OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Květoslav Dobromysl Stehýnko (4. kapitola: Dračí mír, 3. část)



Princezna si ale žádného z podivných nápadníků vzít nechce a Květoslav je zase odhodlán bránit draky za každou cenu a domluvit mezi oběma stranami mír.

„To je teda mír podle tvých představ?“ poznamenala ironicky Rionna.

„Prosím, uklidněte se všichni, s králem promluvím, až se vrátím. Přece nebudete brát vážně jednoho koktajícího a druhého šišlajícího.“

„A-a-ale j-j-j-já t-t-ta-ta-tady ně-ně-něco nesu.“

„Říká, že něco nese,“ zvolal z hlavy Urolona Beztlamka.

„Ano, tomu jsem rozuměl. Ale víc toho dneska nesnesu. Když zpíváš, tak taky koktáš?“

Eroton zavrtěl hlavou.

„Tak zpívej, raději,“ navrhl Květoslav.

Eroton si odkašlal.

Je už vědecké pojednání,

že drak nesnáší stěhování,

a když přece jde už na to,

k tomu přiměje ho jenom zlato.

 

Vědecký výzkum nuda není,

nebuďte příliš otrávení,

draci zlatu holdují,

je to jediné, co milují.

Vědecký výzkum už zjistí,

co drakům přežití zajistí,

a klidně dá vám pěstí,

neboť zlato je jeho štěstí.

„Myslím, že jsme všichni pochopili, co se snažíš nám říct,“ bručela Rionna, ale Eroton pokračoval.

A tak králi nezbývá,

když usídlí se šelma dravá,

vyslat hejna princů,

třeba i z řad cizinců.

 

Princové do boje s drakem

půjdou s mečem nebo s prakem,

z draků každý má jen strach,

doufají, že z nich zbyde prach.

Ruka princezny, k tomu jmění,

princové jsou na ženění,

stačí draka usmrtit,

nenechat bestii žít.

 

K vítězství zaručený klíč,

když drak odletí pryč,

bez boje a kapky krve

pro všechny hned napoprvé.

 

Uznejte sami, že lepší je,

když drak se s princem dohodne,

pak podaruji tady strejce,

věnuji mu dračí vejce.

Vždyť co je lepší než mír mít

a já ho můžu zajistit,

k tomu lásku princezny,

no, není to konec líbezný?“ 

„Můžeš mi vysvětlit, jaký já jsem u tebe strejc?“ rozčílil se Květoslav. A když už Eroton otvíral pusu, čaroděj ho zarazil. „Ne, prosím tě, nic neříkej. Co bys řekl tomu, kdybych ti pomohl od té tvé vady řeči?“

Chvíli bylo ticho.

„Ale co má říkat, když jsi mu řekl, aby nic neříkal?“ zeptal se Kecal.

„Proboha, já se z toho dneska zblázním. Tak dobrá, nic neříkej, ale alespoň kývni. Já ti dám dar normální řeči a ty se vrátíš na hrad. Vše dohodnu s králem mírovou cestou, ano?“

Eroton chtěl opět něco říct, ale Květoslav ho zarazil. „Ne, jen kývni, zda ano či ne.“

„Já si myslím, že si teď myslí, že přijde o princeznu,“ zašeptala Rionna.

A jako by mladík četl dračici myšlenky, gestikuloval postavu a prsa a čaroděj kývl.

„Jo, já vím, ale řeknu to upřímně. Podle mě si vás princezna nechce vzít ani jednoho. Slyšel jsem od poddaných, že se zamilovala do kata.“

Eroton vytřeštil oči. „Do kata?“ vykřikla vyděšeně Karmína.

„Na to, že se jmenujete stejně jako princezna a jste její osobní holubice, toho moc nevíte,“ rýpl si čaroděj.

„Princezna se mi moc nesvěřuje,“ ohradila se dotčeně Karmína Psaníčková. „Ale spíš jde o to, že katovi je přes sedmdesát, tak to se snad princezna musela zbláznit.“    

„Pochopitelně, že myslím syna starého kata.“

„Ale tomu je skoro padesát,“ zhrozila se Karmína.

„Co je na tom, dneska je to celkem běžné, že mladé princezny se zamilovávají do starších mužů,“ řekl Květoslav klidně.

„Ale to je hrozné,“ rozhodila křídly Karmína. „Je mladá, krásná a… a… chce si vzít takového… slizouna a…“

„Boháče,“ doplnil čaroděj.

Všichni na něj překvapeně pohlédli. „Jistě, je známo, že kati byli vždy společensky na výši. Není to sice král či princ, ale kat s dobrými společenskými kontakty může získat mnoho půdy a pozemků a nežije si špatně. Myslím, že to, že se umí ohánět se sekyrou, je další důvod, proč má o něj princezna zájem,“ vysvětlil Květoslav.

„Ale princové jsou přece taky bohatí,“ řekl Urolon.

„Jistě, ale jeden koktá, druhý šišlá a ani jeden nemá svaly jako kat. Ženy kromě bohatství na mužích obdivují ještě svaly a mužnost. A pak ještě jednu věc, ale tu tady nemůžu před mladým zmiňovat,“ trhnul Květoslav ramenem směrem k Beztlamkovi.

„Jste nechutně vulgární,“ ohradila se Karmína.

„Právě, že nejsem. Ale povíme si, až strávíte noc tady s tím vyžletem,“ ukázal na Kecala.

„No, Květoslave, takhle mě shodit, a to si říkáš kamarád,“ urazil se holub.

„Nezlobte se, čaroději, ale tohle jste vážně přehnal. Prozrazovat takovéto intimní detaily, to se vskutku nesluší. Teď nemám být z čeho překvapená,“ smutnila Karmína.

„Máte pravdu, překvapená byste asi byla dost.“

„A tobě můžu říct, že mám ráda pořádnou větev a na červíky si nepotrpím,“ pošeptala Karmína Kecalovi.

Kecal zůstal stát s otevřeným zobákem dokořán. „No, Karmíno…“

„Nevím, jestli to někoho z vás zajímá, ale já toho Erotona znám,“ pronesl náhle Beztlamka, aniž by chlapce spustil z očí.

„Mě to zajímá hlavně proto, že mi visíš na hlavě,“ poznamenal Urolon.

„Začínám si myslet, že jezdit sem byla chyba. Mám nervy na pochodu a sto chutí odtud okamžitě odjet a nechat vás všechny na pospas osudu,“ zaskřípal Květoslav. Pak si potřetí a zatím nejvíce povzdechl. „Tak už nám proboha prozraď, odkud ho znáš, stejně čekáš, až se na to zeptáme!“ zařval.

„O jeho stejnojmenném otci byla napsána kniha. Mám ji v knihovničce,“ řekl naprosto klidně Beztlamka a stále Erotona pozoroval, což v něm začalo budit jistý pocit nedůvěry.

„Ano,“ luskl prsty Květoslav, „Eroton – průkaz mračících blbců. O čem ta kniha je?“

„Je o skupině lidí, kteří se přátelí s draky a bojují proti těm, co je nemají rádi. A aby je mezi lidmi poznali, začnou jim rozdávat takzvané průkazy mračících blbců. A namluví jim, že lidé, kteří průkaz vlastní, jsou vlastně fanoušky zabíjení draků. Ti je pak rozdávají dál a tím dračí ochránci poznají, koho mají zabít. A Eroton byl jejich vůdce.“

„To je na mě moc složité.“

„Mě by spíše zajímalo, o jakém vejci to ten kluk zpíval,“ připomněla Rionna.

„A taky jsi slíbil, že mu dáš dar normální řeči,“ přidal se Urolon.

„Meleme tady o kravinách a stále zamlouváme důležité věci. Všechno pěkně postupně,“ řekl Květoslav a přistoupil k Erotonovi. „Nejprve ti pomůžu s tvou řečí.“

Eroton přikývl. Čaroděj udělal totéž, co princi Ajajovi a tráva se opět zbarvila do fialova.

„Tak, teď nám, prosím, řekni, o jakém vejci jsi to zpíval,“ vyzval ho čaroděj.

„Já zpíval… panebože mluvím normálně a ne jako idiot, díky, čaroději, zůstanu vám do smrti vděčný… tedy, zpíval jsem o dračím vejci, které jsem chtěl s touto dračí rodinkou vyměnit za to, že se odstěhují. Tímto jsem toužil získat ruku princezny. Ale když říkáte, že miluje padesátiletého kata,“ dodal sklesle Eroton.

„Padesátiletého bohatého kata. Klasická mladá holka. Všechny dnes touží po starých a bohatých.“

„Ale to znamená, že někdo jako já, mladý a chudý, nemá žádnou šanci se seznámit.“

„Absolutně žádnou,“ rezolutně mávl Květoslav.

„A ještě mrzce vyvinutý.“

„Úplně bez šance,“ pokračoval čaroděj.

„Bez svalů.“

„Nulová naděje.“

„Bez vyhlídky na zbohatnutí a plastické kouzlo, které by mě více vyvinulo.“

„Smůla.“

„Umřu sám.“

„Totálně sám.“

„Bezdětný.“

„Žádní potomci.“

„A bez toho, abych ochutnal ženskou náruč.“

„No jo, tak to bude.“

Eroton klesl na kolena, tvář v dlaních. „Já nechci umřít sám a bez lásky,“ hystericky brečel.

„Nic jiného ti nezbyde.“

„Já sice nejsem žádná měkota, ale tys mu teda nandal,“ pronesla Rionna poté, co chvíli Erotona pozorovala.

„Ještě, že jsem zdědil majetek po rodičích, jinak bych dopadl jako on,“ soucítil s chlapcem Urolon.

„Já tak taky dopadnu,“ klesl najednou i Kecal, bušil do země křídly a také hystericky řval.

„A to byl jeho otec takový hrdina,“ řekl Beztlamka.

„Ty se moc nesměj, tebe to čeká taky,“ odpověděla Rionna, aniž by se na syna podívala.

Ten začal nabírat. „Dopadnu tak taky, tati, když se bojím ohně?“

„Ne, jistěže ne,“ chlácholil ho otec.

„Proč mu lžeš? Jistěže dopadne. Která dračice by chtěla zoufalce, kterým drak, jež se bojí ohně, bezpochyby je.“

„Rionno,“ okřikl ji manžel, „nechci mít ve vlasech slzy.“

To už ale Beztlamka také brečel a bušil otci tlapami do hlavy, že nechce být sám.

„Dík,“ řekl manželce Urolon.

„Vidíte, co jste způsobil, čaroději?“ rozčílila se Karmína. „Tohle jste chtěl? Je vám teď líp? Tři smutní živočichové a je to jen vaše vina.“

Květoslav se drbal na hlavě. Neměl rád, když holky brečely, ale pláč mužů doslova nenáviděl. Muži přece nebrečí. Nesmí brečet. Copak by žena chtěla muže, který prolévá slzy? Je to trapné. Další z věcí, které neměl rád, bylo lidské neštěstí.

„Já mám pocit, že se dneska asi opravdu zblázním. Všichni se uklidněte. Tobě,“ přistoupil k Erotonovi, „daruji tohle.“ Vytáhl z tlumoku lahvičku s červeným obsahem. „Máš něco, do čeho ti to můžu nalít?“

Eroton vstal, vytáhl lahev s vodou a podal ji čaroději. Ten ji odzátkoval a kápnul do ní několik kapek. „Teď je ta lahev očarovaná. Je v ní nápoj lásky. Dej ji napít té, kterou budeš milovat. Ale ne princezně, prosím tě.“

„Děkuji. Jak se vám odvděčím? To už je druhá věc, kterou jste pro mě udělal.“

„Jednoduše. Za prvé necháš ty draky na pokoji a za druhé se teď vydáš za králem a vysvětlíš mu, co a jak jsem tady dojednal.“

Pak Květoslav Erotonovi přesně popsal, na čem se s draky dohodl, aby to mohl chlapec správně tlumočit. Když byl na odchodu, přidal ještě varování. „Pečlivě si vyber, komu dáš nápoje lásky napít. Osoba, která se napije a pohlédne na tě, se do tebe bezhlavě zamiluje a bude tě milovat do konce života. Už se to pak nedá vzít zpět. Tak si vyber někoho, koho budeš skutečně milovat a hlavně budeš vědět, že je to dobrá ženská, žádná vypočítavá mrcha,“ přičemž poslední slovo řekl tiše, aby jej Beztlamka neslyšel.

Eroton přikývl a otočil se k odchodu. Pak se zastavil a vykřikl: „Málem bych zapomněl, našel jsem tady dračí vejce. Ujměte se ho a vychovejte z něj tak slušného draka, jako jsou tady ti tři. Můžete jim to, prosím, říct? Neumím totiž dračsky.“

„Oni ti rozumí a vejce předám,“ slíbil Květoslav a podal vejce Rionně, která na něj něžně hleděla. „Ještě dotaz. Tadyhle mladý o tvém otci četl knihu. Že prý kdysi chránil draky, je to pravda?“

„Ten příběh je trochu upravený, ale zakládá se na pravdě. Můj otec měl draky rád.“

Květoslav přikývl. „Ať půjdeš kamkoli a potkáš draka, řekni mu, kdo byl tvůj otec. Ty mu rozumět nebudeš, ale oni tobě ano. A řeknu této rodině, aby to roznesli po kraji. Už navždy budeš pod ochranou draků a celá tvá rodina též.“

Eroton měl slzy na krajíčku. „Děkuji, ani nevíte, jak moc si vážím toho, co vše jste pro mě dnes udělal,“ a už už se rozbíhal, aby čaroděje obejmul.

„Proboha, jen to ne! Jsme chlapi. Běž už a vyřiď králi, oč jsem tě požádal.“

„Vyřídím, vyřídím,“ volal Eroton a za chvíli ho schovaly první stromy lesa.

„Podívej,“ i Rionně se zračily slzy v očích, když ukázala vejce Urolonovi. „Tak my, v našem věku, budeme mít ještě miminko.“

Urolon ji něžně pohladil po tváři a také mu ukápla slza. „Ano, lásko, miluji tě,“ zašeptal.

„Já tebe taky.“

„Proboha, je tady ještě někdo, kdo dneska nebrečel?“ zeptal se Květoslav a dostalo se mu sborové odpovědi: „Ty!“

„Já jsem viděl syna hrdiny,“ snil Beztlamka, a protože dojatá byla i Karmína, že to všecko tak dobře dopadlo, chlácholila Kecala tím, že se jistě najde holubice, které nevadí málo vyvinutý holub, a že takové výjimky existují, i když ona mezi ně rozhodně nepatří.

Urolon v objetí s Rionnou a Beztlamkou na hlavě se odebrali do jeskyně a Květoslav se chystal konečně odletět zpět do hradu, když se s hlasitým řevem a tasenými meči vyřítili z lesa dva muži – jeden starší a jeden výrazně mladší. Čaroděj měl jen velmi málo času na to, aby zareagoval, a tak pouze instinktivně mávl rukou a kolem něj, Kecala, Karmíny a Lotra se vytvořila bublina, od které se dvojice odrazila a s žuchnutím si sedla na zadek.

„Co se to stalo?“ podivil se Kašlák.

„Nic, to tě nesmí odradit. Jsou to nějaká kouzla a černá magie. Sice jsem nevěděl, že draci umí čarovat, ale my se ničeho nezalekneme,“ odpověděl mu otec.

„Jenže ten před náma není drak. Je to jen muž s holubem stojícím na koberci.“

Kovář Petr si trojici pečlivě prohlédl. „Hm, asi čaroděj. Tak to vypadá, že draci mají silného pomocníka.“

Květoslav odčaroval bublinu a rozezleně dvojici okřikl: „Taky od krále a taky na draky?“

„Taky, taky,“ přikyvoval Petr. „A jak tak koukám, tak ti před námi neuspěli.“

„Neuspěli a vy taky neuspějete.“

Petr vstal a změřil si Květoslava od hlavy k patě. „To dost pochybuji. Jsme potomci Vikingů. Máme v krvi boj a v srdci odvahu. Jsme odhodlaní se s draky prát do poslední kapky krve.“

„Tak to vás asi zklamu. Tady se nikdo s nikým prát nebude. Právě jsem s draky dohodl mír pro toto království a jako že se Květoslav Dobromysl Stehýnko jmenuju, tak mír bude zachován!“ Náhle si uvědomil, co právě řekl.

„Květoslav a Dobromysl a Stehýnko k tomu…“ řehtal se kovář. Pak si všiml, že Kašlák se nesměje a zlostně na něj pohlédl. Kovářův syn se okamžitě začal křečovitě smát. „No proto,“ dodal a s pohledem upřeným na čaroděje pokračoval ve smíchu, až mu tekly slzy.

„Takže nakonec i potomek Vikingů brečí,“ řekl Kecal, ale vzápětí se schoval za Karmínu a dělal, že tam není.

„Nevím, čemu se smát dřív,“ říkal Petr mezi salvami smíchu, „jestli tomu, jak se jmenuješ, nebo tomu, že si myslíš, že si s draky dojednal mír.“

„Dojednal a ty ho budeš respektovat stejně jako král.“

„A co když ne?“ Kovář se přestal smát a zvedl pomalu meč, který se po jeho pádu dosud válel na zemi.

Květoslav se usmál s pochybami ve tváři a odpověděl: „Tak tě zakleju.“

„Přesně. Vy čarodějové jste taky sebranka. Umíte jen vyhrožovat a všechno musí být podle vás. A když tomu tak není, hned vytahujete kouzla a čáry.“

„Nedovolím, aby došlo k zabíjení draků jen proto, že jste je vy dva špatně odhadli. Jsou to mírumilovní draci.“

„Začal bych se smát, ale už mi došla trpělivost. Zbytečně nás zdržuješ. Žádný drak nikdy nebyl a není mírumilovný. A já o tom musím něco vědět. Jsem potomek Vikingů, mám v krvi boj a v srdci odvahu. My vždycky draky zabíjeli a vždycky to budeme dělat,“ prohlásil odhodlaně Petr a sevřel pevně meč.

„Varuji tě, nedovolím, aby se jim něco stalo. A varuji tě, že tohle je mé poslední varování.“

Květoslav si pomyslel, že už se mu pletou slova, protože dneska toho má opravdu dost, když se kovář nahrbil a řekl: „Jsem Viking, mám v krvi boj…“

„A v srdci odvahu, to už jsi říkal,“ zívnul čaroděj, což Petra rozzuřilo. Měl pocit, že se mu čaroděj vysmívá.

„Tati ne,“ zakřičel Kašlák, ale bylo pozdě. Kovář Petr vyrazil s mečem na Květoslava. Ten zamumlal kouzelnou formuli a natáhl ruce. Z potomka Vikingů se stala kamenná socha zachycená v posledním postoji, který kovář udělal - v běhu a s napřaženým mečem. Kašlák se zvedl ze země a začal sochu objímat. „Cos to udělal? Byl to můj otec.“

„A nedal si říct. Dal jsem mu…“ Květoslav počítal na prstech, „no, dal jsem mu tak dvě, nebo tři, možná dokonce čtyři varování. Nikdo s nikým nebude bojovat.“

„Ale on to myslel dobře. Chtěl, abych prošel zkouškou odvahy z dospělosti.“

„Tím, že zabiješ draka? Úžasná zkouška.“

„Myslím, že toho kluka si brzy budeme moct odškrtnout ze seznamu těch, co dneska ještě nebrečeli,“ řekl polohlasem Kecal. „Jistě, už mlčím, už mlčím.“

„Ale co s ním teď bude? Přece takhle nemůže zůstat.“

„Zůstane. V této podobě bude přesně rok. Pak se změní zpět,“ zněl Květoslav neoblomně.

„A do té doby?“

„Do té doby doporučuji si ho odvézt domů. To víš, počasí může mít na kvalitu sochy značný vliv. To máš bouřky, déšť, slunce, sem tam spadne nějaký strom, takže by ho mohl zalehnout. Pak taky kdejaký pták, který se nebude dívat napravo ani nalevo, když se mu bude chtít. Zrovna tady Kecal by ti o tom mohl vyprávět,“ ukázal na holuba schovávajícího se za Karmínu.

„Co já? Jak já? Já nic.“

„Holubi přece mají sochy rádi a dokáží je pořádně posr…“

„Květoslave, prosím vás. Už poněkolikáté vám říkám, abyste nebyl zbytečně hrubý,“ požádala dotčeně Karmína. „A ráda bych upozornila, že my jsme pořád živí tvorové. Nemůžeme si zajít na záchod jako lidé, a to z jednoho prostého důvodu, PROTOŽE NÁM JE LIDÉ NESTAVÍ!“

Kašlák ovšem absolutně nerozuměl tomu, co si holubi mezi sebou vrkají. „A to si ho mám jako hodit na záda a donést do vesnice? Víte vy vůbec, kolik taková socha váží?“ rozhorlil se Kašlák.

„Nevím, tahle totiž neváží ani o zrnko čehokoli, z čeho se vlastně sochy vyrábí víc, než kolik vážil tvůj otec.“

„Můj otec byl těžký jako prase.“

„Beztlamko, nemůžeš takhle reagovat pokaždé, když zapálím oheň v krbu. Okamžitě z té skříně slez!“ ozvalo se z jeskyně. „Ale tím jsem nemyslela, že přelezeš na lustr!“

„V tom případě hodně štěstí a doporučuji ti vystavět tady přístřešek. Jo a ještě jsem ti zapomněl říct, že tvůj tatínek je sice socha a nemůže mluvit, ale slyší perfektně všechno, co si tady povídáme.“

Kašlák vytřeštil vyděšeně oči. „To jako vážně?“

„Ano,“ řekl Květoslav s úsměvem od ucha k uchu.

„No, tedy, chtěl jsem říct, že můj otec byl trochu silná váha, protože byl potomek Vikingů a…“

„A měl v krvi odvahu a v srdci boj a ta krev je o to těžší, já vím,“ doplnil Květoslav ironicky.

„Jednak je to naopak a jednak jeho váhu tvořily hlavně svaly,“ zuřil Kašlák.

„Říkáš ,můj otec byl´a ,tvořily´. Tys už svého otce pohřbil? Máš štěstí, možná si za rok, až se stane zase člověkem, nebude pamatovat všechno, cos o něm právě prohlásil. A navíc jsem mu ušetřil rok života. Jako socha nestárne.“

„Ale já ho domů neunesu,“ zoufal si Kašlák.

„A to je mi zajímavé,“ dal si Květoslav ruce v bok, „takže na tři draky by sis troufl, ale odnést vlastního otce, který se o tebe v potu tváře staral a lopotil se u ohně, aby okoval kdejakou drzou kobylu, aby ty ses mohl mít dobře, to né. To ti jako zkouška odvahy přijde asi dost chabé, že? Tak na to ti můžu říct jen jedno, v tom případě máš smůlu. Jestliže si otce neodneseš, pak tady zůstane po celičký rok. Sbohem.“

„To jste řekl krásně, čaroději,“ zasnila se Karmína.

Trojice pak sledovala urputný, několik desítek minut trvající boj Kašláka se sochou. Když se mu ji konečně podařilo dostat na záda, s tím, že nohy ale z větší části táhl za sebou, tak s tvořící se rýhou v zemi zmizel v lese.

„Přísahám, že jestli ještě dneska přileze někdo, tak ať si mě nepřeje!“

Zatímco Lotr se vlnil před jeskyní draků, Květoslav se šel s rodinkou rozloučit.

„Měl jsi to dneska náročné,“ řekl mu Urolon.

„Asi se vydám na týden do lázní.“

„Děkujeme ti. Nakonec jsi to všechno vyřešil ke spokojenosti nás všech, myslím,“ pokyvovala hlavou Rionna.

„S králem to musím ještě dojednat, ale ten ode mě dostane pořádné kapky, až se vrátíme. To, co jsem zažil dnes, jsem vskutku nezažil už hodně dlouho.“

„No jo, ale co Beztlamka? Slíbil jsi nám pomoct,“ řekla Rionna s náznakem výčitky.

„Svůj slib pro tentokrát nedodržím. Ale,“ honem pokračoval, když viděl, že chce dračice něco namítnout, „vím, kdo vám pomůže. Já už toho mám pro dnešek tak akorát, nicméně mám jednu kolegyni, která má nouzi o práci a ta je ještě lepší než já.“

„Když je tak dobrá, tak proč má tedy nouzi o práci,“ zapochybovala Rionna.

„Protože… jak to jen říct, není to zkrátka Miss čarodějka, abych tak řekl. Lidé se jí bojí. Ale vám pomůže, za to dám ucho do ohně.“

„Ale do té doby se obávám, že s tímto postižením nemá moc šancí se s nikým skamarádit nebo se seznámit.“

Květoslav se usmál. „Já jsem sice člověk a ne drak, ale myslím, že u jakéhokoli druhu, až na výjimky samozřejmě, žádá ta něžná část jiné věci než bezmeznou nebojácnost.“

„Ano, to máte jistě pravdu, čaroději, ale nechcete tím doufám naznačit, že s jeho postižením nelze nic dělat.“

„Ne. Chci tím naznačit, že to může opravdu trochu trvat. Záleží, kde se to vzalo. Mohlo to vzejít z nějaké dávné kletby, o které nic nevíte a která měla udeřit až po mnoha generacích a padla právě na Beztlamku. Nebo se mohla stát kupa jiných věcí, já vážně nevím. Moje kolegyně se jmenuje Hermína Krasokulová a sídlí kousek ode mě v království krále Hluponě. Lehce se na ni doptáte.“

„My si ji najdeme. A děkujeme,“ řekl Urolon.

Čaroděj vyšel z jeskyně a Urolon ho následoval. Pak se obrátil směrem ke zbytku rodiny. Rionna právě vískala Beztlamku ve vlasech.

„Rodina je úžasná věc,“ prohlásil Urolon.

„Asi jo,“ odpověděl čaroděj.

„Ty nemáš rodinu?“

Čaroděj zakroutil hlavou.

„Žádnou? Ani matku, otce?“

„Matka byla pomatená a otec se zabil kvůli ní, protože ho neustále podváděla. Sice se mu to podařilo až na osmý pokus, ale podařilo.“

„Ani babičku, prababičku, pratetičku, praprastrýčka, synovce z druhého kolene, nebo tak?“

„Ne, nemám vůbec nikoho,“ odpověděl čaroděj důrazně.

„Víš…“ začal Urolon a pohlédl do jeskyně na Rionnu a to, jak chlácholila Beztlamku a hladila ho po hlavě, „nejkrásnější věc, co jsem zažil, se mi stala po narození syna. Když mi ho Rionna poprvé vložila do tlap, dal jsem mu dráp do dlaně a on ho stiskl. Bylo to úžasné. Dokud to nezažiješ, nepochopíš to.

„Nebudeš teď taky brečet, že ne?“

„Je to samozřejmě tvoje věc,“ usmál se Urolon, „ale věř mi, jednou ti začne chybět něco, co nebudeš umět pojmenovat, ale abys už nebyl ve věku, kdy se to něco bude jen velmi obtížně dávat dohromady.“

„Možná…"

„Láska a rodina ti vždy změní život. Ale neměnil bych.“

„To věřím. Jenže já jsem jiný. Možná za to může matka, možná to je prostě ve mně, ale já mám prostě obyčejný strach. Že už nebudu stejný. Že se mi život promění a pak… když už bude totálně jiný… že když to budu chtít zastavit, tak to nepůjde, protože bych někomu zlomil srdce. Chápeš, jak to myslím?“

Urolon přikývl. „Rozumím. Tohle musíš cítit uvnitř.“

„A toho se já právě bojím. Že to tam nemám a nikdy mít nebudu.“

Urolon se zahleděl čaroději dlouze do očí a pak řekl. „Neznám tě příliš dlouho, ale řekl bych, že jsi dobrý člověk. Jsem si jistý, že to tam máš.“

„To mi věříš víc než já sobě.“

„Mám na lidi čuch, myslím. Každý má strach, to mi věř, ale jednou přijde někdo, kdo ti ten strach pomůže překonat.“

„Snad… možná…“

„Jsem si tím jistý. Láska, rodina a přátelství jsou jediné věci, za které se oplatí bojovat, a jediné, pro které stojí za to žít.“

„S tím souhlasím,“ řekl tiše Květoslav a podal Urolonovi ruku a ten mu ji stiskl v tlapě.

„Už jste si to domluvili, ty tajnosti, co máte mezi sebou?“ vmísila se mezi ně Rionna a všichni tři se vydali k Lotrovi. Květoslav na něj usedl a naposledy zamával, pak pomalu stoupali k nebi a dva dospělí draci mu mávali na oplátku.

„Beztlamko, chtěli jsme si s tátou udělat romantickou večeři, svíček se bát nemusíš!“

Kecal usedl vedle Květoslava a založil si křídla na prsou. „Už s tou krávou nepromluvím.“

„Asi by ses měl vrátit do školy, je to holubice.“

„Ha, ha. Je pěkně otravná a namyšlená a povýšená a…“

„A spousty dalších věcí. Tak ti řekla, že ho máš malýho, no. To se ti stane ještě mockrát.“

„Už ti někdo řekl, že umíš opravdu skvěle utěšit?“

„Ne, ale myslím to vážně.“

„Hm, jsi opravdový kamarád.“

„Proboha vyslechni si mě. Každá ženská je jiná. Jedné se bude zdát příliš malý, druhé příliš velký. Jiná bude chtít, abys ji na rukou nosil a další, abys uměl vařit. Jedna má ráda svalnaté, jiná svaly nesnáší a třetí bude chtít kudrnáče, čtvrtá je ulítlá na černochy.“

„Možná na tom s tím utěšením nejsi zase tak špatně.“

„Nebyla to ta pravá, tak to můžeš brát. Ostatně, chvílemi jsem si všímal, jak tě docela dost komanduje. Po pár týdnech by ti to vadilo, věř mi.“

Karmína seděla na opačném konci Lotra zády ke směru letu a ujišťovala se v duchu, že by určitě nemohla být s někým, jako je Kecal. Jak by mohla vydržet v domácnosti s tím protivným čarodějem, který je tak sprostý a… a vůbec. Kecal mu patří, takže by se nikdy nemohli odstěhovat a žít jen sami pro sebe. Ne, tohle nebyla její pravá láska. Její pravá láska bude holub oděn v krásném mužném šatu, romanticky jí bude každý den nosit čerstvé květiny a vařit jí večeře a snídaně do postele. Bude jí celé dny šeptat něžná romantická slůvka do ouška a bude ji vískat ve vláskách, dokud neusne. Povzdychla si. Ano, to bude její pravá láska. A pozná ho hned, protože ji bude oslovovat krásná dámo a bude vonět na míle daleko a bude mít svaly a modré oči.

„Co ty, Lotře, celý den jsi prakticky nepromluvil,“ oslovil čaroděj koberec.

„Copak se to dalo? Řvali jste tam všichni jako paviáni. Bolí mě z vás hlava.“

Ten den už nikdo nic nedělal. Květoslav ulehl ke spánku a spal až do večeře. Tu si nechal donést do komnaty a po sluhovi vzkázal, že si s králem hodlá promluvit ráno. I Kecal brzy usnul.

Druhý den po snídani přikázal Květoslav sbalit věci, a zatímco se toho Lotr s Kecalem ujali, vydal se za králem. Ten už na něj čekal v sále s rádcem po boku. A své smíšené pocity z toho, co čaroděj zařídil a jak, ani neskrýval. Oba princové už včera odjeli a předtím vyřídili králi vše přesně tak, jak slíbili.

„Budu k vám upřímný, nepotěšil jste mě,“ spustil král.

„A ani já vás nepotěším, že?“ Květoslav byl dobře naladěn. Spánek mu velmi prospěl.

„Pozoruji, že máte dobrou náladu. Tak uvidíme, jak dlouho vám vydrží. Ona to totiž není legrace. Jasně jsem řekl, že draky ve svém království nestrpím a na tom trvám.“

„Ale, pane králi,“ snažil se mírně oponovat čaroděj, ale král ho okamžitě zarazil.

„Teď mluvím já! Dal jsem vám úkol a ten jste nesplnil. Já vás nepožádal o to, abyste s draky vyjednával, ale o to, abyste nás jich zbavil. A vy? Ignoroval jste, co jsem chtěl, a ještě jste zvládl mi zničit tři dobrovolníky na tento úkol vhodné! A jako by vám to nebylo málo, roznesl jste pomluvu o mé dceři, že snad miluje to prase kata. Otce jednoho z mladíků, kteří se chtěli pustit do draků, jste zaklel. Připadá vám to jako dobře odvedená práce?!“ soptil král a Květoslav měl pocit, že každou chvíli musí vypadnout z trůnu, jehož se sotva držel.

„To s princeznou je pravda.“

„A kdo vám o tu pravdu stojí?!“ zařval Fridrich.

„Jsem zastáncem draků, umím mluvit s živými tvory a vím, že se s nimi mír dá dohodnout.“

„Ale já vám kašlu na mír! Dneska jsou mírumilovní a zítra mohou plenit. A jak to vysvětlíte lidem? Jsou to ignoranti, kteří čtou pohádky, věří na ně a mezi sebou si vykládají pověsti o zlověstných dracích.“

„Právě proto je třeba to mínění lidí o dracích napravit.“

„Co chcete napravovat? Co vy chcete napravovat? Vy jste dostal úkol a ten jste nesplnil!“ ječel král, byl rudý v obličeji a skoro stál na trůnu.

„Okamžitě na mě přestaňte řvát, králi, na takové jednání nejsem zvyklý,“ řekl klidně čaroděj, ale musel se hodně přemáhat, aby to zvládl.

„Tak si zvykejte, protože čaroděj, který nesplní, co se po něm chce, není čaroděj, ale obyčejná nula.“

To už překvapilo, ale i vyděsilo rádce. Chtěl něco králi říct, ale ten ho nenechal. Odstrčil ho a seskočil z trůnu.

„Važte slova, králi,“ řekl důrazně Květoslav.

„Nemyslete si, že ode mě dostanete byť jen jediný zlaťák. Nedostanete ode mě nic, vůbec nic, rozumíte!“

„Jak chcete. A teď vám zase něco řeknu já.“

„Nic, co mi chcete říct, mě nezajímá,“ vykřikl Fridrich, ale Květoslav luskl prsty a král utichl. Přestože otvíral ústa, nevyšla z něho ani hláska. Okamžitě začal rozhazovat rukama a divoce gestikulovat směrem k rádci, ale ten dělal, že ho nevidí. Když se král ne a ne uklidnit, luskl prsty čaroděj podruhé a král se divoce zasunul do hloubi trůnu, jako by ho bleskově spoutala lana.

„Výborně, teď mě posloucháte. Tak za prvé, troufám si říct, že mám mnohem více zkušeností s draky než vy. Za druhé, jsem čaroděj a s naprostou jistotou poznám, kterému drakovi se dá věřit a kterému ne. Nejsem šílenec, který by riskoval životy nevinných lidí jen za příslib míru, kdybych absolutně nevěřil tomu, že ho tahle dračí rodinka dodrží. Chtěl jsem vám zároveň předat vzkaz, že draci společně s mírem souhlasili chránit království v případě napadení nepřítelem. Ale než odletím, tak jim vzkážu, že po jednání s vámi jim doporučuji, aby království v žádném případě nechránili a soustředili se v případě ohrožení pouze na své zadky. K tomu jsem odeklel jednoho prince, který celý život čelil posměškům, a jednoho mladíka, který to měl stejně. A naopak zaklel jednoho vraha draků, který, jak pevně věřím, pochopí, že zabíjet živé tvory jen kvůli jejich špatné pověsti není dobré. Já nejsem váš sluha ani váš otrok, abych bezmyšlenkovitě plnil vaše příkazy. Vy jste mě oslovil s tím, že draci, kteří se zde usídlili, jsou pro vás nebezpeční. Já zjistil, že nejenže nejsou, ale zároveň vám ještě nabízeli svou ochranu. A vy místo poděkování a zaplacení toho, co mi dlužíte, se chováte jako ignorant a místo vděku tu řvete na celé kolo. Dávám vám poslední šanci mi zaplatit a přijmout, co jsem pro vás vyjednal.“

Po dlouhé řeči luskl prsty a král mohl opět mluvit a volně se pohybovat, čehož okamžitě využil.

„Ven!“ zařval.

Květoslav se na něj dlouze zadíval a pak jen řekl: „Jak myslíte, králi. Vybral jste si.“

„No on mi snad ještě bude vyhrožovat. A co asi tak uděláte? Zaklejete mě? Nebo rovnou celé království?“ volal za ním král.

Ve dveřích se čaroděj naposled otočil. „Jestli se dozvím, že jste vy, nebo někdo, koho najmete, ublížil byť jen jednomu jedinému drakovi, tak se vrátím a pak vám ukážu, co dokáže čaroděj, který se opravdu rozčílí.“

Král soptil, ale jeho další slova už Květoslav neslyšel. Byl právě na cestě do komnaty. Čekal mnohé, ale takový závěr rozhodně ne. Když došel zpět, hned si všiml, jak Lotr sedí opřený o zeď pod umyvadlem v objetí s dečkou pod ním.

„Lotře, slíbil jsem, že na tebe dám pozor!“

Lotr ihned dečku pustil a ta se svalila na zem. „Ale my si tu jen povídali,“ spustil Lotr omluvně. Kecal jen zakroutil hlavou a následně vylíčil létajícímu koberci i ukecanému holubovi, jak pochodil. Pak pověřil Kecala tím, aby znovu zaletěl za draky a řekl jim co a jak. Také přidal upozornění, aby se na něj obrátili, kdykoli budou mít nějaké problémy a nezapomněli mu nechat slíbený obnos zlata u Hermíny. Následně Kecala ujistil, že mu dají náskok, aby se ho pak mohli vyzvednout po cestě, až se bude od draků vracet. A on neprotestoval, protože pochopil, že situace je vážná.

Když Kecal s Lotrem osaměli, připomněl mu létající koberec, že vlastně včera pracoval zadarmo. „Však on Fridrich zaplatí, to se neboj. Jednou zaplatí.“

Pak si na létající koberec nasedl a ten vyletěl oknem ven. Měl za úkol letět pomalu, aby Kecalovu trasu nepřeletěli.

Král Fridrich Valdštejn Kohuslav Obecný stál na hradbách a rozmlouval s rádcem.

„Myslím, pane králi, že jsme udělali chybu. Všichni přece vědí, že poštvat si proti sobě čaroděje není moudré.“

„Tím chcete říct, že jsem hlupák?“ zeptal se král ostře, protože vztek jím pořád cloumal.

„Samozřejmě, že ne. Ale víte, jak to myslím. Čarodějové ovládají kouzla a čáry. Mohou téměř cokoli.“

„Ano, proto se jim říká čarodějové. Kdyby chtěl, zaklel by mě hned, jako toho kováře. Věděl jsem, že si na to netroufne. Zaklít krále není jen tak.“

„Co když na nás uvalil kletbu, která se projeví až za mnoho let?“

„Možné to je,“ připustil král, „ale já to, co udělal, nenechám jen tak.“

„Ale na ty draky si už nikdo netroufne.“

„Ne, draky musíme nechat být, s tím už nic nesvedeme. Napíšeš dopis králi Hlupoňovi. Budeš si na čaroděje stěžovat. Vylíčíš mu, co je to za hovado a budeš žádat jeho přísné potrestání.“

„A je to dobrý nápad, pane králi? Jste si jistý tím, co po mně chcete? Jakmile ten dopis odešlu, už nebude cesty zpět. A válka s čarodějem? To je ošidná věc s nejistým výsledkem.“

„Nebojte se nic. Tuhle válku vyhrajeme. A docílíme vítězství.“

„A smím se zeptat, co je v tomto případě to vítězství, kterého chceme docílit?“

„Jistě.“ Po tváři krále se rozlil široký úsměv. „Jeho poprava.“

Rádce přikývl a v úklonu pomalu couval zpět do hradu. „A ještě něco,“ zvolal král a jeho nejbližší sluha se napřímil, „kata dejte popravit, ale v tichosti.“

„A vaše dcera?“

„Tu vyžeňte někam hodně daleko. Nejlépe mimo naše království. Nechci už tady tu děvku nikdy vidět!“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květoslav Dobromysl Stehýnko (4. kapitola: Dračí mír, 3. část):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!