OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 30.

13.07.2015 (13:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 367×

Jessica

Nemohla jsem spát. Jednoduše nemohla. Ne při vědomí toho, co přijde. Ne, když jsem to nedokázala zastavit. Ale… musel tu být přece nějaký způsob, zatraceně!

Zatím nic. Nic se nedělo. Počítala jsem vteřiny, sledovala, jak se Danielova hruď pomalu nadzvedává a klesá. Všechno vypadalo naprosto normálně. Až jsem začínala pomalu věřit, že to prostě přestalo. A zároveň se napomínala, že v to doufat nemám.

Usnul asi před pěti minutami. Protože to už zkrátka jinak nešlo. Byl vzhůru skoro dva dny v kuse. Tak dlouho, jak jen dokázal, vzhledem k tomu, že ani předtím se pořádně vyspat nemohl. Ve snaze se tomu všemu co nejdéle vyvarovat. A já s ním. I když mě napomínal, že to dělat nemám. I teď, když už to dál nešlo, se nejspíš plánoval ujistit, že jsem usnula, než sám zamhouří oči, ale únava ho přemohla.

Byla jsem taky unavená. Byla, nehledě na to, že u mě se to ještě nezdálo tak zlé. Tak jako tak bych ale zkrátka usnout nedokázala, ne teď.

Deset minut. Pohledem jsem zkontrolovala hodiny na stěně. A pak to začalo.

Z jeho rtů splynul těžký výdech, skousl zuby. Ze staženého obočí a celého výrazu tváře bylo naprosto zřejmé, že jím probíhá bolest. Taková, kterou jsem si snad ani nedokázala představit. Sevřelo se mi srdce, když poprvé vykřikl, ten zvuk se do mě zařízl jako meč, rozžhavený doběla. Dala jsem si ruku před pusu, jen o pár vteřin později jsem na ní ucítila horkost vlastních slz. Třásl se. Celé jeho tělo se třáslo a já marně přemýšlela, jak bych tu bolest mohla alespoň zmírnit. Objala jsem ho, přitiskla se k jeho boku, jako bych doufala, že moje sevření zabrání dalšímu třesu vysílanému do jeho těla. Šeptala jsem tichá slova, jaká, to jsem ani nevěděla, nejspíš ani neměla význam. S hlavou položenou na jeho hrudi jsem něžně přejela mezi pramínky jeho vlasů, po jeho tváři, zoufale si přála, abych dokázala nějak uvolnit to napětí, které se na ní usadilo.

Po dalším výkřiku, dalším následném poskočení mého srdce jsem se rozhodla, že tohle prostě ne. Že v tomhle ho nemůžu nechat. Ano, tak krátký spánek po takové době nebyl dostačující ani zdaleka a otevíral jen jedinou možnost: příliš brzké upadnutí zpět do tohohle stavu. Ale já nemohla. Já jednoduše nemohla přihlížet tomu, jak někdo, koho miluju, takhle trpí. To bylo prostě příliš.

„Danieli,“ vyhrkla jsem a zatřásla s ním, aby se probral. Jenže tentokrát to nepomohlo. Skousla jsem rty, unikl mi hořký vzlyk. Když se z jeho hrdla prodral další výkřik, zabořila jsem tvář do jeho hrudi a zesílila objetí tak, jak jsem jen dokázala. A sama jsem se otřásala uprostřed pláče. Celé nitro se mi svíralo, zatímco jsem tomu všemu jen bezmocně přihlížela. Do háje! Kéž bych mohla alespoň část té bolesti vzít na sebe, kéž bych…

Při dalším výkřiku jsem pevně stiskla víčka k sobě a o vteřinu později se rozhodla zkusit to znovu, ještě aspoň jednou.

„Danieli! Danieli! Zatraceně, prober se!“ Doslova jsem prosila. Ztěžka jsem se nadechla a pak jsem se odhodlala udělat poslední zoufalou věc, která mě napadla.

Zalapal po dechu a prudce otevřel oči, když moje dlaň dopadla na jeho tvář tak silně, jak jsem dokázala. Jak velkou sílu jsem se dokázala přimět vložit do té facky, která bolela i mě, navzdory tomu, že jsem věděla, že je to jen nutnost. Unaveně, nepatrně úlevně jsem se pousmála, když jsem viděla, že to zabralo. Zatímco se jeho dech pomalu uklidňoval, stočil pohled ke mně.

„Jess,“ šeptl a pátravě se zamračil, pohledem přelétl po mojí tváři. Tušila jsem, co se snaží zjistit. Nebo spíše, jakou domněnku si právě potvrzuje. A i když jsem se snažila odvést od toho myšlenky pryč, bylo to příliš silné a já měla příliš krátký čas na to dát se trochu dohromady. Nedokázala jsem zabránit tomu, aby to moje zmatené myšlenky nepřipomínaly. A on si všechno přečetl.

Nešla jsem spát. Pokoušela jsem se ho vzbudit, hned na začátku. Nešlo to. Nešlo to celou půlhodinu. Půlhodinu bezmocného pláče nad jeho utrpením.

„Jess, krucinál,“ vzdychl znovu a zajel si rukou do vlasů, zatímco mu ze rtů unikl další těžký výdech. Věděla jsem proč. Nechtěl, abych se sama trápila. Copak to šlo? Ať si je pitomost být vzhůru a sledovat jeho spánek, pokoušet se to zastavit hned v začátku, já prostě nemohla jinak. Nemohla, protože to byla jediná věc, co jsem opravdu udělat dokázala, krucinál! Stiskl víčka k sobě, zatímco zavrtěl hlavou. „Tohle přece nemůžeš…“

„Slíbila jsem, že budu stát při tobě,“ připomněla jsem, „že tě podržím, že tě v tom nenechám…“

„Ale to neznamená, že se u toho sama zničíš,“ odporoval mi hned prudce, po pár vteřinách ticha se však bolestně zašklebil. „Nebo vlastně ano… Ano, protože to jde ruku v ruce. A to je na tom to nejhorší...“

„Takhle nemluv,“ napomenula jsem ho. Neodpověděl. Nejspíš nevěděl, co by měl říct. To ostatně ani já.

„Jdu udělat kafe,“ rozhodla jsem po chvíli a vstala, vyhnula se jeho pohledu. Zatímco se pak připravovalo, opřela jsem se o kuchyňskou linku a snažila se odehnat vzpomínky na poslední desítky minut, vypudit je z hlavy. Z pouhé jejich připomínky se mi dělalo špatně, mezi roztřesenými nádechy jsem se chytila za hruď a břicho, jako by jinak hrozilo, že se rozpadnu. Cítila jsem tíhu, tam uvnitř. Tíhu, která mě vtahovala do sebe. Někde v mém těle snad musela být obří černá propast.

V jednom měl pravdu, takhle to dál nešlo. Nebyla jsem si jistá, jak silná jsem já. Přesto jsem byla odhodlaná vytrvat, udělat maximum. Ale on tohle nemohl být nucený prožívat! Musel tu být přece nějaký způsob!

„A co když opravdu není?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se, rychlým pohybem si přitom setřela z tváří slzy, které si opět našly cestu ven. Stál tam, u zdi, a starostlivě mě sledoval. On. Mě. Zatřásla jsem hlavou, tohle bylo absurdní. „Já jsem zvyklý na ztráty, zoufalství, bolest,“ připomněl.

To já přece taky, pomyslela jsem si v první vteřině, než jsem si připomněla, že moje historie se s tou jeho nedala srovnávat. Smutně se pousmál.

„Bolesti v ní je dost,“ hlesl pak, „víc, než by sis zasloužila… Nechtěl jsem ti přidávat další.“ Odmlčel se, krátce semkl rty. „Možná by bylo lepší, kdybych-“

„Ne,“ vyhrkla jsem okamžitě a pár rychlými kroky došla k němu. „Ne, to ne,“ zopakovala jsem. Nedořekl, co vůbec myslel. Nemusel. „Jestli mě nechceš opravdu ranit, tak nikam neodcházej,“ šeptla jsem a zaklesla pohled do jeho očí, abych mu dala najevo, že to myslím vážně. Další neveselý úsměv přelétl přes jeho rty. Jemně mi odhrnul jeden z pramínků vlasů za ucho, než s povzdechem opět spojil pohled s mým.

„Marně se na to snažím přijít,“ hlesl.

„Na co?“ nechápala jsem.

„Jak můžeš ještě stále věřit v dobré konce,“ vysvětlil. „Jak sis mohla zachovat víru, opravdovou víru, že svět není jen kruté místo, že láska nemusí vždy přinášet jen bolest… I přes zkušenosti, které máš.“ Nepatrně jsem pozvedla koutky úst, než jsem pomalu propletla prsty s jeho.

„Když se na všechno díváš jen pesimisticky a hledáš vždy jen to nejhorší, nespálíš se,“ šeptla jsem, „ale taky nebudeš schopný opravdu naplno přijmout to dobré, co k tobě může přijít. Obvykle se takové věci objeví jen na záblesk vteřiny, přejdou ti přes cestu, a na tobě je, jestli je zachytíš a přiměješ déle zůstat, nebo ne. Za černými brýlemi hrozí, že je přehlídneš…“ Díval se na mě beze slova. A zřejmě přemýšlel o mých slovech. Nebyla jsem si ale jistá, jestli je dokázal přijmout, opravdu pochopit. Ano, šlo to proti veškerému zdravému rozumu. Jako potápět se bez kyslíku do hloubky, plně riskovat, že se nestihneš dostat včas zpátky na hladinu a utopíš se. Ale kdybych hned na začátku násilím utlumila veškerou touhu být mu blíž díky připomínce, jak jsem se dříve zklamala, teď bychom tu nebyli…

---

Daniel

Ještě jsme neprohráli. To bylo to, co se mi snažila říct. Ještě jsme neprohráli. Ještě jsem já neprohrál. A nesmím spoléhat na to, že se tak stane, nesmím to brát jako jedinou nevyhnutelnou možnost, nebo to ani jinak dopadnout nemůže. Jenže jak. Jak jsem měl, kruci, něco takového dokázat?!

Seděla na posteli a tiše mě sledovala. Už uplynulo příliš hodin od chvíle, kdy jsem naposledy zamhouřil oči. Další konec jedinému krátkému vzdoru, který jsem si mohl dovolit. Věděla to. Právě teď bych byl v podstatě schopný usnout i vestoje. Také jí samotné těžkla víčka. To bylo to jediné, co nám zůstávalo. Několik desítek hodin snahy předstírat, že nás tohle v nejbližší době nečeká, marného přemýšlení o lepší možnosti. Jako tančit mezi střepy, stát pod rozevřenými čelistmi, pokoušet se užít si těch pár chvil, než tornádo opět rozmetá všechno v okolí. A právě teď jsme byli tady, v jeho oku, oku tornáda, kde je všechno tak zdánlivě klidné. Teď už to nevydrželo ani den, ne, když jsem neměl příležitost dříve nabrat síly.

Pohlédl jsem z okna na čerň noci, která pokrývala nebe. Dnes nebyla vidět dokonce ani jediná hvězda. „Měla bys jít spát,“ šeptl jsem po chvíli prostě. Protože jsem chápal, proč sama ještě nezamhouřila oči. Stejně jako ona věděla, že ten důvod znám. A že právě proto sbírám poslední síly, abych se ještě udržel při vědomí.

„Už jsem si zdřímla, pamatuješ?“ namítla. Trpce jsem se pousmál. Ano, před několika hodinami. Když jsem ji k tomu dotlačil, v podstatě ji uprosil. A musel přísahat, že sám neusnu, nebo se o to alespoň nebudu vědomě snažit. I tak spala sotva hodinu. Ze stejného důvodu, jako proč teď odmítala usnout. Protože mě chtěla hlídat, vzbudit mě hned při prvním záchvěvu neklidného spánku. Abych tím mučením nemusel procházet. Já se snažil o opak. Chtěl jsem, aby usnula dříve než já. Nemusela to sledovat, alespoň ne všechno. Pohrával jsem si dokonce i s myšlenkou, že bych se tu prostě zamknul, až by byla v jiné místnosti. Ale i přesto, jak křehká byla, tušil jsem, že by v tomhle případě klidně dokázala ty dveře vyrazit, nějak. Nebo případně zavolat někoho, kdo by to zvládl.

Promnul jsem prsty, semkl rty. Silou vůle jsem zakryl záchvěv, který mnou projel, právě teď. Nebyl první. Začalo se to projevovat i ve dne, jako předtím. Připomínka tíhy mých skutků. Skryl jsem to před ní, nemusela to vědět. Nemusela vědět, že to není jen o snech, že je to všechno o dost horší, než si myslí. Už tak si dělala příliš velké starosti…

Stiskl jsem víčka k sobě, v tu chvíli jsem ucítil, jak automaticky pomalu usínám, a rychle jsem zamrkal, abych tomu zabránil.

„Danieli,“ vzdychla, „já jsem v pohodě, vážně. Proč mi nechceš dovolit… tohle pro tebe udělat?“ Zavrtěl jsem hlavou. Další povzdech. „Ty opravdu plánuješ radši počkat, až se skácíš k zemi přímo tam, kde zrovna stojíš, než abys to připustil, že jo?“ konstatovala. Skousla rty. A pak to konečně vzdala. Položila hlavu na polštář, lehce se natočila směrem k malé lampičce na nočním stolku. Zablikala, už několikrát za dnešní večer krátce přestala vydávat světlo. „Ta žárovka asi brzy bude potřebovat vyměnit,“ prohodila věcně. Tak normální věc. Uprostřed tohohle všeho… Zhluboka se nadechla, než zavřela oči. Nemohla podvádět. Sny jsou o něco jiné než normální myšlenky, věděla, že to poznám.

Opřel jsem se o zeď za sebou, odhodlaný do té doby počkat. Stiskl jsem prsty proti sobě, opět jsem vyhlédl z okna. A mé vlastní myšlenky znovu volně plynuly jedna přes druhou. Vytrvat. Věřit… Bolestně jsem se ušklíbl. Chtěl jsem. Tak moc jsem chtěl. Jenže oba jako bychom se na svět dívali úplně jinýma očima. Jednoduše… jsem to nedokázal, ať jsem se snažil sebevíc.

(30 STM - Alibi (ve videu je opět můj "překlad")

Když jsem ji potkal... Byl jsem zlomený, aniž bych to já sám vlastně doopravdy chápal. Nenávratně zlomený. Ale ona mě přesto pozvedla ze země, když mi bylo nejhůř. Slepila zpět. Uvedla trosku, kterou jsem byl, opět do provozu. Vyléčila mé rány… Jenže jizvy zůstaly. A v tom případě se také mohly zase otevřít.

Znovu jsem padal. Nezadržitelnou rychlostí, přímo na tvrdou zem. A tentokrát mě snad nemohlo nic zachránit. Dokonce ani ona neměla tu sílu. Ne, mohl jsem ji jedině strhnout s sebou. Právě to mě tížilo.

Zkusili jsme to. Opět věřit v lásku. V to, co bylo pro nás oba tak hořce osudové. A narazili jsme tvrdě na stěny reality právě ve chvíli, kdy jsme se společnými silami pokoušeli znovu vzlétnout. Těžko se létá s rozedranými křídly. Těžko se odráží od země, když nás ta černočerná lepkavá pavučina drží za kotníky přivázané k zemi. Měli jsme se roztříštit. V případě, že se budeme dál snažit vymanit z těch pout. Z větší výšky přijde daleko ničivější pád. Tušili jsme to. Bylo to nevyhnutelné. Jediný způsob, jak to může skončit. Jenže oba jsme, zdá se, byli i po tom všem nepoučitelní.

Věřit. Slovo, které se už tolikrát ukázalo jako prázdné nám oběma. Její volba uprostřed beznaděje. Klesnout namísto vyhořet. Nevzdat to, i když nebylo žádného východiska, bojovat do posledního dechu. Věřit, doufat… proč jsem vlastně dál zůstával já, pokud jsem to sám nedokázal?

To ona. Dávala mi víru, kterou jsem postrádal. Pokoušela se mě opět zachránit. Natahovala ke mně dlaň a tím se jen víc zamotávala do sítí, které mě svazovaly. Ona ale měla možnost odejít… Ještě stále. A zároveň bylo už dávno příliš pozdě. Protože byla odhodlaná zůstat. Nenechat mě bojovat samotného. Ona byla už dávno jediná naděje, jediná víra, která mi zbývala. Jenže já byl odsouzený k tomu ji pokřivit, nechat vyhasnout. Proměnit to světlo, čistotu v ní, očernit ji svou vlastní existencí. Ať jsem se snažil jakkoliv, zdálo se, že to je jediné, co dokážu, že tohle je další předem prohraná bitva. Možná bych se měl vytratit sám, i přestože nechtěla, abych to udělal. Nedovolit jí nechat se zničit kvůli mně. I když pro mě to, že stále zůstávala po mém boku, znamenalo celý svět… Na mně ale přeci ani v nejmenším nezáleželo.

Měl bych ji přimět odejít, zachránit se, než bude pozdě a spálím ji. Jenže jsem to nedokázal. To vše, co mi nabízela… maják uprostřed rozbouřeného moře plný zářivého světla, příliš lákavé, než abych se od toho dokázal přimět odtrhnout zrak. Byl to jen odraz života, který bych si s ní přál prožít. Rodina, štěstí… pro všechny tak snadno dosažitelné. Pro mě zřejmě nemožné z prosté podstaty mého bytí. Věděl jsem, že by si přála to samé. Nejhorší bylo, že problém nebyl v tom, že bych po tom netoužil. Po normálním životě. Po tom už nikdy nemuset řešit nic z toho, co nám bránilo volně dýchat. Po klidných dnech, domku, cupitání drobných krůčků ve svém okolí. Ne, šlo o to, že jsem na to skutečně nedokázal dosáhnout, najít možnost, jak proměnit tu představu ve skutečnost. Bylo to tak vzdálené, to, po čem jsem tak bolestně toužil. Jako touha po závanu letního vánku uprostřed prosince.

To pro to, co mě uvnitř sžíralo. Když jsem to necítil. Když jsem to cítil. Daleko silnější touha, která neměla nikdy utichnout. Cítit oheň uvnitř mých žil. I když mě spaloval na uhel.

Jak moc bych si přál, abych se mohl té temné touhy zbavit, jakkoliv! Pro lásku, pro ni, pro to, co jsem chtěl doopravdy já sám, ne ta zvrácená část uvnitř mě. Část, která byla až příliš silná…

Chtěl jsem dosáhnout na něco tak vzdáleného… Jako bych snad byl stále člověk. Byl jsem přeci démon. Já si štěstí nezasloužil. Snažil jsem se popírat to, v jaké beznaději se celou dobu vlastně utápím. Nevnímat hořkou bezvýchodnost situace. Věřila mi, že to zvládnu, zvládneme, společnými silami. Jenže já byl roztříštěný na prach. A zlo, které bylo potlačeno mým vlastním já, se opět hlásilo ke slovu.

Někdy mi přišlo, že se v tom ztrácím. Že nebude trvat dlouho a nedokážu cítit nic než tu krutou touhu. Největší obava naplňovala mé útroby a svírala je. Obava, že jednou opět zmizím sám sobě z dohledu. Strach z toho, co bych v takovém případě mohl udělat… Ne, nechtěl jsem o tom přemýšlet, nechtěl jsem si to ani připouštět jako možnost. Ale zároveň jsem musel. Musel, protože něco takového bych si neodpustil. Tím stínem byl proto překrytý každý den, dokonce i její přítomnost.

Ať jsem si to sebevíc přál, nešlo skrýt minulost. To, co bylo uvnitř mě. Jak bojovat s něčím, co je vaší součástí stejně jako každý nádech, každý jednotlivý úder srdce? Ta stvůra uvnitř, kterou jsem byl vlastně já sám, dál dýchala. A já si díky tomu vědomí už nedokázal užívat ani ty střípky štěstí, to málo a příliš zároveň, co mi bylo dáno.

Jessica stála po mém boku. To bylo víc, než v co jsem mohl doufat. A já… já dokázal většinu času přemýšlet jen o tom, že ať se sebevíc snažím, nakonec na tom vůbec nesejde. Bylo mi předurčeno opět padnout na kolena k zemi, ztratit ji, všechno… záleželo jen na tom, jakým způsobem se to stane. Kolik toho po tom všem ještě zbyde z ní samé. Kolik času ještě zbývá…

Čekal jsem, kdy mě opět obemkne peklo. Jakou příchuť bude tentokrát mít. Proto jsem si nedokázal opravdu vychutnat letmý dotek nebe, který mi byl dopřán, i když ztěžklý okolnostmi. Vědomím, že mi něco takového nebylo souzeno. Už předem jsem byl ztracený. Tak, jako vlastně po celou tu dobu.

Ztracený uprostřed vzletu vzhůru směrem k dalšímu dnu…

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 30.: