OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lapena v notách - 7. kapitola



Lapena v notách - 7. kapitolaJak se Elena rozhodne ohledně Wikyho nabídky?

Rozhodování je pro mě bolestný proces, nad kterým se trápím a oddaluji ho do poslední chvíle. Takhle je to se mnou vždy. Ale jakmile jednou nějaké rozhodnutí učiním, prostě se jím řídím – obvykle s úlevou, že už jsem si zvolila.

Jsou to sice už dva týdny, ale pokaždé, když si vzpomenu na poslední SMS od „přízraku“, jak jsem si ho pro sebe nazvala, mi srdce buší jako zběsilé. Po tom, co napsal, mám strach se na kolejích jen ukázat, natož bydlet. Proč si musel vybrat zrovna mě?

Moje rozhodnutí nyní spočívá v tom, že jsem přijala Wikyho nabídku přijet se podívat na nabízený pokoj. A tak teď míříme do Prahy.

„Já tomu nemůžu uvěřit,“ spustí Monika, sotva se autobus rozjede. „Teda chci říct, že tomu samozřejmě věřím, ale stejně tomu nedokážu uvěřit.“ Když vidí můj nechápavý výraz, pokračuje: „Jako... nemyslim to zle, ale bavíme se s ním skoro celý večer a nic nám neřekne. Ty mu napíšeš pár řádků a nabídne ti byt?“

„Nenabídl mi byt, ale jen volný pokoj.“

„Stejně to nechápu.“

V daném duchu pokračuje skoro celou cestu, jen s krátkými přestávkami. Po chvilce ji přestávám vnímat.

S Wikym jsme si ohledně bytu ještě psali, jakmile jsem se vrátila z dovolené s rodiči. Na každou otázku mi ochotně odpověděl. Dokonce se nabízel, že by pro mě i přijel. Tuhle možnost jsem rezolutně odmítla a oznámila mu, že dorazím s doprovodem.

Podařilo se mi zjistit, že byt má tři ložnice a obývací pokoj s velkou kuchyní. Aktuálně ho obývá jeho sestřenice a ještě jeden človíček. Dnes se s nimi seznámím. Problém s nespolehlivou podnájemnicí už zřejmě vyřešili.

Cesta utekla rychle a najednou přijíždíme na Černý Most, kde nás má autobus vyplivnout.

„… tak co na to říkáš?“

„Promiň, byla jsem zamyšlená.“ Otočím se konečně na kamarádku.

„Ptala jsem se, co bys řekla tomu, kdybychom bydlely spolu.“

„Hele, uvidíme, co nás tam čeká, a pak se o tom můžem bavit. Já fakt netuším, jestli ten byt bude tak úžasný, jak ho vychvaloval. Doteď neposlal ani fotku.“

„No jo, zas plašíš. Jak by asi mohl vypadat byt v paneláku? Já bych řekla, že jako každej jinej. Pochybuju, že by ti nabízel huličské doupě. I když, od metalistů můžeš čekat cokoliv.“

Podívám se na ni nasupeně, protože její averzi vůči všemu spojenému s metalem nerozumím. Opravuji se: všemu, kromě Marka. Lidé holt rádi odsuzují věci, kterým nerozumí.

Jízda metrem mě nikdy moc nebrala. Jedná se o spoustu lidí na malém prostoru. Nejhorší tlačenku zažíváme při přestupu na Florenci, kde je hlava na hlavě. Nakonec se nám daří z davu vymotat bez úhony a nastupujeme na další linku.

Na Chodově na nás u výstupu z podzemky už čeká Wiky. I v tomhle horku je celý v černém. Trocha vody na Moničin mlýn.

„Čau, rád tě vidím, maličká,“ zvolá s rozzářeným obličejem a přistoupí blíž.

„Ahoj,“ vracím mu pozdrav a poodstoupím ke kamarádce. „Řekla bych, že Moniku ti už asi přestavovat nemusím. Dneska je tu jako můj bodyguard.“

Monča se nežinýruje. „Čau. Kdy zas zapaříme? Jsi nám minule sliboval nějakou hustokrutopřísnou akci.“

„Myslíš něco hustějšího než to, jak ses plazila po našem zvukaři?“ řekne jízlivě místo pozdravu.

Oh, to je hodně divný… Wiky zřejmě nemá moc dobrou náladu. Nezažila jsem ještě kluka, kterého by Monika svým šarmem neokouzlila. Kromě toho s Val tvrdily, že je super a jak si skvěle pokecali.

„Tak kudy, pane? Veď nás,“ usměju se na něj, abych nastalé napětí odlehčila.

Wiky se okamžitě vzpamatuje, úsměv mi vrátí a všichni tři vyrážíme bok po boku ven z vestibulu. Monča ani nepípne. V jejím případě se jedná skoro o zázrak. Málokdy jí totiž dojde řeč.

Venku nás čeká cesta do mírného kopečka kolem obchodního centra a jeho parkoviště. Chodníky jsou v tuto dobu již horkem rozpálené. Snažím se vstřebávat každý detail a zapamatovat si cestu - což není vůbec těžké, protože vede stále rovně.

„Takže ty to teď táhneš s Markem?“ zeptá se po chvilce Wiky Moniky.

„Prosím?“ najde konečně svůj hlas.

„Nejen že ses po něm plazila, ale viděl jsem, jak jste se do sebe zakousli.“

„Tohle je snad jejich věc, ne?“ snažím se je bránit. Co mu kruci do toho vůbec je? „Tobě vadí, že by byli spolu?“

„Omlouvám se, nechtěl jsem bejt dotěrnej. Jen mě zajímalo, s kým teď chodí.“

S Monikou se na sebe podíváme a protočíme panenky. Třeba se Wiky opravdu jen špatně vyspal. Další možnost je, že se mu moje kamarádka líbí a na Marka žárlí. Proč by se o ně jinak tolik zajímal?

„A nechceš nám náhodou naznačit, že už někoho má?“ zeptá se ho Monika přímo.

„Co já vím?“ Podpoří svou otázku pokrčením ramen. Pokračujeme v cestě už bez dalších komentářů.

*** 

Pomalu před námi začíná vystupovat čtvrť s paneláky. A jak Wiky slíbil, hned vedle je skutečně Kunratický les. Čekala jsem, že se bude jednat o klasickou panelákovou zástavbu, ale prostředí, ve kterém jsou domy zasazeny, tomu dodávají úplně jiný rozměr.

„Heleho, běhálistu, už nemůže,“ upozorní Wiky na jednoho staršího pána, který se zrovna vynoří z lesa.

Jak ráda bych zase začala běhat, dojde mi při pohledu na uříceného muže.

„Zapomněla jsem se zeptat, ve kterým patře ten byt vlastně je,“ pokouším se získat další informace.

„Ve třetim. A pokud si dobře pamatuju, tak z toho volnýho pokoje je výhled na Kunraťák. Bude se ti tu líbit, uvidíš.“

„Nejseš si nějak moc jistej, že na to kejvnu? Ještě jsem ani nic neviděla a rozhodně jsem neřekla, že do toho jdu.“

Wiky se zastaví, div do něj nenarazím, otočí se čelem ke mně a prohlásí příliš sebejistě: „Ale kejvneš.“

Monika dál mlčí. Zřejmě se jí honí hlavou ta poznámka, kterou Wiky uštědřil vůči ní a Markovi.

Panelák, před kterým zastavíme, má novou zelenkavou fasádu a celkově vypadá čerstvě zrekonstruovaný. Wiky se neobtěžuje se zvoněním, prostě rovnou vytáhne svazek klíčů a odemkne.

„Ty máš klíče?“ zajímá mě.

„Mám ten byt na starost, takže jo.“

Tohle je pro mne nová informace. Ten kluk je jako cibule, ze které se odlupuje jedno překvapení za druhým. Poslední dobou mi ovšem takové věci nedělají moc dobře.

Vevnitř přivolá výtah, gentlemansky nám podrží dveře a nechá nás nastoupit jako první.

„Říkals, že je ten byt ve trojce. Mohli jsme jít klidně pěšky,“ rýpnu si.

„A kdo by ti ukázal, že tu vše funguje, jak má?“ oponuje mi.

Začíná na mě maličko doléhat nervozita. Co bude následovat dál? Na internetu se mi sice podařilo načerpat spoustu rad ohledně hledání podnájmu, které se tvářily užitečně, ale jestli a jak se mršky uplatní v praxi, mi ještě není jasné.

Výtah zastaví a my vystoupíme. Najednou se ocitneme přede dveřmi a Wiky se chystá znovu použít své klíče, když vtom se dveře otevřou a stojí v nich vysoký, hubený kluk s modrými vlasy vyčesanými do kohouta.

„Kohopak to tu máme?“ Prohlédne si nás. Zamlaská a zakroutí hlavou. „Neřekl jsi nám, že přivedeš až takový kočky. Kdybych to bejval věděl, byl bych se líp upravil.“ Smete si přitom imaginární smítko z ramene.

Že to není ten druhý podnájemník? Doufám, že se jedná jen o přítele Wikyho sestřenice. Na tuhle podstatnou drobnost jsem se blbka taky nezeptala. Ach jo.

„Ahoj, já jsem Monika a tohle je Elena,“ vrhne se do seznamování Monča jako vždy v první linii.

„Sam,“ představí se Modrý vlas.

„Jmenuje se Samuel, ale tak mu říkat nesmíme,“ ozve se za jeho zády z bytu.

„Ticho, ženská! Kazíš mi moji image,“ houkne zpátky.

„Tak je pozvi dál, ať taky vidím, koho nám bráchanec přived.“ Zase ten hlas pro nás zatím neviditelné ženy.

„Prosím, račte se zout a smíte dál.“ S graciézní úklonou nám uvolní dveře.

Vstoupíme a nestačíme zírat. Byt „jako každej jinej“? Ani omylem.

Přímo naproti vstupu visí na stěně černá, modře podsvícená plastika stromu. Je nádherná. Její vizuální dojem dokonale podtrhuje šedá podlaha. Stěně vlevo hned za dveřmi vévodí velké zrcadlo a na pravé straně stojí kovový věšák hodící se výborně k oné plastice. Předsíň přechází z jedné strany volně do průchozího, zřejmě obývacího, pokoje – z něhož k nám přichází drobná, křehce vypadající dívka. Tvář jí lemují vlasy medové barvy po ramena a její dívčí půvab podtrhují hnědé mandlové oči. Tohle je ta sestřenka? Marně hledám nějakou podobu s Wikym. Jeho rysy jsou sice zvláštním způsobem jemné, až holčičí, a to, že je blonďák, tento dojem jen podtrhují. Přesto si podobní vůbec nejsou.

„Ahoj, Klára,“ představí se. „Vítejte u nás.“

„Tak která z těchhle krásek s náma bude sdílet naše doupě?“ zajímá se Modrý vlas.

A máme jasno. Sam je spolubydlící. Jako vážně? Tím se vše komplikuje. S klukem přeci bydlet nemůžu. Nejenže by mě máma ukamenovala, ale mám i jiné důvody.

„Same, hoď se do klidu, ty krásko z doupěte. Ale když tě to tak zajímá, bydlet tu bude Elena,“ oznámí jim Wiky.

„Takže já jdu postavit na kafe a pak můžem v klidu probrat vše, co bude potřeba,“ vloží se do hovoru Klára a tím zabrání Samovi v další odpovědi.

„Spáso mého života, kafe zní přímo božsky,“ řekne místo toho, co měl původně na jazyku, a zakření se na ni.

Wiky mě chytne za ruku: „Pojď, tady tě nikdo neukousne.“ Snažím se mu vymanit tak, aby to nevypadalo neomaleně. Drží mě ale pevně.

Monika nás následuje, ještě celá paf z toho všeho, co vidí. Pochází ze skromných poměrů. Vychovávala ji jen máma a doma měly vždy sice naklizené, ale i tak šlo poznat, že se v penězích zrovna nekoupou. Na vysokou si musela našetřit z brigád.

Nevydržím to a na Wikyho se zamračím. Pořád mě drží a vede si mě jak obětního beránka na porážku, takže si až pozdě uvědomuji, kde to vlastně stojíme.

Další skvostná místnost. Obýváku vévodí velký krémový kožený gauč ve tvaru „U“. Pod ním leží limetkově zelený chlupatý koberec a na něm stoleček z mléčného skla s kovovými tepanými nožičkami. Podlahy vypadají jako dřevěná prkna. Nepoznám ale, zda jsou skutečně ze dřeva. Naproti gauči visí na zdi velká plazmová televize. Po pravé stěně se táhne naleštěná dřevěná knihovna. Jenže věc, která mě upoutá nejvíc, je piano, stojící hned napravo za vstupem z předsíně.

Klára odejde z obýváku druhým průchodem a soudě podle jídelního stolu, který letmo zahlédnu, je zřejmé, že se tím směrem nachází kuchyně. Očividně se v celém bytě designér dost vyřádil. Celkově mi tu přijdou zatím všechny prostory příjemně vzdušné a otevřené. Do tohoto okamžiku by mě nikdy nenapadlo, že lze s obyčejným panelákovým bytem takto čarovat.

Usadím se na tom obrovském gauči, který se nakonec ukáže být i pohodlným. Chvilku se s Wikym o svoji ruku přetahuji. Vyhrávám.

Neraduji se dlouho. Sice mě pustí, ale sedne si nalevo hned vedle mě. Monika naštěstí zase napravo. Wiky asi vycítil mou nervozitu, protože na mě povzbudivě zamrká. Sam stojí v průchodu z chodby, opřený o zeď, a pozoruje nás.

Klára po chvilce vykoukne zpoza rohu jídelny se slovy: „Mléko? Cukr?“

„Cukr stačí,“ odpoví Monika i za mě. Zná už moje chutě. Mléko do kávy moc nemusím, pokud zrovna nemám chuť na latté nebo cappuccino.

Klára po chvilce přináší tác s kávou a sušenkami a přisedne si k Wikymu.

„Prý budeš studovat na UMPRUM jako Sam, jaký obor?“ zajímá ji hned.

Sam studuje na UMPRUM? A jak přišli k informaci, že tam budu i já? Wikymu jsem nic neprozradila. Teda pokud ho neinformovaly holky. Fakt jsou jak ukdákané slepice. Řeknou i to, co neví. Otočím se nasupeně na Moniku, ale ta se tváří jako andílek.

„Design nábytku a interiéru,“ odpovím.

Osladím si kafe a pomalu usrkávám. Jsem kafová a hostitelka se určitě snažila, ale… Kulantně řečeno, Klára je asi na čaj. Jenže nevypít její „kávový“ nápoj by mohlo působit nezdvořile. Ale ani káva mi nepomůže se zklidnit.

„Hele, schválně… jaký materiál preferuješ?“ zajímá se Sam a přitom rozhodí rukama v gestu, jaké by možná předvedl Alfons Mucha před Slovanskou epopejí.

To má být nějaká zkouška?

„Mám ráda přírodní věci, dřevo, kov, kámen a v některejch případech i sklo.“

„Ta holka je můj člověk. Ví, co chce,“ zní potěšeně.

Takže opravdu zkouška. Podle jeho výrazu, jsem zřejmě prošla.

„Á propos, ten šperk, co máš na krku, je teda hodně zajímavej! Můžu se podívat?“ Odlepí se od zdi a přejde ke mně.

„Myslíš můj řetízek?“ Chytnu ho rychle do dlaně.

Wiky mě jednou paží obejme kolem ramen a přitiskne trošku k sobě, jako bych potřebovala ochránit. Ale já s ním ten pocit nesdílím. Ano, snaží se mi pomoct. Jenže čeho je moc, toho je příliš. Jeho chování není v této situaci adekvátní. Řetízek proto pustím a dovolím Samovi si ho prohlédnout.

„Nádherný kousek. Kdes ho sehnala?“

„Dostala jsem ho od kamaráda. Sám ho vyrobil.“

„Hmm, štědrej kamarád,“ pronese se smíchem. „Nechceš nás seznámit?“

„Robert není jenom obyčejnej kamarád. Jinak máš pravdu, ten řetízek je nádhernej.“

Wiky ruku z mých ramen stáhne. Konečně. Ať si klidně myslí, že s Robertem něco mám, pokud mi dá pokoj.

„Máš ráda hezký věci. I já se ti líbím?“ Sam rozkošnicky protahuje slova a tváří se u toho jako Casanova.

Totálně mě vykolejí.

Wiky náhle vyskočí a stoupne si naštvaně před Sama. „Nechcete jí ukázat radši ten pokoj? A, Same, tahle holka není pro tebe, jasný? Já ji sem přived, tak počítej s tím, že jakmile na ni jen prstíčkem ukážeš, budeš mít co dělat se mnou.“

„Je dokonalá a já mám dokonalé věci rád, to přece víš,“ provokuje Sam dál.

„Jo, vim, ale k ní se budeš chovat s veškerou slušností, rozumíš? Nebo taky můžeš jít…!“ Wiky je čím dál tím víc naštvaný. Vidím, jak má sevřené dlaně v pěst a na čele mu naskočila žíla. Tohle by nemuselo dopadnout dobře. Bojím se, aby se do sebe nepustili. Durdí se jako dva kohouti.

„Takže Sam tu bydlí taky?“ zeptá Monika, která se zřejmě zrovna probudila z nějakého transu.

Sam se na ni otočí a ukloní se: „Ano, madam. Mám tu čest být spolubydlícím naší sladké bohyně Klér…“

„… jak mi rád a často říká,“ doplní jeho vyznání Klára. „Ale i když se to teď nezdá, umí se chovat i normálně.“ Celou dobu se tváří, jako by se nic nedělo. Vůbec ty dva kohouty nebere v potaz.

„Tak o Samovi toho už víme dost, teď ten pokoj...“ zakoulí očima Wiky.

„Neboj, ten jí samozřejmě ukážeme,“ otočí se na něho sestřenice, „moc dobře Sama znáš. Nikdy nedělá nic, co by někomu vadilo. Má plnou hubu keců, ale jinak je hotové zlatíčko. A rozhodně si myslím, že se tady Elena o sebe dokáže postarat docela dobře sama.“

Tahle holka je podle mého gusta.

„Prohlídka může začít.“ Vysednu z gauče. Nejsem si vůbec jistá, že má ještě smysl mi něco ukazovat. Jenže všichni jsou tak milí a snaží se, že nemám srdce jim hned odříct.

Klára nás vede přes jídelnu ke dveřím, které jsou za ní. Jídelna je vlastně spojená s kuchyní, které dominuje šedozelená kuchyňská linka.

Najednou stojím v prosvětleném pokoji, se stěnami vyvedenými v krémových až hnědých barvách, kde se uprostřed vyjímá krásná velká bílá kovová postel. Žádné jednolůžko, jaké bych měla na koleji, ale pořádné letiště. Vlastně všechen nábytek je v čistě bílé barvě.

„Tak co říkáš, líbí se ti?“ vyzvídá Klára.

„Uff,“ zmůžu se jen na tohle jedno ubohé citoslovce. Přejdu k oknu a vyhlédnu ven. Wiky si stoupne za mne. Dýchej, holka. Nechci, aby se mě zas dotýkal.

„Jak jsem slíbil, máš tu výhled na les,“ podotkne.

Má pravdu, skutečně se můžu odtud dívat do zelených korun stromů. Byl by to uklidňující pohled, kdybych tu tak mohla bydlet. Je mi z toho až smutno.

„Proč v tomhle pokoji není někdo z vás?“ zeptám se.

„Protože je malej.“

Z úsměvu přejdu rovnou do uvolněného smíchu: „Vážně chcete ubytovat Malou v malém pokoji?“

„Ty se jmenuješ Malá?“ vyzvídá Sam. Kdyby neměl uši, tak se mu hlava překlopí dozadu, jak má pusu roztaženou v úsměvu.

„Tak se jmenuju. Ale nesouhlasím s tím, že je tenhle pokoj malej, je dokonce větší, než mám doma.“

„Pojď, ukážu ti ještě zbytek,“ ozve se Klára a přitom už míří ven ze dveří.

V bytě není nic, co by se mi nelíbilo. Koupelna obsahuje nejen standardní vanu, ale dokonce i velký sprchový kout s masážními tryskami. Další dva pokoje patří Kláře a Samovi. I na balkoně, ač se jedná o klasický panelákový balkon, se nachází zcela neklasicky příjemné posezení.

„Když už jsme u toho, kdo tu bydlí… Nevešla bych se sem i já?“ zkouší Monika opatrně.

„Jsou tu jen tři pokoje,“ zamračí se na ni Wiky.

„Snad vidím, ale El by určitě nevadilo, kdybychom se podělily o ten její. Postel je veliká přece dost,“ opáčí.

Na náhodné, občasné přespání by mi Monika určitě nevadila, ale že bych s ní toužila sdílet lůžko stále? Určitě ne, ale to teď není podstatné.

„Ty jsi na holky?“ začne se zajímat Sam.

Monika chvilku lape po vzduchu jak kapr u hladiny.

„Ani omylem,“ ohradí se.

„V pohodě, to ani Sam,“ prozradí nám Wiky.

Sam je gay? Tahle informace je pro mě v tuto chvíli hodně důležitá. Pokud je skutečně gay, dokázala bych tu s ním být?

„Abych vše uvedl na pravou míru,“ ohradí se, „líbí se mi kluci i holky, ale klukům dávám přednost.“

No, zas se vše zamotalo. A jiskřička naděje je fuč.

***

Mám tři dny na rozhodnutí. Jedná se o velmi krátkou dobu, ale třeba mají víc zájemců. Co já vím?

Wiky nás doprovází na autobus. Prý, abychom se neztratily. Monika cestou zkouší, jestli by se pro ni přece jen nenašlo nějaké místečko. Wiky je sice neoblomný, ale už není tak nepříjemný jako na začátku. Snaží se dokonce vtipkovat.

„Proč ti tolik vadí, že bych tam bydlela taky?“ nevzdává se Monča. Zakousla se do této představy jako pitbul.

„Protože v bytě jsou nahlášeni jen tři lidi. Takže jaksi by nám nevyšel počet, kapišto, dámo?“

Jakmile tu větu Wiky vysloví, zaskočí mi smíchy. Zřejmě už si taky všiml, jak slovo „dámy“ často používá.

„A proč tam nebydlíš ty?“ sonduji pro změnu já.

„Mám svůj vlastní byt. Tento patří strýci, který se usadil v Americe. A krom toho se nerad s někým dělím,“ vysvětluje. „Kdy se nastěhuješ?“ pokouší mě a přitom mě dloubne pod žebra. Díky tomu se pouštím jediného pevného bodu, na který jsem v metru dosáhla a padám na něj.

„Hohoho, maličká, chceš se přitulit?“

„Ne!“ Vysmeknu se mu a pokouším se najít rovnováhu.

Wiky je vysoký. On nemá problém držet se vrchního madla.

„V pohodě?“ ptá se opatrně. Zřejmě se netvářím zrovna nejlíp?

„Promiň, jen jsem se lekla. Všechno je v poho.“

Tuhle lež říkám poslední dobou tak často, až zní téměř přesvědčivě. Nakonec jí uvěřím i já.

Čeká mě další bolestný proces. Kdyby nebylo Sama, asi bych skutečně už kývla. Jak se teď dokopat ke správnému rozhodnutí? Vůbec nevím, co si počít.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lapena v notách - 7. kapitola:

2. Rem
09.04.2020 [23:09]

RemUž se těším, jak se rozhodne... Podle mě tomuhle bytu neodolá (já bych neodolala) Emoticon Jen chování Wikyho se mi nějak nechce líbit Emoticon

1. Myerel přispěvatel
05.04.2020 [22:08]

MyerelCelú kapitolu som sa cítila nervózne spolu s protagonistkou. :D A byť jej kamarátka, tak asi aj zakročím, keď vidím, ako ju chytá cudzí chlap a one ide vyletieť z kože. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!