OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Květoslav Dobromysl Stehýnko (8. kapitola: Dlanicova princezna, 1. část)



Přiletěl holub Slonbidlo, aby Květoslavovi sdělil nový úkol. Tentokrát půjde ale o něco velmi neobvyklého i na čarodějovy poměry.

Hudba hrála pro naplněnou kapacitu královského sálu. Král byl spokojen a svou spokojenost deklaroval podupáváním do rytmu. Z královny naopak čišela o poznání větší nervozita. Ani jejich hosté – sousední král s královnou, nebyli úplně klidní. Hostů na ples přijelo dost, ale nikdo se nesměl dozvědět, jak se věci ve skutečnosti mají. Oba manželské páry měly za to, že udělaly dost pro utajení detailů spojení královské dcery s princem. Ale vždycky se najde někdo ze služebnictva, kdo ochotně vypustí pravdu ven. Anebo ještě hůř – upravenou pravdu. A to přesto, že všichni, jejichž obeznámení ze situací bylo nanejvýš nevyhnutelné, dostali bohatě zaplaceno.

„Já nechápu, jak můžeš být tak klidný, drahý.“

„Já zase nerozumím tomu, proč jsi tak nervózní, zlatíčko.“ Pohladil král svou ženu po koleni, aniž by spustil zrak ze stále obsazeného parketu.

„Kdyby se někdo dozvěděl…“ začala královna, ale její choť ji přerušil.

„Ale nedozví se. Každému jsme pořádně zaplatili, a kdyby to nestačilo, tak jsme jim vyhrožovali smrtí, když někdo něco prozradí.“

„Nikdy bychom nezjistili, kdo tu informaci mimo zámek pustil,“ procedila mezi zuby královna.

Král se zachichotal: „Proto jsem jim všem řekl, že když se cokoli provalí, místo zdlouhavého vyšetřování je popravíme všechny najednou.“

Královna se na manžela zašklebila, jako by si právě vložila do úst citrón. „A mělo to nějaký účinek?“

„Jo,“ začal se chechtat král, „už zmlátili ty největší drbny, kuchařku a uklízečku.“

Královna kroutila nevěřícně hlavou. „Jestli ty jednou dospěješ. Pokud popravíme všechny, nebudeme mít už ŽÁDNÉ SLUŽEBNICTVO!“ řekla důrazně, ale hned si uvědomila, co udělala a rozhlédla se, zda je nikdo neslyšel. Král taktéž. Když se oba ujistili, že nikoli, pokračovali v rozhovoru.

„Tak najmeme nové.“

„Vždyť k nám nikdo nebude chtít, když uslyší, jak se chováme k personálu.“

„Drahokame, má tahle konverzace nějaký smysl? Já za to opravdu nemůžu, že se naše dcera spustila s dřevorubcem, který po naší neskutečně velkorysé nabídce, že z něj může být král, utekl do sousedního království, neboť by musel opustit svůj dosavadní život. Tedy žádná hospoda a chlastání,“ chrlil král jedno slovo za druhým. „A dovoluji si podotknout, že jsem byl velmi tolerantní, když jsem nabízel královský post muži, který neměl vůbec žádné způsoby. Krkal u jídla, prděl při státnických návštěvách, pozvracel stráže u brány, když se vracel z oslavy narozenin, a krále ostrovů sv. Tomáše urazil, když se mu smál, že nosí na hlavě kohoutí hřebínek. Ale to všechno jsem byl ochoten tolerovat jen pro její štěstí. No řekni mi, kolik královských otců by to dovolilo? No kolik, co?“

„Ale no jo,“ uznala královna.

„A on přesto všechno, že mohl žít v přepychu z daní svých poddaných a nemusel už do konce svého života nic dělat, krom toho, že by dělal, že všemu rozumí a do všeho strká nos jako správný král, utekl s děvečkou od krav.“

„Ale osmnáctiletou,“ sykla královna.

„Na tom nezáleží. Záleží pouze na té věci, že jsi to byla ty, kdo mě pořád přesvědčoval, že se Pepíček způsobům naučí a že si ho Maruška vychová a že on s tím chlastem přestane. To bylo samé Pepíčku sem, Pepíčku tam, a co udělal on? Jak se naší rodině odvděčil? Udělal Marušce dítě a zdrhl. Takže tohle všechno,“ ukázal král na plný sál tančících dvořanů, „je kvůli vám dvěma. Ne, ona se nemohla spustit s princem katalánským…“

„Vždyť jí chtěl dát jako svatební dar jízdu na býkovi.“

„A co ten princ z australského království?“

„Promiň, ale nedám naši jedinou dceru chlapovi, který přijel na klokanovi a strašně se divil, že mu cestou zmrzl.“

„Dobře, dobře,“ připustil král, ale pak udeřil, „a co syn ruského cara Alexej Ivanovič Ykysandrovič Petrovič Zakurskij? To byl chlapík.“

„Vždyť chlastal.“

„Jo, ale to dřevorubec taky. Jenže carský syn alespoň vypil dvě lahve vodky a nic mu nebylo.“

Královna si povzdychla. Opravdu nemělo smysl se celou tou historií znovu probírat. Stejně to na celé věci nemohlo nic změnit. Princezně Marii táhne na čtyřicet a má osmiletého syna. Trvalo opravdu dlouho, než rodiče nalezli prince, který by byl ochoten si princeznu vzít i s dítětem. Tím spíše, když všichni královští muži se věkem pohybovali buď hluboko pod hranicí věku princezny, nebo přesně naopak.

Je pravdou, že sňatek za potomky domluvili rodiče. Zprvu se ani rodičům Radoslava moc nelíbilo, že by si měl vzít princeznu s outěžkem, ale spojení obou království se zachováním jejich jména – Radoslavovo vítězné, šťastné a bezpečné království, je přesvědčilo. Král sice namítal, že jméno je poněkud delší a že jejich SYKR – SÝrové KRálovství, je podstatně kratší, ale co naplat, jestliže chtěli provdat dceru, museli učinit nějaké ústupky.

Zatímco král s královnou ze SYKRu vedli vášnivou debatu o tom, co se mohlo a mělo udělat v minulosti lépe, rodiče prince Radoslava byli spokojení.

„Já jsem tak ráda, že ho udáme, taťko.“

„To víš, že jo, mamko. Já ti to říkal, že jednou ten náš moula taky najde kousek štěstí.“

„Je pravda, že jsem si pro Radoslávka představovala poněkud mladší princeznu bez závazků…“

„Ale no tak, mamino,“ zvolal žertovně král, „vždyť on nikdy neměl ženskou. Copak by si ho jiná vzala? Napřesrok mu bude třicet a ještě v dlaních nehoupal ženská ňadra.“

Královna si povzdychla. „To tys byl jiný kanec.“

„A ještě pořád jsem,“ král popichoval manželku prsty do prsou a u toho ji jemně líbal na krku. „Nech toho, divochu. Vždyť jsou tady lidi.“

„Však by viděli, co ještě v loži dovedu za divy.“

„Stačí, že to uvidím já po plese,“ zašeptala královna a začervenala se. Pak ale znovu povzdychla. „Já nevím, po kom je ten náš takový mamlas. Vždyť jsi mě přefik v patnácti ve skříni.“

„Jo, aby nás vaši nenachytali, málem se ta almara s náma potácela k zemi,“ chechtali se oba při vzpomínání. Pak ale král trochu zvážněl. „Je pravda, že mi tenkrát táhlo na patnáct. A to už jsem měl dvě ženský před tebou,“ usmál se král, ale žena ho zpražila pohledem. Král se vážně zamyslel. „Já myslím, že to má po dědovi. Ten absolvoval první milostný styk v pětašedesáti a prvního syna se dočkal v třiaosmdesáti. Chudák, bohužel se dožil jen jeho prvního… týdne.“

„Ale co přitom dělá špatně? Nevypadá nejhůř, je odvážný, mírumilovný a dobrosrdečný.“

Král se rozhlédl. „Víš, mamko, o těch vlastnostech bych tady moc nemluvil.“

„Proč? Vždyť jsou to dobré vlastnosti.“

„Ano, já vím, ale nikdo přece nemusí vědět, že nás jeho dobrosrdečnost v podstatě připravila o majetek. Vždyť rozdal chudině všechno naše zlato. Dokonce i stříbrné vidličky a moje dvoubarevné sklíčka s nahýma holkama.“ Královna se zamračila. „Já už do toho nekoukal, ale bylo to po tatínkovi. Měl jsem to schované pro vnuka. Zkrátka… můžeme být rádi, že manželé zdejšího království nic nevědí, to by nám asi neudělali tolik ústupků. Vždyť jejich zámek je mnohem větší než náš hrad. Jsem šťastný, že se sem budeme stěhovat. Máme zde o tři koupelny víc.“

„Když on má prostě dobré srdce.“

Král mávl rukou. „A ta jeho odvaha? To taky zrovna není žádná výhra. Onehdá, když se na nádvoří konala zabíjačka, tak si zakrýval oči a stále dokola opakoval „chudák prasátko.“

„Ale bojoval s medvědem,“ trvala na svém královna.

„Prý s medvědem. Jsi poslední, kdo neví, že toho medvěda před bojem krmili rybami, které předtím nechali plavat v sudu s vínem.“

„A mně to bylo divné, že by ho princ porazil jednou ranou pěstí.“

„Zkrátka, náš syn také není dokonalý, podobně jako jejich dcera. Oba disponují určitými drobnostmi, díky kterým nejsou zrovna nejlepšími partiemi. Ovšem,“ král se zasnil, „jako malá zrnka písku je vítr zavál k sobě, zahraje si na osud.

„Tys to tak krásně řekl, taťko.“

„Ten sňatek je pro obě strany výhodný.“

„Pro nás trochu výhodnější,“ špitla královna a manžel ji políbil na ucho. „Jistě, copak nejsem mistr vyjednávání?“

„Jsi, jsi, taťuldo. Díky tvým schopnostem jsi odvrátil už tři války,“ zatleskala nadšeně královna. „Byť se tím naše území zkrátilo o třetinu,“ dodala, „ale války nebyly.“

„Podívej, jak se ti dva k sobě mají, jako dvě hrdličky,“ pozorovala královna prince s princeznou sedící o kus dál.

„Mamko, co kdybychom si skočili do kola, co?“

„No jasně, táto,“ odpověděla královna a král ji vzal do náručí, sestoupil tři schody a opět ji postavil až na parketu. Skočili si pořádně do kola, král plácal ženu přes zadek, ta pískala jako dospívající a volala: „Ale jdi ty, kozle jeden,“ a on jí odpovídal: „S ženskou bez pořádné řiti, ani slunce nezasvítí.“

Král a královna SYKRu na sebe jen koukali a kroutili hlavami. „A to jsou panovníci země,“ řekl král.

Princezna svého budoucího muže vůbec neznala. Věděla jen, že je o více než deset let mladší a toleruje jejího osmiletého syna. Mírným varovným signálem ale pro ni byl fakt, že se stejně jako on dloube v nose a hraje si na piráty s jeho kamarády ze vsi. Rozhodně ho to bavilo víc, než ji poznávat. Už týden pobýval s rodiči na zámku a přitom ji ani pořádně neoslovil a dokonce, což jí přišlo ještě podivnější, se jí nepodíval do výstřihu. Nepokusil se jí dotknout na místech, na kterých se slušný muž ženy nedotýká po týdnu známosti. Vlastně musela uznat, že on se jí nedotknul ani na místech, na kterých by se jí mohl, dle jejího mínění, dotýkat hned po první půlhodině. Princ, když se s princeznou setkal, sklopil zrak a v podstatě ji ani neoslovil. Jejího syna si získal a není divu, když s ním leze po stromech a hraje kuličky, ale ji? Jak si má získat ji? Na druhé straně byla už dost stará na to, aby věděla, jaká je situace. Zanedlouho zapíše čtvrtý křížek a dítě na krku. Dnešní ples je vlastně plesem zásnubním a tak před svatbou jedna z posledních možností, jak se o Radoslavovi něco dozvědět.

Princ seděl naproti princezně a ani se ji nepokusil vyzvat k tanci. Tancování stejně nepatřilo k jejím oblíbeným činnostem. Pozorně si ho prohlížela. Dnes měla poprvé tu možnost. Předtím ji vždy někam zmizel a nikdy si nebyli blíže než teď, a to přesto, že mezi nimi byl ještě kulatý stůl. Hlavní výhodu toho, že dvojice spolu ještě netančila, spatřovala princezna Marie v tom, že je Radoslav o hlavu menší. Bohužel také nebyl moc ramenatý. Marie milovala urostlé chlapy, proto ji tenkrát zaujal ten dřevorubec, jehož jméno si teď zrovna nemohla vybavit. Jak byl zpocený, jak se mu zpod košile rýsovaly ty svaly. Jak si princeznu prohlížel a díval se jí přímo tam… a měl to jednoduché, vzhledem k faktu, že seděla na koni. Přistoupil k ní, povalil ji a vzal si ji na hromadě klád. Ano, klády… ta kláda… on měl pořádnou… Princezna se otřepala. Na tohle musí přestat okamžitě myslet, jinak nikdy nebude schopná žít s tímhle. Ne, princ Radoslav měl do dřevorubce daleko. Byl drobnější postavy a Marie několikrát uvažovala, uzvedne-li vůbec meč. Ale třeba to nahrazuje jinými vlastnostmi. Usmála se. Nedalo se to sice předpokládat, ale na druhé straně, třeba Radoslav překvapí.

„Pane bože, já už jsem tak dlouho neměla chlapa,“ řekla polohlasem a trochu doufala, že ji princ uslyší. Ten však jen stočil zrak, pozorující dosud jeho křepčící rodiče – táta si právě mámu přehazoval ze strany na stranu za potlesku všech v kruhu okolo, a pozvedl obočí.

„Co prosím?“

„Nic.“ Zhasla princeznina naděje. „Vůbec nic o sobě nevíme a máme se brát. Řekni mi něco.“

Následovalo princovo mlčení. Usilovně přemýšlel, co by měl Marii říct. Bylo vidět, že mu to dá vskutku zabrat, neboť se mu svraštilo čelo.

„Tak z jiného soudku, jaké princezny se ti líbí?“

„Eh… no vlastně…“ Radoslav nevěděl co odpovědět. Princezna je sice blonďatá se skutečně pořádným poprsím, ale přece jí teď nemůže říct pravdu. Princi se líbily jiné ženy. Spíše ohnivé, s červenými nebo zrzavými vlasy. A trochu tlustší. Podle jeho názoru byla Marie vychrtlá.

„Dobře, tak obecně, co se ti líbí na ženách,“ řekla princezna už trochu nervózně.

„Líbí se mi… nohy,“ vypravil ze sebe konečně.

„No výborně,“ spráskla Marie ruce. „Moje nohy jsou dlouhé a štíhlé, ty se ti jistě budou líbit. Ještě něco dalšího? Něco, co je třeba o kousek výš?“ snažila se mu napovědět a naklonila se, aby měl lepší výhled do jejího výstřihu.

„Jo, to se mi taky líbí…“

„Tušila jsem to… povídej mi o tom…“

„Mám rád, když jsou velké…“

„I ty jeden.“

„A pěkně kulaté.“

„Ty jsi ale hambář, ale konečně se mi líbíš, nestyď se.“

„A taky, když jsou hezky u sebe.“

„Teda, ty se nezdáš, pod zevnějškem slušňáka jsi teda vážně čuňas. Ještě něco máš na nich rád?“

„Jo, mám,“ princ se usmál, měl radost, že ji konečně dokázal potěšit slovem. „Mám rád, když jsou modré?“

Po velmi krátkém tichu, během kterého se princezna napřímila a něco nesrozumitelně zabrblala, řekla jen: „Modré? Ty chceš, abych si nabarvila kozy na modro? Tak podívej, ten můj dřevorubec chtěl po mně taky spousty úchyláren, některé takové, že by se nad tím červenala i Kniha lásky, ale rozhodně si nebudu… opakuji, nebudu… barvit svá prsa na modro. To tě vážně vzrušuje?“

„Ale…“ koktal princ zaskočen princezninými slovy, „ale… já přece… já mluvil o očích.“

„Cože?!“

Princezna vstala, prošla se pár kroků sem a tam a pak se znova posadila. „Kolik jsi měl v životě žen?“

Opět chvíle ticha. „Co znamená, že jsem je měl? Myslí se tím pusa nebo takovéto školní osahávání spolužaček?“

„Panebože!“ zařvala, až se po ní ohlédli její rodiče a nejbližší tanečníci z parketu. „Fajn, klídek, klídek… kolik jsi viděl nahých žen?“

„Tak to vím náhodou přesně. Tři. A všechny v hodinách biologie v knížce Nazí lidé a jejich orgány, které zatím umíme popsat.“

„Ty jsi neviděl žádnou živou ženu nahatou?“ opakovala konsternovaně Marie.

„Jednou služku, ale to jsme s kamarády koukali klíčovou dírkou.“

Princezna se chytila za spánky, zavřela oči a opakovala pro sebe: „Proč zrovna já, proč zrovna já, proč zrovna já? Už vím, protože jsem blbá, nadržená kráva a neodolám debilnímu zpocenému, špinavému DŘEVORUBCI!“

„Nevím, zda jsem ti dobře rozuměl.“

„Ty ses ještě nemiloval s žádnou ženou?“

„Považuje se za milování…“

„Tak ano, nebo ne?!“

„Myslím, že v tvé definici asi ne.“

Princezna Marie hleděla někam do prázdna a nevěděla, má-li se smát nebo brečet. Táhne jí na čtyřicet, má dítě a jediný kandidát na manžela, a tím pádem i na krále, je mladší panic, který je navíc ještě i idiot. Jistě, mohla by si ho zaučit, to je jedna z výhod paniců. Nevýhodou je, že to poprvé nestojí za nic. A možná i podruhé. Potřetí. Po čtvrté snad už ne.

„Fajn, neviděl jsi nahou ženu, nemiloval ses. A nějaký polibek jsi už dostal?“

Princ přemýšlel, až se mu křivilo čelo. „Považuje se za polibek…?“

„Tak na tohle já, ty vole, nemám!“ zařvala a vyskočila ze židle. Opět ji pozorovali její rodiče. Uvědomila si situaci a posadila se.

„Radoslave… my se máme brát a milostný život je v manželském životě nesmírně důležitý, víš?“

„Jistě, to si uvědomuju. Proto jsem si již objednal nějaké knihy.“

„Á,“ usmála se ironicky, „ty sis objednal knihy? A jaké knihy sis objednal, milý Radoslavečku?“

„Tak předně knihu Aby panic nebyl na nic. Pak také Celý život na honitbě. Ženská struktura kousek po kousku. 100 věcí, které byste rozhodně nikdy neměli dělat v posteli se ženou. A konečně 50 věcí, které byste se ženou měl dělat hlavně v posteli.“

Princezna Marie pokývala hlavou. „Víš, kde má žena prsa?“

Radoslav pochopil, že ho princezna zkouší a že je velmi nutné, aby na tuto otázku odpověděl správně. Jestli to nebude nějaký chyták, vždyť přece… „Tam kde muž,“ vyhrkl.

„No… nechci ti brát iluze, ale… jak bych to řekla. Jsem žena, které bude brzy čtyřicet, a mám za sebou dítě, já mám prsa tam, kde mají muži už úplně jiné orgány.“

„Aha,“ řekl Radoslav sklesle. Byl to chyták. „Už vím, tam kde máš kotníky?“ vykřikl.

„Je mi čtyřicet, ne sedmdesát!“ zaječela.

„Já vím, já vím,“ snažil se ji Radoslav rychle uklidnit, aby nebudili zbytečnou pozornost. „Ale jak se tak na tebe dívám, jsou teď docela vysoko.“

„Ano, protože je drží podprda, tupče,“ procedila mezi zuby a vstala. Došla, až k oběma manželským párům a dala si ruce v bok. „Já si ho nemůžu vzít.“

Matka princezny otevřela šokovaně doširoka ústa, rodiče prince se na sebe nechápavě podívali a jen otec mávl rukou a snažil se všechny uklidnit.

„To bude v pořádku, normální předsvatební stres. To má každá nevěsta,“ vysvětlil všem.

„Já nemám stres, otče. Radoslav je panic.“

Rodiče prince se rychle rozhlédli, zda je nikdo neposlouchá, ale vzhledem k tomu, že hrála hudba, tak jejich rozhovoru nikdo pozornost nevěnoval.

„Opravdu? Radoslav neměl nikdy ženu?“ podivila se princeznina matka.

Princovi rodiče se na sebe soucitně podívali a kývli na souhlas.

„Prosím, vidíte to.“

„Snad nebude tak zle. Budeš jeho první,“ mrkla na ni matka.

„Já nechci být první, já chci, aby o svatební noci našel mezeru mezi mými stehny.“

„Nebuď vulgární!“ okřikl ji otec. „Všichni, jak tady sedíme, víme, že oba máte určité problémy, díky kterým jsme tenhle sňatek domluvili. Ty si taky nemůžeš moc vyskakovat.“

„Tak, tak,“ přitakal otec ženicha. „Je dost nesmělý. Ale protiklady se přitahují, ty si s ním jistě poradíš.“

„To teda ne. Vezmu si ho jen za jediné podmínky.“ Založila si princezna ruce na prsou.

„Jaké podmínky?“ zeptala se opatrně královna SYKRu.

„Chci, aby si ho vzala nějaká žena do parády a zaučila ho. Mám čtyřicet, dítě na krku a to ještě ani nejsem vdaná. Pokud se mám vdát a nemá to být svazek dle mých představ, chci, aby alespoň o SVATEBNÍ NOCI bylo vše tak, jak má být! A chci a chci a chci.“ Dupala nohama a zatínala pěsti.

Princeznina matka omdlela a svalila se z trůnu, ale král si toho nevšímal. „Copak ses pomátla na rozumu? Každá jiná by nechtěla, aby jí chlap před svatbou zahýbal, a ty si to vyloženě přeješ?“

„Já do něj nejsem zamilovaná, takže je mi to jedno.“

Král vstal a začal pátrat pohledem. Když našel, koho hledal, pokynul mu. Rádce přistoupil k trůnu a král zašeptal: „Máme takové neobvyklé přání.“

„Ty to chceš říct i jemu?“

„A to to mám vyhlásit po celém království, že hledáme někoho, kdo by poskytl sexuální výchovu nastávajícímu mé dcery? Vzpamatuj se, Marie. Tady náš rádce to zařídí diskrétně. Dis-krét-ně,“ opakoval král.

Rádce přikývl a panovník SYKRu mu vše vysvětlil.

„Dovoluji si navrhnout v takovéto prekérní situaci, aby král povolal čaroděje.“

„Snad čarodějku, ne?“ oponovala královna, která se už probrala.

„Nikoli, čaroděje. Ten nalezne nejvhodnější dívku pro takový úkol, začaruje ji hlavu, ona pak vše vyplní a nakonec díky kouzlu vše zapomene.“

„Výborně, to je úžasný nápad,“ souhlasili Radoslavovi rodiče.

„Ano, tak to zůstane mezi námi a nic se nedostane ven. A vy byste věděl o nějakém čaroději?“

„Běžní čarodějové by tuto práci odmítli s tím, že je na ně moc podřadná. Jeho jméno v katalogu čarodějů pro letošní století není možné najít, ale…“ rádce významně pozvedl prst, „vím, že tuto práci neodmítne.“

„Ale právě probíhá zásnubní ples. Svatba by měla být už dva týdny,“ připomněla Radoslavova matka.

„Klid, královno, klid,“ řekl král SYKRu a obrátil se na rádce, „pošlete holuba se vzkazem ještě dnes. Napište mu, že za rychlý příjezd dostane příplatek.“

Rádce se uklonil a zamířil ke dveřím. Pak pomalými kroky zacouval.

„Co ještě? Neslyšel jste mého otce? Spěcháme,“ řekla nervózně princezna.

„Daný úkol je sice pro čaroděje jako dělaný, ale přeci jen…“ zarazil se rádce.

„Ano, milý rádče?“ zeptal se král.

„Je to prostě muž lehce pošramocených charakterových vlastností.“

„Asi vám nerozumíme, co tím myslíte?“ zeptal se Radoslavův otec.

„Mohu to říct tak, jak to prostě je, pane?“

„Hlavně to ze sebe konečně vysyp,“ sténala princezna.

„Je to děvkař a opilec,“ zašeptal rádce.

Král SYKRu se podíval na ostatní, neboť čekal, zda někomu budou tyto vlastnosti vadit. Rodiče Radoslava jen pokrčili rameny, Maruščina matka se konečně usadila na trůnu. „To je jedno,“ rovnala si šaty, „hlavně, že udělá, co má. Aby už konečně,“ sepjala znenadání ruce a pohlédla ke stropu, „byla ta záležitost za námi.“

„Moje řeč. Já si myslím, že to nikomu nemůže vadit. Hlavně když bude schopný,“ řekla princezna a odvrátila svou tvář, aby nikdo nespatřil, jak široký úsměv se jí rozlil po tváři.

 

„To není velká výška, vážně ne,“ přesvědčovala – zatím marně, Létavice svého syna.

„Stojíme na střeše,“ drkotal zuby Blesk.

„Já vím, ale ty jsi létající koberec. Musíš létat. Prostě zavři oči a skoč.“

„To mu radíš pěkné věci,“ řekl Kecal, který se vyvaloval na střeše se slunečními brýlemi na očích. „Pokud zavře oči, tak jistojistě do něčeho narazí.“

„Vidíš?“ souhlasil Blesk.

„Ále,“ mávla cípem Létavice, „tam toho lenocha neposlouchej. Vůbec si nepamatuju, k čemu nám byl za poslední týdny dobrý. Květoslav skoro nikomu nepíše.“

„To sice ne,“ Kecal se obrátil na břicho a přitom se poškrábal na zadku, „ale rozhodně mám víc užitku než nelétavý létající koberec. Lítat musíš pořád s otevřenýma očima. Dokořán,“ zvedl křídlo v poučném gestu, „abys byl stále ve střehu.“

„Jenže Blesk se létaní bojí… bojí se výšek. Proto je dobré, když poprvé poletí se zavřenýma očima. Vždyť jde jen o to, slétnout ze střechy dolů na zem,“ podstatně ztišila hlas.

„To zvládne i se strachem a bez létání,“ smál se Kecal.

„Nemohl by ses jít opalovat někam jinam? Kazíš mi výuku.“ Dala si Létavice cípy v bok. Pak pohladila Bleska. „Neboj se a zkus to. Strach musíš umět překonat.“

Blesk se opatrně nahnul, aby lépe viděl dolů. Pak se celý rozklepal. „Já-já-t-to asi nedoká-žu.“

„Dokážeš, vím to.“ Létavice docupitala za synka a mírně do něj strčila. Blesk zamával cípy a padal dolů. Těsně nad zemí se zmátořil a zamířil kupředu. Vzápětí se ozvala rána a Květoslavovo: „Au.“

Blesk narazil do švestky s takovou razancí, že z ní opadaly téměř všechny plody. Jednu měl Květoslav rozplizlou na hlavě, další v rozkroku a několik se mu jich rozmázlo na nahé hrudi. „Už bylo načase, aby ji někdo obral.“

„Květoslave, Květoslave,“ vylezla ze dveří Hermína, „ty máš doma ale bordel.“

„Díky, ty jsi nám tady ještě chyběla.“

„Hele, hele, buď rád, že jsem tady. Udělala jsem ti tam velký pořádek.“

„Já mu to říkám pořád,“ ozvala se Létavice poté, co slétla k Bleskovi a zjistila, že je v pořádku. „Uklízím, co to jde, ale on si na některé věci nedá sáhnout.“

Květoslav protáhl oči. „Věděl jsem, že jak se jako ženské proti mně spojíte, budu mít peklo na zemi.“

„A víš, co jsem jen tak mimochodem objevila?“ zeptala se Hermína s rukama za zády, z čehož bylo čaroději jasné, že za nimi něco skrývá.

„To bude zase mimořádný objev.“

„Tohle.“ Hermína vytáhla zpoza zad zrcátko.

„Jak jsem říkal, veliký objev. Našla jsi zrcátko.“

Hermína si povzdychla. „Copak ty nevíš, co je tohle zrcátko zač? Kdopak ti ho nedávno asi daroval?“

Květoslav se postavil, oprášil a snažil se vzpomenout si. Copak jemu někdo daroval zrcátko? K čemu by ho potřeboval?

Létavice už to nevydržela. „A co takhle Barel? Neřekl snad, že to zrcátko je kouzelné?“

„No jó,“ vykřikl Květoslav. „Já vůl na něj úplně zapomněl.“

„A víš proč?“ Létavice si dala opět cípy v bok. „Protože sotva jsme se od něj vrátili, hodil jsi ho do rohu a víc ses nestaral.“

„Nezapomenu se mu omluvit,“ poznamenal čaroděj.

„To nemusíš, ale je to účinná pomůcka, když chceš zjistit vše o nějakém člověku“ upozornila Hermína se zdviženým prstem.

„Slibuji, že teď už ho budu brát všude sebou.“

Rozhovor všech zúčastněných přerušil přílet poštovního holuba. Kecala hned zaujal, protože měl modrou čepičku a baťůžek na zádech. Posadil se na větev třešně a utřel si pot z čela. Následně si odkašlal a spustil: „Dobrý den, věhlasný čaroději Květoslave, já se jmenuji holub Slonbidlo první a nesu vám zprávu od krále Utřifousa z království SYKR – Sýrového království,“ a uklonil se. „Král Utřifous a královna Madla žádají ihned příjezd Květoslava Dobromysla Stehýnka na jejich zámek. Důvodem je poněkud delikátní a maximálně diskrétní problém, o němž se nesmí dozvědět nikdo v království ani jinde na světě.“

Nastalo ticho, během kterého Slonbidlo hlasitě oddechoval, Kecal se posadil a pravým křídlem si nadzvedl sluneční brýle.

„A o jaký problém jde, si nám neřekl,“ vložila se do pauzy Hermína.

„To se v dopise nepíše. Musím vám to povědět osobně,“ odpověděl Slonbidlo, složil list a zasunul jej do batůžku.

„To bude něco na způsob Růženky, která chtěla být ošklivou čarodějnicí,“ poznamenal Květoslav.

Slonbidlo významně povytáhl obočí, ale pak pokračoval. „Princezna Marie se před lety zamilovala do jednoho dřevorubce. Ten jí sliboval lásku, ale nakonec s ní akt lásky pouze prováděl.“

„Jak tomu mám rozumět?“ zeptal se Kecal.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květoslav Dobromysl Stehýnko (8. kapitola: Dlanicova princezna, 1. část):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!