se na svého znovu nalezeného otce. Byl mu hodně podobný. Modré oči. V mládí měl zřejmě černé vlasy, jako teď on, a skvělou postavu, která se teď hodně zaoblovala a stárla. Ani jeden tu podobu, co se lišila o několik let, nemohl zapřít.

Přesto je stařík George Greise moc chytrý chlapík a požádal o testy, které jeho otcovství potvrdily. Kdyby nebyl jeho syn, zdědil by jeho majetek cizí muž a to nemůže dovolit.

„Jak se má Lousia?“ zeptal se jeho otec, který si nalil sklenku drahé whisky. Takže on si tu takhle žil a nehledal ho? To se ani nesnažil hledat Lousiu, jeho milenku, Aronovu matku, aby se ujistil, že je v pořádku?

Stroze odpověděl: „Je mrtvá. Deset let. Zemřela na zápal plic.“ Zemřela s tvým jménem na rtech. Proto ho dokázal i najít. Nejdříve její poslední slova nedokázal rozluštit, ale pak mu všechno došlo, nalezl otce i nevlastního bratra. Nejdříve s nimi nechtěl mít nic společného. Chtěl mít svůj život a nehodlal v něm nic měnit, jenže události ho sem zavedly.

„To je mi líto,“ řekl bez emocí na tváři, ale s emocemi v hlase. Aspoň něco. „Byla to skvělá žena.“

„Tak skvělá, abyste ji opustil, když čekala dítě?“ vyštěkl. Teď by neměl projevovat žádné emoce, ale nemohl si pomoct, když si vzpomněl na život s matkou. „Tolik vás potřebovala a vy jste ji odkopl jako kus hadru.“

Nemohl se přinutit mu tykat. Měl v sobě vztek. Copak tohle by udělal chlap? Musí se však uklidnit. Není tu pro to, aby se s otcem hádal. Má za úkol něco úplně jiného.

„Nevíš, jak to bylo. Měli bychom nechat minulost spát.“

Poposedl si nervózně na kožené židli. Tuhle minulost by rád propátral. Chtěl vědět, co ho vedlo, aby opustil jeho matku a neposílal jí na něj peníze, aby měli lepší život. Mohl si to dovolit. Zřejmě je ale stejný jako všichni milionáři. Skrblík!

Otec pokračoval: „Teď budeme hledět do budoucnosti, a proto jsem si tě zavolal.“

Jo, budou hledět do budoucnosti, i když ho tolik minulost užírala. Ne, Aron nepřišel kvůli minulosti nebo kvůli penězům, ale přišel kvůli spravedlnosti, která přijde co nevidět. Aspoň v to doufal.

„Co po mně chcete?“

„Nejdřív bys mi mohl tykat, Arone. Přece jenom jsem tvůj otec.“

„A pořád cizí člověk.“ Na chvíli spatřil v jeho očích smutek. Nedbal na to. V matčiných očích viděl smutek pořád. „Ale pokud chcete, abych vám tykal, pokusím se o to, i když to nebude tak jednoduchý.“

„Díky, chlapče. Myslím, že by to tak tvoje matka chtěla.“

Aron měl chuť něco říct, ale udržel se. Zatnul zuby. Jak může vědět, že by to tak matka chtěla, když jí udělal jen dítě, a pak upláchl na svatbu, kde si vzal svoji životní ženu Amélii, která zemřela, když bylo Derekovi šestnáct?

„Tak co po mně chceš?“

„Jak asi víš, moje zdraví není v nejlepším pořádku.“ Napil se whisky a zašklebil se. „Mám rakovinu. Doktoři mi dávají pár měsíců, možná vydržím i rok.“

„To je mi líto.“ Nebylo. Necítil ke svému otci žádnou lítost.

Zamračil se. „Nechci, abys mě litoval. Každý jednou zemře, jen musí umřít a musí si vybrat jak. Já jsem si vybral tu cestu, že chci poslední chvilky strávit s rodinou. Možná si zajet na nějaký výlet.“

„A proč to říkáš mně?“ Snažil se tykat svému otci. „Možná bys to měl říkat své rodině, s kterou chceš trávit čas.“

„I ty jsi moje rodina. Chtěl bych nějaký čas strávit i s tebou, ale pro to tu nejsi.“

„Tak proč?“ zajímalo ho a velmi doufal, že je to moc dobrý důvod. „Protože chci, abys za mě převzal moji polovinu firmy. Derek už jednu získal, ale po právu druhá patří tobě. Jsi můj syn a věřím, že to zvládneš.“

Nemohl uvěřit jeho slovům. Chce mu předat podíl firmy, jen tak? Tohle zavánělo problémem. Může se však mýlit.

„Cože? Nemůžete mi jen tak předat firmu.“ Zpozoroval, že mu přestal tykat. „Nemám na to dostatečné vzdělání a nevyznám se v tom.“

„Houby s octem, hochu.“ Zamračil se. „Podle Googlu jsi velmi inteligentní muž, vystudoval si vysokou školu, máš diplom ze strojírenství, víš, jak se lodě vyrábí, co potřebují, a víš, jak se firma vede.“

Tyhle školy mu ale nikdy k ničemu nebyly. Nakonec skončil jako… nemá cenu o tom mluvit, když se teď jeho život ubírá jinam. Jen doufal, že tohle brzy skončí.

„Nikdy jsem ale žádnou nevedl.“

„Proto na tebe bude chvilku dohlížet moje asistentka Carmen Mackenziová. Je to skvělá žena, která všechno ví a poradí ti.“

Carmen Mackenziová! No, jasně Derekova bývalá, no možná i nynější milenka, která mu ztropila na svatbě povyk. Psalo se o tom v novinách.

„Nevím, jestli se do toho mám pouštět.“

„Musíš. Ten podíl patří tobě a já chci, abys vedl mou firmu, když já nemůžu. Derek je sice schopný, ale…nebudu o něm mluvit zle. Je to můj syn. Všechny naděje vkládám do tebe. Myslím, že bys naši firmu mohl pozvednout.“

Naši firmu. Dobře se to poslouchalo, ale nemohl se nechat obalamutit. O tomhle člověku neví nic. Jen to, že je to slaboch a dokáže utéct na míle daleko, aby nespadl do maléru. Opřel si loket o opěradlo židle a pohlédl se zamyšlením na otce.

„Dobře, beru to. Vždyť můžu kdykoliv odstoupit, ne?“

„Ne. Je to tvůj podíl a vždycky ti bude patřit. Můžeš tam dosadit, koho chceš, a až budeš mít syna, tak ten podíl získá on.“

Než stačil cokoliv říct a ještě se na něco zeptat dveře do pracovny Georga Greise se otevřely a stál v nich Derek. I Aron s otcem se postavil, aby se mohli vzájemně poznat. Bylo to poprvé, co svého bratra viděl na živo a šla z něho husí kůže. Nelíbil se mu! Raději měl všechny smysly připravené, aby se před ním mohl bránit.

„Á, podívejme se, kdo tu je. Můj nalezený nevlastní bratříček,“ pronesl to moc mile, ale Aron viděl tu přetvářku. Neviděl ho rád. Jakmile se podívali do očí, vytvořilo se mezi nimi napětí a oba věděli, že spolu budou bojovat, dokud jeden z nich neprohraje. Aron si je na sto procent jistý, že vyhraje právě on a Derek bude poražený.

„Arone,“ ozval se jejich společný otec. „Tohle je Derek.“ Podíval se na oba muže a pak pokračoval. „Dereku, tohle je Aron. Zrovna jsme se bavili o tom, že by mohl převzít druhou polovinu firmy, když ji nedokážu vést já, když jsem nemocný.“

Derek je vysoký muž s blond vlasy ke krku, které byly u kořínků tmavé, se světle modrýma očima a oblekem šitým na míru. Na pohled se vám může jevit jako příjemný člověk, ale uvnitř je zkažený. Je jako jablko prolezlé červem. Ten jeho dravý pohled jasně prozrazoval jeho povahu, ale jen málokdo dokázal jeho pravou tvář odhalit.

„Zdravím, Arone, nemohl jsem se dočkat, až spatřím svého o rok staršího bráchu.“

„Nápodobně,“ řekl ostražitě. „Tak ty chceš vést naši firmu? Přece jenom jsi na takové pozici nedělal. Dost mě to udivuje.“

„Možná,“ řekl chladně. „Ještě jsem se nerozhodl. Tvůj otec… náš otec mi to navrhl.“

„Když si to rozmyslíš, klidně ji celou převezmu já.“ Došel ke skříni, kde si jejich otec schovával alkohol a nalil si whisky. „Přece jenom, už jsem v té firmě dlouho a vím, jak se vede. Mohl bych ti pomoct a neměl bys žádné starosti.“

Odsekl. „O tom nepochybuju.“

Jeho bráška je totiž dost chamtivý a věděl, že chce firmu celou, aby měl majetek. On mu ale svoji polovinu nepředá. Ne, musel by být hlupák. Derek nesmí všechno schlamstnout, už jen proto, že je to pořádný hajzl.

„Udělal bych to pro tebe. Přece nechci, aby ti firma spadla na hlavu,“ opakoval znovu a napil se zlatavé tekutiny. „No, táta už prostě dělá unáhlený rozhodnutí, tak doufám, že i tentokrát neudělal chybu a my spolu budeme vycházet, jak po pracovní stránce, tak z nás budou skvělí bráchové.“ 

„Taky doufám, že spolu budeme vycházet.“

Pochyboval o tom. S ním nikdy vycházet nebude. Přesto se musí snažit, aby se k němu dostal blíž. Taky bude hrát přetvářku, aby splnil svůj úkol.

„A kde ses celou tu dobu toulal? Je zvláštní, že ses objevil, až když je otec tak vážně nemocný.“

„Dereku!“ okřikl ho George.

„To nic.“ Narážku, že mu jde o majetek, přešel mávnutím ruky. O majetek mu v žádném případě nešlo. Má svoje peníze, které mu stačí, a nepotřebuje nějaký majetek, s kterým by ani nevěděl, co dělat. Je zvyklý žít skromně a nehodlal nic měnit.

„Ve Washingtonu D. C.“

„Hm… skvělé místo.“ Derek se podíval na otce, který je pozoroval. Už to byl sešlý páprda. Nebude trvat dlouho a už natáhne bačkory.

„Dereku, proč jsi přišel? Máš nějaký problém s Faxmoorem?“

Faxmoor je jedním z architektů lodí. Je dobrý, ale málo lidí ho dokáže ocenit. „Ne, s Faxmoorem není žádný problém.“ Úsečně se podíval na Arona. „Chtěl jsem jen říct svému nalezenému nevlastnímu bratrovi, že já a moje žena pro něj chystáme uvítací slavnost.“ Znovu pohlédl na Arona. „Chceme tě pořádně přivítat a seznámit tě s rodinou.“

„To zní skvěle.“ Byl zvědavý na Derekovu manželku. Musí být určitě stejná jako on, jinak by si ho nikdy nevzala. Na fotkách nevypadá nějak moc krásně. Obyčejná ženská.

Nejspíš si ho vzala kvůli penězům a možná si ho vzala, protože ho milovala, i když to byla malá pravděpodobnost. Do takového hajzla by se mohla zamilovat opravdu nějaká bláznivá ženská.

„A kdy se to koná?“

„Zítra v devět tady.“

„Přijdu.“

Derek pokývl hlavou. „Výborně. Aspoň se líp poznáme a můžeme projednat vedení firmy.“ Pak zmizel a nechal je tam opět o samotě.

„Můj brácha je vážně milý.“

„A chamtivý. Dávej si na něj pozor. I když je to můj syn, podobá se spíš matce, která se k němu nechovala moc dobře.“

„Neměli dobrý vztah?“ zajímalo Arona.

„Ne. Jeho matka byla zlá. Dost na to, aby poškodila jeho bílou duši, která kvůli ní zčernala. Bohužel jsem tomu nemohl zabránit.“ 

„Co se mu stalo?“

„Nechci o tom mluvit. Je to minulost a už to nejde vrátit.“ S těmito slovy odešel opatrně z pracovny a nechal Arona v místnosti samotného, aby mohl přemýšlet.      

Autor: MaggieLove (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalá past - Kapitola 2.: