OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yume no yo-o: Okawari (1. kapitola)



Yume no yo-o: Okawari (1. kapitola)Volné navázání na povídku Yume no yo-o.
Děj pokračuje o několik let později - v době, kdy se Kai přidal ke Gazetto (2003). Kai dostal nabídku: hrát jako bubeník v kapele, kterou obdivuje. Tuší, že to bude fiasko. Neměl čas se připravit, naučit se písničky. Zvládne to vůbec? Přijme ho kapela? A nebude to nakonec ještě horší, pokud se k nim přidá?

Jak jsem se sem dostal? Co tu sakra dělám? Určitě... Jsem udělal chybu, neměl jsem sem chodit. Měl jsem to odmítnout. Byla hloupost říkat ano, když mi volal... Určitě to zkazím, honilo se mi hlavou, když jsem seděl před zrcadlem v zákulisí a nechával si dělat make-up a vlasy. Kousek ode mě seděli další členové kapely. Všichni vypadali trochu nervózně. Před několika týdny jsem jejich zpěvákovi dal na sebe kontakt, několikrát jsme se sešli a z něho vypadlo, že nutně potřebují bubeníka. Nemusel mě přemlouvat příliš dlouho. Byl jsem na jejich vystoupení a byli skvělí. Atmosféru, kterou vytvářely jejich písničky, jsem ještě nezažil. Bylo to úžasné, neobvyklé. Záviděl jsem jejich bubeníkovi jeho místo, když jsem stál pod pódiem. Po dobu koncertu mi v hlavě znělo: Jo, s touhle kapelou bych chtěl hrát."

A když mi Ruki, tak se jmenuje zpěvák kapely, řekl, že je to pouze náhradník a že shánějí někoho, kdo by s nimi hrál jako stálý člen, vyměnili jsme si kontakty. Před dvěma dny se ozval, že nutně potřebuje pomoct, chyběl jim bubeník pro další vystoupení. Vzal jsem to, proč ne. Moje kapela se rozpadla a já doopravdy chtěl hrát i vystupovat. Druhý den na zkoušku dorazili pouze Ruki, baskytarista a jeden z kytaristů. Teprve tam z nich vypadlo, že za dva dny, mají vystoupení a potřebují, abych se naučil všechny ty písničky. Snažil jsem se! Doopravdy! Ale... za dva dny se nejde naučit vše. Konečně mě pustili z křesla před zrcadlem. Okamžitě jsem se zvedl a vytáhl krabičku. Dneska už snad třetí. Potřeboval jsem se nějak uklidnit a tohle aspoň trochu pomáhalo. Stále jsem procházel zápisy písniček a snažil si je vtlouct do hlavy. Aspoň nějak, když už ne dokonale.

„Kde zas je? Za hodinu začínáme a on tu ještě není!" Tlumené vrčení jednoho z kytaristů mě přinutilo zvednout pohled. Pravda, poslední člen kapely s nimi nezkoušel od doby, co mi Ruki nabídl to místo. Neúčastnil se posledních dvou zkoušek a ani tu nebyl na zkoušce těsně před koncertem, po které já jsem do sebe kopnul panáka něčeho tvrdého a tahal jednu cigaretu za druhou. Kde jsou ty časy, kdy jsem nebyl závislý na nikotinu.

„Neboj se, on dorazí," uklidňoval baskytarista toho druhého. „Vždycky přijde, ne? Před chvílí mi psal, že tu bude do deseti minut." Baskytarista, myslím, že si říkal Rei, se posadil vedle toho kytaristy a ze stolu si vzal krabičku s cigaretami. Na rameno mi dopadla něčí ruka. Div jsem nenadskočil.

„Tak... Jak se cítíš?" Malý blonďák, s trochu děsivým make-upem, se na mě povzbudivě usmál. Pokusil jsem se mu úsměv oplatit.

„To není nejlepší otázka," povzdechl jsem si. Jsem nervózní," shrnul jsem po chvíli přemýšlení. Ruki se povzbudivě usmál.

„Bude to v pohodě, vím, že jsem ti to měl říct dřív, ale... Tohle vystoupení vůbec nemělo proběhnout. Vlastně jsi nás tak nějak zachránil," pokoušel se mě povzbudit. Ovšem ve špatný čas. Narušoval mé vnitřní rozpadání.

„Půjdu na chvíli ven," povzdechl jsem si nahlas. Ruki jen přikývl a pokusil se usmát znovu. Byl doopravdy milý. Ke mně dvakrát tolik, protože mi řekl, že předtím, než založil tuhle kapelu, byl bubeníkem. Aspoň jsem si s ním měl o čem povídat. Vyšel jsem zadními dveřmi ven do uličky. Zahodil jsem nedopalek a zvedl oči k noční obloze. Díky pouličnímu osvětlení měla zvláštní hnědo-oranžovou barvu. Neměl jsem ji rád. Ale po šesti letech života v hlavním městě jsem si jednoduše zvykl. S pohledem upřeným na nebe jsem si zapálil další cigaretu a vyfoukl kouř. Opřel jsem se o zeď hned vedle dveří a snažil se vyhnat všechny neuspořádané myšlenky pryč z hlavy. Zahlédl jsem pohyb v uličce. Kolem mě prolítnul někdo s čepicí na hlavě a zmizel v klubu. Nechal jsem to být. Spíš mi vrtal hlavou poslední člen kapely. Bylo mi divné, že se ani nestaral, s kým bude hrát. Jako by mu to bylo jedno. Zamyšleně jsem vyfouknul obláček kouře a sledoval, jak se ztrácí ve světle lampy.

„Kaii?"

Tlumeně jsem vyjekl a otočil jsem se. Ze dveří koukal Reita. Konečně jsem si vzpomněl na přezdívku toho baskytaristy. Už měl nasazenou i pásku, kterou si sundal, aby ho mohli nalíčit.

„Eto... Uf. Co se děje?" Srdce mi z toho leknutí bušilo až v krku a nervozita se opět vrátila. Zhluboka jsem se nadechl.

„Uruha právě dorazil, takže bychom vás aspoň mohli představit. A taky, že za čtyřicet pět minut jdeme na pódium." Skoro jsem slyšel, jak moje srdce vynechalo úder. V hlavě se mi vyrojily vzpomínky na člověka, kterého jsem chtěl vymazat. A stačilo jedno jméno. Blbá shoda. Zaskřípal jsem zuby a jen přikývl, že rozumím. Snažil jsem se znovu vyhnat vzpomínky z hlavy. Musel jsem se soustředit. Zahodil jsem nedopalek a vrátil se dovnitř.

„Tak se ještě jednou omlouvám, že jsem nepřišel. No a co? Měl dva dny, Ruki! Nikomu nepomůže zkoušení s celou kapelou, když se má naučit většinu repertoáru za dva dny. Jednoduše to bude další bubeník, který nám prošel kapelou." Hlas, který na tohle odpovídal, jsem nezaslechl, nebo nikdo nic neřekl. Reita se po mně trochu omluvně ohlédl. Sklonil jsem hlavu a vstoupil do místnosti. Hovor okamžitě ustal a já s povzdechem zvedl pohled, abych se konečně seznámil s posledním členem kapely. Čekal jsem, jestli někdo začne mluvit, ale nic se nedělo. Bylo mi trapné tam jen tak stát a zírat na kluka v kožené sukni s černobíle pruhovanými punčoškami, v roztomilých culíčcích a v bílém tričku s potiskem, kterému chyběl jeden rukáv. K obličeji jsem pohledem nedošel. Netroufnul jsem si se mu podívat do očí. Vědět, že nemáte šanci a slyšet to vyřčené nahlas... V tom je podstatný rozdíl.

„Ehm, takže, Kai, tohle je Uruha, hlavní kytarista Gazetto. Uru-chan, tohle je Kai." Ruki se pokusil prolomit ticho. Na tu jednu malou chvíli, kdy říkal mou přezdívku, jsem se Uruhovi podíval do očí. A snad se mi to jen zdálo, že sebou cuknul. Zamrkal jsem a znovu zvedl oči k jeho tváři. To už ale Uruha koukal jinam.

„Yoroshiku onegaishi-masu." Klasická fráze, která se sluší. Mírně jsem se poklonil. Tiše jsem vydechl a nasadil milý úsměv. Vtom do dveří vrazil manažer kapely.

„Nerad vás tu ruším, chlapci, ale právě teď už jste měli být minutu na pódiu," zpražil nás pohledem. Všichni jsme se okamžitě sebrali a téměř vyběhli chodbičkou k východu na pódium v klubu.

„Kai!" Otočil jsem se a trochu nervózně přešlápl. Manažer se na mě usmál a prohlásil: „Nebude to tak zlé, vybrali si tě, pokusí se tě podržet." S těmi slovy mě otočil a vystrčil na pódium. Srovnal jsem krok a opatrně přešel k bicím. Ze sálu se sem tam ozývalo nadšené vypísknutí jména některého z členů Gazetto. Sledoval jsem je. Pokud byli nervózní, dokonale to skrývali. Ruki se na mě otočil a pokývl. Zhluboka jsem se nadechl. V sále zavládlo ticho. Je tu docela plno, došlo mi po chvíli. Zvedl paličky nad hlavu. První písnička byla jejich debutová - Wakaremichi. Viděl jsem, jak se Ruki nadechl. 

„Daisuki datte no ni owakare desu...."

Začal jsem hrát. Touhle písničkou jsem si byl vcelku jistý. Tu jsem musel umět. Ale ačkoliv jsem věděl, co dělat... moje nervozita narůstala. Neubránil jsem se pohledům na ostatní, ani do publika. Třásly se mi ruce. Jak písnička míjela písničku, připadal jsem si stále zoufaleji. Dělal jsem chyby, několikrát jsem spletl písničku a vysloužil si pobavený smích. Konečně... Dohrála polední písnička. Zmučeně a unaveně jsem zvedl pohled k publiku. Těch pár, kterých nadšeně netleskalo kapele, mi věnovalo soucitné pohledy. Chtěl jsem umřít. Vyloženě jsem to posral. Počkal jsem v bezpečí bicích, než se všichni rozloučili a na zhasnutí světel. Teprve potom, jsem se zvedl ze stoličky a rychle zamířil do šaten. Chtěl jsem si vzít věci a zmizet. Nechtěl a nepotřeboval jsem slyšet jejich probírání vystoupení. Nechtěl jsem slyšet další kritiku, ačkoliv byla víc než oprávněná. Čím víc jsem se ale blížil ke dveřím zákulisí, tím víc jsem zpomaloval. Ostatní už tam byli. Slyšel jsem jejich tichý smích a hovor. Slova jsem vnímat nechtěl, věděl jsem, komu se smáli.

„Kde je Kai?" ozvalo se náhle z otevřených dveří. Zpozorněl jsem. Ani nevím, odkud jsem vzal cigaretu, možná mi krabička zůstala v kapse kostýmu, do které jsem ji zastrčil ještě před vystoupením.

„Ještě nepřišel? Ale... Vždyť jsem ho viděl vstávat od bicích..."

„Dejte mu čas... Nemůže mu být moc příjemně, upřímně... bylo mi ho trochu líto."

„Ale snažil se! Náhodou.. Mohlo to být horší... ten minulý s námi zkoušel měsíc... A podělal ten koncert víc než on."

„Aoi má pravdu. měli bychom mu dát šanci. Měl na to dva dny... Byl jsem překvapený už jen z té první písničky... Zahrál ji celou bez chyby..."

„Super! Budeme ho chválit za jednu písničku? Bylo to fiasko a vy to víte... Bohu dík, že nehrál tak nahlas, aby si toho lidi všimli, že vlastně neví, co hraje. Ale co, vy už jste se rozhodli... Jen si ho najděte a zkuste to nějak hezky říct, jestli už teda neodešel."

Při poslouchání rozhovoru jsem se svezl po zdi a složil hlavu do dlaní. Každé jejich slovo bolelo. Doufal jsem... Ale co na tom, že jsem doufal. Měli pravdu. Všechno, co řekli, byla pravda. A z jejich hlasů bylo poznat, že ví, že není za co mě chválit. V tomhle světě nebylo místo pro dělání si nadějí. Ten, kdo si "věšel bulíky na nos" se nikdy nikam nedostal. Pomalu jsem se zvedl z podlahy a ještě pomaleji se vydal k východu. Byl jsem unavený, vyčerpaný. Dva dny jsem nespal. A nejspíš ta nervozita spolu s tím, co jsem teď vyslechl, mě připravili o ten poslední zbytek energie. Dnes už po druhé jsem se opřel o zeď vedle zadního vchodu do klubu a zapálil cigaretu. Tiše jsem vydechl kouř a přemýšlel, jak to udělat, abych se mohl co nejtišeji odklidit pryč. Ubránil jsem se zoufalému zaskučení, když jsem zaslechl blížící se kroky. Choval jsem se jako malé dítě, ale... Když já se za sebe doopravdy styděl. Povzdechl jsem si a znovu natáhl kouř do plic.

„Tady jsi! Už jsme se báli, že jsi rovnou odešel." Ruki vypadal, že si oddechl. Sebral mi krabičku cigaret z ruky a jednu si vzal a zapálil.

„Chtěl jsem," přiznal jsem. Ale v tomhle oblečení a se zmalovaným obličejem jsem si to rychle rozmyslel." Můj pokus o vtip byl doceněn Rukiho smíchem.

„Nevypadáš tak zle... Ale jsem rád, že jsi nikam nezmizel. Jsem příliš unavený na to tě někde nahánět," usmál se a vydechl obláček kouře. Při dalším přiložení cigarety k ústům se ušklíbnul. „Co to sakra je?" Podíval se na značku cigarety. Zamrkal jsem. On se mnou žertoval, jako bych nic... Jako bych jim nezkazil vystoupení, jako by vše bylo v pořádku. Absolutně jsem nechápal.

„Lucky strike... Nic jiného v té trafice neměla," odpověděl jsem zmateně. Za odpověď se mi dostalo odfrknutí. „To mi nic neřekneš k tomu koncertu?" Konečně jsem ze sebe dokázal dostat tu otázku. Prohlížel jsem si blonďáka vedle sebe a zoufale toužil po jeho odpovědi.

„Co bych měl říct?" Konečně se na mě podíval. Lekl jsem se. Doteď byl Ruki ke mně nejvstřícnější. Klesla mi ramena a já sklonil pohled k zemi. „Říkal jsem ti už před vystoupením, aby sis z toho nedělal takovou hlavu, ale jestli příště zase zdrhneš a my tě budeme muset hledat, tak už Uruhu nikdo nezastaví..." Na Rukiho tváři se objevil široký úsměv. A já byl opět mimo.

„P-příště? Jak... příště?" zakoktal jsem se a zíral na o hlavu menšího blonďáka, jako by sem právě spadl z nebe.

„No příště, při dalším vystoupení," odpověděl mi, jako by to bylo nad slunce jasné. Párkrát jsem zamrkal, když mi to došlo. Oni mě vzali... Vzali! Cítil jsem, jak se mi na tváři objevuje úsměv. Musel jsem se žulit jako měsíček na hnoji.

„Dobře. Jen pro informaci. Co by mi příště Uruha udělal?" Povytáhl jsem obočí.

„Zdržuješ ho od možnosti se jít opít! Asi... by ti utrhnul hlavu," zasmál se Ruki a vrátil se do klubu. Šel jsem hned za ním a v hlavě mi hrála jediná myšlenka: Jsem členem Gazetto!


Už hodinu a půl jsme seděli v jednom z barů blízko klubu. A já většinu toho času seděl a snažil se zapít šok a přinutit se nezírat na nenamalovaného Uruhu, který seděl naproti mně. Ta podoba... byla doopravdy nezaměnitelná. Musel to být on. Z euforie štěstí nad tím, jak to celé dopadlo... se stala jedna velká noční můra. Jako by moje trápení nikdy nemělo skončit. Cožpak nestačilo to, co se stalo na střední? Doufal jsem, že jsem ho viděl naposledy v den, kdy se předávala maturitní vysvědčení. A-ale...

Vzal jsem skleničku s jemně zlatou tekutinou a naráz ji do sebe obrátil. To, že už teď jsem měl docela slušnou opičku, mě netrápilo tak, jako blonďák sedící naproti mně. Povzdechl jsem si. Pořád jsem doufal, že se pletu. Není možné, aby se v tak velkém městě, jako je Tokyo, stala takhle velká náhoda, abych potkal kluka, který mě na střední využil, znemožnil a odkopl v jeden jediný den. To nešlo, ne. Tak krutý život být nemůže. Znovu jsem zvedl oči k Uruhovi. Zaujatě poslouchal něco, co mu vyprávěl Reita a sem tam se napil. V jednu chvíli se zadíval přímo na mě. Naklonil hlavu na stranu, jako by o něčem přemýšlel. Bál jsem se uhnout pohledem. Po chvíli blonďák stočil svou pozornost zpátky k Reitovi a pokrčil rameny. Měl jsem chuť plácnout čelem o desku dřevěného stolu. Přede mnou se objevila další sklenička. Neodpustil jsem si další tiché povzdechnutí. Vzal jsem z popelníku rozkouřenou cigaretu a vtáhl kouř do plic. Potřeboval jsem pryč, protože na tohle alkohol nezabíral. Na stehně jsem ucítil něčí ruku.

„Kai-kun je nějaký žamlklý... Co ti scháží?" Rukimu se při mluvení trochu zamotal jazyk. Obdařil mě zářivým úsměvem a stáhl ruku z mojí nohy. Pomalu jsem vydechl kouř a pokrčil rameny.

„Jsem unavený... Radši už asi půjdu," dostal jsem ze sebe konečně odpověď a doufal, že mě tu nikdo nebude držet.

„Půjdu taky, jestli mi teda nedáš košem.ˮ Trhnul jsem sebou a podíval se na Uruhu. Na plných rtech mu hrál malý úsměv. TO SNAD NE! Vypadal neodolatelně. A očividně to věděl. Snažil jsem se nedat najevo, jak moc mě to děsí, a pokrčil jsem rameny. Dojdeme spolu na vlak a potom budu mít klid.

„Jo, v pohodě,ˮ pokrčil jsem rameny. Uruhův úsměv se o něco rozšířil. Vzal jsem si bundu a došel zaplatit. Snažil jsem se zůstat v klidu.

Vyšli jsme z klubu. Na to, kolik toho Uruha měl v sobě, mu chůze nedělala skoro žádný problém. Bok po boku jsme procházeli prázdnou ulicí směrem k nádraží. Odsud to bylo nějakých dvacet minut cesty. Mlčeli jsme. To ticho bylo ubíjející. Byl to ten typ ticha, ze kterého lidé pomalu šílí a zároveň se bojí ho porušit. Už jsem se chystal něco říct, ale Uruha mě předběhl.

„Celý večer nad tím přemýšlím,ˮ prohodil zamyšleně.

„Nad čím?ˮ zeptal jsem se. Po zádech mi přebíhalo ledové mravenčení. Bál jsem se, že se mi odpověď nebude ani trochu líbit. Uruha si dal s odpovědí na čas. Zalovil v kapse bundy a vytáhl krabičku cigaret. Jednu si vzal a zapálil. Zbytek pečlivě vrátil do bundy a kapsu zapnul. Až potom, co cigaretu odtáhl od úst a vyfoukl kouř, se rozhodl odpovědět.

„Odkud já tě, sakra, znám?!ˮ

_________________________________________________________________________


Okawari - přídavek

__ _ _ _ _ __ _ _ _ _ __ _ _ _ _ __ _ _ _ _ __ _ _ _ _ __ _ _ _ _ __ _ _ __ __ _ _ _ __


Yo, minna,

objevil se návrh na rozepsání Yume no yo-o o tom, jak to s kapelou potom dopadlo atd. Popravdě... Lidé, kterým jsem povídku předtím ukázala, mi řekli to samé, takže... jsem další díl měla rozepsaný a stačilo ho jen dokončit. Je to jen nápad na další kapitolovku, takže bych byla ráda za vaše komentáře (pokud bude zájem, budu psát dál, mám to i docela promyšlené (^.^) ) Tákže... záleží jen na vás, jestli chcete vědět, jak to bylo s Gazetto a Kaiem a Uruhou dál...
Díky, jestli jste dočetli až sem a předem děkuji za jakýkoliv komentář.

            Ryuu



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Yume no yo-o: Okawari (1. kapitola):

8. JohnnyBlade přispěvatel
17.12.2014 [11:57]

JohnnyBladeRyuu! Musíš přidat další kapitolku! Emoticon Emoticon

7. BJane
26.06.2014 [21:37]

Určitě by to chtělo kapitolovku... Hlavně pokračuj...

26.06.2014 [19:41]

ninikJen tak dál Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5.
Smazat | Upravit | 26.06.2014 [10:39]

*internet si řekl, že dneska bude fungovat, tak toho musí Daremo hned využít* Emoticon Emoticon Emoticon Chichi... já tak miluju Uru... to už vlastně víš Emoticon . Ale moc se mi to líbilo ostatně jsko vždy. Moc se těším na dalším díl, protože cítím něco, co by se mi mohlo hodně líbit Emoticon Emoticon .

25.06.2014 [22:40]

Áááááááá Užasný. :3 Zbožnuju tvoje povídky. Emoticon Krásně píšeš a umíš to pěkně zamotat. :P Těším se na další. :3

3.
Smazat | Upravit | 25.06.2014 [16:54]

Čtu si to zničit a znovu... Ááa znovu :D
A mám takový pocit, že teď budeš opět otravována mou maličkost, protože.. Je to napínák! :<

2.
Smazat | Upravit | 25.06.2014 [13:09]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Corro
25.06.2014 [11:34]

Tenhle nápad se mi moc líbí Emoticon, jsem zvědavá co mu Kai řekne Emoticon prosím rychle pokračování

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!