OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 11. kapitola



Mr. Perfect - 11. kapitolaEma si konečně vzpomene, že má doma v Anglii snoubence, a Matteo si opět najde nenápadnou záminku, jak s Emou strávit nějakou tu chvilku, přestože to jednoznačně znamená určité riziko.
Ať se Vám kapitola líbí, přeje Sabienna

„Ahoj, zlato. Tak ráda tě zase slyším!“ vychrlila jsem na něj do telefonu naléhavě, jakmile mi ten hovor zvedl.

„No ahoj, Em. To i já tebe, vážně. Už jsem si začínal myslet, že na mě kašleš, když se ani neozveš,“ rýpl si do mě hned při první příležitosti, aby mi dal najevo, že ta moje nedostatečná komunikace se mu nelíbí. Velmi dobře jsem si uvědomovala, že jsem ho několik předchozích dnů poněkud zanedbávala, a co hůř, moje myšlenky, sny i touhy okupoval úplně jiný muž než právě on, což mi momentálně v hlavě hlučelo jako varovná siréna a kdesi v hluboko v žaludku mě nárazově píchalo, jak se nejspíš i fyzicky ozýval ten můj pocit provinění vůči němu.

„Promiň, brouku, mrzí mě, že nemám moc času. Je to tady trochu blázinec, než si na to všechno zvyknu. Ani nemám kdy se jít smočit do moře,“ přeháněla jsem o svých časových možnostech, abych nějak zamaskovala, že jsem ho poslední dny vyloženě zazdívala. Z druhé strany se ozvalo pouze cynické odfrknutí, ale jinak jsem si byla téměř jistá tím, že se na mě nijak dvakrát nezlobil, ale spíš pro mě měl pochopení.

„Chudinko, to musí být náročné,“ politoval mě, ačkoliv jeho tón hlasu zněl stále lehce sarkasticky.

„Nech toho, Wille. Já se tady náhodou docela otáčím, abys věděl. A co u vás? Jak se máš? Co v práci?“ zahrnula jsem ho dotazy, abych odvedla jeho pozornost jiným směrem a nemusela poslouchat další jeho kousavé řeči.

„Stýská se mi po tobě,“ přiznal mi stručně, aniž by se zabýval dalšími mými otázkami, jejichž zodpovězení mě jinak skutečně zajímalo. Pak si jenom bezděčně povzdechl a čímsi tam v pozadí šustil, jak u toho rozhovoru kdo ví co prováděl. Podle hodin by to odpovídalo tomu, že nejspíš snídal. Večer už jsem ho rušit nechtěla, ačkoliv jsem měla příšerné nutkání mu zavolat a nějak zahnat ty rozjařené dojmy z té večeře s Matteem, které se mi v mysli promítly i během spánku.

„Mně po tobě taky, Wille. Ono to uteče a za chvíli se budu vracet zase zpátky. Ale hlavně musíš nejdřív ty přiletět sem za mnou, hm? Přiletíš, že jo?“ ujišťovala jsem se, což jsem skoro považovala za otázku života a smrti, protože jsem z hloubi svoji duše nutně potřebovala, aby sem přijel. Abych měla nějakou definitivní stopku, která mě ochrání před přitažlivým Matteem, pro něhož jsem měla čím dál větší slabost.

„No… ohledně toho...“ lezlo z něj opravdu jak z chlupaté deky, což nevěstilo vůbec nic dobrého.

„Co?! Neříkej mi, že tě šéf nechce pustit!“ uhodila jsem na něj pobouřeně, přestože to spíše patřilo jeho šéfovi a především to zatím byly jenom moje domněnky. Moje intuice mi ovšem napovídala, že mé podezření je trefné.

„Nejspíš ne, lásko. Vůbec se na to netvářil, když jsem mu o tom říkal, ale… zatím je to ještě daleko, ne? Zkusím ho mezitím trochu zpracovat,“ povzbuzoval mě ihned, abych kvůli tomu ihned zbytečně nevěšela hlavu, protože během toho jeho monologu se mě zmocňovala kromě vzteku také bezradnost, která se značně mísila s panikou.

„To se tam bez tebe snad týden neobejdou, nebo co?“ pohoršovala jsem se nad bezohledností jeho nadřízeného, který byl příšerný workoholik a bohužel to vyžadoval i po svých zaměstnancích. Jakmile chtěl někdo z Willových kolegů čerpat víc volna nad určené dny dovolené, tak si je musel jedině nadělat, anebo si vzít neplacené volno. Jinak jakékoliv žádosti o uvolnění jakéhokoliv charakteru absolutně nerespektoval.

„Moc díky, zlato, protože to fakt nezní, jako že jsem ve firmě úplně postradatelný,“ poznamenal značně uraženě, když si vztáhl tu mou poznámku přímo na sebe, což jsem tak pochopitelně ani náhodou nemyslela.

„Nic takového jsem přece neřekla, Wille. Jen nechápu, proč je v tom pro tvého šéfa takový problém. Jde jenom o jeden týden, tak by tě snad mohl pustit, ne?“ zdůraznila jsem, že moje výtka šla spíš k jeho vedení a že jeho se v podstatě ani netýkala. Will nato tak podivně zamlaskal, ale nic dalšího k tomu nenamítal, což jsem brala jako souhlas. Tak se to říkává, ne? Že mlčení je souhlas.

„Pokusím se s tím něco udělat, slibuju, Em. Teď mě ale omluv, zlato, musím už jít. Zavoláme si zas později, jo? Měj se krásně a opatruj se mi,“ loučil se se mnou kvapně, když nejspíš pospíchal právě do práce a zase tam něčím šustil, jak si možná něco mohl balit s sebou do práce.

„Tak dobře. Děkuju, brouku, i ty,“ rozloučila jsem se s ním velmi stroze, ale za to láskyplně, abych ho nijak víc nezdržovala. Zaslechla jsem jen pousmátí, jak jsem ho tím potěšila. „Miluju tě, Wille,“ pípla jsem ještě dodatečně, protože mi to přišlo naprosto zásadní mu to zase zopakovat. A hlavně sobě, protože jsem na to vedle pana Tekina hrozně snadno zapomínala.

„Já tebe taky, Em,“ houknul nazpět, pak mi poslal vzdušnou pusu a když jsem mu ji vrátila, tak hovor ukončil. Já jsem si poté jenom zhluboka vydechla, protože ten telefonát pro mě byl svým způsobem psychicky náročný. Naštěstí jsem neměla příliš prostoru nad tím přehnaně přemýšlet, jelikož jsem sama musela chvátat do práce, kde jsem měla být už za čtvrt hodiny, což jsem krásně stíhala včetně snídaně po cestě, která mi do firmy zabrala něco okolo pěti minut.

 

„Pan Tekin svolal nějakou rychlou poradu do zasedačky, za půl hodiny se tam máme sejít,“ hlásil mi Enzo ihned poté, co jsem vstrčila špičku chodidla na práh studia, až mě tím zaskočil, jaký byl pohotový. Energie z něj přímo sršela na všechny strany, zatímco já jsem kvůli tomu večernímu ponocování, kterého jsem tedy ani v nejmenším nelitovala, byla poněkud znavená. Nic, co by nenapravil silný šálek kvalitní kávy.

„Na, Emo, tady máš něco pro pana Tekina. Zanes mu je do kanceláře,“ zaúkolovala mě slečna Bianca, když mi do rukou strčila několik složek, což stihla ještě dřív, než jsem vůbec zasedla ke stolu. Neměla jsem sílu jí jakkoliv odporovat, protože by má snaha, jednak díky její panovačnosti a tvrdohlavosti, ale také nadřízenou pozicí, beztak vyšla na prázdno. Když jsem si naprosto střízlivě uvědomila, že budu muset stanout tváří v tvář Matteovi, kterému jsem včera na rozloučenou málem vtiskla plnohodnotný polibek, jenž by zřejmě nebyl opětovaný, tak se mi udělalo regulérně nevolno. Vůbec se mi do toho nechtělo a taky jsem se oprávněně bála, že v té šňůře trapasů budu pokračovat, protože se to již stávalo pravidlem, jakmile jsem se objevila v jeho společnosti. Nejspíš to bylo znamení, že bych se mu měla vyhýbat, ne? Jenže přitom každá má buňka v těle prahla po tom, abych mu mohla být na blízku. 

„Pěkné ráno přeju,“ zahlásila jsem docela nahlas, jakmile jsem vešla do Matteovyi kanceláře, kam mě gestem ruky vyzval, když jsem zaťukala na skleněné dveře. Už od nich jsem měla jeho plnou pozornost, kdy si mě stihl několikrát celkem okatě prohlédnout od hlavy až po paty a tak nenápadně se u toho usmívat. Dnes jsem na sebe po ránu navlékla květinový top a volnější, vzdušné kalhoty do pasu s rozparky po stranách až ke kolenům, které měly stejný květovaný motiv, což bylo do zdejšího podnebí naprosto ideální.

„Díky, i tobě, Em. Hnedka je zas o něco lepší,“ podotkl v lichotce, která mi způsobila solidní ruměnec na tvářích, načež jsem mu ty složky položila na stůl. „Ale úplně dokonalý bude, když mi ještě uděláš ten svůj lahodný čaj, prosím tě,“ požádal mě mile a já mu to ihned ochotně odkývala. Ne že bych snad měla na výběr, když to byl můj dočasný šéf, ale on si o to uměl tak hezky říct…

„Ale jistě, hned jdu na to,“ vyhověla jsem mu, zatímco jsem si se zájmem prohlížela svoje sandálky, než mě aspoň trochu přejde to červenání se. Dívala jsem se na ně asi s takovým silným zaujetím, že jsem tím přiměla Mattea, kterému asi chyběl oční kontakt, se nadzvednout ze židle a podívat se přes stůl, co mě na té zemi tolik fascinovalo.

„Ty máš boty bez podpatku! Vzala sis moje doporučení k srdci, koukám,“ utahoval si ze mě vzápětí, čemuž jsem se pouze s nepatrným dotčením a ironií ušklíbla. Pochopitelně to nebylo kvůli němu, ale protože se ty boty hodily k mému outfitu, ale budiž… Jen ať si to myslí…

„Bude to asi bezpečnější pro mě i pro tebe,“ přidala jsem svou troškou do mlýna, čemuž se nefalšovaně zasmál. „No nic, já už tě nebudu zdržovat a raději se vrhnu na ten čaj,“ nadhodila jsem dřív, než by nastala jedna z těch trapných chvilek ticha a navíc jsem tu skutečně nechtěla je tak postávat, žvanit o ničem a hloupě na něj zírat, z mnoha různých důvodů. Kvůli sobě i kvůli svým kolegyním, jejichž pichlavé oči jsem na sobě jasně cítila…

„Ale ty mě vůbec nezdržuješ, Emo,“ upozornil mě s upřeným pohledem na mou stále načervenalou tvář, přičemž jeho hlasem prosakovalo jisté zdůraznění, kterým mě chtěl ujistit, že to u něj bude přesně naopak. Druhá vlna červenání se. No kruci, já se toho prostě nezbavím… A jak ho mám potom asi vyhnat z hlavy? Neubránila jsem se potěšenému úsměvu, který jsem se před ním snažila ukrýt, ale šlo to dost ztěžka, když ze mě nespustil svůj rentgenový zrak. „A ten čaj mi klidně přines do zasedačky, stejně se tam za chvíli zase sejdeme,“ instruoval mě ohledně svého čaje, který pro něj byl naprosto nezbytnou součástí jakéhosi ranního rituálu.

„Dobře, hned to bude,“ zamumlala jsem, otočila jsem se na patě a bleskově jsem zmizela z jeho kanceláře, kde jsem se mohla konečně uklidnit, protože Matteo mě ještě pořád uváděl do značných rozpaků. Kdy mě to už konečně přejde?!

Během několika minut jsem měla čaj hotový podle tradičního tureckého způsobu, ale to už se většina lidí ze studia přesunula do menší zasedačky, kde probíhaly veškeré porady, brainstormingy a prezentace různých kampaní. Přišla jsem tam mezi posledními a Matteo už postával v čele dlouhého stolu, který zcela dominoval celé místnosti. Přecupitala jsem až k němu, abych před něj předložila skleničku i s podšálkem, za což jsem si od něj vysloužila naprosto rozkošný úsměv, který jsem mu automaticky vrátila, což se stávalo již takovým mým reflexem. Ještě jsem se od něj dočkala němého díky na těch jeho plných rtech, na což jsem mu stejně mlčky odpověděla, že nemá vůbec zač. Jakmile jsem si uvědomila, že jsem se momentálně stala kvůli tomu čaji středem pozornosti a že si s Mattem vyměňujeme takové výmluvné posunky, raději jsem od něj odvrátila hlavu a několikrát jsem s ní zatřepala ze strany na stranu, aby mě to přešlo. Pak jsem mezi ostatními dočasnými kolegy našla Enza, abych se k němu mohla přidat.

„Jak se na tebe pan Tekin hezky směje,“ zašeptal Enzo trefně, jakmile jsem stála vedle něj. 

„Myslím, že za ten čaj si aspoň úsměv určitě zasloužím,“ utřela jsem ho nekompromisně, protože tím svým škádlivým podtónem mi chtěl naznačit, že je podle něj za tím Matteovým úsměvem něco víc. To jsem si ale nechtěla za žádnou cenu přiznat, už takhle jsem se nechovala fér vůči Willovi… Ale stejně jsem měla nezvladatelné nutkání se nad tím hloupě culit. 

„No tak to každopádně,“ přitakal mi s teatrálním uznáním, až jsem ho za to dloubla loktem mezi žebra. On jenom bolestivě sykl a pohoršeně se na mě podíval, co jsem si to jako dovolila. 

„Zdravím a přeju pěkné ráno všem! Doufám, že vám ho ještě vylepším tím, když vás všechny pozvu v pátek do svého klubu, abychom trochu stmelili kolektiv, co myslíte?“ ujal se slova Matteo s krátkým proslovem, který měl velmi jednoznačné poselství, což všichni přijali poměrně nadšeně, jak se jim ten jeho nápad zamlouval. „Samozřejmě všechno bude na mě a počítám s tím, že dorazíte úplně všichni, když už jsme jednou ten tým! Rovnou oslavíme i tu naši první úspěšnou zakázku, která dokazuje, že tuhle krizi všichni společně zvládneme!“ pokračoval dál, aby všechny dostatečně navnadil, což po té zmínce, že veškerá útrata půjde na jeho konto, byla naprosto spolehlivá věc, protože to už ostatní v podstatě jásali, tleskali a povykovali.

„To zní dobře, co?“ zahuhlal mi Enzo do ucha celý rozradostněný, jak ten návrh dostal i jeho.

„Ale jo… To vůbec nebude špatný závěr týdne,“ zhodnotila jsem Matteovu snahu kladně a už teď jsem dumala nad tím, co si vezmu na sebe. Vůbec ne proto, abych oslnila samotného majitele klubu. Páni, co ten chlap všechno nemá a nedělá, že?

 

Vyšla jsem ven z budovy, s dobrou náladou, která se navenek projevovala tím, že jsem si prozpěvovala svou oblíbenou písničku. Vstoupit na hřejivé sluníčko mi bylo moc příjemné, a proto jsem chvíli jen stála na místě a nechávala ho do sebe vsakovat, přičemž jsem naslouchala okolnímu hluku, který na mě působil paradoxně uklidňujícím efektem. Slastně jsem přivírala oči, když vtom jsem periferním viděním zjistila, že vedle mě někdo stojí a podle statné stavby těla, tmavých delších vlasů a vousů to nevypadalo na nikoho jiného než na Mattea.

„Co tu vyvádíš?“ přeptal se mě trochu zaraženě, když mě tu načapal v téhle trochu zvláštní situaci.

„Ale nic… Jen… jsem se potřebovala na chvíli zastavit,“ odvětila jsem mu stručně a pokrčila jsem na to rameny.

„Je ti dobře?“ přebral si to po svém, ale musela jsem ocenit tu jeho bezprostřední starostlivost, která se mu promítla i do tváře, která byla najednou docela vystrašená. Taky přede mě pohotově předstoupil, aby si mě mohl lépe prohlídnout, jestli na mně nespatří třeba nějaké známky nevolnosti.

„Jo jo, je mi dobře, díky… Spíš jsem se chtěla pořádně nadechnout a… chvíli prostě jenom tak být,“ osvětlila jsem mu ten svůj menší zásek, ve kterém mě nečekaně vyrušil. On se na to pouze zeširoka pousmál, jak se mu mé vysvětlení nejspíš líbilo, a v očích se mu u toho tak krásně zablyštělo, čímž u mě okamžitě vyvolal ještě o něco větší úsměv. Prostě jsem si nemohla pomoct. Byl to pro mě již stejný reflex jako se třeba jen nadechnout…

„Chtěl jsem si zajít tady kousek do stánku na zmrzlinu, dostal jsem na ni dneska hroznou chuť, tak… co kdybys šla se mnou, hm? Věř mi, že to bude stát za to,“ lákal mě s několikerým komickým pozvednutím obočím, kterým mi naznačoval, že bych jeho nabídku neměla odmítat. Což bych teda rozhodně měla, ale pravděpodobně to nezvládnu bez nějakých vedlejších následků.

„Pravou italskou zmrzlinu jsem zatím ještě nestihla,“ odůvodnila jsem především sama sobě, že na tom vlastně celkem nic nebude, když si s ním dám obyčejný mražený dezert, který by mi dle jeho doporučení určitě neměl utéct.

„Tak to je chyba. Stánek U Bernarda má tu nejlepší zmrzlinu v celém Janově, takže… jdeme?“ pobídl mě i s gestem ruky, kterým mi ukázal směrem za mou pravou rukou. Vystačila jsem si pouze s kývnutím hlavy a natěšeným úsměvem, protože jsem na tu zmrzlinu dostala vážně nepřekonatelnou chuť, kterou ve mně vyvolal Matteo pouhými dvěma větami. Nebo to byla spíš chuť přímo na něj, která se zamaskovala chutí na tu zmrzlinu.

Jakmile jsme dorazili ke stánku, přivítal nás tam velmi milý postarší pán, který nám ochotně poradil, kterou příchuť bychom měli vyzkoušet, z toho bohatého výběru asi patnácti druhů. A tak jsem si naporoučela do většího, sladkého kornoutu tři různé kopečky s příchutí mango, meloun a kiwi, zatímco Matteo si zvolil oříškovou, latté a jogurtovou. Nedal přitom jinak, než že za mě tu zmrzlinu velkoryse zaplatí, čemuž jsem se dvakrát pokusila zabránit, ale bez výsledku, takže jsem mu jen potěšeně poděkovala a zubila se na něj jak něčím po hlavě praštěná. 

„Tak ta melounová je vážně výborná,“ vychvalovala jsem ji, zatímco jsem si u toho labužnicky pomlaskávala.

„Nechci říkat, že jsem ti to říkal, ale...“ nechal větu vyznít do ztracena, protože její význam byl zcela jasný a tím důležitým tónem mě vzápětí rozesmál.

„Ale říkal jsi to,“ uznala jsem, jakmile jsem se trochu uklidnila, přičemž on se tak trochu pochechtával se mnou.

„Ta moje jogurtová je taky skvělá. Ochutnej ji, jestli chceš,“ nabídl mi bez zaváhání s očima pevně zakotvenýma na mém obličeji, které mě na kůži pálily daleko víc než to přímořské sluníčko. Úplně mě tím zas vykolejil, takže jsem na něj chvíli tupě zírala, načež mi tu zmrzlinu strčil rovnou pod nos, div mi ho nevymáchal v té zmrzlině. Trochu ztěžka jsem polkla, než jsem usoudila, že kolem toho nebudu dělat jakékoliv cavyky a prostě si ji od něj dám. U nás v Anglii by mi sotva někdo téměř cizí dal ochutnat, ale Italové byli prostě jiní, daleko otevřenější a srdečnější. 

„T-tak jo,“ vysoukala jsem ze sebe rozpačitě, načež jsem si velmi skromně lízla z vrchního kopečku, že jsem měla zmrzlinu sotva na špičku jazyka, což mi ale vůbec nevadilo, protože jsem se o to rychleji mohla stáhnout. Neušlo mi, že mě u toho po celou dobu intenzivně sledoval a sám se u toho tak potutelně culil, že mi tím pouze potvrzoval tu mou domněnku o tom, že mě vzal na zmrzlinu naprosto cíleně. Řekla bych, že si mě až moc všímal… „Hmm… heh, jo, je fakticky skvělá,“ zopakovala jsem jeho slova, jak mi opět mozek úplně vypověděl službu.

„Že jo? Je fakticky skvělá,“ zrekapituloval do třetice o něco tišším a hlubším hlasem a nespustil ze mě přitom oči ani na vteřinu, čímž mě zas a znovu dokonale rozhodil, jako již tradičně. Tohle jsem potřebovala rozdýchat, ale neměla jsem bohužel kdy a jak. 

„Ale moje je lepší,“ prohlásila jsem jaksi dětinsky, jak se mi nepodařilo vyplodit nic smysluplnějšího a vrhla jsem se raději na tu svou zmrzlinu, ale asi s příliš velkou vervou, protože mi najednou můj vychvalovaný kopeček vypadl z kornoutu ven a bohužel s sebou vzal i druhý kopeček přilepený hned pod ním. Jen jsem na to vyvalila konsternovaně oči, že se mi něco takového přihodilo zrovna teď a nevěděla jsem, jestli mám nadávat, smát se anebo brečet.

„No to snad neee!“ zaúpěla jsem bezradně a rozhodila jsem natolik prudce rukama, bohužel opětovně s takovou razancí, že mi z ní vypadl i ten poslední kopeček a kam jinam než na vedle stojícího Mattea. „No to snad ne!“ vyjekla jsem hlasitě paralyzovaná tím šokem, co se mi to zase pro jednou povedlo za nepřístojný kousek. Neodvažovala jsem se mu podívat do tváře, protože mi momentálně bylo tak strašně trapně a současně jsem byla naštvaná a zoufalá z té ironie osudu, která si se mnou drsně pohrávala v těch nejméně vhodných chvílích. Akorát jsem se dívala na to, jak se ta zmrzlina postupně do jeho trika vsakuje a rozpouští díky horku a sjíždí gravitaci dolů. Najednou se Matteo začal ale hrozně moc smát, na celé kolo kolem nás, až tím přilákal zvídavé pohledy ostatních kolemjdoucích, až se dokonce ohýbal v pase.

„S tebou je… fakt ú-úplně všechno… napro-naprostý zážitek,“ řehnil se mi i nadále úplně nezřízeně, ale stejně musel ten můj nejnovější trapas nějak důvtipně okomentovat.

„J-já se ti fakt moc omlouvám, Matteo. To jsem nechtěla,“ zadrmolila jsem zostuzeně a kajícně jsem na něj mrkala, zatímco on nad tím pouze lhostejně mával rukou, kterou si pak otřel zbytky mé zmrzliny, která už ho musela studit na té jeho úžasně opálené kůži.

„Neřeš to, Em,“ doporučil mi vlídně, abych si z toho vůbec nedělala těžkou hlavu, což se ale pochopitelně nedalo.

„Vidíš to aspoň, se ta zmrzlina vrátila zpátky k tobě, když sis nedal říct a musel jsi ji platit. Teď mě to ale mrzí o to víc, že skončila tak, jak skončila,“ plácala jsem zas jedno přes druhé, přičemž jsem do jednoho monologu stačila obsáhnout stížnost, výtku a také lítost nad tou škodou, kterou se mi povedlo napáchat. Pak jsem se podívala k nohám na ty dva rozteklé kopečky, z nich jsem stihla ochutnat pouze jeden a zničehonic mě kvůli tomu pohltil takový pocit ukřivdění a nespravedlnosti, že je ke mně život občas, nebo spíš dost často, takový krutý.

„Ale no tak, však o nic nejde. Vezmi si tu mou, hm?“ Trval na tom, abych svůj další trapas, o jehož pořadí jsem začala již ztrácet přehled, tolik neřešila, načež mi gentlemansky podal svůj kornout s takovým nadějeplným pohledem, který mi nedával jinou možnost, než ho pokorně přijmout.

„To n-nemůžu, Teo…“ pípla jsem udiveně, nad tím jeho hrdinským gestem, kdy mi pro zvednutí nálady chtěl poskytnout vlastní sladký mls a zjevně si hodlal prosadit neústupně, avšak ohleduplně svůj záměr. Povšimla jsem si, že když jsem ho oslovila tentokrát jinak, tak že u toho zpozorněl a velmi zvláštně se na mě u toho podíval. Nedokázala jsem z toho cokoliv rozluštit, ale věděla jsem, že jsem ho tím potěšila.

„Ty přímo musíš, Em. Já tuhle zmrzlinu měl asi tak tisíckrát, takže teď seš na řadě ty,“ argumentoval velmi obstojně a trochu s tou rukou zamával, protože už se mu zmrzka začala v tom horku rozpouštět, proto se v jeho očích objevila určitá naléhavost a ještě větší neoblomnost. „Dělej, ber, už taje,“ popohnal mě s důrazem, kdy zněl trochu jako ten asertivní šéf, proto jsem si od něj bez nějakých dalších řečí ten kornout převzala a naštěstí jsem příliš nepřemýšlela nad tím, že se u toho naše prsty dotkly, protože pak by dozajista skončil na zemi druhá nálož zmrzliny i s tím kornoutem. Bylo to téměř až elektrizující.

„Děkuju, Matteo… T-to je… Ty jsi… No prostě ti děkuju,“ nepodařilo se mi najít vhodná slova, a tak jsem dvakrát po sobě poděkovala a očkem jsem po něm šilhala, protože ta jeho štědrost mi již klasicky vháněla růž do tváří.

„No nemáš vůbec zač. Pro tvůj spokojený úsměv cokoliv,“ pronesl s brutální upřímností a očima bezpečně ukotvenýma na mém plaše vypadajícím obličeji. Regulérně se mi z toho zamotala hlava a nejraději bych si sedla na zadek, abych předešla tomu, že mi nohy zase vypnou, ale jen jsem se zadívala kamsi stranou a mohla se tak účinněji vrátit zpět do reality. A jak mám s tímhle potom naložit, co?


 Teo


 Zdá se, že chvíle s Emou jsou pro Mattea tak trochu adrenalin, na němž jsou někteří lidi v podstatě závislí. Má odvahu, ten kluk, když dobrovolně podstupuje to riziko, protože u Emy skutečně jeden neví, co zase vyvede. Ale to Matteovo gesto bylo sladký, co? Ještě víc, jak ta zmrzlina. No a příště už párty v klubu, kde se bude pít a jíst a taky tančit a všechno to bude mít nějaké svoje následky. :))

Moc a moc a moc všem vřele děkuji!


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 11. kapitola:

3. Sabienna přispěvatel
01.09.2020 [13:56]

SabiennaMay: Tak je daleko za velkou louží, takže přece jenom mimo je Emoticon nějaké telefonáty, videohovory, textovky nikdy nenahradí přítomnost toho daného člověka Emoticon kdyby ti dva spolu chodili krátce, taky to vypadá úplně jinak, ale po nějakých sedmi letech je mnohdy ten partner víc jako kamarád, chemie už taky tolik nefunguje jako na začátku a je to jedno s druhým, stereotyp atd Emoticon proto Emu natolik pohltila tahle nová zkušenost s Matteem, což vlastně nikdy s Willem pořádně nezažila.. ti dva byli kamarádi jako děti a nějak ten partnerský vztah mezi nimi vyplynul.. možná spíš s Eminy strany Emoticon Emoticon Ema je holt trochu tele, ale někomu to může být prostě sympatické Emoticon Emoticon

Flu: Vážně se za to nemusíš omlouvat, já to plně chápu Emoticon seš vážně dobrá, že si v tom blázinci najdeš čas ještě komentovat příhody jedné poťapané Irky Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon za to máš můj obdiv, fakt Emoticon snad se to u tebe brzy zase uklidní a budeš to mít pohodovější Emoticon Emoticon
Tyyyyjo, tak to netuším Emoticon asi snad jen v našich pošetilých fantaziích nebo v naivních romantických filmech a seriálech, které bohužel fakt s realitou nemají mnoho společného Emoticon Emoticon musíme si to vychutnat alespoň takhle a pak od svých nápadníků neočekávat tolik.. Emoticon
Je to znát? Emoticon To jsem celkem ráda, chtěla jsem tak trochu naťuknout ten rozdíl Emoticon v reálu netuším, jak to je.. nemám takové podrobné zkušenosti ani s Angličany, ani s Italoturky Emoticon Emoticon ale tak nějak si představuju, že to prostě je Emoticon
Will určitě dostane větší prostor, ale pak už to všechno nabere rychlé obrátky a větší spád, jak se víc projeví Emoticon Emoticon
Joo, má to být oddechovka, ale je dost možné, že se mi to zvrtne, protože léto je asi definitivně za námi a čeká nás deprésivní podzim, takže kdo ví Emoticon Emoticon
Mně je to jasné, tohle je jako telenovela fakt jakože doslova Emoticon Emoticon asi jsem vzala až příliš doslova tu předlohu, ale pokusím se s tím něco udělat, ačkoliv jsem teda už o jednou tolik kapitol napřed Emoticon ono to nabere obrátek, je to alespoň tak nějak v plánu Emoticon Emoticon

Strašně moc Vám děkuji, holky moje, jste zlaté Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Fluffy admin
28.08.2020 [16:50]

FluffyTrochu se zpožděním, mám toho teď fakt šíleně moc, tak se omlouvám předem i za budoucí prodlevy v komentování. Já vždycky v noci opravím kapitolu a pak už jsem tak unavená, že by tohle moje blábolení nedávalo smysl už vůbec. Emoticon Ale tak vzhůru k snad trochu smysluplným poznámkám! Emoticon
OMG.
To bylo tak sladký! Takový rande se zmrzlinou... fakt se roztejkám, jak je Matteo celej ťuťu. Emoticon Kde se takovej chlap dá sehnat, prosím tě? Emoticon Jeden by stačil, nepotřebuju jich plnej zástup. Emoticon Naproti tomu Will je správnej anglickej studenej čumák, co? Já teda nepochybuju, že prostě roli hrají i ty klasické kulturní rozdíly. Angličané proti Italům/Turkům jsou prostě jiní povahou a přístupem k životu. Tak trochu doufám, že tedy i Will ukáže své kouzlo a Em bude mít fakt těžký rozhodování, komu dá svoje srdce. Sice furt tvrdím, jak nechci drama, ale slintat nad oběma fešáky a sledovat, jak se moje sympatie tu přilévají k jednomu a tu ke druhému, mě bavilo už posledně. Emoticon Žeru ti to totiž i s navijákem. Emoticon Fakt absolutně zatím netuším, kam s touhle "telenovelou" (promiň mi ten výraz, já musela Emoticon ) míříš. Těším se moc! Emoticon

1. Maya666
24.08.2020 [10:29]

No koukám, že Will jde kompletně stranou a svým chováním tomu moc nepomáhá Emoticon zato Ema opět perlí na plné čáře Emoticon těším se na další Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!