OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Orfeova lyra - 5. Správná cesta ven



Orfeova lyra - 5. Správná cesta venZ Podsvětí vede několik cest, ale jen jedna z nich je ta správná. Kdo ji ale zná?

Mavis pohladila Impulsa po dlouhém nose, z nozder vycházel sotva znatelný dým. Ohnivý hřebec zahrabal železným kopytem o žulovou dlažbu, jasně si vybral, koho nechá na svůj hřbet vlézt.

„Čeká nás dlouhá cesta," zašeptala a kůň zastříhal ušima.

Udělala krok stranou, čímž se do zorného pole dostala Zeta, která s otevřenou pusou zírala na druhého hřebce. O Hádových koních se v žádné pověsti nedoslechne živá duše, proto ten němý úžas. V celém širém světě, ať už na nebesích, zemi či tady dole, nenajdete vytrvalejší zvíře.

„To je Mormo," řekla Mavis na úvod a pak přešla ke zvídavému zvířeti. Za ohlávku jej přivedla k dítěti. „Je klidnější než Impulso, ale stejně silný a rychlý."

Aniž by se ptala na názor zvedla Zetu do náruče, usadila do propracovaného koženého sedla a podala jí uzdu. Podle křečovitého držení těla se dívenka bála.

„Nechceš si to přeci jenom rozmyslet, Zeto?" zeptala se vážně. „Nevím, kam nás osud zavane. Může to být víc nebezpečné než zábavné."

Zeta nahlas polkla, ztuhlé nožky vsadila do třmenů a nakonec zavrtěla hlavou.

Vládkyně skočila do sedla, Impulso se vzepjal a zaržál na celé kolo, jak bylo jeho dobrým zvykem. Naposledy se otočila na nervózního převozníka. Přestože neměl tvář, tak v obnažené lebce byly znát obavy. Měl strach, že v krátké době přijde i o druhého pána. Usmála se na něj a pobídla hřebce do cvalu.

Jakmile koně prošli půlkulatou branou, srovnali krok a bok po boku mířili jistou cestou do nejhlubšího území Podsvětí. Hrad jezdcům mizel za zády, jak projížděli bezútěšnou krajinou temného světa. Podél břehu řeky Styx se toulaly duše zatracených a bolestně volaly na vládkyni.

„Co jsou zač?" zeptala se Zeta.

„Nedívej se na ně!" křikla varovně Mavis. „Nemají na převoz, nebo tam nahoře provedly něco, zač jim nebylo odpuštěno."

Duše odsouzené k vězení mezi oběma světy nenajdou nikdy klid. Jejich největším trestem je neustálé prožívání okamžiku smrti. Nebylo jich mnoho, ale byly by schopny živého roztrhat na kusy.

„To tam budou navždycky?" přerušila Zeta dusot kopyt.

„Ne," zavrtěla hlavou Mavis. „Nakonec všichni poslechnou volání těch, kteří jsou jako oni, a skončí támhle." Ukázala na kamenný rozpadající se most, který byl několik set metrů před nimi. Na ošuntělých sloupcích visely na hácích lucerny s věčnou svící. „Vidíš to světlo? To je k sobě přiláká. Jakmile vstoupí na most, propadnou se do řeky, která je uzavře na hranici našich světů."

Mavis pobídla Impulsa k rychlejšímu kroku, Mormo se okamžitě přidal. Kvílení od Řeky nářků se přibližovalo. Minuly několik duší, které s hypnotizovaným výrazem v bledých tvářích kráčely pustinou přímo k mostu.

„Mohla jsem takhle skončit i já," poznamenala Zeta smutně a ohlížela se za sebe.

Železná Impulsova kopyta dunivě narážela na vlhké kameny starého mostu. Při pohledu na hladinu se občas zadařilo a bylo možné zahlédnout pokřivenou tvář některé z mučených duší. Jakmile oba hřebci vstoupili na druhý břeh, zastavili se. Mavis neuniklo, jak Zeta v obavách pozoruje přízrak prostitutky mířící do záhuby. Ač dívenka neustále šeptala, ať tam nechodí, duše přesto pokračovala za světlem. S třetím krokem se propadla skrz kamennou klenbu mostu přímo do řeky. Bylo to jako nečinně přihlížet, jak se někdo topí. Žena se sice vynořila zpod hladiny, ale rázem ji ostatní hříšníci stáhli ke dnu.

„Tys tam skončit nemohla," vysvětlila Mavis tiše a opět vybídla koně do cvalu. „Matka ti na cestu dala dvě mince."

„Tohle není fér!" zaprotestovalo dítě.

„Život není fér, maličká," opáčila chladně Mavis. Najednou z ní mluvilo Podsvětí a její úděl. „Smrt je jediná, která bere všem stejně. Mladé a krásné zkosí také jako ty staré, ošklivé a slabé. Když nikomu nestojíš za pár drobných na poslední cestu, tak za to nemůže smrt, ale jen ty sám."

Vlhký zatuchlý vzduch se začínal mísit s horkým vánkem přicházejícím z Tartaru. Byly blízko. Cesta se klikatila z mírného kopce stále dolů. Světla i tepla přibývalo, a jakmile se zdálo, že vstupují k úpatí vulkánu, bylo jasné, že se blíží k pomyslnému cíli.

Vysoké krápníky, lávová jezírka a harpie kroužící nad hlavou. Věčný a nezničitelný žalář Titánů otevíral náruč vládkyni a její společnici. Železná kopyta zanechávala v rozžhaveném písku stopy jen tak dlouho, jak jim vánek dovolil. Mavis zavzpomínala na popáleniny, které si z cesty k bronzové bráně přinesla. Dnes, když už nebyla člověkem, jí nedýchatelný vzduch nepálil ani v plicích, ani na kůži.

„Tohle je Tartaros?" zeptala se užasle Zeta.

„Ne tak docela," odpověděla Mavis. „Je to jeho předměstí. Odsud je ještě cesty zpět."

Scenerie se začala prolínat se snem, který před pár dny měla. Už chyběl jen Hádes, když se na horizontu zatřpytila vysoká brána.

„Kam to tedy jedeme?"

Mavis se ušklíbla nad strachem, kterým dívenka byla pohlcená. Zdálo se, že představa dobrodružství měla trochu jiné obrysy, než co nabídla realita.

„Projdeme Západní branou, která by pro smrtelníka znamenala přímou cestu do propasti Tartaru. Nás ale čeká cesta labyrintem, musíme spoléhat koně. Snad znají cestu ven." Ohlédla se na Zetu, které se zjevně ulevilo. „Moc se nesměj. Nebudeme pokračovat do světa lidí. Půjdeme sedm dní a sedm nocí nekonečnou pustinou až ke Kostěnému vrcholku na úpatí Atlasu, kde mají doupě Graie."

Zeta vytřeštila oči. Znovu opakovala již známé skutečnosti a nezapomněla převyprávět i příběh o statečném Perseovi, který se ze spárů třech krvelačných babizen dostal jen díky náhodě a vlastní obratnosti.

Mavis o tom všem samozřejmě věděla, ale tajně doufala, že před vládkyní mrtvých se vědmy skloní a odpoví na otázku, která jí nedala dnešní noci spát. Vzhlédla k hejnu harpií, které je od chvíle, kdy sem vstoupily, následovaly.

Hřebci zastavili před Bronzovou branou. Mavis zauvažovala nad další cestou. Naposledy se zeptala dětské duše, zda si to nechce rozmyslet. Když Zeta zavrtěla hlavou, seskočila tedy ze sedla. Okřídlené nestvůry se snesly k zemi a bez obvyklého ryku pozorovaly počínání bohyně.

Zapřela se do vrat dělících temnou propast Tartaru od labyrintu. Zašlé bronzové panty zakvílely a jedno z křídel se pootevřelo. Obezřetně nakoukla do hustého šera; vzpomněla si, že poprvé tu nebylo nic víc než hromada kamení. Ale tentokrát viděla uličku. Ač se jí moc nezdálo cestovat zrovna tudy, kde úspěch nebyl zaručen, vsadila na vzkaz, který ve snu předal Hádes. Po otevření téhle brány se vždy probudila.

Zaslechla zašeptat své jméno. Byl ten hlas opravdu jeho, nebo si se zdravým rozumem opět zahrává šílenství?

Než udělala ten osudný krok, který nelze vzít zpět, ohlédla se. Harpie sedící v horkém písku na ni zíraly s neskrývaným údivem. Bystrá ptačí očka se leskla.

„Pokud koně v labyrintu zabloudí, nenajdeš cesty zpět," zaskřehotala jedna z nich. „Přestaň naslouchat šepotu Propasti!"

„Tvé místo je tady," spustila druhá a pomalu vykročila k Mavis. Děsivé mohutné ptačí pařáty se bořily do rozpáleného písku. „Tartarus tě ještě nepohltil, není vše ztraceno."

Vládkyně zaváhala. Cítila, jak temnota volá a bylo těžké říct ne. Nevěděla nic jistě, nic určitého. Vše byly jen dohady a hádanky ze snů. Ale červík pochybností hlodal příliš dlouho. Pokud by teď nepřekročila práh Západní brány, jak dlouho by se ptala sama sebe, jestli by tam přeci jen nenašla, co hledala?

Strčila do pootevřených vrat a ty se rozevřely dokořán.

„Počkej!" sykla nejohavnější z potvor.

Znovu se ohlédla, obludná tvář harpie byla sotva pár centimetrů od té její.

„Kam si myslíš, že tě cesty labyrintu dovedou?"

„Ke třem věštkyním," odvětila prostě.

Ve znetvořené tváři se objevil výsměch. Copak o ní pochybovali už úplně všichni?

„A máš co nabídnout za jejich drahé rady?" Skřehotavý hlas naháněl strach. Těžko se mu dalo odporovat, a ve chvíli, kdy se změnil v pobavené krákání, byl efekt ještě horší. „Nepokleknou před nikým," uvedla Maviny myšlenky na pravou míru. „Zajímá je jen cena, kterou jsi ochotná nabídnout. Máš snad něco, co je bude zajímat?"

„Poradím si," utnula ostře harpii, čímž jen potvrdila, že eso v rukávu žádné nemá.

„Mluví z tebe člověk," zakrákala příšera.

Natáhla dlouhé křídlo až k zemi, pařátem zajela mezi pírka a to nejjemnější z nich vytrhla. Podala jej vládkyni, pak se bez jediného slova vznesla vzhůru společně se svými sestrami.

„Až bude nejhůř, máchni jím Graejím před okem. Na krátkou chvíli je oslepí a ty vyvázneš živá," křikla ošklivá harpie, jak kdyby sama viděla do budoucna.

Mavis shlížela na hedvábný brk. Byl černější než noc v Podsvětí a lesklejší než všechny poklady světa. Zastrčila pero za pevnou brož na rukavici, sáhla po Impulsově uzdě a vydala se vstříc temným uličkám labyrintu. Bylo na čase rozhodnout se. Teď, nebo už nikdy.

Jakmile obě, Mavis i Zeta, vstoupily za hranici brány, vrata se uzavřela. Jako ve zlém snu se úniková cesta ztratila v kamenném povrchu země a po klice nebylo ani památky.

„Co teď?" zašeptala vyděšeně dívenka. Očima bloudila po nevlídném prostoru zahaleném do neprostupné šedi.

Mavis vyskočila do sedla. Co teď? Snad už jen vykročit kupředu a doufat, že se nepropadnou do temné náruče Tartaru.

Prašný opar se rozplýval a odhaloval omšelé pískovcové kvádry porostlé uschlým břečťanem. Do labyrintu vedla jen jedna cesta, ale z něj možná žádná. Ale za ten risk to stojí.

„Drž se za mnou," řekla Mavis, marně se snažila znít klidně. „Nech koně, ať nás vedou."

„A co když se spletou, jak říkala ta příšera?" vypískla holčička.

Mavis se ohlédla. „Tohle je přesně ten důvod, proč jsem chtěla, abys zůstala v Erebu." Mlaskla na Impulsa a nechala jej vejít do bludiště.

Cesta se před očima bez ustání měnila, jedna se zavřela, dvě otevřely a naopak. V pohyblivé podlaze mizely pískovcové kvádry, nebo rostly do výše, čímž vytvářely schodiště nebo překážky. Už po prvních metrech by byly ztracené, tak jako všichni ti, co se odvážili hledat vchod do Podsvětí. Ale koně byli klidní a pomalu postupovali.

Zdálo se to jako pár minut, ale při pohledu na hodinky se ukázala realita. Celých šest hodin se v ozvěně rozezníval kovový dupot koňských kopyt neznámem. Mavis jen doufala, že nechodí stále v kruhu.

„Klid," ozval se za zády známý hlas.

Okamžitě se ohlédla. Bůh kráčel těsně vedle Morma a přidržoval spící dítě v sedle. Protočila oči. Copak tohle bude pokračovat tak dlouho, dokud regulérně nezešílí?

„Jdete správně," ujistil bohyni s konejšivým úsměvem Hádes.

Mavis se zamyslela. V Labyrintu prý číhalo mnoho nebezpečí a Temnota s Nicotou si rády pohrávaly s myslí nevítaného návštěvníka. Co když se Zeta někde ztratila? Je tohle všechno jen další iluze?

„Spíš. Ty i dítě," vysvětlil. „Cesta je ještě dlouhá."

„Nevím, jestli ti můžu jako výplodu vlastní fantazie věřit," utrousila a otočila se znovu kupředu.

„Neměla sis tuhle otázku klást ještě před tím, než jsi vešla sem?" nadhodil pobaveně.

Povzdechla si. O co mu vlastně šlo? Měla ho hledat, nebo na něj prostě zapomenout? Pak si vzpomněla na to, co říkala Afrodité tehdy u ní doma, když seděla na zábradlí balkonu. Hádes je stále v Podsvětí, nebo alespoň něco z něj. Jeho vazby na temný svět byly příliš silné, nedaly se tak snadno přervat.

„Nechci se hádat," pronesla do prázdné uličky. „Jak dlouho tu ještě budeme bloudit?"

Hádes se objevil po Mavině pravici. V lehké tunice a bos působil spíš jako někdo, kdo právě vylezl z postele.

„Až otevřeš oči," začal zamyšleně, „už půjdete pustinou. Impulso zná cestu až ke Kostěnému vrchu. Těch sedm dní a sedm nocí se ti bude zdát jako pár hodin. Neucítíš únavu ani hlad." S Hádovými kroky se zastavil i hřebec. Dotek dlaně i přes přítomnost rukavice se zdál tak reálný. Jako v každém snu i tentokrát to končí prasklinami v porcelánové tváři. „Měj oči otevřené, Mave."

Nedržela jej příliš silně, přesto se ruka rozpadla na různě velké střepy.

„Proč to musí vždycky končit takhle?" sykla a pobídla koně. 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Orfeova lyra - 5. Správná cesta ven:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!