OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Říkej mi Wicky - Epilog

25.11.2013 (12:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1955×

„Annie!“ vybafla jsem na nic netušící Annie, dělající si kafe. „Kde mám ten kašmírový svetr, který mi máma donesla z Paříže?“

Annie položila vařící hrnek na stůl, dala si ruku na srdce a zhluboka oddechovala. „Jak to mám vědět?“ zasípala po chvilce.

„Nevím,“ rozhodila jsem ruce. „Nemůžu ho najít!“

„A proč si chceš vzít do Glasgow kašmírový svetr?“ zeptala se Annie a usrkla si kávy.

„Protože si ho chci vzít,“ odsekla jsem a vběhla do koupelny.

„Jsi jako malé děcko, Claire,“ zavolala za mnou poklidně, ale raději jsem předstírala, že ji neslyším.

Bylo mi jasné, že se asi nechovám vzhledem k mému věku, ale dnešní den nemohl začít hůř.

Místo pohodového vstávání, které by mi jistojistě poskytla písnička Wake Me Up Before You Go-Go, jsem dostala studenou sprchu v podobě Annina řvaní, že Adam přijde kolem půl osmé a že si mám pohnout, ať před ním nejsem v pyžamu. Vážně nechápu, co tím sleduje, když ho znám už skoro pět let. To se bojí, že kdyby mě uviděl v pyžamu, tak by se do mě okamžitě zamiloval?

Takže jsem se během nadávání na Anninu (a Adamovu) adresu nasnídala, umyla a oblékla. Ne, ten třetí bod jsem vlastně zatím nesplnila – ne bez kašmírového svetru.

„Jsi si stoprocentně jistá, že jsi ho neviděla? Není třeba v prádle? Nepůjčila sis ho?“ zeptala jsem se Annie po návratu z koupelny asi po páté.

„Ne,“ broukla a dál si spokojeně popíjela kávu.

„Grrr!“ zasyčela jsem si pro sebe a šla se podívat do svého pokoje, kde mě čekalo překvapení dne.

Můj milovaný Zmijozel, můj Draco, si seděl na mé posteli a dělal z původně kašmírového svetru hromádku na podpal.

„Co-cože?“ vyblekotala jsem a nevěděla, jestli tomu mám začít smát, nebo brečet. Nebo možná obojí naráz. „Draco! Co to děláš?“

Draco líně zvedl pohled od své práce, ale když zjistil, že jsem to jenom já, zase se vrátil k cupování nejdražšího kousku mého šatníku.

Annie zvědavě strčila hlavu dovnitř a spatřila mě, jak na kolenou běduju, a Draca, který si spokojeně hraje. „To si uklidíš!“ poručila mi a ukázala na černou hromádku.

Sedla jsem si na postel a ani neměla sílu k tomu, abych Draca pořádně vyfackovala. Místo toho jsem začala třískat hlavou o postel. Sice to nemělo takový účinek jako třískání hlavou o zeď, ale to, že jedu do Glasgow bez kašmírového svetru, neznamená, že tam pojedu i s pěti stehy na čele.

oOoOo

„Paní Millerová!“ křikla jsem na naši třídní učitelku počítající studenty sedící ve vlaku. „Jsem tady!“

Paní Millerová odlepila pohled od okýnka a usmála se na mě. „Jé, Claire. Už jsem se bála, že nedorazíš.“

„Já taky,“ zamumlala jsem si pro sebe, ale nahlas už řekla: „Do Glasgow pojedeme nějaké čtyři hodiny, že?“

„Tři hodiny a padesát minut,“ opravila mě paní Millerová. No, obor matika-fyzika se v ní doopravdy nezapře. „Nějaké alergie?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Žádné alergie, zákazy a speciální léky, pokud vím.“

„Tak alespoň někdo,“ věnovala mi paní Millerová unavený úsměv a zaznamenala si to do papírů.

Pokrčila jsem rameny a vystoupala za hlasitého klení a supění do vlaku. Téměř okamžitě mě přivítala papírová kulička, která vyletěla z jednoho kupé a trefila mě do boku. Díky bohu, že byla jen papírová – pádů a modřin jsem si za poslední měsíc užila naplno.

Pomalu jsem do uličky vtáhla i kufr a nakukovala do různých kupé. Hlavním objektem mého detektivního oka byly zelené oči a černé, rozčepýřené vlasy. Včera večer mi slíbil, že na mě v jednom z kupé bude čekat, a já mu věřila. Už jen proto, že jsem neměla důvod mu nevěřit. Ale když jsem prozkoumala postupně všechny kupé v chodbičce, chtě nechtě jsem si uvědomila, že tu něco nehraje.

Přesně v tu chvíli se otevřely dveře a z nich vykoukla rozčepýřená hlava se dvěma zelenýma očima. „Ahoj,“ usmál se na mě Luke.

oOoOo

„… a já zabědovala: Draco, co to děláš?! A on se na mě jen znuděně koukl a dál se věnoval cupováním mého kašmírového svetru z Paříže. Annie, moje morální podpora, prohlásila, že si ty rozcupované zbytky musím uklidit. No vážně – je to fér?“

Luke jen přeložil stránku novin, aby mohl číst dál. „Život není fér, Wicky,“ zamumlal.

„Tak to bylo moudro pronesené na poledne,“ zabrblala jsem a dívala se zlostně z okna, jako kdyby snad mohlo za to, že Draco nemá rád kašmír. Fajn, možná to nebude úplně tím kašmírem, ale copak já můžu za to, že toho mám teď moc? Škola, nová práce v Cookie, Luke… Z myšlení mě vyrušil až můj mobil.

„Wicky, vážně by sis měla změnit vyzváněcí tón,“ řekl podrážděně Luke a podal mi chodícího Darth Vadera z ministolku.

„Claire, tady máma,“ ozval se přesládlý hlas z telefonu. „Annie mi říkala, že jedeš do Londýna.“

„Ne, mami, jedu do Glasgow,“ vysvětlila jsem trpělivě a znovu vykoukla z okýnka. „Vlastně už bychom tady měli za chvíli být.“

„Já jsem ti jen chtěla popřát šťastnou cestu,“ zavrkala máma zklamaně. „Tak si to tam užij. Pá!“

„Pá?“ zopakovala jsem znechuceně, ale mobil už byl, díkybohu, hluchý.

„Děje se něco?“ zajímal se Luke.

„Ne,“ vzdychla jsem. „Všechno při starém. Máma pořád nemá ani ponětí, že pracuju v Cookie, i když jsem jí to chtěla už alespoň pětkrát říct. Pokaždé prostě zavěsila.“

„Tak to je asi vážně všechno při starém,“ řekl Luke a zmáčkl naše zapletené ruce.

„Asi jo,“ odvětila jsem a znovu se obrátila k oknu. „Můj orientační smysl mi říká, že za chvíli určitě budeme na místě,“ dodala jsem, abychom se nemuseli bavit o mámě. To byla totiž ta poslední věc, která mě právě trápila – vždyť jsou před námi celé tři dny strávené v Glasgow, tři dny bydlení u nějaké naprosto cizí rodiny. A ano, taky sedmdesát dva hodin strávených ve společnosti těch ukňouraných děcek, co si přezdívají mí spolužáci. Ale za všechno se platí, že?

„Myslíš tvůj neexistující orientační smysl?“ opravil mě Luke.

„Hej!“ řekla jsem dotčeně a hravě ho plácla do ramene. „Nemůžeš prostě zapomenout na tu příhodu s atlasem?“

„Ne,“ zavrtěl Luke pobaveně hlavou. „Nejde přece zapomenout na to, že neumíš číst v mapách a pleteš si severní a jižní pól.“

„Ale vždyť jsou úplně stejné! Kdo si má pamatovat, že na jižním žijí polární medvědi a na severním tučňáci?!“

„Je to přesně naopak, Wicky,“ informoval mě Luke a teď už se nepokrytě smál.

Protočila jsem oči a vyplázla na něj jazyk.

„Haló?“ ozvalo se ze dveří a hlava pana Collinse se objevila v našem kupé. „Za chvíli budeme na místě, připravte se, prosím.“

„Vidíš? Říkala jsem to,“ prozpěvovala jsem si vítězoslavně, zatímco mi Luke pomáhal s kufrem. Vlak s hlasitým skřípěním zastavil a my jsme sebou trhli, takže jsem skončila na protější sedačce, Luke na mně a můj kufr na něm.

„Au,“ zahuhlala jsem zpod té hromady se smíchem.

„Tak pojď,“ vstal Luke a podal mi ruku, abych si mohla taky stoupnout. „Ať se na nás nečeká.“

„Fajn,“ souhlasila jsem a vydala se i s kufrem na chodbu, kde na nás čekal Collins s papírem v ruce. Jakmile mě spatřil, okamžitě se nad něj sklonil.

„Wintersonová, Claire,“ mumlal si pro sebe a přejížděl hrotem propisky po seznamu žáků. „Jé, tady! Tvoje nová rodina jsou Smithovi. Neboj se, mají s sebou papírky se jmény, takže to poznáš. A běž, běž, nemáme času nazbyt!“ dodal a popohnal mě.

Obtížně jsem projela chodbičkou mezi kupé a ještě slyšela, jak Collins mluví s Lukem. „Takže, Lukeu… mám tu pro tebe paní Whiteovou a jejích devět koček. Co na to říkáš?“ Trochu škodolibě jsem se uchechtla a vystoupila z vlaku.

Téměř okamžitě mě ovanul městský vzduch, který se u nás v Portknocike jen tak nevyskytoval. Vlastně bych se vsadila, že nic jako městský vzduch neexistuje, přesto byla příjemná změna nasát do plic pach nového a nepoznaného. Luke mi říkal, že už několikrát v Glasgow byl – díky babičce a její práci v galerii, samozřejmě, pro mě ale Glasgow byla jedna velká premiéra.

Nesměle jsem se rozhlédla po nástupišti a pátrala po zmínkách nějaké rodiny. Poznala jsem sice paní Whiteovou, hlavně kvůli jejímu oblečení, které bylo plné kočičích chlupů, a taky jsem si všimla pár lidí osamoceně stojících o kus dál, někteří se svými psy, někteří s dětmi, ale Smithovi nikde.

„Ty musíš být určitě Claire,“ ozval se mi u ucha ženský hlas. Otočila jsem se a spatřila čtyřčlennou rodinu skládající se z vysoké černovlasé ženy, jejího o něco menšího blonďatého manžela a dvou dětí, pravděpodobně dvojčat. Žena se tvářila přátelsky a natáhla ke mně ruku. „Já jsem Alana Smithová, tohle je Jared, můj manžel,“ ukázala na blonďáka, který mi mávl, „a tohle jsou naše děti – Cody a Veronica. Moc nás těší,“ dodala a nenápadně do dětí šťouchla, aby si mě začaly všímat.

„Také mě moc těší, jsem Claire Wintersonová,“ představila jsem se a potřásla si s ní rukou. Náhle jsem se otočila zpět na vlak a uviděla Lukea zápasícího se svou cestovní taškou. I kdybych byla hluchá, sprosté nadávky na adresu vlaku, tašky a samotného vesmíru byly nepřeslechnutelné. Jako kdyby ale vycítil můj pohled, narovnal se a věnoval mi úsměv, který ve mně vyvolal smršť různorodých pocitů. Oplatila jsem mu ho a znovu se otočila zpět na Smithovi. „Ale říkejte mi Wicky.“

A je tady konec.

Teprve teď si zpětně uvědomuju, jaká je to blbost. Wikipedie - Wicky. Jak mě něco takového mohlo někdy napadnout, proboha? :D

Nicméně děkuji všem komentátorům, kteří to se mnou vydrželi do konce. Je mi sice líto, že jejich počet každou kapitolou klesal, přesto jsem o to víc ráda, že vás mám - jmenovitě to jsou mima33, Mea, ninik, Bri a martinexa. Díky moc. :) 

Byla bych moc ráda, kdybyste mi u téhle poslední kapitoly dali alespoň nějakého smajlíka na znamení, že jste dočetli. :)

Jop, a ještě trochu čísel - Wicky má 135 stran A5 a 24 034 slov. 

Doufám, že se ještě u nějakých mých povídek potkáme. :)

Tethys

Mimochodem, všimli jste si, že u každé kapitoly mám dlouhý proslov o ničem? :D Jsem holt od přírody ukecaná, no. :D

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Říkej mi Wicky - Epilog: