OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Květoslav Dobromysl Stehýnko (4. kapitola: Dračí mír, 1. část)



Dračí rodinka se usadí v jeskyni, kde hledá poklad, což se nelíbí trpaslíkům, kteří chtějí poklad pro sebe. A mít v království draka se zase nelíbí královi, a tak povolá čaroděje.

„A víš jistě, že tady ten poklad je?“ otázala se dračice svého manžela nejistě.

„Jistě, miláčku.“ Drak se na chvíli zamyslel. „Tedy, alespoň o tom všechny pověsti mluví.“

Dračice se plácla do čela. „Pověsti!“ vykřikla. „Od kdy se dá věřit lidským pověstem? Jestli se tam trmácíme zbytečně…“ řekla zlostně.

„Náhodou, ta jeskyně je útulná,“ zazubil se její manžel.

„Alespoň, že tak. Víš, že se nerada stěhuju. A ještě neraději se stěhuju zbytečně. Jestliže v té jeskyni nebude poklad, pak si mě nepřej, Urolone,“ zahrozila manželka drápem a drak začal usilovně uvažovat, ke kterému z bohů by se mohl pomodlit.

Když se po pár hodinách konečně usadili před vchodem jeskyně, z křídel malého dráčka se vznášely obláčky dýmu.

„Ale no tak, Beztlamko, zase taková dálka to nebyla,“ řekla matka a dala si tlapy v bok. Díky jejímu synovi si totiž zase o něco víc uvědomovala, jak zbytečný let to možná byl. Pokud se v té díře skutečně nenachází žádný poklad, který by jako draci mohli střežit, pak nebyla marná jen jejich cesta, ale i oni sami. Co je to za draka, který nehlídá poklad? Takový drak je k smíchu. Je to stejné jako drak, který nechrlí oheň.

„Vždyť je ještě malý a má malá křídla,“ zastal se jej otec.

„Ty mlč, ty už máš dneska nasbíráno, Urolone,“ nastavila matka svému choti dlaň, aniž by se na něj podívala.

„Ale já mám vážně malá křídla. A byl to dlouhý let,“ zapištěl dráček.

Matka si už po druhé dala tlapy v bok a zamračila se. „A to si říkáš pořádný drak, když tě bolí létání? A to nemluvím o tom, že nechrlíš oheň.“

Dráček se zahleděl do země. Zatím se mohl vymlouvat na to, že je příliš mladý, hrdlo nemá vyvinuté na velký žár, což byla zčásti pravda. U každého draka je individuální, v kterém roce svého života začne pálit o sto šest. Někdo byl na tuhle schopnost vyvinutý až kolem pěti let, jiný už ve dvou letech. Dračí roky se počítaly jinak než lidské. Dospělosti drak dosáhl již ve svých deseti letech. Nicméně Beztlamka se trochu obával chvíle, kdy už se na své nevyvinuté hrdlo nebude moct vymlouvat, protože již bude ve věku nejzazší hranice, kdy draci oheň chrlí. Rodičům, zvláště pak mámě, by to nepřiznal, ale obával se žáru ve svém krku. Co když ho to bude pálit? Taťka říkal, že poprvé to vždycky bolí a někdy u toho teče i krev. Musí se totiž prorazit hrdelní blána.

„Vždyť ještě nemám dostatečně vyvinuté hrdlo,“ ohradil se dotčeně Beztlamka.

„To tvrdíš už dva roky. A víš, co je nejhorší? Že jsi to ani nezkoušel.“

„A co když já jsem zrovna drak, který nechrlí oheň.“

Matka vyděšeně vykulila oči, rozevřela doširoka tlamu, roztáhla tlapy, jako by se bránila, a ocas se jí napřímil. „Cože? To neříkej ani v legraci. Co bys pak byl za draka? Vždyť by ses stal obyčejným ještěrem. Taková ostuda.“ Matka začala přecházet sem a tam a několikrát se plácla tlapou přes tvář. „Všichni draci z širého okolí by se nám smáli. To bych nepřežila. Musela bych spáchat sebevraždu, to bys chtěl?“

Beztlamka měl slzy na krajíčku. Samozřejmě, že by nechtěl, aby jeho matka páchala sebevraždu. Který syn by mohl něco takového chtít? Kromě běžných situací, kdy to chce každý pubertální syn, samozřejmě.

Dračice se z ničeho nic zastavila a obrátila se na syna. „A víš, jak těžké je spáchat sebevraždu? Drak se nemůže jen tak utopit, oběsit nebo se zaházet kamením. A promiň, drak, který vyrazí na zteč proti rytíři s napřaženým mečem, je příšerný drak. Taková trapná smrt. Mí předci by se museli otáčet v jeskyních.“

 „Rád bych upozornil, že jsme tady, abychom prozkoumali tu novou jeskyni,“ špitl manžel, a když se na něj dračice zlostně podívala, dodal: „Miláčku.“

„Fajn, jdi první,“ rozkázala.

Urolon vykročil první do tmavé jeskyně. Nejbližší cestu si osvětloval neustálým chrlením ohně, čímž přiváděl Beztlamku k šílenství. Naštěstí byl malý a šel poslední, takže jeho matka nemohla vidět, jak při každém plamenu, který vyšlehl z tlamy otce, poděšeně nadskočil.

„Je docela dlouhá, ale poklad tu nevidím,“ prohodila matka.

Trojice po chvíli došla až k místu, kde se jeskyně dělila na dvě chodby. Obě byly ale příliš malé, než aby se do nich kterýkoli ze dvou přítomných dospělých vešel. Rodiče proto okamžitě soustředili své pohledy na Beztlamku. Tomu chvíli trvalo, než pochopil, co po něm chtějí, a vytřeštil vylekaně oči.

„Snad se nebojíš?“ zeptala se matka.

„Vy mě tam chcete poslat samotného?“

„My se do těch chodeb nevlezeme a je třeba to zde řádně prozkoumat. Nenastěhuji se do baráku, ve kterém jsem neviděla všechny místnosti,“ upozornila oba matka a při poslední větě se otočila na Urolona.

„Samozřejmě, chomáčku.“

„Ale já tam nemůžu jít sám?“

„A to jako proč?“

Beztlamka začal koktat a zuby mu slyšitelně drkotaly. „No, protože… protože…“ Nemohl rychle najít ten správný důvod. „Protože tam třeba může být rytíř, který jen čeká na to, až potká nějakého draka a hrdinně jej zabije.“

„Tak to buď v klidu, to se tě netýká,“ uklidnila ho matka. „Pokud totiž spatří tebe ve tvém současném stavu s drkotajícími zuby a bez chrlení ohně, bylo by mu doslova trapně, kdyby se vracel s takovou trofejí.“

„Neměla bys ho spíše podpořit než ho takhle shazovat?“ zeptal se Urolon manželce přes rameno, ale když se na něj podívala svým pohledem, rychle jen dodal: „Ale je pravda, že drak se nesmí bát žádného nebezpečenství. Ani rytíře s ostrým mečem, který tě může kdykoli prošpikovat jako ražniči.“

Pokud to bylo možné, Beztlamka vytřeštil ještě více oči a začal utíkat směrem k východu.

„Díky, Urolone, velmi jsi mi pomohl,“ pronesla matka suše.

O chvíli později již nesla svého syna v tlamě zpět. Postavila jej na zem, přímo před pravou chodbu a řekla: „Do té chodby se tak tak vlezeš ty. Pochybuji, že by tam stál jakýkoli rytíř a čekal, zda se čistě náhodou zrovna zde neobjeví drak, kterého by mohl vyděsit již jen svou přítomností.“

Beztlamka se zadíval do černočerné tmy.

„A svítit si můžeš plamenem,“ zašeptala matka. „Á, promiň, ve tvém případě spíše plamínkem,“ poklepala Beztlamkovi na rameno a začala se chechtat.

Beztlamka se vydal temnou chodbou a aby si dodal odvahy, tak si sám se sebou povídal. „To jsou rodiče. Matka se svému synovi posmívá a otec je srab.“ Na okamžik se zastavil a uvažoval nad tím, co právě řekl. Pak začal divoce fňukat. „Bože, vždyť já jsem taky srab. Asi to máme v rodině.“

„Neslyšíš něco?“ zeptala se matka Urolona.

„Jo, nějaké vytí nebo tak něco.“

„Doufám, že náš syn narazil na vlky. Už začínám mít hlad, chtělo by to ulovit něco k večeři.“

„Aby nebyla večeře z něho,“ strachoval se Urolon.

„Možná by v sebeobraně mohl používat oheň. Třeba v něm boj o život probudí konečně žár,“ doufala matka.

„Rionno, jak můžeš něco takového přát vlastní krvi?“

„Někdy si říkám, jestli je to vůbec moje krev. Copak chceš, aby z tvého syna vyrostl drakosrab ohňosrab?“

„Pouze otec je vždycky nejistý, tvoje krev je to určitě,“ poučil manželku Urolon.

„Pamatuješ, jak jsme se ve škole smáli těm slabým drakům, kteří dlouho nechrlili oheň?“ vzpomínala Rionna.

Urolon se také zasnil. „Jo a podráželi jim nohy.“

„Přesně a taky je shazovali do propastí.“

„Strkali jim hlavu do krbů.“

„To byly časy…“ Oba zasněně vzpomínali v objetí. Rionna se náhle vzpamatovala a narovnala se. „Musíme žít přítomností. Nechci, aby náš syn byl vystaven podobné šikaně.“

„To by bylo zlý.“

Beztlamka dál pokračoval chodbou, která se stále zmenšovala. Za chvíli už musel lézt po čtyřech. Když už si myslel, že jeho cesta končí, protože do dalšího pokračování chodby se už opravdu nevejde, spatřil její konec. V jinak naprosté tmě se totiž něco třpytilo.

„Poklad,“ vykřikl Beztlamka. „Za to mě mamka určitě pochválí.“

Natáhl se pro třpytivé zlato, ale nedosáhl. Nacpal se tedy do chodby, co nejvíc to šlo, a špičkami svých malých drápků si po delším snažení, když už měl pocit, že si vykloubí tlapu, zlato přitáhl. Měl ho, ale teď se pro změnu nemohl dostat ven. Byl v otvoru příliš zaražený. Odstrkoval se předníma tlapama, snažil se pomoct si zadníma, ale vypadalo to, že je uvězněn.

„To bude smrt. Už vidím ty titulky královských novin: Zemřel zaražen v jeskyni, když se tlačil pro zlato. Myslím, že máma se propadne hanbou a po zhruba třiceti pokusech o sebevraždu najde jeden úspěšný způsob. A otce si podmaní jiná.“

„Co tam tak dlouho dělá?“ divil se Urolon.

„Možná pořád jde. Myslíš, že mu dojde, že třeba nedojde konce a má se vrátit?“

Nastalo ticho. „Dal bych mu tak den, a pokud se nevrátí, je jasné, že mu to nedošlo,“ odpověděl otec a nastalo další dlouhé ticho.

Beztlamka usilovně přemýšlel, jak by se dostal ze zajetí. Pak ho něco napadlo. Zrovna nedávno mu mamka říkala, že jeho drápy jsou silné, i když tak nevypadají, na rozdíl od jeho hrdla, samozřejmě. Co se tedy odtud vyhrabat? Okamžitě si tedy začal vyhrabávat důlek pod tělem. Po chvíli konečně dosáhl cíle svého snažení. Jeho tělo se posunulo o kousek níže, a tak se mohl pohnout. Byl uvolněn. A měl zlato. Jeho matka nebude páchat trapné sebevraždy a určitě ho ocení. Pro tohle přece přišli. Pro bohatství, které by mohli střežit.

Mezitím pokračovala konverzace mezi Urolonem a Rionnou.

„Den je málo. Dala bych mu tři dny.“

„Tři dny jsou moc. Za tu dobu může přejít půlku království.“

„Alespoň bychom měli představu, jak dlouhá ta chodba je.“

„Tak kolik mu dáme? Tak tedy tři dny?“ ujistil se Urolon.

„Tři dny…“ uvažovala Rionna. „Myslíš, že mu to bude stačit? Vždyť víš, jaké bývají chodby. Úzké. Dáme mu čtyři.“

„Čtyři? To je moc, ne?“

„Není. Dáme mu tři dny, on to nestihne a nám klesne autorita.“

Urlon kýval hlavou. „Asi máš pravdu, čumáčku.“

„Člověče, docela si říkám, zda mu nedat pět dnů.“

„Pět dnů? Miláčku, neblázni, pět dnů, to už je moc, ne?“

„Ne, pět dnů je akorát.“

„Dobře, takže pět? Dáme mu pět a uvidíme,“ ujistil se Urolon.

„Jo, dáme mu pět, a když to nestihne, tak mu na tu druhou chodbu dáme šest.“

Oba pokývali souhlasně hlavou. „Tak náš syn už není dítě,“ řekl Urolon se štěstím v hlase.

„Náš syn je mimino a ještě dlouho bude,“ odpověděla Rionna a nastalo opět ticho.

Beztlamka se řítil chodbou zpět, oběma tlapama držel kousek zlata. „Zlatóó,“ volal, „mám zlatóó!“

„Slyšíš to?“ zvolala Rionna. „Má zlato! Nebudeme chudí draci! Budeme mít co ochraňovat!“

Oba rodiče, nadšení zprávou svého syna, radostně poskakovali, držíce se za ramena, objímali se a výskali. „Zlato, zlato, zlatíčko,“ zpívala Rionna.

„Zlato,“ oslovil svou ženu Urolon.

„Kde? Vidíš nějaké další?“ zvolala Rionna.

„Ne, mluvím na tebe a říkám ti zlato. Chtěl jsem jen říct, že máš krásný hlas a z fleku by ses mohla živit zpěvem.“

Rionna se začervenala. „Ó, děkuji, ty lichotníku.“

Mezitím, co rodiče zářili štěstím a byli pyšní na svého syna, Beztlapka k nim doběhl. Matka ho radostně objala, otec ho pohladil.

„Vidíš, že jsi to dokázal,“ chválila ho.

„A nebál ses, překonal jsi svůj strach,“ připomínal otec s úsměvem a obrátil se na manželku. Najednou se zarazil. Její úsměv pomalu mizel z tváře.

„Broučku,“ sehnula se k synovi, „můžeš mi, prosím, říct, kde máš to zlato? Nenechal jsi ho tam, že ne? Nejsi takový tupec, tím jsem si jistá. Jinak bys totiž musel do té tmavé jeskyně znovu.“

„Né, kdepák. Dělal jsem vše proto, abych to zlato dostal. Málem jsem tam uvízl, ale nakonec jsem ho přinesl,“ smál se Beztlamka.

„Tak kde je?“ zeptala se důrazně matka.

„Přece tady,“ odpověděl syn a natáhl tlapy, ve kterých se třpytila jedna zlatá cihlička.

Matka na to chvíli nevěřícně zírala, pak se podívala na manžela a ten se zazubil. „No, třeba je to první vlaštovka,“ špitl.

Rionna sepjala ruce, několikrát se zhluboka nadýchla a tiše si pro sebe opakovala. „Nebudu řvát, nebudu řvát.“

Ale vydrželo jí to jen pár vteřin. „Beztlamko, děláš si ze mě prdel?!“ zařvala. Urolon od manželky pár kroků poodstoupil a zacpal si uši. Beztlamka přeskakoval zrakem z jednoho rodiče na druhého a nechápal, co se děje.

„Tys donesl jednu cihlu? Jednu jedinou zlatou cihlu?“

„Ale víc jich tam nebylo,“ zašeptal Beztlamka.

„Tak proč řveš jako pavián na celé kolo? A ještě riskuješ kvůli jedné zlaté cihličce?“ Pak se obrátila na Urolona. „A ty,“ zabořila mu prst do hrudi, „jsi říkal, že tu je zlato. Ale zatím to vypadá, že ho vytěžili trpaslíci a na nás zbyla jedna chudobná cihlička!“ zuřila.

„Ještě zbývá jedna chodba,“ připomněl Urolon a syn se na něj vyčítavě podíval. Otec pokrčil rameny a oddychl si, když se matka zadívala do chodby.

„Fajn, čeká tě ještě druhá chodba a poděkuj tvému otci, který nás sem zavlekl,“ založila si dračice ruce na prsou a naštvaně se dívala střídavě ze syna na manžela.

„Tak já teda pudu…“ řekl Beztlamka a loudavě se vydal na cestu, zlatou cihličku položil matce k nohám.

„Donesu jí zlato a je to málo. Ani mě nepochválila. Nasadil jsem při jeho získání život. A co z toho?“ bručel si pro sebe. Jak šel temnou chodbou a myslel na nespravedlnost, která se mu právě stala, ucítil nějaký pohyb na rameni. Tlapou si tam hrábl a něco nahmatal. Musel si dát tlapu až úplně k očím, aby si byl jistý, co právě drží.

„Áááá… pavouk.“ Mrštil jím na stranu a běžel kupředu, seč mu síly stačily. Zastavil se na konci chodby a zhluboka dýchal. „Nesnáším pavouky.“ Otřásl se. Pak si všiml, že tahle chodba se na rozdíl od předchozí nezužuje, ale je ukončena otvorem v zemi. A ne zrovna malým. Opatrně se k němu připlazil a podíval se dolů. Nahlédl do hluboké propasti pod sebou a zůstal v úžasu. Hluboko, hluboko pod ním se rozprostíraly nekonečné hory zlata, které svítily na všechny strany. Beztlamka se mrštně postavil a už se chtěl rozběhnout, když se po obou stranách rozzářily pochodně. Před ním stál malý mužíček se zelenou čapkou, drobnou světle hnědou vestičkou a červenými kalhotami.

 „Co tady krucinál chceš, draku?“ zapištěl.

„Já? Totiž…“

„Né, ten za tebou.“

Beztlamka se ohlédl. „Ale za mnou nikdo není.“

„Ani nemůže, myslel jsem tebe, hňupe.“

„Hej, není hezké, když se takhle o mně vyjadřuješ. Když mi tak říká máma, tak v pohodě, je to má matka, moje krev, ale nějaký malý trpajzlík mi nebude nadávat.“

„Tak podívej se, přerostlá obézní obludo, já tady hlídám to zlato a to zlato, když už jsi o něm začal… je naše,“ řekl důrazně.

„Fajn.“

„Fajn.“

„Fajn, řeknu to mámě a ta už si s váma udělá pořádek.“

„Fajn, řeknu to dědovi a ten…“ Trpaslík rychle nevěděl co říct. „Náhodou, abys věděl, děda na svých sto osmdesát vůbec nevypadá.“

A každý si šel svou cestou. Zatímco trpaslík skočil po hlavě do jámy, Beztlamka si říkal, že se přece nebude hádat s nějakým trpaslíkem, který má navíc čepku nakřivo.

Jak se blížil k rodičům, slyšel závěr jejich hádky.

„Za to můžeš ty. Vsadím se, že tví předci byli taky strašpytlové. Kluk to má po tobě.“

„Anebo to není můj syn, že? Bůhví, co jsi dělala na tom dračím večírku, když jsi přišla až k ránu a vůbec sis nepamatovala, co jsi tam pila. A to je podezřelé,“ oponoval choti Urolon.

„Csss, já jsem ti náhodou věrná. To ty jsi onehdá flirtoval s tou dračicí, když jsme byli na dovolené,“ vyčítala.

„Vždyť to nebyla dračice, ale krokodýl,“ namítl Urolon.

„Ale to jsi ty nevěděl. Kdo se taky může jmenovat Urolon. Jako bys měl trvalé potíže s močovým měchýřem.“

„Rionna je mnohem lepší, teda.“

„A pořád mě píšeš s jedním en, zatímco já jsem se dvěma,“ zazněla poslední výčitka před tím, než si uvědomili, že je jejich syn poslouchá.

„Beztlamko, chci tě ujistit, že mám tvého otce pořád ráda.“

„Jo, i když mě někdy bije, ale nemusíš se bát, to jsou jen hrátky dvou dospělých lidí na bázi intimního charakteru, kterých se možná taky jednou zúčastníš, až budeš dospělý,“ vysvětlil otec.

Dračice se plácla do čela. „Víš, že je mlčeti stříbro, mluviti zlato? Nebo je to naopak,“ zamyslela se.

„Přesně, teď jste na to kápli, zlato,“ usmál se Beztlamka.

„Co jsi to povídal?“ zaujalo matku.

„Našel jsem zlato,“ vyhrkl syn nadšeně.

„Jo, já vím, já vím,“ mávala Rionna pochybovačně tlapami, „tak kolik? Tři, né, počkej, neříkej to, čtyři, že jo? Našel jsi čtyři zlaté cihličky.“

„Mami, kdybys mě nechala domluvit, tak bych ti řekl, že jsem našel hordy zlata.“

Rionna se podívala na manžela a pak zpátky na syna. „Fajn, ujasníme si něco. Jsi si jistý, že víš, jak vypadají hordy, ano?“ A aniž by nechala syna mluvit, pokračovala. „Ne, hordy opravdu není malá, docela malinká kupička sena. Ani dvě kupičky sena, ani sto malých kupiček sena.“

„Takových kupiček, které máš na mysli, jsem našel minimálně milion.“

Rionna se začala smát. „Já zapomněla, vy jste ve škole ještě nebrali počty.“

„Mami! Já vím, jak vypadá horda zlata, nedělej ze mě takového hlupáka!“

Rionna přiběhla k synovi a začala s ním třást. „Vážně? Vážně jsi viděl hordy zlata?“

„Přisahám. Čestné dračí,“ olízl si Beztlamka dráp.

Rionna vyhodila Beztlamku do vzduchu až se narazil hlavou o strop a tentokrát začala opravdu slavit. „Máme zlato, máme zlato. Nejsme chudý, nejsme chudý.

 

Moje skladiště je celé ze zlata,

konečně připadám si bohatá,

už nastal den, kdy spolu budem jen

rochnit ve zlatě se, ty a já.

 

Moje zlatíčko, ať ho, kdo chce, vyrábí

kdejakého trpaslíka ze všech koutů přivábí.

 

„Když o tom tak mluvíš,“ vložil se do písně své matky Beztlamka, ale ona ho ignorovala.

 

Právě nastal den, kdy budem spolu jen

koupat se ve zlatě, ty a já.

 

Ach, všude samé zlato, život v přepychu stojí za to,

zlaté šperky na rukou, krásnější než kytky jsou,

nemusíš mi nosit kvítí, stačí mi, že zlato svítí,

když se budu moci srovnat s kdejakou kněžnou.

 

Ze svého domova jsme vyrazili pryč,

zbyl po nás tak možná rezavý rýč,

ale v dnešní den jsem šťastná jen,

že už budem bohatí, ty a já.

 

Moje sestra Helena a její manžel Slyš,

jsou oba chuďouncí jak kostelní myš,

ať jen si závidí, až uvidí,

jak žijem jako prasata, ty a já.

 

Ty teď, hochu můj, musíš hodný být,

nezapomeň, že tě můžu vydědit

a budeš chudý jen, bez přízně žen,

bohatý důchod budeme mít otec a já.

 

Pro trpaslíky se zastaví svět,

přirozeně, že nám budou závidět,

ostražitě se rozhlížím, kdo se přiblíží,

toho roztrháme, ty a já.

 

„Já říkal, že máš hezký hlas,“ zatleskal Urolon.

„Obávám se, že tak snadné to nebude,“ vložil se do toho Beztlamka.

„Jak to myslíš?“ zhrozila se matka.

„Cestou k tomu zlatu jsem potkal trpaslíka a ten mi řekl, že zlato patří jim, a podle toho, co říkal, to vypadá, že si ho nebudou chtít nechat vzít.“

„Trpaslíci jsou sice komplikace, ale ne příliš velká. Jsme větší, silnější a zlato patří nám,“ řekla odhodlaně Rionna.

„I když ho našli první?“ zapochyboval Beztlamka.

Rionna k synkovi přistoupila, poplácala ho po rameni a poučila ho. „Máš se ještě co učit.“

Když tříčlenná rodina našla, co hledala, tak se za zpěvu a hlasitých projevů radosti, převážně matky, vydala zpět ke vchodu sluje.

„Bude to tu útulné, když to dám trochu do pořádku,“ řekla matka a už si v hlavě plánovala, kde bude co stát. „Zítra zaletím pro nábytek a další věci z naší staré sluje.“

Jakmile trojice vylezla z jeskyně, spatřila muže, který si kousek od nich prohlížel houbu. V košíku již už několik měl.

„Ta je jedovatá,“ zavolala na vášnivého houbaře, dosud k nim otočeného zády, Rionna. Muž se narovnal, hlasitě polkl a otočil se. Když spatřil tři draky, upustil košík, zvedl ruce nad hlavu a vytřeštil oči.

„On ti asi nerozumí,“ zašeptal Urolon.

„Máš pravdu, lásko, na to jsem v tom rozrušení úplně zapomněla. Ne-ní jed-lá,“ ukazovala dračice na houbu, pak na tlamu a následně divoce kroutila odmítavě hlavou.

„Draci,“ zařval muž, „a chtějí mě sežrat!“

Nechal košík košíkem, houby houbami a zmizel v lese.

„Zdejší obyvatelstvo jsou asi hysterici,“ pokrčila rameny Rionna. „Takže, vážení, máme k obědu houby,“ oznámila a muž se synem nešťastně zaúpěli.

Mezitím se prchající muž řítil lesem. Střídavě padal, když zakopával o kořeny, zase se zvedal, ohlížel se a opět běžel. Přitom pořád hlasitě oznamoval, že spatřil draky a že ho chtěli sežrat. Po dvou dnech úporného běhu, během kterých měl jedinou přestávku na vyprázdnění, doběhl až k hradní bráně. Už nevolal, pouze sípal. Zabušil na bránu a sesunul se na kolena. Nahoře se objevila hlava s helmou a špička nějaké blíže nerozpoznatelné zbraně.

„Co chceš, trhane?“ zvolala stráž.

Muž stále jen sípal a ukazoval si do otevřených úst s vyplazeným jazykem.

Strážný se rozhlédl, a když nikoho dalšího nespatřil, kývl na podřízené níže. Ti otevřeli malá dvířka v bráně a podali starci vodu. Když se muž dosytnosti napil, s obtížemi se postavil na nohy a zvolal: „Drak,“ a ukázal směrem, kterým právě přiběhl.

„Cože?“ zakřičel na něj velitel strážců shora. „Proč to neřekneš hned a zdržuješ?“

Z dvířek vyběhli další dva strážní, uchopili staříka a nesli ho až ke králi. Do sálu vstoupil nejprve velitel, po chvíli se vrátil a pokynul podřízeným, aby vzali starce až před krále.

Starý muž viděl krále na vlastní oči poprvé v životě. Jevil se mu starší, než jak si ho představoval. Oplýval pořádným fousem a řadou vrásek kolem očí. Oproti velkému trůnu působil drobně. Jeho červený chundelatý plášť se rozprostíral kolem celého trůnu. Bylo na první pohled jasné, že si jej navlékl jen kvůli ohlášené návštěvě. V sále panovalo vedro a nepomáhaly ani otevřená okna. Královská koruna na jeho hlavě působila značně opotřebovaným a zašlým dojmem. Za to vedle krále seděla mladá dívka, v krásných růžových šatech posetých drahokamy s velikým výstřihem, který odhaloval obří poprsí. Byl to velký protiklad k její drobné postavě, a tak nebylo možné ho přehlédnout. Blyštivě zlatá korunka se třpytila na dlouhých blonďatých vlasech. Její úsměv na starce působil poněkud falešně.

„Ty jsi prý viděl draka,“ zahuhlal král.

„Jo, jo, viděl a naznačoval mi, že mě chce sežrat,“ odpověděl muž a vážně pokyvoval hlavou.

„Opravdu? A můžeš nám ukázat, jak ti to naznačoval?“ ptala se nedůvěřivě mladá žena.

„Takhle,“ a muž otevřel pusu, ukazoval si na ni pěstí, která nejspíše symbolizovala velikou tlapu, a následně kolem sebe mával rukama a nohama, takže vypadal jako medvěd pod vlivem vína. „Celé dva dny k vám co nejrychleji běžím, abych vás varoval.“

Rádce se nahnul ke králi a zašeptal mu. „Je vlastně jedno, co ten drak naznačoval, důležité je, že se usídlil v té jámě, o které víme, že v ní je obrovské bohatství. Už jsme se přece připravovali na válku s trpaslíky a teď tohle. Boj s drakem bude podstatně víc bolet.“

Král se na něj nechápavě otočil. „Bolet? Snad si nemyslíte, že bych já ještě mohl jet někam do bitvy a s drakem.“

Rádce se usmál. „Vy ne, pochopitelně, jasnosti. Měl jsem na mysli, že to bude bolet království. Jednak finančně a jednak ztráta mnoha životů vojáků.“

Král se nad jeho slovy vážně zamýšlel. „A co navrhujete?“

Rádce pokrčil rameny. „Draci většinou stojí o mladé ženy. Sežerou je a uklidní se. Možná taky odletí.“

„Vy mu chcete nabídnout…?“ zděsil se král té představy.

„Škoda, přeškoda, taková krásná princezna,“ zadíval se posel špatných zpráv na mladou ženu vedle krále.

„To je královna, ty hlupáku,“ zasyčel na něj král přes dlaň, ač bylo jasné, že ho mladá královna musí slyšet.

„No dovolte, já jsem královna.“ Vstala rozčilením. „Vím, co chcete říct, že je mezi námi velký věkový rozdíl a že jsem si krále brala jen pro peníze, ale to není pravda. Král možná není výkonný v bitvě, ale jinak je výkonný až dost,“ řekla odměřeně.

„Ale na to se nikdo neptal, zlatíčko,“ šeptal král.

Královna se rozpačitě rozhlédla, posadila se a též šeptem odpověděla: „Tak promiň, králíčku, alespoň každý ví, že se za tebe nestydím a už vůbec mi nevadí, že jsi starý, vrásčitý a téměř plešatý.“ Poslala mu vzdušný polibek.

„Králi, měli bychom se vrátit k drakovi,“ připomněl rádce.

„Jistě, dejte tomu muži najíst a napít za to, že nás běžel informovat hned, jak draka spatřil. A pak mu dejte výprask za to, že neběžel rychleji.“

Posel špatných zpráv věnoval králi vyděšený pohled.

„Nezlob se, ale za dva dny už mohl drak vypálit tucet vesnic,“ vysvětlil a za úpěnlivých proseb starce o smilování se celý obrátil k rádci.

„Máte pravdu. Pošlete drakovi princeznu. Beztak už to vypadá, že zůstane na ocet a nikdy se nevdá. To nám dá čas zmobilizovat vojsko.“

„Budu vaši královskou dceru informovat. Co se týče té druhé záležitosti, tak se obávám, králi, že s vojskem proti drakovi nemáme šanci. Alespoň ne v našem současném počtu.“

„Jak to myslíte v současném počtu?“

„Vy už se zřejmě nepamatujete, pane králi, ale před časem jste rozhodl o tom, že budeme mít k dispozici čistě profesionální vojsko. Většina vojáků se tak rozprchla a z řad dobrovolníků nám zbylo přesně…“ rádce listoval ve svých dokumentech, které měl připevněné na hliněné destičce, „přesně sto šest mužů a dvacet pět už přesluhuje.“

„Zbabělci,“ bouchl král pěstí do trůnu a bolestně vyjekl. „Tak co navrhujete, milý rádče?“

„Měl bych dva návrhy a z opatrnosti bych si dovolil realizovat raději oba. Nejprve bych povolal čaroděje. Tomu se bude s drakem bojovat lépe. A pak bych dal vyhlásit, že se hledá dobrovolník pro sňatek s princeznou, ovšem jen za té podmínky, že si ji sám zachrání.“

„A nebude to zbytečně drahé?“

„Levné to nebude, ale v opačném případě nás čeká krutá porážka. Navíc,“ zvedl rádce ukazováček, „kdyby náhodou čaroděj neuspěl, tak ušetříme, protože ho drak sežere a my mu nebudeme muset nic platit. A když uspěje dobrovolník, zbavíte se konečně princezny, protože ten hrdina si ji bude muset vzít, což taky není špatné.“

Královna byla nápadem nadšená a dala to najevo potleskem. „Výborný nápad. Konečně ti nebude viset na krku. A když ušetříš na tom čaroději, tak mi koupíš nové šaty. No co, už jsi mi měsíc žádné nekoupil,“ dodala, když se král zatvářil odmítavě.

„Víte o někom?“ obrátil se král na rádce.

„Vím o jednom čaroději. Je to sice morální zpustlík, ale jinak velice schopný čaroděj. A docela levný.“

„Výborně, okamžitě jej zkontaktujte,“ přikázal král.

„Pošlu našeho nejrychlejšího holuba.“

 

Zatímco Kecal tvrdě spal, což dokazovalo jeho hlasité chrápání, Létavice už měla po spánku. Vlastně se ani moc nevyspala. Nemohla pochopit, že Blesk i Lotr poklidně spí. Na druhé straně je pravda, že už pár hodin je v domě klid. Květoslav Dobromysl Stehýnko totiž včera opět řádil. A poprvé od doby, kdy do domu přivedl jak ukecaného holuba, tak trojici podivínské rodiny létajících koberců.

Létavice se rozhlédla kolem. Na podlaze se válela spousta lahví a také pár kousků spodního prádla několika mladých víl, které se zapomněly odebrat domů, a jí bylo jasné, že nahoře v ložnici to nebude vypadat jinak. Potichounku do ní vlétla. Nemýlila se. Spodního prádla a vůbec mnoha kusů oblečení se zde válelo víc a lahve doplňovaly prázdné poháry a další kusy nádobí. Ano, Květoslav a víly měli velmi rušnou noc, která musela být slyšet na míle daleko, alespoň tak se to zdálo Létavici. Jen ta moderní hudba, jež doslova rvala uši, které neměla. Přesto se o svůj sluch právem obávala. Svému synovi Létavice již před půlnocí raději převázala horní okraj, aby neviděl a neslyšel, co se v ložnici všechno odehrávalo, a že toho nebylo málo. Jako by čaroději nestačila jedna víla, měl jich nahoře rovnou několik. Upřímně řečeno musela přiznat, že takhle si nového majitele ani život s ním nepředstavovala. Holky, alkohol, hlasitá hudba. Časté pitky byly nejspíš, když ne na denním, tak na týdenním pořádku určitě. Proto možná Květoslav bydlel dál od jakékoli civilizace.  

Slétla zpět do přízemí a natáhla se. Stejně už neusne, ale může se o to pokusit. Sotva zavřela lidskému oku neviditelné oči, někdo drobně a téměř neslyšně zaťukal na okno. Létavice si povzdychla. Posadila se a za oknem spatřila nejnepravděpodobnějšího tvora, kterého by v tomhle ranním šeru čekala. Na parapetu přešlapovala holubice. Že se jedná o dámu, poznala Létavice okamžitě podle růžové mašle na hlavě. Slétla tedy k oknu, otevřela ho a pustila cizinku dovnitř.

„Dobrý den,“ spustila holubice pisklavým hlasem, „já se, prosím, jmenuji Karmína Psaníčková a letím s důležitým poselstvím od krále Fridricha Valdštejna Kohuslava Obecného pro čaroděje Květoslava Dobromysla Stehýnka a předem vás upozorňuji, že budete-li požadovat, abych to celé zopakovala, pak na vás zvysoka kašlu, ač není slušné říkat u návštěv, že na něco kašlu, a tímto se vám za to omlouvám,“ vydechla Karmína, když to celé dořekla, opřela se o kolena a ztěžka oddychovala.

„Víte, co? Nejlepší bude, když si s námi dáte snídani. Květoslav měl velmi náročnou noc a odpočívá. Bůhví, kdy se vzbudí,“ odpověděla Létavice a nasypala Karmíně do malé mističky, která patřila Kecalovi, něco z jeho ptačího zobu. Do stejně velké misky pak nalila vodu.

„Odpočiňte si, letíte jistě z daleka.“

„Z daleka, to ano,“ říkala s plnou pusou Karmína. „Ale nemám moc času, musím se rychle vrátit. Naše království totiž ohrožuje drak,“ řekla tiše, když polkla poslední sousto a významně na Létavici pohlédla.

„Aha, tak já čaroděje vzbudím. Nebude sice nijak zvlášť rád, ale být čarodějem znamená vlastně být pořád připraven sloužit lidem.“

Karmína nejprve poslední větu Létavice nevnímala, ale když dojedla, hluboce se nad ní zamyslela a pokývala hlavou. „Jo, to je pravda.“

Létavice vystoupala ladným pohybem do ložnice, tiše si odkašlala a pak zvolala: „Budíček!“

Její styl probuzení měl za následek chaos.

Květoslav vyskočil z postele, jeho nohy dopadly na podlahu, kde se dotkly několika lahví, po nichž uklouzl a sjel na zem, kde se posadil. Lekl se tak v podstatě dvakrát. Zvuk válejících se flašek, které do sebe díky čaroději narážely, probudil víly. Nejprve viděla Létavice, po čem rozhodně netoužila. Když se první tři víly posadily, spatřila jejich odhalenou vrchní část těla, takže rychle zacouvala zpět do přízemí. Každá z víl si zpočátku mnula čelo nebo spánky díky bolesti, která je pak celé ráno provázela. Problém ale nastal, když si všimli jedna druhé.

„Cože? Tys tu spala?“

„A ty? Já tady měla spát, co tady děláš?“

„Ty děvko,“ vykřikla třetí.

„Květoslav je můj.“

„Tvůj? A kdo ti to řekl.“

„Řekl, že si mě vezme.“

„Mě si vezme, vás si vzít nemůže, vy jste jen obyčejné flundry,“ zaječela třetí.

„Holky, musíte tak řvát,“ zaúpěl Květoslav a chytil se za hlavu.

Tímto křikem se samozřejmě vzbudila i čtveřice dalších víl, takže nastala vřava, které se čaroděj rozhodl neúčastnit a pomalu se odplížil ke schodům.

Mezitím, co se tohle všechno odehrávalo nahoře, křik Létavice vzbudil i jejího syna a manžela. Zatímco Blesk pobíhal po místnosti sem a tam, Lotr potřeboval delší čas na , a tak jen seděl a dlouho hleděl do země.

Nejsladší probuzení měl Kecal. Sotva otevřel dveře svého malého ptačího příbytku, spatřil Karmínu. Ta už byla po snídani, a tak jen pátravě zkoumala okolí a následně poslouchala, co se nahoře děje.

„Mají zde vskutku veselo,“ pomyslela si.

Kecal svižně vstal ve svém dřevěném domku, který mu čaroděj nechal vyřezat místním řezbářem, posadil se na volně visící bidýlko a zakoukal se. Doslova. Vždyť to také byla první holubí slečna, kterou kdy viděl. Slétl k ní na stůl, uklonil se a řekl, co nejuctivěji dovedl: „Přeji krásné ráno, krásná dámo. Měla jste krásný let? Máte krásné oči. A křídla máte taky krásná.“

Celkem rychle si uvědomil používání jednoho konkrétního slova moc často, což jej vyvedlo z míry. „Tedy… jsme moc rádi, že jste tady.“

„Zdravím vás, neznámý cizinče. Bylo by vhodné, oslovujete-li dámu, nejprve se jí představit. Činím tak tedy prve já. Jmenuji se Karmína Psaníčková. A mimochodem, pozoruji, že slovo krásný je asi vaše oblíbené, není-liž pravda?“

„Ba, že ano. Mimochodem, krásné jméno. To víte, jsem založením optimista, vidím svět v růžových barvách,“ zasmál se nervózně Kecal.

„To také není dobré vidět svět jen růžově. Člověk se na něj musí dívat reálnýma očima. Přílišní optimisté utápí svůj život ve snech a často končí v bezradných pitkách, když život není tak růžový, jak jej právě vidí,“ poučila Karmína holuba s učitelsky zvednutým křídlem.

„Aha,“ polkl Kecal, nějak mu vyschlo v hrdle.

„A co nám vlastně přinášíte?“ zeptal se zvědavě mezitím, co se Létavice posadila na lavici kousek od Karmíny.

„Mám důležité poselství pro pana Květoslava Dobromysla Stehýnka, věhlasného čaroděje,“ dmula se důležitě Karmína.

Její slova dozněla právě ve chvíli, kdy scházel ze schodů. „A co pro mě máte tak důležitého?“ zamumlal a z jeho hlasu bylo patrné, že mu není zrovna dvakrát do zpěvu.

„Mohu vám to sdělit i před těmito ostatními členy vaší domácnosti?“ zeptala se překvapeně Karmína a postupně změřila nedůvěřivým pohledem Kecala, Létavici, Bleska i Lotra.

„Jistě, hlavně už mluv. Bože, mně je špatně.“

„To se ani nedivím,“ založila si Létavice cípy do sebe, „po tom, jak jste včera řádili, by byl div, kdyby tomu bylo jinak.“

Květoslav na Létavici pohlédl s bolestným výrazem ve tváři. Než se ale stačil dozvědět, co mu Karmína vlastně přinesla za zprávu, seběhla ze schodů první víla, div, že čaroděje neporazila.

„Teda řeknu ti, tady jsem naposled,“ obrátila se na Květoslava ve dveřích. „Já myslela, že jsem… že jsem…“ víla začala nabírat, „že jsem tvoje jediná a ty zatím… Prasáku!“ Mávla rukou a zmizela. Čaroděj se raději posadil na lavici pod schody, neboť se na nich objevily další víly. A nešetřila ho ani jedna.

„Ty děvkaři odporný!“

„Všude o tobě budu vyprávět, tady si už ani neštrejchneš!“

„Že se nestydíš!“

„Všem jsi nám sliboval totéž!“

„Ubožáku!“

Létavice naštěstí včas slétla k synkovi a zacpala mu uši. Když už se zdálo, že jsou všechny víly z domu, objevila se ještě poslední. Nejprve pohrdavě čaroděje odsoudila pohledem a opustila chalupu. Po chvíli se ale vrátila.

„Původně jsem ti chtěla dát definitivní sbohem, když už vím, jaké jsi prase a úchylák. Té nejmladší z nás bylo osmnáct. Nicméně… po včerejšku ti už žádná víla kolem krku nepadne, takže mám jistotu, že budu tvá jediná. Tak se někdy ozvi, ty rarášku… už se těším, až mi budeš dělat zase budliky, budliky…“

Květoslav na ni nechápavě zíral s otevřenou pusou a pak jen pomalu přikývl hlavou.

„Však ty víš kde,“ zašeptala a ještě na něj spiklenecky mrkla.

Každý z přítomných věnoval čaroději svůj pohled. Někteří pohoršený – Létavice či Karmína, jiní obdivný – Lotr nebo Kecal, a zcela nevinný nic nechápající pohled měl Blesk.

Květoslav si odkašlal. „Mohla bys mi připravit silnou kuřecí polívku?“ obrátil se na Létavici.

„Za ten včerejšek si to ani nezasloužíš,“ odsekla. „Vůbec jsem nemohla spát.“

„Nezapomeň, že to já jsem tady doma a vy jste tady pořád jen mí zaměstnanci a taky na to, že jsem se vás ujal a vyrval vás ze spárů jisté smrti,“ zachraptěl čaroděj.

Létavice si vzala hrnec a začala chystat suroviny, ale přitom si neodpustila poznámku. „No, úplně tak to nebylo, ale budiž.“

Květoslav ji ve svém stavu hodlal ignorovat a otočil se na Karmínu. „Tak to vyval, děvče, cos mi donesla?“

Karmína se způsobně uklonila a spustila. „Jmenuji se Karmína Psaníčková a letím od krále Fridricha Valdštejna Kohuslava Obecného, který si vás dovoluje žádat o pomoc. V našem království se usadil drak. Vlastně rovnou tři draci.“

Květoslav nic neříkal a jen si mnul spánky. Myslel, že se Karmína pouze odmlčela a že bude pokračovat. Když delší dobu nic neslyšel, otevřel oči a pohlédl na ni. „To je vše?“

„Připadá ti to málo, snad? Tři draci jsou víc než dost. Chápu.“ Karmína zavřela oči a mávla křídlem. „Ze svých mnohých dobrodružných výprav máš jistě zkušenosti s celými hordami draků, ale pro nás, kteří s nimi mají málo, nebo vůbec žádné zkušenosti, jsou tři draci až dost.“

Květoslav si povzdychl. „Ne, to jsem nemyslel. Zajímalo mě, co ti draci dělají? Plení snad vesnice? Kradou zlato? Přepadají poutníky? Nebo třeba vydírají království touhou po zlatě a drahém kamení s tím, že jinak sežerou princeznu?“

S každou další možností toho, jak draci mohou království znepříjemňovat život, Hermína vyjekla. „To zatím ne. Ale aby právě tohle nedělali, jsi zván k nám. Všem těmto strašným věcem a mnohým jiným chceme včas předejít.“

„To ani nevznesli žádné požadavky?“ podivil se čaroděj.

„Zatím ne. Zatím byli pouze spatřeni domorodým obyvatelstvem, a to zcela náhodou.“

„A kde? Kde byli spatřeni?“

„Před jednou jeskyní hluboko v lesích.“

„Ajajaj,“ zaúpěl Květoslav a vzápětí mu přistál na hlavě mokrý hadr.

„Už se na tebe nemůžu dívat, polívka jen tak rychle nebude,“ vysvětlila své počínání Létavice, aniž by se na čaroděje podívala.

Ten sundal hadr z obličeje, smotal ho, přiložil si jej na čelo a pokračoval: „Draci vyhledávají jeskyně pouze ze dvou důvodů. Buď je v nich ukryté zlato, anebo se tam chtějí usadit.“    

„Usadit se?“ zaječela vyděšeně Karmína. „Usadit se v našem království? No to je ovšem strašné,“ dodala a omdlela. Ještě, že byl nejblíž Kecal, který ihned přilétl, zvedl Karmínu, rozpláclou na stole, a začal jí masírovat hruď. Když to nepomáhalo, odhodlal se k dýchání ze zobáku do zobáku. Pomohlo to. Karmína otevřela oči, ale když si uvědomila, co se děje, vrazila Kecalovi facku křídlem, až poodskočil. Pak se posadila, sklopila zrak, začervenala se a špitla: „Děkuji.“

„Není zač,“ prohlásil Kecal a vypjal hruď. Že si před chvílí mnul tvář, bylo okamžitě zapomenuto.

„Jistě, že se usadí,“ přešel předcházející situaci Květoslav. „Draci nejsou druh zvířete, který by migroval z místa na místo. Ani se jim nedivím. Neustále stěhovat veškerý svůj majetek sem a tam taky není legrace. Člověk se někde zabydlí a už aby zase táhl dál. Tohle je život kočovníků a cirkusáků, ale ne běžného člověka. A draků už vůbec ne.“

„Ale čaroději, jak to můžete říkat tak klidně? Draci přece znamenají hrozné nebezpečí.“

„Milá Karmíno Dopisníčková…“ začal s vysvětlováním čaroděj, ale Karmína ho přerušila.

„Psaníčková,“ zavrčela.

„Ahá, pardón, tak tedy Karmíno… pokud ti draci dosud nevznesli žádné požadavky, tak pravděpodobně nebezpeční nejsou. Kdyby chtěli vaše království napadnout, nebo snad toužili po princezně, dávno by to řekli, to mi věřte. Ale jestliže se jen usadili v jeskyni, tak to vypadá, že měli sakra dobrý důvod, aby se přestěhovali.“

„Podívejte, už jsme se zdrželi dost dlouho, mohu vás tedy požádat, abychom v brzké době vyrazili?“ navrhla Karmína.

Čaroděj přikývl. „Fajn, někdo tu ale musí zůstat a uklidit,“ obrátil se na osazenstvo.

„Já tu zůstanu, na cestu potřebuješ jen jeden koberec a s ním,“ ukázala Létavice na Lotra, „stejně nikam letět nechci!“

Květoslav si povzdychl. „Dobře a Blesk ti pomůže. Pořádně to tu ukliďte.“

„Tak moment,“ zakroutila Létavice cípem v odmítavém gestu, „někdo ho musí hlídat. Blesk poletí.“

„Nepoletí, pokud si nevzpomínáš, Blesk nelétá, a tudíž je mi na cestě na nic. Nebudu ho zbytečně tahat sebou.“

Létavice jen smutně povzdychla. „Ale pak ho nebude mít kdo hlídat.“

„Já ho pohlídám, slibuji.“

„Zrovna ten pravý,“ odsekla Létavice.

„Hele, je to i v mém zájmu, nepotřebuju, aby mi udělal na hradě ostudu,“ přesvědčoval čaroděj.

„Hm,“ zabroukala Létavice a odlétla do ložnice. Blesk za ní. Karmína vůbec nic nechápala a podle toho vypadal i její výraz. Kecal ji objal kolem ramen. „Neřeš, bejby, tohle ti vysvětlím cestou.“

Karmína setřásla jeho křídla ze svých, pohoršeně na něj pohlédla a spustila. „Tak podívejte se, já nejsem žádná taková, abyste věděl, ano? Pakliže se vám líbím a vy mi chcete vyjádřit svou náklonnost, musíte mě zahrnovat dary po dobu alespoň třiceti dní. Následně mě můžete pozvat na schůzku. Podle pravidel holubí etikety mám já deset dní na to, abych odpověděla. Jestliže řeknu ano, musíte se na schůzku důkladně připravit a bavit mě konverzací na intelektuální úrovni. Po této schůzce mám dalších pět dní na to, abych vám případně sama navrhla další schůzku. Takhle by to mělo trvat nejméně půl roku, než s vámi strávím první noc na loži. A po dalším měsíci je vaší povinností mě požádat o křídlo. Jestliže tak neučiníte, mohu vás dvakrát upozornit na toto politováníhodné nedopatření. Když ani pak nezjednáte nápravu a nepožádáte mě o ruku, mohu vás zažalovat za zneužití nevinné holubice a slibování manželství, přestože jste fakticky nic nesliboval. Upřímně řečeno nejste zrovna žádný krasavec, ale protože žádné jiné nabídky nemám, jsem ochotna to s vámi zkusit. Takže teď buďte upřímný, jste vy ochoten toto vše podstoupit? Jestliže ne, pak vás žádám, abyste okamžitě upustil od zájmu vůči mé osobě, nehodlám přijít do řečí, jestliže ano, tak už shánějte nějaký pořádný dar, protože tohle všechno máte znát a není vůbec přípustné, aby holubice říkala holubovi, jak má postupovat, chce-li ji sbalit, to je přece nehorázné, to musíte uznat sám!“

Když Karmína domluvila, s rukou na hrudi se posadila a zhluboka oddychovala. V místnosti nastalo naprosté ticho, Kecal na Karmínu hleděl s očima dokořán a netušil co říct. Nakonec se zmohl jen na: „Je holubí zob vhodný úvodní dárek?“

Pohled Karmíny mu byl jasnou odpovědí. Květoslav si šel zabalit pár věcí, které postupně skládal na Lotra. Kecal seděl zaraženě v jednom rohu létajícího koberce a otočená zády stála Karmína v rohu druhém. „Musím se udělat vzácnější, přeci mu hned neskočím do postele, což by se líbilo každému holubovi, ale nejsem žádná povětrnice,“ přemýšlela.

Po čase, který se všem zdál nekonečný, každý měl jiný důvod, proč chtěl, aby se už konečně vyrazilo, vstoupil Květoslav do kuchyně umytý, čistě oblečený a zvolal: „Můžeme vyrazit.“

 

Téměř celý den trvalo než Lotr, navigován Karmínou, doletěl do země krále Fridricha Valdštejna Kohuslava Obecného. Na nádvoří výpravu vítaly nadšené davy dvořanů, provolávaly čaroději slávu a král jim šel vstříc s otevřenou náručí.

„Vítej, čaroději, jsme moc rádi, že jsi dorazil a žes přišel zachránit naše království,“ zvolal a hned se ozval potlesk a provolávání slávy králi.

Květoslav sestoupil z Lotra na zem a řekl: „Pěkné uvítání, jen co je pravda. Ale přeci jen bych si s vámi rád promluvil někde o samotě. Je to možné?“

Hned poté, co dokončil větu, lidé opět začali provolávat slávu a král dojatě sepjal ruce a významně pomrkával. Když opět nastalo ticho, král přikývl na souhlas. „Jistě, čaroději, promluvíme si o samotě v trůnním sále. Ale,“ zastavil se, „nechcete se první ubytovat a najíst?“

„Já se ubytuji a najím pak, ale mému společenství můžete něco připravit a uvést je do naší komnaty.“

Král se rozpačitě ohlédl. „Společenství?“

„Přece mému létajícímu koberci a holubovi.“

„Aha, jistě, jistě,“ kýval na souhlas král, ale bylo na první pohled jasné, že úplně nerozumí tomu, co právě slyšel. „Tak vy máte létající koberec.“

„Ano, vy jste nás neviděli přilétat?“ podivil se čaroděj.

„No, asi nás osvítilo slunce. Ale stejně bych tomu těžko věřil, že něco takového jako létající koberec vůbec existuje.“

„A vidíte, existuje. A dokonce chápe a myslí a hlavně mluví.“

„Mluví?“ opakoval si pro sebe král a nevěřícně kroutil hlavou.

„Mohl byste zařídit, aby je zavedli do komnaty? Prosím?“ zopakoval Květoslav a tentokrát přidal na důrazu.

„Promiňte, samozřejmě,“ obrátil se na rádce a luskl prsty, ten přikývl.

Během cesty do trůnního sálu Květoslav osvětloval králi způsob svého cestování a ten přikyvoval na znamení souhlasu, jen občas pozvedl obočí v úžasu nebo překvapení, ale nechtěl čaroděje přerušovat, tak nic neříkal.

„Až se tedy najím a dostatečně vyspím, protože čaroděj musí být na práci odpočatý, půjdu se na ty draky podívat a promluvím s nimi.“

„Vy s nimi chcete mluvit?“ zastavil se král před dveřmi vedoucími do sálu.

„Jistě, co jiného? Mám s nimi snad hrát vodní pólo?“

„Upřímně řečeno ani nevím, co to je, jen tuším, že se to týká vody, ale já netušil, že se dá s draky mluvit.“

Květoslav si založil ruce. Další z lidí plný předsudků. Ale u králů to není tak překvapivé. Téměř každý král má předsudky vůči všemu, co by potencionálně mohlo ohrožovat jeho království a vůči drakům obzvláště.

„S draky se dá mluvit tak, jako s každým živým tvorem. I stromy mluví. Růže mluví, pampelišky mluví a kopřivy také mluví. Mimochodem,“ nahnul se spiklenecky ke králi, rozhlédl se a zašeptal, „když už jsme u toho, kopřivy jsou docela pomlouvačné a rády drbou. A chrobáci taky mluví,“ poslední větu řekl Květoslav normálním hlasem a narovnal se.

Král nejprve hodnou chvíli mlčel a pak řekl: „No jistě, čaroděj, létající koberec, mluvící chrobáci a křepelky a kobylky a také kopřivy, žiješ v čarodějném světě, tak co se divím.“

„Asi bychom se měli vrátit k našemu problému,“ navrhl čaroděj a král přikývl. „S draky si promluvím a zjistím, co ve vašem království pohledávají. Upřímně řečeno si nemyslím, že by vás přišli napadnout nebo snad zajmout princeznu či tak něco.“

„Ne?“ překvapilo krále. „Vážně si to myslíte?“

Květoslav si povzdychl a pomyslel si, že se přes předsudky, kterými trpí jistě nejen král, musí prostě přenést a tiše je přejít.

„A jak jste na to, vlastně přišel, že to nemají v úmyslu? Tedy, jestli se mohu ptát, čaroději.“

„Víte, kdyby něco takového chtěli provést, myslíte, že by tak dlouho čekali? Už dávno by se do vás pustili a zpustošili by království dřív, než byste pro mě vůbec stihli poslat.“

Král vyděšeně vytřeštil oči a dokořán otevřel pusu.

„Tím spíš, když jsou tři.“

Král rozevřel oči ještě víc – pokud to vůbec bylo možné, a totéž se týkalo jeho úst, a hlasitě vyjekl.

„Nicméně, teď jsem tu já, a tak zjistím, co mají za lubem, proč se sem přestěhovali, a zajistím vám mír. Budete tu žít v klidu a beze strachu s draky jako sousedy.“

„Sousedy?“ Král znovu vyjekl děsem, ale čaroděj už toho měl dost. „Víte, měli jsme za to, že jste tu proto, abyste nás jich zbavil.“

„Králi,“ okřikl jej čaroděj, který už ty řeči nemohl poslouchat. „I když se vám to tak nezdá, s draky se dá žít v míru. Jistě, existují draci, kteří jsou krvežízniví a válkychtiví, ale těch je minimum. S většinou draků se dá domluvit. A věřím tomu, že to půjde i s těmi ve vašem království. Budu vás o tom informovat. A teď, když dovolíte, bych se šel najíst a odpočinout si.“

Král nic neříkal, pouze naznačil, kterým směrem se má Květoslav vydat, a tak vyrazil. Za rohem už na něj čekal sluha, který jej dopravil ke komnatě. Čaroděj mu za to hodil zlaťák. Nedělal to běžně, ale nyní měl neodvratný pocit, že král svým poddaným moc neplatí a že mít na své straně jeho zaměstnance se může hodit. Sluha vypadal pohuble a i jeho šat nebyl nijak exkluzivní, takže čaroděj usoudil, že buď na tom království není dobře, nebo král své poddané šidí na mzdě.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květoslav Dobromysl Stehýnko (4. kapitola: Dračí mír, 1. část):

4. ostravak30 přispěvatel
21.10.2019 [21:02]

ostravak30No jo, ale já znaky nepočítám a myslel jsem, že rozdělení na dvě části musí stačit. Nicméně už jsem to rozdělil na tři, tak snad to tentokrát projde.

3. Fluffy admin
18.10.2019 [10:57]

FluffyAle ano, můžeš.
Není přece povinností okamžitě zaškrtávat políčko, že je ,Článek hotov´. Článek jde uložit i bez toho, a to je ještě moment, kdy v něm sám můžeš něco měnit a upravovat, než ho odešleš k nám do administrace. V té době se vedle názvu článku objeví také tlačítko ,Zobrazit článek´, což ti promítne, jak tvoje povídka bude vypadat na stránce.
A navíc jsem tě již v minulosti upozorňovala několikrát na délku článků, vracela jsem je právě z důvodu, že stránky nejsou schopny pojmout tak dlouhé kapitoly, tak stačí přece mít také na paměti, že se některé věci měnit nedají a ohlídat si to. Emoticon

2. ostravak30 přispěvatel
17.10.2019 [6:16]

ostravak30Zdravíčko,

úplně tomu nerozumím. Jak nebo kdy si ji mám zobrazit? Tam do toho pole pro text ho nakopíruju a pak už to jde jen odeslat k vydání, ne? Já si to přece nemůžu zobrazit dřív než to odešlu k vydání...

1. Fluffy admin
16.10.2019 [10:21]

FluffyAhoj,
obě části ti vracím - stránky bohužel nemají takovou kapacitu, aby tak dlouhé kapitoly zvládly najednou (jsem si naprosto jistá, že první část je "useklá" ve výčtu knih...). Doporučuji kapitolu rozdělit tedy ne na dvě, ale třeba na tři, popřípadě i čtyři a pět částí. (Zkus se, prosím, vejít do max 5000 slov na článek, pokud by byly třeba ještě o něco kratší, tím lépe. Sám si to můžeš často zkontrolovat tím, že si kapitolu zobrazíš a sám zjistíš, co se vešlo a co ne, předtím, než zaškrtneš, že je článek připraven k vydání).
Díky za pochopení.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!