OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Květoslav Dobromysl Stehýnko (7. kapitola: Duchové jsou na draka, 2. část)



Aby Květoslav odhalil příčinu neschopnosti Tima a Toma, musí se vydat na jejich první působiště - na hrad, kde se o nich dozví víc od bílo-šedé paní, kterou ale bedlivě střeží žárlivý bezhlavý, bezruký a beznohý rytíř.

„Kam letíme?“ zavlnil se Lotr nadšením. Z té nudy už mu šla hlava kolem.

„Pro Hermínu. Čeká nás spousta práce,“ povzdychl si. Pak ještě zašel za mlynářem.

„Potřebuji si ty vaše dvě nemehla vyzkoušet. Musím znát jejich techniku strašení. Dejte nějak nenápadně rozhlásit, že s vaším mlýnem je vše v pořádku a navezte mouku zpět.“

„Dobrá, udělám vše, jak jste řekl. A myslíte, že je šance ty dva napravit?“ vyzvídal s nadějí v hlase mlynář.

„Právě letím za kolegyní. Ta mi snad poradí. Víte s duchy je to složitá věc. Ale věřím, že určitě něco vymyslíme.“

Cesta k Hermíně trvala jen chvilku, Lotr letěl s větrem o závod. Nejlepší Květoslavova kamarádka byla ráda, že konečně „vypadne z domu ven“. Zároveň ale čaroději vyčetla, že ji nenavštěvuje častěji a že vůbec „nepracuje na jejich přátelství“.

„To víš, mám spousty práce a málo času. Teď mám další z mnoha podivných zakázek poslední doby. Asi je to tou dobou. Lidi se zbláznili. Potřebuji tvou pomoc.“

„To mám velkou radost, že se za mnou zastavíš, jen když něco potřebuješ,“ poznamenala jedovatě Hermína.

„Tak promiň, slibuju, že od této chvíle se budeme vídat častěji. Mohli bychom třeba vyrážet na zakázky spolu,“ navrhl Květoslav, aby kamarádku uklidnil. Ve skrytu duše ale doufal, že odmítne, protože mu bohatě stačila Létavice. Bylo mu ale jasné, že bude tím nápadem nadšená. A byla.

„To je úžasný nápad, beztak jen sedím doma a nemám do čeho píchnout.“

„Myslel jsem si to.“

„Kde já na ty nápady chodím, dvě ženské na jedné štaci, to mě asi zabije,“ pomyslel si.

Tak jak si Květoslav přál, zamířil Lotr nejprve na hrad krále Hluponě. Hermína svého přítele cestou upozornila na to, že zaslechla drby o tom, že se na čaroděje chystá žaloba, ale nic potvrzeného neměla. Ale přesto jí nepřišlo příliš rozumné dobrovolně se vrhat do jámy lvové.

„Jak jsi říkala, pokud se něco takové opravdu chystá, pak je to teprve v rámci příprav,“ odbyl ji čaroděj.

Lotr přistál těsně nad zemí nádvoří. V hradu jejich přílet způsobil pozdvižení. Vrchní rádce čaroději vyčetl, že nepřišel branou jako normální člověk. Ale čaroděj mu odvětil, že není normální člověk, protože chrání tohle království před různými nebezpečími, a že to dělá vlastně zdarma, protože není oficiálním královským čarodějem.

„Našemu království také žádné nebezpečí nehrozilo už nejméně sedmdesát let,“ upozornil jej rádce, kterého děsila představa, že by Květoslav žil na zámku jako zaměstnanec. To by totiž nemohl na Květoslava podat žalobu a i kdyby ji podal před tím, než by se čaroděj stal smluvně-platným ochráncem, po jeho nástupu ke královskému dvoru by se taková žaloba stala neplatnou.

„Nikdy neříkejte nikdy, milý rádče,“ usmál se čaroděj. Ani on vrchního rádce moc nemusel. Přišel mu jako slizký úhoř. Něco mu na něm nesedělo.

„Co vlastně chcete, čaroději?“ zeptal se ostře rádce.

„Potřeboval bych si promluvit se zdejší bílo-šedou paní a bezhlavým, bezrukým a beznohým rytířem.“

„V jaké záležitosti? Vy si opravdu myslíte, že vám dovolíme obtěžovat naše strašidla, která po léta chrání náš hrad?“

„Milý rádče, nedovolíte-li mi to vy, zeptám se krále. Možná váš názor nesdílí.“

„Jaký názor máte na mysli?“ V hlase bylo poznat, že to v rádci vře.

„Takový, že je potřeba chránit zdejší obyvatele, aby v příští volbě panovníka Hlupoň opět uspěl. Nezapomeňte, že volby jsou už za dva roky. A královým přáním je jistě mít spokojené poddané. Mlynář má strašidla, která nestraší a původně sídlili zde na hradě. Musím si promluvit s těmi vašimi, abych pochopil, co jsou ti dva zač.“ Květoslav píchl ukazováčkem do rádcovy hrudi a pokračoval: „A pokud mi to nedovolíte, zeptám se krále, co si o tom myslí.“

Rádce spolkl všechna vulgární slova, která měl na jazyku, a ušklíbl se. „Jak chcete, myslím, že takovou blbost, jakou je mluvit se strašidly o jiných strašidlech, vám asi dovolit můžeme. Račte mě následovat.“

„Netřeba. Stačí, když mi ukážete, kde se strašidla momentálně nacházejí. Promluvím s nimi sám.“

Rádce přivřel oči a dlouze a uraženě si povzdychl. „Ve věži, támhle nahoře,“ ukázal prstem na nejvyšší věž.

Když se Květoslav s Hermínou vznesli na Lotrovi k věži, rádce vypustil svůj vztek ven.

„Co čumíte?“ obořil se na poddané. „Vy nemáte co na práci?!“ Když se rozešli, tak zahrozil čaroději, který právě dorazil k věži, pěstí. „Já tě dostanu, to si piš, i kdybych tě nakonec měl zabít sám!“

Květoslav jemně zaťukal na okýnko věže. Netrvalo to ani tak dlouho a objevila se bílo-šedá paní.

„Tak už vím, proč se jí říká bílo-šedá,“ zašeptal Květoslav, ale Hermína po něm sykla.

„No tak mám i šedé vlasy, to je toho. Vždyť mi je už skoro pět set let,“ řekla bílo-šedá paní ve špičaté bílé čapce oděná do bílých šatů. Zpod čepice jí vylézaly blond vlasy mísící se s šedými v několika copech.

„Můžeme dál?“

„Jistě,“ nasadila paní široký úsměv. „Prosím, pojďte,“ a ustoupila o krok stranou, aby mohl Lotr vlétnout dovnitř.

Sotva sestoupili z koberce na podlahu, Květoslav se chtěl představit. „Já jsem…“

„Já vím, kdo jsi,“ přerušila ho paní, „pověst o tobě letí jako vítr. A došla až sem.“

„Pověst o mně?“ podivil se Květoslav.

„Vidíš, já ti říkala, že takové hovado, jako jsi ty, znají všude,“ zašeptala Hermína.

„Kušuj, babo,“ odpověděl též šeptem Květoslav.

„Pro někoho možná hovado, pro mě hrdina,“ mrkla na čaroděje laškovně paní.

„Teda, ta má sluch jak rys,“ kroutil hlavou Lotr.

„Ano, sluch mám dobrý. Škoda, že stejně mi nefungují i jiné věci,“ povzdechla si.

„Jaké prosím vás? Vždyť jste pořád pěkná ženská,“ zalichotil jí Květoslav a paní stočila zrak do země s polichoceným úsměvem.

„Ty kocoure jeden, vždyť já bych si taky ještě dala říct,“ mávla směrem k němu.

„No… tedy, to jsem nečekal. Ale…“

„Ty blázne, snad jim nechceš znásilnit i bílou paní, copak ses dočista zbláznil?“ obořila se na něj Hermína.

„O znásilnění nemůže být řeč. Snad vidíš, jak po mně jede,“ rozhodil rukama čaroděj.

„Myslím, že do těchto věcí nikomu nic není. Ale vy jste nepřišel, abyste mi skládal poklony, nemýlím-li se?“

„Vlastně jsem se vás chtěl zeptat na Tima a Toma. Teď by měli strašit ve mlýně, odtud prý byli vyhozeni. Ale oni to jaksi neumí. Můžete mi o nich říct víc?“

„Dobrá, řeknu,“ bílo-šedá paní vykročila směrem k čaroději, „ale jen vám. Abychom měli tak říkajíc soukromí, jestli by vám to nevadilo,“ dodala už v naprosté blízkosti a položila mu ruku na rameno.

„To myslím, že nebude problém. Lotře, Hermíno, počkejte, prosím na chodbě.“

Hermína chtěla přidat další námitky, ale Květoslav ji dlaní zastavil. Jen Lotr to nevydržel. „Ale první byste mu měla říct, co všechno vám už nefunguje, než se na něj vrhnete.“

Odpovědí mu byly dva nenávistné pohledy. Hermína nasedla na Lotra a pomalu vyletěli ze dveří. Květoslav za nimi ještě přiskočil a tiše na ně křikl: „Buďte nedaleko, kdybych náhodou musel rychle prchat.“

„Stojí ti to za to?“ nechápala Hermína.

„To ti řeknu až po akci.“

Květoslav za nimi zavřel dveře a obrátil se na bílo-šedou paní. „Tak co mi povíš o těch dvou?“

„A neřekneme si to až pak?“ Sundala si čepec.

„Víš, já jsem zásadový. A jedna z mých zásad praví, že nejprve práce, pak zábava.“

„Dobře. Řeknu to vcelku stručně. Jsou to v zásadě nemehla. Ty jejich vtípky za života byly někdy úsměvné, ale zabily celou řadu lidí, takže si strašení zaslouží. Ale bohužel se na to vůbec nehodí. Uznej sám, zde nemohli zůstat. Šmírovali mě v koupelně. Ale hlavně vůbec nestrašili. Všechno nechávali na nás. Pravdou však je, že oni opravdu nejsou zrovna strašící typy.“

„Ale co tedy s nimi? Myslíš, že by jejich neschopnost šla napravit kouzlem?“

„Upřímně řečeno netuším. Oba prošli kurzem strašení. Ale nebylo jim to k ničemu.“

Květoslav dumal nad tím, jak by tento složitý případ vyřešil. Snad mu bude Hermína nápomocna. Bílo-šedá paní k němu přistoupila a začala mu masírovat ramena.

„A teď, když máme práci za sebou…“

„Počkej ještě moment,“ obrátil se k ní, „ ještě mi zbývá jedna záhada. Ti dva říkali, že se zde jejich rod Buráčkovů usadil. Proč tu teď sídlí král Hlupoň?“

„Květoslave, Květoslave,“ říkala a pomalu mu rozepínala knoflíky u haleny, „tenhle hrad si kdysi dávno, to jsem ještě žila, postavila má matka, když zabila svého otce, aby si mohla vzít mého tátu – komedianta. Mně se ale komediantství zalíbilo a místo panování jsem šla kočovat s herci. A pak…,“ něžně ho políbila na odhalenou hruď, „jsem se vrátila, když má matka zemřela. Dožila se krásného věku devadesáti pěti let. Zabila se, když jí zaskočila protéza v hrdle. Snad jednou vymyslí pořádné držáky na zuby. No a já se ujala vlády. Jenže můj milenec, který teď straší jako rytíř bezhlavý, bezruký a beznohý chtěl vládnout. Přišlo mu hloupé, aby vládla žena, a tak mě udusil polštářem při milostných hrátkách a sám se ujal vlády. Poddaní si to ovšem nenechali líbit a připravili ho postupně o nohu, ruku a nakonec hlavu jako trest. A po této smutné historii hrad pustnul, až se ho nakonec ujal rod Buráčkovů. A když přišli o obě děti – už víš jak, tak tento rod vymřel po přeslici. Další děti už neměli. A hrad zase pustnul. Nikdo zde dlouho, velmi dlouho nevládl. Tenkrát jsem měla hrad jen pro sebe. Tedy, ještě s tím rytířem. Bohužel však v kraji vládla anarchie. Církev a šlechta si dělaly, co chtěly. Vybíraly neúměrné daně, trestaly smrtí za úplné hlouposti. A tak někoho napadlo, že se měl vlády opět ujmout král, aby znovu nastal pořádek. Nemohli se ale dohodnout, jak to zařídit, šlechta se mezi sebou hádala o trůn. Až někoho jiného, nevím už, kdo to byl, zase napadlo, že by se měly uspořádat normální volby. Kandidovat, že může každý a v nich se rozhodne, kdo bude králem. Samozřejmě, že nikdo z církve ani šlechty neměl šanci, když se předtím chovaly k poddaným jako ke sprostým psům. A tak vybraly někoho z rodu krále Hluponě. A ten nevládne ani dobře, ani špatně. Vládne zkrátka tak, že to každému vyhovuje. A tím pádem už mnoho let tento rod vládne zvolen ve volbách prostým lidem. A každých deset let to musí obhajovat ve volbách nových,“ uzavřela bílo-šedá paní a svlékla čaroději halenu.

Čaroděj dlouho mlčel a pak jen řekl: „Myslím, že už je mi všechno jasné.“

Paní přešla ke kalhotám, u kterých začala rozvazovat šňůrku.

„Až na jednu věc, vlastně.“

„Co zas?“ zeptala se podrážděně.

„Co ti to vlastně nefunguje, jak jsi prve říkala?“

Bílo-šedá paní rozvázala šňůrku a kalhoty se přesunuly k zemi. „Jak už jsem říkala, nejsem nejmladší. Takže ani má prsa už nejsou, kde by měly být. Mám je zkrátka až k zemi.“

Květoslav vytřeštil oči a polkl.

„Ale jsem si jistá, že tobě to vadit nebude,“ zašeptala mu do ucha a chytila do ruky jeho úd.

Hermína se snažila zírat do komnaty klíčovou dírkou, ale klíč v ní zaražený jí v tom bránil.

„Květoslav by asi nebyl rád, že ho takhle šmíruješ,“ řekl jen tak mimochodem Lotr.

„Já ho nešmíruju. Ale je pravdou, že si zahrává. Už tak se nad ním stahují mračna a on tomu ještě přidá tím, že ojede bílou paní.“

„Bílo-šedou paní,“ opravil ji Lotr.

„Tohle asi bude na dlouho a mě už nebaví tu jen tak viset. Já se projdu,“ oznámil Lotr.

„Nemůžeš se tu sám procházet. Květoslav říkal, že máme být poblíž,“ obořila se na něj Hermína

„Já budu poblíž. Budu na téhle chodbě, nepůjdu nikam jinam. Ale taky nepotřebuju stát za dveřmi a poslouchat, co tam spolu ti dva dělají,“ řekl Lotr pevně a pomalu odplachtil.

„A co já?“ přemýšlela Hermína. „Jak Květoslava znám, bude mu to trvat tak půl hodinky, víc ne. Takže co si skočit na malou sváču do kuchyně?“ Sama si to odsouhlasila a vydala se směrem ke schodišti.

Zatímco Hermína se ládovala, Lotr vletěl do jedné z mnoha koupelen. U toaletní mísy spatřil ležet růžovou podložku. Šmahem byl u ní a něžně ji svými cípy zvedl. „Věděl jsem, že tě jednou najdu. Ty jsi ta pravá, já to vím. Zdají se mi o tobě sny. Nikdy jsem nepotkal hezčí ženu.“

Podložka odpovídala tichým mlčením.

„Mně nevadí, že jsi němá. Nic neříkej. Vždyť k lásce netřeba slov,“ dodal a něžně si ji k sobě přivinul.

Mezitím se z komnaty bílo-šedé paní ozývalo vzdychání a citoslovce obdivu. „Ty jsi teda chlap, to ti musím říct. Květoslave, ty jsi víc chlap než tvoje jméno.“

Ani jeden ovšem netušil, že si to za bílo-šedou paní namířil bezhlavý, bezruký a beznohý rytíř. Poskakoval na své pravé noze a levou rukou se opíral o meč, který používal jako hůlku tak, že brnění řinčelo na všechny strany. Květoslav zvedl hlavu zpod deky.
„Myslím, že máme problém.“

„Cože?“ I hlava paní se vynořila zpod přikrývky. „Ty už nemůžeš?“

„O to nejde, copak neslyšíš to brnění?“

Vzápětí rytíř zabušil na dveře.

„Sakra, asi máme problém,“ připustila paní.

„Co kdybychom dělali, že tu nejsme,“ navrhl čaroděj.

„Copak jsi idiot? Je to duch, umí projít dveřmi. Vzhledem k tomu, že je právě den, měla bych spát ve své komnatě. Dobře ví, že nikde jinde být nemůžu.“

„Vím, že tam jsi, má paní, otevři mi.“

„Proč se s ním vůbec stýkáš, když tě zabil,“ ptal se Květoslav, zatímco se oblékal.

„Dávno jsem mu odpustila. Co mi taky zbývalo jiného? Vždyť je to jediný použitelný mužský tady.“

„Nemá ruku, nohu ani hlavu,“ připomněl jí čaroděj.

„Ale ptáka má,“ křikla po čaroději paní a nasadila si čepec právě ve chvíli, kdy rytíř zkusil kliku. „Cože? Ty se přede mnou zamykáš?“

Rytíř vplul do komnaty zavřenými dveřmi. Pohlédl na paní, která si právě zapínala sukni a čaroděje, jemuž zpod rozepnuté haleny zářila odhalená hruď.

„Tak ty takhle?“ zařval.

„To není, jak to vypadá,“ snažila se paní zachránit situaci.

„Že ne? Možná mám jednu nohu, jednu ruku a jednu hlavu, ale oči mi zůstaly obě.“

„Myslím, že čistě z pragmatického hlediska je to, cos řekl holý nesmysl,“ podotknul Květoslav.

Rytíř zvedl meč a křikl: „Braň se a zemři jako muž!“

„Je tohle opravdu nutné? Vždyť jsem čaroděj. Můžu tě porazit raz dva.“

„Tak to ne,“ zastala se rytíře paní, „v posteli jsi jako muž a v boji jako zbabělec? V čestném boji se kouzla používat nesmějí.“ Pak přistoupila k čaroději a zašeptala mu: „Copak by ses nestyděl? Už tak jsi ve výhodě. Vždyť ten člověk nemá dvě končetiny.“

Květoslav se ušklíbl, ale přikývl na souhlas. „Fajn, chceš boj, máš ho mít.“

Bílo-šedá paní poodstoupila k oknu a rytíř po jedné noze poskakoval k čaroději. Ten se rozběhl, a když byl u rytíře, podkopl mu nohu. Rytíř se zhroutil na zem. Bílo-šedá paní začala vítězoslavně křepčit.

„Jóóó, ty můj hrdino. Věděla jsem, že to dokážeš. Nejsi jen v posteli rek, jsi mým rekem i v boji.“

„Jasně, tak já už musím běžet. Zase někdy ahoj,“ mávl čaroděj na bílo-šedou paní a běžel chodbou. „Kde jste všichni? Říkal jsem vám, že máte zůstat na místě. Slyšíte mě?“ volal na všechny strany.

„Mohla bys mě laskavě zvednout?“ zeptal se rytíř.

„Styď se, to si říkáš rytíř, když prohraješ s takovým…“

„Rád bych ti připomenul, že nemám nohu, ruku a mám sundávací hlavu, která se mi navíc, jak jsem spadnul, někde zakutálela.“

Čarodějovo volání zaslechl Lotr, který vyhopkal z koupelny v náručí cípů drže růžovou podložku.

„Kde jsi byl?“ hřímal Květoslav. „Říkal jsem vám, že máte počkat poblíž!“

„Čaroději, mám problém. Já se zamiloval.“

„Už zase?“ plácl se Květoslav do čela. „Po kolikáté už? Copak tě to nikdy nepřejde?“

„Tentokrát je to vážné. Přísahám. Viděl jsi už někdy krásnější bytost?“

„Lotře, zapřísahám tě, nastav svá záda, odlétáme.“

„Ale tuhle slečnu si beru sebou.“

„Žádný kus koberce, podložku, rohož, nebo co to vlastně je, si nebereš!“ zaječel čaroděj. „Jsi ženatý, máš doma dítě.“

„Ale já ji vážně miluju,“ vzlykal Lotr.

„Lotře! Jestli si na tebe okamžitě nenastoupím a neopustím tuhle zatracenou chodbu, přísahám, že tě k tomu přinutím kouzlem a navíc to na tebe napráskám Létavici!“

„Vidíš, lásko, není nám přáno. Snad v příštím životě. Nejsme si zkrátka souzeni,“ řekl podložce se slzami v místech, kde Květoslav jen tušil oči. Lotr odnesl podložku zpět, něžně ji položil a naposledy pohladil. „Mohlo být mezi námi něco krásného.“

„Lotře!“

Lotr stanul na chodbě a Květoslav na něj nasedl. „Kde je Hermína?“ procedil mezi zuby, zatímco za jeho zády rachotilo brnění, jak se rytíř snažil je dohnat poskakováním na jedné noze. Ale Lotr mu brzy zmizel z dohledu.

„Pokud si pamatuji, říkala něco o svačině, když šla kolem.“

„Úžasné, jsem moc rád, že všichni posloucháte, co vám říkám.“

Hermínu zastihl na cestě zpět od kuchyně. Ihned si nasedla a všichni vyletěli nejbližším otevřeným oknem ven.

„Já ti říkala, že z toho budou jen problémy,“ vyčítala Hermína.

„Copak jsem mohl vědět, že zrovna přijde ten rytíř?“

„Z toho budou jen problémy.“

„Ne větší, než mi chce udělat vrchní rádce už teď, Hermíno.“

„Co ses vlastně dozvěděl?“

„A to je druhá nepříjemná věc. Vlastně pořádně nic. Ti dva jsou prostě totálně neschopní. Musíme si pomoct sami. Existuje nějaké kouzlo na to, aby dokázali někoho pořádně vyděsit?“ obrátil se Květoslav na nejlepší kamarádku.

Hermína chvíli přemýšlela. „Možná něco takového existuje. Ale já mám lepší nápad.“

„Poslouchám.“

„Ti dva přece nemusí nikoho strašit.“

„Ale musí, to je můj úkol v tom mlýně,“ reagoval podrážděně Květoslav.

„Nech mě domluvit. Když neumí strašit, proč nedělají to, v čem jsou dobří?“

„Asi ti nerozumím. Myslíš, že by měli být ještě více otravní, než jsou?“

„V podstatě ano. Jsou to přeci experti na různé pasti. A za živa je to ještě bavilo. Ať nestraší, ať jsou lidem nebezpeční.“

Květoslav zůstal sedět s otevřenou pusou. Je to tak banálně jednoduché, že ho neskutečně dopálilo, že na to nepřišel sám.

„Máš pravdu,“ řekl pomalu.

„A ty taky,“ dodala Hermína, a aniž by čekala na otázku, řekla: „Musím s vámi jezdit častěji.“

Květoslav byl tak podrážděný tím, že na řešení problému nepřišel sám, že zbytek letu do mlýna proběhl mlčky. V cíli cesty pak jen oznámil, že až se setmí, musí se ukrýt ve mlýně.

Tereza připravila oběd a všichni, včetně mlynáře, se v klidu najedli. Květoslav oznámil mlynáři, že nejpozději zítra večer budou strašidla opět strašit, i když po svém, a upozornil ho, že k tomu možná budou potřebovat pár pomůcek.

„Ale už se ti neztratí ani jeden pytel mouky,“ dodal, což mlynář kvitoval s nadšením. Květoslav si navíc nemohl nevšimnout, že podivně pomrkává po své dceři.

Za setmění se Květoslav a Hermína odebrali do mlýna.

„Každou chvílí určitě někdo přijde a já od vás chci, abyste mi ukázali to nejlepší, co zvládnete ve strašení, jasné?“

Tim a Tom přikývli a Květoslav s Hermínou si vylezli po schodech nahoru. Schovali se za pytle s moukou a čekali, co se bude dít. Jenže velmi dlouho se nic nedělo, takže dvojice usnula. Květoslava probudilo až drobné vrznutí vstupních dveří. Někdo právě vešel. Čaroděj zlehka zatřásl Hermínou a hned jí zacpal ústa, aby z rozespalosti nevydala ani hlásku. Pak pokynutím pravačky vyzval Tima s Tomem, aby začali. Nejprve se objevil Tim přímo před příchozím, který leknutím uskočil stranou. Vyplázl jazyk a začal divoce koulet očima.

„Bléééé.“ Divoce kroutil jazykem a dlaněmi vytvářel oslí uši. Nezvaný host na něj nechápavě hleděl a Květoslav svěsil hlavu do pytle. „Tohle je všechno?“ zašeptal.

Ze schodů se vrhl Tom. Letěl přímo na zloděje a pak jím proletěl skrz s divokým vřeštěním. „Uáááááá.“

„Ježíši, to jsou patlalové.“

Když Tim s Tomem viděli, že jejich pokusy o strašení jsou liché, přestali a Tim se příchozího zklamaně zeptal: „Ty ses nelekl?“

„A měl jsem?“

„Ani trošku?“ přidal se s nadějí v hlase Tom.

Muž zakroutil hlavou, ale rychle dodal: „Pánové, já vám přísahám, že kdyby vás to potěšilo, tak řvu jako blázen. Ale pokud chcete, můžeme se domluvit. Já budu řvát hrůzou a vy mi dáte pytel nebo raději dva pytle mouky.“

„Tak to rozhodně ne,“ řekl Květoslav, který se postavil a oprášil se. „Potřebovali jsme autentickou reakci. A bohužel je to, pánové, skutečně hrůza. Ale ne hrůza jako hrůza, ale hrůza jako…“

„Myslím, že ti rozumí,“ zarazila ho Hermína, když viděla, že jsou z toho oba opravdu zničení. „Nezoufejte. My s Květoslavem jsme přišli na to, jak to zařídit. Nemusíte umět strašit. Stačí, když budete dělat to, co vám jde.“

Tohle Tima s Tomem zaujalo. Oba zvedli hlavy a podívali se na sebe. „Jak to myslíte?“

„Jednoduše. Na hradě jste přece chystali pro služebnictvo různé překvápka. Tak proč byste v tom nemohli pokračovat?“

„Konečně budou ty vaše lotroviny k něčemu dobré.“

Tim s Tomem se na sebe znovu podívali a začali jásat. „To je přece nápad. Že nás to nenapadlo samotné. Je to tak jasné, až je to geniální.“

„Buďte v klidu, mě to taky nenapadlo,“ poznamenal suše Květoslav.

„Ale co tomu řekne mlynář?“ zeptal se Tim, když se oba uklidnili. „My k tomu přece budeme potřebovat spoustu věcí.“

„Mlynář to ví a samozřejmě souhlasí. Primárně mu jde o to, aby se neztrácely pytle s moukou,“ vysvětlila Hermína.

„Děkujeme ti, čaroději. Konečně budeme k užitku a snad se nám začne zkracovat i náš trest,“ třásl mu s rukou divoce Tom.

„Zcela jistě, jsem si tím jistá.“

„Vám taky, Hermíno, ale vůbec netušíme, jak bychom se vám odvděčili,“ uvažoval Tim.

„To nechte být, jsem si jistý, že jednou přijde čas, kdy možná budu potřebovat vaši pomoc.“

„Krásně jste to vymysleli, beztak jsme se tu už začínali nudit.“

„No tak já bych pomalu šel,“ špitl neznámý a pomalu se vytrácel ke dveřím.

„Ale kampak?“ Květoslav tleskl a v mlýně bylo rázem světlo. Pozorně si prohlížel tvář zloděje. „Bohužel,“ zakroutil hlavou, „toho neznám. Zná ho někdo?“ obrátil se k ostatním.

„Já taky ne,“ odpověděla Hermína.

„Ne, nezlobte se, vaše společnost byla příjemná, ale znáte to…“ zasmál se muž, „brzo vstávám.“

„A vy takhle kradete po nocích běžně?“

„Né, kdepák, já jen šel takhle náhodou kolem a říkám si, co kdybych se podíval do mlýna, už jsi tam dlouho nebyl.“

„Aha a ty dva pytle mouky?

„Já jim jen chtěl udělat radost, když se polekám. Ale zadarmo ani kuře nehrabe.“

„Tak aby bylo jasno, já jsem čaroděj. A nejsem ani zdaleka tak natvrdlý, jak si myslíš. Varuju tě, ještě jednou se tu objevíš a má kletba, kterou tu zanechám, tě promění ve švába.“

Muž běžel ke dveřím. „Slibuju, slibuju, už se tu ani neukážu. Nemusíš se bát, vzácný pane.“

Květoslav a Hermína vyšli ze mlýna a zamířili rovnou do domu. Mlynář měl ze seznámení se se situací obrovskou radost a hned vytáhl pálenku, aby to společně zapili. Hermína si šla lehnout brzo, jen čaroděj s mlynářem oslavovali dlouho do noci. Když se konečně Květoslav dopotácel do postele, ještě se nestačil ani přikrýt a do pokoje mu vstoupila Tereza v noční košilce.

„Tak tys za mnou přišla. A co že tak v noci?“

Tereza si rozepnula vrchní knoflík košilky a ta sjela na zem. „Já jsem přišla za tebou, čaroději. Budeme se milovat?“ položila otázku, ale na odpověď nečekala a vklouzla mu do postele.

 

Když ráno Květoslava probudil kohout a taky bolest hlavy, Tereza už v pokoji nebyla. Čaroděj si oddechl. „Mlynář by jistě nebyl rád, kdyby zjistil, že jsem spal s jeho dcerou. Hned by mluvil o svatbě.“

Květoslav se oblékl, umyl a vyšel na dvorek, kde už ho čekala Hermína i Lotr. Létající koberec se vlnil lehce nad zemí a jeho nejlepší kamarádka jakmile ho spatřila, hned k němu běžela. „Květoslave, další průšvih.“

Čaroděj si promnul oči, zívl a ztěžka řekl: „Co je, Hermíno? Víš, jak mě bolí hlava?“

„Vím, a taky vím, že se mlynář u snídaně chlubil tím, že bude brzy svatba s Terezou.“

Květoslav na kamarádku šokovaně zíral. „Co prosím?“

„A když jsme se divili, tak řekl, že prý včera večer byla ruka v rukávě a že je to jisté.“

„Ten hajzl, on mi ji do toho pokoje poslal schválně.“

„Musíme letět,“ upozornila Hermína.

„Kde je teď?“

„Ve chlívu.“

Květoslav rychle nasedl na Lotra a Hermína ho následovala. A udělali tak právě ve chvíli, kdy mlynář vyšel z chlíva. „To jsem rád, že tě vidím, Květoslave – budoucí zeťáčku. Můžu ti říkat Kvéťo, když už jsi prakticky jednou nohou v rodině?“ začal se mlynář divoce smát.

„Omlouvám se, mlynáři, ale to jsme se asi špatně pochopili. Já jsem na ženění ještě mladý,“ odvětil čaroděj a pokynul Lotrovi.

Mlynář prakticky okamžitě změnil výraz v obličeji. Široký úsměv zmizel. V rozčilení se rychle rozhlédl, čím by po čaroději hodil. Když nic vhodného nenašel, mrštil po něm alespoň kamenem. „Vrať se, ty parchante! Slibuji ti, že si to vypiješ. Tohle ti nezapomenu!“

„Ach jo, z toho budou zase jenom problémy,“ kroutila hlavou Hermína.

„To máš pravdu. Pomalu mi to tady začíná být těsné. A docházejí holky.“

Tereza vyšla z domu společně s matkou. „Co se stalo?“

„Tak si představ, že si tě nechce vzít.“

„A neříkala jsem to?“ spustila mlynářova žena. „Já to říkala, že to přesně tak dopadne. Ale ty si nikdy nedáš poradit.“

„Proboha alespoň ty mlč.“

„Terezko, já se ti tak omlouvám," přistoupil mlynář k dceři. „Vážně jsem myslel, že se do tebe zamiluje. Ale on se nikdy nezmění.“

Tereza se podívala k nebi směrem, kterým odletěl před malou chvílí Lotr s čarodějem a Hermínou, a řekla zasněně: „To nevadí, ale myslím, že žádný v mém životě už nebude jako on.“

Matka ji hned vrazila herdu do zad. „Copak nic nechápeš, ty blbko?!“


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květoslav Dobromysl Stehýnko (7. kapitola: Duchové jsou na draka, 2. část):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!