OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Šelma XXXXVI.



Šelma XXXXVI.Kam Matthewa dovede jeho vidina?

XXXXVI. Smyčka

Prudká noční bouře už ztratila na síle, jen hustý déšť dopadal do vysoké trávy a na záda muže, který ležel na nekonečné pláni tam, kde předtím padl únavou. Déšť smýval z jeho kůže špínu i krev a pálil v nových ranách. Jenže cosi, co nikdo jiný nemohl vidět, ho donutilo se znovu zvednout a pokračovat v lopotné pouti, doprovázený jen přízrakem zrozeným z jeho mysli. Snad šel za splněním svých nejhlubších tužeb, které pocházely z čehosi bolestně lidského, co se ještě jednou vzepjalo k životu a v podobě indiánské ženy ho vedlo na místo, kde to dostane. Možná ho tam táhlo zvíře v něm s vidinou další kořisti, a žena, kterou následoval, byla jen jeho nehmotným průvodcem. Ani on sám nedokázal posoudit, kde je příčina jeho konání.

Ale šel, pokroucený bolestí a únavou. Nebe na východě světlalo, i když bylo šedé a nízké. Neustále ze svých útrob vyvrhovalo proudy vody, chladící ho na horečkou rozpálené kůži. Možná díky tomu ještě nepadl úplně, přestože nic z toho nevnímal. Svět kolem jak kdyby se rozpustil v dešti a horkosti. Dech i život měly jediný smysl – jít.

Světla přibývalo. Netušil, kolikrát padl a znovu se zvedl. Bolest těla byla vzdálená, stejně jako svět kolem. Stejně vzdálené byly domy města, mezi které přišel, jen něco v něm se napjalo.

Hlad!

I když jeho citlivé smysly byly zastřené, bestie v něm instinktivně vycítila blízkost kořisti. Ale přes vyčerpání k němu pohnutky vlastního těla doléhaly stejně matně jako vše, co bylo kolem. Viděl jen jediné – ženu před sebou, která se konečně zastavila. Ještě několik kroků a mohl se jí dotknout!

Jenže se neudržel na nohou. Padl na kolena do bláta a už se nedokázal zvednout. Prudce oddechoval, po kůži mu stékala voda. Třásl se horečkou, chladem i hlubokou únavou a ještě něčím, co se pomalu začínalo rozpínat v jeho zastřené mysli. Cítil lákavé pachy lidí. Jsou blízko...

Hlad!

Prsty křečovitě zarýval do rozmoklé hlíny a bolestně zasténal, jak se jeho svaly napínaly k prasknutí. Bestie v něm si žádala své. Pak ale znovu ucítil ten dotek. Jako kdyby se po jeho tváři smekl jemný vánek. Zvedl hlavu. Byla tam, přímo u něj, a po tvářích jí stékaly slzy. Lapal po dechu a sledoval, jak poklekla k němu do bláta. Chladivý nehmotný vánek jejích prstů se propletl jeho mokrými vlasy, jak kdyby mu ztracená paměť cosi vracela. To cosi ale bolelo, svíralo to jeho hruď, jeho mysl se tříštila na nepřehlednou změť neuchopitelných obrazů. Dokázal se soustředit na jediné – potřeboval ji... Namáhavě zvedl ruku a chtěl ji obejmout, jenže jeho špinavé prsty nenašly její tělo, jen prázdný vzduch, než se znovu se zoufalým zaskučením zaryly do bláta.

 

Sara stála u okna, jehož rozbitým sklem táhl vlhký vzduch, a nehybně zírala ven. Před chvílí se Stephenem vystřídali Harperovi u Chrise. Hlídali ho, Paul to tak chtěl, protože zatím tu nebyl nikdo natolik odpočatý, aby s ním promluvil. Její muž usnul na židli. Nedivila se mu, za několik posledních dní toho nikdo moc nenaspal. I ona byla unavená, i když noc byla navzdory bouři, nebo díky ní, klidná. Navíc, muži včera přijeli pozdě a stěží se udrželi na nohou.

Povzdechla a ohlédla se. Netušila, jestli Chris spí, nebo ne. Nehýbal se a oči měl zavřené. Věděla, že čas jeho klidu pomalu končí. Až se vzbudí Paul, bude chtít slyšet víc než mlčení a mlžení. Ale to už museli nechat na něm.

Pohledem se vrátila k ulici. Udusaná prašná zem se během prudkého deště změnila v bahnitou břečku plnou kaluží. Světla přibývalo, i když tušila, že slunce dnes z mraků nevyjde. Pořád pršelo a nejspíš ještě nějakou dobu pršet bude.

Už se chtěla odvrátit a projít se po místnosti, aby rozhýbala ztuhlé svaly, když zahlédla něco, co jí vyrazilo dech. Překvapeně sledovala muže, který se bořil do bahna, dokud nedaleko nepadl na kolena. Protřela si oči, měla pocit, že se jí to jen zdá.

Tohle přeci nemůže být pravda!

I když se bolestivě štípla do ramena, byl tam, bez ohledu na déšť. Nechápavě ho sledovala, než se konečně vzpamatovala. Víc nad tím nepřemýšlela. Ohlédla se na Stephena, který pořád klidně spal, hlavu zakloněnou na opěradle židle. Pak pohledem zaletěla k pušce opřené vedle něj. Váhala sotva pár vteřin, než ji rychle popadla a vyběhla ven.

Chris nespal, jen se tak tvářil. Otevřel oči a zvedl hlavu, když zaznamenal prudký pohyb. Namáhavě se vyškrábal do sedu. Musel si na chvíli vydechnout, až pak se zvedl a došel k rozbitému oknu. Překvapeně zíral ven, než konečně dokázal pochopit, co vlastně vidí.

Když první dešťové kapky dopadly na Sařiny tváře, opřela pažbu o rameno a zamířila na muže klečícího v blátě. Ruce se jí chvěly, hruď se svírala, ale stiskla zuby a blížila se k němu krok za krokem. Neviděla mu do tváře. Po jeho holých zádech schýlených k jedné straně se táhly podebrané rány, které rozmočila voda. Sevřel se jí žaludek. On se ani nepohnul, jen dýchal.

Polkla, palcem odjistila pušku, ale blíž, než na několik kroků, se neodvážila. Jenže stejně tak nedokázala stisknout spoušť. Nevěděla, jestli se třese víc chladem, nebo strachem. Krok za krokem ho obešla, možná chtěla tomu monstru vidět do tváře, než ho zabije. Možná potřebovala konečně sebrat odhodlání, aby dokázala zničit zvíře, které nosí jen zkázu a smrt.

Klečel před ní, prsty zarýval do bláta. Nemohla si nevšimnout čerstvých ran na rameni, z nichž stékala rozmytá stružka krve. Hlavu měl skloněnou a ze zcuchaných vlasů mu kapala voda.

Ruka, kterou svírala hlaveň pušky, se jí viditelně roztřásla. Zamrkala, aby zahnala slzy, tlačící se jí do očí.

Přeci je to ON... to zvíře, bestie... monstrum! Vrah! ujišťovala se v duchu, přesto ho nedokázala prostě zabít. Naprázdno otevřela ústa a zase je zavřela, jak kdyby si chtěla zopakovat nahlas, proč musí zemřít, ale slova zanikla už kdesi v plicích, v úzkosti, která svírala její hrudník. Klečel před ní, zhroucený na kolenou jako troska. Třásl se ve studeném dešti a byl naprosto bezmocný, jen ona měla v rukou jeho život.

Proč nedokáže vystřelit?!

Polkla. Znovu ukazovákem přejela po spoušti... stačilo jen stisknout. Jenže dřív, než to stihla udělat, zvedl hlavu a pohnul se, jak kdyby chtěl kohosi obejmout.

Trhla sebou a ustoupila, přestože jeho žlutohnědé oči se nedívaly na ni. Snad ji vůbec neviděl. Zírala na něj, neschopná pohybu. Nebyla to tvář bestie, místo toho viděla zlomeného, zničeného člověka. Jak kdyby před ní obnažil nejen svoje tělo, ale i to, co nosil v sobě tam, kde lidé mívají duši. Viděla jen bolest a zoufalství.

Jeho pohled se jí zařízl kamsi hluboko do mysli a po tom, co zdušeně zaskučel, slzy už nedokázala udržet. Zbraň v jejích rukou mírně poklesla. I když jí část její mysli stále předkládala obrazy spouště a smrti, kterou způsobil, nedokázala se donutit znovu zvednout hlaveň. Nemohla prostě vystřelit a zabít ho. Nebylo v jejích silách ho nenávidět, ne v tuhle chvíli. Najednou nechápala, jak se stalo, že zrovna z něj měla ona sama i všichni ostatní takový strach. Z čeho vlastně měli strach? Nakolik vzdálené byly jejich obludné představy od skutečnosti. Neporazitelná bestie se změnila v muže na pokraji sil, klečícího před ní na kolenou. Strach nahrazovala vtíravá lítost, které se nedokázala bránit, a další neodbytná otázka – proč se to vlastně všechno stalo?

Hlad!

Matthew se třásl zimou, bolavé svaly se mu napínaly a bestie se čím dál neodbytněji dožadovala svého. Cítil dráždivý pach kořisti, ale také viděl ji. Její tvář byla tak blízko a její chladná, příznačná přítomnost ho stále objímala. Bezděčně vycenil zuby. Jen ten přízrak ho držel na místě. Přes něj vzdáleně vnímal pohyb a cizí dech.

„Saro...“

Žena sebou trhla a znovu zvedla hlaveň zbraně, po očku se ohlédla. Chris stál kousek od ní. Netušila, kde se tam vzal. Přišel ještě o krok blíž. Polkla, aby si uvolnila hrdlo, a snažila se zahnat všechny pocity, které ji předtím tak nečekaně připravily o rozhodnost. Jak kdyby ji zvuk jeho hlasu probral z poblouznění. „Je to vrah... je...“ Muž klečící před ní se napjal, když uslyšel hlasy. Bezděčně ustoupila o krok a strach se jí znovu omotal kolem hrdla. Něco se změnilo. Už nevypadal tak bezmocně, jako před chvílí, přesto stále nedokázala stisknout spoušť. „Je to vrah...“ opakovala tiše, jako kdyby se o tom chtěla ujišťovat.

„Prosím.“ Chris už byl těsně u ní, kdyby chtěl, mohl by se jí dotknout. „Nedělej to... nestojí to za to. Ublížíš jen sobě.“ Natáhl se, chtěl jí sebrat pušku, ale ona ustoupila. Nesklonila zbraň. Zamrazilo ji, když muž na zemi tiše zavrčel.

„SARO!“

Tentokrát to nebyl Chris, kdo na ni volal. Trhla sebou. Ozvalo se několik šplouchavých kroků a Davis ji strhl stranou, vytrhl jí pušku z rukou.

Matthew znovu zavrčel. Hluk kolem tříštil konejšivé obrazy a pachy v mokrém vzduchu ho dráždily k zešílení.

Hlad!

Davis neváhal jako jeho žena. Přetočil zbraň v ruce a praštil ho pažbou do zraněného ramena. Matthew bolestně zaskučel skrz sevřené zuby a zhroutil se do bláta, kde se ale hned vzepřel na rukou. Jenže než se stihl zvednout, Davis ho nakopl do břicha, až dopadl na záda. Neudržel další zaskučení. Prohnul se bolestí a šumící klid brzkého vlhkého rána roztrhal na cáry výstřel.

Davis vztekle zasyčel, když Chris strhl hlaveň jeho pušky stranou a kulka se neškodně zaryla do bláta, místo aby prošla Matthewovou hlavou, kam původně mířil. „Co to, ksakru, děláš?!“

Ale Chris místo odpovědi hmátl do jeho opasku, vytáhl revolver. Jeho pažbou prudce praštil Matthewa sténajícího bolestí po hlavě a připravil ho tak o poslední zbytky vědomí.

Davis se už nezmohl na slovo. Vše se stalo během několika vteřin, nestihl nijak zareagovat, jen ho sledoval s otevřenou pusou. Chris mu podal zpátky jeho zbraň a trhavý dech mu syčel mezi stisknutými zuby, jak se snažil rozdýchat bolest ze znovu se ozývajících ran. „Nezabiješ ho... ne takhle!“

Davis zkřivil rty, pohledem zabloudil k muži na zemi. Chtěl to udělat, teď hned! Jenže Chris mu stál v cestě. Tušil, že by se mu v tom zase pokoušel zabránit. „A proč bych neměl?! Uhni mi!“

„Protože nejsi zvíře jako on!“

Chtěl něco říct, ale slova mu odumřela v hrdle, když zaslechl tichý hlas svojí ženy. „Stephene... má pravdu.“

Překvapeně sebou trhl a musel polknout, aby dokázal promluvit. „Je to zvíře, to ti nestačilo, cos viděla včera?! To všechno, a nejen to, udělal ON!“ máchl rukou okolo, jak se ji snažil přesvědčit.

„Ne takhle... prosím!“

V jejím hlase cítil pláč, který mu uzloval vnitřnosti. Nesouhlasně zasyčel, ale sklonil zbraň.

„O co tady jde?!“

Další z hlasů patřil Paulovi a jeho čvachtavé kroky se blížily.

Chris tiše zaklel. Nejen Paul zaslechl výstřel, periferním viděním zaznamenal další pohyb.

„Paule...“

„Bože... To snad...“ mladý muž si konečně uvědomil, co vidí, a sáhl pro revolver.

„Paule! Ne!“ Chris se ho snažil zadržet, ale Matthew bolestně zasténal, prsty znovu zaryl do bláta, ve kterém ležel. Probíral se k životu rychleji, než se Chrisovi líbilo. Kohoutky Paulova revolveru i Davisovy pušky cvakly.

Paul s pevně stisknutými rty zíral na muže na zemi. Tak zoufale ho chtěl odstřelit jako prašivýho psa, jenže jeho vlastní svědomí mu neodbytně připomínalo, že on stál na začátku a díky jeho chybám to skončilo takhle. Není bez viny. Zaváhal, zvedl pohled a sotva na pár vteřin se střetl s Davisovým, stejně nerozhodným.

„Nedělej to... prosím.“

Uhnul očima ke Chrisovi. Nemohl si nevzpomenout na kovářova slova. Pokud jde o Hoardbeasta, možná přijde chvíle, kdy se nás pokusí podrazit. Ještě chvíli váhal, než revolver rychle vrátil do pouzdra, klekl si Matthewovi na záda, bez ohledu na jeho zranění, a popadl ho za ruce. Ten se prohnul bolestí, zdušeně zavrčel a snažil se ho setřást. Povedlo by se mu to, kdyby Davis nepřetočil pušku v ruce a nepraštil Matthewa do zátylku, tentokrát důkladněji. Bylo mu jedno, jestli ho zabije.

Paul se nezvedl. Svíral Matthewovy bezvládné ruce a zhluboka oddechoval. „Dojdi do kovárny Barton tam určitě má nějaký řetězy a vem tam aspoň koňskou deku,“ vyhledal pohledem Davise. Stephen hodil pušku Saře a odběhl. Pak Paul stočil pohled na Chrise. Ten stál a ruce zatínal v pěst, v obličeji se mu ale nepohnul ani sval.

„Bude viset. Nic s tim neuděláš.“

Chris nepatrně trhl hlavou. Jen sledoval, jak Paul s Davisem a Harperem, který jim přišel na pomoc, svazují Matthewa řetězy. Nakonec pohledem přejel po ostatních, co se pomalu sešli kolem. Překvapení a nevyřčené otázky se vznášely ve vlhkém vzduchu. Nikdo nečekal, že to skončí zrovna takhle... tak snadno. V některých tvářích již bylo vidět úlevu nebo neskrývanou radost. Je konec jejich trápení, ten nepolapitelný tvor se prostě vzdal!

Ani on sám nechápal, co se stalo, proč a kde se tady Matthew vzal, ale jedno věděl jistě – šance na to, že se mu povede zachránit jeho život, je mnohem mizivější, než předtím.

Skousl si ret a pohledem doprovázel muže, kteří Matthewa odvlekli do kanceláře šerifa. Byl stále nehybný a v bezvědomí. Možná to tak bylo lepší. Ostatní je následovali, nejspíš se potřebovali ujistit, že je to doopravdy on.

Osaměl na rozbahněné ulici. Všichni, co zůstali ve městě, se tísnili kolem kanceláře. Jeho košile už zvlhla deštěm, ale nevnímal to. Musel nejdřív mluvit s Matthewem, pak s Paulem... Nebo nejdřív s Paulem, pak... „Do prdele!“ Procedil mezi sevřenými zuby. „Do prdele!“ zopakoval a prudce nakopl hromádku bláta, až se rozstříkla kolem. Ne že by mu to pomohlo.

Musel něco dělat! Prohrábl zvlhlé vlasy, které byly už tak rozježené, ale z místa se pohnout nedokázal.

Sledoval, jak Paul vyšel ven na verandu a ostatní ho obklopili. Nahlas řekl jen pár slov, ale stačilo to na to, aby se Chrisovi stáhl žaludek: „Pověsíme ho ještě dneska! Už nikomu neublíží!“

Mezi ostatními to vyvolalo potlesk a radostné výkřiky.

Znovu zaklel, konečně se dal do pohybu. Věděl, že jeho kabát ode dne, kdy utekl před Jimem, visí v kovářově domě. Sice mu nebylo zrovna po chuti se tam vkrádat, když tam jeho majitel nebyl, ale na svoje zásady teď neměl čas. Prohledal ho a ve vnitřní kapse nahmatal malou, v kůži vázanou knihu.

Venku zjistil, že ostatní se rozešli, jen několik ozbrojených mužů včetně Paula hlídalo před kanceláří. Davis seděl na lavičce na zápraží, u nohou mu ležel svinutý silný provaz, který kontroloval. Chrise zamrazilo v zátylku. Krok za krokem došel až k nim. Paul z něj nespustil pohled, dlaň opřenou o pažbu revolveru.

„Potřebuju s tebou mluvit,“ odolával Chris jeho očím, snažil se, aby jeho hlas nezněl nervózně.

Paul škubl koutkem rtů. „Tak mluv.“

„O samotě!“

„Ne! Jestli mi něco chceš, řekni to tady a teď. To, co mi chceš říct, je stejně dobrý pro všechny.“

Chris přejel pohledem po ostatních. Davis, Harper i další dva muži ho upřeně pozorovali. Všichni měli ruce položené na zbraních. Než konečně promluvil, zadíval se Paulovi do očí: „Nezabíjejte ho. Nepřinese vám to nic dobrýho.“ Paul se zašklebil, jako kdyby mu řekl povedený vtip, Davis a jeden z mladších mužů se nahlas zasmáli, jen Harper se zamračil. „Paule... poslouchej...“

„Ne, ty poslouchej mě!“ nenechal ho domluvit a jeho tvář ztvrdla. „Zasloužil by si desetkrát pověsit za to, co udělal, a já nedovolím, aby bestie jako on přežila a udělala to znova! Jestli se jen pokusíš tomu zabránit, budeš viset vedle něj! Sem ti doopravdy vděčnej za pomoc, ale ne tolik, abych ho nechal jít. Ty si jdi, kam tě nohy ponesou. Jestli chceš, dostaneš koně a zásoby, o který si řekneš. On je náš a my ho potrestáme, jak zaslouží.“

„Co bych ti musel říct, abych tě přesvědčil?“

Paul škubl koutkem rtů, zavrtěl hlavou. „Nemyslim si, že něco takovýho existuje. Tady je vešketrá obhajoba marná. I kdybys přesvědčil mě, dokážeš to s těma ostatníma? Nezabráníš tomu, a radím ti dobře, ani to nezkoušej! Provazu máme dost, munice taky a nikdo nebude váhat, přes všechno, cos pro nás udělal.“

Chris zatnul zuby a spolkl několik nadávek. „Necháš mě s ním aspoň promluvit? Až se probere?“

Paul překvapeně protáhl obličej, než se uchechtl: „Chceš ho vyzpovídat, když reverenda zabil? Dát mu poslední pomazání?“

Chris zatnul ruce v pěst. „Jen s ním potřebuju mluvit, to je všechno.“

Paul ho chvíli pozoroval přimhouřenýma očima, pak kývl. „Jestli o to tak stojíš, dostaneš to, i když nevim, k čemu by ti to mohlo bejt.“ Davis chtěl něco říct, ale Paul ho umlčel pohledem a ustoupil stranou, kývl ke dveřím. „Je odemčeno.“ Chris nečekal, že to bude tak snadné, a ostražitě Paula sledoval. Ten se jen hořce pousmál: „Tak chceš tam jít, nebo ne? Čas letí.“

Pak se konečně dal do pohybu, rychle vyběhl na verandu a prošel dveřmi. Cítil, jak ho všichni pozorují.

„Proč...“ sykl na Paula Davis, když za ním zaklaply dveře, Paul ho ale zasyčením umlčel. Věděl, proč to dělá. A i Davis za chvíli pochopil.

Chris se mezitím rozhlédl po kanceláři. Na zemi se tam pořád ještě povalovalo rozbité sklo po včerejším výbuchu, bylo tu přítmí. Klid narušovalo jen kapání vody ze střechy a šumění deště. Pod podrážkami bot mu zaskřípaly střepy, když se přiblížil k zamčené cele.

Matthew nehybně ležel na zemi, hlavu zvrácenou dozadu. Voda, bláto i krev z jeho těla a vlasů zmáčely prošlapaná prkna pod ním. Na spánku měl čerstvou odřeninu, kterou mu způsobil on sám, jeho chraplavý dech byl nepravidelný a mělký, přesto stále ještě dýchal. Chris tušil, že zvlhlou a potrhanou koňskou deku přes něj nepřehodili proto, aby ho zahřála, ale aby skryla jeho nahotu. Nikdy ho nechtěl vidět takhle. Tolik se lišil od muže, který ho několikrát vyhodil ze svého pozemku. Kéž by dokázal vrátit čas a všechno udělat jinak. Pochyboval, že se mu povede něco změnit, něco víc, než zachránit jeho život, i když i to se mu teď zdálo nemožné. Bál se, že v něm není dost lidského, aby s ním dokázal spolupracovat.

Sklopil hlavu a došel ke stolu, kde se zhroutil na židli. Na odřenou desku hodil malou knihu, kterou dosud svíral v ruce. Zamračeně ji sledoval, než se hořce ušklíbl. Prstem přejel po vyraženém nápisu na kožených deskách. La Belle et la Bête. Kráska a zvíře. Pohádka, v níž byl kdesi na pozadí ukrytý skutečný původ toho, co po staletí pronásledovalo jeho rod. Hlouběji než k pohádce, kde krásná dívka dokázala milovat krvelačné zvíře a polibkem z upřímné lásky zlomit jeho prokletí, se ani ve Francii nedostal. Jestli jejich předka skutečně proklela čarodějnice, nedokázal zjistit, i když o tom pochyboval, nepodařilo se mu najít jiné vysvětlení.

Ta pohádka ale v něčem lže, tím polibkem, který měl zlomit prokletí, to neskončilo. Nikdy nezmizelo úplně, jak se tam píše, naopak zůstalo zapsáno v jejich krvi a v dalších generacích kradlo prvorozené syny prvorozených dcer. Zvíře pak pokoušelo jejich mysl krvelačným hladem, pokud mu bylo umožněno ochutnat lidskou krev a dospět, dělalo z nich lidožravá monstra.

Ve Francii dokázal podle zdánlivě nesouvisejících starých zkazek vysledovat, že přesně tohle se tam někdy v šestnáctém století stalo, vlastně totéž, co teď, jenže i když zvíře nakonec zabili, neskončilo to... nemohlo skončit, protože zvíře nemohl zabít nikdo a nic, jen přirozená smrt.

Při vražedném šílenství, které pak propuklo, bylo jejich rodinné sídlo vypáleno. Jen dvěma lidem z rozvětvené rodiny se podařilo utéct nejdřív přes kanál do Anglie a později do Ameriky. Byli mezi prvními osadníky ve Virginii, kde se rodina rozrostla, získala rozsáhlý majetek a nemalé jmění. Jenže museli dál bojovat s tím, co nosili v sobě, aby se už nikdy neopakovalo to, co se stalo v Evropě.

Ale širší rodina postupně zapomněla a rod začal vymírat. Zbyla jen malá skupina prokletých, kteří se starali sami o sebe, a krutý zvyk odloučení matek od jejich prvorozených synů. Jako první se mu vzepřela ta jeho, a tím nechtěně začala utrpení vlastního dítěte i to své. Možná kdyby věděla to, co ví teď on, nemuselo to tak skončit. Jenže tohle všechno byla jen možná a kdyby. Celá řádka lidských chyb a selhání je dovedla sem, do slepé uličky, ze které nevěděl, jak ven, a která ústila k dalšímu zběsilému vražednému šílenství.

Mlčky zíral na knihu na stole. V pohádce se také skrýval klíč k tomu, jak bestii zkrotit, ale i tady se skutečnost od pohádky lišila. Nebyla to láska, co zvíře přitahovalo k ženě, ale obyčejný rozmnožovací pud. Když ochutnalo lidskou krev, dospělo, získalo převahu nad člověkem a konečně se mohlo rozmnožit. Družku si nekompromisně vybralo – ženu stejné krve, jakou ochutnalo, nejbližší příbuznou své lidské oběti. Jen s ní mohlo zplodit potomka, jen ji nedokázalo ani ve zvířecí podobě zabít, a pokud v něm zbývalo aspoň trochu lidského, jen ji mohlo milovat, protože jiná žena ho už zajímala pouze jako potrava.

Netušil, jak je to možné, ale indiáni to věděli. Říkali mu Wičhigmú-tȟąka – pochopil z toho, že to znamená něco jako pumí muž. Vyhýbali se mu celá léta, až před několika měsíci mladík z jejich kmene neuposlechl a odešel za bezměsíčné noci na lov, ale nepřežil to.

Tohle všechno se dozvěděl od šamana a až pak konečně pochopil i tuhle paralelu. Starý muž dokázali číst v jejich prokletí, jako to nedokázal nikdo z bílých. Od první chvíle, kdy se tu Matthew objevil, věděl, co je zač.

Jenže jeho indiánská družka, jediná, která ho dokázala ovládnout, je mrtvá. Na tohle všechno je pozdě. Přesto mu nezbývalo, než doufat, že pořád ještě existuje aspoň střípek naděje, že něco lidského v něm přežilo.

Z úvah ho vytrhlo slabé zasténání a zacinkání řetězů. Promnul si oči prsty, z kapsy kalhot vytáhl cínového vojáčka a sevřel ho v dlani. Jen tiše naslouchal, a když řetězy zachrastily silněji, stočil pohled na spoutaného muže. Sledoval, jak sebou trhl, chtěl se osvobodit. Zavrčel, ale pak se zarazil a zhluboka nasál vzduch, jako kdyby větřil. Chris poznal, že zachytil jeho pach, a vstal ze židle.

Matthew sledoval každý jeho pohyb. Žlutohnědé oči se leskly nejen horečkou, ale i lačným hladem. Vycenil zuby, znovu sebou trhl, až okovy zachrastily.

„Nedostaneš se z nich. Je zbytečné se o to snažit.“ Muž na zemi ale ohrnul ret, škubl sebou. Chris si povzdechl a zavrtěl hlavou, přišel blíž k mřížím. „Matthewe!“ Sledoval, jak ztuhl. Jen zhluboka oddechoval a nespustil z něj pohled, zuby stále vyceněné, jako zvíře chystající se k útoku... nebo k obraně. Z jeho pohledu mrazilo, přesto si Chris dřepl, aby mu byl blíž. Matthew na to reagoval dalším tichým zavrčením. „Nepřišel jsem ti ublížit. Chci ti pomoct!“ Ale odpovědi se mu nedostalo. Ne takové, kterou by chtěl slyšet. „K čertu... mluv se mnou!“

Jenže muž v cele nepromluvil. Chris se prudce narovnal a otočil se k němu zády. Měl míň trpělivosti, než by potřeboval, protože se nad nimi oběma výhružně pohupovala konopná smyčka. Otevřel dlaň, chvíli zíral na cínovou hračku v ní. „Možná se mnou nechceš mluvit, možná nemůžeš. Ale já jsem nezapomněl na to, že kdysi jsi chtěl. Pamatuješ? Musíš si to pamatovat! Přece bys něco takovýho nezapomněl!“ Musel se nadechnout, aby dokázal mluvit dál. Aniž by chtěl, zvedl hlas a prudce se otočil. Doufal, že se něco změnilo, ale opak byl pravdou. Muž na zemi ho nehybně pozoroval. Netušil, jestli mu rozumí, nebo ne. Bylo mu to jedno, jak jednou začal, nedokázal přestat. „Jsem tvůj bratr, Matthewe! Přišel jsem proto, abych ti to řekl, abych ti pomohl, dokud byl ještě čas, ale tys mě nechtěl poslouchat! Jen já vím, jak to s náma je! Pamatuješ? Nezabils mě... včera v noci, i když jsi mohl, neudělals to. Nechals mě jít!“ Jenže slova jak kdyby klouzala po jeho kůži bez sebemenšího účinku a v očích se neukázal ani stín pochopení. Zůstával prázdný pohled hladového zvířete.

Chris zaklel a bezmocně si prohrábl vlasy, než znovu přišel k mřížím. „Nevěřím, že tam někde nejseš! Někde hluboko přece muselo něco zbejt! Zvířata neznají pomstu ani nenávist! Jen ty, to lidský v tobě dokáže milovat i nenávidět! A jen člověk se dokáže vzdát! Zvíře nikdy dobrovolně nepřijde na porážku, stejně jako nezabíjí z jinýho důvodu, než je obživa! Ty jsi člověk, tak se mnou, sakra, mluv!“ Nic. Ticho rušilo jen jeho a Matthewovo hluboké oddechování, šumění deště zvenku. „Do prdele, nevzdávej to!“ Jeho poslední slova byla spíš zoufalým zaúpění a sám netušil, jestli byla určena Matthewovi, nebo jemu samému. Ten pocit, že je pozdě, byl čím dál neodbytnější. Ale přesto to znovu zkusil. Mezi palcem a ukazovákem stiskl vojáčka za nohy a hlavu tak, aby byl dobře vidět, a ukázal ho Matthewovi. Jeho hladové zvířecí oči se na okamžik přimhouřily. „Pamatuješ? Měls taky takovýho. Dal jsem ti ho. Kdysi dávno.“

Zdálo se mu to, nebo muž na zemi doopravdy zadržel dech? Napjatě čekal, ale nestalo se nic, jen ticho opět sedalo mezi ně. Možná si ten záblesk zájmu pouze představoval. Jenže chtěl věřit, že tam doopravdy byl, že konečně našel cestu. Ne slova, ale věci... vzpomínky.

Zamrazilo ho, jakmile si uvědomil, jak výsměšně se to podobá minulosti. I tenkrát, když mu toho vojáčka dal, chtěl, aby nezapomněl, a chtěl mu pomoct, jenže byl stejně bezmocný, jako teď. Jejich životy se točí v kruzích, které nikdo nedokáže překročit. Zatřásl hlavou, aby zahnal nepříjemný pocit, a s poslední nadějí hodil panáčka na zem. Odrazil se, dopadl těsně k Matthewovu obličeji a tam zůstal nehybně ležet.

Matthew ho pozorně sledoval. Trhl rukama, jak ho chtěl sebrat, ale nemohl se ani pohnout. Vztekle zavrčel, škubl sebou, jenže řetězy se mu jen bolestivěji zařízly do zranění, která nesnesitelně dráždily. Ta lesklá věc přitahovala jeho pozornost. Jak kdyby ji znal... znal ten pocit, když ji tiskl v dlani, jak nejdřív chladila a pak se zahřála teplem jeho těla. Polkl, zalapal po dechu. Odkudsi se vynořila bolestivá vzpomínka na hlas za zavřenými dveřmi a zahryzla se do jeho vědomí. S ní přicházely další a další – bolest, slova ukolébavky a ženský hlas, který ji zpíval, rány a křik, doteky, temné indiánské oči, zelené oči plné slz. Zatnul zuby, ale přesto mu mezi nimi uniklo bolestné zasténání. Spoutané ruce sevřel v pěst a tělo se mu zkroutilo v křeči.

„Matthewe...“ Chris si rychle dřepl. Oběma rukama se chytil mříží a překvapeně sledoval jeho bolestný výraz, oči zírající kamsi do neznáma a slzy, které se zaleskly v jejich koutcích. Něco se s ním dělo... „Ty to víš... seš tam...“ zamumlal, když pochopil, a div se nerozesmál zoufalou radostí. Bože... aspoň něco! Něco, čeho se mohl chytit. Rozhlédl se kolem, teď mu nezbývalo, než vyřešit, jak ho odtud dostat. Jeho nadšení poněkud ochladlo. Možná by mohl využít rozbitých oken... možná... zatnul zuby a chvíli přemýšlel, pak znovu promluvil, přestože tušil, že ho Matthew nevnímá. „Dostanu tě odtud, rozumíš mi? Musíš odtud pryč, tady...“ Nedořekl. Trhl sebou a prudce vstal, když se rozletěly dveře.

„Čas vypršel.“ Paulův hlas byl ledovější než déšť venku a ve volné ruce svíral odjištěný revolver. Chrisovi se to nelíbilo, ale nedal na sobě nic znát a opatrně kolem něj prošel ven.

Před kanceláří stál osedlaný kůň, poznal svůj kabát a stočenou deku. Sedlové brašny určitě nebyly prázdné. Zarazil se a ohlédl se na muže za sebou. „Paule?“

„Odjíždíš,“ oznámil mu prostě. „To je tvůj kůň, takže nasedni a vypadni odtud. Jestli se tady ještě někdy ukážeš, bez milosti a bez rozmejšlení tě odstřelíme.“

Chris se nejistě rozhlédl, jenže nikde nenašel podporu. Zavrtěl hlavou, znovu se pohledem vrátil k Paulovi. „Tohle...“

Ten ale zvedl revolver a zamířil mu do obličeje. „Zavři klapačku a nasedni, než si to rozmyslim. Jen proto, že nezapomínám, že mi někdo pomoh, nejseš mrtvej. Slyšel jsem všechno, co potřebuju vědět, abych si udělal obrázek.“

Chris se zarazil, konečně mu to došlo – rozbitá okna v kanceláři. Paul očividně slyšel každé jeho slovo, možná nejen on, a právě proto ho tam tak snadno pustil. Podcenil ho, další chyba. Zase! Je idiot!

„Máš pět vteřin na to, abys konečně nasedl,“ zavrčel Paul, když se pořád ještě neměl k pohybu, a Chris věděl, že to myslí vážně. Jeho i Matthewovu smrt si před zákonem obhájí. Vrah a jeho komplic, důkazy a svědci všude kolem. Paul se neměl čeho bát a on byl zase v háji. Pevně semkl rty, beze slova seběhl několik schodů a nasedl na koně. Davis pustil jeho otěže. Ještě naposledy přejel po všech pohledem, než otočil koně a vrazil mu paty do slabin.

„Myslíš, že je bezpečný ho nechat jít? Je to jeho bratr,“ zeptal se Paula zamyšleně Davis, když Chris zmizel mezi domy.

„Doufám, že jo. Barton mu až na to, že by mohl pomoct Hoardbeastovi, věřil. Věděl by, kdyby s ním bylo něco špatně. Nikomu neublížil, naopak. Nechci už opakovat to, co se stalo na Hoardbeastově ranči. Až se zbavíme tý bestie, nebude mít důvod se vracet. A jestli se ještě objeví, šetřit ho už nebudeme.“ Davis jen trhl hlavou, možná měl jiný názor, ale neměl v úmyslu ho říkat nahlas. „Provaz je v pořádku?“ zeptal se Paul a změřil si ho pohledem.

„Jo... v nejlepším. Smyčka je uvázaná. Kde to uděláme?“

„Něco vymysli.“

Davis si odfrkl a rozhlédl se po okolních staveních, než si uvědomil, že u trosek kostela je velký dub, pod nímž Rose Harperová pořádala nedělní pikniky. Tam by se měla najít vhodná větev. „Sejdeme se u kostela.“ zabručel. Nečekal, až mu Paul odpoví, sebral lano a zmizel.

Paul se vrátil na verandu. „Měli bysme na něj dostat nějaký oblečení, nechce se mi na tohle koukat,“ trhl hlavou ke dveřím, aby naznačil, co tím myslí.

„Něco přinesu,“ ozval se Harper a podal mu svoji pušku.

„Je dobře, že to konečně skončí. Nezaslouží si nic jinýho, než konopnou kravatu,“ pronesl jeden z mužů, kteří s ním hlídali před kanceláří.

Paul kývl na souhlas. Dokud se nevrátil Harper se starou košilí a kalhotami, nepromluvil. Nejstarší z mužů byl vážný a jeho pohled byl ustaraný. Paul vycítil, že s ním chce mluvit, proto hodil oblečení po ostatních. „Jděte ho připravit, ať to konečně můžeme dodělat.“ Nadšení nebyli, nakonec ale oba s hlasitým mrmláním odešli dovnitř. „Co se děje?“ zeptal se Paul Harpera, jakmile za nimi zapadly dveře, nemínil chodit kolem horké kaše.

„Opravdu si to s ním nechceš rozmyslet? Možná by bylo lepší nechat to na povolanějších.“

Paul si ho pozorně prohlížel. Měl očividně pochybnosti. Chvíli váhal, ale pak zavrtěl hlavou. „Ne, čím dřív bude po něm, tím líp. Nedám mu další šanci zdrhnout.“

„Nemám z toho dobrej pocit. Co když je nějakej jinej důvod, proč ho Chris chránil?“

„Je to jeho bratr, co čekáš jinýho?!“

Harper si nejistě promnul nos a zamračil se, chvíli váhal, než znovu promluvil: „Zkus se nad tím zamyslet – ty bys chránil Kalea, kdyby udělal to samý, co on?“

Paul vycenil zuby. Harper se trefil do bolavého místa. „Netahej do toho Kalea! Chceš ho s ním srovnávat?!“

Harper si sundal klobouk, nervózně si prohrábl propocené vlasy. „Promiň... to sem nechtěl. Jen mám pocit, že je v tom něco víc, něco, co...“

Paul semkl rty a nenechal ho domluvit: „Je to zrůda, která ani není člověk, a důvody, proč si nezaslouží slitování, jsou všude kolem.“

„Možná právě proto... možná proto, že není člověk.“

Paul rozhodně zavrtěl hlavou. „Zdechne jako každej jinej, co jinýho by se mohlo stát?“

„Nevím. Dokud to neuděláme, tak to nezjistíme. Já jen nemám chuť to zjišťovat.“

„Nemusíš u toho bejt, ale zabránit tomu stejně nikdo nemůže. Lidi jsou naštvaný dost na to, aby to udělali sami, když to neuděláme my. Je pozdě.“

Odvrátil se od něj, i když Harper si nemohl nevšimnout, že jeho jistotu nahlodal, přestože ho nepřesvědčil. „Zůstanu do konce, nikdy jsem neutekl, ale chtěl jsem, abys o tom popřemejšlel. Ještě pořád to můžeš zastavit.“

„Už není o čem přemejšlet,“ zamumlal Paul a sledoval, jak oba muži, které poslal dovnitř, vyšli ven.

„Tak za tohle nám dlužíš flašku pořádný whiskey,“ zašklebil se jeden z nich. „Každýmu aspoň jednu.“

Paul jen škubl koutkem rtů. „Máte je mít, až bude po všem. Jak je na tom?“

„Teď je mimo, za chvíli se probere. Nebyla s ním kloudná řeč,“ zhnuseně ohrnul ret ten druhý.

„Polejte ho vodou. Každá minuta, kterou ho necháváme dejchat, je zbytečnej přepych.“ Čím dřív to skončí, tím líp pro všechny, i pro něj. Až bude po všem, chtěl jet za Katie. Myslel na ni každou minutu, snad jen díky tomu ještě nezešílel a neprostřelil tý bestii hlavu... nebo sobě.

Sledoval, jak jeden z mužů nabral vědro vody z napajedla pro koně a odešel dovnitř, odkud se ozvalo mohutné šplouchnutí a pak kašel a prskání, které rychle vystřídalo hluboké hrdelní zavrčení. Zamrazilo ho v zádech, bezděčně opřel dlaň o pažbu revolveru. To už ale zachrastily řetězy a zevnitř se ozvaly zvuky potyčky. Oba muži vlekli Matthewa ven. Promáčená a zkrvavená košile se mu lepila k tělu. Bránil se, a i když byl zraněný a spoutaný, měli s ním co dělat. Nakonec ho neudrželi. Zvuk trhání látky se smísil s nadávkami a Matthew se skutálel ze schodů do bláta. Paul zatnul zuby a jen strnule sledoval, jak se pokouší zvednout. Plácal se tam jak ryba vyvržená na břeh, dokud k němu neseběhl jeden z mužů a tvrdě ho nenakopl do břicha.

„Ty bestie, už neutečeš, dostaneš, co si zasloužíš!“ Matthew zasténal, ale jakmile popadl dech, vztekle zavrčel, bezmocně sebou škubl. Muž se nerozmýšlel a nakopl ho znovu, tentokrát do hrudi. „Zvíře odporný!“

Matthew se rozkašlal a zalapal po dechu, ale když dopadla další rána, převalil se na zraněná záda, prohnul se bolestí. Prsty křečovitě zatínal do řetězů. Druhý muž to jen mlčky sledoval s povytaženým koutkem rtů.

„Dost! To by stačilo!" Muž se zarazil, odfrkl si a ohlédl se. Kdyby se Paul neozval, nejspíš by pokračoval, takhle se zamračil a měřil si ho pohledem. Matthew tiše zavrčel a on bezděčně ustoupil o krok. „Zvedněte ho a dostaňte ho ke kostelu, ať to máme z krku!“

Oba muži namáhavě zvedli Matthewa z bláta. Stále se vzpíral a škubal sebou, i když mu to nebylo nic platné. Řetězy nepovolily. Vlekli ho s sebou, mezi zuby cedili nadávky, ale nakonec se jim podařilo ho dostat ke kostelu. Paul je mlčky následoval, dlaň opřenou o pažbu revolveru.

Nevěděl, kdo svolal ostatní, ale byli tam všichni, kdo zůstali ve městě. Hlouček asi patnácti lidí se rozestoupil. Na Matthewa se upřely pohrdavé pohledy, ale nikdo nepromluvil, krom odporu byl cítit i strach.

Velký dub byl z poloviny ohořelý po nočním požáru a ve zbylých listech šuměl déšť. Udržovaný trávník pod ním se lačně zazelenal tam, kde ho neponičil oheň. Přes silnou větev byl přehozený provaz se smyčkou a pod ním stála bytelná bedna.

„Ty zvíře! Odporný, zvrácený zvíře!“ ženský výkřik přerušil šumění deště i tísnivé ticho. Žena, která včera pohřbila svou holčičku, se jako smyslů zbavená vrhla na spoutaného muže, ale Harper a Rose se jí postavili do cesty. Její manžel čekal společně s Davisem na druhém konci provazu. Trhl sebou, než ho Stephen zadržel, proto jen zatínal zuby a nehty si zarýval do dlaní.

„Janet...“ Harper chytil ženu za ruce, ale ona se s ním rvala, škubala sebou, po tvářích jí stékaly slzy. „Janet... je po všem, je konec...“

„Ne, není... Betsy se už nevrátí... nikdy! Zabil ji!“

Matthew se znovu vzepřel mužům, kteří ho přiváděli. Žena se hlasitě rozeštkala, volala jméno svojí dcery, ale Harper ji nepustil, dokud nepadla na kolena do trávy. Rose nedbala mokra a klekla si k ní, pevně ji objala. Křečovitě zaryla prsty do jejích šatů, nepřestávala tiše štkát.

Mezitím Matthewa dovlekli k bedně, i když na ni se jim ho nepodařilo dostat. Místo toho ji odkopli stranou. Paul sledoval, jak stáhli smyčku níž a natáhli mu ji na krk. Nešel jim pomoct, nebyl schopný pohybu, dlaň opřená o pažbu revolveru se mu lehce chvěla.

Davis konečně kývl na muže stojícího vedle něj a oba si omotali provaz kolem dlaní, než zabrali. Napjal se, smyčka se stáhla kolem Matthewova krku. Škubl sebou, zachrčel a vycenil zuby.

Oba muži, kteří ho dosud svírali, ustoupili. Davis znovu zabral, provaz se napjal ještě víc, pak se tázavě zadíval na Paula. Ten polkl a uvědomil si, že by asi měl něco říct... rozsudek.. odsuzujeme tě k smrti... zemřeš za to, co jsi udělal... ale slova jak kdyby mu uvízla v hrdle.

Matthew zachrčel, balancoval na špičkách.

„Matthewe Hoardbeaste, my, lidé, kterým jsi nejvíc ublížil, tě odsuzujeme k smrti za to, co jsi udělal.“

Paul trhl hlavou a ohlédl se za hlasem. Sara stála proti Matthewovi, a i když na ni upřeně zíral, neuhnula pohledem. Oči měla lesklé od slz, ale ve strnulé tváři se jí nepohnul ani sval. Křečovitě tiskla svoje dlaně. „Kéž tě smrt osvobodí a Bůh spasí tvou utrápenou duši,“ dodala tiše, spíš jen pro sebe a pro něj. Možná doufala, že jí rozumí. Slzy na jejích tvářích se smísily s deštěm, když oba muži na konci provazu znovu zabrali. Neuhnula pohledem ani ve chvíli, kdy se bosé nohy odsouzence zvedly ze svěží trávy. Škubl sebou, lapal po dechu. Řetězy chrastily. Davisovi podklouzly nohy a zaklel. Dva muži, kteří Matthewa přivedli, také chytili provaz a společnými silami ho zvedli výš.

Paul polkl, ale nesklopil pohled, strnule sledoval škubající se tělo, dokud kdesi za jejich zády nepráskla hlasitá rána. Všichni sebou překvapeně trhli, jen Matthewovo tělo znehybnělo a zůstalo viset ve smyčce. Jeho lesknoucí se žlutohnědý pohled zmatněl, vyprázdnil se a na mokré košili na hrudi se pomalu rozrůstala krvavá skvrna.

Všichni se nechápavě otočili. Na terénní vyvýšenině ještě zahlédli jezdce, který otočil koně a zmizel.

Když si Davis a ostatní konečně uvědomili, co se stalo, pustili provaz. Mrtvé tělo dutě žuchlo do trávy, prázdné oči upřené k nebi.

Paul polkl. Je konec...

Kolem se rozhostilo hluché ticho. Nedokázalo jím proniknout ani šumění deště. Lidé zůstali strnule stát, když se vzduch kolem naplnil vyděšeným křikem ptáků, vzlétajících nejen z koruny stromu nad nimi, ale i z okolních plání, a celé nesourodé hejno se rozletělo do všech stran. Koně v ohradě za domy vyděšeně řehtali, dokud se jednomu z nich nepodařilo vykopnout jednu z kulatin bránící jim v útěku.

Všichni jen bezmocně sledovali, jak zvířata mizí z dohledu, někteří nevěřícně stáčeli pohledy na tělo na zemi, ale to se nepohnulo.

Pak už se nedělo nic, pouze dusivě mrtvé ticho se rozlilo do každého kouta.

Ještě chvíli strnule stáli, než se dokázali vzpamatovat. Déšť už zase šuměl kolem. Davis rychle došel ke své ženě, jemně ji pohladil po tváři. Ona se čelem opřela o jeho hruď. Pevně ji objal kolem ramen. Cítil, jak se chvěje, šaty měla promáčené. Políbil ji do mokrých vlasů a v duchu sliboval jí i sobě, že od téhle chvíle bude všechno jinak. „Půjdeme domů...“ zamumlal.

Kývla na souhlas, nepatrně se odtáhla a nechala ho, aby vyhledal její dlaň, kterou stiskl. Odešli jako první, ostatní je loudavě následovali.

Bylo po všem.

Paul nepřítomně civěl na Matthewovo tělo. Byl konec... zbylo jen prázdno. Najednou neměl sílu udělat ani krok. Veškeré pocity jak kdyby zemřely s mužem před ním a on najednou nevěděl, co dál, co sám se sebou.

„Měli bysme ho pohřbít...“

Prudce sebou trhl. Harper se mu zasmušile díval do očí. Neměl, co by na to řekl, jen mechanicky kývl.

Měli by ho pohřbít... je po všem...

 

Chris štval koně přes rozmáčenou pláň. Neodjel, jak po něm chtěli, místo toho si na opuštěnou farmu, kde se ukrýval, dojel pro pušku. Bylo to to poslední, co mohl udělat, a tak to udělal – strhl všechno, co se má stát, na sebe. Zvíře nejde zabít a ten, kdo to udělá, za to ponese trest. Teď se alespoň snažil dostat co nejdál, protože tušil, co přijde, i když ještě bláhově doufal, že tomu třeba uteče.

Jenže všude kolem něj začali vyděšeně křičet ptáci. Jeho kůň poplašeně uskočil a zařehtal. Zalapal po dechu, když se kdesi v hloubce jeho mysli něco bolestivě pohnulo. Stěží se udržel v sedle, snažil se zvíře pobízet, ale ve stejnou chvíli, kdy se kolem jeho mysli sevřela temnota a bolestivě ji stiskla, prudce vyhodilo zadkem.

Zasténal a už se nedokázal udržet na hřbetě. Padl do mokré trávy, ale nevnímal to. Celé jeho tělo pohltila mnohem silnější bolest škubající jeho nervy a svaly.

Hlad!

Zařval a zkroutil se v křeči, snažil se silou vůle zabránit čemusi temnému, aby to kousek po kousku pohlcovalo jeho mysl. Jenže se nedokázal bránit dlouho, než ho temnota pohltila úplně, jako když zaklapne víko hrobky.

Hlad!

Bolest ustala. Prudce oddechoval, dokud se nevzpamatoval, pak se pomalu postavil a zhluboka nasál vzduch, jako kdyby větřil. Přimhouřil zelené oči a pozorně sledoval obzor. Tam někde blízko je jeho kořist. Cítil ji. Lákala ho. Měl hlad... hlad, co nebyl potřebou těla, které se neumělo přeměnit ve zvíře, protože k tomu nebylo zrozeno, ale stavem mysli. Nemohl tomu vzdorovat, nemohl to přemoct, ne sám.

 

Stmívalo se. Na verandu Kaleova domu vedly pouze tři schody, ale Paulovi přišlo jako nadlidské úsilí je překonat. Nakonec se odhodlal, vystoupal po nich a otevřel dveře dokořán. Chvíli mu trvalo, než překročil práh. To prázdno, do nějž se propadl po tom, co zemřel Hoardbeast, se snad ještě prohloubilo. Skoro se nepamatoval, jak ho pohřbili do mělkého neoznačeného hrobu za hranicí města a co dělal potom. To jediné, co udělat chtěl – osedlat koně a jet za Katie - udělat nemohl. Koně byli pryč a dosud se nevrátili do své stáje, jak všichni doufali. I když si nebyl jistý, jestli by k odjezdu dokázal sebrat sílu. Netušil, v čem se to topí, ale nedokázal se z toho vynořit. Jak kdyby se všechno v něm i kolem něj zbortilo.

Stál strnule na prahu kuchyně, kterou postavil jeho otec, kde s bratrem vyrostli a kde ještě před týdnem bezstarostně žil Kale s rodinou. Teď byli všichni mrtví, zůstal jen on… sám a jeho polomrtvá Katie. Nedokázal se pohnout. Byl konec... a on se z toho stále nemohl vzpamatovat. Prázdno zůstávalo stejně prázdné a bolest ztrát stejně bolestivá. Nic se nezměnilo, i když vrah byl mrtvý. Nic nejde vrátit.

Nakonec po paměti nahmatal na klopě kabátu stříbrnou šerifskou hvězdu a strhl ji tak prudce, až roztrhl hrubou látku pod ní. Mlčky na ni zíral, než ji hodil na stůl. Hlasitě cinkla, jak se odrazila a zarachotila o prkna podlahy, kde zůstala mrtvě ležet v přítmí.


Až pak dokázal dojít k židli a zhroutit se na ni. Opřel se lokty o desku stolu a obličej schoval do dlaní. Možná chtěl řvát, chtěl brečet, rozbíjet všechno kolem, ale nedokázal se zbavit duté prázdnoty.

Je po všem.

Pak se zhroutil na pečlivě vydrhnutý stůl a zůstal tak dlouho, dokud ho nepřemohla únava a on tvrdě neusnul. 

Dveře zůstaly otevřené a za nimi zhoustla tma. Paul spal tak tvrdě, že si nemohl všimnout muže v promáčeném oblečení, který vešel dovnitř a na podlaze zanechal řádku mokrých stop. Přimhouřenýma očima se rozhlédl po místnosti, kde našel to, co potřeboval. Bez sebemenšího hluku sebral z příborníku nůž a stejně tiše se přiblížil k Paulovým zádům. Několik vteřin vyčkával, a když se nic nehýbalo, popadl ho za vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu. Paul stihl sotva doširoka otevřít oči a zalapat po dechu, než mu podřízl hrdlo.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Šelma XXXXVI.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!