OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 12. kapitola

29.08.2020 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 718×

Čekala jsem před svým hotelem na Enza, který mě měl vyzvednout. Společně jsme pak jeli do Matteova klubu, který se jmenoval Tiburon. Nevěděla jsem přesně, jestli je to klasický taneční klub, nebo je nějak speciálně zaměřený na nějaký konkrétní žánr, ale tak jako tak jsem zvolila jednoduchý outfit s bílým topem na špagetová ramínka do pasu a s krajkovou vsadkou kousek nad spodním lemem kolem dokola obvodu a k tomu jsem zvolila hořčicově žlutou sukni áčkového střihu kousek nad kolena. Tentokrát jsem si vzala bílé sandálky na sloupcovém podpatku, který bych svým tvarem i průměrnou výškou snad měla zvládnout ukočírovat. Přes rameno jsem si přehodila žlutou crossbody kabelku, do které jsem nasoukala to nejnutnější, a s jistým očekáváním a netrpělivostí jsem vyhlížela Enza. Po dvou minutách čekání přijel v taxi a vyrazili jsme dohromady vstříc firemní párty. Cesta nám zabrala asi dvacet minut, protože se ten Matteův podnik nacházel v úplně odlišné části města, v podstatě na druhé straně, kde se tomu říkalo Ponente. Na vstupních dveří klubu stála cedule s informací, že dnes večer je uvnitř soukromá akce a vedle postávali dva urostlí bodyguardi, kteří na to měli dohlédnout.

„Budeš mi dneska dělat garde, hm?“ požádal mě Enzo s teatrální důležitostí, přičemž několikrát rozverně zahýbal obočím a uctivě mi nabídl své mužské rámě, když jsme vystoupili z taxíku ven.

„Ale jistě, ráda,“ přijala jsem bez zaváhání a současně jsem přistoupila na tu jeho hru na jakousi italskou smetánku. Přitom on měl na sobě pestrobarevnou košili v havajském stylu, k tomu tmavé kalhoty po kotníky s puky a jako doplněk si je připnul kšandami, které měl ledabyle spadlé dolů z ramen. Slušelo mu to, o tom žádná, ale bylo to poněkud ztřeštěné…

„Těšíš se?“ vyptával se, jestli jsem byla taky tolik nedočkavá ohledně dnešního večera, protože on s sebou neustále tak podivně šil a oči mu svítily jako dvě žárovky.

„Na co bych se jako měla těšit? Takovéhle akce nenavštěvuju už dlouhá léta a ani mi to vlastně nechybělo,“ řekla jsem takovým lhostejným tónem, jak jsem se nechtěla podílet na tom jeho přehnaném nadšení, protože já jsem spíš opět byla nervózní z toho, že jsem měla potkat Mattea. A co poseru tentokrát…

„Jéžiši, ty mluvíš jak nějaká stará bába. Vy se s Williamem nechodíte občas někam bavit?“ divil se té mé značně cynické poznámce, ve které se mu povedlo si do mě velmi netaktně rýpnout, a proto jsem se na něj pouze kysele zašklebila. Navíc jsem ho plácla rukou přes hřbet té jeho, za kterou jsem v něm byla jinak zaháknutá. On se tomu akorát dětinsky řehnil, protože ho tyhle naše škádlivé rozbroje evidentně náramně bavily.

„Jasně, že jo, ale ne zrovna do klubu. Jsou i jiné typy zábavy, než někde trčet na baru a sledovat bandu podnapilých lidí, kteří si naivně myslí, že jsou králové a královny parketu,“ usadila jsem ho naprosto suverénně, načež se na mě kysele zašklebil zase on.

„A tak netěšíš se aspoň na někoho?“ rýpl si do mě s okatou narážkou, kterou směřoval pochopitelně na Mattea, zatímco do mě zlehka dloubl loktem, aby tomu dodal jisté provokativnosti. Strefování a utahování si ze mě se staly velmi rychle jeho oblíbenou činností, která tvořila značnou část naší konverzace a já se jí pokoušela jenom co nejvíc důvtipně bránit. Jasně že šlo jen o srandu, ačkoliv mě někdy celkem štvalo, jak narážel na toho Mattea…

„Doufám, že se tam opiješ a bude ti zítra pěkně zle!“ zasyčela jsem pomstychtivě a na další popichování jsme již neměli prostor, protože jsme vešli dovnitř podniku.

Přesto Enzo ještě zasyčel: „Já doufám, že tobě ne.“ Ale bylo mi jasné, že tím myslel pravý opak, jen to chtěl říct tak, aby se nade mě mohl povýšit. Mizera jeden… 

Následovně jsme prošli krátkou halou, která nás měla připravit na přítmí uvnitř samotného klubu, ve které již byla naprostá tma a osvětlovaly ji pouze neonová světla, kterým ještě pomáhala zrcadla na obou stranách stěn. Byl to takový typický styl v tomto prostředí a očekávala jsem, že to tak bude i ve zbytku klubu, což se mi záhy potvrdilo. V zadní části místnosti byl příjemně nasvícený bar, za nimž se pohybovaly tři barmanky ve stejnokroji a před kterým se nacházelo několik kulatých barových stolků na dlouhých nohách, které sloužily pro stojící návštěvníky. Napravo od baru a naproti dveřím, kterými jsme přišli, stálo pódium s DJským pultem, za kterým se pohyboval nějaký mladík tmavé pleti, protože v tom přítmí nebyl téměř vidět. A nalevo od dveří se nacházelo několik menších a větších boxů na sezení, které již okupovalo několik našich kolegů, ke kterým jsme se s Enzem následně přidali. Enzo se s nimi velmi rychle a snadno pustil do řeči, zatímco já jsem si nemohla pomoct a vyhlížela jsem Mattea, kdy se v tom svém klubu objeví, protože nás dosud nechával v napjaté nedočkavosti. Nebo spíš mě, protože jsem se nesmírně těšila, až ho zase uvidím…

O nějakých, nekonečných, dvacet minut později nás poctil svou oslnivou přítomností, kdy svou silnou mužskou aurou prozářil celý klub, nebo to tak bylo alespoň pro moje oči, které ho doteď netrpělivě vyhledávaly. Jakmile jsem ho spatřila, nějaké puberťácké reakce na sebe nenechaly dlouho čekat a protentokrát se mi značně orosilo čelo, ale zároveň mi po páteři přejel mráz, který vyústil až v kompletní husinu na každém milimetru mé kůže. Bez jakýchkoliv zábran jsem si ho prohlížela, když on o mém nestydatém zírání neměl ani ponětí, a v duchu jsem si říkala, jak je ten chlap prostě naprosto dokonalý, div mi nad ním neukápla slina. Matteo si na sebe navlíkl pouze obyčejné bílé triko, šedé sako s nějakými doplňky v army stylu, jako řetězy, odznáčky či nášivky, v čemž měl evidentně zálibu, stejně jako v masivních stříbrných prstenech a náramcích, které si ani dnes nezapomněl doma. K tomu si vzal tmavé seprané rifle a vyšší boty opět do army stylu, který k němu skvěle pasoval a náramně mu slušel. Najednou, ani jsem netušila jak, se naše zraky s Matteem střetly a já jsem se tak lekla, až to se mnou viditelně trhlo. I přes ten náš několik desítek dlouhý odstup jsem si všimla, jak se mu blýskly sněhově bílé zuby, když se nad tou mou zděšenou reakcí pobavil, načež mi zamával a já jeho posunkový pozdrav ihned napodobila. Pak si ale jeho pozornost ukradla nějaká dlouhonohá koza a v tu ránu jako bych pro něj přestala existovat. A to mě nakonec rozhodilo a frustovalo natolik, že jsem si s ostatními v boxu dala další rundu nějakých čirých panáků taky. A pak ještě jednu a ještě jednu, dokud jsem to na sobě nezačala pociťovat.

Neobvykle sebejistě, za což mohlo i to nepřiměřené množství alkoholu, jsem si to nakráčela rovnou k baru, kam mě Enzo se zbytkem vyslal objednat další kolo panáků a kde ještě pořád postával Matteo, jehož tady momentálně ta krasotinka, která jako by vypadla z obálky módního časopisu, zanechala stát úplně o samotě jako kůl v plotě. A takovou příležitost jsem si nemohla nechat ujít. Příležitost k tomu si do něj rýpnout, protože jsem měla opravdu nezkrotitelné nutkání to udělat a nulové zábrany k tomu to neudělat.

„Tak jak se bavíš, co? Doufám, že dobře, i když… no, vypadá to tak, že se bavíš dobře,“ vyblekotala jsem ze sebe, přičemž moje původní verze v hlavě zněla diametrálně odlišně. Asi bych si raději dalšího panáka neměla dávat. Matteo lehce pozvedl obočí a natočil se ke mně tak, že se loktem a bokem opřel o bar, na němž měl položenou skleničku s průzračnou tekutinou, jejíž původ se nedal jen tak určit.

„A to jsi poznala podle čeho, hm?“ podivil se mému neomylnému úsudku, který byl ovšem částečně pod vlivem zcela nepodložené a neoprávněné žárlivosti, kterou ve mně vyvolala ta slečna Bezchybná. Která by se k panu Dokonalému fakticky perfektně hodila. Ach jo, já to věděla, že on loví v úplně jiných vodách, než… Sakra, Emo! Vzpamatuj se, vždyť jsi stejně zasnoubená!

„Něco takového ženská bezpečně pozná, to si teda piš,“ ubezpečila jsem ho bez nějakého konkrétního příkladu, jelikož jsem se do toho nechtěla nějak zamotávat a takhle to hlavně pořád vypadalo, že jsem si tím vážně jistá.

„To byla Alessia...“

„Mně přece nemusíš vysvětlovat, kdo ta ženština byla… Nic mi po tom ostatně není,“ skočila jsem mu neurvale a rázně do řeči, abych zabránila tomu, že se o té modelce dozvím věci, které vědět vlastně vůbec nemusím. Hm, Alessia, to je tak pěkné jméno.. To k slečně Bezchybné skvěle pasuje. Za to moje jméno, Emilia... To je jak pro starou babičku, jejíž oblíbeným koníčkem je sezení v houpacím křesle a pletení svetrů, ponožek a šál anebo sledování jihoamerických telenovel. Mamka mi tehdy prostě nemohla vybrat modernější jméno… Tohle jí teda nezapomenu.

„Pak není zapotřebí ten tvůj kyselý obličej,“ podotkl s okázalým pobavením a taktéž i s určitou výtkou, která mě píchla stejně jako vosí žihadlo. Přesto se na mě mile usmíval a oči mu jenom šibalsky jiskřily.

„Kysele se teda určitě netvářím. Já se totiž náhodou taky dobře bavím s Enzem a s ostatníma,“ zmínila jsem se zcela nekompromisním tónem hlasu a docela příkře jsem se na něj podívala, aby se o tom neopovažoval ani na sekundu snad pochybovat. Evidentně jsem ho ale zaujala tím, když jsem vyřkla Enzovo jméno, na jehož popud se tak zvláštně podmračil a možná jsem u něj zpozorovala jakýsi náznak nelibosti až odporu. Zahrála jsem na tu správnou strunu…

„Tak bavíš, heh… A proto to říkáš takovým pasivně agresivním tónem, jo?“ strefil se do mě podruhé, ale teď už bez té hravé provokace, nýbrž spíš s takovým věcným konstatováním, které mě celkem překvapila. Ta jeho pozitivní aura se najednou změnila v takovou odměřenou, která mi byla strašně nepříjemná, ale z toho zaskočení jsem najednou netušila, jak si s tím poradit, aby se na mě zase hezky usmíval a mohla jsem mít opět pocit, že je vše tak, jak má být. On se během té tíživé chvíle ticha napil ze své skleničky a pátravým pohledem si zmapoval prostor klubu.

„No a... tak ta Alessia…? To je tvoje známá, kamarádka, přítelkyně nebó...?“ plácla jsem první blbost, která mně přešla přes mysl, což by se přesně dalo nazvat tím pomyslným záchranným stéblem. Ale na druhou stranu to mohlo působit, že to s tou nohatou kozou beru s ledabylým nadhledem, jenže to bych do svého hlasu asi nesměla promítnout tu zvědavost a také nenadálou nejistotu. 

„Alessia?“ zopakoval to vznosné jméno s mírným konsternováním, že ho slyšel právě z mých úst, když jsem napoprvé konverzaci ohledně ní naprosto sestřelila. „Tak to je, prosím, naše budoucí klientka. Je to majitelka firmy na parfémy, kterým uděláme skvělou reklamu, alespoň jak doufám,“ poskytl mi plnohodnotné informace ohledně té krasavice, zatímco se pořád tvářil poněkud rezervovaně. Oči mu ale zase o něco ožily, když nejspíš on vychytrale zahrál na strunu naopak mně.

„Ahaa, takže reklamu. Ehm, no… Jo, určitě to zvládneme. Parfémy jsou vděčné téma,“ zhodnotila jsem z našeho profesionálního hlediska, ale víceméně nezúčastněně, protože jsem měla opět co dělat s tím, že jsem se cítila nezměrně trapně.

„Víš, co bych ale vážně považoval za zábavu?“ Krátce se dramaticky odmlčel a několikrát u toho zahýbal obočím nahoru a dolů, aby mě tím jaksi navnadil, což mu i vyšlo. „Kdybychom si šli společně zatancovat,“ prozradil mi takovým stylem, jako by to bylo nějaké tajemství, protože se ke mně přitom lehce naklonil, aby byl blíž mému uchu. Úplně jsem u toho strnula a jen jsem plnými doušky vdechovala tu jeho omamnou vůni, která mě paralyzovala natolik, že jsem měla nutkání mu to ihned bezmyšlenkovitě odkývat.

„Myslíš, jako že u toho provedu zas nějakou kravinu, co?“ uhodila jsem na něj celkem zhurta s nepatrným podezřením, když mě trochu popudil tím, jak ode mě zjevně čekal další trapas, které se v jeho společnosti stávaly víceméně již pravidlou součástí interkace a on si to velmi dobře uvědomoval. Ten mě musí mít za úplného debila a nejspíš ze mě má beztak jen srandu, ne?

„To jsi řekla ty, Emo. Každopádně s tímhle negativistickým přístupem je jasné, že se ti nějaký další takový trapas přihodí, protože to už předem očekáváš. Říká se tomu zákon gravitace, vygoogluj si to,“ poradil mi, což ještě stvrdil tím, když si to sám několikrát odkýval hlavou, že to považuje za zajímavý postřeh a že bych si o tom měla něco víc nastudovat, abych nejspíš změnila svůj úhel pohledu.

„Zákon gravitace? Já myslela, že to je o tom, když ti spadne chleba namazanou stranou na zem nebo až budu stará, tak že mi moje …“ zasekla jsem se, když mě zrovna válcovaly myšlenky na seniory, ale naštěstí jsem se kupodivu včas zarazila, než jsem tu naprosto nevhodnou hloupost vyslovila nahlas. „Prostě tak,“ ukončila jsem oficiálně svůj monolog a zakoulela jsem úlevně očima, že jsem byla i v té lehké podnapilosti stále docela uvědomělá.

„To s tím chlebem je fyzikální zákon, zatímco tohle je jeden z několika vesmírných zákonů. Něco málo jsem se o tom dozvěděl, když jsem žil v Indii,“ objasnil mi docela shovívavě, co tím myslel, čímž poukázal na moje vědomostní nedostatky, které bych tedy považovala jenom pro ty zasvěcené a současně se i nenápadně pochlubil svou návštěvou Asie. Fakt bych neřekla, že on bude mít přehled zrovna v takovýhle věcech, ale ta Indie mi k němu rozhodně šla... 

„Jako ten zákon schválnosti? No tak přesně ten u mě funguje naprosto spolehlivě,“ okomentovala jsem to značně ironicky, protože mi taky nic jiného nezbývalo, když už jsem si takhle nešikovně naběhla, ale jeho to nefalšovaně rozesmálo, z čehož jsem se okamžitě uvnitř rozplývala jako ta rozehřátá čokoláda, které se do mě přelévala z jeho uhrančivých očí. Navenek jsem se taktéž usmívala jako to pako, kterému chybělo nebo možná přebývalo v hlavě jedno kolečko, které mělo přímou souvislost právě s Matteem.

„Ten ale zase patří mezi Murphyho zákony… Že ty ale skvěle umíš odvádět pozornost, poslyš, Em,“ uvědomil si pojednou, načež se mě jal prohlížet jako nějaký záludný hlavolam, jemuž chtěl mermomocí přijít na kloub. „Takže jak? Riskneš se mnou další šanci k tomu, že provedeš nějakou kravinu?“ přeptal se mě znovu, jestli přijmu jeho nabídku k tanci, a podíval se na mě takovým pohledem, kterému se skutečně nedalo jakkoliv vzdorovat. Já jsem tak marná…

„Spíš jestli to se mnou riskneš ty,“ opáčila jsem pohotově a především varovně, aby se plně dovtípil, že ta šance, že si nějakou tu ostudu utrhne se mnou, je vyšší než vysoká, čímž se mi opětovně povedlo mu na tváři vykouzlit ten okouzlující úsměv, ze kterého mi slábla kolena.

„Jasně, a moc rád,“ vystřelil ze sebe bez zaváhání a zatvářil se natolik rezolutně, že tím dodal odvahy i mně, takže když ke mně vztáhl svou otevřenou dlaň, ani já jsem neváhala a chytila se ho, abych se po jeho boku přemístila rovnou doprostřed parketu.

„Jen na vlastní nebezpečí, ano? Abych byla z obliga,“ sykla jsem k němu jako takový poslední pokus, kdyby si to přeci jenom nechtěl ještě rozmyslet, což jen přešel s takovým lehkovážným úsměškem a ukázal na toho DJ, který ihned změnil hudbu ze svižnější, taneční na pomalou, ideální k ploužení, načež mi vzápětí jeho velké, teplé dlaně přistály na bocích. Jaksi váhavě jsem mu položila ruce na ta jeho široká ramena, která se mu do toho saka sotva vešla.

„Nebezpečí pro mě znamená výzvu a já výzvy doopravdy zbožňuju,“ pronesl polohlasem a značně zastřeně, že jsem ihned pochopila ten skrytý význam, který mi vehnal červeň do tváří. Kdyby ten jeho melodický hlas nestačil, tak se na mě ještě zpříma, dlouze podíval, načež jsem se v těch dvou podmanivých korálcích naprosto ztratila. Zas mě jednou jimi dočista lapil a já se od nich sama jen svou vůlí nedovedla odtrhnout. Tak návykové... 

„Ne že by mě to nenapadlo, když jsi takový zběhlý světák,“ podělila jsem se s ním o svůj logický úsudek, ale nevyvarovala jsem se komickému přednesu, který u něj vyvolal střídmý, lehký smích.

„Mimochodem,… Vážně moc ti to takhle sluší, Em,“ vysmekl mi obdivně kompliment, zatímco jsme se s lehkostí pohupovali po parketu. Tou všímavou poklonou mi na rtech vykouzlil široký úsměv, protože něco takového žena vždy slyší velmi ráda. Zejména když se vystrojí kvůli někomu jinému, že…

„Takhle? Jak takhle?“ šťourala jsem se zvědavě v té jeho lichotce, ve které mě to jedno slovíčko docela upoutalo.

„No…  asi tak, že v jednoduchosti je prostě krása,“ upřesnil svůj výrok, kterým mi chtěl udělat radost, a také že udělal, ale v tom drobném ethanolovém opojení jsem si všímala i toho, co bych asi jinak taktně přešla. Znovu jsem se na něj zeširoka usmála, protože tohle jeho přirovnání mě nefalšovaně potěšilo. A především to, že to on uměl ocenit. Nikdy jsem nebyla ten typ holky, která by se nějak nápadně, vyzývavě oblékala, abych tím na sebe strhávala pozornost. To jsem považovala za laciné a prvoplánové, ačkoliv bych si to díky své opravdu hodně hubené postavě mohla dovolit. Na výšce jsem obdržela několik nabídek, abych se vydala na dráhu modelky, ale ani ve svých představách jsem se v téhle roli nikdy neviděla.

„Když to jinak se mnou není jednoduché, tak alespoň něco na mně je,“ utahovala jsem si sama ze sebe, ale to už jsem podle něj asi přeháněla, protože se viditelně podmračil a zatřepal nesouhlasně hlavou.

„Ne, to ne… S tebou je to prostě jen… jiný. A to se mi právě tak líbí,“ přiznal na rovinu a ty tmavě hnědé oči mu u toho jenom žhnuly. Přestože jsem znovu nabírala ruměnec a bylo mi to nesmírně trapné, stejně jsem se nedovedla podívat někam jinam, jak mě těmi kukadly spolehlivě zajal a vyloženě mě jimi fascinoval. Bylo to tak moc prosté se v nich ztratit, ale zároveň absolutně nevhodné. I tak jsem na něj zmámeně zírala, neschopna jakékoliv reakce, což mu zjevně nikterak nevadilo, protože si mě mohl nerušeně prohlížet a užívat si tuhle jedinečnou chvíli. Také já jsem se konečně mohla zaměřit na věci, které jsem během konverzace nestíhala vnímat. Třeba jako to, že jsem doslova cítila to sálající teplo z jeho vypracovaného těla, které se mě opatrně dotýkalo takovým způsobem, až mě z toho lehce šimralo v podbřišku. Hudební sluch evidentně nepostrádal, protože se hýbal přesně do rytmu prvních tónů taktu, takže v jiných tancích by určitě zvládl s přehledem vést. Vnímala jsem, jak mě svýma rukama pevně držel kolem pasu a prsty měl mírně roztažené, přičemž palcem na pravé ruce mě opatrně hladil po kůži, kde si pro něj našel místo přesně mezi sukní a halenkou. Ten jeho dotek mě na pokožce tak zvláštně elektricky mravenčil, ale bylo mi to vážně příjemné. Jeho dech mě sotva postřehnutelně ovíval v obličeji, ale i tak to byl nepopiratelný důkaz toho, jak velmi blízko u mě se nacházel. Stačil už jen malý kousíček k jeho vyzývavým rtům, které jsem tak proklatě moc toužila ochutnat…

Svět kolem mě jako by najednou neexistoval. Proměnil se v jakousi pestrobarevnou mlhu, za kterou jsem nikoho dalšího nemohla vidět. Přesto jsem podvědomě cítila, že celý prostor jako by se soustředil jen na nás. Pro mě ale tenhle moment naprosto pohltil Matteo. Teď šlo jenom o mě a o něj. O nás dva. O ten náš společný tanec. O jeho fascinovaný pohled, který patřil jenom mně. O jeho oči, ve kterých se daly vyčíst úžas i zalíbení. O jeho sladký úsměv, který uměl pohladit po duši. Totálně jsem se toho nemohla nabažit… Přála jsem si, aby tahle chvíle nikdy neskončila…

„Máš tak hezký úsměv, Teo. Měl by ses smát častěji,“ vydechla jsem užasle, když vtom, jak moje uši zaslechly, co ze mě zas vypadlo, úplně jsem zkoprněla, zatímco on nepatrně zaskočeně zamrkal svými předlouhými řasami.

„Teo?“ zopakoval to mé oslovení, které mi na jazyk přišlo úplně náhodně, načež se tak neodolatelně usmál, čímž mi definitivně potvrdil, abych ho takhle oslovovala mnohem víc. A tak jsem se opětovně vrátila nohama na zem, a když jsem se kontrolně rozhlédla kolem sebe, uviděla jsem Enza, jak na nás dva vyjeveně civí a zbytek lidí kolem něj zase značně podezřívavě či popudlivě. Došlo mi, že jsme aktuálně středem pozornosti my dva, protože holt Matteo byl natolik charismatický, že se o něj kdekdo zajímal. No a taky jsme si vybrali přímo střed parketu, takže se nedalo ničemu divit. Zejména mi ale docvaklo to, že Enzo věděl o mém snoubenci, což mi způsobilo menší srdeční kolaps, když tu takhle nerušeně přihlížel tomu našemu zakoukanému tanečku. Kruci, že já jsem alespoň v tomhle nemlčela! Pak by bylo úplně jedno, že s ním tancuju... 

„Tohle nebyl dobrý nápad,“ vypadlo ze mě vyčítavě, což patřilo především mně, ale to Matteo vědět nemohl, proto na mě zmateně pohlédl a velmi rozpačitě u toho pomrkával.

„Co tím myslíš?“ vyzval mě, abych se s ním podělila o svoje myšlenky, s čímž jsem většinou neměla problém, ale protentokrát jsem už nic víc nechtěla probírat. Matteo nic nechápal, ale byl evidentně řádně znepokojen tím, jak jsem takhle zničehonic otočila svoje chování. Ne že by to u mě bylo snad něco neobvyklého… Jeho dosud rozzářený obličej zmizel stejně rychle, jako když slunce překryjí černé mraky a na čele se mu objevilo celé vlnobití hlubokých vrásek. Přitom mě o něco pevněji zachytil v pase, jak mě tím chtěl asi podvědomě přimět k bezprostřední odpovědi. Já jsem ale vahou svého těla tlačila spíše proti němu, jelikož jsem okusila nezvladatelné nutkání odsud zmizet.

„No tohle! Tohle všechno... Nezlob se, ale… raději mě omluv, prosím,“ vychrlila jsem ze sebe v záchvatu paniky, jak na mě dolehlo to vědomí neúprosné reality. Na nějakou jeho reakci jsem ani nečekala, obratně jsem se mu vyvlékla a raději jsem pospíchala na dámské toalety, abych se tam mohla trochu uklidnit. A Mattea jsem tam na parketě nechala tentokrát já stát jako ten kůl v plotě, zcela vyvedeného z míry, přestože naše písnička ještě neskončila. Takhle to prostě nejde. Něco takového nemůžu! Musím se od Mattea držet dál… Sice netuším, jak to udělám, když je to můj šéf, ale nějak si s tím musím poradit! Na tohle nervy prostě nemám...

 Ema už tu jejich idylku zase kazí, ale musí se jí nechat, že to myslí jedině dobře. Možná ani ne tak kvůli jejímu vztahu s Willem, ale kvůli ní samotné, protože ona velmi dobře ví, co doopravdy chce. :)) Co myslíte, jak na tohle zareaguje Matteo? Zpracuje to tak jako doposud všechno, co Ema vyvedla, anebo se toho do pohárku trpělivosti už víc nevejde? 

Příště si přečtete dohru tohohle nevinného tanečku a ano, Ema bude zase perlit. :D Jak jinak.

Moc a moc a moc Všem vytrvalým čtenářům ze srdce děkuji! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 12. kapitola: