OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět padlých - Prolog

02.12.2012 (18:00) • kakacs • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 759×

Angilion, 1789

Procházela jsem halou do hlavního královského sálu. To, že si královna zavolala přímo mě, bylo neobvyklé. Samozřejmě, že jsem v královském sále už několikrát byla. Každý absolvent andělské školy projde šerpováním v Sále. A také se zde vždy scházíme při oslavách Nového roku.

Dnes jsem se ale cítila zvláštně. Ta velká chodba plná stráží mi naháněla strach. Čas od času si královna někoho k sobě zavolala, většinou to však byli nějací vysoce postavení andělé. Obyčejní tu čest dostat se samostatně do Sálu téměř nedostávali. A já patřila k této skupině. Má matka už dlouho učí na Andělské univerzitě, o otci toho moc nevím. Jen to, že zahynul při jedné velké vzpouře mezi lidmi krátce po mém zrození. Má nejvyšší funkce zatím byla  první asistent nižšího strážného anděla.

Strážný před Sálem už mě nejspíš očekával. Jen mě identifikoval a pustil dovnitř.

Liduprázdný Sál mi naháněl snad ještě větší strach než hala. Obvykle tu byl alespoň stůl s židlemi. Dnes ne. Všude se navíc vznášel ten tajemný mlžný opar, který se povaloval na všech veřejných místech v Angilionu. Zaplňoval celý obrovský sál. Došla jsem až na konec, kde stál jediný trůn a na něm seděla královna v celé své kráse. Se svými dlouhými blond vlasy, štíhlou dokonalou postavou a modrýma mrazivýma očima.

„Chtěla jste se mnou mluvit, madam?“ Velmi dobře jsem věděla, jak nesnáší, když ji někdo oslovuje královno.

„Ano, Elizabeth. Zklamala jsi. Tentokrát opravdu velmi. Copak neznáš základní pravidla našeho kodexu?“ vykřikla královna.

„Nezasahovat do lidských záležitostí, dokud nepřerostou ve válku,“ odpověděla jsem sklesle.

„A ty navíc do nich nemáš vůbec co zasahovat! Tvého nadřízeného už jsem potrestala.“

„Prosím, netrestejte ho. On za to nemůže,“ žadonila jsem.

„To mi on řekl také. Ovšem pravidla jsou pravidla. Sesadila jsem ho z funkce. Teď je čas potrestat tebe.“ Královna se odmlčela. „Tolerovala jsem ti tvé drobné přestupky, přehlížela tvé mnohdy nevhodné chování. Tvůj otec byl vynikající válečný anděl. Dokonce už jsem pro něj měla místo v královské armádě. Ale ty jsi jeho pravý opak. A já už to nehodlám dál přehlížet. Proto jsem se rozhodla pro druhý největší trest.“

Každý ví, co to znamená druhý největší trest. Učí se o tom už v první tříde andělské školy. Pád. Ztráta křídel, život na Zemi a nemožnost dostat se do Angilionu bez povolení potvrzeného královnou.

„Máš čtyřiadvacet hodin na rozloučení a sbalení pouze těch nejdůležitějších věcí. Pak se dostav k bráně třináct.“

Brána třináct. Často jsem o ní slyšela, ale nikdy jsem nemluvila s nikým, kdo by se z ní vrátil. Nikdo se z ní totiž vrátit nemohl. Pouze pokud by Andělský soud rozhodl o návratu do Angilionu. Ale proslýchá se, že kdo se vrátí branou šestnáct, zapomene, co prožil v bráně třináct.

Odešla jsem ze sálu a spěchala domů. Když už mám jít pryč, tak co nejrychleji. Proběhla jsem kolem matky do svého pokoje. Nechtěla jsem s ní mluvit. Naházela jsem si věci do tašky a šla za matkou. Nemusela jsem nic říkat. Vše poznala. Zachovala se tak jako vždycky. Přijala to s klidným výrazem.

„Mrzí mě to,“ pronesla jsem, když jsem opouštěla dům. Musela jsem ale ještě něco vyřídit.

V malé továrně, která se starala o chod místní andělské nemocnice, pracoval Lars. Byl to můj jediný kamarád už od školy. Naši rodiče věřili, že se jednou vezmeme. Já to nepopírala.

„Odcházím,“ oznámila jsem prostě, když mě zahlédl.

„Ty to zvládneš,“ uklidňoval mě. „Dostaneš se zpátky. A i kdyby ne, nás nikdo nikdy nerozdělí. Na to si pamatuj.“ S těmito slovy mě objal. Nehodlala jsem své utrpení tady prodlužovat. Vydala jsem se odhodlaně k bráně třináct.

Prošla jsem kolem ní už mnohokrát, ale nikdy jsem z toho černého číšla nade dveřmi necítila takový strach. Přesto jsem vešla. Hned u vchodu mě poprosil strážce o identifikační doklad. Podala jsem mu ho a on ho bez milosti roztrhal a vyhodil. Dostala jsem od něj papír, na kterém stálo „lůžko dvě“. Došla jsem tedy k lůžku. Lehla jsem si, tašku položila na označené místo a sledovala, jak se kolem mě shromáždilo několik andělů. Připojili mě na nějaký přístroj a pak už jsem viděla jen bílo. Když jsem znovu zahlédla něco jiného, nebyl už to Angilion. Tráva byla moc zelená a v dálce jsem zahlédla obrysy města. Lidský svět byl přesně takový, jaký jsem ho znala z těch několika chvil, kdy jsem směla nahlédnou do práce mého nadřízeného. Vtom se přede mnou objevil obličej muže.

„Ahoj, já jsem Robert. Budu tě učit žít v lidském světě.“

Autor: kakacs, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět padlých - Prolog: