OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Agentura na společníky - 16. kapitola

24.02.2014 (18:00) • Ali • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 16× • zobrazeno 3002×

To je teda překvapení! 

Následující den jsem si dala pozor, abych nezaspala. Potřebovala jsem být v práci včas, abych mohla jít odpoledne domů normálně. Ne že bych se chtěla na tu večeři bůhví jak připravovat, ale zase jsem tam nehodlala dorazit uřícená z práce.

Jakmile jsem odpoledne dorazila domů, šla jsem se osprchovat a umýt si vlasy. To byla záležitost několika minut, dokonce i s fénováním, ale následující etapa už tak rychlá nebyla. Stála jsem před skříní a uvažovala, co si vezmu na sebe. Jelikož jsem nevěděla, kam má Draco namířeno, nevěděla jsem, jak se obléct. Společenské šaty jsem si brát nechtěla, kdyby to náhodou byla obyčejná restaurace. A pochybovala jsem, že rifle a tričko by byla správná volba, kdyby to byla některá z těch lepších restaurací. Nakonec jsem se rozhodla pro úzké černé kalhoty a tyrkysovou blůzu s dlouhým rukávem a výstřihem do zahnutého V. Blůzu jsem ještě přepásala tenkým černým páskem, aby na mně jen tak nevisela. Připravila jsem si ještě lehký svetřík, kdyby mi náhodou byla zima.

V kuchyni jsem měla připravené věci, které si u mě Draco zapomněl a o kterých jsem mu vlastně ani neřekla – sako, boty a košili. Sako jsem mu kouzlem vyčistila a spravila, stejně jako košili. Sako a košili jsem si dala do kabelky a boty do menší taštičky. V sedm jsem stála v krbu, házela pod sebe letaxový prášek a zřetelně vyslovila Hespřinu adresu.

„Draco, dorazila ti návštěva,“ slyšela jsem Hespřin nevzrušený hlas, když jsem ještě byla zahalená v kouři. Urychleně jsem ze svého cestovního pláště smetla popel a prach a vystoupila z krbu. Hesper se akorát zvedala z křesla a zarazila se v polovině pohybu, když viděla, že jsem to já.

„Mio?“ zeptala se překvapeně. Draco jí nejspíš neřekl, kdo bude ta očekávaná návštěva.

„Ahoj, Hesper,“ pozdravila jsem ji a lehce nervózně se ošila. V tu chvíli se průchodem vlevo přiřítil Draco. Zarazil se a těkal pohledem z jedné na druhou. Cítila jsem se nepříjemně, protože teď na mě koukali oba dva, jako by čekali, že já budu ta první, která něco řekne. Nervózně jsem se ošila a decentně si odkašlala, abych přerušila tíživé ticho.

„Odlož si,“ prohodil po chvíli Draco a podíval se na Hesper. „Mohla by ses jí chvíli věnovat?“ zeptal se podrážděně. Nečekal na odpověď a zmizel v průchodu, kterým předtím přišel.

Hesper se probrala ze svého transu a s obvyklým úsměvem ke mně zamířila. Pomohla mi z pláště a odnesla jej někam pryč, předpokládala jsem, že do předsíně. Když byla pryč, začala jsem se rozhlížet kolem sebe. Byl to prostorný obývák. Uprostřed místnosti stál konferenční stolek, který obklopovaly křesla a pohovka. Na severní stranu směřovalo velké okno a na opačné straně místnosti byla situovaná obsáhlá knihovna, před kterou byl malý stolek s křeslem a lampou. Na stolku ležela kniha a já pocítila nutkání jít a podívat se, jaké poklady tahle knihovna skrývá.

„Tady by se ti líbilo, že jo?“ ozvala se za mnou Hesper. Došla ke mně a pohledem přejížděla po knihovně. Tiše jsem přikývla a otočila se k ní.

„Když mi Draco řekl, že mu přijde návštěva, čekala jsem snad kohokoli, ale tebe jsem vážně nečekala,“ poznamenala, aniž by odtrhla oči od knihovny. „A řekla bych, že se do té hlavy musel praštit pořádně, protože v kuchyni jsem ho neviděla pěkně dlouho,“ pokračovala s pohledem stále upřeným na knížky.

Kdybych měla Hesper říct, jak velké překvapení to bylo pro mě, nevěřila by mi, a nejspíš bych ani nenašla ta správná slova. Byla to pro mě novinka. A nejspíš i pro Hesper, stejně jako Draco v kuchyni. Moment. Počkat! Draco v kuchyni?

„Jak to myslíš, že jsi Draca v kuchyni pěkně dlouho neviděla?“ zeptala jsem se nevěřícně. Když mi někdo řekne, že je muž v kuchyni, představím si svého otce s matčinou zástěrou, jak smaží vajíčka na pánvi.

„Draco tě pozval na večeři, ne? No, a rozhodl se, že ti ji sám uvaří. Prý jako dostatečné poděkování,“ vysvětlovala. Vykulila jsem na ni oči a teprve v tom okamžiku se na mě Hesper podívala. Okamžitě jí zacukaly koutky.

„Draco vaří?“ vysoukala jsem ze sebe. Nedokázala jsem si představit Malfoye v kuchyni, natož při vaření. Hesper přikývla.

„Jo, a už si asi dvakrát měnil košili. Jednou na něj vyprsklo rajče a pak se zase polil. Nechápu, proč nepoužil kouzla, ale tak je to jeho věc,“ dodala s mírným smíchem a pokrčením ramen. Když se zmínila o košili, vzpomněla jsem si na obsah kabelky.

„Něco jsi mi připomněla. Můžu za ním do kuchyně, nebo mě okamžitě začaruje?“ zeptala jsem se pro jistotu. Znám lidi, kteří nesnesou přítomnost dalšího člověka, když vaří. A já netoužila získat zásah vidličkou.

„Já bych tam nechodila, ale jestli chceš…“ nechala vyplynout. Přesně jsem pochopila, kam tím míří. Usmála jsem se na ni a zamířila ke své kabelce, kterou jsem položila vedle pohovky. Vylovila jsem z ní jeho sako a košili a zamířila jsem k průchodu, kde jsem tušila kuchyň…

&&&

Pohled Draca Malfoye

Už nejmíň po sté jsem si v duchu nadával, jak stupidní nápad tohle byl. Vařil jsem naposledy před třemi lety a teď se do toho najednou zase pustím kvůli tomu, že mě napadne tak špatný nápad, že pozvu Grangerovou na večeři, kterou pro ni, u všech ďasovců, uvařím. Ne, vážně to nebyl dobrý nápad. Vařil jsem vždycky rád, ale tohle byl vážně hloupý nápad, pokračoval jsem v duchu.

„Pane Malfoyi, neměl bych to raději udělat? Vypadáte nervózně a hlavně byste se mohl říznout nebo jinak poranit,“ ozval se nervózně skřítčí hlas. Skřítek seděl na stoličce a kvrdlal nohama dopředu a dozadu. A tohle byl můj další brilantní nápad. Poprosil jsem o pomoc jednoho skřítka. Chtěl jsem mít jistotu, že se všechno povede, tak jsem ho požádal, aby na mě dohlížel, a on se mě už nejméně po padesáté ptal na podobnou otázku. Zvedl jsem hlavu od okurky a podíval se na něj s nasupeným pohledem.

„Ne. Jen se dívej, jestli to dělám správně,“ procedil jsem skrz zuby a sklonil hlavu zpátky k noži a okurce. Ozvalo se téměř neslyšné zaklepání na veřeje…

&&&

Pohled Hermiony Grangerové

Obývací pokoj a kuchyň Hespřina bytu spojovala krátká rohová chodbička. Prošla jsem jí a ocitla se na prahu kuchyně. Draco akorát něco odsekával malému skřítkovi, který seděl na vratké barové židličce a bedlivě sledoval Dracovy ruce.

„Můžu nakouknout?“ zeptala jsem se tiše. Ale byla to spíš řečnická otázka, která ho měla upozornit, že jsem tam. Na kratinký okamžik zvedl hlavu od práce, ale i ten nepatrný okamžik stačil k malé řezné rance na jeho ukazováku. Musela jsem se pousmát.

„Tak si sedni,“ zahučel na mě a ukázal na židličku vedle skřítka. Došla jsem k židličce, posadila se na ni, položila si jeho sako a košili na klín a nenápadně ho sledovala, jak si ocucává krvácející prst.

„Chceš s tím pomoc?“ zeptala jsem se po chvíli. Nevěřícně se na mě podíval.

„To vypadám tak neschopně, že nedokážu ani nakrájet zeleninu?“ vyjel okamžitě pobouřeně. Já se dala do smíchu, což vyvolalo ještě nevěřícnější pohled.

„Takhle jsem to nemyslela. Myslela jsem s tím prstem,“ vysvětlila jsem a ukázala na jeho ruce. Podíval se na svoje prsty a pak na skřítka. Ten se jen nervózně zuby nehty držel židličky. Vypadal, že má nutkání vyskočit a okamžitě něco dělat, ale přitom jako by mu v tom nějaká neviditelná síla bránila.

„Ne. Zvládnu to sám,“ zavrčel nakonec. Přešel ke dřezu, aby omyl krev z rány, pak několikrát mávnul hůlkou a prst měl zase v pořádku. Následně se vrátil ke své rozdělané práci…

Draco se od té doby snažil a zeleninu krájel opatrně, ale přitom velice pečlivě. Musela jsem uznat, že je na něj docela pěkný pohled, když se otáčí v kuchyni kolem vaření. Bylo na něm vidět, že ho to baví, nebo přinejmenším někdy bavilo. Po chvíli tichého sledování jsem si uvědomila, proč jsem vlastně přišla.

„Jo, když jsi minule tak rychle odešel, zapomněla jsem ti dát tvoje věci, které jsi měl na plese a které jsem ti v rámci ošetřování sundala,“ řekla jsem a zvedla baliček oblečení z mého klína.

Draco odložil nůž, otřel si ruce a podíval se na obsah mých rukou. Přešel ke mně a věci si vzal. Dal přitom moc velký pozor, aby se nedotkl mojí ruky. Nemůžu říct, zda mě to v tu chvíli zamrzelo, ale rozhodně jsem se začala cítit nesvá. Nepřipadala jsem si dobře a začaly na mě útočit myšlenky, že to opravdu nebyl dobrý nápad.

„Jo, děkuju,“ řekl spěšně a věci položil na třetí barovou židličku vedle mě. Pak se zarazil. Vzal opatrně svoji košili do rukou a zvedl ji. Ve vzduchu ji otočil na jednu i na druhou stranu. „A kde je krev nebo nějaké roztrhnutí?“ zeptal se obezřetně. „Říkala jsi, že jsem prolétl střepy,“ dodal.

„Krev jsem vyčistila a díry jsem zpravila kouzlem,“ vysvětlovala jsem nevěřícně. Místo toho, aby mi prostě poděkoval, tak ho zajímá, kam zmizela krev a díry z košile. No to snad ne! Začínala jsem věřit myšlenkám, že byla chyba přijmout jeho pozvání. A co říkal můj instinkt? Ten mizera jeden mlčel.

„No, věci jsem ti dala, tak bych asi měla zase jít,“ prohlásila jsem. Sklouzla jsem ze židličky a zamířila do obýváku. Draco nejspíš nepochopil moji větu, protože nic nenamítal. Brala jsem to jako souhlas. „Hesper, dala bys mi moje věci, prosím?“ oslovila jsem Hesper, jakmile jsem prošla průchodem. Hesper seděla v křesle a listovala v nějaké knize. Zvedla od ní hlavu a nechápavě se na mě podívala.

„Ty už odcházíš?“ zeptala se zmateně a na můj vkus docela nahlas. Nebyla jsem přece nahluchlá.

„Jo. Byla to hloupost jít sem. S tvým bratrancem jsme se nikdy neměli rádi, takže pochybuju, že bychom se dokázali u té večeře nezabít, když už teď na mě kouká, jako kdybych mu něco provedla, aniž bych se ho dotkla. A přitom to byl on, kdo mě pozval,“ řekla jsem rozhořčeně a popadla kabelku. Hesper se však nepohnula z místa. Místo toho se jen protahovala.

„Mio, uklidni se. Draco je v kuchyni pokaždé v jiném světě. A chce ti poděkovat večeří, což se vidí jednou za půl století, aby Malfoy někomu děkoval vlastnoručně uvařenou večeří,“ pokoušela se mě uklidnit.

„No, a to je další věc! On neděkuje lidem jako jsem já.“ Vzedmula se ve mně další vlna vzteku, protože jsem si vzpomněla na školní léta a na Dracův pohled na čaroděje z mudlovských rodin. Hesper se nadechovala, že něco řekne, ale nakonec ji předešel…

Děkuji všem za komentáře, které jsem našla u minulé povídky, a za trpělivost, kterou jste tentokrát projevili. Měla jsem tenhle týden hodně věcí do školy, takže mi nezbývalo moc času na psaní. Ještě jednou děkuji. Dále bych se chtěla ještě jednou omluvit Helče, že jsem nezareagovala na její komentář. Byla to nešťastná náhoda. Ještě jednou se hluboce omlouvám. A konečně bych chtěla upozornit, že další kapitola bude až tak ve středu, protože v první polovině týdne mám ve škole několik písemek a ještě olympiádu z biologie. Prosím, mějte strpení. Věřím, že se to zase všechno urovná.

Vaše Ali =) 

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Agentura na společníky - 16. kapitola: