OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Květoslav Dobromysl Stehýnko (6. kapitola: NIO obr, 2. část)



Halpaka Dobrácký nemá klid ani poté, co si změnil domov. Místní kníže totiž poslal na obra vojáky, protože se nového obyvatele v kraji obávají. Jedná se však o omyl. Nedaleko Halpaky se totiž usadil ještě jeden obr!

„Já ti dám rohoži, ty burane. Já jsem létající koberec,“ odpověděl rozzlobeně Lotr, ale pro ozbrojenou posádku bylo jeho volání jen směsicí nesrozumitelných zvuků, o které nevěděla, odkud pochází.

„Oni ti nerozumí,“ připomněl šeptem Květoslav a nahlas se na neznámého v davu obrátil: „Vystup, když se mnou mluvíš. Tohle není žádná rohož, tohle je létající koberec, což je doufám, dostatečným důkazem, že jsem opravdu čaroděj.“

„No a ty jako jsi zmocněnec nebo zástupce toho obra?“ zeptal se velitel. „My totiž chceme mluvit jen s ním,“ prohlásil vzápětí a jeho slova byla podpořena souhlasným bučením mužů.

„Dá se to tak říct. Pokud vím, obr zde žije v míru, nikomu z vás neublížil.“

„To právě nevíme. Obři přece odjakživa žerou lidi.“

„A zase ty pověry, fámy a předsudky,“ pomyslel si Květoslav. „To snad z lidí nikdy nezmizí.“ A nahlas řekl: „A na to jste přišli jak?“

„Každý obr chce žrát lidi, to je přece jasné,“ řekl velitel.

„Tak tenhle ne,“ odmítl rezolutně čaroděj.

„A to nám má stačit tvé slovo? Slovo člověka, kterého vidím prvně v životě? Kníže nás poslal, aby nám pomohl.“

„Pomohl? Jak vám má tento obr pomoci?“

„A opravdu to nemůžeme říct rovnou jemu? Jde o toho druhýho obra.“

„Začínám se v tom ztrácet. Jakého druhého?“ nechápal Květoslav.

„Přece toho, který sídlí na tý druhý straně,“ řekl muž a ukázal nalevo od směru, z kterého Květoslav s přáteli přiletěli.

„Chcete říct, že tam sídlí další obr?“

„Tak moment, ty jsi vyslanec jen tohoto obra, ne toho druhého?“ žasl muž.

„A já myslím, že už toho začínám mít právě tak dost. Počkejte tady, přijdeme s Halpakou společně, protože se mi zdá, že tahle konverzace naprosto ztratila smysl.“

„S kým?“

„S Halpakou, s obrem,“ zavolal ještě Květoslav přes rameno, zatímco se vracel na Lotrovi přes kopec zpět. Když stanul opět na pevné půdě. Vysvětlil ostatním poněkud zmatečnou situaci alespoň tak, jak jí rozuměl on.

„To je mi ale podivné, že by se v jednom kraji usídlili dva obři zároveň,“ přemítal nahlas Halpaka.

„Tak to máme stejné myšlenky,“ přitakal čaroděj. „Nejlepší bude, když tam půjdeme všichni společně a konečně zjistíme, co se to tady vlastně děje. Oni tvrdí, že od tebe chtějí pomoci.“

„Přeci si nemyslí, že s tím druhým obrem budu bojovat,“ zděsil se obr.

„To snad ne a i kdyby, jsem tu přece já a má kouzla.“

Květoslav nasedl na Lotra, Kecal si stoupl vedle něj a společně se vznesli přes kopec zpět k hromadě čekajících mužů. Halapaka ho hravě překročil a postavil se opatrně na jeho úpatí. Jen Blesk se bál, a tak s ním Létavice počkala před domem. Když nevelká skupina viděla, jak se k nim obr staví, ustoupila o řádný kus dozadu.

„Tak, abychom se v tom všichni snadno zorientovali, tak si to zrekapitulujeme,“ začal čaroděj. „Vás poslal zdejší kníže, abyste požádali zde přítomného obra Halpaku Dobráckého, zda by vám nepomohl s jiným obrem sídlícím nedaleko. Chápu to správně?“

Muž, kterého Květoslav od počátku chápal jako velitele celé skupiny, si dal ruku pod bradu a uvažoval. Musel to celé důkladně promyslet. Kníže mu přece jasně říkal: „Hlavně, ty tupče, neodkývej všechno, co ti strčí pod nos. O všem důkladně uvažuj, vše si pořádně promysli, než s čímkoli budeš souhlasit a než něco vypustíš z huby.“

Když celé jeho uvažování trvalo moc dlouho a muž pozoroval, že se čaroděj s obrem začínají po sobě dívat, pohlédl na nejbližšího muže, aby se poradil. „Já myslím, že takto to můžeme odsouhlasit, ne?“

„Já bych ještě počkal, musíme to důkladně promyslet. Víš, co říkal kníže.“

„No právě,“ souhlasil velitel, „nerad bych odkýval nějakou pitomost.“

„Tohle se nedá jen tak, to chce pořádně promyslet.“

„Pánové, já se vás jen ptám, jaké úkoly máte od knížete. Na to není třeba bůhvíjakého rozumu. Má vám Halpaka pomoci s tím druhým obrem, nebo ne?“ důrazně zopakoval svou otázku čaroděj.

„Jo, tak by to mohlo asi být.“

Květoslav protáhl oči v sloup. Neměl rád vyloženě zlé lidi, ale co nesnášel ještě víc, byli pitomci. Od zloduchů člověk většinou ví, co má čekat, od pitomců nikdy.

„Výborně. A s čím konkrétně vám má Halpaka pomoci? Já tomu moc nerozumím.“

„Tak mu to řekni celé,“ šeptal veliteli jeden z mužů. „Když je ten jeho zástupce.“

„Vyslanec,“ radil druhý.

„Nebo vyslanec, to je jedno.“

Velitel se otočil na čaroděje a spustil. „My víme, že tady ten obr, ten Haplaka nebo Hapkala…“

„Halpaka, HAL-PA-KA,“ opravil velitele čaroděj.

„Jo, tak ten, že už tady žije nějaký ten pátek. A tudíž, že je docela mírumilovný. Protože jinak by už vznesl nějaké požadavky, nebo tak něco. Ale on nic. Jenže támhle,“ a znovu ukázal směrem, kde měl sídlit druhý obr, „se před pár dny objevil jiný obr a ten už tak mírumilovný není.“

„Podle čeho soudíte?“ zajímalo Květoslava.

„Protože ten požadavky vznesl. Postavil se do knížecí zahrady, čímž zničil nesmírně vzácné exotické květiny, a začal tam vykřikovat, že chce každý den dvě ženské, které bude moci sežrat. Když prý jeho požadavky nesplníme, tak zničí celé knížectví, ale napřed znásilní knížecí dceru.“

„Tímhle vám vyhrožoval?“ podivil se čaroděj.

„Jo, přesně tím,“ potvrdil velitel.

„A vy jste mu věřili?“

„Myslíte, že kecal?“ užasl velitel.

„Jo, co se děje? Já nespím v práci,“ probral se holub z dřímání.

„Umíte si představit, jak by obr se svými rozměry mohl tímto způsobem fyzicky ublížit lidské ženě?“

Muž opět usilovně přemýšlel.

„Chápete, že rozměrově to není dost dobře možné.“

„Myslíte jo?“ ujišťoval se velitel.

„Podívejte, mohl by tu dívku sežrat, rozšlápnout, rozmačkat na kaši a napadá mě ještě spousta věcí, které by jí mohl provést, ale rozhodně ji neznásilní.“

„Teda, to má ale holka štěstí,“ oddechl si velitel.

„Vraťme se k podstatě věci. Vy už jste mu nějaké lidské oběti poskytli?“

„A co nám zbývalo, čaroději, že?“

„Co to může být za netvora, který žere lidi, stydím se, že patřím k tomuto druhu, věřte mi,“ ujišťoval muže pod sebou Halpaka.

„A ty teda nežereš lidi, jo?“ zeptal se velitel.

Obr zakroutil hlavou.

„On nežere žádné živé tvory. Vlastně vůbec nejí maso,“ přidal se Květoslav.

„A můžeme se spolehnout?“ stále se ještě trochu obával muž.

„Slovu čaroděje musíš věřit. Ostatně, sám jsi to říkal, kdyby chtěl, sežral by vás už dávno. Ale žije zde přece už takovou dobu a nikdy jste se ničeho nemuseli bát.“

„To je pravda, veliteli, zatím nemuseli,“ řekl jeden z mužů.

„Ale no jo, vždyť to nepopírám,“ zavrčel velitel.

„Víte co by mě ale opravdu zajímalo? Jakým způsobem jste vybrali ty ženy, které jste předhodili obrovi?“ zeptal se Květoslav.

„No,“ velitel se poškrábal na hlavě, „my na to šli čistě pragmaticky.“

„Aha, to mě zajímá. To je podle vás jak?“

„Zkrátka… úplně jednoduše. Z poloviny mužů, co je tady vidíte, jsou vdovci.“

„Vy jste na smrt poslali své vlastní manželky?“ zůstal Květoslav s otevřenými ústy. „Ještě, že tady není Létavice.“

„Já jsem proti nim úplný svatoušek,“ podotkl Lotr.

„Milý čaroděj, byl jsi někdy dvacet a více let ženatý?“ zeptal se velitel.

„Nebyl,“ přiznal Květoslav.

„Tak vidíš. A někde jsme ty ženské vzít museli.“

„Dobře, ale říkali jste, že každý den šly dvě ženy.“

„Jo, to bylo jednoduché rozhodování. S každou naší starou šla i její matka,“ obrátil se velitel na muže a ti propukli v jásot, někteří i vyhodili helmy do vzduchu. „Ty vole, čaroději, kdybys věděl, kolika rozvodů byl místní soud ušetřen.“

„A kolik zdraví nám ten obr ušetřil,“ poznamenal jiný muž.

„A kolika vražd byl tenhle kraj ušetřen,“ zamyslel se další.

„Vlastně byste tomu obrovi chtěli poděkovat, nemám pravdu,“ řekl se sarkastickým podtónem čaroděj.

„Ty si z toho děláš legraci,“ ujal se znovu slova velitel, „ale manželky a tchyně docházejí. Ještě jich pár zbývá a bylo by nespravedlivé, kdyby se na některé muže nedostalo. To máš svobodu, volný průchod domem na pivo a též vdovský důchod…“ vypočítával na prstech velitel.

„A ten stroj, ten je na co?“

„No, my jsme mysleli, že bychom s ním na toho obra zaútočili. To je vlastně obří prak.“

„Podívejte, já nemám tolik času, abych tady čekal, než z vás všech budou vdovci. Takže mám asi tento návrh. My se tam teď všichni společně přesuneme a v případě potřeby toho obra zpacifikuju.“

Muži se po sobě počali dívat a nesouhlasně mručet.

„Co se vám nelíbí? Tady kolega Květoslav vám od toho obra pomůže,“ usmál se přívětivě Halpaka.

Při slově kolega se čaroděj na Halpaku tázavě podíval, ale pak se rozhodl to přejít mávnutím ruky.

„Víte,“ velitel se opět poškrábal na hlavě, „my jako mysleli, esli by to nešlo, že by se ještě pár dní počkalo. Na manželky některých chlapů mělo dojít zrovna zítra. A to oni by byli smutní, kdyby zůstali jediní, kteří mají doma tchyni a manželku.“

„Mezi náma chlapama,“ spustil čaroděj, „já vám rozumím. Ale jde o lidské životy. A to si nemůžu vzít na svědomí, že jsem jich mohl pár zachránit a jen díky skomírajícím manželstvím a nepochopitelným vztahům mezi muži a ženami a jejich matkami jsem jich nechal několik jen tak zemřít.“

Velitel se obrátil na muže a roztáhl ruce. Několik mužů vypadalo nešťastně. „Mně je to jedno, chlapi, já už mám starou pryč.“

„Jo, protože jsi ji dal obrovi mezi prvníma,“ ozvalo se v davu.

„Tak jsem velitel, že jo. Mám právo na nějaký ty výhody plynoucí z mýho postavení.“

Davem to nesouhlasně zahučelo.

„Tak abychom se nezdržovali. Kde přesně sídlí ten obr?“

„Támhle,“ ukázal do dáli Halpaka, „vidím chomáče jeho vlasů. A teď si asi sednul, protože vlasy zmizely.“

„A to se tam chcete táhnout i s tím prakem?“ otázal se Květoslav ozbrojené družiny.

„Když my musíme. Jinak by nám kníže vyčinil.“

„Jenže to tam pojedeme dlouhé hodiny, možná dny, nevím, jak je to monstrum rychlé. Uděláme to tedy takhle. Sedněte na koně a vyrazte. Já nechám prak letět vedle nás.“

„Ale já ho neunesu,“ zaúpěl Lotr.

„Vždyť ho neponeseš, zařídím to kouzlem.“

„Ale to je zbytečné,“ mával rukama Halpaka, „já ho ponesu.“

„Tedy dobrá, obr nám pomůže.“

Muži nasedli na koně a obr se natáhl po praku. Pravou rukou sáhl po dřevěném trámu, na který byla připojena řada dalších trámů, které všechny dohromady držely celou konstrukci. V trámech to zapraskalo, trámy se zlomily a prak se složil jako domeček z karet. Muži na koních na tu spoušť ohromeně zírali, obr zůstal v předkloněné poloze a Květoslav si povzdychl.

„Ups,“ sykl jen Halpaka. „Pardon.“

„Tys nám rozbil prak,“ zařval velitel.

„Tak já bych z toho nedělal vědu…“ snažil se zachránit situaci čaroděj.

„Čím se teď budeme bránit, když nás napadne horda krvelačných nájezdníků?“

„Nebo horda krvelačných draků,“ ozvalo se z davu.

„Také horda krvelačných upírů.“

„Horda princezen… taky krvelačných.“

„Všichni se uklidněte. Nechtěl jsem vám to říkat tak natvrdo, ale ten prak by vás stejně moc neochránil,“ ubezpečil je Květoslav.

„Jak to, že ne?“

„Proti hordám čehokoli je to poněkud málo. Letíme za obrem. Už jsem měl být dávno doma.“

Muži si mezi sebou ještě něco šuškali, ale pak již vyrazili tryskem vpřed. Květoslav s Lotrem je následovali. Obr šel klidně za nimi.

„A Létavici s Bleskem necháme tady?“ podivil se Lotr.

„Děláš, jako by ti to vadilo,“ utrousil Květoslav.

„To ne, ale překvapuje mě to. Ani jsme jim nedali zprávu.“

„Podívej, tvůj syn se stejně bál, takže by s námi neletěl a my nemáme čas.“

„A co vůbec budeme s tím obrem dělat?“ zeptal se Halpaka, ale z jeho hlasu byl cítit strach.

„Neměj obavy. V případě nebezpečí z něj udělám mouchu.“

„Obří mouchu?“ přemýšlel Halpaka nahlas.

„Dobře, tak moucha a veškerý obtížný hmyz není zrovna ten nejlepší nápad, ale je to naprosto jedno. Můžu z něj udělat cokoli, třeba i balvan.“

„Jo, to by šlo. Ten není zase tak moc otravný.“

Obr nesídlil zase tak daleko, jak Květoslav předpokládal. Vlastně byl docela blízko. Blíž než čaroděj čekal. A co ho překvapilo ještě víc, že muži byli u obra dřív než on na létajícím koberci. Nejspíš znali lesní zkratky.

Celá skupina se tísnila na malé lesní mýtině, kterou chránilo už jen pár stromů, a za nimiž se ve velké sluji ukrýval obr. Chvějící se zem poskytovala jasný důkaz, že je doma.

„Všichni se teď uklidníme, nechci nikoho slyšet řvát, ani se navzájem okřikovat a podobně. Tady buďte tiše. První s ním promluvím já sám,“ šeptal Květoslav.

Muži souhlasně pokývali hlavami a ulevilo se jim, že nemusí na obra útočit. Tím spíše bez praku. Květoslav sestoupil z Lotra, vlnícího se těsně nad zemí, a směřoval k lesu. Úzkou cestičkou, jejíž konec viděl před sebou, spěchal k obrovi. Hlavou mu běžely nejrůznější myšlenky. Obr samozřejmě nemusel vůbec chtít mluvit s čarodějem, mohl by hned zaútočit. Čaroději bylo jasné, že musí být připraven na všechny alternativy a musí umět hned zasáhnout. V duchu si opakoval pořád jedno a totéž kouzlo, které by mohl urychleně potřebovat.

Když došel až na konec, spatřil prostor ohraničený balvany, který nejvíce připomínal nějakou arénu z kamenů. Vchod do této arény byl zatarasen obřími balvany, takže mezi nimi vznikla jen úzká mezírka. Když Květoslav pronikl touto mezírkou – ač na to musel vyvinout značné úsilí, neboť byla úzká, a ocitl se na prostorném dvorku. Uviděl dřevěnou kůlnu, ale celému prostoru dominovala veliká jeskyně. Oheň plápolal pod kamenným přístřeškem kus od boudy. Obr se pohyboval uvnitř a něco si pro sebe mumlal, čaroděj však nerozuměl co. Z jeskyně šel také dým, v tuhle hodinu asi chystal oběd.  Květoslav nepatrně nahlédl do vnitřku obří sluje. Neznámý obr se právě naléval nějakou tekutinou ze sudu. Čaroděj zaujmul pevné postavení nohou, zopakoval si kouzlo a dal si ruce před ústa.

„Hej, já jsem Květoslav, čaroděj, který teď stojí před tvou jeskyní. Mohli bychom spolu, prosím, mluvit?“

Díky drobnému kouzlu jeho hlas zněl silně. V jeskyni to zahučelo, jak si obr prohrábl hustou kštici, otřel si nohy o sebe, napřímil se a zahleděl se ven z jeskyně. Chvíli jeho zrak musel pátrat, než objevil zdroj hlasu, a i když čaroděj mával rukama, seč mu síly stačily, obr si ho všiml až po hodné chvíli.

Dlouze si Květoslava prohlížel. Zřejmě zvažoval, může-li mu být takový malý človíček něčím nebezpečný. Když usoudil, že nikoli, vstal a pomalými kroky se šoural k čaroději. Jakmile stál před Květoslavem, měl čaroděj čas si ho prohlédnout. Obr nebyl ani zdaleka tak upravený jako Halpaka. Na tváři mu rostlo strniště, pod očima se mu rýsovaly kruhy a kromě bederní roušky byl celý nahý. Takže Květoslav mohl vidět i dlouhé nehty vyrůstající na prstech u nohou. Rozhodně byl ale obr skutečně obří v pravém slova smyslu. Teprve teď si čaroděj uvědomil, jak velký je. Halpaka byl proti němu docela drobeček. Zatímco Halpaka Dobrácký byl štíhlé, drobné postavy, tento obr měl široká ramena a dlouhé neupravené vlasy.

„Kdo jsi?“ zeptal se obr. „A co tu chceš?“

„Asi jsi mě předtím neslyš…“

„Ale slyšel jsem tě, ale chci to slyšet znova! Tvé jméno mi vůbec nic neříká.“

„Zdvořilost zrovna nepatří mezi tvé přednosti, nevadí, budu tvou neomalenost ignorovat,“ prohlásil Květoslav, kterého neslušnost obra dopálila.

„Co to pleskáš? Hele, ňoumo, nerad to říkám, ale je mezi námi značný výškový rozdíl. Takže jestli hned nevysolíš, kdo jsi a co chceš, tak tě rozšlápnu jako malinu.“

Čaroděj polkl všechny nadávky a invektivy, kterými by mohl obra titulovat, a rázně odpověděl: „Jmenuji se Květoslav, jsem čaroděj a chci s tebou mluvit, jasné? Nebo to mám opakovat ještě několikrát, aby bylo veličenstvo spokojeno?“

Obr chvíli přemýšlel a pak řekl: „To s tím veličenstvem byla pochvala, nebo urážka?“

„Na tom nesejde, zopakuji to naposled, JSEM ČA-RO-DĚJ A CHCI S TEBOU MLU-VIT!“

„Vždyť mluvíš celou dobu, co tu stojíš.“

„Pane bože, to je ale tupé hovado.“

„Co? Nerozuměl jsem ti. Že tu křupe stádo?“

„Ty ses usadil v tomto kraji,“ začal čaroděj, ale obr ho opět přerušil.

„Máš talent na pozorování, čaroději,“ zasmál se obr.

„Mohli bychom se domluvit na tom, že mě necháš mluvit a až domluvím já, budeš mluvit ty?“

„Když budeš říkat něco podstatného, tak můžeš mluvit. Dokud budeš tlachat hovadiny, které mě absolutně nezajímají, tak raději drž hubu. Mám hlad a nehodlám se tebou zabývat déle než pár minut, které jsi už promarnil.“

„Takhle s čarodějem mluvit nebudeš!“ rozpálil se Květoslav. Máchl rukama a zamumlal jednoduché kouzlo. Obr se teď nemohl pohnout ani promluvit.

„A teď budu mluvit já. Jsem čaroděj Květoslav, jak už jsem několikrát říkal, a přišel jsem, protože terorizuješ tento kraj. Usadil ses zde a požíráš lidi. Každý den dvě ženy. Nezdá se ti to trochu moc? Dobře, dejme tomu jedna, ale proč rovnou dvě? Jistě, mohl bys namítnout, pravděpodobně bys i vznesl tuto námitku, že muži z toho vlastně mají radost. Snadno se tak zbaví problematických manželek a tchyní, a to bez nákladných a mnohaletých soudních rozvodů. Ušetří přitom nemalé výdaje a své zdraví. Ale to nic nemění na tom, že jsou to také – ač se to nezdá, živí tvorové. Ano, i tchyně je živý tvor. A já už jen pro svou kouzelnickou čest musím tyto živé tvory chránit. A co až manželky a tchyně dojdou? No, co pak? Myslíš, že je tu neomezený počet žen? Že je budeš žrát donekonečna? Mimochodem, víš, že je to nefér vůči ženám… ne že bych se jich zastával, jíst jen ženy? Dám ti teď množnost promluvit a ty si dobře rozmysli, co mi řekneš. Uvědom si, že jsem kouzelník,“ připomenul na závěr čaroděj a luskl prsty.

Uvnitř obra to vřelo, to bylo patrné na první pohled. A sopka vybouchla, sotva dostala příležitost, alespoň částečně určitě.

„Okamžitě mě pusť, ty červe! Rozšlápnu tě jako mouchu. Ty zbabělče, bránit se kouzly. Bojuj jako chlap!“

„Tak to byla špatná odpověď, milý neznámý. Dosud ses mi totiž ani nepředstavil.“

„Já jsem Churomír Chamraďový, ale do toho ti nic není, ty smrade!“

Halpaka zaúpěl: „Proboha, to je můj bratr!“ a vykročil směrem k prostoru ohraničeném balvany, za kterým byla jeskyně. Překročil jej a stanul tváří tvář svému bratrovi.

„Ty se opovažuješ sem vstoupit? Ty ostudo naší rodiny? Jsi hanba, za kterou se musíme všichni stydět!“ spustil na něj Churomír.

„Ale já přeci nemůžu za to, jaký jsem. Už jsem se tak narodil,“ bránil se Halpaka.

„Jéžiš, ty jsi ale máslo. Já se taky narodil jako flákač, kterýmu se ani nechce ráno vstát z postele. A musím se překonat, abych se nažral a zapálil si v krbu. Taky se mi nechce se mýt, ale pak mě to všude svědí, nejvíc na řiti, a tak se musím vykoupat. V životě holt někdy musíme dělat věci, který nechceme, takový je zákon života.“

„Ale život je příliš krátký a každý jsme jiný, takže musíme dělat také to, co považujeme za správné a co chceme my sami,“ oponoval Halpaka.

„Ty se máš hlavně chovat tak, abys nedělal ostudu naší rodině, jasné! To ti nevadí, že se za tebe musí máma a táta stydět?“

„A jim nevadí, že žijeme v moderní době? Každý přece můžeme říct, co bychom chtěli a co bychom nechtěli, a správní rodiče by měli své dítě pochopit a podpořit! Co tady vlastně děláš? Rozhodl ses mě přemlouvat, abych se změnil?“

„Tak to teda ani náhodou. Já říkal našim, že jsi ztracený případ, ale oni mi nevěřili. Poslali mě sem, abych tě změnil. Že když prý budu žrát lidi a ty to uvidíš, možná si vzpomeneš na svý větve, nebo co.“

„Větve? Co to je za nesmysl?“

„On asi myslí kořeny,“ opravil Churomíra šeptem Květoslav.

„Tak to ani náhodou, pěstuji zeleninu a vůbec se za to nestydím. Já nejím lidi, ale vlastně vůbec žádné maso!“

„Proboha, jakou hanbu jsi na náš rod seslal a jakého ponížení jsme se museli dočkat. V tom případě mám pro tebe druhou alternativu. Pro případ, že se nezměníš, mám tě zabít!“

„Tak dost, tady se nikdo zabíjet nebude!“ zakřičel Květoslav.

„Ty se do toho nepleť, tohle je rodinná záležitost!“ okřikl ho Churomír.

„Mýlíš se. Dokud tady budu, tak se zabíjet nebude, to je mé poslední slovo!“

Churomír si dal ruce v bok. „Tak to máš teda pravdu. Tohle bylo tvé poslední slovo, protože tě zabiju!“ zařval a rozhlédl se. Kousek od něj se válela sekyra v obří velikosti. Popadl ji a napřáhl se, aby s ní zasáhl Květoslava. Ten však urychleně mávl rukou a obr se sekl do kolene. Zařval bolestí tak strašně, že nejbližší stromy se vyvrátily a Květoslav a vojáci si museli zacpat uši. Churomírovy oči se zbarvily rudě a pak zavřeštěl ještě silněji než předtím, že se i Halpaka zapotácel. V tuto chvíli bylo jeho bratru jedno, koho zabije. Měl v úmyslu rozdrtit kohokoli, kdo se mu postaví do cesty. Halpaka mu v jedné takové právě stál. S napřaženou sekyrou v ruce mu vykročil v ústrety. Květoslav se ho snažil zadržet, takže rozpřáhl ruce, aby učinil obranné kouzlo směrem k Halpakovi, ale Churomír si toho koutkem oka všiml. Chtěl tedy nohou čaroděje zašlápnout svou obří tlapou. Květoslav instinktivně zamumlal to nejkratší obranné kouzlo, které znal. Jenže to bylo zároveň to nejsilnější. Churomírova noha jako by narazila na neviditelnou zeď a obr zavyl bolestí. Zároveň se zapotácel a upadl, což se neobešlo bez velkého otřesu, který Květoslava dostal na kolena. Rychle se ale zvedl. A právě včas. I Churomír se pomalu zvedal a vztekle ryčel ještě víc než předtím. Když se mu konečně povedlo neohrabaně se dostat na nohy, rozmáchl se a hodil velkou sekerou na Halpaku. Ten v rychlosti nestačil udělat nic než si zakrýt oči a mírně se sklonit, Květoslav byl ale rychlejší. Natáhl ruku a z dlaně mu vyšlehl červený paprsek, po jehož zásahu se sekera proměnila v černý prach. Jakmile Churomír viděl, co se stalo, zvedl hlavu k nebesům, napnul hruď a znovu silně zařval. Pak se rozběhl k čaroději. Halpaka jemně nadskakoval, až se zapotácel, a jen tak tak, že nespadl na boudu, která stála naproti jeskyni. I vojáci poskakovali, a to stáli až za kamennou ohradou. Květoslav poskakoval též, ale snažil se, seč mu síly stačily, udržet se na nohou. Jenže znovu upadl, ale tentokrát jen na jednu nohu. Zapřel se a řekl: „Už toho mám dost, nedal jsi mi jinou možnost.“

Rozevřel dlaně a zamumlal kouzlo. Vylétl z nich bledě modrý paprsek, který zasáhl Churomíra do hrudi. Obr se chytil na prsou, naposledy vydechl a zděšeně pohlédl na své tělo, které se pomalu měnilo v kámen. Z obra Churomíra Chamraďového zůstal jen obrovský balvan. Halpaka Dobrácký k němu přistoupil a přejel po něm dlaní.

„Jinak to nešlo, však víš,“ řekl mu Květoslav.

„Já vím, ale pokud se mám vyrovnat s definitivní ztrátou rodiny, která mě chtěla zabít, tak vyrovnání se s bratrem, z něhož se stal kámen, není o nic lepší.“

„Chápu. Jestli ti to pomůže, moje matka byla pomatená.“

„A moje matka chlastala a táta mě jednou prohrál v kartách,“ prohlásil Kecal, který právě přiletěl.

Květoslav na něj pohoršeně pohlédl. „Nemyslím, že mu tím pomůžeš.“

„To je dobrý. Nikdo nemůžeme za rodinu. Jen mi asi došlo, že jestli jsem v sobě choval nějakou naději, že mě někdy rodiče pochopí, definitivně zhasla.“

„Stejně je zvláštní, jak tě tady našli,“ přemítal Kecal.

„Že je obr v kraji se docela rychle rozkecá. Ty bys o tom měl něco vědět,“ odpověděl Květoslav. Kecal začal dělat udivené obličeje, co tím čaroděj myslí, ale ten si ho nevšímal.

„Myslím, že je čas se vrátit,“ navrhl Květoslav. Když se všichni obrátili k východu, čaroděj se zastavil.

„Počkat, neslyšeli jste něco?“

Halpaka se zastavil a Kecal zůstal v letu na místě. Zaposlouchali se.

„Já teda nic neslyším,“ prohlásil ukecaný holub.

Obr zakroutil hlavou. „Já také ne.“

„A to mám citlivé uši. Mně to totiž jednou do ucha vlezla velká housenka a pořádně mi obě protáhla.“

Halpaka se na Kecala nechápavě zadíval.

„Vylezla druhým,“ dodal na vysvětlenou.

„Mlč, prosím tě,“ okřikl ho Květoslav. „Mně se zdá, že to vychází z té boudy. Takové jakoby sténání.“

Čaroděj si to namířil směrem k boudě. Vrata byla zamčena na řetěz, ale ten se rozpůlil ve chvíli, kdy do něj čaroděj ťukl ukazováčkem. Když je Květoslav rozevřel, první, co uviděl, byla kupa nástrojů. Lopata, krumpáč, kladivo, hrábě a spousta dalších věcí ve velikosti vhodné pro obra. Udělal pár krůčků dovnitř. A hned spatřil zdroj těch zvuků. Na konci boudy pod oknem sedělo mnoho svázaných žen s roubíky na ústech. Jedné se už skoro podařilo hadr z úst sundat, a to bylo jejich štěstí, neboť jinak by je čaroděj neslyšel. Luskl prsty a provazy zajatkyním uvolnily ruce a spolu s nimi popadaly na zem roubíky.

Halpaka, který si žen také všiml, ihned odstranil ze vstupu balvany, čímž se uvolnila hlavní vstupní cesta. Proto také do kamenné ohrady ihned nakráčeli všichni vojáci. Celkem rychle pochopili, co se stalo s Churomírem, a počali tleskat a provolávat čarodějovi s Halpakou slávu. Jenže s tím, jak všechny manželky a tchyně opouštěly boudu, provolání slávy sláblo, až utichl definitivně poslední muž.

Nejtlustší a zároveň nejošklivější z žen se postavila doprostřed, dala si ruce v bok a vzala si slovo.

„Tááák, vy máte radost, že jste se nás zbavili. Snadno jste se zbavili problematických manželek a tchyní. Ušetřili jste zdraví a rozvody, jo?“

„Nechte si to vysvětlit, maminko,“ spustil velitel. „To není, jak to vypadá.“

„Mlč! Ty budeš doma makat, až zčernáš, to ti říkám.“

Velitel pohlédl zoufale na čaroděje. Ten pokrčil rameny. „Promiň, nevěděl jsem, že jsou ve stavu životaschopnosti.“

„Teď čeká peklo. Ale co říkám peklo. Peklo je oproti tomu, co teď zažiješ, hotový ráj. Ode dneška ti to začíná. Opravíš střechu, okno v prvním patře, zápraží, klika na hajzl budce se kymácí, vymaluješ! A nemysli si, že to je všechno. K tomu budeš dělat běžné práce jako praní prádla, vaření, dojení, kydání hnoje a tak dále a tak dále!“

„Ale, maminko, já přece ještě sloužím u knížete.“

„Jo tak u knížete. Tak na to zapomeň!“ zařvala.  „Služba u knížete ti právě skončila. Stejně jste se jen váleli, ožírali a za to brali žold! Můžeš být klidný, knížeti to vysvětlím ručně stručně.“

Velitel schlíple couval zpět. „Moc nečum a val domů! A dělej!“ zařvala, až leknutím nadskočil.

„Jé, ahoj Maruško,“ spustil jeden z vojáků, když zahlédl mezi ženami tu svou.

„Já ti dám, Maruško, ty hajzle. Ty ses mě chtěl zbavit. A já tě tak milovala.“

„Ale já tě taky miluji.“

„To tak, ty lháři,“ obořila se na něj její matka. „Jdeme domů a doma žádný flákání. Vojna vám teprve začne, holomci.“

Jeden z vojáků, který stál nejblíže Květoslava, zašeptal kolegovi stojícímu vedle: „Ty vole, já sem tak rád, že se na mě nedostalo.“

Když zmizel z dohledu i poslední voják, manželka a tchyně, Květoslav si protáhl zápěstí, až zapraskalo. „To je tak úžasné být svobodný. Pokud někdy zatoužím po svazku manželském, vzpomenu si na tohle.“

„Já bych se manželství možná nebránil,“ zasnil se Halpaka. „Jenže najít nějakou obryni, to je vskutku přetěžký úkol. Obrů není zase tak moc.“

„Slibuju, že když potkám nějakou obryni, pošlu ji za tebou,“ ujistil ho Květoslav.

„Jé, děkuji, jsi opravdový přítel.“

„Víte, co by mě ale opravdu zajímalo? Jak to, že tvůj brácha nesežral ty ženské,“ dumal Kecal.

„To se už asi nikdy nedozvíme.“

„Nevím to tedy jistě, ale myslím,“ řekl Halpaka, „že to bude čistě z praktického důvodu. Kotlík pro obry je velký a stavět ho na oheň kvůli jednomu nebo i několika lidem se nevyplatí. Asi čekal, až jich bude víc.“

„Aha, já myslel, že obr prostě svou oběť sežere a nic víc neřeší.“

„Kecale, copak si myslíš, že jen lidé mají právo si svůj pokrm důkladně připravit? Vy také maso nejprve solíte a poléváte různými omáčkami, opékáte a nejíte ho syrové. A znovu dodávám, že to říkám s důrazem na to, že lidi nejím.“

„Nezlobte se, ale jsem fakt unavený a docela hladový. Asi bychom měli letět domů,“ zívl Květoslav.

„Jaképak domů. U mě máte ještě naloženy zásoby a najíst vám taky dám,“ navrhl Halpaka.

„To zní dobře. Domů je to ještě kus, takže tak lákavým pozváním nepohrdnu.“

Květoslav na Lotrovi letěli po boku Halpaky, jemuž na rameni seděl Kecal. Sotva však překročili kopec k obrovu obydlí, spustila Létavice: „Kde jste byli? My tady umíráme strachy, vůbec jsme nevěděli, kde jste. Vy si jen tak odejdete, nikomu nic neřeknete, no, kde jsme! Tak to teda ne, od této chvíle bude každý hlásit kdy, kam a proč jde!“

„Vidíš to,“ obrátil se Květoslav na Halpaku. „A to nejsem ženatý,“ zašeptal.

 

„Proč jsme se sešli tak pozdě a na tomhle místě?“ zašeptal muž.

Rádce krále Hluponě se rozhlédl. Když se ujistil, že v tuhle noční hodinu u jezu opravdu nikdo není, odpověděl: „Protože je čas, abychom se zbavili toho odporného čaroděje Dobromysla Stehýnka.“

„Řekněte mi, proč ho proboha tak nenávidíte?“

„Vás to opravdu zajímá?“

„Jdete po něm jako slepice flusu, a to už pořádně dlouho, takže ano, zajímá. Přebral vám holku, nebo co?“

„Ale kdepák. Jenže… když já…“

„Co, copak? Svěřte se, příteli.“

„Když já mu tak závidím,“ rozplakal se rádce.

„Ale ne, co vy mu můžete závidět? Snad, že si přičaruje, co se mu zlíbí? Vy přece taky žijete v hojnosti. Krále okrádáte, jak to jde, ani si toho nevšímá. Denně máte pečínky a žijete si jako v bavlnce.“

„Jenže on má spousty krásných holek v posteli a obden chlastá jak duha. A jak říkáte, může si vyčarovat. To já mám stále nějaké recepce a bankety a plesy a tak dále a tak dále. Většina holek se mnou nevleze do lože, ani když se je snažím uplatit, tak ošklivý prý jsem.“

„Ale nejste,“ hladil muž rádce po vlasech. „Jste docela pěkný muž,“ konejšil ho.

„Myslíte?“ zavzlykal.

„Jistě, nemusíte mu závidět,“ houpal rádcovu hlavu v náručí.

„Ale já mu stejně závidím,“ propukl v hysterický pláč rádce. „A jo, a jo a jo. A chci se ho zbavit, prostě proto, že to chci. A chci a chci a chci.“ Vztekle dupal nohama.

„Tak dobře, když vám to udělá radost,“ konejšil ho zase.

„Udělá,“ špitl rádce.

„V klidu mi teď řekněte, co mám teda udělat. Mám ho zabít?“

„To ne, to by se vám stejně nepovedlo. Je to čaroděj. Jistě používá nějaká ochranná kouzla. A král je rád, že máme v království čaroděje, kdyby nás někdo napadl.“

„Co mám tedy udělat?“

„Musíme na to jít způsobem hodným této doby. Tedy moderně a civilizovaně. Přes soud. Připravte žalobu.“

„A co mám do ní uvést?“

„Všechno. Zneužívá mladá děvčata k divokým pitkám, smilní s nezletilými, obtěžuje okolí hlukem a nepořádkem. Cokoli vás ještě napadne,“ rádce se vysmrkal.

„A máme na to všechno svědky?“

„Nemáme, ale budeme mít,“ zasvítilo rádci v očích.

„Opravdu?“

„Až připravíte žalobu, začnete shánět svědky. A na jejich sehnání máme zlata dost,“ mrkl rádce. „Květoslave Dobromysle Stehýnko, tvé dny se pomalu ale jistě sčítají. Brzy s tebou bude konec.“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květoslav Dobromysl Stehýnko (6. kapitola: NIO obr, 2. část):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!