OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Žít svůj sen - 2. kapitola

13.05.2014 (10:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1041×

Filmy lžou. Nehledě na to, jakého žánru se týkají. Všichni se v nich ráno probouzí do slunného dne, s úsměvem na tváři, s dokonalou náladou. Jenže pravdou je přesný opak. Vzbudilo mě dunění dešťových kapek do parapetu u okna, pod očima jsem měla kruhy, bolelo mě celé tělo a navíc, jako kdyby snad už tohle nestačilo, jsem byla šíleně unavená.

Kdo by to byl řekl? Mé typické ráno. Jediná pozitivní věc, kterou jsem na tom všem mohla najít, byla ta, že je sobota. Po celém týdnu časného vstávání je konečně víkend. Hodiny ukazovaly téměř poledne – nejvyšší čas už vylézt z postele.

Slezla jsem z patrové postele a stále s napůl přivřenýma očima se podívala na svůj odraz v zrcadle, které bylo umístěno na skříni. Vlasy jsem si večer spletla do pevného copu, ale vše, co z něj zbylo, by se dalo označit za hromadu smotaných vlasů, které nepůjdou lehce rozčesat.

V noci jsem psala snad do tří do rána a pak jsem si ještě asi do pěti četla. Večer se to zdálo jako dobrý nápad, ale až teď jsem si uvědomila, jaká to byla hloupost. Ale nelitovala jsem toho, to ani náhodou. Popsala jsem snad dalších patnáct stran příběhu a konečně se začala dostávat k jádru věci. I když se postavy začaly chovat, jako kdyby to snad byly živé osoby a dokázaly myslet a konat bez mých pokynů. Bylo to úžasné.

„Ahoj,“ zamumlala jsem, když jsem otevřela dveře do obýváku. Mladší bráška seděl na gauči, na uších sluchátka zapojená do notebooku a díval se na nějaká videa na internetu. Dle mého názoru tam však trávil až moc času – vzhledem k jeho věku osmi let. Máma se dívala na nějaký romantický film v televizi a táta stál v kuchyni, kterou máme spojenou s obývákem, chystajíc oběd. Starší bratr zůstal ve svém pokoji, kde se učil na maturitu. Když jsem vešla, všichni se na mě podívali.

„Už jsi vzhůru?“ rýpla si máma. Měla jsem na jazyku ironickou odpověď, ale zarazila jsem se včas. Takhle jsem vychovaná nebyla, proto jsem se jen pousmála a němě přikývla. Koutkem oka jsem nakoukla k tátovi, abych zjistila, co je na oběd a šla do koupelny provést ranní hygienu.

Ranní hygienu. Zní to divně, jako bych snad byla nějaká speciální češtinářka, která se snaží mluvit – myslet – spisovně. Stručně řečeno jsem si šla vyčistit zuby a umýt obličej. Hlavně okolo úst, ta suchá místa, která zůstala po neustálém nočním slintání.

Upřímně jsem měla v puse jako v polepšovně.

***

Po obědě nastala má typická sobota. Položila jsem si notebook na pokrčená kolena a bez určitého smyslu projížděla internet. Nakonec jsem stejně skončila u svého, již známého, wordu. Na nic jsem však nemohla přijít. Přála jsem si napsat něco dál, i kdyby jen pár slov, ale naprosto nic. Nápady byly, to ano, ale nenašla jsem správná slova, kterými bych je mohla zrealizovat.

Proto jsem si místo toho našla různé návody na domácí záložky do knih a dala se do vytváření. Nedlouho poté vysvitlo sluníčko a venku se oteplilo. Většina rodiny šla ven grilovat, jenže já jsem chtěla zůstat doma, abych mohla v klidu pracovat na své vlastní činnosti. Neúspěšně.

Stejně jsem asi po hodině odešla ven, jenže ani to se nezdálo jako ten nejlepší nápad. Předchozí týden jsem byla nemocná, takže jsem jej, až na pátek, trávila doma. Bohužel venku nebylo zrovna nejtepleji. Vál studený vítr a altánek mě před ním nijak nezachránil.

Takže když jsem šla v noci spát, necítila jsem se moc dobře. Mírně mě bolela hlava, ale přičítala jsem tomu jen svou únavu. V neděli ráno jsem ale moc dobře věděla, že to nebylo jen únavou.

Dnes byl Den matek, takže jsem mámě ráno popřála, a věnovala jí ručně vytvořenou skříňku i s malým květináčem a květinou uvnitř. Skříňka byla vyrobena ze slepených krabiček od zápalek, květináč z papíru omotaného do kolečka a květina z obyčejného ubrousku. Do ‚šuplíčků‘ jsem vložila nějaké citáty o rodině, rodičích, dětech a důvěře.

Nečekala jsem, že by se jí to až tak moc líbilo, ale zřejmě to splnilo svůj účel.

Během dne jsem jí ještě pomáhala třídit sběr pro mladšího brášku do školy. Byly jsme v garáži, venku pršelo a já za těch několik hodin použila snad tunu kapesníků.

„Běž nahoru, akorát znovu onemocníš,“ opakovala stále dokola máma.

„Abys tu byla sama?“ vrátila jsem jí. „Nemocná nebudu, jsem v pohodě,“ uklidnila jsem ji.

„Už teď jsi nachcípaná. Vždyť tě vidím a poznám to.“

„Mami, vážně jsem v pohodě,“ ukončila jsem debatu na to, zda mám jít domů nebo ne.

Kolem nás stále pobíhal i náš pes, a kdo by odolal psímu pohledu a kňučení? Nemohla jsem ho nechat jen tak ležet na zádech s těma jeho hnědýma očima, aniž bych si s ním nezačala hrát.

***

Večer jsem však šla domů, udělala si teplý čaj a tentokrát doopravdy zasedla k oblíbené činnosti. Slova jako kdyby se sama tvořila. Nepotřebovala jsem myslet, neudělala jsem téměř nic – jen jsem nechala své postavy žít. Bylo to to nejlepší, co jsem pro ně mohla udělat.

Téměř jsem nedokázala uvěřit, když se z hlavní hrdinky začala vytvářet hysterická žena a z hlavního hrdiny záporák. Ani Ada mi to nevěřila, když jsem jí volala.

Diskutovaly jsme o tom snad celé hodiny. Ada nedokázala pochopit, že pro příběh je to opravdu důležité. Že bez této změny by byl příběh téměř o ničem, protože by se tam nic nedělo. Potřebovalo to něco nového, především nějakou akci.

„Nemůžeš z něj udělat grázla!“ opakovala snad po sté. Protočila jsem oči, i když to nemohla vidět, a povzdechla si.

„Ale on nebude grázl. Bude pořád stejný,“ ujistila jsem ji. Z povzdálí jsem jen slyšela její nesouhlasné mručení.

„On jí bude lhát, takže nebude stejný! Ty to děláš schválně, protože si myslím, že je nejlepší, že?“ obvinila mě.

Schválně? Kéž by, pomyslela jsem si. Měla jsem chuť jí říct pravdu. Jenže jak chcete někomu, kdo nikdy nenapsal žádný vlastní příběh, vysvětlit, že postavy ožily a chovají se jako normální lidé? Nikdy by to nedokázala pochopit. A proto jsem se to snažila vysvětlit tak, aby v tom neměla takový guláš.

„Neudělala jsem to schválně. Jasně, neměla jsem to od začátku v plánu, ale tak ono se to tak nějak napsalo samo,“ pronesla jsem a v momentě, kdy jsem zaslechla její smích, jsem svou odpověď raději doplnila. „Musí se to tak stát, jinak by se tam nestalo nic dalšího. Je to důležité pro budoucnost.“

Chvíli nic neříkala, takže mezi námi nastal klid. „Adri?“ zeptala jsem se, když stále neodpovídala.

„Prostě to nemůže být záporák!“ vyhrkla.

A takhle to pokračovalo ještě nějakou dobu. Nevím, jestli to pochopila, nebo se tak jen ‚tvářila‘, ale konečně přiznala, že na tom nejspíš něco bude.

S oddychnutím jsem se opět pustila do psaní, ale zrovna ve chvíli, kdy jsem se pořádně rozjela, do obýváku vešel starší brácha. Byl nezvykle zamlklý, a jak jsem se později dozvěděla, neudělal přijímací zkoušky na vysokou, na kterou chtěl jít.

Táta jej utěšoval, že tím se svět nezhroutí, že ještě má více možností. Jenže to byla chvíle, kdy jsem již nevnímala. Dělal přijímačky na školu, na kterou chci jít i já, až vystuduji střední. Sice na jiný obor, ale testy jsou pro všechny obory stejné. Když to nedokázal on, jak bych to mohla dokázat já? Navíc u oboru, který je dvakrát tak těžší než ten jeho?

Přestala jsem se věnovat psaní a raději si na internetu začala hledat různé testy, které byly v předchozích letech u přijímacích zkoušek. Zkoušela jsem jich snad desítky, ale čím více jsem hledala, tím více jsem byla nervózní. Opravdu jsem se začala bát.

Kolem půlnoci jsem od všeho upustila, dala si rychlou sprchu a konečně zalehla do měkké postele. Po cestě jsem si v zrcadle všimla jediného – mám nos červený jako bambulku.

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žít svůj sen - 2. kapitola: