OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Šelma XXXXIV. 2/2



Šelma XXXXIV. 2/2Řádění pokračuje...

XXXXIV. 2/2

„SARO!” zařval znovu Davis, když se dostal blíž ke kostelu. Hledal známou tvář a všechno v něm se svíralo úzkostí. Nikde mezi ženami ji neviděl.

Až po chvíli ji konečně našel. Stála zády k němu, podle jeho mínění příliš blízko k ohni, v každé ruce svírala za hlaveň jednu pušku pažbou opřenou o zem a zírala na plameny, které olizovaly nabílené stěny. Rychle k ní doběhl. „Saro…”

Jen se ohlédla. Byla úplně klidná, nebo se tak alespoň tvářila, pouze mírně rozechvělý hlas prozrazoval rozrušení a strach. „Slyšela jsem ten výbuch. Tohle není náhoda, že?” Prudce vydechl, chvíli zaváhal, nakonec zavrtěl hlavou. Pochopil, že nemá smysl před ní cokoliv skrývat. Ještě jednou se letmo podívala na hořící kostel, než mu podala jednu z pušek. „Pojďme, není čas na řeči.”

Davis jen naprázdno otevřel a zase zavřel ústa, ale nedokázal nic říct. Byla nádherná, když se jí vlasy uvolněné z drdolu kroutily kolem umouněného obličeje, v očích jiskřila síla a odhodlání. Nepoddala se strachu jako jiné ženy i mnozí muži. Rychle ji políbil, jen letmo. Musel. Nedokázal odolat jejím pevně semknutým rtům, než popadl za hlaveň pušku, kterou mu podávala, a druhou rukou vyhledal její dlaň, chladnou a vlhkou od potu.

Spolu… jsou spolu a její klid uklidnil i jeho.

Jsou spolu...

Trhl hlavou, poblíž práskl výstřel a do vzduchu zašlehl plamen z hlavně. Přimhouřil oči, aby lépe viděl. Byl to Paul. Chtěl, aby si ho lidé všimli a poslouchali.

„Všichni pojďte sem! VŠICHNI SEM!”

Jenže ještě dřív než dozněla jeho slova, ozval se odněkud ze tmy vyděšený výkřik. Kolem se rozlilo tíživé ticho. Všichni strnuli. Davisovi přeběhl mráz po zádech. Stál a naslouchal, bezděčně tiskl ruku svojí ženy.

Ticho ale netrvalo dlouho. Zahnalo ho divoké zvířecí zařvání. Všechno kolem jako kdyby zkamenělo. Neviditelná hrozba skrývající se ve tmě se vznesla do vzduchu. Zvíře bylo na lovu a oni mají být jeho kořistí!

Sara křečovitě zaryla nehty do hřbetu jeho ruky. Ohlédl se na ni. Oči měla doširoka otevřené, zhluboka oddechovala a on věděl, že přemáhá strach. Odporný plíživý strach, který seděl i hluboko v něm a ovíjel se mu svými chapadly kolem krku. Přitáhl si svoji ženu blíž k sobě. Polkl. „Nesmíme se rozdělit, nikdo nesmí být sám, pak je snadná kořist…” mumlal překotně. Cítil, jak se k němu přitiskla bokem. Chvěla se.

„Musíme pomoct ostatním,” špitla, stejně jako on se snažila najít pevnou půdu pod nohama.

„VŠICHNI SEM! NIKDO NESMÍ ZŮSTAT SÁM!” Paul se snažil přivolat lidi k sobě. Davis i jeho žena společně vykročili, aniž by se museli domlouvat. Pustili se, ale zůstávali blízko, pokoušeli se dostrkat zmatené a vyděšené ženy s dětmi do houfu kolem Paula. Co chvíli se na sebe podívali. Davis s láskou a obdivem sledoval Saru. Rychle překonala strach a chtěla pomoct mužům, uklidňovat ženy, poskytnout útěchu, oporu a hlavně je ochránit.

Ve stále silnějším světle ohně, sytícím se proschlým dřevem kostelních zdí, zahlédl i ostatní. Harper ještě s někým, kdo byl k němu otočený zády, zadržovali muže, který se chtěl rozeběhnout do tmy. Rval se s nimi, mezi vyděšenými výkřiky a pláčem dětí zaslechl útržky hádky. Nemohl najít svoji dceru. Odvrátil pohled. Mezi lidmi viděl další muže, co se snažili nahnat lidi do houfu. Barton vlastním tělem bránil v pohybu jedné z žen, prala se s ním a křičela. Viděl, jak mu přišel na pomoc Chris.

Trhl sebou a ohlédl se, když se s hlukem propadla věž kostela. Nikdo se ho ani nepokoušel hasit. K nebi se vznesl divoký roj jisker. O kamennou podlahu zadrnčel zvon, co se uvolnil. Ten zvuk cítil až v morku kostí. Obraz zkázy dostával další děsivé rozměry. Jako kdyby nestačil pláč a strach naplňující okolní vzduch. Opět si vyměnil pohled se svou ženou, snad se oba potřebovali uklidnit, opřít jeden o druhého, podělit se o svůj strach.

Mezitím se kruh lidí pomalu zužoval. Bylo jich málo, mnohem míň, než večer v kostele! Rozhlédl se kolem. Kolik žen a dětí uteklo v panice kamsi do tmy? Kolik mužů toužících po tom je najít, nebo po pomstě, šlo za nimi?

Polkl.

Netušil, co by dělal on, kdyby svoji ženu nenašel. Možná by teď pátral ve tmě, hledal a lovil zvíře, které ohrožuje jejich životy. Ale jde vůbec ulovit?!

Zatřásl hlavou a pohledem vyhledal Paula. Ještě se ohlédl na svou ženu. Zády k ostatním se pozorně rozhlížela, pušku připravenou v rukou. Tušil, že když je někdo ohrozí, nebude váhat. Rychle na ni kývl a posunkem jí naznačil, že jde za Paulem. Jen se nevesele pousmála.

Zavolal na něj jménem a propletl se mezi lidmi, aby se dostal k němu. Mladý muž se na něj otočil. „Hodně lidí chybí!”

Paul kývl s pevně semknutými rty. „Vím,” konstatoval prostě a prsty si prohrábl vlasy. Klobouk ztratil při výbuchu. „Někdo musí zůstat tady, ale dva nebo tři lidi by se měli podívat kolem. Sežeň mi Chrise a Bartona, ty s Harperem a ostatníma zůstaňte tady. Držte lidi pohromadě, nikdo nesmí bejt sám!”

Davis rychle kývl, ale dřív, než stihl něco říct, tak ve tmě nedaleko práskl výstřel. Vzápětí za ním další a pak následoval výkřik, co se rozplizl do klokotavého zachraptění.

Davis zalapal po dechu. Paul zaklel, jejich tvrdé pohledy se střetly. Oba věděli, na co ten druhý myslí - ta bestie je blízko! A oni oba měli stejnou chuť jít po jejích stopách! Jenže jsou tu lidé, kteří potřebují ochranu. Bylo těžké zašlapat sebe a upřednostnit ostatní, přesto oba dělali přesně tohle. Někdo, kdo to neudělal, právě zaplatil životem.

„Hni se! Nemáme čas!” houkl na Davise Paul a on se konečně dal do pohybu. Víc nad tím nepřemýšlel, byl to jen další rozkaz, co měl poslechnout. Rychle našel Bartona. Žena, s níž se s Chrisem prali, seděla na zemi, v náručí ji svírala jiná, korpulentní farmářka, která s nimi přijela odpoledne, a snažila se ji uklidnit. Když na něj překotně vychrlil Paulův vzkaz, počkal, jen až Barton rychle kývl, a vrátil se zpět ke své ženě.

Kovář se jím víc nezabýval. Rozhlédl se, aby našel Chrise, ale i když si byl jistý, že byl ještě před chvílí s ním, teď ho nikde neviděl. Zaklel a rychle doběhl k Paulovi. Tušil, proč ho chce mít u sebe. „Chris zmizel…” sykl na něj.

Paul se zamračil. Neřekl na to nic, ale nelíbilo se mu to ani trochu. Netušil, co od něj může čekat, a obával se toho, co chystá, už kvůli tomu, co mu odpoledne řekl Barton. Navíc nutně potřeboval další muže. Lidé už se sice relativně uklidnili, ale někdo je musel hlídat, a on s několika dalšími chtěl jít hledat zatoulané duše, dřív než je najde něco jiného. Nemohli se rozdělit, museli jít ve skupině, a to jejich situaci značně ztěžovalo. Dlouho se nerozmýšlel. „Nemáme čas, půjdeš se mnou hledat ostatní?”

Barton pomalu kývl a přimhouřenýma očima se zadíval k městu, kde, stejně jako za jeho zády, stále ještě plápolaly plameny dnešních požárů. Jejich světlo jim paradoxně pomůže.

Chris se mezitím proplížil do stáje u kovárny. Koně řehtali, škubali sebou na úvazcích. Polohlasně zaklel a hledal tříletou klisnu, kterou si pamatoval z Hoardbeastova ranče. To, co chtěl udělat, bylo šílenství, ale byla to jeho poslední možnost. Našel ji až vzadu v posledním stání. I ona nebyla klidná. Pohladil ji po hlavě, tiše na ni promluvil. Byla to jeho jediná šance na úspěch. Rychle ji nauzdil a vyvedl ven. I přes neklid všude kolem ho ochotně následovala.

Sedláním se nezdržoval, jen ji zavedl ke špalku na štípání dřeva a z něj jí vylezl na hřbet. Na neosedlaném koni nikdy neseděl, ale byl slušný jezdec, musel to aspoň zkusit. Musel NĚCO dělat!

Přemáhal strach. Nikdo jiný tohle udělat nemůže! Je to jeho boj! Jeho a jeho bratra! Musel využít příležitosti, kterou mu dal!

Pevně sevřel mezi prsty jedné ruky otěže, druhou se chytil hřívy, víc už o tom raději nepřemýšlel a rázně klisnu pobídl. Vyjel cvalem ke středu města, kde zastavil a rozhlížel se. Hledal sebemenší náznak, vodítko, kde by našel toho, koho hledá.

„Do prdele, co ten pitomec dělá?!” zaklel Barton. Harper mu zrovna předával jednu z pušek, které vynesli z kostela. On i Paul zvedli hlavy a ohlédli se. Všichni tři viděli Chrise na neklidném neosedlaném koni, jak se rozhlíží a snaží se ho udržet na místě. Dřív, než ale stihli cokoliv říct, ozvalo se odněkud další zvířecí zařvání. Všichni tři zalapali po dechu, pevněji sevřeli v rukou pušky. Kůň se málem vzepjal na zadní, Chris se na něm stěží udržel, přesto ho pobídl do cvalu a rozjel se směrem, kde tušil nočního predátora.

„Zešílel, tohle nemůže přežít!” zamumlal Harper a Paul s Bartonem si jen vyměnili pohledy. Ani jeden z nich neměl tušení, co chce dělat. Ani jeden z nich se nedokázal rozhodnout, jestli ho považovat za hrdinu, nebo pošahanýho šílence a zrádce. Možná se to nevylučovalo, ale oba měli pocit, že ho vidí naposledy.

Paul polkl. „Musíme jít, čas letí,” zamumlal a nespouštěl pohled z Bartona. Ten jen pomalu kývl.

„Nemám jít s váma?” zeptal se ještě Harper.

Paul rychle zavrtěl hlavou. „Víc lidí nemůžeš postrádat.” Odhrnul si propocené vlasy z čela a natáhl mechaniku pušky, opřel ji o rameno, aby ji v případě potřeby mohl co nejdříve použít. Barton následoval jeho příkladu a bok po boku pomalu vykročili širokou ulicí. Věděli, co je čeká ve tmě, že jakákoliv chyba je může stát život. Nesměli se od sebe vzdálit víc než pár kroků a bylo na nich, aby si vzájemně kryli záda. Paul Bartonovi věřil, znal ho celý život, a usuzoval, že stejně tak kovář věří jemu, jinak by s ním nejspíš nešel. Chtěli nejdříve projít všechny prázdné domy, jestli se v nich někdo neschovává. Požáry nemohli uhasit, plameny se postupně rozšiřovaly tam, kde měl oheň potravu.

Paul měl strach o Dorothy. Mezi lidmi ji neviděl. Chtěl ji ochránit, atejně jako chtěl z doktorova domu dostat Katie, ale nemohl postupovat rychleji. Nejdřív museli prohledat domy nejblíž požárům, pak postupně zbytek města, a byli na to jen dva. Pomalu postupovali ulicí, Paul si nemohl nevšimnout, že hvězdy na východě začínají blednout a nebe dostává světlejší odstín. Brzy bude svítat a světlo slunce vyžene krvelačné stíny, které číhají ve tmě, jenže stejně tak odhalí celou spoušť, co po sobě zanechala bestie. Polkl a ohlédl se na Bartona. Jejich pohledy se střetly. I on měl nejspíš stejné myšlenky. Brzy bude konec, ale oba se báli, že pro mnohé to bude stále ještě příliš pozdě.

 

Klisna, na níž seděl Chris, byla pořád neklidnější, přesto ale cválala tam, kam ji vedl, a to bylo to jediné, co chtěl. Vyjel do tmy, světla požárů i poslední domy města nechal za sebou. Hrdlo se mu svíralo strachem a stejně divokým vzrušením, které dosud nepoznal. Byl si dobře vědom, jak tahle sebevražedná výprava skončí, a blízkost smrti, jako kdyby ho poháněla k tomu, aby ze sebe vydřel všechno. Bylo to jako šílenství, díky němuž se mu chtělo zběsile rozesmát. Neměl zbraň, nevzal si ani revolver. Byla zbytečná. Pokud mu něco může zachránit život, je to jen to, kým je. Jenže jemu nešlo o to, aby si zachránil život. Jemu šlo o to, odvést pozornost a konečně dokázat to, co chtěl už včera, a právě teď tomu byl blíž, než kdykoliv dřív.

Někde ve městě zaslechl výstřel a pak bylo zase ticho. Zarazil klisnu, až se málem postavila na zadní, snažil se ji udržet na místě a křečovitě se držel na jejím hřbetě. Naslouchal a hledal sebeslabší zvuk nebo jakoukoliv známku toho, že ten, koho hledá, je někde poblíž. Nakonec otočil koně, aby měl světlající nebe v zádech, a znovu ho pobídl, nejen patami, ale zahulákal do noci. Nejspíš nutně potřeboval slyšet svůj vlastní hlas, aby si dodal odvahu a aby na sebe konečně upozornil. Bylo to jako pošahaná hra na schovávanou se smrtí. Věděl, že tam někde je, a že jestli chce konečně dokázat to, s čím přišel do tohohle posranýho zapadákova, musí buď on najít bestii, nebo bestie jeho.

Poblíž někdo tlumeně vykřikl, jenže lidský hlas náhle klokotavě utichl, rozplynul se v temném zavrčení. Po zádech mu přeběhl mráz. Bestie našla další kořist.

Neváhal a otočil klisnu tím směrem. Nedokázal přemýšlet nad tím, co vlastně chce dělat. Prostě jen šel tam, kde on i zvíře, na kterém seděl, cítili smrtelné nebezpečí.

Klisna byla čím dál hůř ovladatelná. Musí být blízko!

Přitáhl jí otěže a snažil se udržet směr, přestože uskakovala. Byl zázrak, že ještě nespadl.

Rozhlédl se kolem, a když konečně nedaleko ve slabém odlesku plamenů zahlédl temný stín, hvízdl a otočil klisnu tím směrem. Vzpírala se, přesto ji dokázal donutit, aby šla tam, kam chtěl, ale tušil, že brzy už ji nezvládne.

Než se dostal skoro k zadním stěnám domů, zaslechl výhružné zavrčení zvířete vyrušeného při hostině. Pobízel strachem zdivočelou klisnu tam, kde tušil, že se skrývá.

Musel ho vyprovokovat, aby ho následoval!

Nemohl ve tmě vidět, jak zvíře rychle zvedlo hlavu, vycenilo zuby, ze kterých kapala čerstvá krev, a na poslední chvíli uskočilo od ještě teplého těla, aby se vyhnulo splašenému koni. Vztekle zařvalo.

Zemřeš!

 

Barton s Paulem rychle prohledali prvních několik domů nejblíž jednoho z požárů. Nikde nikoho nenašli. Paul byl nervózní. Konečně mohl zaklepat na dveře toho, kde se narodil. „Dorothy?” zavolal, ale bylo ticho. Jenže po tom, co od ní dnes slyšel, to nemínil tak snadno vzdát. „Dorothy!” přidal na hlase. Odpovědi se mu nedostalo.

Vyměnil si pohled s Bartonem. Byl si téměř jistý, že tam je, mezi lidmi ji neviděl, proto zkusil dveře. Nebyly zajištěné a s tichým vrznutím se otevřely. Vešel a to, co viděl, ho nepřekvapilo. Našel ji tak, jak ji večer opustil. Seděla na židli, hlavu skloněnou na prsou. Její bledý obličej a světlé vlasy osvětlovalo slabé světlo petrolejky. Netušil, jestli vůbec zaznamenala, že se něco děje.

„Dorothy…” promluvil na ni tiše a opatrně se dotkl jejího ramena. Jen zvedla hlavu, než ji znovu sklonila. Neodpověděla. „Pojď se mnou, tady nejsi v bezpečí,” mluvil na ni tiše, naléhavě.

„Nech mě, prosím,” zamumlala, ani se nepohnula.

„Dorothy, prosím, dej mi šanci tě ochránit!”

„Nech mě, prosím,” zopakovala znovu mechanicky.

Paul to nechtěl vzdát, nemohl to vzdát. Dorothy… tady je to nebezpečný, venku hoří…”

„Nech mě být!” sykla žena. Prosím!”

Paul se zamračil. „Zůstávat tady je sebevražda! Nenechám tě tady! Jednou mi za to poděkuješ!”

Odložil pušku na stůl, chtěl ji popadnout do náruče.

„NE!” vřískla a prudce vstala. V ruce svírala Kaleův revolver, mířila mu do obličeje. Oči se jí leskly slzami a zoufalstvím, ale rty měla pevně semknuté, zbraň se ani nezachvěla. Musela ji mít v ruce už předtím.

Zůstal překvapeně stát. „Dorothy…”

„Říkala jsem ti, abys odešel. Mě nemůžeš zachránit!”

„Prosím… nedělej to, pojď se mnou. Všechno… všechno bude dobrý.”

Jen se hořce pousmála. „Tomu sám nevěříš…” zašeptala tak tiše, že ji sotva slyšel, ustoupovala, dokud nenarazila do pelesti postele, na níž ležel její mrtvý syn. Paul zvedl prázdné dlaně, o krok se k ní přiblížil, ale ona odjistila revolver. Zavrtěla hlavou. „Nemůžeš mě zachránit… nikdo mě nemůže zachránit…” z jejího zlomeného hlasu mrazilo, po tvářích jí stekly další slzy. Ohlédla se na dětské tělíčko na posteli.

Paul chtěl využít její chvilkové nepozornosti a zbavit ji zbraně, jenže dřív, než se vůbec stihl pohnout, přiložila si hlaveň ke spánku a prostor kuchyně zaplnil zvuk výstřelu.

„NE!” vykřikl. Za pár vteřin překonal prostor mezi nimi, ale do náruče se mu sesulo jen její mrtvé tělo. Padl na kolena, nevěřícně zíral na její tvář, prázdné oči, z nichž tak rychle vyprchal život. To nemohla být pravda! To by přeci nikdy neudělala! „Dorothy... to nemůžeš!“ zamumlal, jak kdyby to měl být nejapný vtip.

Kovář venku u dveří zaslechl výstřel a vpadl dovnitř, ale zarazil se na prahu, zaklel, když uviděl, co se stalo. Zhluboka se nadechl, pevně zavřel oči a zatřásl hlavou, aby se vzpamatoval, než rychle došel k Paulovi, sevřel pevně jeho rameno. Věděl jen jediné - musí ho dostat pryč. „Je mi to líto. Pojď, musíme jít. Máme práci.” Mladý muž se ani nepohnul. Bylo toho moc, všeho, a další život mu protekl mezi prsty. „Paule! Vstávej, nemáme čas! Jí už nepomůžeš, ale jiným můžeš!” naléhal na něj Barton. Popadl ho pod ramenem a nutil ho, aby se pohnul. Nevzpouzel se, tělo ženy mu vyklouzlo z rukou. Barton ho jako loutku donutil vstát a vyvlekl ho ven před dům, až tam ho pustil. „Paule, vzpamatuj se, sakra!” On ale jen trhavě oddechoval, zíral před sebe, nic z toho, co viděl, nevnímal. Barton zaklel, rozhlédl se, pak už se nerozmýšlel a vrazil mu facku. „Vzpamatuj se, do prdele!”

Paul zalapal po dechu, zamrkal, podvědomě trhl rukou k zrudlé tváři, než vztekle zavrčel a naslepo se po Bartonovi ohnal pěstí.

Ten chytil jeho pěst do dlaně, zkroutil mu ji za zády a přitáhl ho k sobě. Druhou silnou paží ho sevřel za hrudník, a i když Paul vztekle zařval, škubl sebou, nepustil ho. Věděl, že je mu zle, že je na dně a všechno, co měl, se mu sesypalo pod rukama během pár dnů. Tohle byla jen další rána, kterou dostal. Jenže ho v tom nemohl nechat! Nezasloužil si to.

Svíral ho, dokud jeho odpor neochabl. „Nemůžeš za to, nemohls nic dělat.” Věděl, že je to pravda, přesto to znělo dutě a prázdně. Mladý muž zavrtěl hlavou. Nedokázal nic říct. „Sama si vybrala. Nikdo by jí v tom nezabránil, ani ty, ani nikdo jinej.”

„Kale by to dokázal…” zamumlal bezvýrazně Paul. Bartonovi na hřbet ruky spadlo několik slz.

„Vykašli se konečně na Kalea! Ty děláš, co můžeš! Nebyla to tvoje chyba, tak se z toho konečně přestaň obviňovat! Minulost nezměníš! Ale budoucnost změnit jde! Když tady budeš vyšilovat, nic tím nedokážeš! Tady kolem jsou lidi, co zachránit můžeš! Tak se, do prdele, seber a pojď mi pomoct!”

Osud jako kdyby chtěl potvrdit to, co říkal kovář. Nedaleko se ozval slabý výkřik, který rychle utichl. Oba muži ztuhli, napjatě naslouchali, dokud ticho nezahnalo hvízdnutí, chvilku po něm vzteklé zařvání zvířete, vyděšené řehtání koně. Slovům, co ve tmě vykřikl mužský hlas, ani jeden nerozuměli, ale oba poznali Chrise.

Barton polkl a zatřásl hlavou. Kůň znovu zařehtal, zvíře zařvalo a pak bylo ticho.

„Pusť mě…” zahuhlal Paul.

Kovář nad tím ani nepřemýšlel a povolil. Mladý muž se narovnal, prsty si pevně sevřel kořen nosu, rychle setřel slzy, jeho tvář jako kdyby zkameněla. Vyměnil si pohled s Bartonem. Oba tušili, že Chris právě zemřel. Kovář došel do domu, kde už nikdo živý nezůstal, a donesl mu jeho pušku. „Musíme jít.”

Paul jen mechanicky kývl, jako prázdný stroj. Bylo to teď jednodušší. Musí jít…

 

„Tak pojď, ksakru, tak si mě vem!” křikl Chris do tmy.

Klisna se vyděšeně vzepjala na zadní. Chytil se hřívy, a když uskočila, zahlédl temný stín. O jeho koleno se otřelo velké tělo, kterému ale jeho kořist o několik palců unikla.

Zaklel a zvíře znovu vztekle zařvalo. Klisnu už nedokázal udržet, s hlavou skloněnou mezi přední nohy vyrazila ozlomkrk pryč. Vycenil zuby námahou a pevněji se chytil hřívy. Věděl, že dosáhl svého, stejně tak ale věděl, že se na koňském hřbetě neudrží dlouho. Namáhavě se ohlédl a viděl jen vzdalující se světlo ohně, co zahánělo tmu v úzkých kruzích kolem tří požárů. Zmizelo ve chvíli, kdy klisna překonala vrchol terénní vlny. Možná stejné, z níž Matthew několikrát pozoroval město. Zvíře se řítilo dolů. Už to nezvládl a sklouzl z koňského hřbetu. Jen si rukama kryl hlavu, sbalil se do klubíčka a bolestně zasténal, když spadl do vysoké trávy, odkutálel se stranou. Odřel si tvář, málem si vyrazil dech. Měl pocit, že si musel zlámat a narazit všechny kosti v polovině těla, na kterou spadl. Měl jediné štěstí, že ho klisna nepošlapala.

Lapal po vzduchu a matně vnímal vzdalující se dusání kopyt. Pak zůstalo pouze šumění trávy v jemném vánku. Jenže cítil, že ticho a klid je jen zdání. Vyškrábal se na nohy, i když se přes bolest potlučeného těla nedokázal narovnat.

Zhluboka oddechoval, v boku ho nepříjemně píchalo, v ústech cítil pachuť svojí vlastní krve. Snažil se to nevnímat.

Rozhlédl se kolem, ale ve tmě pořádně nic neviděl. Polkl. Vzrušení ho opustilo stejně rychle, jako přišlo. Necítil ani strach, necítil nic, jen po zádech mu běhal mráz a chloupky na krku se mu ježily, jak tělo bezděčně reagovalo na blízkost predátora. Aniž by si to uvědomil, sáhl do kapsy kalhot. Byl tam pořád - cínový vojáček, kterého u sebe nosil od chvíle, kdy Matthewa odvedl Jeremiah, v pošetilé dětské naději, že tak zůstanou stále spolu. Pak se stal jeho talismanem pro štěstí. Zaryl se mu do kůže, jak ho pevně sevřel, a hořce se pousmál. Teď čeká, až ho jeho bratr zabije.

Trhl hlavou, když zaslechl tiché zašustění. „Matthewe?” zachraptěl a vyplivl krev z úst. Věděl, jak strašlivě absurdní je jeho počínání, ale nemohl si pomoct. „Matte…” zamumlal a schválně ho oslovil tak, jak ho oslovoval kdysi dávno, když byl zavřený za dveřmi ve starém křídle domu. Polkl, hřbetem ruky si otřel ústa. Chtěl ještě něco říct, ale periferním viděním zaznamenal pohyb. Stihl se sotva otočit, než na něj dopadlo velké zvířecí tělo, drápy se zaryly do jeho hrudi. Zaklel, a zatímco padal zpět do trávy, snažil se ho ze všech sil odstrčit. Aniž věděl, co dělá, zaryl prsty do podebraných ran na jeho zádech.

Zvíře zařvalo bolestí, vztekem, a on zařval s ním, když jeho drápy pronikly hluboko pod kůži. Věděl, že je konec, ten nádech, co mu chrčel v plicích, je poslední. Zarýval prsty do zlatohnědé srsti, zíral na stín tvora nad sebou. Nedokázal zavřít oči a vteřiny se vlekly, jako kdyby je někdo natáhl donekonečna. Teď mají přijít tesáky, které mu roztrhají krk, nemohl tomu zabránit.

Jenže zvíře se nepohnulo, jak kdyby zkamenělo. Stejně jako on zhluboka oddechovalo, jeho drápy stále vězely v jeho hrudi, cítil, jak mu z hlubokých ran po kůži stékají kapky krve. Spíš tušil, než viděl, těsně nad sebou velké zuby, z nichž mu do tváře kapala krev. Teplý dech se mu smekal po čele. Všechno jak kdyby strnulo v jediném nekonečném okamžiku.

Nechápal to. Překvapeně zíral na temný stín nad sebou. Byl zmatený, nejspíš stejně jako zvíře nad ním. Poznal ho?

Neviděl nic, snad jen slabý záblesk očí, který si spíš představoval. Nemohl být skutečný. Polkl, aby si aspoň trochu uvolnil hrdlo.

„Matte…”

Jenže sotva dořekl jeho jméno, zvíře zavrčelo a velké zuby cvakly těsně u jeho obličeje, pak dál nasávalo vzduch kolem. Pach krve, vznášející se okolo, byl jiný, než ten, který chtělo a znalo. Znovu tiše zavrčelo, zarylo drápy hlouběji do jeho masa. Slyšelo, jak muž pod ním bolestně zasténal, pevněji sevřel jeho srst. Dráždilo ho to. Nechtělo se své kořisti tak snadno vzdát, jenže i když ten tvor byl předtím cítit jako člověk, jeho krev mu byla odporná. Ten pach se mu nelíbil. Chtělo lidskou krev, a ne tuhle!

Nakonec zhnuseně odvrátilo hlavu. Nestálo mu ani za to to zabíjet. Necítilo nic, čím by ho to mohlo ohrozit. Pach jeho krve byl tak odpudivý, že zahnal i touhu po smrti. Odfrklo si, chtělo odejít, ale muž ho nechtěl pustit, znovu chraplavým hlasem zašeptal něco, čemu nerozumělo.

Zvíře vztekle zavrčelo, ohnalo se po jeho ruce zuby. Pak se prostě vysmeklo z jeho sevření a víc se o něj nezajímalo. Když se vrátilo na terénní vlnu, chvíli sledovalo město. Vypadalo jako tři ohnivé body, za nimiž začínalo pomalu světlat noční nebe. Olízlo ze zubů krev, co na nich stále ještě zůstávala, a spokojeně zamručelo. Hlad byl prozatím utišen, ono samo bylo příjemně unavené po úspěšném nočním lovu. Jen někde, kdesi v podvědomí, cítilo neodbytnou touhu po krvi, kterou ucítilo jako první a které se dosud nenapilo. Muselo se ještě vrátit zpět.

Chris zůstal ležet ve zválené trávě, neměl sílu se pohnout, jak kdyby z něj všechno, co se stalo, vysálo veškerý život. Trhavě dýchal a každý pohyb hrudníku ho drásavě bolel. Krev z hlubokých škrábanců stékala po jeho kůži, vsakovala se do roztrhané košile i země pod jeho zády. Zíral na rozmazané hvězdy nad sebou a nedokázal pochopit, co se právě stalo. Unikalo mu to jako všechno ostatní, dokud se to neztratilo úplně v hebké temnotě bezvědomí, do kterého se propadl, aniž by tomu chtěl nebo dokázal zabránit. 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Šelma XXXXIV. 2/2:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!