OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Když mne ochráníš - 1. kapitola

11.03.2015 (09:00) • MyLS • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1093×

V místnosti byste počet lidí spočítali na prstech rukou. V pozadí hrála klidná klavírní skladba a ve vzduchu byl cítit drahý tabák. Seděla jsem v tom typu baru, kam bohatí muži chodí za potěšením na jednu noc, které jim nějaká osamělá duše jistě poskytne, nebo kam se naopak chodí dorazit, když jim jejich drahá polovička dá kopačky, nebo hůř, je podvede. Jak už jste, doufám, pochopili, já jsem holka a naštěstí, nebo naneštěstí, nejsem ani jeden z těchhle typů. Přesto si někdo určitě při pohledu na mě mohl s klidem myslet, že patřím do té druhé skupiny. Ano, zamířila jsem sem s úmyslem dorazit se a jen tak na chvíli vypnout, ale bylo to ovšem z úplně jiných důvodů.

Seděla jsem na vysoké židli u baru, v krátkých černých šatech, nohu přes nohu, ve vysokých lodičkách. Taktéž černých. Už před několika hodinami jsem se vrátila z pohřbu, ale nepřevlékla jsem se. Skleničku s whiskey jsem pevně sevřela v ruce a opřela si ji o hranu brady a dál tupě zírala do nic neříkajícího obrazce kamenů, které tvořily obložení zdi za barem. V tu chvíli mě ta stěna ovšem nějakým velice záhadným způsobem fascinovala a uklidňovala mě. Palcem jsem si setřela slzu, která mi unikla.

„Mohu vám položit otázku, slečno?“ ozvalo se za mnou tichým, příjemným, ale přesto poměrně drsným a sexy hlasem. Ztuhla jsem a skleničku sevřela pevněji. Zaťala jsem čelist, zavřela oči a vydechla. Neotočila jsem se.

„Myslím, že můžete. Ovšem neslibuji, že vám na ni odpovím,“ snažila jsem se znít klidně a vyrovnaně. Ovšem uvnitř mě jsem byla nehorázně vyděšená.

„Prozradíte mi, co tady dělá tak krásná dáma uprostřed noci? A úplně sama?“ hlas se ozval těsně za mými zády a já sebou mírně trhla a pár kapek whiskey mi vystříklo na rty. Hlavně klid.

„Třeba nejsem sama,“ odvětila jsem a stále jsem zůstávala zády k oné osobě.

„Snažíte se mne oklamat? Už nějakou dobu vás pozoruju.“

„A co vám to přineslo?“ Malinko jsem si oddechla, protože kdybych se měla tohoto člověka bát, určitě by se tady se mnou tak dlouho nevybavoval. To určitě neměli ve zvyku. Přesto jsem úplně nepolevila a zůstávala ve své stálé pozici a v hlavě přemítala, ke kterému ze dvou východů, které byly po obou stranách baru, bych to měla blíž. Usoudila jsem, že je to vlastně jedno. Stojí přímo za mými zády a já bych neměla šanci.

„Došel jsem k závěru, že tak krásná žena by neměla být smutná. A tak jsem se vydal zjistit původ vašeho smutku, a jestli to bude v mých silách, tak vás zbavit vašeho trápení a rozveselit vás,“ prohlásil. Tentokrát ovšem velice sebevědomě a v tu chvíli jsem se málem roztekla úlevou. Rozhodně mi nic nehrozí. A navíc má dobrý vkus.

Napřímila jsem se a odložila skleničku na pult, chytla se jeho hrany, nasadila mírný úsměv a pomalu jsem se i s židlí otočila. Byla jsem zvědavá, kdo že si to troufl mě oslovit a chce mě zbavit mého trápení. Musím uznat, že dedukci má velice skvělou. Navíc s tou jeho řečí... Fakt působivé. Myslela jsem, že takhle slušně už se mluví jen ve filmech, tedy jestli vůbec.

Výjev přede mnou mě tedy opravdu uchvátil, protože v něco takového jsem nedoufala ani v těch nejtajnějších snech. A opravdu nestydatě jsem si ten pohled užívala a očima ho přejela od zdola nahoru.

Dámy, potřebuju umělé dýchání. Nejlépe od tohodle fešáka. Dá se něco takového vůbec popsat? To byste opravdu musely vidět.

Přede mnou vysoká hora svalů s krásnýma hnědýma očima, jemným strništěm a snad tím nejlepším rozcuchem, jaký jsem kdy viděla. A když říkám vysoká hora, tak tím myslím minimálně o hlavu a půl vyšší než já, a to, prosím, počítám i ty podpatky. Měl ten nejkrásnější obličej. Mužský, ale přesto stále klukovský, rošťácký. Mohl být jen o pár let starší než já. Přes třicet mu v žádném případě nebylo.

„Proč si myslíte, že to dokážete právě vy?“ otázala jsem se s mírným úšklebkem a jedním obočím zvednutým.

„Protože jste právě uznala, že jsem úžasnej?“ Ve tváři se mu objevil ten rošťácký výraz, který z něho udělal víc malého kluka. Tak, mé budoucí děti, představuji vám vašeho tatínka.

„Dle mého názoru budete spíše až moc sebejistý, nemyslíte? Mohl byste se spálit,“ odsekla jsem a otočila se zpět k pultu, kde jsem do sebe kopla zbytek whiskey a seskočila z barové židle. Já se tedy spálit rozhodně nesmím, a ani nikoho jiného, a tak jsem zahájila taktický ústup. Otočila jsem se pro své psaníčko a následně zpět k němu.

„Těšilo mne,“ usmála jsem se a snažila se co nejelegantněji odejít. Bylo ticho. Nečekala jsem, že by to tak rychle vzdal, přišlo mi, že není tenhle typ. Asi jsem se pletla.

Už jsem byla téměř u dvoukřídlých dveří, které vedly k východu, když mi přišlo, že mám až moc prázdné ruce. Sakra.

Otočila jsem se a po pár krocích zpět jsem mého utěšitele viděla stále s tím samým úsměvem, s jakým jsem ho opustila, jak v ruce svírá můj růžový mobil a máchá s ním ze strany na stranu. Přešla jsem k němu s křečovitým úsměvem a hmátla po mobilu, jenže on ho odmítal pustit, i když jsem podruhé zatáhla. Pozdvihla jsem obočí.

„Něco za něco,“ prohlásil a já místo odpovědi vyzdvihla mé obočí ještě víc.

„Vaše jméno,“ vydechl. Zrovna tohle. To, co já sama nerada vyslovuju, co tak nesnáším a s čím musím žít.

„Lexie,“ vydechla jsem. On se vítězoslavně usmál a povolil sevření mobilu. Znovu jsem se dala na ústup.

„Počkejte! Máte přítele?“ zavolal za mnou. Jen jsem nad ním zakroutila hlavou a s úsměvem jsem se na něj otočila, šla dva kroky pozpátku a rukama máchla v neurčitém gestu. Pak už jsem definitivně odešla.  

Tohle je první kapitola mé povídky, která se netýka FF. V tomhle ohledu je to má prvotina, ale i tak doufám, že se Vám bude líbit. 

Předem upozorňuji, že povídku zveřejňuji i na Wattpadu, kde se bude objevovat v předstihu. Odkaz na něj naleznete v mém shrnutí. 

MyLS 

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když mne ochráníš - 1. kapitola: