OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Cesta osudu 2. kapitola

25.02.2014 (15:00) • PetraCullen • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1878×

Celou noc jsem se neklidně budila, protože jsem nemohla vůbec spát. Za prvé kvůli tomu, že to bylo pár týdnu, co moje máma umřela. Při vzpomínce na ni mi vytryskly do očí ty protivné slzy. Snažila jsem je zaplašit, ale bez ustání mi tekly dál. Za druhé, protože jsem byla v New Orleans a ten noční hluk šel z venku slyšet až ke mně. Snažila jsem se znovu usnout, ale marně. Podívala jsem se na mobil a byly dvě hodiny ráno. Vstala jsem a přemýšlela jsem, co teď budu dělat. Rozsvítila jsem lampu a přešla jsem ke svým nevybaleným věcem. Z kufru jsem si vytáhla černý svetřík, modré tílko a kraťásky. Převlékla jsem se a prohlédla jsem si svůj odraz v zrcadle. Měla jsem výrazné kruhy pod svýma modrýma očima a své špinavě blond vlasy se mi rámovaly kolem obličeje. Bez přemýšlení jsem si je stáhla do nepořádného culíku a potřebovala jsem vypadnout. Potichu jsem sešla schody ze svého pokoje a ostražitě jsem natahovala uši, jestli jsem tetu nevzbudila. Když jsem si byla jistá, že je vzduch čistý, potichu jsem se vyplížila ke dveřím. Vzala jsem si náhradní klíče, který ležely v košíku pod zrcadlem, a tiše jsem se vykradla ven. Netoužila jsem nijak jít do ulic. Chtěla jsem se projít do toho parku, na který jsem viděla z okna svého pokoje. Po chvíli jsem to konečně našla, svítila tam jedna pouliční lampa. Vzadu byl menší les a před ním dvě houpačky. Věděla jsem, že jsem na takové věci velká, ale neváhala jsem a sedla jsem si na jednu houpačku. Bylo tady ticho a klid. Rozhoupala jsem se trochu a zadívala jsem na hvězdy a na měsíc. Byl v úplňku. Znovu jsem přemýšlela, proč nás táta tenkrát opustil a vykašlal se na nás. Povzdechla jsem si. Zadržovala jsem slzy, které se mi za každou cenu chtěly prodrat ven.

Ta ztráta mámy mě nepříjemně bolela a dloubala mi do okrajů díry v hrudi, která se mi tam udělala. Vždycky jsem byla dost silná. Musela jsem se tomu postavit. Navíc, máma by nechtěla, abych se trápila. S novým odhodláním jsem se zadívala na měsíc. Zatímco jsem si opírala hlavu o řetěz houpačky a přemýšlela, ze zamyšlení mě vytrhlo křupaní větviček. Trochu vyděšeně jsem se otočila a zírala do lesa, kde nešlo nic vidět. Pak jsem se musela okřiknout, že to muselo být nějaké zvíře a já tady zbytečně panikařím. A pak se to stalo. Podívala jsem se před sebe. Deset metrů ode mě stala mužská postava. Ten člověk neměl nejmenší šanci si mě všimnout. Dozadu na houpačky k lesu nešlo ve tmě vidět. Přesto jsem dostala strach. Ta postava se otočila a vyrazila ke mně pomalými kroky. Hrůza mě ochromila natolik, že jsem nebyla ochotná pohnout, i kdyby mi šlo o život. Zastavila se asi tak pět metrů ode mě. Byl to vysoký kluk, který vypadal nezdravě bledý. Zelené oči mu planuly podivným leskem a byl oblečen ve velmi elegantním oblečení. Propaloval mě napůl zvědavými a nechápajícími pohledy. Nedokázala jsem odtrhnout pohled od jeho očí. Měla jsem pocit, jako kdyby mě hypnotizoval pohledy. Snažila jsem se podívat jinam, ale marně. Pak najednou zmizel a já si oddechla. Srdce mi bilo splašeně jak blázen. Začala jsem přemýšlet, co to bylo zač. V hlavě se mi začaly nabízet různé otázky. Typu: Co tady dělal? Jak si mě v té tmě mohl všimnout?! Jak mě tu našel? A další podobné. Celá vyklepaná jsem se zvedla a rozhodla jsem se vrátit honem domů. Rozběhla jsem se a doslova jsem utíkala. Jeho pohledu jsem se už zbavit nemohla. Jako kdybych jeho pohledy cítila pořád v zádech. Pak jsem se cela udýchaná zastavila a otočila se. Stal pět metrů přímo za mnou. Pobaveně se na mě usmíval, jako kdyby se narámně bavil. Hrůzou jsem zakřičela, na nic jsem nečekala a rozutekla jsem se domů. Když jsem vyjela výtahem k bytu a proplížila se potichu k sobě do pokoje, vyčerpaně jsem padla na postel a srdce mi splašeně bušilo. Už jsem nemohla vůbec spát a čekala jsem do rána, až bude teta vzhůru. Snažila jsem se nasadit normální výraz, aby se mě nevyptávala, proč jsem tak vyděšená. A to by mohlo vést k dalším otázkám. Když jsem se znovu převlékla a vlasy si nechala rozpuštěné a byla jsem umytá, teta byla už vzhůru a chystala snídani.

„Dobré ráno, Jennys,“ pozdravila mě s pobaveným úsměvem.

„Dobré ráno, teto,“ zasedla jsem ke stolu a vzala si ke snídani toust.

„Dnes musím do práce a musím tam být do večera,“ oznámila mi. „Dneska budu mít moc práce. Kdyby ses chtěla projít, tady máš klíče.“

Teta pracovala jako úspěšná majitelka v jednom baru.

„Dobře. Tak jo, a díky za ty klíče,“ pousmála jsem se. „Já si poradím.“

„Perfektní. Tak se měj, zlato,“ loučila se se mnou a vyšla ze dveří.

Umyla jsem nádobí a když jsem měla hotovo, rozhodla jsem se vyrazit do ulic, tak snad se neztratím. Ulice New Orleans byly velmi hlučné a všude bylo plno rozesmátých lidí. Procházela jsem se a snažila jsem se dávat pozor, kam jdu, abych se neztratila. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mě zas někdo sleduje. S nepříjemným pocitem jsem se otočila a viděla jsem jen ty rozesmáté lidi.

Odněkud hrála hlasitá hudba. Byla jsem celkem zvědavá, protože ta hudba mi přišla odněkud povědomá. Když jsem došla ke zdroji té hudby, zjístila jsem, že ta hudba vychází z jednoho venkovního slušného baru, který byl na konci ulice. Bylo tam poměrně dost lidí mého věku. Přišlo mi to najednou všechno divné. Nezapadala jsem mezi ně, ani jsem nestála o jejich pozornost. Vrátila jsem se zpátky, ale zjistíla jsem, že jsem musela špatně odbočit. Začala jsem panikařit a nevěděla, co si v tak velkém městě mám počít. Snažila jsem si zachovat klidnou hlavu a nakonec jsem našla cestu zpátky a přišla jsem do toho parku s malým lesem, kde jsem byla včera. Po pár metrech odněkud do lesa vedla úzká cestička, která vypadala přímo lákavě. Neváhala jsem a šla jsem se tam projít. V lese bylo příjemně a cestička se točila směrem na sever. Potřebovala jsem přemýšlet a tak jsem trošku z pěšiny odbočila do lesa, abych si mohla sednout na pařez, který vybízel k sezení. Když jsem si sedla, na pěšinu jsem stále viděla, a to bylo to hlavní. V lese byl klid a byl slyšet zpěv ptáku a zvuky lesa. Příjemně mě to uklidňovalo. Otočila jsem se za sebe po chvíli a to, co jsem viděla v lesním porostu pod sebou, mě mírně šokovalo. Na zemi byly krvavé stopy po krvi. Vyděsilo mě to a rychle jsem vstala. Začaly kolem mě praskat větve. Les přestal na mě působit najednou klidným dojmem. Zapráskání větví a kroky, které se ke mně blížily, byly blíž.

Na nic jsem nečekala, zvedla jsem se a rozeběhla jsem se pryč. Přitom jsem se zas ztratila. Začala jsem nanovo panikařit a utíkala jsem, co mi síly stačily. Když jsem doběhla mezi lidi, šla jsem se projít a večer kolem šesté jsem se vrátila domů.

Autor: PetraCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta osudu 2. kapitola: