OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední Janičář - 13. Poslední přání



Poslední Janičář - 13. Poslední přáníPoslední přání, ať je jakkoliv podivné, se má splnit. A je jedno, v jakém stavu jste na něj kývli.

Nejvyšší strážce se skláněl nad velkým psacím stolem. Dvě třetiny plochy zaměstnávaly lékařské záznamy, zbytek fotografie tmavovlasého muže s ostře řezanou tváří, jemuž na několika z nich dělala společnost agentka Brodyová.

Major postával opodál a s kamenným výrazem očekával hodnocení své práce. Přes čtyři dny zaměstnával sebe a další dva agenty stopováním Lucase Portera. Dostat se k digitalizovaným informacím z lékařské a zaměstnanecké karty byla hračka.

Ředitel sáhl po dvou fotografiích, ta první byla z databáze evidence obyvatel a druhá pár hodin stará. Zádumčivě těkal očima mezi obličeji, které si byly velmi podobné, ale přesto ne identické.

„Na někoho s rakovinou v posledním stádiu vypadá dost zdravě," pronesl do ticha Nejvyšší. „Nemyslíte, majore?"

„To rozhodně, pane," přitakal major. „Podle antropologa jde o dvě odlišné osoby. Jsou si podobní, ale není mezi nimi ani příbuzenský vztah."

Ředitel odložil fotografie na stůl, z kapsy saka vytáhl mobil a odvolal jednotku rekrutů čekajících na znovuzrození netvora v podzemí Londýna. Hlavou mu bleskla otázka, koho to tedy rozstříleli na cucky? Pak se otočil čelem k majorovi.

„A jaký je vztah mezi ním a Emily Brodyovou?" otázal se chladně.

„Jeví se jako milenecký," odpověděl major.

Nejvyšší přitakal. Zamyšleně si pohrával s řádovým pečetním prstenem. Komplikace, která měla až příliš vysokou cenu. Nedokázal pochopit, co elitní agentku přimělo spolupracovat s tvorem. Popřípadě, čím ji ta bestie okouzlila?

„Jaké jsou vaše rozkazy?" protnul ticho major, přestože věděl, jaké přání Nejvyšší vysloví.

Ředitel váhal. Brodyovou chtěl v budoucnu využít do vlastních řad, vzhledem k jejím dřívějším výsledkům u speciálních služeb a zkušenostem s tvorem. Bude jí škoda...

„Brodyovou odstranit," řekl až po tom, co jej major znovu netrpělivě oslovil. „Těla se nezbavujte, on ji musí najít." Odmlčel se a pak dodal: „Jedině tak k nám přijde sám, dobrovolně. Minimalizujeme tím ztráty v našich řadách."

Major přikývl, otočil se na podpatku a odešel.

***

Emily zapnula myčku a přitom si pohrávala s myšlenkou, že zavolá Tarkanovi, aby přišel. Už skoro týden schovávala za knihami v Leeově pracovně relikviář a začínala být nervózní. Strážci se odmlčeli a janičář také. Minimálně u toho druhého to působilo podezřele.

Nastal čas uzavřít kruh a naplnit dohodu. Bez dalšího přemýšlení sáhla po mobilu a odeslala krátkou SMS zprávu na Lucasovo telefonní číslo. Odpověď přišla téměř okamžitě. Usmála se, když potvrdil schůzku do půl hodiny.

Posadila se v kuchyni ke stolu a upila studeného kafe. Přemýšlela na tím, jak bude vypadat janičář po získání vlastního srdce. Zůstane mu lidská podoba, nebo bude vypadat jako tlející mrtvola? Nebo se snad džin oddělí od Tarkana a budou z nich dva různí tvorové?

Jakmile zaznělo krátké zazvonění, nedočkavě vyskočila ze židle a prakticky běžela ke vchodovým dveřím. Úsměv z tváře zmizel v okamžiku, kdy byla hrubě natlačena zpět do haly o hlavu vyšším mužským v černém obleku. Veškeré hmaty i chvaty vykryl, zkušeně ji spoutal a ne zrovna galantně posadil na gauč. Až poté si všimla, že nevešel sám, ale ještě s jednou gorilou a ředitelem tajné služby, jejím katem.

„Omluvte naši nečekanou návštěvu," pronesl nevzrušeně, zatímco si s ledovým klidem sundával rukavice. Jeho tón a sebejistota nevěstily nic dobrého. „Ale kdybyste byla upřímnější, mohli jsme si tohle ušetřit."

„O čem to sakra mluvíte?!" zavrčela, zatímco se marně snažila uvolnit ruce spoutané za zády.

Ředitel se ušklíbl a přisedl si vedle Emily.

„Teď už nemusíte hrát hlupáka, agentko," řekl vlídně. „Už vím, kdo je Lucas Porter. Respektive, kdo předstírá, že jím je."

Emily vylétl adrenalin do závratných výšin. Tušila, co ji čeká, a tak nezbývalo nic víc než doufat, že janičář přijde dřív, než bude pozdě.

„Upozorňoval jsem vás na následky, pokud porušíte naši dohodu," pokračoval stoicky klidně a přitom luskl na muže, který ji tak obratně spoutal. „Nedáváte mi jinou možnost," povzdechl si.

Emily sledovala, jak gorila z náprsní kapsy saka vytahuje malé pouzdro na plnící pero. Podal jej Nejvyššímu a ustoupil o krok dál. Ředitel rozevřel zip, uvnitř se skrývala ampule a injekční stříkačka.

„Nemůžete mě jen tak zabít," vyhrkla vyděšeně. Uvědomila si, že tady veškerá sranda končí.

„Obávám se, že se opět mýlíte, má milá," utrousil ředitel při natahování čiré tekutiny do injekce. „Víte příliš mnoho, a ať už je mezi vámi a janičářem cokoliv, překáží to v mém plánu."

Jehla opustila silikonové víčko, pár cvrnknutí do stříkačky uvolnilo bublinky vzduchu. Než stačila položit nevyřčenou otázku, odpověděl ředitel sám.

„Botulotoxin," prozradil. „Bude to rychlé, nemusíte se bát."

Poslední záchvěvy sebezáchovy nutily Emily bránit se. Gorily ovšem splnily svou funkci dokonale a pevně ji přišpendlily do sedačky. Ucítila píchnutí a pak tlak, jak byl jed pomalu vpouštěn do krevního řečiště.

„Měla jste být rozumná," povzdechl si, jakmile ji ochranka propustila. Jeden z mužů sundal pouta a ukryl pouzdro i s vražednou zbraní do náprsní kapsy. Teď už nemělo cenu bránit se, nebo zkoušet utéct.

Slyšela, jak ředitel dává další rozkaz. Tentokrát měli zlikvidovat telefon i mobil, aby si nestačila zavolat záchranku. Rezignovaně seděla a pociťovala nástup jedu, který koloval v těle.

Nejvyšší vstal, natáhl rukavice. Choval se, jako by se nechumelilo. Emily blesklo hlavou, jestli byl tak klidný i v okamžiku, kdy jeden z jeho poskoků vypálil smrtící kulku proti Leeovi.

„Až mě tu najde, urve vám hlavu," řekla výsměšně. „Za mě a za Leeho."

„Přesně o to mi jde, agentko," opáčil. „Chci, aby přišel sám. Už mě nebaví se za ním honit. A věřte mi, že tentokrát se nenechám překvapit ani připravit o život."

Jed začínal rychle účinkovat, svalová slabost v končetinách byla prvním příznakem. Její kat společně s kumpány zmizel z dohledu a Emily zůstala uzavřená ve svých myšlenkách. Rozostřené vidění dodávalo celé situaci na ještě větší děsivosti. Nejhorší na tom všem byla skutečnost, že nemohla dát Tarkanovi vědět, kde je srdce.

Minuty se vlekly a dýchání bylo čím dál těžší. Svět se točil v přepálených barvách, v nichž se náhle objevil známý hlas. Ozvěna jejího jména přiměla otevřít oči. Nezřetelná Tarkanova tvář působila jako iluze.

Džin věděl, že je něco špatně už od chvíle, kdy přišel k pootevřený domovním dveřím. Když pak uviděl omámenou Emily sedící na pohovce, bylo mu vše jasné. Ale takhle to skončit nemělo.

Klekl si před sotva vnímající zrzku, přiložil dlaně pod Emilyina prsa a v tu chvíli ucítil přítomnost jedu. Bylo pozdě na záchranu, tělo už požíral tichý zabiják. Stejně jako to udělal s Lucasem, daroval jí alespoň pár chvil navíc.

Emily se zhluboka nadechla, obraz získal na ostrosti. Janičář stáhl ruce a tázavě na ni hleděl.

„Běž do pracovny," řekla namáhavě. „Za řadou knih v nejvyšší polici je schovaný relikviář se srdcem, klíč najdeš v druhé zásuvce psacího stolu."

Tarkan němě zíral, jako kdyby vůbec nerozuměl, co říkala.

„Běž, sakra!" hekla a opřela se.

„Kdo ti to udělal?" zeptal se vážně a vstal. Zrzka unaveně vzhlédla.

„Já svou část dohody dodržela, teď je řada na tobě," odpověděla nepřímo.

Toxin i přes veškerou Tarkanovu snahu napadal nervový systém. Emilyin zrychlený dech a rozšířené zornice volaly po ukončení trápení. Jediné, co policistku uklidňovalo, bylo vědomí, že janičář zkažené maso nerad. Odevzdaně zírala do ledově modrých očí, které se rychle proměnily v kalné žluté duhovky s úzkými panenkami.

Naklonil se nad zrzku, vzal křehkou tvář do dlaní a jediným polibkem na čelo ukončil její muka. Opatrně ji položil na pohovku a pak se vydal do pracovny pro to, co mu patřilo.

Vyházel vrchní řadu knih na zem a s pocitem zadostiučinění vytáhl zlacený relikviář. S maximální opatrností jej položil na stůl. Nemohl uvěřit vlastním očím, konečně měl v rukou to, po čem tolik toužil.

Hrubě otevřel druhou zásuvku, sáhl po zlatém řetízku, který by pro většinu smrtelníku byl pouhým šperkem. Váhavě zasunul klíček do zámku, pomalu jím otočil a naslouchal cvakaní složitého mechanismu západek. Jakmile víko schránky odskočilo, netrpělivě svlékl kabát i košili.  

Džin se ukázal ve své zrůdné kráse a ostrými nehty se zabořil do kůže na prsou. Neprýštila žádná krev tak, jak to bylo v případě jeho obětí. Za tichého klení v turečtině otevíral vlastní hrudník, žebra a svaly naříkaly pod tlakem pařátů tak dlouho, dokud neměl dostatek prostoru pro vložení chybějícího kusu vlastního já.

Opatrně odklopil víko relikviáře a s úžasem hleděl na tepající srdce zabalené v lehkém hedvábí. Kolik staletí na něj čekalo a stále tlouklo? Kde k němu zrzka přišla, se už ale nikdy nedozví.

Sevřel pulzující sval v ruce, stáhl jemnou látku a pak je vložil tam, odkud bylo před dávným časem vyrváno. V tu chvíli ucítil tak nesnesitelnou bolest, že klesl v křeči k zemi. Cítil se, jako kdyby do něj sto mužů tlouklo tyčemi, horkost trhala žíly a cévy na cucky, srdce mělo snad každou chvíli puknout. Pak nastal klid. Vše skončilo, jako mávnutím kouzelného proutku.

S námahou se zvedl na nohy. Zvědavě shlédl na hruď, kde nebylo po zranění ani památky. Přiložil dlaň na srdce a cítil, jak tluče. Byl živý a zdravý. Ale také smrtelný. 

„Tak jsme oba zase volní," ozval se chrčivý hlas. Starý turecký dialekt probudil vzpomínky na minulost.

Tarkan se vyděšeně ohlédl ke knihovně, kde se vznášel džin v janičářské uniformě. V obludné tváři triumfální úšklebek, žluté zakalené oči zmije si zkoumavě prohlížely bývalého sultánova vojáka.

„Co bude dál?" zeptal se Tarkan.

Džin jen s úšklebkem pokrčil rameny. „Užij si života, o který tě připravili. Já se vrátím tam, odkud jsem přišel, a budu čekat, dokud na mě někdo zase nezavolá."

Janičářovy oči sklouzly k rozšlápnutému mobilu na podlaze a vzpomněl si na ten večer, kdy se zrzkou uzavřel dohodu.

„Smím mít ještě jedno přání?" zeptal se Tarkan džina a ten jen pokynul. „Tenkrát v kanálech, jsem dal té ženě slib."

Džin se zle zachechtal, pak najednou zvážněl. „Zvaž, co ode mě žádáš," pronesl varovně. „Nezapomínej, kolikrát na nás vypálila měděnými náboji. Způsobila mi tím nemalé obtíže." Naklonil se nad Tarkana a dodal: „Nic jí nedlužíš. Nebyl jsi v té době celý, abys teď plnil požadavky potrhlé ženské!"

„Na tom nesejde," odsekl Tarkan. „Jenže jako obyčejný smrtelník nezvládnu dodržet slib, který jsem jí na oplátku dal. Konec konců, díky jejímu úsilí jsme oba sami sebou."

Džin si odfrkl a vyzval Tarkana, ať prozradí své přání. Poslední přání, které mu je ochoten splnit.

„Propůjč mi svou sílu, rychlost i nesmrtelnost do doby, dokud neochutnáš srdce Nejvyššího strážce," pronesl rozhodně požadavek.   


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Poslední Janičář - 13. Poslední přání:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!