OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tanec, nebo sny? - 6. kapitola



Tanec, nebo sny? - 6. kapitolaJe tady další dílek pro nedoškavou maky21. :D
V této kapitolce se Less bude zabývat svým snem. Ve škole se začnou lidi kolem ní chovat divně jen kvůli tomu, co udělala v jídelně. A nakonec se jí táta zeptá, co se s ní děje. Zeptá se jich na tu jednoduchou, ale pro ni velice složitou, otázku, jestli je adoptovaná? To si budete muset přečíst. blotik

6. kapitola

Zrychleně jsem dýchala a mé věci na spaní mi smáčely slzy, které tekly, jakoby se nikdy neměly zastavit. Byla jsem rozrušená. Ten sen, který mi právě proběhnul v mysli, mi roztloukl srdce tak divoce, že jsem se divila, že nevyskočilo z hrudi. Když se mi zdály ty ostatní sny, bylo to něco nepodstatného, ale tohle… Až teď jsem si opravdu začala uvědomovat, že o ty sny vlastně nestojím. Bylo jich pár, zatím, to vím, ale tenhle jediný mi stačil, abych si je všechny do budoucna zprotivila.

Když jsem se pomalu uklidňovala, a mé srdce se dostávalo do klidnějšího rytmu, podívala jsem se na hodinky. Bylo něco málo po půlnoci. To jsem toho moc nenaspala.

Unaveně, a hlavně mokrá, jsem si lehla do postele a pokoušela se usnout. Nějakou dobu mi to nešlo. Zaprvé jsem ještě stále byla rozrušená z toho snu, z toho, co se tam stalo, a zadruhé jsem nechtěla, aby další sny přišly. A kdybych neusnula, další sny by ani nepřišly. Jenže bez spánku žít člověk nedokáže, že? Aspoň o žádném nevím.

Usínalo se mi těžce, ale po nějaké době jsem to zvládla. Naštěstí i naneštěstí.

Ráno jsem se probudila a byla velice ráda za to, že už se mi nic jiného nezdálo. Proč se mi nemůžou zdát nějaké blbosti. Třeba o vílách, skřítcích, že jsem doma a otevřu dveře a jsem třeba v Paříži… Proč jenom to, co se má stát?

Bylo jsem rozlámaná a nechtěla dneska nic dělat. Nechtěla jsem se zvednout z postele, nechtěla jsem se převléknout a potom jít do školy, nechtěla jsem se vidět s rodiči, protože jsem se s nimi nechtěla pohádat. Nikdy jsem se s nimi nehádala a nechtěla jsem to měnit. Tolik věcí se v tom snu přihodilo a já se je dozvěděla předem. A pokud je budoucnost ve hvězdách a nikdo ji nemůže znát, proč já? A je to pouze budoucnost?

I když se mi tak strašně nechtělo, nakonec jsem přece jenom vstala. I když s velkou nechutí. Šourala jsem se pomalu do koupelny a čekala, co v zrcadle za zrůdu uvidím.

A nepletla jsem se. Byla jsem to já, jen v mnohem, asi tisíckrát, horším vydání. Kruhy pod očima, občas bílé stopy po uschlých slaných slzách… Bylo to příšerné. Navíc ty vlasy... Jestli takhle budu vypadat už každý den po probuzení, po těch horších snech ještě hůř, tak se raději ani nechci vdávat. Asi by mi bylo líto mého manžela. Musel by se dívat na takovou příšeru každé ráno po probuzení a asi by to nebylo zrovna nejmilejší probuzení.

Dala jsem se nějak do kupy a snažila se nějak oddálit ten „sraz“ dole, který se konal každý den. Já, mamka a taťka. A… můžu jim tak ještě říkat? Teď, když to vím, nevím, jak se k nim chovat. Je to těžké. Strašně těžké. Co když to nějak zkoním?

Dodala jsem si odvahy, vzala si všechny věci do školy, abych nemusela zažít znova ten včerejší frmol a stres, a oblečená se vydala dolů.

Cestou ze schodů jsem promýšlela, jestli se jich mám zeptat, jestli jsem adoptovaná, nebo ne. Co když ty mé sny jenom kecají? Co když to ani není pravda a já se jenom zbytečně stresuju? Co když…

„Dobré ráno, holčičko,“ zamával mi usměvavý táta od stolu, kde jedl snídani. Vonělo to dobře.

Jenom jsem se nepatrně usmála a odpověděla mu nazpátek: „Dobré ráno, tati.“ To poslední slovo se mi z pusy ne a ne vydrat. Bála jsem se, že to neřeknu. A taky, že se táta bude divit, že mi dělá takový problém mu říct tati.

„Co máš dobrého?“ zeptala jsem se ho, abych odpoutala pozornost.

„Jenom chleba,“ mávl rukou a ukousl další sousto.

„Já si dám cereálie,“ oznámila jsem a nechápala proč. Šla jsem teda pro to, co jsem řekla a nalila si mléko.

Sedla jsem si ke stolu a jedla. Hypnotizovala jsem misku, ze které pomalu mizel její obsah, a raději se nekoukala kolem.

„Kde je máma?“ zeptala jsem se táty po chvíli mlčení. Normálně bývá dole a usmívá se na všechny strany. Ano, byla jsem ráda, že tady dneska není, ale stejně to nevysvětluje dovůd, proč tady není.

Táta jenom pokrčil rameny.

Potom jsme zase mlčeli a já už pomalu dojídala. Najednou se mě táta z ničeho nic zeptal: „Proč jsi dneska taková… vyměněná?“

„Tati, je čas, měli bychom jet, ať stihnu školu,“ řekla jsem a chtěla se tomu vyhnout. Nechtěla jsem o tom mluvit. Asi by nepochopili, kdybych jim řekla, že asi vidím budoucnost. A kdyby se pak ukázalo, že to není pravda, asi by mě odvedli na psychiatrii.

„Ale promluvíme si o tom. Po škole,“ dodal táta, když jsem byla skoro nahoře. Ani nevím, proč jsem šla nahoru. Bylo to velice divné. Raději jsem něco shora vzala, aby to nevypadalo, že nevím, co dělám, i když právě to se teď dělo.

Když jsem scházela dolů, potkala jsem mámu. To slovo „máma“ se mi těžko vyslovovalo i v duchu, když jsem to slovo myslela ve spojitosti s mou mámou. Byl to pro mě zvláštní a nový pocit. Prostě má máma není má máma.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a schválně se vyhnula tomu druhému slovu.

„Dobré ráno, dcerunko,“ pozdravila mě a mířila do koupelny.

Dole jsem kývla na tátu, že už můžeme jet, ať se nezdržujeme, a vyšla jsem ven.

Táta už nastupoval do auta a já šla za ním. Připnula jsem si bezpečnostní pás, jinak by táta nevyjel, a pohodlně se uvelebila na sedadle.

Celou cestu jsme mlčeli. Já se dívala z okna na prolétávající krajinu, která se neuvěřitelně rychle měnila. Lampy jsem raději ani nepočítala, to bych asi ani nestíhala, ale předpokládám, že jich minimálně přes sto. A stromů, které se zde objevily jen málo kdy, jsem stejně napočítala osmdesát devět.

„Tak, jsme tady!“ zavelel táta, když jsme dojeli před školu. Ani jsem si toho nevšimla. Bylo to pro mě velké překvapení. To počítání stromů mi zabralo všechnu pozornost, takže jsem svou pozornost nemohla rozdělit na to, kde teď právě jsme.

„Jasně. Měj se,“ řekla jsem a zase záměrně vynechala to slovo „tati“.

„Měj se, holčičko,“ řekl a čekal, až obejdu auto a dám mu, jako vždy, pusu na líčko. Dneska mi to ovšem nějak nešlo. Nemohla jsem se překonat k tomu, abych to udělala. Prostě mé nohy odmítaly jít k místu řidiče a dát tátovi pusu. Dnes ne. Asi si o tom budu muset doopravdy promluvit s rodiči. Jinak nevím, jestli to na mě náhodou nepoznají sami. A bude lepší jim o tom říct sama, než aby se mezitím strachovali, co se se mnou děje.

Šla jsem do třídy a zapomněla na jednu věc. Na naší „schůzku“ s kamarády. Vždy se nejdříve setkáme spolu, až potom jdeme do školy. Ale já dneska zamířila rovnou do školy a na ně jsem nepočkala. Pro mě to bylo, jako bych je zradila, jenomže jsem si to uvědomila až pozdě.

A už nemělo smysl vracet se před školu, tak jsem si prostě sedla na své místo a čekala, až se někdo z nich přiřítí na hodinu s výčitkami.

„Ahoj, Less,“ ozval se za mnou někdo. Otočila jsem se a viděla nějakého kluka. Dobře, nebyl to nějaký kluk, byl to Seyah.

„Hm,“ odpověděla jsem mu a otočila se zpátky. Byl to jeden kluk z takové té party, která musí všude strkat nos.

„To, co jsi udělala včera… Bylo to perfektní. Já jsem se taky přidal. Nevěděl jsem, že něco takového v sobě máš,“ začal. Jenom jsem pokrčila rameny a snažila se ho nevšímat. Vzala jsem si pití a začala pít.

„A vypadala jsi při tom tolik sexy,“ dodal. Zakuckala jsem se a vyprskla obsah pusy na někoho před sebou. Ten se otočil a začal mi nadávat. Já jsem si otřela pusu a začala se omlouvat. Bylo to těžké, než se ten někdo přede mnou uklidnil. A t už končila přestávka.

„Nechtěla bys se mnou někde zajít? Třeba do kina. Byla by to paráda,“ začala a já už si v duchu připravovala své odmítnutí, „a navíc bys tím všechny překvapila ještě víc a já bych byl první, který by si s tebou vyrazil,“ dokončil větu a já se naštvala.

„Cože? Ty hnusáku. Táhni ode mě. Nikam s tebou nejdu,“ zařvala jsem na něho přes celou třídu.

„Proč ne? Vždyť by to byla sranda, ne? A všechny by to překvapilo,“ pokrčil v klidu rameny.

Uvalila jsem mu facku a řekla: „Nikdy nic nedělám proto, aby to někoho překvapilo. Dělám si, co chci a zrovna s tebou nikam nechci jít.“

Sedla jsem si na místo a napila se ještě jednou. Tentokrát jsem si dávala pozor, abych nevyprskla. Ale to už do třídy vcházel Timon.

„Co se stalo, že se Seyah drží za tvář,“ zeptal se mě šeptem.

„Dala jsem mu facku,“ zašeptala jsem nazpátek a pokrčila rameny.

„Cože? Ty jsi mu dala facku?“ zeptal se nevěřícně.

„Ššššš,“ zastavila jsem ho.

„Promiň.“

„Kdybys slyšel, co mi navrhoval. Sprosťák jeden. Musela jsem. Ale to už je fuk. Jen jsem se chtěla ještě omluvit. Dneska… je divný den, tak jsem zapomněla na naše setkání před školou. Holkám se ještě omluvím, až se s nimi setkám. Opravdu mě to mrzí,“ omlouvala jsem se mu.

„To je v pořádku. Já to chápu. Každý občas může zapomenout. Jen nás všechny překvapilo, kde jsi. Mysleli jsme, že nejsi ve škole, když jsi nepřicházela, tak jsme šli na hodiny. A já tě pak potkal sedět v lavici a Seyaha odcházet směrem od tebe s rukou na tváři. Byl jsem zklamaný, ale i překvapený. A co tě vůbec tak rozhodilo, že jsi zapomněla na naše obvyklé setkání?“

„Já to teď nechci řešit. Navíc, nevím to jistě a jenom doufám, že se to nestane,“ pokrčila jsem zase rameny. Tak, už mám rozcvičku za sebou.

Zazvonilo a Timon si přichystal věci na hodinu. Já jsem se jenom podívala dopředu. Učitel přišel a ihned začal vykládat látku.

Přes den jsem se holkám stále omlouvala a asi po páté omluvě mi konečně odpustili a řekly, že si stejně myslely, že v tom něco bude. A potom mě objímaly a plánovaly, že musíme někam zajít, celá naše parta.

Taky se mě další dva kluci snažili pozvat na nějakou večeři. Rozneslo se jim, že mě Seyah pozval a já mu dala facku, tak to zkoušeli oni. Prý jsem je překvapila a mysleli si, že prostě nejsem na typy, jako byl Seyah.

Raději jsem je ignorovala a přečkávala ty odporné pozvánky.

Na obědě jsem to řekla Amee, Avi i Timovi a spollu jsme vymýšleli, jak se jich zbavit.

Po škole pro mě přijel táta a já jela domů.

„Holčičko, doma si promluvíme o tom, co se s tebou děje. Tohle není normální. Chováš se divně. Udělal ti někdo něco?“ zeptal se mě táta v autě na cestě domů.

„Tati, já si s vámi, s tebou a mámou, musím taky promluvit.“ Přes den už jsem si zvykala říkat tátovi tati a mámě mami, takže jsem to už mohla nahlas vyslovit.

„Samozřejmě. Cokoli tě trápí, řekni nám to. Můžeme ti pomoct,“ radil mi táta.

„Jasně, já vím.“

„Tati, mami,“ začala jsem, když jsme přijeli s tátou domů a máma sešla dolů do obýváku. Bylo to pro mě těžké, zeptat se. Nevím, ale co bych vlastně chtěla slyšet? Chtěla bych slyšet, že mě opravdu adoptovali? Že nejsem jejich? To by mě bolelo. Ale kdyby mi to neřekli… CO kdyby lhali, aby mě toho ušetřili. Jenomže si nejsme vůbec podobní, podle mě.

Měla jsem trému, nejdříve jsem se musela napít vody. Potom jsem to musela vybalit najednou, abych to vůbec řekla.

„Tati, mami, jsem adoptovaná?“

Shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tanec, nebo sny? - 6. kapitola:

2. blotik
22.11.2010 [21:46]

maky21: Myslím si jen to nejlepší. Emoticon A na další kapitolku si dám zase na čas, protože potřebuju načerpat inspiraci, která, mimochodem, šla do Lessiných snů. Takže někdy do budoucna. (NEbo do minulosti? Emoticon To opravdu nevím.) Každopádně tady teď není a stávkuje. Asi budeš muset počkat. Ale to vydržíš, ne? Emoticon

1. maky21 přispěvatel
22.11.2010 [16:27]

maky21Mě! Mě! ona to věnnovala mě! eda jen tak mimochodem... ale to se taky počítá!! xD a konečně je to tady!! ani netušíš, jakou jsem měla radost, když jsem viděla v tvém shrnutí odkaz na 6. kapitolu!!! Emoticon jinak... tak trošku jsem tušila, že se jich na to zeptá.. ale ty to takhle sprostě usekneš!! to se dělá?! tady poctivej čtenář čte a najednou o končí zrovna v tom nejzajímavějším!! co si to o sobě myslíš?! Emoticon jinak moc pěkná kapitolka!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!