OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední Janičář - 12. Den poté...



Poslední Janičář - 12. Den poté...Emily nedává spát ledový klid Strážců, se kterým přijali zničení janičáře. Navíc si uvědomuje, že pokud rychle nenajde způsob, jak získat srdce, stane se janičářovým hlavní chodem. Jenže v ruce nemá nic víc než bezcennou mapu, ve které neumí číst.

Ráno ji probudil domovní zvonek. Vytrvalé cinkání přimělo rozlepit oči, pokusit se vstát a jako mátoha překonat schodiště do přízemí.

S přimhouřenýma očima rozrazila dveře, přesto byla oslepená ostrým slunečním svitem.

„Proč mi nebereš telefon?" ozval se patolog přinášející zásoby pro džina.

„Brýtro," zamumlala a zabouchla dveře. I přes ospalost odtušila, že návštěvník bez vyzvání už zaplul do vstupní haly.

„Proč mám pocit, že krom mršin přinášíš i špatné zprávy?" zahuhlala a potácela se do kuchyně.

Zívla a mlsně otevřela lednici. Co Lee zemřel, byla to se zásobami docela bída.

„Emily!" ozval se zděšeně krmič.

Ránám přicházejícím z haly nevěnovala příliš pozornosti. Tarkan se bezpochyby domáhal kusu žvance. Po včerejším návratu z podzemí vypadal zas jak oživlá mrtvola. Intervaly mezi jeho potřebou něco sníst se zkracovaly.

„Dej mu proboha ten chladící box, nebo zboří dům!" křikla směrem k hale. Bez nějakého záchvěvu potřeby zachránit trpícího patologa se jala vařit kávu. V okamžiku, kdy v konvi začala konečně vřít voda, vběhl muž do kuchyně. Vytřeštěně zíral do haly.

„Co dělá venku?!" hlesl hlasem o dvě oktávy výš než obvykle.

Emily se naklonila, aby viděla do vedlejší místnosti, a záhy litovala. Pohled na v podřepu sedícího janičáře, jak se s chutí zakusuje do lidského srdce, zvedl žaludek. Svalovina praskala pod tlakem silných čelistí, vychrtlé prsty barvil zbytek krve.

„To ho mám připoutat k traverze?" nadhodila dotčeně a sáhla po pískající konvici. Do připravených šálků nalila vroucí vodu a kuchyní se rozprostřela vůně kávy.

„Jste oba v klidu," poznamenal patolog už vyrovnaněji. „To znamená, že lest vyšla?"

„To ještě nevím," opáčila. Podala patologovi druhý šálek a nabídla židli. „Přišlo mi, že se Strážci spokojili s janičářovým zmizením moc snadno."

Patolog pokýval hlavou.

„Nemyslím si, že to včerejškem skončilo," dodala vážně.

Jak se ohlédla zpět do haly, viděla pár zakalených žlutých očí. Džin byl nakrmený, ale ne dost, aby nekradl Tarkanovi tvář. Snad budou tři srdce stačit. Alespoň pro dnešek.

„Srdce musím najít stůj co stůj. Tak zněla dohoda," zamumlala si pro sebe.

Měla strach, že se kdykoliv může dostat na janičářův jídelníček. Jistotu neměla žádnou a slovu úskočného džina se věřit nedalo. Jak dlouho s ní bude mít ještě trpělivost? Týden, měsíc, rok?

„Matka s tebou chce mluvit," přerušil tok jejích myšlenek. „Mám ti vzkázat, že dnes odpoledne tě bude čekat."

S povytaženým obočím si patologa měřila. Jen pokrčil rameny. Bůhví, co se slepé dámě honilo hlavou. O čem s ní chtěla mluvit, nevěděl. Měl jen předat vzkaz.

„Musím ho vzít s sebou," poznamenala věcně a trhla hlavou do haly.

„Mám dojem, že přesně o to matce jde," přitakal.

Tarkan vešel do kuchyně, otřel si zakrvácenou bradu hřbetem ruky. Když se mlsně podíval na krmiče, patolog usoudil, že je nejvyšší čas zmizet.

***

Půlkulatá jednací místnost byla plná mužů i žen oděných v temně modrých kápích. S kapucí staženou a stříbrnou výšivkou znaku Strážců na srdci vypadali jako dávní uctívači rytířského řádu. Špitali si mezi sebou, ale všechny trápila jen jedna otázka. Proč sem byli přizváni, když odchycení netvora dopadlo v jejich neprospěch. Technicky vzato, existence společenstva pozbyla smyslu.

Ševelení utichlo, jakmile vešel Nejvyšší strážce se svým pobočníkem. Jediným gestem dal přítomným svolení usednout k oválnému stolu, v jehož čele na něj samotného čekalo křeslo.

Otočil se zády ke členům řádu a kriticky shlížel skrz vysoká okna moderní budovy na panorama Londýna.

„Víte, proč jsem vás svolal?" začal zostra, ale na jeho zjevně řečnickou otázku nikdo neodpověděl. „Ne, nehodlám vám oznámit rozpuštění našeho společenstva, jak si mnozí z vás myslí. Dokud nesplníme naše poslání, byla by to hloupost."

Ohlédl se a s triumfálním úsměvem si prohlížel překvapené obličeje.

„Netvor se brzy znovu zrodí," pronesl klidně. „Naše zbraně by jej mohly zcela zničit pouze v případě, že tělo i srdce budou opět kompletní."

„Pochybuješ o výpovědi našich lovců?" ozval se muž z druhého konce stolu.

Nejvyšší se napřímil a ušklíbl se. „Samozřejmě, že ne," odpověděl s ledovým klidem. „Ale přízrak těžko zastaví pár výstřelů. Vzpomínáš, co zapsal náš zakladatel do knihy? Pak z prachu a temnoty povstane..." Odmlčel se a usedl ke stolu. „Je načase vrátit se dolů a hlídat prostory kanalizace." Kývl na pobočníka a ten odnesl muži složku plnou fotografií. „A konkrétně pro vás mám jeden velmi delikátní úkol, majore," pokračoval Nejvyšší. „Chci, abyste mi zjistil, co je ten muž na fotografiích zač."

***

„K čemu je ta zatracená mapa, když ani nevíme, odkud je?" zeptala se janičáře, když se společně probírali obsahem truhličky.

Stáhl vetchý papír před sebe a chvíli jím otáčel.

„Nám je k ničemu," poznamenal a lidský hlas se opět míchal se záhrobním tónem džina. „Je to plán katakomb pod sultánovým palácem. Většina těch prostor sloužila jako věznice, ale srdce tam schované rozhodně není."

Emily si otráveně odfrkla. Už celé týdny se nehnula z místa. Strážci byli dokonale uzavřenou společností, neexistovaly žádné veřejně dostupné prameny, podle kterých by se dali vysledovat jednotliví členové nebo jejich činnost.

Janičář si ženu prohlížel. Měla potenciál, ale chyběly jí vědomosti. A nejednou si všiml náznaku lítosti v andělské tváři, bylo jen otázkou, čeho vlastně litovala.

„Možná to takhle mělo být," pronesl klidně, čímž policistku vytrhl z přemýšlení. Jakmile k němu vzhlédla, usmál se. „Kismet."

„O čem to zase mluvíš?!" broukla unaveně.

„V knize osudu je asi psáno, že řetězy měly povolit, až když se mým věznitelem stane někdo ochotný hledat srdce společně se mnou. Byla jsi dávno předurčena k poslání Strážce."

Emily se zoufale rozesmála. Janičář toho nikdy moc nenamluvil. Když už ale konečně otevřel ústa, rojily se vzletné formulace jako osud, úděl, poslání, ale slovo volba nikdy nepadlo. Osobně se nemohla dočkat, až tahle šílená noční můra skončí.

„Co je na tom k smíchu?" zeptal se nechápavě.

„Vlastně všechno," prozradila přes řehtání.

Hodiny odbily třetí hodinu odpolední. Bylo na čase připravit se na návštěvu u staré paní. Jakmile se zvedla a vyrazila ke svému pokoji, měla janičáře v patách.

„Půjdu s tebou," oznámil cestou do patra. „Potřebuješ chránit záda."

„Nejlíp mi pomůžeš, když se vrátíš do Lucasova domu a budeš se chovat nenápadně," oponovala. Než otevřela dveře do ložnice, ohlédla se na Tarkana. „Mluvila jsem s Nejvyšším," řekla šeptem. „Myslím, že věděl o naší lsti hned po tom, co se stalo dole v kanálech. Jestli mě ještě sledují, o čemž nepochybuju, bude lepší, když si budou myslet, že spolu jen občas spíme."

Džin ztuhl.

„Věř mi a udělej, co říkám," uzavřela debatu. „Alespoň do doby, než budeme mít jistotu, že začínají čmuchat úplně jiným směrem než my."

***

Byla paranoidní. Podezírala všechny civilisty okolo sebe ze spiknutí. V každém druhém viděla rekruta, který má sledovat každý její krok. Cestování podzemkou bylo nad lidské síly. Při dalším zastavení, kdy se vagon skoro vylidnil, roztáčelo fantasii na plné obrátky. Ve sledu představ, v nichž ji některý z cestujících srazil pěstí či zbraní k zemi, přestávala vnímat realitu.

Stále dokola si opakovala, že trochu času navíc ještě má. Ale kolik ho bylo, věděl jen sám Bůh. Co všechno Strážci věděli?

Vlak konečně dojel do stanice blízko Edova domu v turecké čtvrti. Pokusila se jít ulicí klidně, jako kdyby opravdu šla jen na návštěvu. Maskování v podobě dárkové tašky a láhve vína mohla rekruty ošálit. Ale pochybnosti krmily strach.

Před řadovým domkem se zhluboka nadechla a stiskla zvonek. Po chvíli nepříjemného čekání se dveře konečně otevřely. Slepý pohled staré dámy Emily opět vyděsil. Když pozdravila, matka otevřela dokořán.

„Jste sama," pronesla užasle slepá žena. Zavedla Emily do obývacího pokoje, kde byl přichystaný čaj a malé pohoštění.

„Myslím, že je to tak lepší," vysvětlila Emily, jakmile se usadila v křesle.

„Na jednu stranu je to tak lepší, že nás nebude nikdo rušit." Edova matka zručně nalila do dvou šálků čaj a jeden přisunula k policistce.

„Předpokládám, že jste přišla na něco zásadního," začala Emily nedočkavě a přitom se rozhlížela po pokoji, zda se někde neskrývá někdo z ředitelovy bandy. I tohle mohla být past.

Dáma se usmála a ujistila Emily, že v knize není nic, co by už sama nevěděla. Tato zpráva nepotěšila, znamenalo to jen další slepou uličku.

„Víte, co by mě zajímalo, Emily?" zeptala se zvědavě. „Co byste dělala, kdyby se vám podařilo srdce najít? Džin by pak byl vaším otrokem plnícím každé přání. Troufám si tvrdit, že jde o velké pokušení."

Policistka se napila čaje. To poslední, oč stála byla zodpovědnost za nesmrtelnou příšeru lačnící po lidském mase.

„Poslala bych janičáře i džina tam, kam oba patří," vysvětlila. „Tvorové jako Tarkan patří na plátna kin, ne do rukou mocichtivých pánů." Odmlčela se a odložila šálek na stůl. „Navíc, v případě mojí smrti by se z janičáře stal bezprizorní zabiják."

Stará dáma spokojeně přikývla.

„Jste realista, to se mi líbí," poznamenala s tajemným úsměvem. „Když jste se poprvé objevila u našich dveří, nevěděla jsem, co si o vás myslet. Ale pak jste se ochotně vydala vstříc bestii, čímž jste mi dala jistou víru v nápravu chyb našich předků."

Matka postavila tenký porcelán na stůl a vstala. Cítila Emilyin zvědavý pohled, když opatrně s rukama napřaženýma vykročila k vysoké komodě.

„Nebyla jsem si jistá, zda jste dostatečně silná na splnění takového úkolu," řekla zamyšleně. „Nejsem si tím jistá ani teď, když vím, že s tvorem spolupracujete za jasným účelem."

Ze stěny opatrně sundala obraz krajinky ve zlatém rámu a pak dlouho nahmatávala něco v zásuvce. Byl to malý klíč, který pasoval do zámku schovaným pod tapetami s honosným zámeckým vzorem.

„Buďte tak laskavá a přineste mi z kuchyně ten dlouhý nůž," požádala hosta a trpělivě čekala, dokud Emily nevtiskla do její dlaně střenku ostré kudly. Citlivými bříšky prstů nahmatala hranu dvířek tajné schránky a pak zasunula ostří do uzounké mezírky. Tapeta pod břitem bez vzdoru povolovala.

„Ed mi o tom všem hodně vyprávěl a já nechci, aby můj syn musel kráčet v mých stopách."

„Jak to myslíte?" zeptala se Emily, která nechápala smysl téhle návštěvy, ani proč stará dáma likviduje interiér útulného pokoje.

Matka odložila nůž na komodu, otočila klíčem v zámku a otevřela skrýš.

„Jsem posledním Strážcem srdce," vysvětlila s obavami skrytými v hlase. „Je mi skoro šedesát a zdraví přestává sloužit. Smrt si pro mě může přijít zítra, nebo za deset let."

Z dutiny ve stěně vytáhla zaprášenou starou truhličku. Byla celá ze zlata jako schránky na relikvie svatých.

„Po mé smrti by se musel o tento kus janičáře postarat Ed," prozradila tiše a podala Emily zlatý poklad. „Nechci, aby můj syn prožil život ve strachu jako já."

Jakmile měla volné ruce, odepnula z krku řetízek s přívěškem komplikovaného klíče a položila jej na komodu vedle nože. Slepé oči zíraly přímo do Emilyiny tváře a chvíli se zdálo, jako kdyby stará dáma snad slepotu jen předstírala.

„Relikviář otevřete jen pomocí klíče," prozradila vážně. „Pokud byste se pokusila schránku otevřít jiným způsobem, srdce zničí jed uvolněný z ampulí pod panty."  


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Poslední Janičář - 12. Den poté...:

1. Jája
27.03.2019 [18:19]

Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!