Volání noci - 17. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Volání noci - 17. kapitola
Lov...

15.07.2013 (14:00) • Petronka91 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1491×

kapitola

„Jste tu všichni, protože nevíme, co je to zač. Taky proto, že vás chci rozdělit do skupin pěti a šesti po celém městě, a pár na okrajů města. Nevíme vlastně, jak je to silné, ale víme, že je to dosti nebezpečné. Ty, co žiijí tady, chci dát k tomu domu. Nemáme moc času. Jediné, co po vás chci, abyste ho zadrželi. Mě pak zavoláte vysílačkou, kterou dám do každé skupiny jednu. Zjistíme, proč je tady a co přesně chce, i když už tušíme, co chce,“ podíval se na Auroru, která seděla mezi Quinnem a Irinou. „Pak ho zabijeme nějakým způsobem, jedno jakým. Je vám to všem už jasné!“ podíval se vyhrůžně po všech. Všichni jen pokývali hlavou.

„Fajn, takže první skupina...“

* * *

Rory se jen divila, jak najednou začal Sebastian rozdávat rozkazy. Dohromady bylo třináct skupin, kteří se se rozhostily po celém městě tak, aby pokryly všechny možné útěky. Každá jednotlivá skupina si vzala vysílačku. Jednu měla i Aurora.

„Irino, Quinne, Davide! Vy zůstane tady s Aurorou a budete v maximální pozornosti,“ poručil jim. Věděla, kdo tu bude muset s ní zůstat. Irina jako její jediná kamarádka, protože ho o to požádala. Quinn jako zástupce alfy a David, jako další v postu velení.

Sebastian vykročil k Auroře, rozhodnutý udělat to, co měl dělat poslední hodiny, a ne rozdávat rozkazy. Uvědomil si, že se jí tak trochu nevěnoval, jak měl.

Stanul před ní a majetnicky políbil všem na očích. „Omlouvám se, že jsem se ti nevěnoval. Až bude po všem, vše ti vynahradím. Slibuji.“ S tím odešel ještě s láskyplným pohledem a příslibem nejkrásnějšího života, co jí může nabídnout.

* * *

Sebastian byl jen kousek od té barabizny a cítil tam velmi silnou moc. Tak silnou, že se otřásl. Ostatní okolo něj to taky cítili. Velmi je to zneklidnilo. Ale museli tam jít. Nic jiného jim ani nezbývalo.

„Vy dva,“ ukazál na urostlé vlkodlaky, „jdetě zezadu, a vy každý z boku. Wolfe, Alane a Boone, jdete se mnou,“ rozhodl Seb. Tak vyrazili.

* * *

„Nevím, mám z toho velmi špatnej pocit. Něco se určitě stane. Cítím to, Irino,“ tvrdila zoufale Rory, opravdu se necítila dobře a to, co cítíla, se postupně stávalo horším. Už hodinu byli pryč, a jakmile vyšel Sebastian ze dveří, tak to začalo a zhoršovalo se to.

„Rory, nic se nestane, prosím tě, a co by se mělo dít? Má tam všechny vlkodlaky kromě nás tří, tedy čtyř. Věř mi, vše bude v pohodě.“ Chtěla tomu věřit, ale nějak se nemohla ujistit Irininy slovy. Na srdci jí tížila nejistota či předtucha, ale rozhodně to bylo zlé.

„Irino, vím, že se to stane. Něco opravdu zlého. Prosím, vem mě tam. Já, já, já...“ nemohla dál mluvit, hlasivky se stáhly bolestí. V hrudníku jí jakoby vybuchla vlna emocí. Do očí se jí nahromadily slzy.

„Sakra, že jsem si to neuvědomil dřív. Sakra,“ nadával Quinn. Mohl to tušit.

„Co, co se děje s ní?“ vykřikla Irina a hnala se k Rory, která bolestí padala dolů na zem. Chytla ji akorát před narázem do hlavy.

Roryiny emoce vířily sem a tam. Zmatek, bolest, rozhořčení a další. Bolest byla ale nejsilnější. Bylo to tak silné, že nemohla už ani dýchat. Slzy ji skapávaly proudem a další se řinuly. Lapala po dechu, ale do plic se nedostal žádný kyslík. Zmatek byl tak veliký, že si sama myslela, že se už nikdy nedokáže z toho dostat. A další, nenávist. Chtěla na místě všechny roztrhat. Nohy a ruce se jí kroutily. Žebra lámala a kosti se přemisťovaly.

„Davide, drž ji. Irino, mluv na ni. Mluv! Musíme to zastavit, než bude pozdě. Rychle!“ panikařil Quinn. Sice o tom slyšel, ale nikdo to neviděl. Jen věděl podle slov Sebastiana, že tohle je to nejhorší a nejnebezpečnější, co se kdy vlkodlakovi může stát. Tak nebezpečné, že ne dost silného a staráho vlkodlaka to jistě zabije. „To není možné, to není možné. Tohle se nemělo nikdy stát. Do prdele, Davide, skoč rychle pro injekci,“ řekl mu, ale ani sám David toho nebyl schopen. „Jdi. Do prdele. Pro. Tu . Injekci!“ zařval už nelidsky Quinn.

David poslechl a utíkal.

Irina byla v šoku. „Rory, zlatíčko. Klid, bude to dobré. Jsme tu s tebou. Vše bude v pohodě. Rozumíš? Vše bude v pořádku. Ty budeš v pořádku,“ plakala Irina už ze zoufalství. Netušila, co se děje. Ale viděla na Rory, že jí to moc ubližuje.

„Quinne, co se, prosím, děje?“ ptala se už raději nerozhodně. Chtěla to vědět, ale bála se. Když pohlédla na Rory. Třásla. Slyšela práskání kostí. Z očí jí tekly slzy velikosti hrachu. Křičela, a to velmi nahlas. Ani ji neslyšela, co na ni mluvila. Byl to nářek vlka, ale netušila proč.

Quinn se zadíval Irině do očí, viděl to pochopení a ani sám to nechtěl říct. Nechtěl tomu uvěřit. „Mění se,“ hlas mu zatřásl. „Mění se ve vlkodlaka, nikomu za stopadesát let se to nepodařilo. Poprvé se přeměnit za den, vždy to bylo při úplňku, ale dneska není noc a ani úplněk.“

„Zemře?“ zašeptala neslyšně Irina a Quinn pouze přikývl.

* * *

Sebastian prorazil dveře budovy. Ihned na něj cosi vyskočilo. Mělo černou barvu kůže, jako uhel. Vlasy byly zářívě rudé a z nich vystrkovaly se rohy a oči. Byly oranžové jako slunce, když zapadá. Ano, byl to démon. Za ním se vynořila část jeho smečky. Pochopili, co mají dělat, a tak se sputil boj. Boj plný výkřiků bolesti. Ozvalo se i trhání látky, jak někdo z jeho lidí se přeměnil na vlka. Sám Sebastian hned zničil dva z nich, ale ošklivě ho poranili na noze. V té místnosti jich bylo nejmíň dvanáct démonů. Jeden mu skočil na záda a prokousl mu rameno. Zavyl bolestí. Přehodil ho ze sebe, ale démon se nedal. Vyrazil proti němu znovu. Seb udělal výkop a démon spadl na zem. Skočil na něj a utrhl mu hlavu, kterou okamžitě pustil na zem. Ostatní členové jeho smečky byli taky u konce.

Otevřel dveře vedoucí do sklepa, které se démoni snažili ochránit. Marně.

Sešli postupně po schodech do temné místnosti, kde byla jen světla zvenčí. Sebastian uslyšel zavytí někoho, kdo nebyl vlk. Byl si jistý, že teď příjde na opravdový.

Vstoupil do místnosti jako první. Zahlédl zrůdu, jak se převaluje na své matraci. Ještě ji ani pořádně neviděl a věděl, že bude hnusná. Už podle toho zápachu hniloby.

„Sebe, sakra, je tu nějaká bariéra. Nemůžeme vstoupit,“ řekl jeho vlkodlak.

Sebastian se otočil, a to neměl dělat. Zrůda se otočila a vyskočila na něj a chtěla ho zadupat. Padl na záda a snažil si ochránit krk, protože zrůda mu chňapala po krku jako po tekoucí vodě, co vídí pouštník po dnech vyprahlé poušti.

Smečka se dobývala do místnosti, ale bez úspěchů. Někdo to dokonce oběhl a snažil se ke svému alfovi dostat přes okna. Marně. Byla to kouzelná bariéra. Určená všem, jen Sebastianovi ne.

Už mu docházela trpělivost. V okamžiku z něj byl obrovský černý vlk s jasně zlatýma očima. On sám jako alfa se mohl přeměnit hned, a ne jako ostatní členové. Bez bolesti, ale jen tehdy, pokud to i sám vlk chtěl, a taky jedině, když jeho zuřivost přesáhla meze. Jindy je jejich přeměna hodně bolestivá a pomalá.

Zaútočil a rozerval zrůdě hrdlo. Byla tak hnusná, jak i smrděla. Hlava neobvykle veliká, ale ne lidská, spíš skřítčí, ale trup byl jasně medvědí a končetinami si už jistý nebyl. Byly všelijaké.

Sice stále žil, ale s obtížemi mohl dýchat, a z rány pryštila černá krev. Znovu zaútočil na Seba a tentokrát s větší rychlostí. Uhnul, a to ho ještě víc rozzuřilo. Bestie ho uhodila do hlavy, až mu tam něco prasklo, ale pořád vnímal a bránil se. Bušil do něj jako do boxovacího pytle. Byl uzamklý v rohu a zhořšovalo se to. Bylo to silnější a věděl, že na něj sám nestačí...

Ahoj všem, moc se omlouvám, že jsem se dlouho neozvala, ale už mám notebook, tak budu zase přidávat kapitolky.

Na další se těšte ihned, jak tato bude schválená.

Prosím si pár komentíků. Petronka91 :-D

16. kapitola ¤ 18. kapitola

Autor: Petronka91 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování