OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Beauty of Dark-Light - 7. kapitola

11.10.2015 (13:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 921×

Čekala jsem, až Tristan přijde do pokoje. Už jsem mu přichystala jeho „postel“ a seděla jsem na své. Byla jsem raději, když jsem věděla, kde se přesně nachází, než aby za mnou přišel do pokoje, když bych spala.

Musela bych pak přemýšlet, co dělal v mé přítomnosti, když jsem o něm nevěděla. Pozoroval by mě, dotýkal by se mě? Nebo by si mě vůbec nevšímal? Znepokojovalo mě to už teď, když tu nebyl a já jsem měla vše ve svých rukou.

Tedy – skoro vše. Svoje pocity jsem ovládat nedokázala. Nevěděla jsem, co se to se mnou dělo, kdykoli jsem se dostala do přítomnosti toho temného čaroděje. Cítila jsem se nesvá, ale nikdy jsem nechtěla na žádné té situaci nic měnit. A každým dnem to bylo silnější.

Dveře pokoje se otevřely zrovna ve chvíli, kdy jsem si všimla, že mám košilku až příliš vyhrnutou, alespoň pokud jsem to brala z naší situace. Za jiných okolností by to mohlo vypadat, že chci Tristana svést nebo něco podobného.

Rychle jsem si ji stáhla dolů skoro až pod kolena.

„Promiň.“

„To nic, už můžeš vejít,“ řekla jsem a schovala své nohy pod pokrývku.

Tristan za sebou zavřel dveře a chtěl si jít rozložit své ležení, když si všiml, že jsem to udělala za něj.

„Děkuju,“ řekl.

„Nemáš zač.“

„Nezhasínej, prosím,“ řekla jsem, abych ho zastavila. „Budu si ještě chvíli číst, jestli můžu.“

„Samozřejmě že můžeš.“

Vzala jsem jednu ze svých oblíbených knih, Tristan si mezitím lehl. Podívala jsem se na něj, on se zamyšleně díval vzhůru.

Odvrátila jsem od něj pohled a otevřela knihu na své nejoblíbenější části. Na knize už to bylo znát, pomalu se už otevírala jen na tom jediném místě.

Skousla jsem si zamyšleně ret. Tristanovi by nemuselo vadit, kdybych četla nahlas, ne? A navíc může poslouchat. Nebo chce raději spát? Ty jsi tady, Leno, ta, která se válí doma a skoro nic nedělá.

Nakonec jsem pokusila štěstí, nadechla se a začala číst nahlas.

„Naše zážitky se časem usadí, najdou své umístění. Jejich význam se zvětší, stane se důležitějším. To, co sis nikdy nevšiml, získá později na významu. Nepřítomnost se prohloubí až tak, že bolí.“

„Avšak už se nedá nic dělat. Štěstí od nás odešlo. Čas, který všechno léčí, začne krvácet.“ Otočil tvář ke mně a usmál se.

Trochu jsem se lekla, když jsem uslyšela jeho hlas, který za mě říkal ta slova. Překvapilo mě, že je znal. Bylo to ale hezké překvapení. Potěšilo mě, že máme něco společného? Překvapivě ano. Tristan se mi nezdál tak vzdálený.

Na jeho úsměv jsem musela reagovat stejně, ať jsem chtěla, nebo ne. A tentokrát jsem chtěla. Lehla jsem si na bok, podívala se na Tristana, a pokračovala ve čtení.

„Mrtvé štěstí s neštěstím se stalo mým dnem. Kdo jiný, kromě nás, mohl vědět, že jsme celou tu dobu kráčeli odděleně?“

Jeho temný pohled se setkal s mým, když dočetla poslední slova.

Vstala jsem a došla zhasnout světlo. Lehla jsem si tak, abych se mohla dívat na Tristana i on měl otočenou tvář ke mně. Usínala jsem stejně jako včera – s pohledem na něj.

Kdo jiný, kromě nás, mohl vědět, že jsme celou tu dobu kráčeli odděleně?

Kráčeli, nebo ne?

Pozvolna jsem se probouzela do dalšího dne. Slunce mi nesvítilo do tváře, jako kdyby je někdo zastínil. Přišlo mi to divné. Otevřela jsem oči a uviděla před sebou Tristanův obličej.

Byla jsem ihned vzhůru, nadzvedla jsem se na lokti a chtěla jsem vědět, co se děje.

Jako kdyby dělal něco, co neměl, Tristan sklopil zrak k zemi a něco z ní zvedl.

„Spadla,“ řekl a podával mi růži, kterou jsem měla založenou v knize. Růži od něj.

„Tu růži mi dáváš už podruhé.“

Překvapeně se na mě podíval. Nečekal, že si ji nechám? I pro mě bylo tenkrát to rozhodnutí nečekané. Nic na to ovšem neřekl, postavil se a odešel. Ale proč mlčel? To jsem ho až tak zaskočila? Nebo jsem něco řekla špatně? Nebo to bylo proto, že jsem si nechala růži, která byla původně určena pro jeho zesnulou ženu?

Catherine mi celkově dost vrtala hlavou. Pokud nemohli mít s Tristanem děti, ať už byla příčina na jeho, nebo na její straně, nebo na obou, stále se tenhle problém dal vyřešit. Pořád tu bylo spoustu dětí, které potřebovali rodiče, mohli si nějaké dítě adoptovat. Nebo byla Catherine natolik zoufalá a zničená tou čarodějnicí Camelií, že se raději rozhodla vzdát života? Brala to jako nejlepší řešení?

Dále jsem měla v hlavě ještě jednu otázku. Pokud Tristan stále myslí (a možná i miluje) na svou první ženu, proč si bral mě? Proč prostě neodmítl? Proč se nepostavil své matce, když toho byl schopný?

Snažila jsem se najít odpovědi na tyto otázky, mezitím co jsem se oblékala. Ale dnes mi to zřejmě moc nemyslelo, protože jsem místo odpovědí myslela jen na Tristana. A na naše včerejší čtení. Viděla jsem před sebou jeho tvář a slyšela jeho hluboký hlas, který dokonale odříkával slova z knihy, přestože je neviděl.

Když jsem byla oblečená, sešla jsem dolů na snídani. Tentokrát mi nikdo nedělal společnost a to bylo zvláštní. Nevěděla jsem, kam všichni zmizeli. Tristan už možná odešel do práce, Igraine možná ještě spala… Ale Camelia? Pochybovala jsem o tom, že by si zrovna ona nechala ujít příležitost se mnou mluvit, nebo přesněji řečeno, znovu mě naštvat.

Moc dlouho jsem se nezdržela, snědla jsem svůj oblíbený celozrnný chléb s rybízovou marmeládou, zapila jsem ho čajem a hned jsem šla zjistit, co se děje. Doslova po špičkách jsem došla k pokoji Camelie a zlehka jsem položila dlaně na jeho dveře. Zavřela jsem oči a vnímala jsem energii. Nic jsem ale necítila, moje tchyně nebyla uvnitř.

Rozhodla jsem se jít skoro až nahoru, zjistit, kde je Igraine. Na schodech mě ale zastavil Tristan, který na mě zavolal z naší terasy.

„Leno!“

Zarazila jsem se a sešla jsem k němu, nechtěla jsem na něj křičet přes celý dům.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se neobvykle mile.

„Jen jsem se chtěl zeptat, jestli bys se mnou nechtěla jít dnes do města.“

„To můžu? Nebude to tvé drahé matce vadit?“

„Není důvod, proč by jí to mělo vadit, budeš se mnou.“

„Aha.“ Super, zbavím se dohledu té ženské, ale zase mě bude mít v hledáčku on.

„Kde vlastně Camelia je?“

„Není tady. Šla něco zařídit.“ Nelíbilo se mi, že Tristan uhýbal pohledem, když mi odpovídal. Nevěstilo to nic dobrého. Co mohla jít Camelia zařídit? Šla si promyslet, co na mě použije příště?

„Chceš tedy se mnou jít?“ zeptal se znovu Tristan.

„Dojdu se převléknout, za chvíli jsem zpět,“ řekla jsem.

Běžela jsem do pokoje a v hlavě jsem rychle vymýšlela, co si vezmu na sebe. Ukázala jsem na prádelník, otevřel se a hned jsem měla v ruce to, co jsem potřebovala – červené šaty. Oblékla jsem se do nich, vzala jsem si černou kabelku a černé balerínky a byla jsem připravená vyrazit.

Byla jsem hotová docela rychle, tedy podle mě. Kdybych chtěla, dokázala bych se připravovat mnohem déle, každá dívka i čarodějka, na to potřebuje čas.

„Můžeme,“ řekla jsem, když jsem přišla k Tristanovi, který čekal na terase opřený o zábradlí. Napřímil se a nabídl mi ruku. Nejdřív jsem nechápala to gesto, ale pak mi došlo, že já jsem tady jediná, která se neumí přemisťovat a rozhodně nepůjdeme pěšky, nebo autem.

Vzala jsem ho za ni a připravovala se na ten nepříjemný pocit, když mě bude odnášet cizí magie.

Objevili jsme se na okraji nějakého města, které (k mému velkému překvapení) bylo v poušti. Přesto mi tahle poušť byla milejší, protože tu bylo více zeleně.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se.

„V Hendersonu.“

Henderson. Druhé největší město Nevady. Znalosti ze zeměpisu jsem ještě měla.

„Kde vlastně bydlíme? Myslím v jakém státě. Vím jen, že ten dům je v Mohavské poušti, ale ta se rozkládá na území čtyř států.“

Tristan se na mě s úsměvem podíval a odpověděl: „V Nevadě.“

Šli jsme městem, Tristan mě vedl uličkami a já jsem se jen rozhlížela kolem a následovala ho, protože jsem se vůbec neorientovala, kde jsme.

„Proč jsi vlastně chtěl, abych šla s tebou?“

„Myslel jsem, že ti to udělá radost.“

Radost? Nebyla jsem si tím slovem jistá. Byla jsem ráda, nebo ne? Občas jsem byla vším tak zmatená, nevěděla jsem, proč je mi občas tak dobře, přestože mě svazoval smutek, vzpomínky na domov a zároveň vztek na ty, kvůli kterým jsem musela opustit svého tatínka a své přátele, všechno, co jsem měla ráda. Byla jsem asi stejně zmatená jako Firuze.

Tohle přirovnání mě napadlo, když jsme procházeli kolem jednoho malého knihkupectví a já ve výloze zahlédla známý obal knihy s titulkem V sultánově objetí. Věděla jsem, že si všichni ťukali na čelo, když mě uchvátila doba osmanských sultánů a jejich příběhů, ale bylo mi to jedno. Zatímco si všechny mé spolužačky četly ty stejné opakující se příběhy lásky, ve kterých hlavně hledaly fyzickou lásku, které byly někdy tak příšerně jednotvárné a snadné, já jsem četla o opravdové lásce, která neznamenala jen mít rád, ale znamenala obětovat se, dát kus sebe, občas se na něčem neshodnout a zároveň překonat všechny překážky.

Měla jsem tu knihu, ale poté, co jsem ji důvěřivě půjčila jedné ze svých tehdejších kamarádek, jsem ji už neviděla. A někde ji sehnat bylo hodně těžké.

„Leno?“ Tristan se na mě díval, jak jsem byla skoro přilepená na výloze knihkupectví, jako malé dítě u cukrárny nebo hračkářství.

„To se mi snad zdá. Vidíš to, co já?“

„Vidím, ale nechápu to.“

„To je ten nejúžasnější příběh na světě jak mezi čaroději, tak mezi lidmi,“ rozplývala jsem se. „Žádný příběh není tak plný opravdových citů a opravdové lásky jako tenhle. Žádný příběh není tak uvěřitelný, jako tenhle. Četla jsem ho kdysi dávno, ale o tu knížku jsem přišla.“

„Chtěla bys ji?“

„Jak se na tohle vůbec můžeš ptát?“ Jestli jsem ji chtěla? Já jsem ji musela mít!

„Tak pojď,“ řekl a vzal mě do obchodu. Dobře, tak doslova jsem to nemyslela, nemusela jsem ji mít. Ale než jsem stihla něco namítnout, Tristan mi tu knihu koupil. Na nic se neptal, prostě ji koupil, jako kdyby to byla samozřejmost, a podal mi tašku s nákupem.

„Děkuju,“ řekla jsem a usmála se.

„Není zač.“

Vytáhla jsem knihu z tašky, nadšeně ji rozevřela a přivoněla si k jejím stránkám. Jako by mi zase bylo třináct a zase jsem držela tu knihu poprvé v ruce. Vždycky jsem musela každou knihu ovonět, jen tak jsem mohla poznat, jestli to bude dobrá kniha nebo ne. A tahle kniha voněla nádherně.

Podívala jsem se na Tristana, abych viděla jeho reakci na mé „poznávání dobrých knih“. Překvapivě, tvářil se docela normálně, nesmál se ani nebyl překvapený.

„Nic neřekneš?“

„Co bych měl říct?“

„Nemyslíš si, že jsem zvláštní? Nevím jak ty, ale myslím, že není moc lidí, kteří otevřou knihu a přičichnou si k ní. Spíš si přečtou obsah, zhodnocení kritiků a slavných osob nebo takový ten útržek z knihy, který se píše na zadní stranu, aby si to dílo vůbec někdo přečetl.“

„Nepřijde mi to zvláštní. Lidé dělají i zvláštnější věci.“

Božíčku, to je zase nějaký světaznalec! Asi můžu za to, že jsem mladší než on a tolik toho neznám, že?

„Tak povídej,“ vyzvala jsem ho. „Zajímá mě, co zvláštního děláš ty.“

S úsměvem jsem si vychutnávala, jak jsem ho doběhla. Přemýšlel, co mi řekne a přemýšlel hodně dlouho.

„Tak nic. Už nic neříkej,“ ukončila jsem to ticho. „Rozmýšlel ses moc dlouho, řekl bys něco, co ani není pravda.“

Vrátila jsem knihu zpátky do tašky a rozhlédla jsem se kolem. Byli jsme v městském parku, šli jsme po vyšlapané cestičce, kolem které byly vysázeny javory. Přibližně každých dvacet metrů jsme míjeli lavičku mezi stromy. V zeleném trávníku zářily květiny jako vsazené drahokamy všech barev.

Neuvědomila jsem si, jak moc mi příroda chybí, dokud jsem ji neměla nadosah. Všude byl takový klid. V parku, kromě nás, nikdo nebyl. Opustila jsem cestu a rozeběhla se na trávník, který byl ozařován dopoledním sluncem. Zatočila jsem se dokola a vychutnávala jsem si to všechno kolem.

Pak jsem dostala nápad. Půjdeme čarovat!

Vrátila jsem se k překvapenému Tristanovi, dala mu do jedné ruky tašku s knihou do druhé svou kabelku se slovy: „Podrž!“ Pak jsem se rozeběhla zpět na trávník a utrhla jsem pár červených květů. Skryla jsem je ve svých dlaních. Lehce jsem do dlaní foukla a zašeptala jednoduché kouzlo, které jsem znala už v sedmi letech, kdy jsem začala výrazněji kouzlit.

Podívala jsem se na Tristana, který ještě pořád stál ve stínu stromů, jestli mě sleduje. Nakonec jsem se ještě rozhlédla kolem, jestli není někdo v naší blízkosti. Pak jsem rozevřela dlaně a ukázala své dílo. Ve dlaních jsem už neměla květy, ale několik červených motýlků, kteří se rozletěli po parku.

„Krásné,“ řekl Tristan, když jsem se vracela k němu a on mi vracel mé věci.

„Obyčejné,“ opravila jsem ho a dál jsme kráčeli parkem. „Neříkej mi, že ty jsi nikdy neudělal žádné podobné kouzlo, abys někoho překvapil.“

„Neudělal.“

„Tak teď mi lžeš.“

„Nelžu,“ trval si na svém. „Nikdy bych nic podobného nedokázal.“

„Proč?“

„Moje magie je jiná než ta, kterou ovládáš ty. Ty jsi světlá, čistá a tvořivá. Naopak já…“

„Naopak ty co?“ přerušila jsem ho. „Jsi temný, špinavý a ničíš, co se dá?“

„Přesně,“ souhlasil a já jsem se na něj překvapeně podívala. Ne, to není možné, on mi vážně dal za pravdu? Souhlasil s tím, co jsem řekla?

„Ale já to nemyslela vážně, dělala jsem si srandu!“

„A já jsem to myslel vážně, máš pravdu.“ Tristan se zdál zamyšlený, vypadal i trochu smutně. Že já jsem něco říkala! Vůbec jsem nechtěla, aby to takhle dopadlo.

„Temná i světlá magie byly vytvořeny, aby mohly existovat společně a vytvářet rovnováhu. Vše musí mít svůj protiklad. Stejně jako je světlo a tma, den a noc, měsíc a slunce, existují i dva druhy magie.“

To, co říkal, mělo smysl. Zapomněl ale důležitou věc.

„Ano, ale myslím, že nutně nemusí být vždy úplná tma nebo úplné světlo. Vždyť měsíc také není vidět jen v noci. Když se budeš pozorně dívat, uvidíš ho i ve dne, kdy má vládnout obloze slunce.“

„Jenže magie není jako slunce a měsíc, narodíš se buď jako temná, nebo jako světlá a jsi taková do konce života. Ovládá tě jen jedna magie.“ Jeho hlas zesílil, jako kdyby mi chtěl dokázat, že je opravdu temný a nemám v něm hledat žádnou světlou magii.

„Vážně? A já jsem tedy co? Oba víme, že v sobě mám hodně temnoty, přestože jsem se narodila jako světlá čarodějka.“

„Ty jsi jiná. Luciánské čarodějky ovládají jiný druh magie, jiný než já. Já jsem temný a ovládám jen temnou magii. Nic víc nikdy ovládat nebudu. Hledáš ve mně to, co nikdy nenajdeš.“

„Luciánské čarodějky?“

„Ano. Jsi jednou z nich.“

„Nikdy jsem o nich neslyšela,“ přiznala jsem.

Luciánské? V názvu jsem slyšela jméno: Lucy, Lucia, Lucianne a další variace toho jména. Ale nadávalo mi to žádný smysl. Věděla jsem jen, že to jméno mělo podobný význam jako moje, mělo něco společného se světlem. Ale nic bližšího jsem nevěděla.

„Nic jsi o nich neslyšela a přitom jsi jednou z nich?“ divil se Tristan.

„Vypadala jsem, jako že vím, co se se mnou děje, když mi kůže vzplála a místo rukou jsem měla živé pochodně? Tak co jsou to Luciánské čarodějky?“

„Řeknu ti to. Ale později.“

„Proč později?“ Na co nějaké odklady? Já chci vědět, co doopravdy jsem! „Řekni mi to hned!“

„Teď není vhodný čas,“ řekl a zamračeně se díval před sebe.

Podívala jsem se tam také a uviděla jsem v dálce muže v šedém obleku.

Tristan něco zamumlal, znělo to jako: „Ano, tohle jsem opravdu potřeboval.“

Já jsem se dívala na toho muže, který se k nám blížil. Zdál se, že byl starší, mohlo mu být tak kolem třiceti? Jen jsem tipovala, jenže já mám mizerný odhad a vzhled často mate. Pokud o sebe žena pečuje, může pořád vypadat na osmnáct a pokud si muž nechá narůst vousy, vypadá hned o několik let starší. Stejně tak tomu bylo v případě toho, který šel proti nám. Asi se připravoval, že někam půjde dělat Santa Klause, i když ještě nešedivěl.

Když už byl dost blízko nám, jasně jsem viděla, že je asi stejně vysoký jako já. Takže to nebyl takový čahoun jako Tristan, přestože já jsem byla na dívku docela dost vysoká.

Zastavili jsme se naproti sobě, ten muž se na nás překvapivě usmíval. Neznala jsem ho, ale on nás ano.

„Podívejme se, koho tu máme,“ řekl. „Našeho velkého vůdce a jeho ženu, Lenu Sunbeamovou.“

Nechápavě jsem se na něj podívala. Odkud znal mé jméno? Toho muže jsem v životě neviděla. A vůbec jsem netušila, odkud by on mohl znát mě.

„Ach, promiň!“ omlouval se neznámý, když uviděl můj výraz. „Vlastně už jsi Lena Darkshadeová.“

„Nebylo by zdvořilejší se nejprve představit, Darrene?“ zeptal se Tristan s kamennou tváří.

„Samozřejmě.“ Darren se na mě usmál a podal mi ruku v přátelském gestu. „Darren Darkshade. Tristanův bratranec.“

Darren! Já jsem věděla, že jsem to jméno už slyšela. Igraine ho zmiňovala, když mě prováděla po domě. Darren dřív žil i se svým otcem v tom domě. V mém domově.

Trochu ostýchavě jsem stiskla jeho ruku. Byla jsem připravená na temnotu, ale znovu mě překvapila. Projela mnou jako elektrický proud. Rychle jsem Darrena pustila. On se jen pousmál, jako kdyby přesně tuhle reakci čekal. Nezapřel, že je Camelia jeho teta.

„Copak tu děláte? Navíc spolu.“

„Co je na tom zvláštního?“ zeptal se Tristan mou otázkou.

Darrenův úsměv se zvětšil. „Ale, bratránku. Všichni přeci víme, co se před pár dny stalo,“ řekl a probodl mě pohledem.

Nechápala jsem, co to mělo znamenat. Měla jsem pocit, že to bylo určeno mně. A já jsem to v tu chvíli vůbec nechápala. Vždyť jsem nic neudělala.

„Zdá se, že naše Lena není spokojená se svým novým domovem. Proto raději utíká do pouště.“

Utíká do pouště? Jak o tom věděl? Kde se dozvěděl důvod mého útěku?

„Tohle teď nebudeme řešit, Darrene,“ řekl Tristan.

„Pravda. Vyřešíme to zítra. A možná naše drahá Lena dostane to, po čem tolik touží. Nebude už muset žít tam, kde je nyní, a s tebou. Konečně bude v ráji. Doslova.“

Doslova? On mluvil s takovou lehkostí o smrti? Jeho slova jsem pochopila, znala jsem svůj trest za útěk z domu Darkshadeů. Ale myslela jsem, že to už je za mnou, že už to Tristan s Camelií vyřešil. Proč se do toho Darren míchal?

„Nechápu, o čem to mluvíš, Darrene,“ řekla jsem s klidným hlasem. „Nevím, kde jsi získal své informace, ale asi nebyly z důvěryhodného zdroje. Nemám žádný důvod utíkat. Jsem tam, kde chci být. S mužem,“ podívala jsem se na Tristana a vzala ho za ruku, „se kterým chci být.“

Dívali jsme se jeden druhému do očí, jako kdyby tam s námi žádný Darren nebyl. Snažila jsem se přijít na to, jestli mému „manželovi“ nevadí, co jsem řekla. Nad čím přemýšlel on, to jsem nevěděla.

„Vážně?“ probudil mě Darrenův hlas. „V tom případě jen doufám, že rada rozhodne ve váš prospěch.“ To se vážně dalo slyšet, jak moc chce, aby rada rozhodla v náš prospěch. Nechápala jsem polovinu toho, co říkal, ale necítila jsem z něj nic dobrého a on mi určitě nic dobrého také nepřál.

„Rád bych si s vámi povídal, ale mám naspěch,“ řekl Darren a tak neupřímně se usmál, až jsem mu chtěla dát facku a říct mu, že když to nemyslí vážně, tak ať se neusmívá.

„Uvidíme se zítra.“ Asi to mělo být rozloučení s Tristanem. „Doufám, že i my se uvidíme, paní Darkshadeová,“ řekl směrem ke mně.

Raději ne, pomyslela jsem si a držela jsem se, abych mu to neřekla do tváře. Klidně prošel kolem nás a pokračoval v cestě.

Počkala jsem, až od nás Darren odejde dost daleko a pak jsem po Tristanovi vypálila otázku: „Co to mělo znamenat?“

„V podstatě to bylo obvyklé Darrenovo chování.“

„To bych nepoznala,“ řekla jsem ironicky. „Vůbec jsem nepochopila, o čem to mluví, a chci, abys mi to vysvětlil. O jaké radě to mluvil a proč by měli rozhodovat v náš prospěch? Proč byl tolik překvapený, že jsme spolu? A odkud znal mé jméno?“

Byla pravda, že jsem Tristana zahltila spoustou otázek, ale on mi musel na všechno odpovědět.

„Odpovím ti na všechno,“ slíbil.

„Tak mluv.“

„Nebude lepší, když si na to někam sedneme?“

Pokrčila jsem rameny, popošla jsem pár kroků a posadila jsem se na nejbližší lavičku.

„Tak můžeš začít. Chci vědět všechno.“

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Beauty of Dark-Light - 7. kapitola: