Duše v temnotách - 34. • OurStories.cz ~ naše povídky

Daniel zmizel... Co šel dělat pak? A jak moc to Jess zničí?

30.07.2015 (12:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 356×

„Jsi v pořádku?“ staral se Matt a podal mi ruku, aby mi pomohl vstát. Jestli jsem v pořádku?! To myslel vážně?! Omluvně, smutně se pousmál. Pak zavrtěl hlavou. „Musím za ním. Počkej tady.“

„Cože?“

„Tak ne, tak… odsud odejdi.“

„Ty jsi asi nepochopil význam toho slova. To byla reakce na to, že mě tady hodláš nechat,“ odporovala jsem. „Ani náhodou, jdu s tebou!“

„Jess, nechci, abys…“

„Co?“ Semkl rty. A mně to po chvíli došlo. Daniel mohl jen tak zmizet. Nebo jít přímo za dalším úkolem, který mu Raffael během toho všeho vložil do hlavy. Jenže tím spíš jsem tu nehodlala zůstat!

Viděl, že mi nedomluví, a nemohl tu ztrácet čas, takže se rozhodl to vyřešit jednoduše a prostě se přenést, abych s tím už nic neudělala. Rychlostí blesku jsem se dotkla jeho ruky, když jsem to zaznamenala. A podařilo se mi svézt s ním. Zamrkala jsem, zhoupl se mi žaludek. Neměla jsem ponětí, kde jsme se to ocitli, ale rozhodně to už nebylo San Francisco. Ani Amerika. Stáli jsme v nějakém starém podchodu. Francouzština? Zaslechla jsem francouzštinu od lidí procházejících o kus dál?

„Jessico, co to vyvádíš, zatraceně?“ vyjel na mě Matt.

„Tohle je Paříž?“ vydechla jsem místo toho, abych mu odpověděla. Povzdechl si.

„Francie není jenom Paříž. Tohle je malé městečko pár kilometrů od ní.“

„Jasně… Já vím, promiň.“ Prostě mě jen napadla jako první, nebyla jsem takový ignorant.

„Tohle není to, za co by ses měla omlouvat,“ upozornil mě s vážným výrazem. „Čemu z toho, co jsem řekl, jsi konkrétně nerozuměla?! Co tu mám s tebou teď asi tak dělat?!“

„Že by vzít mě s sebou?“ nadzvedla jsem obočí. Zašklebil se a protočil oči, zatímco rozhodil rukama, aby dal najevo, jakou pitomost po něm chci.

„Zůstaneš tady,“ nařídil po chvíli.

„Ani náhodou!“

„Jessico, do háje, přestaň-“ začal, ale pak se náhle zarazil. „Krucinál!“ ulevil si po krátkém soustředěném zamračení.

„Co je?“ nechápala jsem.

„Ztratil se mi.“

„Jak se ti mohl ztratit?“

„Jeho stopa tady nekončí, přenášel se dál.“

„Tak ji sleduj a dojdi na konec,“ plácla jsem. Sice jsem se v těhle věcech pořádně nevyznala, ale unikalo mi, kde je problém. Už to snad přece jednou udělal.

„Jo, jenže to by bylo o hodně jednodušší, kdyby se očividně nepřesunul během několika vteřin všude možně na světě a zase zpátky sem,“ odsekl. „Bude mi trvat, než zjistím, která stopa je ta správná, konečná…“ Ulevil si. „To je zatraceně chytrý. Že ho to napadlo až teď.“ Pořádně znervózněl. Bylo jasné, že se ho tím snažil zdržet. Takže se jen potvrdily jeho obavy. Zatajil se mi dech.

„A… můžeš teda-“

„Počkej,“ přerušil mě a nadzvedl ruku, aby mi dal najevo, že mám být chvíli zticha. Uprostřed soustředění pevně stiskl víčka k sobě. Nevím, jak dlouho tam prostě jen tiše stál, neodvažovala jsem se skoro ani dýchat, abych ho nevyrušila. Konečně zamrkal a otevřel oči. „Myslím, že to mám.“

„Dobře,“ přikývla jsem okamžitě.

„Jess,“ začal znovu protestovat, protože mu došlo, co chci, ale tentokrát jsem mu do řeči skočila já.

„Hodláš mě snad samotnou nechat uprostřed cizí země bez peněz nebo čehokoliv?“ nevěřila jsem.

„Když zůstaneš tady, tak tě tu pak najdu,“ namítl.

„No, a co když tu nezůstanu?“ nadzvedla jsem obočí. Bylo mu jasné, jak to myslím. Jo, tohle bylo v podstatě vydírání.

„Jessico.“ Téměř zavrčel. Pak zavrtěl hlavou. „To neuděláš. Takový šílenec snad nejsi.“

„Chceš se vsadit?“

„Co kdybych se nesázel a místo toho tě nejdřív prostě vzal zpátky domů?“

„Co kdybys přestal zapomínat na tu podstatnou část, že nemáme čas a že já nikam nejdu, i kdybych se na tebe měla zavěsit a za žádnou cenu se tě nepustit?“

Frustrovaně vydechl a přešel o pár kroků dál, zřejmě ve snaze potlačit nutkání mě zaškrtit. Tedy… obrazně. Nepatrně jsem si prsty přejela po krku při čerstvé nepříjemné vzpomínce. Opřel se o zeď.

„Ty jsi cvok. Jednoduše blázen,“ informoval mě.

„Nejsi první, kdo mi tohle řekl,“ odvětila jsem a krátce polkla. Semkl rty.

A pak to vzdal. Protože mu bylo jasné, že jsem tvrdohlavá. A že nemáme čas…

---

Procházeli jsme ulicemi nějakého města, ani jsem nevěděla, kde jsme tentokrát. Bylo mi to vlastně jedno. Protože tahle situace se zdála naprosto zoufalá.

Sice jsme skončili na správném místě, kam se Daniel přenesl naposledy, ale než jsme se tam dostali, mohl pěšky zamířit úplně kamkoliv. A my neměli jedinou stopu, podle čeho zjistit, kam vlastně šel. Několik minut. Možná i desítek minut. Dokud jsme náhle nezaslechli ženský výkřik, který se mi okamžitě zaryl do kůže a připravil mě o další nádech. Přicházel z přesně opačné strany než směr, kterým jsme šli…

Matt si nahlas ulevil, bylo zřejmé, že se chce přenést na místo, aby tam byl co nejdříve. Rychle jsem se chytila jeho ramene, nehodlala jsem mu dovolit, aby mě tam nechal.

Přenášet se už potřetí za den mi neudělalo dobře. Podlomila se mi kolena, dopadla jsem na zem. Na rukou jsem v tu chvíli ucítila cosi lepkavého. Zděšeně jsem vydechla a prudce zvedla hlavu. V ten okamžik se mé nejhorší tušení potvrdilo. Krev… tohle byla krev!

Klečela jsem v kaluži, kterou na zemi vytvořila. Poté, co na ni stekla z těla muže, ležícího na stole. Další odporné červené kapky pomalu přetékaly přes jeho okraj, připojovaly se k obrazu zkázy. Cukla jsem sebou a vykřikla. Teprve pak upoutal moji pozornost pohyb na druhé straně místnosti. Nehybné tělo ženy v Danielově náručí, ze kterého se řinula další krev, nůž v jeho ruce, který to způsobil. Pustil ji, jako by o nic nešlo, tvrdě dopadla na zem. A já nedokázala nic. Dýchat, myslet, vnímat údery srdce, které se snad právě pokoušelo prorazit z mojí hrudi.

Pevně jsem stiskla víčka k sobě, nemohla jsem ten pohled snést. V tu chvíli tichem zazněl smích. Smích, který jsem tak milovala, a který byl přesto tak jiný. Tak chladný, tak… zvráceně odporný. Zařízl se do mě jako střepy.

„Jen se podívej,“ křikl Daniel, „nemáš na to snad žaludek? Říkala jsi přece, že mě přijímáš a miluješ úplně se vším, nebo ne? A tohle jsem přece já!“ Horké slzy stekly na mé tváře, na rukou jsem stále cítila tu odpornou lepkavou věc, zčásti už vychladlou… Ne, nechtěla jsem vědět, jak dlouho už tu ten muž ležel, nechtěla jsem vědět, proč se výkřik vydral z hrdla ženy až teď, proč dříve křičet nemohla, nechtěla jsem vědět, co všechno vlastně udělal. Za zavřenými víčky jsem si matně uvědomovala, že se třesu. Bylo mi zle, tak neskutečně zle…

„Jess,“ Matt se ke mně skláněl, starostlivě. Nejspíš jen proto, že měl o mě strach, a proto, že těm dvěma už stejně nemohl pomoct, zůstával vedle mě, když Daniel tam v rohu jen stál a vysmíval se mojí naivitě. Další smích… „Jess,“ naléhal Matt a já měla pocit, že moje hlava snad vybuchne, zatímco jsem se do sebe mělkými nádechy pokoušela dostat dávku kyslíku, zatímco se mi zdálo, že snad každou chvílí musím zešílet. A nejspíš právě toho se bál.

„Mějte se,“ prohodil Daniel a soudě podle toho se přenesl pryč.

„Krucinál,“ ulevil si Matt. Hádala jsem, že se v něm pere potřeba jít za ním, dřív než se mu zase ztratí, s nutností postarat se o mě. Nakonec bylo jasné, že by mě tam nemohl nechat. Že se uklidňuje chabou myšlenkou, že třeba právě teď nemíří k další… vraždě. Jak jinak by se to vůbec dalo nazvat?! I tohle slovo bylo příliš nedostatečné...

„Pojď,“ šeptl jemně, jako by se bál, že se při sebemenším hluku roztříštím na kousky. Dost možná nebyl daleko od pravdy. Nadzvedl mě ze země. Nedokázala jsem zůstat pevně stát. Přehodil si moji ruku kolem ramen a vzal mě do náruče. A pak se spolu se mnou přenesl pryč.

---

Byla jsem u mě doma. Sotva jsem tu skutečnost vnímala. Bylo mi zle. Tak neskutečně zle. Nenáviděla jsem tu rudou na svých rukou, kolenech. Ale sama jsem dokázala jen stát v slzách, hroutit se k zemi, mít chuť zvracet. Nenáviděla jsem krev, kterou jsem byla pokrytá, ale neměla jsem sílu se jí zbavit. Matt ze mě musel oblečení strhnout, zatímco já se dál jen otřásala hysterickým pláčem. Celou dobu u toho říkal jakási slova, konejšivá slova, kterými se mě snažil uklidnit a udržet mi zdravé vědomí, ale nedávala smysl, a já jednoduše nebyla schopná je vnímat, stejně jako cokoliv kolem.

Nasměroval mě do sprchy. Další vzlyk se vydral z mých rtů. Daniel… Použil můj šampón, tenkrát. Dotek jeho horké kůže na mé, vůně, která mě naplnila, jeden z prvních okamžiků opravdové blízkosti… Ten jediný záblesk šťastné vzpomínky tak neskutečně odporoval všemu, co se teď dělo, a mně se sevřelo srdce.

Voda začala stékat po mojí kůži, barvila se narůžovo a mizela ve víru pode mnou. Zdálo se mi, jako bych se kamsi do prázdna propadala i já. Jako bych se snažila neutopit, udržet se na hladině, když jsem přitom na noze měla závaží, co mě táhlo dolů. A proč jsem se vlastně pokoušela nezmizet? Chtěla jsem se proměnit v kámen, chtěla jsem nic necítit, chtěla jsem, aby ta bolest přestala…

„Jessie, no tak, zatraceně,“ zaslechla jsem Mattův tichý, ale naléhavý hlas. Snažil se mě přimět k jakékoliv reakci, nějak. Tohle oslovení jsem nesnášela, a právě proto ho použil. Bylo mi to jedno. Bylo mi jedno, že mě můj kamarád právě vidí nahou. Bylo mi jedno úplně všechno. Muselo být. Jinak by mě to rozedralo na kusy, skutečně přijmout, že se to všechno doopravdy děje.

Měkká látka přejela po mé kůži, když se voda zastavila. Byla bych schopná tu takhle zůstat. Napořád stát opřená v dávno vychladlé sprše jako sloup. A zdálo se to tak lákavé.

Moje chodidla opustila zem, když si mě opět jemně přitiskl do náruče. Přenesl mě do ložnice, položil mě na postel.

„Kde máš oblečení?“ zeptal se. Čekal na odpověď, dlouho. Ne proto, že by se mu nechtělo to tady prohledat a najít ho sám, ale proto, že to chtěl slyšet ode mě. Něco. Cokoliv.

Neodpověděla jsem. Zaklel a šel otevřít skříň, když jsem se začala třást zimou. Navlékl na mě první věci, které našel. Chvíli mu to zabralo. Nespolupracovala jsem, ani v nejmenším. Ne schválně. Jednoduše jsem to nedokázala.

„Jess,“ vydechl znovu, když se mu podařilo protáhnout rukávem i druhou ruku a ta práce byla u konce, a vzal moji tvář do dlaní, aby mě přiměl se na něj podívat. „Tohle nemůžeš. Nemůžeš se úplně zhroutit, ne takhle… Jessico, poslouchej mě! Mysli na mámu, na Cleo. Tohle jim přece nemůžeš udělat…“ Další třes projel mým tělem.

Ty oči… Danielovy oči. Byly prázdné. Tentokrát se v nich neskrýval ani ten letmý záchvěv tepla co dřív, alespoň to málo z doby, kdy mě od sebe odháněl. Jako bych se dívala do očí někoho cizího. Jako by Daniel, kterého jsem znala, jednoduše zmizel z povrchu zemského...

„Ne, ne, Jess, nemysli na to. Vnímej mě, kruci. Jsi u sebe doma a já jsem tady, držím tě. Jess, vnímej mě, prosím, aspoň to zkus…“ Zamrkala jsem.

Matt… máma, Cleo…

„Ano,“ přikývl se sotva znatelným pousmáním, zatímco se mu v očích leskly slzy váhavého štěstí z náhlého záblesku naděje. Vzlykla jsem a objala si kolena. Naděje… naděje… nemohla jsem ji ztratit, teď ne.

„Napravím to… Můžu to napravit…“ opakovala jsem během toho, co jsem se pohupovala zepředu dozadu. Hlas mi ale po chvíli selhal. Jako bych já sama věděla, že je to hloupost.

Neodporoval mi. Alespoň zatím ne. Protože tahle slova byla úplně první, která jsem ze sebe dostala. Protože nejspíš právě díky tomu jsem se zastavila těsně na hraně šílenství.

---

Plíživé ticho. Tak hlasité, tak bolestné. Zabodávalo se pod kůži jako ostny. Ničilo mě. A přitom bylo tím jediným, co jsem teď byla schopná doopravdy vnímat. Jako bych si vytvořila vlastní svět, který existoval vedle toho skutečného. Svět, ve kterém jsem se mohla plně oddávat svým zmučeným myšlenkám, beznaději, bolesti. Veškerý zbytek reality jen procházel kolem mě, ke všemu jsem byla naprosto netečná, i když jsem to nyní už brala na vědomí. Jen to dotěrné, všeobjímající ticho… A skomírající světlo žárovky vedle mě. Stále ještě fungovala. Obdivovala jsem její sílu, sílu vytrvat až do poslední vteřiny. Sílu, kterou jsem já sama postrádala…

Když na mě Matt promluvil, bylo to tak nečekané vyrušení z okolního klidu, až jsem sebou prudce trhla.

„Jak se cítíš?“ zeptal se už potisící. Zavrtěla jsem hlavou a přitáhla si kolena více k tělu, až to víc nešlo, ve snaze zastavit třes. „Půjdu ti udělat něco k pití,“ zazněl znovu jeho hlas. Zdálo se mi, jako by přicházel z velké dálky. Neurčitě jsem přikývla, jen aby mi už dal pokoj. Věděl to. Poznal to. Ne, nechtěla jsem být sama, teď ne. „Jess, já…“ Ale otázka, jak se cítím, pokládaná stále dokola, mi nemohla pomoct. Ne, když tu byla jen jediná zatracená možnost, jak mu odpovědět. Bylo by to jen jako přisypávat sůl do otevřených ran. Tak bude lepší, když půjde. Proč tu vůbec vlastně zůstává? „Protože chci,“ odpověděl na moje nevyřčené myšlenky.

Jeho ruka se jemně ovinula kolem jednoho z mých předloktí, která jsem měla omotané kolem kolen. Křečovitě jsem je svírala a tiskla k bradě, až mě v rukou bolely napjaté svaly. Bylo mi to jedno. Stejně jako nepohodlí, které mi tahle pozice v sedu přinášela. Toužila jsem se smrsknout do malinkatého uzlíčku a zmizet. I když jsem věděla, že to není možné. Teplo Mattovy dlaně na mé kůži by mělo být konejšivé. Alespoň se o to snažil. Nic nepomáhalo. Jeho oči znovu zaplavila lítost. Teď mi aspoň může vpálit do tváře, že mi to říkal. Netěší ho to? Vzdychl. Bylo vidět, že by rád něco řekl. Ale jen by nám oběma musel znovu přiznat, že nedokáže ulehčit mému trápení.

Šel pro něco k pití. V ústech jsem měla takové sucho, že bych nevydala hlásku, i kdybych mohla. Oceány slz se postaraly o nedostatek vody v těle. Bylo mi to jedno. Jen jsem se snažila udržet pohromadě a udržet od sebe tíživé stíny čerstvých vzpomínek, které usilovaly o můj rozum.

Nezvládla jsem to… Moje vůle vyprchala ve stejnou chvíli, jako žárovka konečně vzdala svůj boj a zhasla. Celý pokoj se ponořil do tmy.

Tma. Ticho. Odporná nasládlá vůně ve vzduchu, kterou nedokážu pojmenovat. Ale někde uvnitř tuším, k čemu ji přiřadit. To už to vidím. Obraz zkázy přede mnou. Výkřik. Klesám k zemi. Ne…! Koleny se dotýkám něčeho lepkavého. Tenké paprsky světla si náhle prorazily cestu dovnitř a matně ozařují stěny místnosti. Ticho…? Kapky dopadající na zem ruší netečnost celé scény a vytváří děsivou melodii, perfektní podklad k hrůznému výjevu. Kap, kap… Rudé kapky. Zděšeně vydechnu. Ve snaze získat zpátky rovnováhu a vstát otisknu do krve i vlastní dlaň. Krev… Bože můj! Zírám před sebe a snažím se odvrátit oči od toho pohledu. V hlavě mi opět zazní ten hlas…

„Snad sis nemyslela, že by to takhle mohlo vydržet napořád?“ Snažím se popadnout dech. Krev… moje ruce… Moje vina. Jejich krev leží doslova i na mých rukou… Třesu se. A ten smích, ten děsivý smích...

„To nejhorší, co ho kdy potkalo, nejsem já, ale ty, zlatíčko…“

Výkřik. Surový, bezmocný, zoufalý výkřik se mi vydral z hrdla a vysvobodil mě z mučivého zajetí myšlenek, odrazu reality. Na chvíli… Krev nikde, přesto jsem očima přímo hypnotizovala ruce natažené před sebou. Prudkými nádechy jsem se snažila vlít do těla trochu života, ale o mém neúspěchu jasně vypovídal výraz na Mattově tváři, když se ke mně rychlostí blesku přiřítil. Chtěla jsem něco říct. Nedokázala jsem ale přimět rty, aby se otevřely za jiným účelem, než k těžkým vdechům a výdechům.

Já tohle nezvládnu…

Myšlenky, které zachytí, budou muset stačit. Ty myšlenky mluvily za vše. V mé hlavě to teď vypadalo jako po obrovské bouři, smrtícím tornádu, které smetlo zbytky mých sil. Na tohle jsem nebyla připravená. Tohle mě trhalo na kusy. A nemohla jsem dál, ani jednou, ani druhou cestou.

Nebylo fér, čemu mě osud vystavil. Nebyly fér volby, které ležely přede mnou. Protože jsem se ho musela vzdát, jestli jsem nechtěla zničit sama sebe, nadobro přijít o rozum. A zároveň jsem přesně to nedokázala. Jak jsem ho mohla zatratit, po tom všem? Jak jsem ho mohla nezatratit při tom, co by to znamenalo, při tom, co měl na svědomí?! Ne, takhle to snad přece nemohlo skončit!

Danieli…

--------------------------------------------------------------------------------------------------------