OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lapena v notách - 5. kapitola



Lapena v notách - 5. kapitolaJak budou probíhat Eleniny prázdniny? Stane se opět něco zajímavého, nebo zažije konečně pohodu a klid, který tolik potřebuje?

Babička bydlí v malebné vesničce na jižní Moravě. Každé ráno se probouzíme ve voňavých péřových duchnách a prvními zvuky, které zpravidla slyšíme, jsou kouzelné zpěvy ptáků. Jeden ze stálých návštěvníků zahrádky, do které vedou naše okna, je drozd.

Všechno tu jinak voní, všechno tu i jinak chutná. Jedná se o úplně odlišný svět, než jaký znám z domova. Cítím se tu spokojená a na chvilku dokážu zapomenout, jak krutý dokáže život být.

Po obědě se chodíme s Nikolkou koupat k místnímu rybníku, kde jsme si našly poklidný koutek. Letos je počasí nádherně prázdninové. Moje pihy jsou toho důkazem. Cesta k vodě vede mezi poli s obilím a stráněmi porostlými vlčím mákem, ze kterého se dají dělat roztomilé makové panenky.

Uběhly už dva týdny našeho pobytu u babičky. Kdybych nešla studovat do Prahy, možná bych tady chtěla nějaký čas žít. Aspoň, než se dám do pořádku.

Co se děje u nás doma vůbec netuším. Nemám tu připojení na internet a holky se mi taky ještě neozvaly. Zato se ozval někdo jiný. Přišla mi SMS z neznámého čísla:

Blahopřeju střední máš úspěšně za sebou.

Těším se, až to spolu oslavíme, maličká.

Vůbec netuším, kdo by mi mohl psát. Leda snad Petr nebo Marek. Mohla bych maximálně tak odepsat, aby se naučil pisatel používat interpunkci. Rozhodla jsem se ale nechat tuhle zprávu plavat. Nemám z ní dobrý pocit, jenže nevím co si počít.

Zrovna sedíme s babičkou na zápraží a popíjíme kávu. Každé ráno vezme ruční mlýnek a poctivě ji namele. Právě díky babičce jsem si ji zamilovala takto čerstvě připravenou. Nikolka si taky našla zábavu. Honí po dvorku slepice a hází jim zrní.

Tuto idylickou atmosféru naruší až zběsilé kvílení brzd kola před vraty. Robert. Když proběhne brankou a zastaví až u nás, slepice se rozutečou na všechny strany.

Nadechnu se a připravím na nadcházející přivítání. Robert nezklame. Popadne mě do náruče a zatočí se se mnou dokola. Jedná se o jeho tradiční uvítací rituál. Dřív jsem mu objetí oplácela. Teď se mi podařilo ovládnout se aspoň natolik, aby nepoznal tu změnu.

„Tož jak? Vyrazíme si dnes na projížďku, holka?“ zajímá se, sotva dopije kávu, kterou mu babička nabídla.

„Jako myslíš na Gamině a Kazi?“ Tak se jmenují jeho kobylky.

„A na kom jiném?“

„Jenže já už rok nejezdila.“

„Vždyť je to jako dýchání. Nenech sa přemluvat, stejně vyhraju.“

„A co Nikolka? Víš, že se velkých koní bojí.“

„Máme nového poníka pro Adámka. Švica je určitě vezme do ohrady a děcka si spolu možu hrát.“ Adámek je Robertův synovec a pěkný čipera.

„Nebude jí to vadit?“

„Blázníš, holka? Ani omylem.“

Jsem přichystaná „vcukuletu“. Nikolka ještě dřív. Nasedneme na kola a vyrážíme na statek k Robertovým rodičům, kde necháme Nikolku s jeho sestrou.

Robert mi pomůže do sedla Gaminy a sám vyskočí na Kazi. Tenhle grif, kdy zasune nohu do třmenu a během vteřinky je nahoře, bych taky jednou chtěla umět. Já k tomu vždy potřebuji nějaký vyvýšený bod. Při své výšce nejlépe hasičský jeřáb.

„Normálně ti závidím, jak lehce se dokážeš do toho sedla vyšvihnout.“

„Chce to jen trochu cviku,“ culí se.

„Myslíš, že bych to zvládla i já?“

Podívá se na mě a zkřiví ústa v domýšlivém úšklebku.

„Neee.“ Schválně si mě ještě vychutná a protáhne koncové „e“ tak, že musí být určitě delší než Kazina a Gaminina oháňka dohromady.

„Ne?“

„Ne-e,“ trvá na svém.

„Proč? Protože jsem malá?“

„Ne, protože bych sa pak nemohl chovat galantně a mňa baví ti pomáhat.“

„Hahaha. Zas se cítíš vtipnej, co?“

Jen se zakření a vyrazí z vrat.

S Robertem jsme se neviděli přes půl roku a nejde si nevšimnout, jak se změnil. Rozhodně by potřeboval ostříhat. Jeho hnědé vlasy mu trčí do všech stran a dodávají mu rošťáckého výrazu, čokoládové oči se mu vesele blýskají a při úsměvu má dolíčky ve tvářích. Je o hlavu vyšší než já a zmužněl.

Dopoledne uběhlo rychle. Na koni se vždy cítím šťastná a svobodná. V Robertově blízkosti zas v bezpečí. Nevím, proč na mě tak působí. Možná je to ale tím, že se známe už tak dlouho.

Jakmile se vrátíme z vyjížďky a postaráme o kobylky, jedeme zpátky domů k babičce.

Ještě nejsme ani na zápraží, když nás do nosu uhodí něco neidentifikovatelného, šířícího se z otevřeného okna kuchyně. Začnu čmuchat a snažím se přijít na původ toho zápachu.

„Ach, toto miluju,“ povzdechne si blaženě Robert.

„Ty si libuješ ve smradu?“

„Není smrad jako smrad. Tento už předem lahodí mojému břuchu.“

„Počkat… ty chceš říct, že tenhle zápach je k jídlu?“

„Já smrad jíst nebudu!“ rozčiluje se Nikolka.

„Nevíte, co je dobré,“ směje se nám Robert.

Nakonec se z toho skutečně vyklube náš oběd. Babička připravila smažené tvarůžky s bramborem. Nikolka se rozhodla, že radši bude držet hladovku, ale nakonec, za pomoci kolíčku na nose, přece jen svůj příděl jí. Mně oběd chutná. Holt, neříká se nadarmo, že hlad je nejlepší kuchař. Kromě toho, usmažené tvarůžky už nesmrdí.

Po jídle vyprovázím Roberta k vratům, když tu mě napadne, že by mohl vědět, jak mi zajistit přístup k internetu. Samozřejmě, že ví. Robert se tedy vrací a připojuje mě k WiFi od sousedů. Neptám se, kde vzal heslo.

***

Takže dnes se konečně podívám na e-maily a možná nakouknu i na „fejs“. Čtrnáct dní jsem odříznutá od světa, tak začínám být zvědavá. Ne, nechci šmírovat Bleeding Scream. Lžu sama sobě. Samozřejmě se podívám i na jejich stránky.

Žádný zajímavý e-mail mi nepřišel. Zato po přihlášení na facebook se mi zobrazí několik nepřečtených zpráv.

Píše mi Monika, že skutečně šli na další koncert kluků a víc mi prozradí, až se uvidíme. Ke zprávě připojila moře smajlíků, takže zřejmě Marka nakonec ulovila. Já to věděla.

Mám tu zprávu od Wikyho. Matně si vybavuji, že se zřejmě jedná o toho divného bedňáka z koncertu.

Wiky: Doufám, že si mě pamatuješ a přidáš si mě.

To myslí vážně? Wiky se neobtěžuje s pozdravem ani dotazem. Jeho slova mi přijdou spíš jako příkaz. Ne, tomuhle člověku se neozvu. Nemám z něj dobrý pocit. Podívám na jeho profil a nic. Všechno má zablokované.

Ozval se i Drew. Takže další lekce angličtiny.

Drew: Ahoj, krásko. Jak si užíváš prázdniny? Nerozmyslela sis to a nepřijdeš na nějaký náš koncert už teď? Tvoje kamarádky jsou v tomhle akčnější. Posílám ti pár momentek, abys věděla, o co přicházíš.

Rádi tě uvidíme (všichni). Můžu jen doufat, že i ty nás.

Na fotce jsou jak kluci, tak Monika s Val a dělají děsné ksichty. Musím se smát. Až zas budou holky někdy prudit, můžu ty snímky použít proti nim. Napsal „všichni“. Proč to musel zdůrazňovat?

Já: Ahoj, těmi fotkami mě plánuješ přizabít? Něco takového, co jste na nich zvěčnili, skutečně existuje?

Slibuji, že když to bude jen trošku možné, na některý váš podzimní koncert přijdu a dám ti vědět předem. Pozdravuj ostatní.

Odesláno. Kruci. Tu poslední větu jsem neměla psát. Jenže jak napsat pozdravuj všechny kromě Iana? Ten už na mě stejně zapomněl, tak proč se tím vůbec zabývám?

Stránku Bleeding Scream opravdu navštívím a prohlížím si fotky, na kterých kluci jsou. Jak se tohle všechno stalo, že si s jedním z nich najednou píšu? Budou mi teď připadat na fotkách jinak? Blbost. Jsou pořád stejní.

Aleš má stále dlouhé, husté vlnité hnědé vlasy. Co se Lukyna týká, nechápu, proč se Val tak líbí. Na mě je moc hubený. Samá ruka, samá noha. Trošku takový pavouk. Holt máme každá jiný vkus.

Nejvíc zajímaví mi přijdou Drew s Ianem. Oba jsou sice blonďáci, ale Drew si nechává růst vousy a vlasy nosí spletené do copu. Ian je má zas po stranách vyholené a vzadu stažené do uzlu. Moc podobní si teda nejsou.

Další rozdíl mezi nimi je, že Drewa si jako kamaráda představit dovedu. Zato z Iana mám skoro až strach. V jeho přítomnosti jsem se cítila nejistá. Hlavou mi prolétne myšlenka, jestli není ten přízrak z mých snů. Je to totální nesmysl. Kde by se tam vzal? Už se sama v sobě nevyznám. Za chvilku začnu podezírat i pošťáka.

***

Máme tu polovinu prázdnin a poslední den u babičky. Ještě naposledy se jdeme okoupat k rybníku. Robert slíbil, že se za námi zastaví.

Sedím na ručníku, sleduju Nikolku, jak se cachtá ve vodě, a přitom přemýšlím. Před dvěma dny mi přišla další SMS:

Myslím na tebe, maličká.

Jsem rád, že se stěhuješ do Prahy,

aspoň budeme spolu.

Ještě teď mi z těch řádků není dobře. Tohle přece není možné. Třeba si ze mě někdo jenom střílí. Jak by se mohl dozvědět, že se stěhuju do Prahy? Musí se jednat o někoho, koho znám. O to je to děsivější. Od koncertu mám podezření na Petra. Může se jednat i o kohokoliv jiného ze školy. Chci tuhle věc vůbec zjistit? Kdyby tak bylo možné mi vymazat paměť.

Jsem tak mimo, že mě Robertův příchod šíleně vyděsí.

„Klid, kliiid. To jsem jenom já, El,“ utěšuje mě Robert, když se uvelebí vedle mě a zamává Nikolce.

Jakmile popadnu dech, praštím ho do ramene se slovy: „Tohle mi už nikdy nedělej, jasný?“

„Jak si přejete výsosti,“ odpoví mi a čeká, až se zklidním.

Chvilku mlčíme. Ticho nakonec prolomí první.

„El, chtěl jsem sa ťa už včera na něco zeptat.“

„Hmm…?“

„Od minulých prázdnin ses hodně změnila. Co sa stalo?“

„To se ti jen zdá. Jsem pořád stejná,“ šťouchnu ho a snažím se usmát.

„Sice jo, ale úplně jsi ztratila jiskru,“ povzdechne si. „Prostě mně přijde, že ťa něco trápí.“

Ježíš, jsi snad telepat? Robert je sice můj nejlepší kamarád, ale ani jemu říct pravdu nemůžu.

„Hele, já nevím, asi je toho na mě trošku moc. Mám se stěhovat na koleje, pokud nějaké dostanu, a jsem nervózní, jak budu zvládat školu.“

Sežereš to? Takové výmluvě bych nevěřila ani já sama. Ale nervózní z toho malinko jsem. Takže ani nekecám.

„Vážně v tom nic jiného néni? Jen chcu, abys věděla, že sa nenajde nic, co bys mně nemohla povědět.“

Jestli na mě bude dál tlačit, tak se asi sesypu.

Když se Robert nedočká odpovědi, změní téma. „Slíbil jsem ti dárek,“ řekne a vytáhne z kapsy plátěný pytlíček.

„Co je to?“ zeptám se ho.

„Tramtadadaaa… Dodatečně všecko najlepší k narozeninám,“ pronese slavnostně.

„Robe…“ Na víc se nezmůžu.

„Já chci taky dárek,“ vmísí se mezi nás Nikolka, kterou už voda přestala zajímat.

„Tady máš, škvrně.“ Vyčaruje odněkud lízátko a podá jí ho.

„Dík,“ usměje se na něj.

„A co jsi dostala ty?“ otočí se na mě.

Potěžkávám pytlíček v ruce a už předem vím, že ten dárek nebudu moct přijmout. Nejde jinak, otevřu ho a vytáhnu z něj ten nejkrásnější řetízek, jaký jsem kdy viděla.

„Tvoje práce? Je…“ jak správně vystihnout slovy, co vidím a cítím, „je naprosto boží!“

„Takže sa ti líbí,“ oddechne si.

„Jak by se mi mohl nelíbit? Ale takový dárek nemůžu přijmout.“

Řetízek je rafinovaný, přesto jednoduchý. Od zapínání postupně přechází do tvaru hada s hlavou směřující dolů. Místo očí má zasazené dva kamínky, které se na slunci třpytí.

„Ty kamínky sú světle tyrkysové. Snažil sem sa najít nějaké v barvě tvých očí, ale to by byl nadlidský úkol. Tyhle sa jim podobajú nejvíc.“ Snaží se mi vysvětlit.

„Robe… nevím co říct.“

„Stačí děkuju.“

„Děkuju.“

„Já chci taky takový,“ škemrá Nikolka.

„Příště zas vyrobím něco tobě, prcku,“ utěšuje ji.

Co Robert slíbí, to i udělá. Je totiž neskutečný „hodňous“.

Pořád se z jeho dárku nedokážu vzpamatovat. Že bych ho teď odmítla, už taky nepřichází v úvahu. Kdybych ho tak aspoň dokázala obejmout, aby věděl, jak si ho vážím. Bohužel nedokážu.

Nakonec nám nezbývá nic jiného, než se skutečně rozloučit. Moje dilema s objetím vyřeší Robert sám. Vezme mě do své medvědí náruče a opětovně mi připomíná, že tu pro mě je a bude. Pak mi ještě slíbí „přepadovku“ v Praze.

Až zítra odjedeme, bude mi jeho veselá nálada chybět.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lapena v notách - 5. kapitola:

1. Betka
08.03.2020 [21:26]

Je to super Emoticon Nejvíc se mi líbí Robert s tím jeho nářečím. Taky mě zajímá, kdo je ten záhadný člověk, který Eleně poslal tu esemesku. Snad bude brzy nová kapitola! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!