OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Cesta osudu 3. kapitola

07.03.2014 (11:00) • PetraCullen • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1833×

Když jsem se vrátila, teta už byla doma. Přivítala mě s úsměvem a s vynikající večeři, která už byla na stole. Zatímco jsme jedly, nemohla jsem přestat myslet na toho divného kluka, který mě jistým způsobem „sledoval“ dneska ráno, když jsem se byla projít. Z mých myšlenek mě vytrhl tetin hlas.

„Tak mě napadlo, že bychom si šly někam sednout. Co ty na to, Jennys?“ zeptala se mě s nadšením.

„Proč ne. Zní to dobře,“ usmála jsem se.

„Za chvíli vyrážíme,“ oznámila teta a šla dát nádobí do myčky.

Rychle jsem vyběhla schody do svého pokoje a šla jsem se převléct. Vzala jsem si na sebe modré minišaty a mohly jsme s tetou vyrazit. Ulice New Orleans byly velmi rušné. Teta mě provázela různými ulicemi a při tom jsme si povídaly. Když mě teta dovedla do baru U jednookého jednorožce (příšerný název), šly jsme si sednout ke stolu pro dva. Bar působil útulně a obsluha působila přívětivě. Zase jsem se nemohla zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. Tentokrát jsem se to snažila ignorovat. Mezitím přišla obsluha a já si vybrala k pití nealkoholické mojito, protože mi ještě nebylo osmnáct. Teta si dala nealkoholické pití, aby mi to „nebylo“ líto. Zatímco jsme si dál povídaly, daly jsme si k tomu velkou šunkovou pizzu, která byla taky vynikající.

Pak tetě zazvonil telefon. Mluvila tichým, přesto výstražným hlasem. Pak když ukončila hovor, omluvně se na mě podívala.

„Promiň, to bylo z práce. Ještě mě tam potřebují,“ dodala omluvně.

Zaplatila večeři.

„Nic se neděje. Tak běž. Stejně jsem už chtěla jít domů,“ řekla jsem.

„Večeře je zaplacená, tady máš nějaké peníze a dej si něco dobrého,“ usmála se. „Doma buď před jedenactou večer. Ahoj.“

„Díky,“ zavolala jsem za ní a zůstala jsem sedět u stolu.

Po chvíli jsem se zvedla a šla jsem se znovu projít. Domu se mi ještě nechtělo. Procházela jsem po pár ulicích, až jsem zase došla k tomu parku s tím malým lesem. Les, který mě od včera trošku děsil. Tentokrát jsem si sedla v minišatech na houpačku, ani jsem se neobtěžovala domu jít převléct. Zase jsem musela přemýšlet o tom záhadném klukovi.

Byla jsem tak zamyšlená, že jsem přestala vnímat okolí. Když jsem se vytrhla ze své zamyšlenosti, uvědomila jsem si, že se blíží konec letních prázdnin a že pak budu muset začít chodit do školy. S hrůzou jsem si začala uvědomovat, že budu muset přejít na novou střední školu a že budu muset dělat rozdílové testy. Nervózně jsem polkla a měla jsem o starost víc. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla na houpačce a přemýšlela. Když jsem se vrátila domů, teta byla stále pryč. Vyšla jsem po schodišti do svého pokoje, pak jsem si dala sprchu a znovu se převlékla do pohodlnějšího oblečení. Šla jsem si sednout na terasu a nezapomněla jsem si vzít svoji oblíbenou učebnici psychologie a studovala jsem. Psychologie mě vždycky bavila a nesmírně mě zajímala. Venku bylo stále teplo a byl další teplý letní večer.

Zatímco jsem studovala, po chvíli mě vytrhl dívčí výkřik, který se ozýval z lesa. Lekla jsem se, vyskočila jsem ze židle, odhodila jsem knížku psychologie a aniž bych si uvědomila, co dělám, vyběhla jsem z bytu. Popadla jsem klíče a běžela jsem do toho lesa. Chtěla jsem pomoct tomu, kdo křičel. Přišlo mi to v té chvíli jako správné rozhodnutí. Běžela jsem k tomu parku, běžela jsem do lesa. Ozval se další výkřik, tentokrát blíž než obvykle. Udělala se mi na rukách husí kůže a ochromil mě na malou chvíli strach. Pak jsem pocítila odvahu a šla jsem po stopách křiku. Doběhla jsem na místo a výjev, který jsem před sebou uviděla, mě šokoval. Přede mnou stála mladší dívka a hrůzou křičela. Po krku jí stékala krev a měla v něm dvě dírky. Celá se třásla a byla dost vylekaná. Chytla jsem ji za rameno. Zorničky se jí vytřeštěně roztáhly a zakřičela znovu hrůzou.

„Kdo jsi?!“ řekla bojácným hlasem.

„Já jsem Jennys, slyšela jsem tě, jak si křičela...“ odmlčela jsem se. „Co se ti stalo? Napadl tě někdo?“

Krev z krku jí začala stékat víc.

„Napadl mě...“ Jako kdyby zaváhala a pak řekla: „Napadlo mě nějaké zvíře.“

Nedůvěřivě jsem se na ni podívala.

„Zvíře? A tady?“ nedůvěřivě jsem se na ni podívala.

Přišlo mi to najednou všechno divné. Jako nějaký zlý sen. Zranění na krku měla hrozné.

„Ano,“ řekla rozechvělým hlasem.

Popadla jsem ji za paži a vyvedla jsem ji honem z lesa.

„Proč jsi tam do toho lesa šla?“ zeptala jsem se jí.

„Já nevím,“ odpověděla nejistě.

Když jsem ji vyvedla z lesa, zavolala jsem k ní záchranku, aby ji odvezli do nemocnice a ošetřili ji. Dívka trvala na tom, abych byla u ní. Co se tedy dalo dělat. Když ji lékař ošetřil, zkoumavě se na mě podíval.

„Vy jste ji našla?“ zeptal se mě podezíravým hlasem.

„Ano,“ odpověděla jsem.

„Může jít domů, ale musí být týden doma,“ řekl lékař po chvíli zamyšleně.

„Dobře.“ Zvedly jsme se a odešly jsme z nemocnice. „Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se jí po chvíli.

„Jmenuju se Shadow Whitemorová,“ představila se mi. „Je mi čtrnáct.“

Řekla mi další detaily. Dovedla jsem ji domů a ona mi vděčně poděkovala. Tahle dívka mi přirostla k srdci.

„Dávej na sebe pozor,“ požádala jsem ji.

„Slibuju,“ řekla a zmizela mi z dohledu.

Když jsem došla domů, měla jsem špatný pocit z toho, že se něco stane, a tohle byl teprve začátek. Furt jsem musela přemýšlet, co to dneska všechno mělo znamenat. Opravdu ji napadlo zvíře?! Tomuhle jsem nemohla věřit. V tu chvíli někdo zazvonil a já bez rozmyšlení šla otevřít. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Byl to ten záhadný kluk ze včerejška...

Autor: PetraCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta osudu 3. kapitola: