OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na pokraji sil - 11. část

14.07.2015 (14:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 928×

Alicia hodně přemýšlela o tom, co jsem jí v posledních dnech řekla. Chtěla to nějak napravit. Bylo až neuvěřitelné, jak mě obskakovala a ptala se na věci, které ji dřív vůbec nezajímaly.

A pořád se mnou chtěla chodit. Dokázala za sen vymyslet pět různých plánů a ke všem mě přemlouvat. Stejně jako teď.

Byly jsme ve městě, zašly jsme do kavárny. Teď chtěla jít do nákupního centra. Holkám by se mělo zavést nakupování jako sport.

„Nechci.“

„No tak, Christine! To tě mám zase přemlouvat?“

„Nechci,“ řeknu znovu. Co je na tomhle slově tak nepochopitelného? Říkám ho přeci jasně.

„Christine…“

Alicia se snaží, ale je jí to málo platný. Dívá se na mě svým typickým smutným výrazem, ramena svěšená dolů. Psí oči na mě tentokrát nezaberou. Zakroutím nesouhlasně hlavou.

„Pojď, prosím!“

Vezme mě za ruku a chce mě tam dotáhnout fyzickou silou. Drží mě za zápěstí a mě to zabolí.

„Au!“

Instinkty jsou rychlejší a silnější než mé myšlení. Vyjeknu a ani si neuvědomím, že bych neměla. Neměla, protože o mých ranách nesmí nikdo vědět.

„Co je?“ Alicia se lekla a pustila mě. Teď se na mě zmateně dívala. Určitě se cítí ublížená, že se k ní tak chovám.

Co budu dělat teď? Co? Co? Alicia to chce určitě vysvětlit, co jí mám říct?

„Chceš mi ukroutit ruku?“ Je to ubohé, říct tohle, ale nic lepšího mě nenapadlo.

Stáhla jsem si opatrně rukáv dolů, co nejvíc to šlo.

„To tě nemohlo bolet, tak moc silně jsem ti tu ruku nestiskla.“

„To je jedno.“

„Christine?“

Její tázavý výraz mi říkal, že určitě něco tuší. Ona to tuší. Moje zápěstí, moje jizva po žiletce, moje…

„Nech mě!“ Otočím se a zamířím k autobusové zastávce. Dobře, opravím své nesprávné vyjádření - ve skutečnosti zbaběle utíkám od Alicie.

„Christine!“

„Dej mi pokoj!“ řeknu důrazněji a zrychlím krok.

Sakra! Tohle se nemělo stát! Tohle je ještě horší, než ta věc s Mary.

Alicia nebyla výkvět inteligence, ale určitě nebyla hloupá. Určitě ví, že jedna a jedna jsou dvě. A když si dá dohromady moje zápěstí a to divné chování, může si vytvořit několik teorií.

Následující den jsem šla do školy s tím, že se musím omluvit. Kdybych nic neřekla, vzbudilo by to ještě větší podezření. Když se omluvím, možná to Aliciu uklidní a nebude o tom incidentu přemýšlet.

Dneska jsem přišla do třídy jako jedna z posledních, i když to obyčejně bývá naopak. Skoro všichni už sedí na svých místech, i Alicia. Sednu si do lavice a ještě než vytáhnu učení, otočím se k ní.

„Můžu s tebou o něčem mluvit?“ zeptám se.

Alicia přikývne.

„Omlouvám se za ten včerejšek. Nevím, co to do mě vjelo. Mrzí mě to.“

Alicia mě chvíli mlčky pozoruje. Snažím se tvářit tak, že mě to hrozně mrzí.

„Omluva se přijímá,“ řekne a pousměje se.

Je dneska nezvykle zticha. Určitě něco tuší. Je jen otázkou času, kdy se začne ptát.

Přečkáme hodinu angličtiny, pak se přesouváme do jiné třídy na biologii. Sedneme si s Aliciou na naše místo. Učebna biologie je hrozná. Je orientovaná na jih, takže tam pořád praží slunce a je tam hrozné horko. Úplně přirozeně si povytáhnu rukávy svetru.

Otevřu sešit a jdu si projít látku, kterou bude zkoušet, protože jsem se na ni vůbec nepodívala.

„Co to je?“ zeptá se náhle Alicia.

Podívám se na ni a zjistím, že sleduje moje odhalená zápěstí. Dneska jsem si zapomněla vzít náramky.

„Nic,“ odpovím okamžitě a stáhnu si rukáv dolů.

„Připadá ti to jako nic?“

Připadá mi, jako kdybych spolkla jazyk. V hlavě nedokážu vymyslet větu.

„Christine!“

„Nechci se o tom bavit.“

„Ale já jo!“

Vezme mě za ruku a vytáhne svetr. Chvíli se zarazí - nesnáší pohled na krev, třebaže zaschlou. Pak jizvy znovu zakryje.

„Jak dlouho?“ zeptá se.

„Alicio, přestaň.“

Vytrhnu se jí a sklízím si věci ze stolu.

„Co to děláš?“

„Jdu pryč,“ odpovím.

„Pryč? Vždyť za chvíli začne hodina! Chceš jít za školu?“

U šprta, jako jsem já, je to překvapivé, že jo? Chtěla jsem jí to vmést do tváře, ale pak jsem si to rozmyslela.

„Všechno je jednou poprvé.“

Seberu knihu a sešit, ze země zvednu batoh. Vycházím ze třídy, neohlédnu se za udivenými tvářemi spolužáků.

Potkám učitele? No a? Ani mě nepoznají, tak co? Ještě si můžu shrnout vlasy do obličeje, aby mě nepoznali. Hm, raději ne. Mohla bych se rozsekat na těch příšerných schodech, když nevidím na cestu.

Jdu ke skříňkám. Nechápu, proč jsem to neudělala dřív. Z toho, že půjdu za školu, nemůžu mít žádný problém - já ne. Omluvenky si píšu sama už dávno, a moje máma? Vyprávím o ní dost.

Tak si to přiznej. Nikdo tě nemá rád. Dneska jsi dostala potvrzení.

Sedím doma za stolem a dívám se na svou večeři. Nejím, jen přemýšlím.

Je to zlé. To se mi honí hlavou od doby, co Alicia viděla má pořezaná zápěstí. Vyhýbala jsem se jí, bála jsem se toho, o čem by se mnou mohla chtít mluvit.

Ostatní se mnou chtěli mluvit až moc. Posílali mě pomalu na dno… Krůček po krůčku mě vedli po schodech do pekla.

Naoko spolu všichni vycházíme, a doopravdy? Doopravdy jsme jen parta lidí, kteří nenávidí šprtku Christine.

Nechceme mezi námi tu Christine s tím příšerným akné, nemožnými vlasy. Vůbec mezi nás nezapadá, nemáme se s ní o čem bavit (kdybychom si jí vůbec někdy všimli a začali se s ní o tom bavit). Christině je prostě jen odpad. Prase na porážku, které brzy dostaneme na kolena. Ona už to ví také, však si sama zkouší, jaké to je, když jí teče červená. Myslí si, že je zajímavá, ale je nula!

A teď poznatky z matematiky. Nulou se nedá dělit, takže naší skupinku určitě nerozdělí a nedostane nikoho na svou stranu. Nula musí zůstat nulou. Nula na druhou je pořád nula. I když se bude snažit vylepšit se, k ničemu jí to nepomůže. Taková jsem já - Christine.

17. března 2015

Alicia objevila moje jizvy na zápěstí. Takže to, že se řežu, už není tajemství.

Těžko říct, co všechno jí došlo a jestli vůbec dospěla ke správným závěrům. Zajímá ji to vůbec? Jsem asi tak zajímavá, jako zámková dlažba.

Přemýšlím - kdybych se zabila, zajímal by se o to někdo? Napadlo by ty chytré hlavy z mé třídy, že to bylo částečně způsobené jejich psychickým deptáním? Cítili by pocit viny? Chyběla bych jim? Nebo alespoň moje úkoly, rady a doučování zadarmo?

To si fandím. Neudělalo by to s nimi nic. A nejhorší je, že s mojí mámou taky ne.

Dneska večer jsem se o tom přesvědčila. Schválně jsem při večeři nastavovala zápěstí, aby si všimla toho, co dělám svému tělu. Nic neřekla.

Dopadnu jako Rebecca. Mrtvá a zapomenutá. Nepodstatná.

Jdu do školy a jako obvykle poslouchám písničky. Dneska mám ještě pesimističtější náladu, než kdy jindy. Poslouchám text písně a zamýšlím se nad ním.

You'll never find another way to be.

You'll never change the way to live your life.

Asi na těch slovech něco bylo. Něco smutného, ale pravdivého. Něco, co se nedalo popřít.

Může člověk žít jen svůj život? Pořád vás někdo ovlivňuje, takže čistě jen svůj život nemůžete žít. Neřídíte to, co se děje kolem vás. Jen reagujete na události. To je celý váš život.

Ani se Rebecce nedivím, že už tu nechtěla být. Já už taky moc nechci. Zdá se mi, že jen čekám na finální ránu, na něco, co mě vážně dorazí, že už si nebudu vážit ani lidského života.

Erik říkal, že na mě bude čekat před školou. Doufala jsem, že svoje slovo dodrží. Mám školu na dohled, ale zatím ho nevidím. Je tam příliš mnoho lidí. Na parkovišti už stojí jeho motorka. Takže tu určitě je. Přidám do kroku.

Pak ho spatřím. Stojí před školou s Evelyn. Povídají si. Jen si povídají. To nic není. Chodili spolu, určitě si mají co říct.

Přijdu tam a oba je pozdravím. Budu slušná. To je myslím, dobrý plán.

Visím na nich očima. Udělám pár kroků. Jen pár.

Než uvidím, jak se políbí.

Zastavím se.

Políbili se!

Připadala jsem si, jako kdyby bouchla vedle mě bomba a já jsem ohluchla. Neslyšela jsem. Nevnímala jsem.

Byl ode mě asi deset metrů a stejně mi na tu dálku dokázal vytrhnout srdce z hrudi.

Vzal Evelyn kolem pasu a odešel s ní do školy. Proč by na mě měl čekat?

Odejdu stranou, abych nebránila ostatním v chůzi. Sednu si na lavičku.

Neměla jsi věřit, ty huso hloupá. Už od toho polibku mi mělo být jasné, že to takhle dopadne. Přece mi řekl, že neví, jestli chce mě, nebo Evelyn. Už si asi vybral. Nebo nevybral? Jen zkouší, s kterou mu bude líp? To nezvládnu. Nechci to zvládat. Musí vědět, jestli chce mě, nebo Evelyn. A jestli to neví, tak ať mi neplete hlavu. Ať mi nebere srdce. Ať mě nechá na pokoji.

Slyším školní zazvonění. A já nesedím v lavici. Nepůjdu tam.

Nádvoří před školou se vylidnilo a mě zase přemohla lítost. Brečela jsem, hlasitě jsem vzlykala.

Uslyším známé bouchnutí školních dveří. Pootočím hlavu.

Podívejme! Erik mě hledá? Uvědomil si, že na něco zapomněl? Respektive na někoho? Ale co to melu, já jsem jen něco.

Jde ke mně. Neotírám si slzy. Jen čekám.

Posadí se na lavičku vedle mě.

„Ahoj, Christine, já… Ty brečíš?“

„Ne, jen mi prší z očí,“ odseknu. „Co potřebuješ?“

„Chtěl jsem ti jen říct-“

„Fajn!“

„Co fajn? Vždyť…“

„Já tě už nechci poslouchat, nemá to smysl.“

Nechápavě na mě zíral.

„Dobře, tak já ti to upřesním. Já se nikdy nezměním. Nikdy nebudu oblíbená, atraktivní, ideální. To vím.“ Zhluboka se nadechnu. „Ale ty se taky nezměníš. Říkáš, že nevíš, jestli chceš mě, nebo Evelyn, ale někde hluboko to víš. Ta tvoje část, která jí propadá, to ví.“

„Co to říkáš?“

„Pravdu. Aby bylo mezi námi jasno.“

„Ale já…“

Natahuje se po mně, chce mě vzít do náruče. Zvednu se z lavičky.

„Už za mnou nechoď. Nech mě na pokoji, tak to bude nejlepší.“

Postaví se proti mně. „Nejlepší? Já tě-“

„Neříkej to,“ přeruším ho. „Neříkej mi, že mě máš rád.“

Odmlčím se a otřu si slzy z tváří.

„Já jsem vás viděla. Evelyn je ta, kterou doopravdy miluješ. Já to chápu, nebráním vám. Jen mě, prosím, ušetři vysvětlování a omluv.“

Erik mě vezme za paže a chce si mě přitáhnout k sobě.

„Pusť mě.“

Ustoupím o krok dozadu a uniknu mu.

„Nech mě jít.“

Dívá se na mě a vidí moje slzy. Ví, že mě má nechat jít.

Otočím se a odcházím od školy.

Jdu domů. Nedívám se kolem. Sleduji jen svoje staré kecky, jak kráčejí po chodníku.

Nikdo tě nechce. Nikdo tě nemá rád. Nikdo tě nechce. Nikdo tě nemá rád… Nikdo tě nechce. Nikdo tě nemá rád…

Nevím, kde se vzal ten vnitřní hlas, který se mi vysmíval. Bylo mi do pláče, ale nedokázala jsem víc brečet, Chtěla jsem řvát, ale zdálo se mi, že jsem ztratila hlas. Chtěla jsem nebýt, ale v tuhle chvíli se mi zdálo nemožné umřít.

Nevím, jestli jsem věřila tomu, že s Erikem to bude jiné. Asi jsem myslela, že budu žít pro něj. Ale Rebecca měla pravdu. Ranil mě. Tak moc mě ranil, že to beru jako poslední ránu.

Všechno se zhroutilo. Spadlo to jako domeček z karet.

Byla jsem u našeho domu.

Tenhle dům také spadne, až tu nebudu.

Šla jsem dovnitř. Nic jsem neodkládala v předsíni. Šla jsem rovnou do patra. Ve svém pokoji jsem odložila batoh a bundu. Vzala jsem si deník s propiskou a přemístila jsem se do koupelny.

Sedla jsem si na zem a přemýšlela, co napíšu. Než jsem však začala vymýšlet, sáhla jsem do skříňky a vytáhla žiletku.

Uvědomila jsem si, že jakkoli se budu přetvařovat, lidi mě nikdy nepřijmou. Žijí si ve svých teoriích a nesnaží se člověka poznat, nesnaží se mu porozumět. Budou mě brát takovou, za jakou mě považují, a neuvidí změny.

Erik Wright. Že mě Erik miluje? To jsem si nalhávala, dlouho jsem si to nalhávala a sama sobě jsem věřila. Teď je už konec. Nechci ho. On má v hlavě jen Evelyn, a tak to musí zůstat. Tak to vždycky je. Já vím, že ve filmech si princové přijdou pro šedé myšky, ale v reálu ty myšky skončí samy nebo s obtloustlým vysokoškolákem, který má větší prsa než ony samotné. Taková je realita.

Nenapravím svou matku. Pořád bude pít. Začne brát drogy a bude se to zhoršovat. Skončí na ulici a ani já už nebudu mít sílu a prostředky na to, abych se o ni postarala. A těžko říct, jestli mě miluje, už si ani nepamatuji, kdy mi projevila lásku. Opravdovou mateřskou lásku. Bylo to dávno… Asi ještě v době, kdy nepila.

A já?

Na jednu stranu jsem se stala silnou. Chtěla jsem být silná a ukázat všem, co ve mně je. Možná to byl jen poslední záchvěv před tímhle. Před totálním zhroucením.

Snažila jsem se být jako oni. Snažila jsem se být silná, nezávislá, rozhodná holka, která má všechno na háku. Stoupala jsem vzhůru, abych rychle spadla dolů a pořádně si rozmlátila hubu.

Už není nic, o čem bych psala. Jen by se to opakovalo. Opilá matka, rozřezaná zápěstí, záchvaty úzkosti, pláče nebo vzteku, lidé, kteří mě nenávidí, kluk, který se nemůže rozhodnout, jestli mě chce, nebo ne…

Jsem silný člověk - moje lidská schránka je silná. Jsem zjizvená, přesto žiju. Ale moje bytí, moje pravé já se třese jako malý přešlechtěný pes. Moje pravé já je slabé.

I kdybych chtěla, nezmůžu nic se svým životem. Všechno zůstane stejné.

You'll never find another way to be.

Nikdy nenajdeš jinou cestu jak žít.

You'll never change the way to live your life.

Nikdy nezměníš způsob svého bytí.

Ta písnička byla jako předzvěst toho, co se dneska stane.

Zbývá jen napsat poslední zápis

Žádný dopis na rozloučenou. Jen poslední zápis do deníku. Stručný, ale jasný. Neumím psát básně, které psala Rebecca. Ale i kdybych uměla, nedokázala bych se vyjádřit.

19. března 2015

Omlouvám se.

Omlouvám se za to, co jsem udělala - byla to chyba.

Omlouvám se za to, co dělám, ale nevidím jiné východisko.

Omlouvám se za to, co nikdy neudělám, nezbyla mi na to síla.

Sbohem, jestli mě vůbec někdo slyší, jestli někdo slyší ty tiché výkřiky do tmy.

Sbohem, jestli někdo čte ty zápisy, ty vzkazy v lahvi.

Vezmu žiletku. Moje první opravdová kamarádka, nikdy nezklamala.

Už mám trénink, ani to nebolí. Rozřezávám si levé zápěstí. Nejdřív ve směru jizev, pak lehce napříč. To samé opakuji na pravém zápěstí, ale jde to hůř, krev mi při tom kape na bílé tričko.

Vezmu deník, jako svou poslední cennost, a položím si ho do klína.

Je mi líto, že to muselo takhle skončit… Ale bude to tak lepší. Pro ně i pro mě.

Zbavím je trapné povinnosti zdravení někoho, s kým se stejně nebaví. A budou mě moci pomlouvat nahlas a kdykoli budou chtít. Erik nebude zmatený a bude s Evelyn, přesně tak, jak to má být. Moje máma se třeba může upít k smrti, stejně to vypadá, že je to její dávný sen.

A já budu mít taky klid. Budu spát, zatímco si destruenti budou hledat cestu k mému rozpadajícímu se tělu. Nebo budu zpopelněna? Asi je mi to jedno.

Chce se mi smát i brečet. A proč ne? Usměju se. Po tváři mi stékají slzy.

Nikdo mě nakonec nezachránil. Došly mi síly a já jsem spadla z toho okraje. Už nejsem na pokraji sil psychicky, ale i fyzicky. Moje tělo slábne. Za chvíli zavřu oči.

Co bude pak? Nevím přesně.

Ztratím vědomí a budu spát.

Tentokrát se už ale neprobudím.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji sil - 11. část: