OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Memento Mori - Prolog



Memento Mori - Prolog„Pamatuj na smrt" je záležitostí pro milovníky klasického duchařského hororu. Příběh začíná v okamžiku koupě viktoriánského sídla Fox Manor, o jehož skrytých vadách při podepisování smlouvy sir Edward Fox pomlčí. „A na závěr vám dám dobrou radu do života. Vždycky se zeptejte, jestli tam straší..."

Každý skladatel vám řekne, že pro komponování potřebuje dvě základní věci – kvalitní piano a klid. Já postrádala obojí. Rozhodla jsem se koupit nějaký dům, který by mi poskytnul inspiraci a především potřebné ticho.

Makléř tedy dostal nelehký úkol - najít dům v klidné lokalitě, ve kterém bude použitelné koncertní křídlo. A důrazně jsem ho žádala, aby mě s prohlídkami rozkošných domků se zahrádkou neobtěžoval. Neozval se tři měsíce a já už začínala přemýšlet nad tím, jestli nade mnou prostě nezlomil hůl… Včera ale zničehonic zavolal a dohodli jsme se na schůzce.

Teď projíždím malebnou krajinou jihozápadní Anglie k domu, který má být - podle makléřových slov - přesně podle mých představ. Jediné co mě na lokalitě trochu děsí je fakt, že nejbližší civilizace bude tři kilometry od nového domova. Ale jde o zvyk…

Po očku sleduji navigaci, jedu stále správně. Míjím hustý les a na jeho konci uvidím to, co znám jen ze starých obrazů!

Nechám auto stát kus od kamenné brány a vystoupím. S údivem si prohlížím viktoriánské sídlo, přilehlý udržovaný park a to nádherné panorama. Zavřu oči a zaposlouchám se do ticha, které mi zdejší místo nabízí. Už teď jsem nalomená, že stavení koupím.

Sáhnu po mohutné klice ve tvaru lva a otevřu vrzající bránu. Po pískem vysypané cestičce kráčím k domu, u jehož vchodových dveří stojí makléř s majitelem. Udržovaný starý pán – typický anglický gentleman – po mém příchodu na okamžik zkoprní, pak se představí a políbí hřbet mé ruky.

„Velmi mě těší, že vás poznávám, slečno Elfmannová,“ říká tiše s úsměvem na značně tenkých rtech. Myslím, že mu je něco k sedmdesáti. Je vysoký a štíhlý, s bílými vlasy, obličejem plným vrásek. Nejvíc mě na něm ale fascinují ty oči. Mají zvláštní odstín modré barvy, který upoutává veškerou mou pozornost.

„Potěšení na mé straně, sire Foxi,“ odpovím a snažím se znít zdvořile.

Prvních pár minut si vyměňujeme základní informace, přičemž si od sira Edwarda Foxe vyslechnu i několik staromódních lichotek. No a pak konečně vcházíme do domu…

„Tento dům je velmi specifický,“ prozradí mi sir Fox, když mě vede chodbou do haly. Na stěnách tu visí staré obrazy členů rodiny, na krbové římse je pár fotografií a uprostřed rozlehlé temné místnosti je kožená sedací souprava v Chesterfieldském stylu. Ticho narušuje jen pravidelný tikot starých pendlovek stojících v rohu u okna.

„Sire, při vší úctě,“ řeknu s úsměvem starému pánovi a přitom si prohlížím párek největších portrétů v pokoji. Jsou na nich dva muži, navzájem si velmi podobných. „Mě zajímají pouze dvě věci. Tu první - klidné prostředí, mi tenhle dům už poskytl. A druhou mi jistě rád ukážete… Prý tu máte dvě staletí staré funkční koncertní křídlo.“

Ve vrásčité tváři zaznamenám pohoršení nad mým vystupováním. Ale pro mě je tohle prostý obchod, na společenské slušnosti nemám čas. Nemám ho ani na obyčejnější věci, které díky šibeniční smlouvě nestíhám.

Sir Edward si odkašle a s elegancí pravého anglického gentlemana požádá makléře, aby nás nechal o samotě. Abych pravdu řekla, nikdy mě nepřestane překvapovat, kolika slušnými způsoby můžete poslat někoho do prdele a dotyčný vám za to div nepoděkuje.

Když nás londýnský otrava opustí, starý pán se na mě vlídně usměje. V těch podivně zbarvených očích se odráží něco neznámého a tajemného. Myslím, že mě studuje… Oťukává si mě.

„Vám na mě něco nesedí, že, Sire?“ zeptám se se zájmem.

„To bych neřekl,“ odpovídá, ale jeho zkoumavý pohled nemizí. „Jen mi někoho připomínáte,“ dodává nakonec.

Zasměju se a odvětím, že mě pravděpodobně viděl v televizi na udílení cen BAFTA. I když si říkám, že tenhle staromódní chlapík asi nesleduje opulentní společenské akce plné umělců.

„Pojďte, ukáži vám to křídlo,“ přerušuje klidně tok mých myšlenek. Jeho hlas je stejně uklidňující, jako zvuk starých pendlovek, které tikají na druhém konci haly.

Následuji ho do vedlejší místnosti, která je rozměrově blízká hale. Vysokými okny do strohého pokoje vstupují pásy jasného slunečního světla. Všímám si, že i zde jsou na zdech cenné obrazy. Povětšinou jde o krajinky, které by můj přítel nazval naivním romantismem. Ale to, co mě opravdu zaujme je překrásné koncertní křídlo v tmavě karmínové barvě. Starý koberec s perským vzorem je značně prošoupaný pod pedály, což je známkou mnohaletého používání.

„Smím?“ zeptám se sira Foxe a on souhlasně přikyvuje. Usedám na měkký červený sedák staré klavírní židličky a ozkouším každý tón. Spokojeně pokývám hlavou, když zjišťuji, že je perfektně naladěné.

„To opravdu nestojíte o žádné informace?“ zeptá se mě šlechtic zvědavě. Na chvíli se zamyslím, než se k němu otočím na klavírní židličce čelem.

„Jedna věc mi přeci jenom vrtá hlavou,“ připustím. „Ten červený lak je původní?“ zeptám se na neobvyklou barvu piana.

Fox si povzdechne a zakroutí hlavou nad mou otázkou. „Jistě, že je původní, tak jako vše v tomto domě,“ ujistí mě mírně podrážděně a já začnu přemýšlet nad tím, o co tomuhle starému aristokratovi může jít? Nejdřív vyhodí makléře z domu a pak se vůbec nezmíní, proč chce dům prodat. Co jsem si stačila všimnout, je v perfektním stavu. Opečovávaný jako rodinné stříbro. Oč tady běží?

„Sire, jestli dům nechcete prodat-“ začnu, ale on mě ihned přeruší.

„Když mi realitní kancelář řekla, že má o můj dům zájem konzervativní člověk, byl jsem šťastný,“ promlouvá energicky a přitom si pohrává s manžetovým knoflíčkem. „Nechtěl jsem sídlo, které je spjaté s mnoha generacemi mého rodu, prodat jedinci, který by již od vchodových dveří říkal, co všechno zbourá a přestaví. Ale abych byl upřímný, slečno, očekával jsem někoho, kdo bude od tohoto sídla očekávat víc, než jen ticho a piano!“

„Ale já nic víc od domu neočekávám,“ pronesu nadneseně, i když Fox vypadá dotčeně. „Mohu vás ujistit, že zachovám jeho ráz. Ani nevyrvu parkety, abych jimi začala topit v krbu. Čekala jsem tři měsíce, než makléř sehnal dům podle mých představ. A to si nemyslím, že bych byla bůhví jak náročná, sire.“

Fox si mě chvíli měří tím svým studeným modrým pohledem, než mu koutky lehce cuknou v úsměvu. „Mohu vás ujistit, že tento dům předčí vaše představy a nároky ve všech ohledech,“ pronese a pak se na kratičký okamžik odmlčel. „Opravdu se mě nechcete na nic zeptat?“ ptá se nakonec tónem, ve kterém se skrývala výzva. Její smysl ale nechápu.

 

£££

 

Smlouvu jsme podepsali ještě ten den. Zarazilo mě jen to, že si sir Fox bude stěhovat jen oblečení. No alespoň nebudu muset hledat stylové zařízení… Za týden jsem vybalovala věci z krabic v domě, který mi říkal paní.

Hned, jen co vstoupím do haly, čeká mě tam nepříjemné překvapení. Sir Fox tu zapomněl svého bílého kocoura. Šelma, která vypadá spíš jako menší tygr, si mě nedůvěřivě prohlíží ostrým ledově modrým pohledem. Sedí hrdě na opěrce jednoho z křesel a ladně mrská ocasem ze strany na stranu.

Všímám si, že na konferenčním stolku leží dopis s mým jménem. Obezřetně se protáhnu okolo kočky a sáhnu po obálce. Rychle ji otevírám a začnu číst řádky psané elegantním písmem:

 

Drahá Marlen,

 

udělala jste velkou chybu, když jste mi nepoložila zásadní otázku, která by změnila váš život.

Lidé, kteří si dům přišli prohlédnout před vámi, se bez výjimky zeptali, jestli v domě straší. Vždy jsem odpověděl po pravdě, že ano. Tím, že jste Vy tuhle otázku nepoložila, umožnila jste mi konečně utéct od minulosti mého prokletého rodu. Fox manor je opravdu zvláštní dům, což brzy sama poznáte.

Přes den se můžete těšit společnosti kocoura Williama, kterého jsem si sebou vzít z jistých důvodů nemohl. Ve spíži najdete zásoby pochoutek, které má v oblibě. Do budoucna se snažte jeho standardy nijak nenarušovat, je velmi vybíravý.

Přeji Vám mnoho štěstí, Marlen.

 

S úctou

Sir Edward William Fox

 

Dopis čtu snad třikrát po sobě. Nakonec plky o strašidlech přisuzuji vrtochům staré mysli. Jediné, co mě na tomhle domě bude dlouho děsit, je kocour William. Kočky jsem neměla nikdy ráda – nevíte co od nich čekat. Psi jsou od dost upřímnější tvorové.

 

£££

 

Staré pendlovky odbíjí šestou hodinu, když umisťuji posledních pár drobností po poličkách v hale. Mám pár fotografií ze školních let a ty samozřejmě našly své čestné místo na krbové římse.  Jak pokládám poslední rámeček, tak se z druhého konce pokoje ozve zamňoukání. Otočím se a vidím už jen dlouhý bílý ocas, který mizí za rohem, kde je kuchyň.

V tu chvíli si uvědomuji, že Will pravděpodobně od rána nejedl. Jdu tedy za ním. Rozsvítím starý lustr a uvidím ho hrdě sedět u kuchyňského stolu. Vrhá na mě významný pohled. Chlapec by si měl uvědomit, že jediné zvíře, které jsem kdy měla, bylo Tamagotchi a i to mi chcíplo! 

„Máš hlad?“ zeptám se a on mňoukne. Jdu tedy do spíže, která je takovým labyrintem chutí. Chvíli mi trvá, než najdu polici určenou pouze pro Williamův mlsný jazýček. Tuňák, tresčí játra, bažantí paštika…

„Ty si teda žiješ!“ zavolám na kocoura a vracím se do kuchyně.

Potom co z konzervy vyklepnu na talířek šťavnatého tuňáka, William u stolu už není. Strnu a těkám očima po místnosti.

„Wille… čičiči. Pojď honem, máš tady mňamku!“ volám.

Náhle se mi za zády ozve mňouknutí a já vyjeknu leknutím. Ten proradný kocour sedí na lednici a jako šelma prohlížející si kořist na mě zírá. Nechápu, jak mohl vyskočit tak vysoko, když nikde v okolí nebyla židle nebo police, která by mu posloužila jako odrážecí můstek! I když kočka je vlastně takový Ninja... Je to tvor, který popírá všechny fyzikální zákony vesmíru.

„Tohle už mi nedělej!“ hubuju ho.

Jen co talířek cinkne o podlahu, Will je hned vedle mé nohy. Čímž mi už podruhé během několika minut způsobil menší arytmii. Asi nemá smysl mu znovu nadávat, protože svoje zvyky evidentně nemíní měnit.

Dávám vařit vodu na kafe a přitom se usmívám nad mlaskavými zvuky, který ten kočičí lord vydává. Vsadila bych vlastní boty, že má rodokmen delší, než je jedna rulička toaletního papíru!

Uvelebím se na židli a pozoruji jak mrštný jazýček čistí talířek.

„Tak co? Chutnalo?“ zeptám se, ale kocourovi je moje starost zjevně ukradená. Elegantně se odvlní zpět do haly, aniž by mňouknul na dobrou noc.

Jsem docela vděčná, že William nastolil ignorovací taktiku. Představa, že by se mi neustále stáčel do klubíčka na klíně nebo na klávesnici notebooku, nebyla zrovna mým snem.  

Ten jeho pohled… Povědomé oči nahánějící husí kůži.

 

£££

 

Den byl hodně náročný a já uvítala, že dům má koupelnu s vanou. Stará slonovinově bílá keramika na mosazných nožkách, bronzové retro baterie a obložení z červeného mramoru působí jako vzdech starých dobrých časů.

Rozsvítím nejprve lustr, ale pak zvolím intimnější osvětlení, které mi nabídne stará petrolejka. Jakmile se uvelebím v horké lázni plné narůžovělé pěny vonící po divokých třešních, zaposlouchám se do ticha. Na chvíli zavřu oči a inhaluji provoněnou páru.

Mňau.

Prudce otevřu oči a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal! William sedí na okraji vany a upřeně si mě prohlíží.

„Zatracená kočka!“ zakleju tiše a posadím se. Srdce má opět až v krku.

Williamova bystrá očka sjela k hranici pěny, která zakrývá moje prsa. Usměju se a hravě na něj vystříknu trochu vody. Kocour s mňoukavým nadáváním seskočí na zem a pak se schoulí na ručnících, které jsem prozatím položila na prádelník.

„Teď už chápu, co tvůj původní majitel měl na mysli "jistými důvody". Ty jsi takový malý chlupatý úchyl, co mě bude šmírovat i na záchodě, co?“

Kocour zaujme pozici sfingy a zase pohazuje ocasem ze strany na stranu. Ať už se mu honí hlavou cokoliv, myslím, že vyznání lásky to nebude. Patrně mi drápkama rozsápe oblíbený šál nebo rovnou kůži na nohách!

Musím si na internetu zjistit něco o řeči těla koček, jinak nemám šanci přežít vedle Lorda Úchyla.

„Mimochodem, jsem Marlen,“ představím se a kocour vzápětí mňoukne. „Budeš to teď se mnou muset vydržet. Jsem totiž skladatel, takže když budu mít dobrý den, celý dům se bude třást hudbou třeba až do rána. Sousedé v Londýně ze mě šíleli! Myslím, že uvítali můj rychlý odchod,“ vyprávím mu to s pobaveným úsměvem a periferním viděním zahlédnu bílou šmouhu seskakující z prádelníku na zem. A najednou byl William zase na okraji vany. Začnu přemýšlet nad tím, jestli se mi chystá vyškrábat oči nebo provést jinou příjemnost.  Kocour se ke mně pomalu naklání a přivírá vražedné oči. Pak vydá něco mezi velmi nízkým mňouknutím a zavrněním.

Jestli teď nemám zorničky jak tenisáky, tak je s mým pudem sebezáchovy něco špatně.

Chlupatou hlavu mám velmi blízko obličeje, a i když si xichtem nevydělávám, nepotřebuju vypadat na Oskarech jako Fantom Opery.

„Přestaň na mě tak koukat!“ zamumlám a ještě ostřeji dodám: „A vůbec! Vypadni odtud, ať se můžu umýt!“

 

£££

 

Když vyjdu z koupelny do ložnice, tak můj chlupatý spolubydlící leží v pelíšku. Lépe řečeno v MÉM pelíšku na polštáři. Je stočený do klubíčka a patrně celou dobu soustředěně pozoroval dveře koupelny, dokud jsem z nich nevyšla. Protočím oči a opřu se o dřevěné zárubně.

„Co ráčíš dělat v mojí posteli?!“ zeptám se otráveně.

Taky mi už mohlo dojít, že jsem pro kocoura vetřelcem a jediné, co z něj dostanu, bude mrskání ocasem nebo mňoukání. Hovory na bilaterární úrovni se prostě konat nebudou.

Sednu si na kraj postele, která se mírně zhoupne a vrzne. William se s očekáváním na polštáři posadí.

„No doufám, že si nemyslíš, že tě tu nechám ležet se mnou?!“ obořím se na zvíře.

Mňaau, odpovídá nasupeně.Pak se tiše snese na zem a odkráčí.

Jdu zavřít dveře, aby ho nenapadlo uprostřed noci se vrátit. A je mi fuk, jak moc narušuju jeho teritorium!

Lehnu si do měkké postele a zhasnu lampičku. Ticho a skutečná tma, kterou nenarušovalo pouliční osvětlení, mě ukolébalo k okamžitému spánku. Nebýt té meluzíny a praskajících střešních trámů, spala bych jak nemluvně až do božího rána.

Převalím se na záda a poslouchám rytmické vrzání, dokud se neozve něco mnohem známějšího… Lehké tóny piana se tlumeně nesou z přízemí domu.  

Naskočí mi husí kůže, než nahmatám čudlík lampičky. Najednou si připadám jako v nějakém laciném hororu z devadesátých let. Určitě někdo číhá pod postelí! Nebo jakmile otevřu dveře na chodbu, tak mě něco rozerve na kusy…

Zvědavost! Posraná zvědavost! běží mi hlavou, když potichu našlapuju po schodech dolů do haly.

Tklivá pomalá melodie sílí, ale nezdá se, že by vycházela z pokoje s nástroji. Rozsvítím lustr a zjistím, že William sedí naproti starému gramofonu a pravděpodobně ho packou uvedl do provozu.

Oddychnu si a pak ztěžka dosednu do křesla. Kocour se na mě provinile dívá.

„Je půl čtvrtý ráno, Williame. Na urozenou kočku máš zvláštní móresy,“ pronesu unaveně a pak jdu do kuchyně. Když už jsem vzhůru, tak něco sním. William mě pochopitelně následuje a to ve vší tichosti.

Když zavírám lednici, leknutím nadskočím a málem upustím jogurt na podlahu. Ta proradná kočka na mě zase zírá z vrchu chladničky. Několik vteřin se držím na prsou a snažím uklidnit rozblázněné srdce. Přísahala bych, že tam předtím nebyl!

Pomalu couvu a on mě očima následuje. Způsob, jakým to dělá, není ani trochu kočičí; je téměř lidský. Will přimhouří kukadla a skloní víc hlavu, jakoby chtěl získat lepší výhled na tu vyděšenou cizí ženskou, se kterou tu teď má bydlet.

„Ten tvůj pohled mě děsí,“ oznámím mu a pak jdu ke kuchyňskému stolu, abych si připravila brzkou snídani. Vyklepnu jogurt do skleněné misky a ve spíži najdu zavařené mandarinky, kterými to celé přizdobím. Will mě celou dobu pozoruje se vzrůstajícím zájmem, jak jsem si stačila všimnout. Bystrá očka těkají mezi miskou s ovocem a prázdnou vaničkou od jogurtu. Rozhodnu se jít na mazaného tvora od lesa a nabídnout mu dohodu: vezmu vaničku do ruky a významně se podívám na chundelatého společníka. „Pojď dolů, a když budeš hodný kluk, nechám ti vždycky trochu smetanového potěšení.“

William hypnotizuje kelímek, jakoby přemýšlel nad tím, jestli mu za takový ústupek stojí. Pak se nahrbí a zívne. Z řad ostrých zubů mi opět naskočí husí kůže, kterou ještě podpoří protáhnutí předních pacek, kdy mi předvede i ostré drápky. Nakonec ale seskočí ladně dolů a pomalu nakračuje ke mně. Posadí se sotva krok přede mnou – bože! Jeho hlava mi sahá nad kolena!  

„Ty nejsi obyčejná kočka, viď, Willi?“ zeptám se, když pomalu podřepnu a kalíšek přidržuju před kocourovou tlamičkou. Tyrkysové oči si mě během labužnického pomlaskávání prohlížejí. Usměju se na něj, protože mi najednou přijde roztomilý a přátelský. Když je se zbytkem jogurtu hotov, zkusím ho pohladit. Kocour se ale naježí a uteče na druhý konec kuchyně, odkud mě s nevraživým pohledem sleduje.

„Nono,“ řeknu v reakci na jeho pošahané chování. Ale chápu, že si na mě nejdřív musí zvyknout.

 

£££

 

Druhý den jsem strávila v hudební místnosti. Musela jsem zapojit veškerou aparaturu a počítače. Zabralo mi to skoro sedm hodin. Will mě opět chodil pravidelně kontrolovat, ale tentokrát jsem na jeho dlabanec nezapomněla.

Na zvuky domu jsem si postupně zvykla. Už nevnímám vrzání podlah, všudy přítomný studený průvan a kvílení meluzíny. K podzimu to prostě patří.

V kapse mi zazvoní telefon, když si vychutnávám okamžik klidu s cigaretou a kávou. Na displeji bliká jméno mé drahé polovičky. S úsměvem hovor přijímám a jdu si sednout do haly.

„Nene, úplně sama až na podivnou kočku jménem William,“ říkám ve chvíli, kdy zmíněný společník vyskočí na opěrku těsně vedle ruky.

Začnu se smát a odpovídám na další zvídavé otázky. „Nevěřil bys… Je velký tak sedmdesát čísel, bílý jako sníh s nádhernýma azurovýma očima.“

Jak Will zaznamenal, že mluvím o něm, jeho výraz začal působit velmi sebevědomě. Pokračuji v drbání kočičího ega a přitom si ho prohlížím. William začne vrnět a pomalu sestoupí na můj klín. Hlavou se mi otírá o krk a bradu. Opatrně začnu hladit kocourův hřbet a vrnění nabere na intenzitě. Nadýchaný kožíšek je heboučký jako samet a krásně hřeje do dlaně.

„To je William,“ oznámím, když se drahoušek zeptá na zdroj podivného zvuku. „Poprvé se přišel pomazlit a já si toho moc vážím. Je tak krásně hebký, Tome.“

Zasměju se pár Tomovým narážkám a pak, jakoby mě polil ledovou vodou. Vztah na dálku nemá smysl? Chápe, že nemám moc času? Od partnerky čeká víc, než můžu nabídnout?

Will přes přivřená víčka sleduje můj překvapený výraz. Myslím, že mi začínají téct slzy, protože drsným jazykem začal olizovat moje tváře.

Zavěsím bez rozloučení a tupě zírám před sebe. Telefon mi následně vyklouzne z ruky a s dunivým zvukem dopadne na parkety.

Mňau?

Podívám se do očí, které zase vypadají tak lidsky. Mňau.

Spolknu ten obrovský knedlík v krku a tiše kocourovi řeknu, že jsem právě dostala kopačky po třech letech vztahu. Vzápětí začne olizovat proudy slz, které mi stékají po tvářích. Najednou vítám, že šelma projevila trochu účasti na mém žalu.

Říkám si, že bych chlupatého lorda měla nechat spát se mnou v posteli, když na to byl zvyklý…

 

£££

 

Probudím se do setmělého domu. Rozsvítím malou lampičku, která stojí na příručním stolku vedle gauče. V tu chvíli zjistím, že je William pryč. Volám na něj, ale kocour nikde. Co mu mohlo zase přelítnout přes nos?

Jdu do kuchyně. Tam také nebyl a navíc ani se netknul konzervy.

Náhle uslyším kroky na schodech. Srdce se mi rozbuší jako splašené.

Jsem na samotě, dům prázdný a já nemám střelnou zbraň. Trochu moc mínusů na nastalou situaci, pomyslím si a cítím, jak se mi do těla uvolňuje adrenalin. Na scénář „dáma v nesnázích“ spoléhat nemůžu – leda, že by se tu objevil William a vetřelci vyškrábal oči.

Sáhnu po kuchyňském noži a potichu se plížím k chodbě. Nakouknu za roh směrem ke schodům. Na odpočívadle zahlédnu siluetu kráčející nahoru k pokojům v patře.

Bojácně, s nožem v třesoucí se ruce, stoupám vzhůru. Následně proklínám ty tři zatracené schody, které vrzly, jen co jsem na ně šlápla. Na posledním stupínku se zhluboka nadechnu a prudce vkročím do chodbičky. Zůstanu přimraženě stát, napěchovaná adrenalinem a neschopná křičet. Silueta nevítaného návštěvníka stojí na konci chodbičky přímo před mou ložnicí. Sáhnu po vypínači, rozsvítím a... Nikdo tam nebyl, chodba byla prázdná. Přísahala bych, že jsem tam viděla postavu muže!

Schody beru po třech, když utíkám zpět do haly. Opřu se zády o zeď a mobilem vytáčím číslo na policii.

„Omlouváme se, ale nemáte žádný signál. Opakujte hovor později.“

„Bože!“ vypísknu uplakaně. Náhle před obličejem ucítím studený závan a zalapu po dechu. V tu chvíli mi bleskne hlavou obsah dopisu, který mi zanechal Sir Fox na uvítanou. A pak se mi vybaví obrazy z filmů jako Kruh, Paranormal Activity nebo Boogieman.

„Marlenko,“ zazní mé jméno domem. Je to mužský hlas, hladký jako samet. Přicházel odnikud a zároveň odevšad. Strach opět zapracoval a mozek mi začal do krve uvolňovat další dávku hormonů.

„To je jako z té pohádky… Velmi zvědavé děvčátko.“

„Kdo jste?!“ vykřiknu. Rozhlížím se okolo a nůž dál svírám v dlani. Ozve se tichý zlověstný smích, který mi nahání hrůzu.

A pak nastal klid. Strašlivý klid.

 

£££

 

Do rána jsem seděla u zdi. Uklidním se, když první sluneční paprsky vniknou do haly. Zkontroluju telefon, který už ukazuje plný signál. Na dotykovém displeji vyťukám první iniciály makléře, který zařizoval prodej domu. Zvedne mi to téměř okamžitě.

„Potřebuji kontakt na sira Foxe,“ oznámím tiše. „Co nejrychleji.“

Makléř mi sděluje adresu, kde se aristokrat zdržuje. Poté se ale začne vyptávat a já nemíním ze sebe dělat blázna, který po domě honí duchy.

Doufám, že si Fox nemyslí, že tu zůstanu. Odstoupím od smlouvy a vrátím se do Londýna!

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Memento Mori - Prolog:

8.
Smazat | Upravit | 22.02.2015 [21:14]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. .:,
21.02.2015 [18:08]

Krásny domček, krásna atmosféra, krásny kocúr a krásna desivosť. Rozprávačka príbehu je sympatická a páčia sa mi jej interakcie s Williamom. Tiež ma tie jeho náhle zjavy prekvapili a keď som si to predstavila, celkom slušná ľakačka. Mačky mám rada a myslím, že toto biele kocúrisko s rodokmeňom dlhším ako rolka toaleťáku je napísané skvele. A ten prvý náznak hororu bol jednoducho úžasný. Toto si užijem. A pri priezvisku Elfmannová som sa musela usmiať. Tady ještě bude muziky... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Integra
20.02.2015 [22:53]

To si piš, že budu pokračovat ve čtení! Emoticon Zaujalo mě to a nic mi v tom nezabrání Emoticon a jelikož mám v plánu si přečíst tvorbu H. P. Lovecrafta - musím se na to připravit Emoticon ... a taky tu máš chlupatou kouli a ty já k smrti rád! Emoticon Emoticon

5. SarafineRavenwood přispěvatel
20.02.2015 [20:22]

SarafineRavenwoodTaky jsem si myslela, že ti Crimson Peak mohl vnuknout nápad.. Ne jen, že se mi líbí tenhle příběh a tvůj styl psaní, ale pak ten Tom a William.. Je mi to jasný.. Je mi to jasný.. :333 Emoticon Emoticon Jsem strašlivě zvědavá Emoticon Emoticon Celou kapitolku mi fantazie jela na celý obrátky. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Pulsar přispěvatel
20.02.2015 [18:51]

Pulsar@ Integra: Jsem ráda, že jsi kvůli mě překonala "odpor" Emoticon Doufám, že se budeš vracet i dál Emoticon Emoticon

3. Pulsar přispěvatel
20.02.2015 [18:49]

Pulsar@ Carol1122: No, musím souhlasit! Emoticon Ale on je fešák všude Emoticon
Co se obsahu týče, tak mě inspirovala "Ospalá díra" s Johnny Deppem a kniha "Frankenstein" od Mary Shelleyové, kterou jsem za dva dny shltla Emoticon Z traileru Crimson Peak jsem nečerpala ani trochu Emoticon Ale myslím, že to i tak překousneš - překousla jsi už jinačí moje výplody Emoticon
Co se kocoura týče, tak si ještě nejsem úplně jistá, jak s ním naložím. Říkala jsem si, že bych z něj mohla udělat ducha, ale fakt ještě nevím. Emoticon Vydrž, rozuzlení se dočkáš Emoticon
Ale jsem ráda, že se ti to líbí Emoticon
A k tomu PS... Ano, příběh s Hádem se blíží ke konci. Asi nechám otevřený konec pro případ, že bych se k tomu chtěla vrátit. Nebo kdyby lidi chtěli další pokračování Emoticon

2. Integra
20.02.2015 [10:37]

Wau. Musím přiznat, že to co neskousnu jsou duchové. Ale přece jenom mi nedalo si tento úvod k Tvé nové povídce nepřečíst. A rozhodně to stálo za to! Těším se na pokračování! Emoticon Emoticon

1. Carol1122 přispěvatel
19.02.2015 [11:07]

Carol1122Jééé Emoticon
No řeknu ti, po shlédnutí traileru ke Crimson Peak odpočítávám i sekundy do premiéry a fakt by mě naštvali, kdyby to u nás nedávali Emoticon Musíš se mnou souhlasit, že Tom tam byl prostě fešák Emoticon Emoticon Sice trošku strašidelný fešák, ale to nějak překousnu Emoticon
Jako první mě právě zaujal ten perex obrázek s ním a já hned věděla, že to bude o Tomovi Emoticon Emoticon
Musím říct, že jsi to napsala fakt skvěle, moc se mi líbily ty "dialogy" mezi Marlen a Williamem (Tom je ta kočka - že jo, že jo, že jo? Emoticon ). A fakt jsem prskala smíchy nad "malým chlupatým úchylem" Emoticon Emoticon Emoticon
Fakt se mi to moc líbilo a budu se moc těšit na další kapču Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
P.S. Jenom 11 kapitol Shine of Darkness? Emoticon To jako vážně? Přece bys nám to neudělala Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!